Jdi na obsah Jdi na menu
 


2.: Drogy a démoni

 

Uplynuly necelé tři týdny. Jeho rameno se hojilo dobře, ale ne tak rychle, jak by si přál. Pořád s tou rukou nemohl pohnout ani o kousek. Štvalo ho to. Ne, nepříčetně ho to sralo. Vlastní bezmocnost, vlastní noční můry od nichž mu pomohl jen chlast, vlastní zpackanej život, který ho dovedl až sem...

Jediný klid cítil jen v přítomnosti toho kněze. Jediné chvíle, kdy se dokázal alespoň trochu uvolnit nastaly, když se ocitl v jeho blízkosti.

Kněz seděl v křesle a díval se do papírů před sebou. Musel se dostat zase k lékům. Ale to znamenalo jít do džungle. Prodat další věci. Své knihy už prodal. Moc mu toho nezbývalo. Jen trochu zlata z pokladničky. Muselo to stačit. Na léky. ...

"Co to máte?" zeptal se hlas nad ním. Hlas toho vojáka, který byl příliš mladý na něco takového. Důstojníka, který přišel o své muže, o část své hrdosti... Který tu s ním sedával, i když všichni ostatní odešli.

"Papíry. Mám tu léky... málo léků. Musím nakoupit další. A už mi docházejí prostředky."

"Myslel jsem, že je to nemocnice..."

"Nemocnice, ale Vatikán nás dávno neplatí."

"A kdo tedy..."

"Já..."

Chvilku na něj hleděl. Potom si sedl do křesla naproti a beze slova mu přistrčil papír. Teprve, když se na něj kněz nechápavě zadíval, usmál se.

"Napište mi, co budete potřebovat. Několik překupníků mi rádo prokáže službu."

Kněz se na něj chvilku díval a pak začal psát. Už dávno si nehrál na  hrdinu. Už dávno skousl hrdost. Pacienti potřebovali léky. A jemu docházely peníze. Skutečně už neměl dost peněz a žádnou hrdost.

"Tady to je." Kněz se na vojáka podíval. "Vím že je to nezdvořilé, ale přesto… potřebuji to, co nejdříve. Ranění to potřebují."

"Pokud překousnete, že to nebude zrovna mírovou cestou." Voják se pousmál. "Budete ale muset jet se mnou. Někdo musí řídit a ani jeden z mých chlapců toho schopen není."

Chlapců. Jeho muži byli v průměru o tři, až šest let starší než on. A přesto jim velel.

"Pojedu. Obvykle jsem jezdil sám. A vždy jsem trnul hrůzou."

"Věřím, máte tam sestru Sáru a ty tři kluky."

"Ano, jsou jako má rodina. Bojím se o ně, vždy když jsem pryč. "

“Nemáte tu zbraně."

"Jsem kněz."

"Jste pragmatik."

"Jsem, ale..."

"No tak..."

"Dobře, umím střílet."

"Chápejte, já střílet můžu, ale abych zároveň mohl vyjednávat, potřebuju obě ruce. Mám jen jednu. Nebudu to hnát do krajnosti, to se nebojte. Jde mi o to, abyste byl připraven, kdyby se něco stalo."

"Dobrá, já to chápu."

"Nelíbí se vám to. Ale ty léky potřebujete. Na tom musíte stavět. Pojdeme?"

"Pojedeme. A skutečně se nemusíte bát. Opravdu umím bojovat."

"Víte otče, toho se zrovna nebojím."

Kněz odešel vydat příslušné příkazy a pak nastartoval malou dodávku. Poručík si sedl vedle něj a na klíně měl zbraň.

"Budete mě navigovat?"

"Ano. Jen jeďte, řeknu vám, kde, co a jak.."

Vzduch byl vlhký a lepil jim košile na tělo. Vojákovi bylo pod obvazem horko a po zádech mu stékal pot. Nic příjemného. Ale jestli se takhle může odvděčit za pomoc toho muže, proč ne. Koneckonců, bylo to i příjemné rozptýlení po těch dnech nečinnosti.

"Zahněte doprava a na další křižovatce zase doprava. Dostaneme se tak k okraji města. Tam zastavíte a počkáte na mě... A zbraň mějte odjištěnou, prosím."

"Dobře, ale buďte opatrný. Musíte na sebe dávat pozor, nemám jít s vámi?"

"Ne, zůstaňte tu."

"Dobře, kdyby něco... vystřelte. Budu u vás hned. I s autem."

"Nebojím se, otče."

"Ale já se bojím. Pořád. Díky tomu žiju."

"Nemusíte se bát, já vím, co dělám, tomu věřte." Trochu se usmál, ve zdravé ruce stiskl pistoli a pak mu pokynul.

Za chvilku mu zmizel z očí.

 

Šel obezřetně, docela pomalu a zbraň měl v pohotovosti, třebaže nemohl bez druhé ruky střílet nijak rychle. Když dospěl k prvnímu otrhanému baráku, trochu se usmál. Pak kopl do dveří a vpadl dovnitř.

Ze tmy se ozvala španělská nadávka.

"Zdravím tě, Crívasi," zahlaholil vesele.

"A pan poručík, jaká to šťastná náhoda. Hm, copak vás přivádí?"

"Něco to tobě potřebuju, Crívasi."

Ano a copak? Copak poručíku?"

"Léky, obvazy a sterilní materiál, máš?"

"Crívas má vše, ale máte vy peníze?"

"Bůh ti to stokrát oplatí, Crívasi."

"Za to se nenajím, ani v nebi, protože Bůh oplácí stokrát statisícům."

"Tak ti mám připomenout dluh, Crívasi? Takovej menší dloužek, kdy jsem tě nenechal na pospas druhý straně?"

"Dobře, dobře, poslouchám a seženu. Máš seznam, víš co přesně a kolik toho potřebuješ?"

"Jo, tady."

"Hm, to písmo… To písmo znám. Jeden kněz, je takový… spisovatel. "

"Ale nepovídej?" Důstojník se nehezky usmál a pistoli, kterou si předtím zastrčil za pás zase vytáhl. "Ve tvém vlastním zájmu bych ti doporučoval, Crívasi, aby ses na to podíval ještě jednou a pořádně. Určitě zjistíš, že ten kněz s tím nemá vůbec nic společného... ŽE je to tak?"

"Si, nemá."

"Tak, dělej, seženeš ty léky?"

"Ano."

"Tak si pospěš, nemám na to celý den?!"

Crívas se zaškaredil, ale byly tu okolnosti, které ho nutily jednat i proti vlastnímu prospěchářskému cíli. Na dlouhých deset minut zmizel i se seznamem za špinavou plentou oddělující "přijímací pokoj" od zbytku domu.

Bylo to nepříjemných deset minut. Důstojník si upřímně přál, aby mu Crívas nezavdal žádnou příčinu mu ublížit. Vyvolalo by to nežádoucí pozornost a nepříjemnosti. A taky musel myslet na kněze, který na něj čekal. Ne, už z těch důvodů si nepřál, aby Crívas dělal hlouposti, nebo si léčil svou poraněnou ješitnost.

Konečně se zase vrátil.

"Tady to je. Všechno do posledního."

"Víš, co tě čeká, Crívasi, jestli jsi mě podrazil, že jo?"

"Si, neboj se, jen jestli to máš kam naložit. Je to nachystané vzadu. Takže?"

"Nech to vzadu. Mám tu auto."

"Jasně, vzadu. Tak, ještě něco?"

"Ne, už nic."

"No, dal jsem ti tam, dárek, bednu vína. Nevím jestli to piješ, ale znám lidi, kteří ho milují."

"Hodnej kluk," ušklíbl se důstojník. "Za pět minut u zadního vchodu." S tím se otočil a odešel. Nebál se, otočit se k němu zády. Crívas nebyl tak rychlý a on nebyl tak pomalý. Dva na jednoho, že by to vyhrál. A Crívas to věděl. Ale stejně pistoli zastrčil, až když se ocitl dost daleko od domu.

Došel až k autu. A usmál se na kněze. "Máme to, musíme to vyzvednout. Souhlasíte?"

"Jistě."

"Navedu vás."

"Nečekal bych, že by to bylo tak jednoduché. A je toho tolik. Děkuji vám."

"Není zač."

"Ne, opravdu, tohle zachrání spoustu lidí. Sám bych tolik materiálu nesehnal." Kněz se usmál.

"Opravdu nemáte zač, zachránil jste zbytek mojí jednotky a dal mi do pořádku rameno. Tohle je jen malý vděk," zapálil si cigaretu a opřel nohu o kastlík na straně spolujezdce. "Mimochodem, Crívas tam přidal ještě malý dáreček... Prý pro někoho, kdo rád pije víno."

"Ach ano, poznal, že to bude pro mě. Víte, mě občas sedře z kůže, ale od té doby, co jsem mu pomohl od jedné, dvou kulek a kapavky, už si tolik nevyskakuje, i když jsou věci drahé, a občas mi pošle víno. Zajímavý chlapík, což?"

"Vy jste mu pomohl od kapavky, já mu vlastně pomohl, aby tu kapavku mohl dostat. Zachránil jsem mu nádobíčko, když ho chtěli ti z druhé strany připravit o mužnost a potom možná i o život. Má vůči mě jakýsi dluh, nerad to sice připouští, ale zatím byl vždycky férový. Ve svém vlastním zájmu."

"Vy byste se s ním moc ... nepáral, že?"

"Ani omylem. Jsem ochotný ho tolerovat, ale v případě nutnosti zapomenu i na toleranci."

"Já ho zatím potřebuji, je jeden z mála, co mi prodá věci. A občas není cena tak vysoká, když pro něj pár věcí udělám. Vyléčím a tak." Kněz se trochu usmál. "Vlastně, díky těm lékům vám možná konečně dám dohromady rameno."

"To bude skvělé, cítím se teď poněkud neúplný..." Důstojník popotáhl z cigarety a potom se usmál. "Nebojte se otče, nehodlám Crívase zabíjet. JE to všivák, ale má něco do sebe. Možná skrytou dobrotu."

"Každý jsme nějaký. A každý ve svém nitru skrývá anděle i démony. To každý, poručíku."

"Pravda. Každý má své démony, ty především..." Zahleděl se na krajinu, která kolem nich ubíhala. "Povězte mi o svých démonech, otče..."

"Proč se o ně zajímáte?" zeptal se tiše kněz

"Protože nemůžete spát. Nemohl jste spát tu první noc, kdy jsme spolu hovořili a nemůžete spát ani teď. A kněz, který se dobrovolně rozhodne sloužit v takovéhle díře, v tomhle zeleném pekle, musí mít své démony."

"A muž, který sem přijede bojovat, ten je nemá?" zeptal se tiše duchovní. "Víte, já nejsem zajímavý, ale vy jste vzdělaný mladík. Mohl jste dělat spoustu věcí, než se tu prohánět s puškou a nechat po sobě střílet."

"Vzdělaný mladík? Co vy můžete vědět? Třeba jsem odjakživa na dlažbě, sotva umím psát a jediný co mi jde, je ohánět se puškou."

"Nebo taky ne."

"Nebo taky ne," souhlasil po chvíli. "Mám svoje démony, nepopírám. Taky se tahle práce slušně platí."

"Ale jste vzdělaný. Vyznáte se v literatuře, matematice i meteorologii. A ovládáte logiku. Jste chytrý... A taky jste se jednou podřekl, že život na universitě není jen veselý. Taky těžký a uvedl jste, že jste pil stejný čaj, který máte u mě. Ta vůně vám to připomněla."

"Byl by z vás dobrý špion, narozdíl ode mne." Dál kouřil a díval se z okna. "Měl jste někdy pocit, že se vám celý svět hroutí, že vám všechno padá na hlavu a že jediné východisko je sebrat se a utéct? Proto jsem tady. Ne pro odvahu. Pro zbabělost. Utíkám. Před vším."

"Vidíte, já… Také. I když asi jinak. Já utekl před sebou."

"Před svými démony?"

"Povězte mi o tom. No tak. Myl jste si ruce mojí krví. Měl bych to vědět," trochu se usmál.

"Ne, ne, myl jsem si je vodou. A vás jsem sešíval."

"Otče..."

"Večer, vojáku, teď je příliš světla a já mám před sebou příliš práce."

"Já vám klidně povím, proč jsem utekl ze školy pro slušné chlapečky a dal se sem. Míval jsem kamaráda... Dobrého přítele. Jmenoval se Alexander. A tohohle Alexandra jednoho dne zabili. Narvali mu střepy z láhve do zadku, vykrvácel během hodiny. Na ulici. A udělali mu to jenom proto, že ho viděli, jak se se mnou po škole líbal. Na mě si netroufli, ale na něj ano. Bylo mu čerstvě osmnáct. Já byl o čtyři roky starší. Našel jsem si jednoho z nich... A udělal mu to samé. Pak jsem okamžitě odjel. Proto jsem tady. Proto utíkám."

"Když víte, že si to zasloužil... Ano... Ten muž, co mu ublížil, si zasloužil tak zemřít," řekl tiše kněz. "I v Knize se praví oko za oko, zub za zub. Chápu vás. I když jsem kněz, ale měl bych odpouštět. Asi, asi bych nejednal jinak."

"Nebyl to muž. Byl o rok mladší než Alexander. A jeho nejlepší kamarád. Zvláštní, že? V jednadvacátém století kamarád zabije kamaráda... Jen proto, že se líbal s klukem. Zvrácenej svět."

"Velmi zvrácený svět. Jenže i když má církev žádá, abychom kázali proti takovým, přitom několik světců... Bylo stejného zaměření a pro tu lásku trpěli. Je to strašlivé."

"Souhlasím. Povíte mi o svých démonech, otče? Večer?"

"Večer, ano?"

"Ano, večer." Přes rty mu přeběhl hořký úsměv a znovu potáhl z cigára. Večer... Kdo ví, co se stane do večera.

"No, na faře jsme za chvilku. Pak se vám podívám na to rameno."

"Jistě."

"No, už jsme tady."

Zabrzdil a z nemocnice vyběhli dva pomocníci. Začali nosit věci dovnitř. Sestra Sára objala otce Faustina kolem krku.

"Bála jsem se, otče."

Poručík se zamračil, ale pak jen mávnul rukou a přešel kolem nich dovnitř. Chtěl se podívat na svojí jednotku. Chtěl se něčeho napít a možná si dát jednoho, nebo dva panáky.

"Nebylo třeba, Sáro..." uklidňoval kněz jeptišku.

"Ale ano, bylo. Když jste odjel s ním a nikomu jste nic neřekl."

"Řekl jsem, že se nemáte bát a že se vrátím. Nemusela jste se bát."

"Stejně jsem se modlila."

"Ano, já vím. Ale teď máme léky a můžeme je těm nemocným nasadit. Pojďte, spěchá to."

Uposlechla ho bez odmlouvání a za chvíli už mezi pacienty roznášeli antibiotika, čistili a převazovali mnohdy ošklivě zanícené rány.

 

Poručík tiše polehával na svém lůžku vzadu v rohu, bezostyšně kouřil a na jeho nočním stolku stála karafa s vínem. Když se mu ji sestra Sára pokusila odebrat, byla velice nesmlouvavě vykázána do míst, o kterých slušní muži nehovoří a už vůbec ne v přítomnosti žen.

Jenže sestra Sára byla žena, která si nebrala servítky s nikým, ani s knězem ne. Tenhle mladík ji nemohl vytočit. Usmála se a pak ho prostě vykázala prstem do vedlejší místnosti a tam mu rameno převázala. A víno zabavila.

Poručík skřípal zuby. Pak se ale jen ušklíbl. Ani on nebyl typ, co se nechal vytočit kde kým a už vůbec ne nějakou jeptiškou. Nehodlal na ni být hrubý úmyslně, ale nesnášel, když se ho někdo snažil omezovat. Takže pokud mu sáhla na jeho práva a jeho věci, byl nepříjemný a bránil se. Když ho nechávala na pokoji, neřekl ani slovo.

A když mu pak pohrozila prstem, dokonce se usmál.

"A běžte si odpočinout."


 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

a pokračování ?

(sisi/ctenar, 11. 10. 2010 20:48)

naprosot podle jejího gusta!!!!!!!! dokonalé!!!!!!!!!!

Tss-

(Lex-san, 10. 10. 2010 9:20)

To to nemohl otec prozradit ještě v tomhle díle?! :-)) Ale jo, kdo si počká, ten se dočká, že?

Copak asi

(Rowene, 5. 10. 2010 22:30)

otec prozradí? Jsem napnutá.:-)

O_o

(Angela, 4. 10. 2010 19:57)

Každý máme své démony. Někdo špatné a někdo ještě horší. Jsem zvědavá, jací démoni se drží otce. Crívas... Crívas... na nelegálních zakázkách se toho sežene vždycky nejvíc za poloviční cenu. No, jsem zvědavá na další díl... Někdy nad námi mají démoni větší moc, než my nad nimi...