Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.: Kněz a voják

 

Vítr ševelil ve větvích a já se díval na noční oblohu. Tisíce hvězd. Krása, jakou mohla stvořit pouze ruka génia. Usmál jsem se. Vesmír, hvězdy, sama země. Věci tak fascinující až se tají dech. A přeci tam na západě jako by svítalo. Svítalo... Bojovalo se tam. Brzy mi sem přivezou další zraněné. A já mám tak málo lidí.

Bože, teď bys měl pohlédnout sem a vidět své děti.

Povzdechl jsem si a pak šel zkontrolovat zásoby léků. Moc jich nebylo. Ale muselo to stačit 

 

Díval se na to peklo před sebou a věděl, že nemá na vybranou. Teď už ne, pokud tedy nechce obětovat dalšího ze svých mužů. A to byli dobří chlapi, nechtěl přijít už o nikoho.

Stiskl zuby, jak mu v prostřeleném rameni zapulsovalo. Pak zvedl zdravou ruku.

"ÚSTUP! Všichni zpátky! Stáhněte se!"

Ve vysílačce to zapraskalo. "Veliteli..."

"Stáhněte se, povídám! Vyserte se na ně, prostě odtamtud vypadněte! Hned!"

"Rozumím."

"JE TO ROZKAZ!"

"Rozumím. Stahujeme se."

 

"Otče?" Sestra  Sára se na mně usmála. Kývl jsem na ni.

"Budu potřebovat všechny ty věci, všechny schopné sestry a..."

"Nebojte se otče, mám tu váš čaj."

"Děkuju. Budu potřebovat silný čaj."

"Kdy tu budou?"

"Brzy. Do hodiny nejpozději."

 

Podpíral Malloryho, ale cítil, že už víceméně táhne mrtvou váhu. Mallory přišel o nohu a krvácelo to moc silně. A stejně... nechtěl to vzdát. Položil ho teprve, když už opravdu necítil puls a začala se mu samotnému motat hlava. Teď museli podpírat jeho. I když pořád tvrdil, že to zvládne...

Modlil by se, kdyby to ještě uměl. Ale po dvou letech v tomhle svinstvu zapomenete i jméno vlastní matky.

 

Pak je přinesli. Všechny a tolik. Tolik zraněných. Bože, ty jsi skutečně od nás odvrátil tvář. Začal jsem operovat. Díky Bohu, či ne, byl jsem i lékař. Kdysi.

Zachraňoval jsem ty lidi. Kluky, mladé muže, nemocné a potřebné. Sestra mi připravila silný čaj s výtažky s guarany. Tím jsem dokázal vydržet. Stát na nohou. Konečně bylo po všem a ti muži odpočívali na polních lůžkách.

Postupně všichni usínali. Až na jednoho jediného. Mladý důstojník, který přišel téměř o třetinu své jednotky. Sám schytal kulku do ramene, vypadalo to ošklivě. A přece nespal. Dokonce ani neležel, seděl na svém lůžku, nohy zkřížené do tureckého sedu a hloubavě se díval střídavě do svého klína, střídavě na oblohu.

 

"Měl byste spát. Jste… Ztratil jste moc krve. Příliš, měl byste odpočívat. Spěte, mladý muži," zašeptal a pak se dotkl jeho ramene. "Budou v pořádku. Ti, co jste dovedl, budou v pořádku."

"Jsem v pořádku," namítl voják a do třetice zaměřil svou pozornost na kněze. "Je to jen průstřel. Není první, ani poslední. Někteří takové štěstí neměli..." ušklíbl se potom. "Nemáte něco k pití, otče?"

"Myslíte čaj, nebo něco ostřejšího?" zeptal se kněz a v jeho tváři bylo znát jak únava, tak mírný optimismus. Jako by se ho snažil vojákovi vlít do žil. "Takže co chcete?"

"Chlast bude stačit, velebný pane. Mallory chlastal jako prase. Dneska mu ustřelili nohu, víte? Táhl jsem ho skoro míli, než mi umřel v náručí. Pěkně mě s tím nasrali..." Oči mladého muže byly zvláštní. Tvrdé. A zalité slzami.

"Pojďte," kněz ho zvedl z postele a vzal pod paží. "Tady pít nebudete, vezmu vás k sobě. Mám tam… No, je to kostelík, ale můžeme říct, že také má kancelář. " Usmál se, dovedl ho k sobě a posadil do houpacího křesla, které vystlal dekou. Pak mu podal sklenku a naplnil ji bourbonem.

"No, nekoukejte se, to je po mém předchůdci."

"Pořád lepší něco, než nic," povzdechl si důstojník a obrátil do sebe skleničku. Zafixované rameno s sebou škublo a jemu ve tváři proběhla bolestná grimasa. Pak beze slova natáhl zdravou ruku, tichou prosbu, aby mu kněz nalil další. A nespustil ji, dokud to opravdu neudělal. "Někdy se holt potřebujete opít. Mallorry chlastal jak prase, jo, ten to uměl rozbalit... Všichni jsme to uměli rozbalit. Jen nám to teď nějak nevyšlo..."

"To nic, tady jste teď v bezpečí. Tohle místo je jak doufám díky tomu, že je tu nemocnice, bezpečné. I když tu nemám vojáky a jen se snažím pomáhat."

"Nebojíte se, otče?"

Kněz se na něj smutně podíval a pak se usmál. "Co myslíte?"

Že jste strachy podělanej až za ušima. Ale to voják nahlas neřekl, na to měl ještě dost taktu. Jen se znova napil a cítil, jak mu alkohol roztahuje žíly. Opojný pocit. Potřeboval ho. Potřeboval se cítit, jako před třemi měsíci, kdy se na opušťáku svorně ožrali, celá jednotka, pod obraz, kdy se ráno probudil a bylo mu zle, ale věděl, že žije...

"Nemáte to jednoduchý, co?"

"Neřekl bych, že tu máme na růžích ustláno. Je to tu těžké. "

"Věřím."

"Naleju vám ještě, chcete?"

"Jo, díky."

Kněz mu znova dolil a pak se sám napil z lahve. "Mám rád  víno, věřil byste tomu?"

"Kupodivu věřil. Tady se bez pití dlouho neobejdete, ať je vaše víra silná jak chce." Voják se konečně usmál.

"Díky, jste realista. Ano, potřebuju tu víno a už přestávám předstírat, že jen pro svaté přijímání."

"Alkoholik samotář?"

"No, skoro."

"Nalijete mi ještě?"

"Jistě." Dolil mu. A znovu se sám napil. "Opravdu byste pak měl jít spát. Už jen kvůli tomu, že musíte být unavený."

"A vy nejste?"

"Strašně."

"Zvláštní. Já nejsem. Jsem zvyklý nespat. Vážně. Nemůžu spát, otče. Ale vy klidně spěte, vadit mi to nebude..." Voják se pousmál.

"Ztratil jste hodně krve."

"Určitě ne víc, než dobrých chlapů." Důstojník si povzdechl.

"Nepochybuju, že jste udělal, co jste mohl, abyste je zachránil."

"Já teď taky ne. Ale to přijde, to přijde, tím si buďte jist." Voják se zdvihl a přitáhl si přikrývku k tělu. "Vrátím se. Nebudu asi moc příjemný společník."

"Ne, můžete tu být. Pokud nechcete spát, klidně tu můžete sedět, je to pro vás lepší. Vidím, že to v sedě tolik nebolí."

"Spíš to tolik nevnímám. Když se pohybujete, nemáte moc času myslet na to, kde vás co bolí..." odtušil důstojník a zase si sedl. Nechtělo se mu zpátky do té místnosti, kde to páchlo potem, zvratky a krví a smrtí.

"No, klidně odpočívejte." Kněz mu stiskl rameno. To zdravé. Pak ho pohladil. "Klidně tu můžete spát, pochopím, že se tam nechcete vrátit. Já budu vedle. Měl bych se vyspat. Alespoň na chvilku."

"Ano, měl byste," pokýval důstojník hlavou a nalil si potom ještě trochu vína. "Rozhodně byste měl. I když vás nebudeme obtěžovat dlouho. Jakmile budou chlapi schopní jít, vypadneme."

"Nebudou hned..., omlouvám se. Jděte spát. Dobrou noc." Kněz odešel do vedlejší místnosti a lehl si na polní lůžko. Vypadalo to, že usnul, ale nespal. Jen se díval do stropu a před otevřenýma očima mu běhaly útržky operací

Důstojníkovi se zase před vnitřním zrakem míhaly kulky, v uších slyšel křik a zvuky tak typické pro buš. Znovu a znovu viděl všechny mrtvé, padlé kamarády. Malloryho, který chlastal jako prase. Který ho naučil hrát "hru". Protřel si zdravou rukou kořen nosu a na okamžik zavřel oči.

Kněz po chvilce vstal a šel ven. Pak se vrátil a otevřel další láhev. Napil se.

"Nemůžete spát?" zeptal se tiše mladého muže, který na něj upíral oči

"Neměl bych se na to spíš zeptat já vás?" opáčil tiše důstojník a lehce se zamračil. "Nevím, kdo říkal, jak je hrozně unavený."

"Únava ještě nezaručí usnutí. Jsem unavený. Ale... sednu si." Kněz si sedl nedaleko křesla na zem a opřel se o stěnu. "Vy se taky nemůžete... uvolnit. Usnout."

"Nemůžu, ale zvládnu to. Já můžu spát přes den, pokud to bude nutné. Vy ne. Bohužel."

"Bohužel. Víte... budu tady sedět. Mohu?"

"Proč ne, je to přece jen váš dům..." Voják mu pokynul a přitáhl si deku blíž k tělu. "Člověk by řekl, že nějak takhle vypadá peklo."

"Ano, ale jen málo lidí by bylo rádo, kdybych... To je jedno." Kněz se usmál a pak mu sáhl na ruku. "Nebojte se, jen vám kontroluji pulz. Máte ho nepravidelný už od operace."

"Jako každý postřelený. Ale vy jste nedokončil větu. Ale jen málo lidí by bylo rádo, kdybyste... co kdybyste?" Voják se na něj tázavě podíval.

"Kdybych s nimi byl v jedné místnosti. Občas se mě lidé… Bojí, nebo oškliví? Nevím." Zavřel oči.

"Nevidím jediný důvod, proč by to měli dělat... Se mnou se lidi v jedný místnosti bojí, ale k tomu mají důvod. U vás ten důvod nevidím."

"Jsem kněz, lékař, ale podle některých i čaroděj, vesničané mě viděli dělat pokusy. Chemické, vyrábět léky."

"Taky vás viděli tančit na hřbitovní hlíně a obcovat s démony, co?" Voják se lehce uchechtl a přihnul si z láhve vína. "Nebojte se, to se časem rozšíří o každém bělochovi, který umí něco, co oni ne."

"Nebojím se. Jen občas... Mě děsí oni. Ale pořád víc děsím já je."

"Což je dobře, ne?"

"Ano, to je."

"Budete spát?"

"Budu..."

"To je fajn, protože je tam venku spousta lidí, kteří vás budou potřebovat."

Kněz kývl a usnul. Během chvilky. Na podlaze a vsedě. A s pocitem bezpečí. Díky vojákovi, co seděl vedle něj.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Po přečtení...

(Lex-san, 30. 9. 2010 19:12)

... každé z vašich povídek se mi zlepší nálada a navnadí mě to na další pokračování. Což znamená, že i když se nedočkavostí klepu na pokračování Okovů osudu a Myšlenek zločince, tak i tento nový cyklus jsem vítal obrovskými ovacemi, zvlášť, když jsem si ho přečetl v den, kdy mi začínal nový semestr a byl mi náplastí na mé velmi brzké vstávání...
Teď stačí jen čekat :-))

nádherně...

(Lady-Shadow, 30. 9. 2010 18:36)

...krásné- jako na potvoru jsem si dnes znovu sedla k Na západní frontě klid a tohle mi nádherně sedlo do nálady

=0)

(Teressa, 29. 9. 2010 6:04)

krasa...ale strasne smutne...no aj tak sa uz neviem dockat pokracovania=) uz aby tu bolo=) a k okovam osudu tiez=)

O_o

(Angela, 28. 9. 2010 21:48)

Možná je to tím, že válečné povídky od vás dvou mam ráda, možná je to tím, že s mladým důstojníkem mám některé povahové rysy stejné, možná je to tím, že se mi ten první díl prostě a jednoduše líbí.

Re: O_o

(Bea, 28. 9. 2010 21:52)

Možná je to tím, že tě prostě a jednoduše miluju. :-)