Jdi na obsah Jdi na menu
 


Láska a úskalí

Láska a úskalí

 

Petr se ráno vzbudil časně. Vlastně tak časně, že se mohl s Metelkovými nasnídat, protože paní Metelková to tak chtěla a on jí za to byl vděčný. Povídal si s nimi a když pan Metelka odešel do práce, Jarka vyrazil do školy a paní Metelková se pustila do domácích prací, povídal si s ní dál. Pak se šel učit. Nechtěl toho moc zameškat, a tak studoval jazyky i svůj obor.

Ale stejně se těšil, jak Jarka přijde domů. I když věděl, že pak půjde za kamarády do klubovny.

 

"Ahoj!" zamával na něj Mirek před školou.

Skoro měl chuť k němu doběhnout, ale ovládnul se. Bylo to jako kdyby měsíce nosil na prsou kámen a konečně ho mohl odhodit. Přesně tak si připadal. A s hlavou v oblacích.

"Ahoj!" pozdravil ho a pak se usmál. "Co je plánováno na odpoledne...?"

"Co se ti stalo?" opáčil místo odpovědi Mirek a poukázal na jeho zavázanou ruku.

"Ale nic, jen jsem se praštil a trochu to krvácelo."

"Aha. Jinak, sejít se máme v půl páté. Je třeba vymyslet jak na Rejholce, přece se tam musí nějak... Jarko, poslouchej, co je s tebou?"

"Nic, asi se mi povedlo vstát pravou nohou... Jinak souhlasím, musí se tam nějak dostávat. Třeba Losna bude mít nějaké vysvětlení."

Za družného hovoru vešli do školy.

Jarka byl jako vyměněný, toho si všimli všichni. Najednou měl spoustu elánu a chuti do všeho. A taky se těšil domů. Doma čekal Petr a jemu se líbilo s ním mluvit a být s ním... jakkoliv. Musel se trochu začervenat, když si vzpomněl na polibek, ale pak se jen usmál. Ne, Petr by mu nemohl ublížit, on ne.

 

"Tak v půl páté, ano?" ujišťoval se Mirek, když vycházeli ze třídy.

"Ano, v půl páté," přikývl Jarka a zasunoval ještě poslední blok do tašky.

"A mimochodem," Mirek se ještě usmál, to už kráčeli po chodbě ke schodům a konečně ven. "Už víš z čeho chceš maturovat?"

"Upřímně? Ještě úplně ne. Tedy kromě toho, z čeho maturovat musím. Ty snad ano?"

"Taky ne," zavrtěl Mirek hlavou. "Jen mě to zajímalo. Pozdravuj Petra, jak se mu daří?"

"Čím dál lépe. Myslím... doufám, že má velkou šanci se uzdravit."

"To je jedině dobře. Tak v klubovně."

 

* * *

 

Petr se učil, když Jarka přišel domů a ani ho pořádně neslyšel. Nabral si toho moc a tak nad učením usnul. Nevzbudilo ho ani klepání na dveře, ani když někdo tiše vklouzl dovnitř.

"Petře...?" Musel se usmát, když ho našel s hlavou položenou na skriptech. "Petře, vzbuď se..." položil mu ruce na ramena. Pak se nad něj sklonil a opřel si tvář do jeho vlasů. "Petře, no tak. Budeš mít bolesti."

"Hm..." Petr cosi zamumlal a pak pomalu zvedl hlavu ze skript. "Ahoj, Jarko," usmál se. "Jak bylo ve škole?"

"Dobře, ale co ty tu provádíš?" pustil ho a sedl si na židli vedle. "Hm? Spát uprostřed dne, ty, takový sportovec," zavrtěl přemýšlivě hlavou.

"Učil jsem se," Petr se pomalu zvedl a s trochou šklebení protáhl. "Občas je to nudné, člověk u toho usne."

"Vidím, nechceš čaj, nebo něco jiného?" Jarka se na něj zkoumavě podíval. "Nechceš si na chvilku lehnout?"

"Spal jsem doteď, ale čaj bych si dal. A ty povídej, jak jsi se měl. Půjdete dnes zase do Stínadel?"

Jarka odběhl a za chvíli mu přinesl kouřící hrníček a cukřenku. Položil to s trochou úsilí na plochu, která nebyla pokryta skripty a zase si sedl. Vypadal zamyšleně.

"Schůzka je v půl páté v klubovně. A uvidíme s čím přijde Losna. Zatím to podle všeho vypadá, že Láďa dal Ježka v kleci Rejholcovi. Ale proč, to nikdo z nás neví..." povzdechl si a přitáhl si koleno k hrudi. Lépe se mu pak přemýšlelo. "Jinak nic zvláštního. A co ty? Pořád ses učil?"

"Chvilku jsem si povídal s tvojí maminkou a pak jsem se učil. Ano, můj den v kostce." Petr si přejel rukou po tváři. "Asi si budu muset najít nějakou práci, jinak se brzy ukoušu nudou. Na učení se taky nedá žít věčně."

"Neměl bys ses napřed uzdravit?" zdvihl k němu Jarka oči v tázavém pohledu. "Nebylo by to tak lepší?"

"Asi moc spěchám, co?" Petr se na něj usmál.

"Bojím se, aby sis neublížil, to je celé," pokrčil Jarka rameny a pohled nasměroval na svoji zavázanou ruku. Pak se usmál a začal obvaz sundávat.

"No, dobře," povzdechl si Petr. "Pokusím se předtím uzdravit, ano?"

"To by bylo dobré," přikývl Jarka. A pak ho něco napadlo. "Nechceš jít ven? Musím se sice učit, ale je tam ještě pořád krásně, a když už nejsi pod dohledem pánů doktorů... Ne?"

"Rád bych šel ven," usmál se Petr. "Ale nevím jestli ti budu stačit. I když, někde se začít musí, že?"

"Nebudu ti utíkat, slibuju," Jarka se zdvihnul. "Tak jdeme?"

"Jdeme," souhlasil Petr a vzal si berle. Necítil se bez nich ještě dobře.

Jarka si v předsíni ještě vzal brašnu s učením a potom mu otevřel dveře. Se schodů ho podpíral. Dole Petrovi otevřel dveře a on konečně vyšel do sluncem zalitého podzimního odpoledne. Bylo krásně a on dychtivě nastavil tvář jeho paprskům, kterým už tolik odvykl. Jarka vyšel vedle něj a pak jen pomalu zamířil dolů ulicí. Ani si to neuvědomili, ale směr byl ke klubovně Rychlých šípů.

 

Ale pak si toho Jarka konečně všimnul. Zastavil se a tázavě zarazil i Petra.

Nevěděl, co by mu měl říct, jen se mu podvědomě do klubovny nechtělo. Ještě ne.

„Nepůjdeme do aleje?“ zeptal se po chvíli ticha.

"Jasně, můžeme, proč by ne?" zeptal se Petr a usmál se na něj. "Když chceš. Rád se nechám vést."

Jarka zahnul a provedl ho několika kratšími uličkami, až na ně konečně padl nazelenalý stín stromů. Alej na Druhé straně byla překrásná, i teď, kdy už začínalo babí léto. Sluníčko si klestilo cestu mezi listím, které se ještě z poslední sil zelenalo seč mohlo a trávník vypadal tak měkce a příjemně.

"Zvládneš si sednout na zem, nebo najdeme lavičku?" pousmál se konečně Jarka a sevřel brašnu s učením pevněji.

"Myslím, že to zvládnu, další otázka je, jestli se dokážu pak i zvednout," zažertoval Petr ale pak si sedl vedle něj na trávník. "Opravdu, venku je tak pěkně."

Seděli za jedním starým a mohutným dubem, který pamatoval snad ještě císaře Františka Josefa a Jarka si po kolenou rozložil učebnici a sešit. Zase biologie, postřehl Petr. Tentokrát anatomie lidského těla.

"Tak co probíráte?" zeptal se a nakoukl mu přes rameno. "Povídej, přeháněj."

"Stavbu lidského těla..." Jarka mimoděk pohledem přejel to jeho. "Tak jsem si říkal, že bych mohl po maturitě zkusit medicínu..."

"Jsi u vás zdravotník, proč ne. Hlavu máš dobrou, klidně bys mohl být lékař. Proč ne?"

"Pak by ses mohl zranit kolikrát bys chtěl, vždycky bych tě dal dohromady," usmál se Jarka a otočil další stránku. "Mám štěstí, ještě toho tolik není, okolo Vánoc už to bude jiné."

"Okolo Vánoc je toho vždycky moc. Ale pokud bys chtěl na medicínu, musíš ještě zabrat. Přidat a to nejen v biologii, ale také v latině, ta se ti bude hodit."

"A v matematice a fyzice, já vím, já vím..." Jarka se pousmál. "Ještě jsem zapomněl na přírodovědu, ale to už je spíš vedlejší produkt. Chemie, ano!" Plácl sebou nazad do trávy a na chvilku zavřel oči. Bylo mu příjemně. Učení bylo poslední do čeho by se mu chtělo.

"No prosím, máš se učit a lenošíš! To jsi pořádný hoch?"

"Ne, ale dnes se mi opravdu nechce," odpověděl na jeho škádlení Jarka

"Ach, jsi zlobivý kluk."

"Ach ne... Jindy se učím. Vždyť jsem tě kvůli své matematice nenechal ani vyspat. Ale... Dobře, tak aspoň napíšu úkoly, dobrá, vždyť už vstávám..." zdvihl se na loktech a podíval se na Petra. "A tobě je dobře? Nebolí tě nic?"

"Ne, nic mě nebolí, opravdu. Jsem šťastný… Tady venku. A s tebou. Zapíšu si pár věci do deníku a ty si zatím napiš úkoly."

"Dobrá, dobrá, umluvil jsi mě." Vytáhl už jednou zmíněnou latinu a nalistoval příslušné cvičení, které měli mít na příští hodinu. Vedle sebe položil ještě matematiku a český jazyk s rozborem vět, který upřímně nenáviděl, jen ho profesor zadal. Ale co se dalo dělat. Lepší než morfologie.

Petr si otevřel deník, vzal tužku a začal psát.

 

Devatenáctého září.

Jsem u Metelků už tolik dní a cítím, jak každým dnem sílím. Je to štěstí, nevydržel bych teď ve Stínadlech ani nikde jinde. A Stínadelští mě nesmí vidět tak zničeného. Nechci, aby mě tak viděli.

Jarka… Můj přízrak, nádherný přízrak a splnění všech mých snů. Je… Je to krásný kluk a já mohu jen doufat, že mě chápe. A modlit se, ačkoliv v Boha nevěřím, aby mi věřil. A abych ho mohl sevřít v náručí a znova políbit... Někdy.

 

Chlapec zrovna sklonil hlavu a zrovna si povzdechl, aby si pak zapsal další větu do cvičení. Latina... Ale dobře. Zkusmo nahlédl do biologie a usmál se, když tam na ni narazil také. Zřejmě se jí skutečně nevyhne. Dopsal cvičení, zakroužkoval si věci, kterými si nebyl tak docela jist a pak se protáhl. V zádech mu trochu zalupalo, ale jen lehce, příjemně. Podíval se na Petra, ale ten byl stále zaujat svým deníkem. Rychle sklopil hlavu, protože byl přesvědčen, že se červená. Jeho deník... ach bože!

Raději sáhl pro matematiku a z hrudi mu vyšel další hluboký povzdech, když uviděl cvičení na opakování logaritmů. Já se jich snad do smrti nezbavím, pomyslel si pak trpce a začal s prvním příkladem.

Petr se usmíval a pak začal jen tak kreslit. Kreslit Jarku, jak leží na břiše, tužkou se škrábe ve vlasech a před sebou má rozloženou knížku s učením. Usmívá se. I Petr se usmíval, když ho kreslil a přitom se v duchu mazlil s křivkami jeho těla

Logaritmus dvě... Praštil čelem o sešit.

"To je mučení," zasténal potom spíš sám k sobě a nasál vůni zeminy a trávy na které ležel. "To je mučení, mučení..." zabrumlal pro sebe ještě. Pak přeškrtl řádek a začal počítat znova. A v duchu zatoužil po rovnicích o dvou, až třech neznámých. Ty jediné ho bavily. A taky geometrie. Ale tohle bylo strašlivé. Děsivé. Když s tím byl konečně hotov a zkontroloval si výsledek, už se mu vážně do ničeho nechtělo. Ale ještě pořád na něj výmluvně pomrkával sešit s českým jazykem. Co naplat.

Petr dál kreslil a usmíval se.

"No tak, dodělat úkoly," usmíval se i na Jarku a ten se na něj téměř vyčítavě podíval. "Když doděláš úkoly zajdeme do cukrárny, koupím ti větrník, chceš?"

"Hm... To zní lákavě," Jarka upřel oči do tajů češtinského rozboru vět. "Tak to abych si pospíšil," povzdechl si pro sebe, když kreslil prvního pavouka. I když, pořád taky mohli dostat zadán sloh. Třeba téma Moje prázdniny. Jak pro základní školu, v tom si pan profesor Rybenka liboval. Takže vlastně mohl být rád. A navíc... měl pocit, že v Petrově přítomnosti by rád psal sloh i na téma Moji přátelé.

"Tak si pospěš a neudělej moc chyb. Pak ti něco ukážu, co jsem ještě nikomu neukázal, souhlasíš?"

"A co?" Jarka vzhlédl od sešitu.

"No, obrázky z deníku. Mého deníku."

Zrudnul až za ušima, cosi zamumlal a náhle zatoužil po další dávce logaritmických příkladů a rozborů vět, že by se s tím musel dělat do půlnoci. Taky menší cvičení z latiny by nezaškodilo, vůbec ne. Do toho nějaká ta přírodověda... To mám za trest, napadlo ho. To mám určitě za trest.

"Proč se červenáš?" zeptal se se smíchem Petr a položil se vedle něj. Protřepal mu vlasy jako v posledních dnech často. "Tak copak je?"

"Ne, nic, jen... Nic," zabručel Jarka a chybně spojil dva větné členy. "Nic, skutečně," opakoval potom tvrdošíjně, zatímco čáru zuřivě gumoval. "Jaké obrázky?" zeptal se potom a snažil se, aby to znělo zvědavě. Zcela určitě nějaké, které neviděl. Ale stejně v něm zmínka o jeho deníku vyvolávala husí kůži.

"Třeba takové," řekl tiše Široko a položil mu před nos deník. A Jarka na tom obrázku uviděl sám sebe. Jak sedí u něj na posteli a učí se. A jiný, jak se kouká z okna. Nebo jak jde ulicí s ostatními chlapci a usmívá se.

Cítil, jak se červeň z jeho tváří pomalu vytrácí. Ale ty obrázky byly tak...

"Krásné. To kreslíš z paměti?" zeptal se potom, když namátkou obrátil pár stránek a snažil se nezdržet se na jeho plynulém rukopisu.

"Ano, když nejsi doma. Mám fotografickou paměť na tváře, ta mi vše usnadňuje," řekl a pak se k Jarkovi naklonil a jemně ho pohladil po zádech. Nikdo tu nebyl a tak si takové gesto mohl dovolit.

"Jsi moc krásný, Jarko, a kreslit tě, to je jako vzdávat hold mistrům."

Mladík si položil hlavu na překřížené ruce a trochu se usmál. Krásný...? On? U nich držel Červenáček titul "hezkého hocha". On si nepřišel... ale když to říká Petr.

"A nakreslil bys pro mě ještě něco?" poprosil ho po chvíli a podíval se na něj. Ještě cítil to pohlazení jeho dlaně.

"Co?" usmál se Petr.

"Sebe," vydechl s rozzářenýma očima.

„Autoportrét? Proč ne, i když jsem to nikdy nezkoušel. Budu se na sebe muset dívat do zrcadla, brr!" zasmál se Petr.

"Ne, já ti budu radit," Jarka odsunul sešit s nehotovým rozborem stranou a posunul se blíž k němu. Pak mu uzmul tužku a načrtnul první obrys jeho obličeje.

Petr se díval a po chvilce mu tužku vzal a doplnil kresbu několika črty, díky nimž se stala tvář na obrázku živější a lidštější.

"Takhle?"

"Ano, ještě tomu ale něco chybí..." Doplnil několik tahů a potom se na něj obrátil. Petrova skutečná tvář byla jen několik palců od té jeho... Cítil jak se mu mrazení zakouslo mezi lopatky. "Ještě..." zašeptal. Pak vyměnil tužku za svoje plnící pero. A dopsal dvě slova. S láskou.

Petrovi po rtech přeběhl malý úsměv. Pak se k chlapci naklonil a jemně ho políbil na ústa. Jarkovy prsty mu přejely tvář a jemně ho pohladily, zatímco se k němu přitiskl. Na rtech ucítil jeho dech. Znovu ho políbil a prsty prohrábl vlasy.

"Jarko..."

"Miluju tě, Petře," zašeptal chlapec s úsměvem a znovu ho pohladil. "Skutečně..."

"Já tebe taky," řekl Petr a pak mu ukázal poslední obrázek. Ten, co kreslil dnes a na kterém se Jarka trochu mračil nad knihami. "Už od toho setkání ve Stínadlech."

"Logaritmy," usmál se Jarka a překryl obrázek dlaní. "Naučíš mě to?" požádal ho po chvíli náhle. "Prosím. Umím kreslit, ale chtěl bych... Chtěl by si tě taky nakreslit. Jednou. Trochu lépe, než jak umím."

"Naučím," slíbil po chvíli Široko a pak se usmál. "Logaritmy ale první, ano?"

"Ty už umím. Pořád ho mám, podívej," vytáhl z učebnice papír, na který mu kdysi dávno vypočítal vzorový příklad. "Ještě nikdy mě nezklamal." Usmíval se. "Ještě dodělám tu češtinu a pak už budu mít pokoj... Věřil bys mi, že se mi dneska už vůbec nikam nechce?"

"Máš přeci schůzku a ukaž tu češtinu, doděláme to spolu, ať se u toho tolik nenudíš," řekl Petr a pak mu i s příklady z češtiny pomohl. Konec učení. Sešity zaklapnuté a oni dva v trávě.

"Slíbil jsem ti ten větrník..."

"Ted nemám chuť."

"Ne, a na co máš chuť?" zasmál se Petr

"Já nevím. Jen ležet, povídat si. Možná na zmrzlinu, citrónovou. Nejradši bych si šel zaplavat." Převalil se na bok a nahnul se nad něj. "Doprovodíš mě potom ke klubovně? Nebo tě mám doprovodit domů, abys nemusel čekat...?"

"Doprovodím tě ke klubovně a pak se pomalu projdu k tobě domů. V pátek si můžeme zajít zaplavat, pokud budeš chtít, ano?" mrkl na něj Petr a trochu se usmál. "A kolik máme vlastně času?"

"Je teprve půl čtvrté," podíval se Jarka úkosem na hodinky a pak znovu na Petrovu tvář. Už si ji nedovedl představit pod maskou, která tolik naháněla hrůzu. Opatrně vztáhl ruku a přejel mu po čele. Potom přes nos a zastavil se před rty. "Smím?" zeptal se potom tichounce.

"Jistě," usmál se Petr. "Ty smíš všechno, Jarko."

Pomalu ho pohladil po rtech. Jemně jako peříčkem. Věděl jak chutnají, ale bylo to tak zvláštní. Tak jiné, než když se dotýkal svých. Příjemné. Usmál se a dál mapoval jeho tvář, jako by byl slepý.

Petr ho nechal, ať si s ním dělá, co chce. Co si přeje. Kam až zajde, to bylo na Jarkovi. On si jen lehl na bok a díval se na něj. A Jarka mu pořád prsty mapoval tvář.

"Už tě budu umět nakreslit, až se mi bude stýskat," zasmál se mladík po chvíli. Pak se sklonil a poprvé ho políbil sám.

Petr se na něj zadíval s láskou v očích. Nemohl mu ani říct, jak je za ten neumělý polibek šťastný, jak moc ho těší. Ale byl. A on Jarku pohladil po vlasech a přitáhl blíž. A opět velmi něžně políbil.

Na cestičce necelých deset metrů od nich zaskřípal štěrk. A přestože je příchozí, ať to byl kdokoliv vidět nemohl, protože je ještě zakrýval strom a zčásti keře, Jarka se pomalu odtáhl. S jiskřícíma očima, přestože nerad.

"Ještě bys kvůli mě mohl mít problémy... A to nechci," zašeptal, naposledy mu přiložil ukazováček na rty a potom se zdvihl.

Když se chodec přiblížil k nim uviděl jen dva chlapce, jak se učí. Starší si něco psal, mladší měl před sebou položenou knihu s biologií a soustředěně v ní studoval. Kolemjdoucí se usmál. A pak že je ta dnešní mládež zkažená! Bláhovost. Ti hoši jsou vzorem chování a odpovědnosti!

Nemohl vidět ty pohledy, kterými se sebe kradmo dotýkali, hladili... Nemohl vidět ty jiskřící oči mladšího chlapce, protože momentálně pilně studoval kosterní svaly. Nemohl ani postřehnout, že když se k němu starší natáhl pro nějakou tužku, jemně se ho dotkl. Viděl dva přátele. Aby viděl víc, nebyl možné.

Jarka pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut čtyři. Sklapnul knihu.

"Už musíš jít, že?“ usmál se Petr.

"NO ano, za chvíli začíná schůzka a já nechci přijít pozdě."

"Nevadí, půjdeme, máš všechno napsané, tak ti knihy mohu vzít domů, ať se s nimi netaháš… Možná, když půjdete do Stínadel."

"Ne, to ne, překážely by ti. Nechám je v klubovně, vyzvednout si je mohu později," Jarka se usmál a sedl si na paty. Pak sesbíral učení a uložil je do brašny. "Počkej chvilku, pomůžu ti vstát." Zdvihl se, opřel jeho berle o strom a pak se k němu nahnul. "Tak?"

Petr natáhl ruku a pomalu se k němu vytáhl. Pořád to ještě nebyl on. Nebyl to Široko, kterého honili po celých Stínadlech. Ale už se mu do očí vrátily ty ohníčky a radost. Jarka ho podepřel a potom mu podal berle. A než se Petr docela narovnal, dal mu malý, neohrabaný polibek na bradu.

"Takže v pátek půjdeme plavat, ano?" zeptal se potom s rošťáckým úsměvem.

"Ano, půjdeme, pokud bude ještě dost teplo. Odmítám plavat ve studené vodě!"

"Nebude studená, určitě nebude studená," ujistil ho Jarka a přehodil si brašnu s učením přes rameno. "Tak půjdeme?" Pak ho napadlo, že to je snad poprvé od založení klubu, kdy se mu na schůzku tak nechce. I když měl přijít Losna a na pořadu dne byla Stínadla...

"Jistě," usmál se Petr a pak se vydal po jeho boku ke klubovně Rychlých šípů. "Myslíš, že Losnovi nebudu vadit, že se kolem ochomýtám?"

"Losnovi? Těžko. Jsi přece bývalý náčelník. A podle Vontských kronik jsi na tom místě seděl ze všech svých předchůdců nejdéle. Ani Vojtěch Vont tak dlouho Stínadla nevedl," Jarka trochu pokrčil rameny. "Myslím, že to Losnovi vadit nebude. Jemu jde hlavně o to, jak pomoci Vláďovi. A nám taky, Stínadla by třeba pak přestala být nebezpečná... Snad."

"Chtěl bych, aby byla zase v pořádku tak, jak jsem po tom toužil a usiloval za roky své vlády. Šest let, Jarko, bylo to šest krásných let a to, co se stalo potom, co hlavolam zmizel, nemohl jsem se na to dívat. To prostě nešlo. Musel jsem něco udělat. A vidíš málem to stálo mladého Hačiříka život. A pak… Jak spadl do toho potoka. Byl mladý a dobrý hoch. Jen se bál moc výprasku a otce. I teď si to pokládám za vinu, kdybych tehdy ve Stínadlech byl... Nic by se mu nemuselo stát. Dovedl bych ho domů, možná by dostal výprask, ale žil by."

"Za tos přece nemohl," zavrtěl Jarka hlavou. "To by sis taky mohl dávat za vinu, co se děje teď. ŽE kdybys tam byl, Vláďa by Ježka nikdy nevydal. A sám uznáš, že je to nesmysl." Zamyšleně potřásl hlavou. "Ty jsi udělal cos mohl, abys Vonty přivedl zpátky k rozumu, že se tomu zatím brání je druhá věc. Teď by se měla urovnat tahle záležitost s Ježkem a potom se uvidí, co se dá dělat dál."

"Mrzí mě to, chtěl jsem, aby byla Stínadla bezpečná pro Vonty, ale aby se ani ostatní chlapci a děvčata nebáli tam vkročit, to je to o co mi šlo. I dívčí kluby si nemohly stěžovat a nikdy se žádná dívka nemusela ve Stínadlech bát. Jak to ale vypadá teď?!"

"Jsou tam Amazonky," ušklíbl se Jarka trochu. "Bude to zase dobré. Měli bychom tomu věřit a udělat pro to, co bude v našich silách. To jest zjistit, co se s Ježkem děje a proč ho Vláďa sám cpe Rejholcovi do pracek, jak by řekl Rychlonožka."

Za té debaty pomalu dospěli k domu s klubovnou.

 

Petr se rozpačitě zastavil a trochu se usmál.

"No, tak já půjdu... Užij si schůzku," řekl a pomalu se otočil k odchodu

Jarka mu však položil ruku na rameno.

"Ne, prosím, počkej... Ještě je čas a já... Nechoď, Petře. Vždyť myslím, že tě Losna rád uvidí. A ty jeho taky. Vždyť přece... Stínadla." Trochu se zadrhl, když se díval do Petrových modrých očí, ale pak se odhodlaně usmál. "Počkáš, prosím?"

"Počkám,“ řekl tiše Petr a skutečně si sedl na lavičku nedaleko klubovny. U ohrady, kde hráli často míčové hry. Tam svítilo sluníčko a on zase vytáhl deník. Nechtěl narušovat výsostné území Rychlých šípů, ale Jarka zřejmě chtěl něco jiného

Chvilku na něj dokonce lehce vyčítavě hleděl, ale nakonec usoudil, že by byl přece nesmysl, aby po Petrových nohou chtěl naprosto zbytečnou námahu, která by mu přinesla jenom bolesti. Sice by pak byl klubovně o kousek blíž... ale na druhou stranu, POŘÁD to byl Velký Vont. Pořád tu byli ostatní chlapci. Už takhle cítil jistý nárůst napětí...

Tak si jen dřepl o kousek dál a ještě nastavil tvář sluníčku. Bylo příjemné odpoledne.

"Běž už… ať ostatní nečekají."

"Jsem tu první, přijdou," odpověděl Jarka a usmál se.

"Už jdou," poukázal Petr a mávl hochům na pozdrav.

Jarka si chlapců všiml také a připojil se. Jindra mu odpověděl ihned, Mirek trochu později, jakoby si ho teprve všiml. Pak Jindra zapískal na prsty a z okna na odpočívadle se za chvíli vyklonil Červenáček.

"Himbajs, to už je půl páté?" zavolal a když Jarka, který byl nejblíže, přikývnul, zahalekal do domu: "Rychlonožko! Rychlonožko!"

Za chvíli se celý klub Rychlých šípů ocitl na dole a hoši se zdravili. A taky Petra, který si ještě cosi zapisoval, ale pak deník uklidil.

 

"To je dobře, že už chodíš. Lepší se to?"

"Doufám, že tě Jarka nekrmí panádlovou polívkou," přisazoval si Rychlonožka.

Jen Mirek se spokojil s prostým: "Ahoj, rád tě vidím."

"Já jsem také rád, že vás vidím. Všechny," usmál se Petr a podal si se všemi ruce. "A děkuji, už se cítím lépe. Přeci jen, doktoři říkali, že už nebudu chodit, a chodím. Už to je úspěch. I když… rád bych zase běhal a skákal jako dřív."

"No právě," Červenáček horlivě pokýval hlavou. "Když jsme za tebou poprvé byli, vyhrožovali div ne plameny pekelnými a zatím..." Jen se srdečně zachechtal.

"Vsadím se, že nás za pár měsíců zase vypečeš, Široko, ať už s maskou, nebo bez masky!"

"No, za pár měsíců si můžeme dát závod a uvidíme, ano, Rychlonožko?" usmál se bývalý Velký Vont. "Ale nechci vás zdržovat, Jarka říkal, že máte schůzi, tak půjdu domů."

Jarka užuž chtěl něco říct, Mirek se tvářil jako, ano, to by byl nejlepší nápad, a Červenáček s Rychlonožkou a Jindrou dál něco povídali, když se za nimi najednou ozval nevěřící hlas.

"Petře?"

Byl to Losna.

"Oto!" usmál se Petr a napřáhl k němu paži. Losna se ale zasmál a vletěl mu bezmála do náruče. Tolik o něm slyšel. Tolik děsivých zpráv se rozlétlo mezi Vonty. O tom, že bývalý Velký Vont umírá, ochrnutý a pomalu v jedné z nemocnic. O tom, že možná nezemře, ale už se nikdy nepostaví na nohy, on jeden z nejrychlejších v jejich čtvrti! A teď tu stál, byť s berlemi, a Losna ho držel v náručí.

"Petře, jsem tak rád, že tě vidím!"

Jarku v tu chvíli píchlo u srdce. Nesmyslnou bolestí, samozřejmě. Vždyť Losna a Petr se museli znát už léta, poslední roky možná byli i přátelé, přestože si Petr hrál na Široka, je pochopitelné, že se o něj Ota bál. Ano, je to víc než pochopitelné. A on sám si příliš zvykl na myšlenku, že to objetí patří jen jemu, že on je středem Petrovy pozornosti. Rychle se usmál.

Mirek mu položil ruku na rameno. Asi ne dost rychle...

"Už je skoro tři čtvrtě," připomněl mu vedoucí klubu.

"Já vím," přikývl jeho kamarád a znovu se usmál. Petr byl rád, že Losnu viděl. A on se přese všechno přistihl, že je rád, když je rád.

"Já teď půjdu, Rychlé šípy s tebou chtějí mluvit, Oto, ale rád tě zase uvidím."

"Já tebe taky," usmál se Losná, stiskl mu naposled paži a pak se spolu s Rychlými šípy vydal do klubovny. Petr se zvedl a pomalým krokem, pomáhaje si berlemi, kulhal pryč.

Už byl docela kus vzdálený, když se z domu vynořil Rychlonožka a doběhl ho.

"Petře. Kdyby ti to nevadilo, mohl by ses vrátit? Losna a Mirek tě o to prosí," požádal s neodolatelným úsměvem v rošťácké tváři.

"Jistě," souhlasil Petr a pak, následován poskakujícím Rychlonožkou, který mu připomínal malého teriéra, se vrátil zpět ke klubovně a poprvé za svůj život překročil její práh.

 

"Máte to tu moc pěkné,“ usmál se a sedl si na nabízenou židli.

"Děkuji, za pozvání," řekl a pak se zadíval na Mirka. "Ale myslím, že ode mě chcete něco vědět, něco o Stínadlech, že?"

"Přesněji řečeno," odkašlal si místo Mirka Losna a trochu se usmál, "bychom jestli bys nám poradil..."

A pak mu vyložil celou tu mizérii s Vláďou ještě jednou. Tajemný cizinec, kterého Rejholec dovedl na schůzku Žlutého květu, Vláďova panika, která vyústila ve vydání Ježka v kleci do Rejholcových rukou. Celé to neštěstí, kterému ani jeden z nich nerozuměl, a které mělo svůj prapůvod někde v útrobách Kocouřího hrádku.

"Rád bych věděl, co si o tom myslíš..."

"Rádi bychom to věděli všichni," připomněl se Mirek s úsměvem.

"Nelíbí se mi to, to víte, že ne. Ježek v kleci je odznakem Velkého Vonta a žádný z nich ho nikdy nevydal dobrovolně. Vím, kde by se mohl Kocouří hrádek nacházet a mohu vám popsat cestu, nebo vás tam zavést." Petr si přejel dlaní přes tvář. Vypadal pobledlý, pořád ještě nebyl dost silný, aby ostatním hochům stačil. A odpoledne pokročilo, v tuhle dobu poslední měsíce spal.

"Ano, mohu vás tam zavést a mohl bych zkusit zjistit něco o tom Rejhlocovi a jeho spojitosti s Vláďou Dratušem. Znám trochu lidi z jeho ulice."

"Jo, to by bylo dobré..." souhlasně přikývl Červenáček.

"Ale tahat tě do Stínadel v tomhle stavu, to by nebylo moudré," zavrtěl Rychlonožka hlavou. "Ten plánek bude dobrý."

"Jinak Rejholec patří k Uctívačům Ginga, to už víme dávno. Spíš jestli bys tady prostřednictvím Oty nemohl zkontaktovat Vontskou radu a trochu se vyptat na Vláďu?"

"Ale vědět víc o Rejholcovi by taky nemuselo být k zahození," navrhl Jarka, který by teď Petra nejraději odvedl domů a uložil do postele.

"Nechci nic tvrdit, ale někteří lidé řeknou jisté věci jen mě. Vám skutečně mohu dát plánek ke Kocouřímu hrádku, nevím však jak moc bude přesný, dlouho jsem v jeho blízkosti nebyl. Vontské radě pošlu vzkaz, Otu však raději vynechán, Rada by se mohla cítit tlačena ke stěně. A Oto, Vláďa se s tebou teď moc nebaví, že?"

"Vůbec," svěsil Losna hlavu a bylo vidět, že ho to velice trápí. "Odmítá se mnou mluvit, odmítá se se mnou setkat... Téměř čekám, kdy mne od sebe odežene nadobro."

"Co jeho ostatní kamarádi? Rodiče? Jak ti se chovají?"

"Jeho tatínek je nemocný, tak to přičítám tomu, ale vlastně nemluví s nikým. Vždyť i tady na Rychlé šípy se rozkřikl, že je Velký Vont a poradí si sám. Je to celé... téměř děsivé."

"Zkusím pár známých a pokusím se k němu dostat. Přeci jen, doufám, že mě má pořád v jakési úctě a bude se mnou alespoň chvilku mluvit. Třeba se nám podaří zjistit, co ho trápí."

Jarkovi neušlo, jak se Mirek při těch slovech zatvářil.

A najednou ho nepoznával. Byli přátelé takovou dobu a on ho nepoznával. Ten pohled, který se mu na okamžik mihnul v očích. Nebyl zřejmě jediný, kdo se změnil... A najednou se mu vybavila Otova slova. Bylo to celé... téměř děsivé.

Rokovali ještě dlouho. Probírali nejrůznější plány jak Vláďovi pomoci, jak zjistit, co se vlastně děje... Když schůzku rozpustili bylo už téměř osm hodin.

 

Jarka šel domů s Petrem. Skoro ho musel podpírat, jak se Velký Vont cítil unavený. A když došel domů, jen se trochu opláchl a bez večeře zalezl do postele. Nevšímal si Mirkových pohledů. Věděl, co to znamená. Mirek měl pocit, že na smetišti se objevil druhý kohout. Petr se ušklíbl. Hochu, kdyby kohout, já jsem starej lišák, alespoň proti tobě

Skutečně byl hodně unavený, ale když si lehnul, bylo to lepší. Jarka mu v pokoji otevřel okno, aby k němu mohl čerstvý vzduch a pak se tiše vytratil.

Ale za chvíli znovu vrzly dveře a on nesl tác.

"Promiň mi, že to trvalo tak dlouho. Dáš si aspoň čaj a kousek koláče? Posílá ti to maminka..." usmál se a sedl si na kraj Petrovy postele.

Petr se probral z lehkého spánku.

"Jarko? Já… dám si čaj, děkuji," řekl tiše a pak zase na chvíli zavřel oči.

"Jarko... jsi tu?"

"Jsem, neboj se."

"Víš, možná bych neměl chodit k vám do klubu..."

"Možná ne," přiznal mladík zkroušeně, podal mu hrníček a pomohl mu napít. "Jen mě děsí, jestli je to z toho důvodu, z jakého si myslím..." povzdechl si potom.

"Mirek si myslí, že ohrožuji jeho pozici jako vedoucího."

"To je přece nesmysl, to je přece takový nesmysl," zašeptal Jarka, spíš pro sebe, než jako odpověď a sklonil hlavu do dlaní. Petr jen řekl, co si sám myslel a o čem doufal, že nikdy nezazní. Přestože to byla pravda… Přenesl tác na Petrův stůl a zase si sedl k němu. "To je přece nesmysl," zopakoval potom a Petr spíš cítil, než viděl, že nemá daleko k slzám.

"Jarko," Petr se nazvedl na loktech a vzal ho za ruku. "No tak, je to zcela normální reakce. Já bych se tak cítil také. Je rád váš vedoucí, vzhlížíte k němu, věříte mu, a teď jsem přišel já. Starší, zkušenější, bývalý Velký Vont, Široko, voní to dálkami a dobrodružstvím. A on to cítí... Nebyl by to snad ani pořádný chlapec, kdyby to tak nebylo."

"Můžu si k tobě na chvilku lehnout?" poprosil ho Jarka místo odpovědi. "Jenom na chvilku, prosím."

Petr kývl. V pokoji bylo zhasnuto, jediné světlo šlo zvenčí. Slunce zapadalo a pouliční lampy se pomalu rozsvěcovaly. Jarka se položil na krajíček jeho postele, nosem se téměř dotýkal jeho ramene a na okamžik zavřel oči.

"Já vím," zašeptal potom. "Ale je to... Nikdy jsem ho tak neviděl. Mrzí mne to. Přišlo mi, jako bych ztrácel přítele... A to nechci."

"Jarko," Petr ho pohladil po vlasech a přitiskl k sobě blíž. "To se spraví. On prostě žárlí. Na mě. Okupuju tě pro sebe. Pořád tu se mou jsi a on tě bere jako svého přítele. A teď bych ještě ohrozil jeho pozici v klubu. Zkus ho pochopit... A i mě, když se klubu budu vyhýbat. Bude to tak lepší, ano? Přeci, Rychlé šípy jsou jen pro sebe a tak by to mělo zůstat."

"Já jsem tě ale vůbec do klubu nechtěl vodit," zavrtěl Jarka hlavou. "Prostě jsme tě jenom chtěli požádat o pomoc. To nebylo nic proti ničemu, ani žádný pokus, abys převzal Rychlé šípy. Vůbec neměl nejmenší důvod si něco takového myslet. A navíc Mirek... Vždyť Mirek se nikdy takhle nechoval. Já to chápu, já to přece chápu. Vždy a všechno," povzdechl si nakonec.

Petr ho objal a pohladil po vlasech. "No tak, netrap se. Bude dobře."

"Už je," zamumlal po chvíli Jarka a pousmál se mu do košile. Bylo hrozně příjemné jen tak u něj ležet a nic nedělat, ale rodiče byli dnes doma a... ne, nechtěl nic vysvětlovat. Po chvíli se zdvihl. "Dobrou noc," popřál mu tiše. A sklonil se pro polibek na dobré spaní.

Sklonil se a dostal polibek. Krásný a něžný.

"Běž už spát, zítra je taky den."

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Profesor, 27. 9. 2011 15:37)

Ach jo, já nemám slov. Tohle je tak nádherné, tak něžné...
Jak mám teď jít po univerzitním koridoru s rozněžnělým úsměvem na tváři? ;-)

kník

(Keneu, 29. 8. 2011 21:41)

kník
(tohle je potěšený komentář od osoby, který je tak hezky rozněžnělá, že z ní víc než citoslovce nedostanete)
íp

Čtu tenhle díl

(Nex, 24. 8. 2011 2:29)

jako první, ale zdá se mi to věrohodně rychlošípovské a hezké. Nevím jak, ale téměř jste docílily té zvláštní atmosféry, kdy jeden nosem čichá v knize úplně jiný vzduch a dobrodužství k tomu.

:)

(Falkira, 21. 8. 2011 22:22)

Čekání se opravdu vyplatilo. Nesměné, něžné... začátek nového vztahu. Prostě krásné, moc děkuji. :)

Super, už sa teším na kúpanie.

(Mononoke, 17. 8. 2011 22:15)

Prijemné zbližovanie krok za krokom v utajení.

děkuji!

(milwa, 16. 8. 2011 19:56)

Děkuju za tak pěkný dáreček:3 Už se těším na další díly a další povídky nejen Foglarovské.Ale vždycky se vyplatí počkat:3

:-) hurá a třikrát sláva

(Shadowfox, 15. 8. 2011 9:34)

Tak jsem se těšila a chodila se sem koukat, když jsem jen trošku mohla. A hele, ono se to vyplatilo, krásný díl a jsem moc ráda, že tu konečně je =)

Och..

(Wendy A. Darling, 15. 8. 2011 1:03)

Och, och, och! <3 Nic jiného mě nenapadá, než že je tu úžasné, nádherné, fascinující! Na tohle se vyplatilo tak dlouho počkat. :) Těším se na pokračování.