Jdi na obsah Jdi na menu
 


6.: Naděje umírá poslední

 

Celá jednotka odjela ještě před sedmou. Kupodivu velice tiše, bez zbytečného upozorňování. Skoro to vypadalo jako trik iluzionisty. Jednu chvíli tu byli a v další ozářilo ranní slunce jen prázdné místo a v dálce odumíralo chrčení motorů.

Kněz vyšel ven, až když odjeli. Ten den byl velmi tichý a i v následující dny. Pak ale přišli další zranění, další starosti a on si na toho mladého poručíka mohl vzpomenout pouze, když usínal. Jindy nebyl čas. Pacienti přicházeli a odcházely, dny se měnily v týdny a týdny v měsíce.

 

* * *

 

Po roce mu přišel dopis začínající "Vážený pane" a končící "Notářská kancelář Berlitz".

Mezi těmi dvěma pozdravy bylo strohé oznámení, že mu zemřel otec, on se stal hlavou rodiny a matka ho tímto formálně žádá, aby se vrátil a ujal se svého dědictví. Na to, aby mu tuto smutnou zprávu oznámila osobně, je prý příliš rozrušena.

Neříkal nic, napsal podobný dopis, že se vrátí jakmile mu  pošlou někoho, kdo ho vystřídá, dřív nemůže. Lituje

 

Náhradník se dostavil za dalšího půl roku, kongregaci trvalo velice dlouho, než sehnali někoho, kdo byl ochoten jet do zeleného pekla. A kdo by tam hlavně byl schopen přežít. Dalšího půl roku ho John zaučoval.

Týden potom, co odjel, došel na jeho jméno ještě jeden dopis. I tenhle začínal "Vážený pane", ale končil podpisem "Plukovník Savington".

A oznamoval, že poručík Richard Wilde byl po vážném zranění se ctí propuštěn do civilní služby na vlastní žádost a on, John Black, je uveden v seznamu pověřených osob, kterým se mají závažné skutečnosti stran poručíkovy osoby oznamovat.

 

Málem mu tehdy vynechalo srdce a už nečekal ani den. Vrátil se do Anglie a převzal své dědictví. A pak se snažil mladého poručíka sehnat

Na adrese, kterou mu zanechal, žili doposud jeho rodiče. O návratu syna věděli, ale prý se s ním ještě neviděli. A bohužel ani neví, kde by se momentálně mohl nacházet.

Snažil se kontaktovat tedy nemocnice, jeho velícího, kohokoliv. Ale nic nevycházelo. Začal být vzteklý a zoufalý

 

* * *

 

Stalo se to potom, co jen tak bezcílně obcházel velitelství armády, ačkoliv jeho poručík byl nájemný žoldák, ne voják sloužící vlasti.

Někdo mu znenadání zezadu zakryl oči.

"Neotáčej se," zašeptal mu pak do ucha ten dobře známý hlas.

Poslechl a zůstal stát. Tiše, jak ten hlas chtěl.

"Ano?

Ruka s jeho očí sklouzla dolů a potom ho Rick objal. Jednou paží. Zase si opřel čelo o jeho rameno, jako to dělával, když byli ještě spolu...

"Ne, neotáčej se, prosím," zarazil ho však.

"Proč?"

Chvilku bylo ticho.

"Nechci, abys mě viděl. To vlastně dělám poslední měsíce. Schovávám se před tebou..."

"Proč bych tě nemohl vidět? Vím, že jsi byl zraněn. Jsem lékař, zapomněl jsi, jsem na zranění zvyklý."

"Johne, já vím, já vím, ale... Ta poslední akce vážně nevyšla, opravdu ne. A omlať mi o hlavu, že jsem sentimentální a nelogický, budeš mít pravdu, přece jen jsem ze školy pro slušné chlapce, ale... já prostě chci, abys..."

"Abych?" zeptal se tiše, ale trochu popuzeně.

"Sebralo mi to oko, pravou ruku do půlky předloktí a zprava úplně spálilo. Jeden nezvládnutej výbuch."

"A kvůli tomu tě nemám mít rád?" zeptal se tiše John a pomalu se otočil. Už odložil sutanu a kněžský stav, teď byl jen John Black, lékař. Usmál se. A pak ho objal.

"Jsem rád, že žiješ."

"Ne...!" Rick vyjekl, ale už bylo na protesty pozdě. Ale když se tak najednou ocitl v jeho náručí, tak mu ten jeho složitý plán skrývání a pozorování zdálky přišel ještě směšnější a naivnější... než ve skutečnosti byl.

A John nedbal na protesty. Hladil ho po zádech jako tehdy, dokonce se i usmál a pak ho políbil na tvář.

"Děkuju , že žiješ."

Poručík na něj upřel zbylé oko a pak se trochu uchechtnul. Znělo to hořce. Provinile.

"Už nemáš kolárek... A já nejsem věřící. Když mi to poprvé řekli, nebylo to tak strašné. Když jsem se uviděl, byl bych uvítal, kdybych to nepřežil."

"Jsem rád, že jsi naživu," opakoval bývalý kněz a políbil ho na rty. "Moc rád a chyběl jsi mi." Znova ho pohladil a políbil

"Jen už to nejsem já. Ze služby jsem šel radši sám, než abych čekal, kdy mě propustí... Byl to jeden krok. Jeden pitomej krok a mohl jsem mít pokoj..."

"Jsi to ty, jsi to pořád ty. Je to tvůj smysl pro humor, tvoje racionalita, jsi to ty. Je to pořád ten mladý muž, kterého..."

"Kterého?" Rick tu otázku vydechl tak tiše, že si jí možná jen myslel. A pak si uvědomil, že brečí. On, chlap, co prošel tou zatracenou džunglí z jednoho okraje na druhý a brečí, utápí se v sebelítosti a čeká na jeho slova jako na smilování boží.

"Miluji, víc než bych si kdy dokázal představit," zašeptal tiše lékař.

"I přes tohle?" přejel si Rick umělou dlaní přes znetvořenou část obličeje a pak si tou zdravou setřel slzy.

"I přes tohle."

"Jsem asi hlupák, co?" zeptal se po chvíli. "Nebo je to možná trest za to, co jsem dělal ty poslední roky. Vždyť kolik jsem nastražil bomb... Kolik lidí asi potom skončilo jako já?"

"Pšt, nemluv. To byla válka. Nikdo tě za to neviní. Ted už to bude v pořádku, ano?

 

V pořádku. Bylo tomu snadné uvěřit i proto, že on si věřit přál. Celé ty měsíce, kdy se léčil a schovával před světem i sebou samým, si vlastně jen přál věřit, že i když to teď všechno vypadá a je na posrání, tak možná... možná... Bylo spousta možná, ale věřit bylo čím dál obtížnější. Věděl, že je John v Anglii, přišlo mu oznámení, že dopis od plukovníka za ním byl přeposlán na jeho londýnskou adresu. Ale nemohl se podívat do zrcadla, natož aby se podíval do tváře člověku, který s ním byl, když to zrovna potřeboval, do kterého se prostě zamiloval, aniž by pořádně mohl říct jak a proč. Nechtěl, nemohl a strašlivě se bál. Všeho. I věřit.

Věřit sama v sebe, natož v druhé.

Jakoby mu však John vrátil to, co potřeboval, víru. Jeho zranění mu nevadila, ne, miloval ho bez výhrad. A jeho rodina? Inu, tak ta se s tím musela smířit.

 

* * *

 

Zdvihl svojí zmrzačenou ruku a ranní slunce mu kůži zbarvilo do fialova. Stále citlivé, stále bolavé. Pohled pokračoval po zjizvené kůži s jistou morbidní fascinací. Tohle teď je jeho, tohle je on. S jedním okem, jednou rukou, několika průstřely...

"Už zase to děláš," zamumlal John, který ležel vedle něj.

"Vím," odtušil a zdravou rukou sáhl na stůl pro placatku.

"Neměl bys pořád pít,"řekl tiše John a pak se k němu natáhl a objal ho

Rick zase placatku vrátil zpátky. Možnost sevřít přítele v náručí byla důležitější, než jeho bolestínské sebeutápění se v lítosti. Pevně ho objal.

"Víš, že tě miluju?" nadhodil potom po chvíli ticha.

"Doufám v to," odtušil John a pousmál se.

"Vážně. A jestli si kdy půjdu odpykat nějaký svůj hřích s radostí, tak to bude ten, kdy jsem svedl jednoho hezkého kněze v hnusné džungli."

John se trochu zasmál a pak ho políbil. "Ano, ale myslím, že ti mohu dát rozhřešení."

"Už nejsi kněz," namítl Rick a vztáhl ruku, aby ho pohladil.

"To snad něčemu vadí?"

"Vlastně ne, vůbec ne. Mohu se vám vyzpovídat, otče?" Zajel mu do vlasů a přitáhl si ho blíž. Dál už jen šeptal...

 

* * *

 

Možná nebylo všechno úplně v pořádku, vzpomínky byly až příliš živé. Možná pil víc, než měl. Možná si nebyl jistý, jestli vůbec mohou navázat na ty podivně nádherné noci v džungli. Ale byl odhodlán to alespoň zkusit, pokud bude John s ním.

A John slíbil, že ho neopustí. Teď bylo na něm aby ho chránil a on byl ochoten pro to udělat vše co bude v jeho silách. Protože oba si z džungle odnesli svá traumata a oba potřebovali lásku.

 

 

 

 

 

Konec

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

:-)

(Amidala, 15. 11. 2010 17:19)

nádherná poviedka a nádherné zakončenie :-))

teším sa na ďalšie dielka :-)

Nádherné

(Falkira, 9. 11. 2010 14:29)

Skutečně nádherné. Opravdu dojemný příběh. Mám moc ráda povídky, ve kterých vystupují kněží. A to jejich milování... nepamatuji si, že bych někde četla krásnější popis. Moc za tuhle povídku děkuji.

poděkování

(catmark, 3. 11. 2010 20:28)

Díky za skvělou povídku. Těším se na další z Tvé tvorby.

..spokojna :)

(Mekare, 3. 11. 2010 19:55)

to to ne mohlo mat lepsi koniec, tak aby to bolo strasitelne.. koniec sa dokonale hodil k poviedke, natvala by som ho realisticky dobry, teda ziadny prehnany happyend ale dokonale padnuci k poviedke.. tesim sa dalsie dielka z vasej dielne..

To bylo krásné!

(Rowene, 3. 11. 2010 19:05)

Škoda, že je poslední díl, ale závěr je úžasně vkusný.

...

(Profesor, 3. 11. 2010 18:24)

Hm. Hezké. Je to sice docela hořký konec, ale válečná traumata se nikomu nevyhýbají. Oni mají aspoň jeden druhého.

enevedu.blog.cz

(Kacik, 3. 11. 2010 15:45)

Díky takovým dokonalým povídkám jsem zanevřela na pevné knihy, jednoduše jsem už ztracený případ, ale tohle stojí za hřích ;)

Krása

(Arianachan, 2. 11. 2010 23:49)

Jako vždy perfektní. Trochu smutné, ale realistické.