Jdi na obsah Jdi na menu
 


5.: Co si bereš s sebou

 

Spal dobře. Celou tu noc. Spal jako už dlouho ne. Objímal ho a cítil se v bezpečí. A pak ho vzbudilo až slunce na tváři. A jemné hlazení ve vlasech. Poručík měl zavřené oči, ale byly to jeho prsty, které se probíraly knězovými vlasy. Možná spal, takže to byl jenom reflex. Možná byl vzhůru, ale ještě si užíval té chvíle, kdy se nemusel zdvihnout a odejít...

"Ricku..." zašeptal kněz, když se pomalu probíral. Pomalu a pak zamrkal. Byl nahý a on ho objímal. Nezdálo se mu to... A přesto necítil vinu. Voják ho nechal, ať se opře tváří o jeho mozolnatou dlaň a pak si ho jemně přitáhl k polibku.

"Vyspal ses, Johne?" otázal se tiše a díval se mu do očí.

"Ano, vyspal jsem se... nádherně. Ale teď už budu muset vstát. Ranění i misie čekají a já se nebudím moc pozdě."

"Moje jednotka taky čeká. Určitě si všimnou, že nejsem na své posteli. Musíme vstát oba... Nechci tě dostat do řečí. Ani do ničeho horšího..." Rick se pousmál.  Kněz se na něj usmál a pak se zvedl.

"Jau," poznamenal tiše, ale pak se šel vedle do primitivní koupelny osprchovat. Když se vrátil, byl poručík pryč. Trochu ho to zabolelo, ale chápal to. Nakonec, nebyli manželé, ani milenci, poručík jen udělal něco, aby se necítil tak sám. Nemohl si na něj dělat nároky…

 

"Veliteli, Rodgers se ptá, kdy odsud budeme moct vypadnout," oslovil ho hned ze začátku Coolidge.

Jen ho sjel pohledem: "Až se na to Rodgers bude schopnej zeptat sám!" odsekl potom. "A vy dostanete trochu rozumu a síly do těla. Ale jestli chcete vylízt ven takhle, prosím. První nepřítel, kterýho potkáte, vás sežere zaživa."

"Snad se tolik nestalo..." zamumlal voják.

"Ale to si piš, že stalo! Sotva lezete, včera jste chtěli šoustat a dneska byste vyrazili na pochod? Volové!"

"Ano, veliteli, jen... Každej má chuť šoustat. Vždyť i ten kněz není k zahození. Je moc hezký a tady jistě i opuštěný. Co myslíte?"

Poručík se nad ním výhružně sklonil. "Tak tohle jsem od tebe slyšel dneska poprvý a naposledy. Jestli se mi otec Faustino zmíní, že od tebe padl byť jen náznak něčeho takovýho, osobně ti ustřelím palici!"

"No, jen klid, poručíku. Jen klid. Já jen, že je moc hezkej. To nic." Muž zvedl ruce nad hlavu. Gesto neútočení. V tom vešel kněz a mladý důstojník zjistil, že vypadá skutečně nádherně. Už jen ten úsměv, co mu hrál na tváři…

"Pamatuj si to," sykl na Coolidge a potom se odebral ke své posteli. Jak v ní nespal, přišla mu studená a cizí. Ale to Coolidgeovo žvanění ho dostatečně upozornilo, co všechno se může stát. Tak tomu nehodlal zavdat ani tu nejmenší příčinu.

Kněz si ale ničeho nevšímal. Převázal Coolidgemu zranění a mluvil s ním jako s každým jiným. I s ostatními muži. Nevšímal si kradmých pohledů a pak se podíval na dva muže, co se den předtím chtěli rvát.

"Pánové, můžete se mnou?“ zeptal se tiše.

Poslechli ho a následovali ho do jeho kanceláře. Když po půl hodině vyšli, tvářili se trochu nejistě, ale v očích jim cosi hrálo. Něco... veselého.

Poručík jen zdvihl obočí, když to viděl, v zádech ho bodl podvědomý osten strachu, ale neříkal nic. Pak se raději rozhodl nepátrat, oč vlastně šlo. John měl své vlastní cesty, i když pochyboval, že by dokázal změnit pravidla "hry". Protože o "hru" šlo zcela určitě.

"Veliteli," přitočil se k němu potom jeden z těch dvou.

"Hm..." zamručel, ale oči neotevřel.

"Ty vole, von po nás chtěl... Von nám dělal přednášku, jako bychom snad byli chlapečci z nedělní školy."

 "A co já s tím?"

"No on… Řek, že… No, že když chcem hrát, nesmíme mu kazit práci. Měl pro nás hru, prej se dá hrát o peníze. Je bezva, ale… no, je moc náročná na pravidla… tedy ne moc. Ale prostě nám zakázal se prát a no…"

Poručík jen zdvihl obočí. „A no?“

"Dal nám šprcky, veliteli."

"No, vesměs je to rozumnej chlap. Hrát si můžete v džungli, pánové. To jste zdravý, to se můžete zmlátit třeba do krve. V tomhle s ním souhlasím. Jestli si potřebujete vrznout, hoďte si kostkama, kdo bude dole... Až budete zdravý, tak si rozmlaťte držky."

"Je to kněz..."

"No a co?"

"Doma by nás za to kněz pranýřoval, veliteli. Tohle oni nemaj rádi."

"Tady nejsme doma."

"Jo, jen, že je takovej chápavej. Tak by možná mohl pomoct i Coolidgemu."

"Proč?"

"No, jeho žena. Zahnula mu a chce rozvod."

"Ani se jí nedivím..." zamumlal si poručík pro sebe, ale potom přikývl. "Jestli si o tom Coolidge chce promluvit, tak bych řekl, že tenhle chlap bude to pravý... A teď mi sežeň panáka, jinak asi padnu. Nějakej divnej tlak, nebo co..."

"Řekněte kazateli, třeba bude něco mít. On má lék snad na všechno."

"Jo, to udělám. A chlapi…"

"Ano?"

"Nedrážděte ho, přeci jen vděčíme mu za životy."

"Rozkaz, veliteli," zasalutoval voják poslušně a vrátil se na svojí postel.

Poručík se pomalu zdvihl a musel se opřít rukou o stěnu. Doprdele, já včera pil?, napadlo ho mimoděk, i když věděl, že zas tak strašný to nebylo. Divnej tlak, jo. Taky to horko. Jo. Potřebuje panáka a potom kýbl ledový vody do ksichtu...  Ušel ještě pár kroků, pustil se zdi a vydal se uličkou k "ordinaci".

Po dvou metrech pod ním podklesly nohy.

Rána to byla tvrdá, ale už jí nevnímal. Kolem byla tma.

Objevila ho Sára a za chvilku už přiběhl kněz a přenesl ho spolu s jedním vojákem na lůžko. Tam mu sundal obvaz a sykl.

"Otevřelo se to. Potřebuju nástroje. Znova to zašijeme."

"Dobře."

 

Měl pod ním igelit a šil na lůžku. Pak mu ránu znova obvázal a píchl antibiotika. Nakonec si k němu přinesl židli a hlídal ho. Držel ho za ruku a chvílemi to vypadalo, že se modlí. Poručík byl opálený jako Ašant, ale teď to nebylo vidět. Na bledé tváři se perlil studený pot a oční víčka sebou co chvíli cukla. Měl velkou ztrátu krve a nebylo jak ji doplnit. Nezbývalo doufat, že se s tím jeho tělo popere, že to zvládne i tak...

Ta rána. Musela se otevřít včera v noci, jindy to snad ani nebylo možné.

"Krevní skupiny," zašeptal kněz.

"Co, otče?"

"Potřebuju po vás krev. Poslední krevní konzervy jsou v lednici. Máme tři. A, B, a 0. Nepamatuju si jakou má on."

"B negativní. Ale otče, není to bezpečné provádět tady transfúzi. On je silný, zvládne to i tak... Neriskujte zbytečně, pokud to není bezpodmínečně nutné..."

"Musím ještě počkat, ale ztratil moc krve. Příliš... Předtím i teď. Mám strach."

"On to zvládne, otče. I když to asi nebude s boží pomocí..." Sestra Sára se tvářila podivně. "Muži jako on jsou jako zlo. Přežijí všechno..."

"Ne, jsou jako Lazar. Vstanou, i když je chcete zabít," řekl tiše kněz a pak ji poslal pryč. A znovu muže chytl za ruku. "Prosím, doufám, že to vydržíš... Prosím. Vydrž to."

Slabé zachvění očních víček, ale jinak nic. Až do pozdního večera se nic nezměnilo. Pořád stejná bezútěšnost. Stejná bledost, potůčky potu. Občas se na velitele zašel podívat někdo z jednotky, ale pořád to vypadalo stejně.

Slabé dýchání, tělo bez pohybu.

V měsíčním světle, které se v noci rozlilo krajinou, připomínal téměř ducha.

Kněz ho hladil po vlasech a držel za ruku.

"Vydržíš to, bude to v pořádku, ano?" Znova mu dal antibiotika a nepouštěl ho. "Jsi hodný kluk, Ricku, přežiješ to. Bude dobře."

Tentokrát mu slabě na stisk odpověděl a trochu zamžoural do tmy.

"Hodný...?" zašeptal a přes rty mu přeběhl slabý náznak úsměvu. "To snad ani ne..."

"Ano, moc hodný," kněz spojené dlaně zvedl a políbil ho na hřbet ruky. "Vyděsil‘s mě."

"To jsem nechtěl... Asi je špatnej tlak. Panák by to spravil. Nebo dobrý sex..." Na chvilku zavřel oči. Pak se zadíval přímo na něj. "Nevypadáte dobře, otče."

"Jsem jen unavený. To nic. Bál jsem se o vás."

"Nemusel jste. Jsem jako zlo, vylížu se ze všeho... Neříkal to tady někdo? Nevím, plete se mi to, trochu."

"No, možná, ale já to neřekl. Možná jen máte vlastní rotu strážných andělů."

"Možná mám jen jednoho..." poručík se konečně usmál opravdově. Pravda, v jeho bledé tváři to vypadalo zvláštně, ale bylo to znamení - nevzdávám se.

Kněz ho pohladil po ruce a usmál se. Zívl. "Spěte, budu tady."

"Nejraději bych spal u tebe..." zamumlal poručík. "U tebe, protože ty krásně..." už mluvil napůl z polospánku, "hřeješ," dokončil s vypětím sil.

"Budu tady," řekl kněz a chytil ho z ruku. Muž zase usínal, ale tentokrát to vypadalo lépe. A kněz usnul chvilku po něm

 

Ale druhý den se vzbudil dřív než on. Protože poručík spal skutečně tvrdě. Ale dýchal pomalu a klidně, vypadalo to, že bůh vyslyšel jeho prosby...  Tak vstal, odešel po každodenní rutině, vrátil se za hodinu a znovu ho zkontroloval. A už se mol usmívat. Poručík se uzdravoval.

Když mu otec Faustino... John přinesl oběd, dokonce byl natolik plný optimismu, že chtěl sám jíst. Ale bylo mu to rozmluveno. Když tam tak napůl seděl, nedočkavě chňapal po každé další lžičce, vypadal jak malý kluk. A kněz se usmíval. A krmil ho. Muži, ti, kteří tam byli, se trochu ušklíbali, ale i oni chápali, že je to nutné. A navíc, jak řekla Sára, byl to pěkný obrázek.

Po jídle poručík projevil přání odskočit si. A rezolutně odmítl vykonat potřebu před svou jednotkou. Pořád v něm byla ta žoldácká tvrdost a hrdost. Protože následně odmítl i pomoc od svých mužů a nechal se podpírat jen knězem. Podle jeho slov, v džungli se s ním také mazlit nebudou...

Pomohl mu na latrínu a pak zpět. Celou tu dobu ho držel a pak zase uložil do postele.

"Ležte..."

„Samozřejmě,“ pousmál se Rick a sevřel mu ruku v tvrdé dlani. Usmíval se a vypadal mnohem lépe, než předtím.

„Omlouvám se,“ zamumlal kněz, kdy už se všechny zvědavé uši stáhly z doslechu.

„Není za co,“ zavrtěl poručík hlavou.

„Ale ano, to kvůli mně a…“ zčervenal a sklopil oči.

„Byla to i tak krásná noc, ne?“ odtušil žoldák a dál ho držel, jakoby mu snad otec Faustino mohl, nebo dokonce chtěl utéct.

"Byla," hlesl kněz a trochu se začervenal. Jako by se styděl, ale zároveň věděl, že to bylo správné. Že, že něco tak krásného už dlouho v téhle válce nezažil.

"Přesto, tvá ruka," dodal ještě a výmluvně se podíval na převaz.

"Je v mnohem lepším pořádku, než dřív," pousmál se Rick. "Je uklidňující vědět, že tu je někdo, kdo ví jak pomoci... A sladce líbá."

"Prosím, tohle… Raději by se to tu lidé neměli dovědět," zašeptal kněz, ale pak ho jako protimluv pohladil po čele.

"Kontrola teploty," ohradil se na oko.

Poručík jen kývnul, ale rty mu křivil malý úsměšek. Otec Faustino si nemohl být jist, jestli tenhle mladý muž dokáže ještě skutečně milovat, jako to dělávají obyčejní lidé, ale mohl být jistý, že k sobě mají blízko. Zvláštním způsobem možná i víc, než kdyby se milovali. Zachránil poručíkovi život, dokonce dvakrát. A on mu za to pomohl poznat něco nádherného.

Usmíval se, když si ten večer odcházel lehnout už k sobě. Poručík byl mimo nebezpečí a vůbec celá jeho jednotka na tom byla o mnoho lépe. Věděl, že jakmile se poručík uzdraví, odejdou. A kdo ví, jestli se ještě potkají.

 

* * *

 

Poručík ležel u něj v posteli a spal. Usnul hlubokým, nevyrušitelným spánkem, který se obvykle dostavuje po příjemném uvolnění. Už zase se mu vrátila barva a rameno bylo téměř zahojené, ani nepotřeboval obvaz, náplasti stačily. Na krku se třpytil řetízek s psími známkami a trochu se hýbal, jak poručík dýchal. Poslední týden, který trávil u něj. Zaměstnavatelé se po nich sháněli, odchod byl naplánován na pondělní ráno.

Pondělí…

Teď byla neděle a on se na něj jen díval a snažil se do paměti vrýt každý detail, každou linku jeho rysů. Přál si zastavit čas, ale věděl, že je to nemožné. Tak ho alespoň pozoroval

"Nemůžeš spát?" zamumlal Rick náhle, otočil se a přitáhl si ho k sobě.

"Nemůžu usnout," připustil kněz po chvíli váhání, jestli ho nebude lepší odstrčit, aby to loučení bylo méně bolestné... Hloupé úvahy. Poručík ho držel pevně a zdravou rukou ho trochu hladil.

"Slibuju, že se nedám zabít," nadhodil potom, aby věc trochu zlehčil, ale nepovedlo se. Kněz se na něj usmál.

"Řekl bych ti, že se za to budu modlit, ale jsem především lékař, kněz mizerný, atkže budu doufat a modlit se."

"A budeš mi věrný?" pousmál se šibalsky poručík. V očích mu ale hrály jiskřičky usvědčující ho, že to možná míní jako žert... ale možná také zcela ne.

"Co myslíš?" zeptal se tiše John, ale pak se sklonil a políbil ho na rty. "Budu."

Poručík ho stiskl silněji a polibek vášnivě opětoval. Nebyl si jistý, co k němu vlastně cítí, jestli je to láska, nebo přátelství okořeněné tím, že spolu spí... Nechtěl to ani vědět s určitostí, ono to vlastně nebylo důležité. Momentálně hlavně cítil smutek, protože nevěděl, jestli ho teď nedrží naposledy.

A kněz jeho polibek opětoval. Stejně vášnivě a náruživě, jako mu ho poručík dal, tak líbal, aby ho poručíkovi vrátil. Proč?

Bál se.

Byla to mučivá noc, chvílemi čas splašeně pádil, potom se zase vlekl jako chromý. Poručík ho líbal, miloval, slova plynula, protože si toho tolik neřekli a den se blížil.

K ránu si Rick opřel zpocené čelo o knězovu hruď a povzdechl si.

"Odjíždíme po sedmé, budu muset jít."

"Já vím," řekl tiše kněz a jen ho hladil po zádech.

"Nechci, abys u toho byl," zamumlal poručík potom a přitiskl se k němu.

Rozhostilo se ticho. Prázdné a dusivé.

"Ne?" zeptal se John po chvíli.

"Neodjel bych potom."

"Pak to stojí za zvážení," odtušil, snad aby odlehčil situaci. Pak si ale povzdechl. "Pokud to nebudeš chtít, nebudu tam."

"Prosím, nechoď. Půjde to všechno strašně rychle... Čím rychleji, tím lépe," poručík zdvihl hlavu a potom ho ještě jednou zlehka políbil. "Smlouva mi končí za tři roky. Nechám ti tady... adresu, na které mě najdeš. Jestli o to ještě budeš stát."

"Budu," ujistil ho kněz a pak si sundal křížek, který měl na krku. "Prosím, vem si ho."

Poručík jen sklonil hlavu. Všechna slova už byla zbytečná.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Krásné,

(Rowene, 30. 10. 2010 17:34)

mám ráda tuto povídku!

...

(Profesor, 29. 10. 2010 14:33)

Talk chlapi si taky všimli otcových půvabů... Hm.
Tohle je moc hezká část, nežná, ale obtěžkaná strachem o život a smutkem z loučení s mizivou nadějí na opětovné shledání. Něha a smutek, to mám ráda.

=)

(LoLo (anime-a-povidky.blog.cz), 29. 10. 2010 12:53)

Moc krásné =) Naplňuje to takovými příjemně hřejivými pocity =)

..dufajuca..

(Mekare, 29. 10. 2010 12:49)

..ze by to mohlo mat stastny koniec.. ..aj ked mozno.. ..no kazdopadne to bude skoda ze to skonci, ale tesim sa na pokracovanie.. ..vkazdom pripade toto je skvela poviedka.. ..dakujem zanu..

Nádhera

(Arianachan, 29. 10. 2010 1:08)

Krásné, jako vždy. Už se moc těším na další díl.