Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.: Můj hřích

 

Kněz tiše zaklel.

"Ano, co se děje?" zeptal se a sáhl po kalhotech, které měl u kolen.

"Jste v pořádku?" otázala se sestra Sára znepokojeně. "Slyšela jsem nějaké podivné zvuky... Je vám dobře?"

"Ano, jsem v pořádku, Sáro. Nic se neděje. Jsem dokonale v pořádku."

Poručík ho zatím líbal na krku, zasypával mu polibky nahá ramena a jeho ruka se opět začala dobývat do knězových kalhot.

"Skutečně? Nemám jít dovnitř? Otče Faustino..."

Poručíkovo laskání se zintenzívnilo.

"Ne, děkuji. Jsem v pořádku. Trochu mě bolí hlava. Půjdu už spát. Opravdu děkuji a přeji dobrou noc."

"Dobrou noc, otče Faustino." Hlas sestry Sáry se sice nezdál docela přesvědčen, ale nicméně už se neozval. Kněz mohl cítit, jak se poručík, jehož tvář se momentálně opírala o jeho břicho, tiše směje.

"Málem sem přišla. Nezamykám dveře. Jste velmi… velmi zlý poručíku." Kněz se smál. Tiše. "Vyděsil jste ji!"

"Já? Skutečně? Jste si opravdu jistý?" Poručík lehce olízl jeho vystupující kyčel.

"Ano, vy... Obvykle se před ní nezavírám."

"To je ovšem chyba... Potom nemáte sdostatek... soukromí."

"Tady mít soukromí? Blázníte?"

"Hm, bylo by to dobré... Co by si chudinka pomyslela, kdyby sem vešla? Zřejmě cosi o nebohém, svedeném knězi a prasáckém žoldákovi." Poručík se pousmál a vjel mu prsty do vlasů. "Ubohý, svedený..."

"Ano... ale, kdybych neměl… kdybych nechtěl, dokázal bych se vám ubránit."

"Já o tom nepochybuji ani v nejmenším..." Rty se otřel o jeho tvář a jemně mu olízl ušní lalůček. "Vůbec o tom nepochybuji, otče..."

"Pak byste hrál hru? Se mnou?"

"Chcete snad hrát, že se ptáte?"

"Jsem jen zvědavý, opravdu. Tak co byste dělal?"

"Zřejmě bych ustoupil. Nejsem v úplně stoprocentní kondici a nejde mi o život, abych se s vámi musel prát..." Poručík se mírně ušklíbl.

"A kdybyste přesto vyhrál? Co byste dělal pak?" Kněz ho jemně pohladil po tváři.

"Pak bych si samozřejmě vybral svou výhru. Byl bych blázen, kdybych se jí zřekl..." Mírný úšklebek.

"A jak byste si ji vybral?" Knězi vyschlo v krku a pomalu se k němu nahnul.

"Hm..." Teprve teď si kněz mohl všimnout, že poručík v lecčems připomíná divokou, nezkrocenou šelmu. "To je otázka. Mohl bych drsně," prudce ho přirazil ke zdi, až heknul. "Nebo bych mohl naopak jemně a rafinovaně..." něžně ho políbil.

"A co musí dělat poražený?" zeptal se tiše kněz, když polibek skončil. "Musel bych vás vykouřit? To neumím."

Voják se svojí zarůstající tváří otřel o hladký obličej. "Ale tady přece není vítěz a poražený, že mám pravdu? Tady jsme my dva... Vy a já."

"Co tedy uděláte? Když já skutečně nemám o sexu nejmenší praktickou představu?"

"Ani minimální?" Poručík se jemně pousmál. "Pak vás asi budu muset zasvětit... Nejspíše."

"Chápejte, naše rodina je dosti ortodoxní. S děvčaty jsem se párkrát políbil, s muži nikdy. Nikdy, ani v semináři ne."

"Já to přece chápu... Vůbec nic nenamítám, ani vám nic nevyčítám." Poručík na okamžik přivřel oči, jakoby se sám sebe tázal, jestli je tohle vůbec možné. Potom se ke knězi přitiskl celou svou vahou. "Budu vás líbat, Johne. Kde si jenom řeknete. Budu se s vámi milovat, až budete křičet a prosit o víc... Budu vás hladit a ukážu vám, co si budete přát..."

"Bože… Pojďte raději ke mě do pokoje. Opravdu nás tu pak mohou slyšet. A to by nebylo dobré. Asi by se divili, chápete."

"Chápu." Poručík se pomalu zdvihl a protáhl. Pak knězi podal svoji zdravou ruku a pomohl mu vstát... Strhl k sobě do náručí, jeho napůl nahé tělo, tak nejisté a roztřesené... Přejel mu dlaní po zádech. "Ovšem pokud ti to nepřejete, pak půjdu."

"Ne, zůstaňte. Prosím. Zůstaňte tu se mnou... U mě v pokoji. Budu moc rád... u mě."

Otec Faustino nerozsvítil, ale přesto dospěli až k posteli. Bylo to jiné, vzrušující... Příjemné. Pak ho poručík shodil na postel a klekl si nad něj.  A když se na něj zadívaly ty klidné a zářící oči, sklonil se k nim a políbil ho na rty. Pohladil po tváři. Pak si ho přitáhl k sobě, v hlubokém a vášnivém polibku. Zraněné rameno možná protestovalo. Možná.  Nevnímal ho, jen hladil a laskal to tělo pod sebou, které se zachvělo s každým jeho dalším dotekem. Opatrně a jemně klouzal rty po té hladké hrudi níž, až znovu ochutnával jeho kůži na břiše.

"Prosím, poručíku, prosím." Kněz tiše zasténal. A pak ho začal něžně vískat ve vlasech. Hladil ho. A snažil se mu dát najevo, jak moc ho potřebuje.

Poručík neřekl nic. Neodpověděl, nebylo to potřeba... Jen ho dál líbal a nesmlouvavě pokračoval níž. Ale otec Faustino se nebránil.

Jen se možná trochu lekl, když se jeho nohy ocitly na poručíkových ramenou a v klíně cítil jeho horký dech, když ho jemně začal hladit a líbat. A vyjekl, když ho vzal do úst a pomalu začal sát a laskat. Kněz tiše vzlykl. A dal si paži přes rty.

Do tmy se zaleskly vojákovy oči. Oči nezkrocené šelmy. Jeho ruce svíraly knězovy boky silně, téměř mu zabránily v jakémkoliv pohybu. Pohyboval se jen on sám. Jeho tmavovlasá hlava, skloněná mezi jeho nohama k nejcitlivější části jeho těla. 

A kněz tiše sténal. Nemohl už nic jiného... Bylo to tak krásné, ale moc krátké. Příliš. Protože tohle si jeho tělo žádalo už dlouho. A poručík mu nedával ani chvilku oddechu, ani možnost se uklidnit. Dál si s ním hrál, líbal ho, protahoval to k nesnesení a zase po něm vrhal jako hladový. Bylo to nesnesitelně nádherné. Nádherné... Nádherné...

Pokračovalo to. Znova a znova. Protahoval to. A pak ho přes tu hranu postrčil.

Musel si skousnout ruku, aby nekřičel. A přitom by tak rád.

Po chvíli ucítil jemný polibek na břiše a pak se nad ním vyloupl usmívající se obličej.

"To... To bylo ono?" zašeptal rozechvěle kněz.

Poručík zavrtěl hlavou a přiložil mu prst ústa. Pak ho přiměl, ať je otevře a hluboce ho políbil. Tentokrát to chutnalo nějak podivně. Slaně... Po chvíli mu došlo, co to je.

"To byl jen začátek."

"Bylo to krásné…" řekl kněz, když polibek skončil. "Bože, moc krásné. Děkuji." Objal ho a políbil. Ale jinak. Něžně.

"Dělají chybu, když vám to zakazují..." Poručíkův hlas ho jemně šimral na uchu. "Chcete ještě dnes pokračovat... Johne..." Políbil ho lehce do vlasů.

"Prosím, pokračujte… Znáte to heslo carpe diem, tak prosím, pokračujte... poručíku."

Svědomí poručíkovi říkalo, že otec Faustino je napůl opilý, že ho ráno budou trápit výčitky svědomí, že by to neměl dělat, ale popravdě, poručík své svědomí nikdy moc neposlouchal. To by jinak s Mallorym nemohli být spolu tak dlouho, to by jinak nemohl dělat, co teď dělal... Sklouzl rukou zpátky mezi Johnovy nohy a jemně je roztáhl od sebe. Nenásilně. Nic neuspěchat. Možná si to ještě rozmyslí. Políbil ho, zatímco ho hladil.

"Máte... máš ten lubrikant?"

"Mast? Ano, víte není to klasický rubrikant, ten tu nemám, což jistě chápete. Je to mast na zvláčnění poraněné kůže. Hojící mast. Je u mě ve stole. Třetí zásuvka s vrchu. Používám ji na drobné ranky, na ruce…"

"Ano, ano, já vím." Poručík umlčel to nejisté vysvětlování dalším polibkem a sáhl do šuplíku pro krém. Aniž by Johna přestal líbat, co nejrychleji si namazal ruku a sklouzl zpátky do jeho klína.

"Nebojte se... Já vám neublížím..."

"Já vám, budu vám věřit, jen… Pokud sáhnete do posledního. Jsou tam prezervativy... Ty mám pro vojáky... aby... však víte..."

"Ano, chápu." Usmíval se. Ale jen ho dál hladil, nic víc. Měl svůj plán...

"Já... prosím, ano... já jen nevím co..."

"To bude dobré." Dál ho hladil, hladce klouzal do jeho uvolněného těla a zase zpátky a jen se usmíval jeho vzlykům a stenům. Když cítil, že se mu pomalu začíná poddávat, začíná se chvět, tak přestal. Sáhl do onoho posledního šuplíku... a vložil malý čtvereček do Johnových roztřesených rukou.

"Co... CO...?" zakoktal se kněz.

Voják ho uchopil za zápěstí a navedl svou ruku do jeho klína. "To..."

Skutečně se mu třásly ruce a bylo to tak nezvyklé. Když se dotkl někoho jiného jinak, než jako lékař. A pohladil ho. Trochu. Pak mu kondom opatrně za jeho asistence natáhl.

"Bude… bude to bolet?"

"Ne, nebojte se."

Poručík ho znovu políbil, potom se na něj překulil a položil se mezi jeho nohy. Kdy se stihl svléknout, kněz nepostřehl. Teď se však okouzleně dotýkal jeho šlachovitých ramen, cítil jak se mu pod kůží napínají svaly. Obvaz na zranění byl provlhlý potem.  Pak náhle obdržel polibek tak prudký a divoký, že se mu skoro zatočila hlava. A zároveň s tím do jeho těla proniklo něco velkého, tvrdého a horkého.  Tiše vykřikl. Bolelo to, i přes jeho ujištění, ale poručík ho hladil po tváři a ve vlasech.

Chvilku se nehýbal, jen ho uklidňoval. Opatrně a jemně se ho dotýkal. Věděl, že to bolí a nechtěl, aby ho to bolelo. Políbil ho a jemně mu začal sát rty. Sál a něžně je oždiboval, pomalu mu bloudil rukou po těle, hladil ho a uklidňoval. Konejšil a dál vzrušoval. Olízl mu tvář, potom ho něžně kousnul do krku. A pomalu se v něm pohnul.

John semknul víčka, sevřel rty, ale přesto mu unikl toužebný vzdech.

"To je… krásné," zašeptal, když se pohnul znova.

"Bude to ještě hezčí."

"Poručíku," John ho přitáhl k sobě a políbil.

"Ricku," prozradil mu konečně po těch týdnech své jméno. Dál rukou přejížděl po jeho těle, jakoby maloval. Okolo ramen ho objaly Johnovy ruce a po zádech mu sklouzly jeho chladné dlaně. Najednou si to uvědomil. Jsou jako oheň a voda...

"Ah bože!" zasténal po chvíli.

"Ricku... Richarde..." Kněz vzlykl a přitiskl si ho blíž k sobě.

Zakázané ovoce... Bylo to jako ochutnávat zakázané ovoce. Nebezpečné, nádherné. Když ho John strhl k sobě, dovolil ulevit svému namáhanému rameni a přetočil se na záda. Ale i tak udával tempo. John sténal a kousal se do rtů. Bál se, že bude moc hlasitý. Že ho uslyší.

“Ricku..."

Poručík ho pomalu přiměl, ať si na něj sedne, ať se narovná... A potom jen okouzleně pozoroval jeho tělo a jak se na něm odráží světlo zvenčí. Měsíc, snad. Lampa, to spíš. Byl hezký. Podle měřítek jednotky až moc hezký. Nebyl tolik osmahlý jako on, spíš jen lehce opálený, trochu pevněji stavěný, ale jeho svaly nebyly tolik tvrdé. Byl... krásný.  Spíš šlachovitý. Pěkně stavěný. Jako kněz, jako voják, nevěděl, jestli by tam venku přežil. Ale přežil tady. Vedl misii. Byl chirurgem i spasitelem. A uměl zápasit.

Pohnul se, nadzvedl a klesl. Zasténal.

Poručík ho pomalu uchopil za boky, ale potom nic nedělal. Jen klouzal dlaněmi po tom těle, občas mezi prsty sevřel bradavky a zase sklouzl jinam. Polaskal ho v klíně a vzápětí ho hladil po rtech a nechal si od něj oždibovat konečky prstů. Možná to byla hra. Ale nádherná...

Hráli si tak spolu. A přesto on Johna pořád ovládal. Chvilku ho nechal, aby se pohyboval, a pak si ho přitiskl k sobě a přetočil se na bok. Vystoupil z něj, otočil ho, stále velmi jemně a vnikl do něj zezadu. John tiše vykřikl. Poručík se začal pohybovat. A John jen lapal po dechu. Natahoval ruce před sebe, z očí mu tekly slzy a sténal pořád hlasitěji.

Bylo poněkud zvláštní ho tak držet, navíc měl pas, který objal jednou rukou... Jeho hrudník se tiskl k těm zpoceným zádům, líbal Johna do vlasů, hladil ho druhou rukou v klíně a docela ignoroval své rameno, které namáhal téměř na hranici únosnosti.  Úžasné. To bylo to jediné, co se mu vpálilo do mysli ohněm. Úžasné, držet ho, milovat se s ním. Cítit, jak se v jeho náručí chvěje, jak se mu jeho zadek tiskne do klína. Sklouzl rukou mezi jeho nohy a polaskal ho.

Kněz už jen sténal a chňapal po věcech, které měl v dosahu. A netrvalo to dlouho. Pak už ten pocit byl na něj moc, tělo se napjalo. Trhla s ním křeč. Zasténal a zakousl se do pěsti. Ty hvězdy... slast… světlo... Nevnímal, co se dělo potom. Jen že to bylo úžasné... Pak ztratil vědomí.

Poručík se opíral čelem o jeho zpocené rameno. Tiše oddechoval, jeho dech studil na holé kůži. Nehýbal se, ale zcela určitě taky nespal, protože mu vzápětí jeho prsty přejely po podbřišku.

"Jsi v pořádku...?" zeptal se tiše, aniž by zdvihl hlavu.

Muž se chvilku nehýbal, až potom jím proběhlo zachvění. "Bylo to… nádherné," hlesl.

"Stále ještě trváš na tom, že bys se mnou chtěl hrát hru?" zasmál se tiše poručík a prohrábl mu zpocené vlasy. Takhle spokojený se necítil už hodně dlouho.

"Nechal bych tě vyhrát. Je to moc krásné."

"Jsem rád, že..." Najednou nevěděl jak to říct. "... že jsi byl spokojený." Rozhodl se to zahrát do autu.

"Bylo to krásné," kněz se k němu otočil a políbil ho. "Děkuji ti."

"Ráno mě možná budeš proklínat..." pokusil se Rick zároveň usmát a zamračit. "I když jsem se snažil být opatrný..." pohladil ho po tváři. "Opravdu jsem rád..."

"Pokud budu moc chodit a operovat, možná ti nebudu nadávat. Budeš tu se mnou?"

"Pokud ti to nebude vadit..." Tentokrát zvolil úsměv a potom mu nabídl své zdravé rameno, aby se mohl opřít. "Budu jen doufat, že sestra Sára nemá ve zvyku tě budit osobně."

"Ne, nebudí. Děkuju," zamumlal znovu kněz a pak usnul. Rick ho jenom pohladil po vlasech a v očích se mu blýsklo chápavé světlo. Po chvíli zavřel oči taky. Tohle byl moc silný zážitek, musel se na to vyspat.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

kedy bude pokracovanie

(mekare, 28. 10. 2010 10:45)

cakala som ho v ponedlok ale nic.. a pritom pises ze to mas hotove tak ak by si bola taka mila tak to pridaj som strasne zvedava ako to skonci.. skvela poviedka

jak tohle skončí?

(sisi/ctenar, 19. 10. 2010 21:31)

v tomto případě+ bych byla velice rozmrzelá kdyby konc znamenal smrt a to nejen mou.

:-)

(Akkarra, 19. 10. 2010 14:25)

A já už se bála, že nic nebude, když jim na dveře bušila ta sestra.:)

...

(Profesor, 19. 10. 2010 14:21)

Opravdu silný zážitek.
teď jsem jenom zvědavá, jaké bude ráno poté.

To byl

(Rowene, 19. 10. 2010 9:13)

opravdu silný zážitek.:-)