Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velký Vont a chlapec

 

"Hoši, Jarka je nemocný," Mirek vešel do klubovny se zachmuřenou tváří a v ruce držel lístek. "To mi dnes ve škole přinesl kluk, co s ním bydlí v domě."

"Vypadal nějaký přešlý. Co píše?" nahnul se Mirkovi přes rameno Jindra.

"Milé Rychlé šípy," stálo na papírku Jarkovým rukopisem, i když roztřeseným. "Nezlobte se na mne, jsem plantážník a skolil mě nějaký bacil. Doktor říká, že budu za pár dní v pořádku, jen to chce klid. Nechoďte za mnou, maminka je dost vyděšená a nikoho ke mně nepouští. Brzy nashledanou. Jarka."

"Chudák Jarka, tohle si nezasloužil."

"Měli bychom mu aspoň donést věci ze školy, aby moc nezameškal."

"A taky co jít navštívit Široka, to chtěl taky ne?"

"Myslíš, že za ním nepřijdou rodiče?"

"Ne, bydlí sám. V podnájmu. Rodiče má v cizině."

"Co Vontové?"

"Už není Velký Vont, nikdo o něm neví, že je v nemocnici."

"Tak je to jasné, ne?" Jindra se rozhlédl po zbylých chlapcích. "Zítra mu Mirek donese učení... a snad i nějaký vzkaz. Vzkaz by mu maminka mohla předat."

"Nebo ho dáme do učebnice a bude vymalováno," navrhl Červenáček a jeho nápad byl okamžitě přijat.

"Ale co se Širokem? Půjdeme tam ještě dnes? Nebo to také necháme na zítra?"

"Ještě není tak pozdě," Mirek se podíval na hodinky. "A jestli se vám chce?"

"Mám nejasné tušení, že kdyby byl Jarka zdravý, šel by tam..."

"Tak jdeme."

A tak šli. Dokonce mu koupili i dvě jablka. Vybrali krásná velká.

Ale v nemocnici byli překvapeni. Nemile. Doktor je k němu nechtěl pustit. Prý je moc unavený a kdesi cosi… Nakonec, když odešel, pustila je jedna hodná sestřička, která jim řekla, že doktor se s mladíkem pohádal a proto je prý tak nepříjemný. Ale Petr jistě bude rád, když ho navštíví. Vypadá moc smutně.

 

Do Širokova pokoje se vplížili téměř po špičkách. Snad proto si jich bývalý Velký Vont zpočátku nevšiml. Až potom, když stáli v polokroužku u jeho postele.

"Dobrý den..." pozdravil Mirek, který si náhle přišel podivně nesvůj. Nemohl si tohohle mladého muže spojit s Širokem, nějak mu to nešlo. "My jsme Rychlé šípy. Vzpomínáš si?"

"Vzpomínám. Ty jsi Mirek. Pak Jindra, Rychlonožka a Červenáček, Jarka vám chybí..."

"Je nemocný, nemohl přijít. Asi nějaká chřipka, či co. Vlastně jsme tu tak trochu za něj. A něco jsme ti přinesli."

Jindra jablka omyl a potom je položil na stolek vedle postele. Zbylí hoši se trochu rozpačitě usadili na krajích postele.

"Přišli jsme se zeptat, jak ti je...?"

"Jak mi je?" Široko se trochu uchechtl. "Mizerně. Ale moc děkuju, že jste přišli. Nikoho tu nemám a hoši ze Stínadel… Neví, že jsem tady." Bývalý Velký Vont se usmál. "Prý jste mi zachránili život. Děkuji."

"Vlastně to byla jen šťastná náhoda. Vraceli jsme se z výpravy a narazili na tebe," vysvětloval Rychlonožka s úsměvem. "Tak tě kluci ošetřili a já doběhl zavolat pro sanitu."

"Vůbec není zač, děkovat," podpořil Rychlonožku Červenáček. "Udělali bychom to pro každého. I pro Vonta. Snad jen... Mažňáka bych vynechal," trochu se ušklíbl.

"Nechceš nakrájet ta jablka?" zeptal se místo toho Jindra a už vytahoval z kapsy nůž.

"Nemáme třeba někomu vzkázat? Losnovi? Vláďovi? Někomu jinému?" Mirek Široka pozoroval. Byl si téměř jist, že ta Jarkova podivná nemoc s ním souvisí.

"Chlapci ve Stínadlech mají svých starostí dost. Kdybyste je náhodou potkali, tak jim to řekněte, ale nechci vás tím obtěžovat.“ Široko si povzdechl a pak se na Jindru usmál. "Díky, rád." Chlapec se usmál zpět a Mirek Široka pozoroval. "Jen vyřiďte Jarkovi, ať se rychle uzdraví. Nemusí přeci strávit prázdniny v posteli jako já."

Mirek kývnul a Jindra zručně oloupal jablka a nakrájel je na čtvrtky.

Do pokoje nakoukla sestřička. "Hoši, nerada vás vyháním, ale už byste měli jít. Jestli chcete, přijďte zase zítra, ale pan Šimon teď potřebuje klid."

Rychlé šípy se pomalu začaly trousit na chodbu. Jen Jindra ještě položil jablka na dosah Širokovy ruky.

"My zase přijdeme..." ujistil potom Široka. "A třeba už tentokrát přijde Jarka s námi."

"Ať je ti lépe."

"Nashledanou."

"Uvidíme se."

A najednou zase byli pryč.

Sestřička za nimi zavřela dveře a pak na ně ještě zavolala: "Chlapci, mohli byste donést nějakou knihu? Víte, on tady opravdu bude ležet hodně dlouho a tak sám, víte, že to bude mít těžké. Je moc pěkné, že se o něj staráte a tak… Nenašla by se u vás doma nějaká?"

"Jo, já myslím, že určitě. A určitě i u něj doma se něco najde," pokýval Mirek hlavou a pak už se rozloučili.

 

* * *

 

"Psal jsi, že k tobě nemůžeme, tak ti aspoň posílám nějaké učení a tenhle dopis. Hlavně se vylež, i když to není nic vážného. Ve škole se zatím nic neděje, ve Stínadlech je to totéž. Všude klid. Byli jsme za Širokem, asi na tom není dobře, i když to neříká. Máme tě pozdravovat. Těšíme se, až zase budeš zpátky. Brzy nashledanou. Mirek, Rychlonožka, Červenáček, Jindra."

Jarka dopis sežmoulal ve zpocené dlani a potom zase zavřel oči. Knihy s učením ležely na stole, kam je maminka dala. Už mu bylo téměř dobře... Ale ta zmínka. Širokovi - Petrovi není dobře. Máme tě pozdravovat. Tiše vydechl a zalezl zpátky pod peřinu. Už byl doma dva dny a svrběly ho svaly. Ale musel ještě vydržet,  když se lepšil.

Ale ta zmínka. Oni byli za Širokem. Za Petrem... Skousnul si rty.

Širokovi není dobře, i když nic neříká. A věděl, že za ním půjdou zase. Určitě ho tam nenechají jen tak samotného. Jarka se pod peřinou schoulil. Představil si tu pobledlou tvář a to jak se pomalu ztrácí v bílém nemocničním povlečení. Široko... Petr... Velký Vont. Copak si tohle zasloužil?

Poslední dobou se mu zdály znepokojivé sny. O Stínadlech. O jejich výpravách. O chlapcích. O těch znepokojivých očích, které se o něj vždy jen otřely pohledem a zase zamířily jinam. Zdálo se mu o něm. Pořád a dokolečka. Potom se ty sny smíchaly, roztříštily se do obrazů. Ale vždycky mu z nich bývalo horko a třásly se mu ruce. Nevěděl, co se s ním děje, nebyl si jist, jestli to vědět chce. Nebyl si jistý vůbec ničím, poslední dobou. Jen tiše ležel, spal... A když už mu v noci bylo moc horko, stoupl si k oknu a nechal se chladit nočním vzduchem. Pomáhalo to. Alespoň něco.

Za další dva dny už nemohl v posteli téměř vydržet. I doktor Veselý to uznal s tím, že už je skutečně zdravý.

Mohl zase ven. A jeho první cesta mířila... do klubovny.

 

Už na něj všichni čekali, rádi, že ho zase vidí a šťastní, že je sobota a venku je pěkně. Mohou ven! A přeci...

"Chceme se zastavit za Širokem. Už jsme sice dali vědět klukům ze Stínadel, ale nikdo za ním zatím nebyl. A zdá se, že naše návštěvy mu trochu pomáhají," vysvětlil tiše Mirek a pak Jarkovi podal kus dortu, co mu upekli u něj doma na přivítanou.

"Půjdeš s námi?"

"Rád," přikývl snad až moc horečně a pak si radši kousnul. Dort byl skvělý a kluci se zase trefili. Sladké miloval a po těch dnech doma to bylo jako mana nebeská. "Kdo ho pekl?" zeptal se, když ho snědl.

"Já s Červenáčkem," přihlásil se Rychlonožka okamžitě.

"Kdybys nekecal. Vy jste jen ujídali!" usadil ho Jindra a Jarka se musel zasmát. Tohle se snad nikdy nezmění.

"Sestřička nás posledně žádala, jestli bychom mu nevzali nějaké knihy, takže taky kvůli tomu," doplnil ještě Mirek.

Jarka přikývl. "Příště se podívám ještě u sebe, snad tam něco budu mít."

"Ani nevíme co ho zajímá. "

"Musíme to zjistit, přeci nemůže celé prázdniny ležet a jen koukat do zdi. Zbláznil by se. Tedy já bych se zbláznil," řekl Rychlonožka.

"Však za ním snad nejdem naposledy, ne?" Jindra sbalil zbytek dortu do krabice a zářivě se usmál. "Tak jdeme?"

 

Nemocnice byla stejně studená, jako když tu byl před týdnem. I když mu přišlo delší než týden. Snad celé věky. Ale tu sestru poznával, předal jí Petrovy doklady.

Uvítala je s úsměvem. "Á tak, jste tady zase. To je dobře. A koukám, že už je vás znovu pět. Neměl jsi doufám nic infekčního?"

Jarka zavrtěl hlavou. "Ne, jen menší nachlazení a slabost, už je to pryč."

"To je dobře, tak vás tam mohu klidně pustit. Je dobře, za ním chodíte, návštěvy vždycky pomáhají."

"Jistě to víme a proto za ním chceme chodit co nejčastěji."

"To jste hodní chlapci, on totiž za ním kromě vás nikdo nebyl a to je moc smutné. I když je tu krátce a jeho kamarádi to nemusí vědět..."

Mirek jen pokrčil rameny a neodpověděl. Tohle by sestřička stejně nepochopila.

"Víte, jeho rodiče jsou v zahraničí, takže jim to ani nemá kdo dát vědět," chopil se iniciativy Jindra. Poslední dobou se mu nějak prořízla pusa. "My je neznáme, takže to zatím musíme nechat náhodě."

"To je smutné. Ale náhoda bývá někdy i užitečná. Tak už běžte." Naposledy se na ně usmála a potom odspěchala.

Chlapci vklouzli do pokoje.

 

Otevřel oči, hned jak tam přišli. Byli všichni. Všech pět. I jeho přízrak… Hnědooký přízrak. Potěšení, kterému ne zcela rozuměl. Usmál se.

"Vítám vás."

"Přejeme dobrý den," pozdravili ho hoši a on se usmál. Už to bylo skoro pravidlo, že ho tak zdravili. A on byl zase tak rád, že je vidí. Byl na pokoji sám a tak jim pokynul ať se posadí, kde mohou.

"Vyrazíte dnes někam ven? Je tam pěkně, měli byste toho využít," řekl, když se formality vyplýtvaly a chlapci mlčeli.

"No, vlastně ano, máme naplánovanou výpravu, ale řekli jsme si, že se ještě zastavíme tady... Prý se tu ještě nikdo jiný neukázal, tak proto. Přinesli jsme vám nějaké knihy."

Všichni jako na povel sundali tlumoky a vytáhli nepřeberné množství knih.

"A taky dort, upekli jsme ho na přivítanou pro Jarku, ale kousek zbyl. Je dobrý, tak jsme mysleli, že by vám přišel k chuti."

Všichni až na Jarku, ten seděl s rukama v klíně a tiše ho pozoroval.

"Omlouvám se, že nic nenesu," zašeptal potom. "Napravím to příště..." trochu se usmál.

"To nic, jsem rád, že jste přišli. Ale neměli byste teď ztrácet čas. Venku je pěkně a vy jste zdraví hoši. Pohyb vám jen prospěje, i tobě, Jarko, slyšel jsem, že jsi byl nemocný, tak se zatím raději moc nepřepínej." Petr se na něj usmál a mladík pod jeho pohledem zrudl. A přeci se v duchu musel usmívat. Petr zase mluvil jako Velký Vont, jako by oni byli jeho...

"Byla to jen chvilková slabost. Poslední dobou toho asi bylo moc," odpověděl po chvíli, kdy si jich zdánlivě nikdo nevšímal, protože hoši byli příliš zaneprázdněni rovnáním knih na volný stůl a aranžováním dortu na talíř.

Ale všiml si, jak kradmě pokukují po venku, po sluníčku.

"Souhlasím, jen jsme vás chtěli navštívit, zeptat se jak se daří a tak... asi bychom už měli jít." Mirek ho zase stihl tím podivným pohledem, ale nevšímal si ho. Jen se znovu trochu usmál. Hoši pokrčili rameny a pak se tedy rozloučili. Pak jeden po druhém zmizeli za dveřmi. 

Jarka šel poslední. A když se skoro dotýkal kliky, ještě se otočil.

"Já... přijdu..." zašeptal napůl k němu, napůl k sobě a potom rychle vyklouzl ven.

"Budu rád," usmál se Petr a pak vzal namátkou první knihu a začetl se do ní. Ostatně nic jiného dělat nemohl. Jen číst, psát si deník, koukat z okna. A přitom poslouchat, co se děje v ulicích. Jistě, rád by vstal z postele, ale to teď muselo nějaký měsíc počkat, jak mu vysvětlil doktor. A to ho děsilo. Ta slova… Nějaký ten měsíc. Mohly to být dva měsíce, ale taky půl roku, rok...

Netušil.

 

* * *

 

Výprava se vydařila jako málokterá za poslední týdny. Mirek se nemohl ubránit myšlence: jako za starých časů. Jenže, co byly ty staré časy? Vždyť žádné staré časy nejsou. Pak si to uvědomil. Za starých časů, než se Jarka takhle změnil. Téměř ho nepoznával, nechápal co se s ním děje a mrzelo ho, že mu vlastně nemůže být nijak nápomocen. Jarka byl jakoby uzavřený, tvrdošíjně trval na tom, že s ním nic není, ale i hoši si toho všimli. Byl jiný. Snad mu chybělo to dobrodružství, které zažili ve Stínadlech? Kéž by.

Když se vrátili zpátky do města, ještě chvíli pobyli v klubovně. To byl takový jejich společný domov.

A večer zase domů. I když se domlouvali, že příští týden již opravdu zase přespí venku, ale teď Jarka musel dohnat školu a oni měli další den znova naplánováno jít navštívit Petra. Jistě mu tam muselo být smutno. Vždyť viděli jaký je sportovec a nemohoucnost ho musela ubíjet.

 

"Dvě nedostatečné... Jaroslave." Tatínkův hlas byl podivně naléhavý. "Když jsi byl nemocný, neřekl jsem ani slovo, ale co to má znamenat?"

"Omlouvám se. Opravdu jsem nebyl připraven. Napravím si to." Jarka byl zkroušený a zase cítil to podivné chvění.

"To doufám. Nerad bych ti zakazoval klub, víš, že ty hochy mám skutečně rád..."

"Opravdu, napravím si je. Zítra se stejně musím nechat vyzkoušet," zdvihl oči a zadíval se do těch otcových. "Slibuji, skutečně."

"Jarko, kdyby to nešlo, můžeš přece chodit na doučování."

"To nebude potřeba, doufám. Bylo to jen pár dní a jen několik špatných známek. Opravím si je. Snad ještě tento týden."

Když pak seděl nad učením, zpočátku to zoufale nešlo. Hlava se odmítala soustředit, rozum nechtěl spolupracovat. Chvíli si jen tak čmáral na papír a začínal dostávat strach. A pak si uvědomil, že když si známky neopraví, nebude smět ven. Vůbec. Ani za Petrem ne... Znovu se sklonil k učebnicím.

Jenže to pořád nešlo.

 

Další den vyrazil ještě brzy ráno, před tím než se měli s hochy sejít, za Petrem. Nejdřív nevěděl proč a pak.. Jen tam vedle něj seděl a vypadal smutně.

"Co se stalo, Jarko? Můžu ti nějak pomoci?"

"Já… Byl jsem nemocný a předtím, ve škole, nepřipravil jsem se. Mám dvě nedostatečné a nejde mi se to doučit."

"A nemůžu ti s tím pomoci?" zeptal se po chvíli Petr.

"Hlavně matematiku. Český jazyk zvládnu sám, ten mám až na konci týdne. Já... Nechtěl jsem vás obtěžovat, máte svých starostí dost. Já to vlastně umím, jen si to musím zopakovat a přijde mi, že tomu najednou nerozumím... Omlouvám se, že jsem vás takhle přepadl."

"Prosím, vždyť si můžeme tykat… Jako předtím. Nejsem zase tak starý. A jmenuji se Petr." Široko se usmál a pak se natáhl po učebnici. „Ukaž mi čemu nerozumíš, matematika mi vždycky šla.“

Podal mu učebnici a ukázal na příslušnou pasáž. Pak se opatrně posadil na kraj postele, tak, aby ho nijak neomezoval.

"Tady, tady tomu logaritmu... Vím, že jsem ho předtím vypočítal, ale teď si zaboha nemohu vzpomenout jak to bylo." Mluvil tiše a pak učebnici Petrovi podržel, aby se nemusel příliš namáhat.

"Co nějaký papír a tužka? Napíšu ti to, chceš?" Petr se usmál a pak mu začal příklad rozepisovat a vysvětlovat. A Jarka to najednou chápal. A navíc, už se v jeho společnosti zase cítil dobře a ne zmateně. Prostě jen další zvláštní kamarád, který na něj dával pozor, který mu pomáhá a kterému on pomáhá...

"Tak, už to chápeš?" zeptal se o dvě hodiny později Petr.

"Myslím, že ano," přikývl po chvíli váhavě, kdy očima přelétl celou stránku a skutečně nenalezl jedinou věc, které by nerozuměl. "Ano, rozumím tomu," usmál se nakonec a založil papír do knihy. "Nechám si ho. Jako ukázkový postup, kdybych náhodou zase nevěděl." Schoval učebnici do brašny a potom se podíval na hodinky. Bylo půl desáté. V jedenáct se měl sejít s chlapci.

"Budu muset jít. Ale odpoledne se zastavíme. Budete... budeš chtít něco přinést?"

"Budu rád, když se na chvilku zastavíte. Jen příště ti dám snad nějaké peníze, docela rád bych nějaké ovoce."

"Já ti ho koupím, za tu pomoc... Za tu dobrou známku, co jsi mi zachránil." Jarka se usmál. "S tím si teď nedělej starosti. Měl bys myslet hlavně na sebe. Aby ses uzdravil."

"To bude ještě nějakou dobu trvat," mávl rukou Široko. "Ale budu rád, když přijdeš. Když všichni přijdete."

Jen se usmál a pak odešel. Ale vrátil se. Se sáčkem třešní i s chlapci. Pobyli s ním a odešli až k večeru.

 

Další dne přišli zase. A zase. Chodili za ním, i když se potom objevily větší či menší prostoje, kvůli škole, kvůli výpravám a plánování prázdnin. Pokud věděli, bylo tam i pár Vontů, ale o nich Petr nemluvil. Přikývl, že ho byli navštívit, ale tím to končilo. Tak se neptali.

Jarka zase pocítil určitou duševní rozvahu. To strašné období nejistoty, kdy vlastně sám nevěděl pomalu ani, kdo je, zdálo se, že už je pryč. Staré časy, jak by to pojmenoval Mirek. Podařilo se mu napravit si všechny známky, ani už k tomu nepotřeboval Petrovu pomoc. Ostatně, toho se naučil opravdu brát jen jako dalšího přítele. Zvláštního, ale přítele.

A pak tu byl najednou konec školního roku a dva měsíce dobrodružství.

Rozloučili se s Petrem, nanosili mu nespočet knih, aby se tolik nenudil a vrhli se do víru prázdninového života.

A tehdy to znovu začalo. Ty sny. Roztříštěné obrazy jejich dobrodružství. Znepokojivé sny, ze kterých se budíval zpocený, roztřesený a nejistý sám sebou. Každé ráno po takové noci se mu klepaly ruce, kdykoliv si měl umýt obličej. Přestávalo to jen pozvolna a jen obtížně to skrýval. Zase mu bývalo horko, cítil se nemocný a přece nebyl. Nevěděl, co se s ním děje. Jen, že se mu hrozně stýská. Že chce být někde jinde. Nevěděl sám, co vlastně chce, co to má znamenat.

Byl s chlapci na jejich dlouho plánovaném pobytu v přírodě, na jejich vlastním táboře, setkali se ještě s několika kluby, ale on… Toužil být někde jinde. A když si každý týden v blízké vesnici vybírali poštu, chtěl - najednou si moc přál, aby tam místo pohledu, či dopisu od rodičů byl i jiný. A pak mu přišel dopis. Od Petra.

Nebyl dlouhý, jen se ptal jak se mají, popisoval situaci ve Stínadlech, jak mu ji tlumočili chlapci ze Žlutého květu a psal jak se má on. Když mu odepisoval, třásla se mu ruka. Ale přece jen to zvládl. Vždyť i tak to byly krásné prázdniny. Nádherné, tak trochu i poslední. Protože je dva, jeho a Mirka, čeká třetí ročník školy, potom už jen poslední a potom...? Zatím nevěděl.

Seděl nad tím dopisem dlouho do noci. Zcela věcně mu napsal, jak se mají, co dělají, vyptal se na všechny důležité otázky ohledně Stínadel, přidal pár postřehů... A pak už nevěděl, co dál psát. Chtěl mu něco poslat, cokoliv, cokoliv, co by bylo jen od něj, i když by nemohl říct, nač to Petrovi bude. Opravdu si zase přišel nemocný, ale tentokrát to bylo těžší, protože nechtěl Rychlým šípům kazit prázdniny. Nakonec dopis jen podepsal, nechal ho podepsat i ostatním hochům a než ho zalepil, tak do obálky přidal čtyřlístek, který našel několik týdnů před tím.

 

Malý docela obyčejný čtyřlístek, který se pro mladého muže na lůžku stal symbolem. Štěstí a odvahy, protože tu on teď potřeboval. Odvahu. Všechno ho bolelo, v sádrovém krunýři se potil, nemohl moc jíst a nebylo mu dobře.

Alespoň, že z nohou mu v půlce prázdnin sádru sundali. A ke konci prázdnin mu konečně měli sundat i ten proklatý krunýř. A když to udělali, cítil se najednou tak lehký… A konečně se mohl trochu pohnout. Umýt se. Pořádně i když s pomocí. A lehnout si do čisté postele. Na břicho… Proleženiny ho bolely a tak mu je sestra mazala znecitlivujícím krémem a doktor předepsal prášek na spaní. A tehdy poprvé spal zase trochu dobře.

V den, kdy mu došel dopis se čtyřlístkem, kdy ho osvobodili od toho krunýře.

Čtyřlístek od jednoho chlapce, který v noci špatně spal a budíval se s horkostí v celém těle. Který prožil nejkrásnější a zároveň nejhorší prázdniny.

 

* * *

 

Vrátili se týden před začátkem školního roku. Opálení, šlachovití, rozesmátí. První cesta vedla do klubovny, čekalo je spousta práce, téměř dva měsíce tam nikdo nebyl. Potřebovala umýt, uklidit, uspořádat, kronika potřebovala doplnit. Musela se zařídit spousta věcí a taky je čekala škola. Rodiče si je taky chtěli užít, alespoň ten týden. Nebyl téměř na nic čas. I když se také domluvili, že na konci týdne zajdou za Petrem, který jim psal, že už mu sundali sádry, což byla dobrá zpráva.

Jarka na to nic neříkal. Jen je v duchu poprosil o prominutí, že je tak podvádí. Protože on za Petrem šel hned druhý den, kdy byli zpátky doma. A šel k večeru, aby snad nikoho nepotkal.

Byl to strašný rozdíl. Jak byl Jarka opálený a šlachovitý, tak byl Petr hubený a bledý. A přesto se usmíval a byl rád, že ho vidí. Ted už mohl sedět a využíval toho, i když byl slabý a moc dlouho tak nevydržel. V malém pokoji byl stále sám, přes léto naštěstí nebyly žádné moc vážné úrazy a doktoři chtěli, aby měl klid. I když Jarkovi podal ruku na uvítanou a ten se zděsil. Kde byla ta pevnost svěráku, kde byla síla? Všechna pryč a přesto se Petr usmíval

 

Chlapec se usadil na kraj židle, která byla u Petrovy postele.

"Vypadáš... dobře," zkusil to potom, ale nakonec jen zavrtěl hlavou. "Lepší se to, alespoň?" zeptal se tiše.

"Už pohnu nohama, i když to trochu bolí, ale ano lepší se to… pomalu. Jen bych tak rád ven, ale není to možné." Petr si tiše povzdechl a přejel si rukou obličej. "Prosím povídej, jak jste se měli?"

"Krásně," odtušil Jarka a v duchu dodal: téměř nádherně, ale... "Jeli jsme dolů k Rožmberku, psal jsem ti to. Máme taky spoustu fotek, Červenáček kreslil nějaké obrázky. Bylo to..." pomalu se rozpovídal. Oknem nakukovalo podvečerní slunce a přinášelo chuť pozdního léta. Léta, které ještě mohlo být bezstarostné a klidné, jako byla ta léta před ním. Ta nezaměnitelná vůně se pořád vznášela ve vzduchu a byla tak omamná.

A Petr jen poslouchal. Chvíli na chlapci před sebou doslova visel očima, ale pak je zavřel a představoval si vše, co mu vyprávěl. Jejich příhody, veselé i vážné, jejich špičkování, to jak se dohadovali, kdo bude vařit a kdo drhnout hrnec. Všechno, i lov bobříků. Bylo to tak příjemné, chvíli zapomenout a ponořit se do toho světa, který tu byl tak vzdálený.

A ohně, táborové ohně, které planou do noci. Ze tmy zní tichá kytara...

Jarka si vzpomněl, jak nemohl spát. Nešlo to. Jen seděl a hlídal oheň dokud nevyhasnul. Objímal si kolena rukama a nebylo mu chladno. Nemohl spát, nemohl usnout, ani zavřít oči. Když se potom plížil zpátky do stanu, bál se, aby nevzbudil Mirka a ten se nezačal ptát.

Ale to už neříkal. Jen mluvil o ohních, jak sedávali, zpívali, vyprávěli si příběhy i vtipy.

"Muselo to být nádherné," řekl tiše Petr a usmál se na něj. "Upřímně musím přiznat, že vám závidím. Měli jste krásné prázdniny."

A najednou se to stalo. Jarka se mu podíval do očí. Zpříma a neuhýbavě, jako tehdy při volbě Velkého Vonta. A najednou to zase cítil. Všechno, horkost, strach, třas... Cos mi to provedl, Široko?

"Je mi líto, že jsem tě tu nechal samotného," zašeptal po chvíli.

"To nic, říkal jsem ti, že si to máš užít. Copak jsem tyran, abych tě tu držel? Ani nejsem tvůj učitel, nebo rodič, ani bratr… Jen doufám trochu kamarád. Ne, jsem moc rád, že sis užil prázdniny... Jarko."

"Užil..." odpověděl ve smrtelných rozpacích a pak ho zachránila sestřička.

"Měl bys už jít. Za chvíli přijde doktor na noční službu a moc by řádil."

"Ano, děkuju," pousmál se a pak se zdvihl. "Uvidíme se. Přijdu i s chlapci. Zatím nashledanou..." U dveří se ale ještě otočil. "Doufám, že ti ten čtyřlístek pomohl."

A pak tu najednou místo něj byla sestřička a nesla mu tišící léky. 

"Pomohl," usmál se za ním Petr a pak už mu sestřička zase něco dala a on usnul. Měl bolesti a tohle mu pomáhalo. I když věděl, že to není dobře, to pořád brát… Přeci jen ho opravdu ty záda i nohy bolely.

 

Další den prospal skoro celý. A doktor když přišel, zhrozil se. Pacient by měl začít pomalu cvičit a učit se znova chodit!

Tak mu dali kolečkové křeslo a berle. Byl pořád slabý, ale začal bojovat, s pomocí sester a zřízenců se učil znova chodit.

Rychlé šípy ho navštívili. To byl ten světlejší bod. I když věděl, že už za ním nebudou chodit tak často. Druhou návštěvou byla jeho bytná. Hodná stará paní, ale teď jen rozpačitě přešlapovala na prahu a slzy měla na krajíčku.

Když se zeptal, co se stalo, oznámila mu, že jeho byt bude potřebovat, že ji to nesmírně mrzí a nerada mu to dělá, ale že mu musí dát výpověď.

Jen stiskl rty a řekl, že to chápe, jen ji poprosil, ať mu věci ještě na chvilku schová ve sklepě. Vyzvedne si je jak jen bude moci. Byl to jen další problém, co musel řešit. Tím horším bylo, že se stal závislým na morfiu a věděl to. Musel se toho zbavit a netušil jak, když tady mu ho pořád dávali, aby neměl z bolestí horečky

 

* * *

 

Zrovna se sprchoval. Nechával vodu, aby mu stékala po zádech, masírovala ztuhlé svaly, odplavovala starosti a trápení. Dlaněmi se opíral o kachlíčky a měl zavřené oči. Nemyslet. Prostě chvíli na nic nemyslet. Představil si, že je duch, může se vymanit z vlastního těla a dívat se na sebe, jak tam stojí za zástěnou a přeje si, aby okolní svět přestal existovat.

Viděl sebe, štíhlého, trochu víc opáleného, vlasy zplihlé vodou, kapky, které mu stékají po kůži. Jak se natahuje pro mýdlo na poličku, aby se konečně umyl a jen neplýtval vodu. A pak se... dotkl. Naprosto obyčejný dotek dlaně na rameni. Vrátil se do svého těla a skoro to bolelo, když si uvědomil, kde je, co dělá... Druhou rukou sáhl pro houbu a když se potom utíral, vlastně už ten dotek nezopakoval. Mezi jeho dlaní a holým tělem vždy něco bylo. Ručník. Pyžamo.

Zalezl do postele a schoulil se do klubíčka. Pak se natáhl pro deník. Už dlouho ho nepsal. Ale teď musel. Už nevěděl jak dál. A Petr přece - psaní je dobrá forma sebereflexe. Vzal si i tužku a začal psát. Možná to nedávalo smysl, ale pomáhalo to.

Petr tomu možná rozumí, ale on sám je zmatený. Neví co dál. Jeho tělo se chovalo podivně přecitlivěle a on si uvědomoval pohled Petrových očí stále víc. Ty modré oči jsou tak zvláštní. Jasné a přitom tmavé. Hledající. A smutné. Tak rád by je zase viděl veselé.

Drží deník a píše tam věci, co ho napadají. Potřebuje to někomu říct a to je jediná možnost. Jak to psal Petr? Vždy ho mohu spálit? Ano, pravda… Vždy ho může spálit.

 

Bojím se sám sebe. Bojím se a lžu všem na potkání, že to tak není. Nevím, co se se mnou děje. Připadám si jako kdyby byl z jiné planety, jiného času. Vržený v neznámu. A vím, že za to "může" on. Protože s ním to začalo. Pamatuju si ten den, jakoby to bylo včera. Když jsem se vrátil... Co mě k tomu vedlo, ví snad jen Bůh. Opravdu se bojím, už zase je mi horko, když vzpomínám. Snad mám jen horečku, snad je to jen nějaká vleklá nemoc. Ale ty oči... Ne, nemohu kvůli nim spát. Co to se mnou udělal? Proč? Co mi to provedl?

 

Strčil deník pod polštář a jasně cítil, jak ho tlačí do tváře. Vztáhl ruku, aby ho srovnal. A pak ji zase rychle vrátil zpátky. Ne. Musí spát!

Usnul? Nevěděl. Jen měl pocit, že je Petr vedle něj a drží ho v náručí. Objímá a jemu je najednou dobře. Už jen z toho jak ho držel a občas pohladil. Tiše si vzdychnul, tohle bylo tak zvláštní... pyžamo se shrnulo z pevného břicha, peřina… byla najednou tak těžká a příjemná. Zívl... A měl pocit, že na něm není peřina, ale Petr… Bylo to tak divné, přeci… příjemné... zvláštní.

A pak zase ten třas, horko, nejistota... Vzbudil se promáčený potem a očima vytřeštěnýma do tmy. Peřina byla navlhlá, polštář taky, prostěradlo ani nemluvě a po zádech mu ještě stékaly kapky. Složil hlavu do dlaní a tiše zasténal. Hořel. Určitě měl horečku a musel se asi někde uhodit, protože ho bolelo celé tělo. Bože. Panebože...

Nevěděl, jak dlouho tak seděl. Dokud mu nezačalo být chladno. Pak teprve v tichosti vylezl a podíval se do prádelníku, zda tam nemá náhradní povlečení. Měl. Nemohl sice doufat, že si toho maminka ráno nevšimne, ale pořád to bylo lepší kdyby uviděla toto. Co nejtišeji si převlékl postel a potom i pyžamo a ještě si otevřel okno. Pak zalezl zpátky a vzal si deník. Ale najednou nemohl psát. Pak v zoufalství naškrábal tři slova.

Horko. Petr. Strach. A otazníky. Spoustu otazníků kolem.

A pak jen seděl a nevěděl co dělat. Co se s ním děje, s kým se poradit. Neušil nic, jen věděl, že strašně zase chce být s Petrem. Snad aby mu to vysvětlil. Objal ho... A řekl mu, co se děje. Přece byl Velký Vont, zná toho tolik… Přeci musí vědět, co se děje!

Třeba, zadoufal po chvilce, třeba se mu děje to samé. Nebo dělo. Třeba...

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Jarka a horké sny

(sisi/ctenar, 28. 2. 2011 19:44)

čekání někdy ubíjí ale čakání na toto byla krásná chvíle, protože jsme se dočkaal a je to krásné.. moc se mi to líbý! :-)

:-)

(Irene, 22. 2. 2011 21:11)

Čekání na tuhle kapitolu se opravdu vyplatilo, je výborná. Ale absťák pak bude díky ní ještě větší :-D

...

(Profesor, 22. 2. 2011 13:34)

Ach. Měsíc čekání, měsíc toužení a konečně je tu pokračování. Petr a Jarka...
Jsem moc ráda, že už Petr pohne nohama, to bude znovu chodit. Chodit na procházky s Jarkou, kterému obrátil život na ruby.
Jarka je mi tak trochu líto. On pořád ještě nezjistil, neví, že ho trápí láska. Zakázaný cit.
---
Moc pěkná kapitola. Na malém prostoru zachycený dlouhý časolvý úsek a přitom tu nic nechybí. Nádherné.

Ach! Konečně!

(Shadowfox, 22. 2. 2011 13:22)

Po tak smrtonosném a dlouhém čekání konečně =) Ani nevíte jak strašně jsem se těšila. Je to parádní =)

...

(Rowene, 22. 2. 2011 13:04)

pěkné, takové sice minimalistické, ale přitom dokonale obsažné. Těším se na další pokračování.

No sláva!

(Wendy A. Darling, 22. 2. 2011 8:32)

Kvůli této povídce jsem tu kroužila celý měsíc jako sup čekající na smrt dobytka v posledním tažení! Tato dlouhá doba byla pro mě - nadšeného čtenáře - neskonalým utrpením. Když jsem našla další kapitolu, musela jsem si vesele zavýsknout. A to opravdu nahlas a ještě při hodině! Text jsem si musela opravdu vychutnat. Vynikající! Jak jinak to nazvat? Moc se už těším na další část! Chvála spisovatelství!