Jdi na obsah Jdi na menu
 


3.: Zpověď v tichu

 

Otec Faustino pracoval ten den na jednom zaníceném zranění. Až když to všechno dodělal a vyčistil, šel si lehnout. Na chvíli. Pak vstal a šel pomoci v kuchyni. S vařením večeře. Po níž se odehrál jeden velice nepříjemný incident.

Mezi žoldáky se totiž stále uchoval jeden zvyk. Zvláštní pro všechny ostatní, nepochopitelný, dost možná i drastický a nechutný. Zvyk se jmenoval "hra". Pravidla byla jednoduchá. Poražený musel vítězi podržet jako lehká holka. Nic víc, nic míň.

Když otec Faustino sbíral talíře od večeře, několika výtečníkům, kteří na tom nebyli až tak zle, otrnulo. A rozhodli si zahrát.

"Hej, Williame! Tvůj fotr ho strkal tvý matce do prdele, že máš vobličej jak vokurku?"

"Tvoje máti šlapala chodník, půlka Chigáca může bejt tvůj fotr."

Pak se strhla rvačka.

"Tady ne!" zařval najednou otec a než se vojáci stačili vzpamatovat, oba se váleli na zemi a otec stál nad nimi a najednou nevypadal jako hodný kněz a doktor. Jak je dostal na zem si ani jeden z nich nepamatoval. Ale byl rychlý, i teď se pohyboval jako by tančil.

"Doprdele, otče, vy jste boxer!"

"Lehký veltr, šampión semináře, tady se mi prát nebudete! A pokud máte zájem o hry tak se domluvíte, nešil jsem vás jen tak zbůhdarma! Jasné?"

Ze stínu v rohu se najednou vynořila postava.

"Growsi! Dickensi! Vy chcete, abych vás nakopal do řiti, vy idioti?! Sotva lezete a chtěli byste šoustat?" Poručík byl brunátný a v ruce držel pistoli. "Měl bych vás oba zabít, jako výstrahu pro ty, co by to chtěli ještě zkoušet! Já vás potřebuju zdravý, kreténi! Potom si třeba natrhněte prdele! Ale teď budete poslouchat! Jděte mi z očí!"

"Rozkaz, pane."

"Rozkaz, pane."

Odplížili se na každý na své lůžko jako zpráskaní psi. Bylo vidět, že nemají ani trochu pochybností o slovech svého mladého velitele. A taky se ukázalo, jak si je poručík drží na uzdě. Jakou má autoritu.

"Měl jsem vás nechat, ať jim to vysvětlíte ručně, otče. Kdyby mě tak kurevsky nebolelo to rameno, udělal bych to sám."

"No, já bych jim to vysvětlil, ale pak bych asi čtrnáct dní neoperoval. Zkazil bych si ruce." Kněz se zasmál a pak si otřel čelo. "No a co vy, poručíku, jedl jste?"

"Trochu. Nemám moc hlad a teď už tuplem ne. Idioti! Jestli si něco udělali, přísahám bůh, natrhnu jim ty zadky sám!" V přítomnosti kněze se jeho slovní projev značně zmírnil. Na své vojáky musel tvrdě, bez servítků, ale přece jen, nebyl to slovník, který by užíval rád.

"No, už je to snad přešlo. Víte, já tohle chápu. Chtějí sex… Je to těžké.Tady, chápu." Kněz ho vzal za ruku. "Naleju vám trochu vína. Musíte si odpočinout. A jim půjčím nějaký krém. Víte, myslím, že se mohou domluvit, nemusí se prát."

"Otče, nic jim nedávejte, to by bylo zbytečné," zavrtěl poručík hlavou. "Tohle je zvyk. Žoldácký zvyk, který se neporuší. Tradice, tady domluva nefunguje a kdo použije krém není chlap, jestli chápete... Vím, že to myslíte dobře, ale ne. Teď už se o nic nepokusí, za to vám ručím."

"Ano, on je to zvyk. Žoldácký. Fajn. Ale tohle je moje misie. Když chtějí mezi sebou souložit, nebudu dštít oheň a síru, ale dám jim lubrikant. To je fér a oni si neublíží. A nebudou pak mít případné problémy. Klidně jim to vysvětlím sám. A klidně si, když u toho potřebují zápas, můžou třeba zahrát šachy."

Poručík jen potřásl hlavou a potom se usmál. Na tohle se nedalo odpovědět. Otec prostě nechápal, že jakkoliv jsou jeho úmysly dobré, tak jsou úmysly jeho mužů dobrotě vzdálené. Tohle byl prostě zvyk. A souboj byl otázkou cti. On se toho neúčastnil, ale taky jim nebránil. Mužstvo potřebuje svou zábavu a byli to staří ostřílení mazáci, každý už to dělal s každým. Pokud přišel nováček, nikdo ho nenutil, stejně se časem přidal sám. Ale tohle otec Faustino chápat nemohl. Možná ani nechtěl.

Otec Faustino… Nevypadal jako Ital. Spíš trochu ze severu. Měl světlejší prameny kolem obličeje a byl zvláštně stavěný. Jako atlet, než jako kněz. A ty oči. Tak temné a hluboké. Ruce chirurga a přesto viděl, jak ty dva uzemnil.

"A co vy, nepotřebujete něco, poručíku?"

"Jen možná tak víno a potom... řekl jste, že mi budete vyprávět o svých démonech, otče. Jako oplátku za mé vyprávění." Tázavě se na něj podíval a potom konečně zastrčil pistoli do pouzdra. "Nemáte už náhodou - padla?"

"Víte, že kněz nemá nikdy padla?" Otec se na něj usmál a zase ho zavedl k sobě do pokoje. Nalil jim víno a sestra Sára donesla pro otce večeři.

"Maso jsi měla dát zraněným, Sáro."

"Dostali ho, ale vy ho potřebujete také. Jste moc hubený, že poručíku?"

"Dovolil bych si souhlasit," přikývl tiše a dál ho pozoroval.

Sestra Sára uznale přisvědčila, zahrozila otci prstem a potom odešla.

"Opravdu byste měl jíst. Musíte být silný, jenom silní přežívají, to vás neučili?"

"Učili, ale… No dobře, podvoluji se nátlaku."

"Tak jste hodný," usmál se voják a díval se jak kněz začal jíst. Dolil mu víno, aby k popíjení. Když dojedl a na stole hořela petrolejka, rozpovídal se.

"Víte, nebyl jsem vždy kněz… A nebyl jsem vždy doktor. Ale stal jsem se nejdříve knězem, protože to po mě chtěli doma. A pak lékařem, protože jsem měl pocit, že tak budu lépe pomáhat lidem. Jenže… Pak jsem jako doktor zklamal. A hledal sílu ve víře… Nepomohlo to. A tak jsem utekl sem."

Odmlčel se.

"Nebo jsem možná přišel hledat víru."

"Každý máme něco," povzdechl si poručík a dolil jim oběma víno. Obvaz na rameni už dávno nebyl sněhově bílý, ale už také nebyl ten, který jen svazuje. Už mohl s tou rukou trochu hýbat, pokud překonal bolest. Nebylo to jednoduché, ale snažil se. Vší svou vůlí se snažil.

"Ano, každý máme něco." Kněz si povzdechl a pak se napil. Pili pak ještě nějakou dobu a potom kněz vstal. "A co vy?" zeptal se. "Co vy a vaše touhy? Taky hrajete tu hru?"

"Ne," odtušil poručík. "Hrál jsem jen jednou. Dobrovolně. Každej nováček si dřív nebo pozdějc zahraje. Zvlášť když už je nějakou dobu sám. Tenkrát jsem dostal nakládačku, jak Bůh a zákon káže. Prohrál jsem s Mallorym. S tím, co chlastal jak prase a nakonec mu ustřelili nohu... A od tý doby jsem nehrál. Nemusel jsem."

"Nemusel jste? Našel jste si tedy partnera?" Otec se napil a pak si zase sedl ke stěně. "Omlouvám se, asi jsem moc zvědavý," řekl a prohrábl si vlasy.

"Víte, vítěz má dvě možnosti. Poražený mu buď vykouří, nebo podrží. Rukou se to neuznává, to si může každej udělat sám. Tenkrát jsem byl ochotný Malloryho vykouřit. Jenže on vykouřil mě. A potom to se mnou dělal skoro celou noc. Ráno jsem se nemohl ani postavit... Jenže pak jsem večer přišel znova. A znova. Stali se z nás přátelé. Možná milenci, i když měl Mallory prej ženskou, nevím, co je na tom pravdy..."

"Tak proto jste byl z jeho smrti tak zničený, chápu. A velice se omlouvám. Víte, chvilku jsem dělal psychologii, tak… Jen jsem vám chtěl pomoci. Ale asi jsem stejně mizerný psycholog jako doktor a kněz. Stačím jen na válečný stav. V míru nemám šanci," kněz si povzdechl a dal hlavu do dlaní. "Omlouvám se."

"Vy jste taky na muže, že mám pravdu?" zazněla náhle překvapivá otázka.

"Ne, zcela. Vlastně, teď je to jedno. Jako kněz jsem dal slib čistoty."

"A nikdy jste s nikým nebyl?" Poručík zdvihl obočí a potom se k němu přesunul. "No tak, otče Faustino. Mluvte se mnou... Otče... Jak se vlastně jmenujete?"

"John Henry Black,"

Muž si ho prohledl víc. "Syn té rodiny Blacků?"

"Ano, jedněch z nejmocnějších v Británii. Jejich ztracený, zatracený nejstarší syn."

"Tak to se vám nedivím, že jste se dal na teologii a sem." Poručík se usmál a poplácal ho po zádech. "Už je to dobrý. Každej někdy umře. Jen... asi jsem si na něj moc zvyknul."

"Jistě, každý někdy umře... jednou." Otec se nadechl. "Vidíte, takže už víte proč jsem tady. Připadá vám to tak zajímavé?"

"Vy mi přijdete zajímavý," poručík vytáhl nepříliš čistý kapesník a podal mu ho. "Uklidněte se. Bude to fajn."

"Já vím, většinou tolik nepiju. Moc se omlouvám. Tohle jsem nechtěl... Omlouvám se."

"Nic se nestalo, otče... Johne, to je v pořádku. Opravdu je to v pořádku." Pohladil ho zdravou rukou po vlasech. "Nemusíte se mi omlouvat, není za co."

"Jsou to moje problémy. A... Víte, jste jediný, kdo to ví. Ano, líbí se mi nejen ženy… I muži. Hlavně určité typy... Ale měl jste pravdu. Nikdy jsem s nikým nebyl."

Poručík si o chvíli později říkal jestli to byl dobrý nápad. Ale teď nad tím nepřemýšlel. Jen mu zdvihl bradu.

"A já se vám líbím, Johne...? Chtěl byste být se mnou?" zeptal se tiše.

Kněz uhnul hlavou. Sklopil oči. "Ano... Bože, ano, jenže jsem kněz. Já nemohu. Nemohu."

"Bůh vám zakázal lásku a potěšení? Byl to Bůh? Nebo je to jen nějaké hloupé nařízení z Vatikánu?" Poručík ho přiměl, aby se na něj znovu podíval. "Sám jste mi říkal, že i mezi svatými patrony se najde mnoho těch, kteří milovali příslušníky svého pohlaví... A jsou snad proto méně uctívaní...? Johne, podívejte se na mě. Je to tak?"

"Ne, já… Zvolil jsem katolickou víru, i když má rodina je evangelická. Aby, aby se mě neptali proč se nežením. Odmítl jsem všechno již dávno. A... já... já..."

"Johne..." Není to dobrý nápad, není, říkalo mu svědomí, ale umlčel je. Ten muž mu pomohl. Projevil soucit. Tohle bylo to nejmenší, co pro něj mohl udělat. "Chcete, abych... abych s vámi byl?"

"Jen, můžete mě chvilku držet. Já… Opravdu se omlouvám."

"Pšt, to nic... To bude dobré."

"Děkuji," kněz se mu schoulil do náruče a nechal se objímat. Díky vypitému vínu byl otevřenější a také uvolněnější. Teď, když ho hladil…

„To je dobré... JE to dobré, ano? Není to nic, zač byste se musel stydět..." Poručík ho hladil po vlasech a jemně konejšil. "Opravdu ne. Jen klid. No... Už je to lepší?" sklonil se nad ním po několika minutách.

Možná to nebyl dobrý nápad. Možná to byla cesta do pekel. Ale bylo mu ho líto a stejně tak ho měl i rád. Kněz se k němu jen trochu přitiskl a když ho znova pohladil po vlasech, jen tiše vydechnul. Opravdu si potřeboval odpočinout. A teď v téhle náruči na chvilku mohl.

A poručík si to bůhví proč vyložil jako souhlas bůhví k čemu. Pohladil ho znovu a potom sklouznul prsty na jeho tvář, vzal ho jemně za bradu a otočil mu obličej nahoru. A když se na něj nechápavě podíval, jen zlehka přitiskl svoje ústa na jeho.  Kněz sebou cukl, ale pak se ho dotkl. Opatrně. Jen se ho dotkl a držel ho. A když se poručík odtáhl, jen se na něj zadíval. A tak ho poručík políbil znovu. Opatrně, jakoby líbal dívku, nebo se dotýkal něčeho velice křehkého, co se může snadno rozbít. A přitom ho dál opatrně hladil po vlasech.

To se mi líbí, napadlo kněze a přitom si říkal, že by neměl. Pak natáhl ruku a přitáhl si ho do náručí. Objal ho. A polibky opětoval. Poručík tiše sykl, když se dotkl jeho bolavého ramene, ale nedal mu příležitost k úzkostným otázkám. Jen se k němu zlehka přitisknul a rozcuchal mu vlasy. Usmíval se, když viděl jak ten kněz, cudně klopící oči, němě žádá víc.  A tak mu jemně dával víc. Hladil ho. Líbal ho. A pak to zkusil víc. Pohladil ho po hrudi a lehce mu pootevřel palcem ústa. Políbil ho. Jemně a zase něžně. Nechal ho ať mu neuměle odpoví. Bylo to skoro komické... Kdyby to v sobě nemělo tu stopu tragédie.

"Johne..." zašeptal potom, aby ho ujistil, že opravdu líbá jeho, ne nějakou vzpomínku, kterou by snad v něm mohl vyvolat. Dlaní mu přejel po krku a potom uvolnil knoflíčky košile. Košile, kolárek. Pomalu ho svlékal. Jemně mu zajel rukou pod košili a pohladil ho. Kněz se mu poddával a hladil ho také. Ale nesvlékal, jen ho hladil a líbal.

Najednou to iracionálně chtěl udělat. Chtěl se s ním pomilovat, být ten, kdo mu ukáže jak je to krásné, jak to může být něžné a naplňující. Možná by neměl, byl to přece jen jeho lékař, navíc kněz a on byl voják, ale chtěl to udělat. Tenkrát s Mallorym to taky chtěl a taky si říkal, že by neměl, že je to přece jen velitel... Znovu kněze políbil, tentokrát dravěji, skoro hrubě.

A on mu odpověděl. Stejně dravě. Políbil ho. Něco se s ním stalo. Něco spustilo stavidla jeho ovládání. Tolik let potlačovaná touha se drala na povrch. Políbil ho. Pohladil ho. A nechal se svléknout. Košile skončila v koutě spolu se sutanou. Kalhoty...

Poručík opatrně vzhlédl od jeho plochého břicha a potom na jeho kůži opatrně jazykem nakreslil cestu, která ho dovedla až k jeho rtům. Políbil ho, tentokrát zase něžně, zkoumavě. Nespěchal, dopřával mu dost času, aby mohl říci ne, kdyby se mu cokoliv nelíbilo… Kněz jen tiše vydechl Sténal. Tiše a naléhavě. Potřeboval ho. Chtěl ho. Hladil ho po vlasech a líbal ho. Odpovídal. A tisk se k němu.

"Nebylo by to lepší..." Poručík byl lehce zadýchaný a zlehka ho pohladil po tváři a potom i po nahé hrudi. "... někde jinde?" dokončil potom svoji otázku.

"Možná u mě... vedle. Dál od… dál od zraněných," řekl zadýchaně kněz. Pak už zase dlouho dobu nemluvili. Ještě než dořekl poslední, poručík se na něj opět vrhl, prudce mu zapletl prsty do vlasů a hladově políbil. Bylo to jako naléhavé pnutí celého těla, které ho k němu táhlo.  A on si přál… Přál si tak strašně si přál mu podlehnout a podléhal. Držel se ho a líbal.

Možná ho bolelo rameno. Dost možná ho příliš namáhal. Ale ani tak poručík nechtěl přestat, to ne.

"Otče Faustino?" ozvalo se v té chvíli za dveřmi.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

ty!!!!!!!!!!

(sisi/ctenar, 18. 10. 2010 19:32)

jnež stojíš za dveřmi ! nepřej si mě!!!!!!!!!!!! XD áááááááá ppokráčko !

Sakra,

(Rowene, 15. 10. 2010 18:03)

kdo je ten .....u.?:-) Jako obvykle okouzlující příběh.

wau..

(teri, 12. 10. 2010 22:16)

teda, tohle bylo dechberoucí!

...

(Profesor, 12. 10. 2010 21:08)

Uf. Tedy.
Já četla bez dechu. Jsem věřící, ale slahové povídky s postavou kneze přímo miluju. A chudák John... Doufám, že nebude mít problémy.

Ale ne, nerušit ...

(catmark, 12. 10. 2010 20:33)

Těším se na pokračování.

:-)

(Akkarra, 12. 10. 2010 14:21)

Sakra, kdo tam zase leze?!