Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sherlock - Detektiv má chřipku

 

Sherlock – Detektiv má chřipku 

__tired_sherlock_in_cab___by_milwa_cz-d4k6968.jpg

 

 

Ne, opravdu, tohle už přesahuje všechny meze. Že zneužívá můj počítač, budiž! Že je schopný půjčit mi takovým způsobem, abych se cítil jako blbec, budiž! Že mě táhne přes půlku Londýna, aby si vyžádal můj mobil, budiž! Že mě pomohl zbavit se té hole a pár traumat... budiž. Ale tohle už je moc i na flegmatika, za jakého se považuji!

Stále trvám na tom, že ač má nepopiratelné znalosti ze všech možných oborů, lékař je v tomto bytě pouze jeden. A to já! A když už mě tedy požádal o radu, tak očekávám bude mými doporučeními řídit! A ne že milostpán má chřipku, já mu napíši pár léků a on si bude vesele chytat zločince. To ani omylem!

"Sherlocku! Snad nejdete ven?!"

"Jistě, mám nový případ. Jistěže chci jít ven. Pochybuji, že byste místo mě chtěl zajít do gay baru v Soho a dát si tam schůzku se siamskými dvojčaty Shanem a Chenem, že?"

"Pochybuji, že vy chcete, abych vám o půlnoci volal záchranku, protože někde zkolabujete. Máte horečku, prokrista! Ještě před hodinou jste měl osmatřicet!" zabručel jsem a věnoval mu přes okraj knihy dostatečně autoritativní pohled. Alespoň jsem doufal, samozřejmě, že to s ním ani nehnulo. Škoda, že už nemám tu hůl, mohl bych mu aspoň zkusit podrazit nohy.

"Třicet devět pět, střepal jsem teploměr, abyste nedostal osypky. Ale teď se cítím dobře, skutečně," ujistil mě Holmes, už oblečený a netrpělivě stepující u dveří  "Jdete se mnou?"

 

Doktor Watson obrátil oči v sloup. Prosím?, otázalo se jeho lékařské svědomí, ale hlas mlčel. Pouze odložil noviny a natáhl se pro bundu.

"Jste absolutně příšerný, naprosto nezodpovědný a noční můra každého lékaře!"

"Nepochybuji. Jdeme?" Holmes už byl na schodech, svou šálu kolem krku a na rukou rukavice. Přeci jen byla zima

Jeho kolega a spolubydlící ho s trpitelským výrazem následoval. A v duchu si samozřejmě říkal, že jde s ním, aby v případě nehody mohl co nejrychleji zasáhnout a případným záchranářům říct, co do něj napumpovat, aby se nesložil úplně. A ještě si pomyslel, že všechny jeho válečné zkušenosti jsou mu při střetu s Holmesem na houby.

Když se v taxíku usadili, Sherlock se díval z okna. Bylo to divné. Ale pak John najednou zjistil, že muž vedle něj prostě usnul. Najednou prostě spal v taxíku. A vypadal, tak… bezradně. Bezbranně... Doktor se na něj chvíli díval a potom si povzdechl.

Tohle byla přece taková hloupost! Jak se někdo s tak pronikavým myšlením může chovat tak nerozumně? Zkontroloval tep, odhadl teplotu. Ani jedno se mu nelíbilo. Černé vlasy měl potem připlácnuté k čelu. Trochu to narušovalo jeho obvykle elegantní vzhled.

Watson zaklepal na řidiče.

"Otočte to zpátky," požádal mu tiše.

"To jsou mi fóry," zabručel taxikář.

"Jo, to mi povídejte. Kolik to bude?"

 

Sherlock Holmes se neprobudil celou dobu, což doktora zrovna netěšilo. Jestliže nepostřehl, že to otočili, vážně na tom nebyl nejlépe. Ale ani to mu nezabránilo, aby si neuhnal další teplotu... Na Baker Street zaplatil taxikáři a spolu s ním vytáhl spícího detektiva na ulici. Další pomoc odmítl. Sherlock nebyl tak těžký.

Vlastně to bylo zvláštní, byl vyšší než Watson, ale nevážil mnoho. Narozdíl od Watsona naprosto postrádal to, co by jen připomínalo pravidelný a řádný životní styl. Ne, žil jak se mu zrovna chtělo. A když horečku nepotřeboval, prostě ji ignoroval a tak se nebylo co divit, že to prostě dopadlo takhle. Už si o to koledoval.

Watson ho nahoru dostal téměř bez námahy. Podařilo se mu dokonce vyhnout i paní Hudsonové, což byl skutečně výkon. Jediná kolize přišla na schodech, ale i tu zdárně ustál, vyhlídka na pád doprovázený ošklivými pohmožděninami se mu nelíbila. A Sherlock si u toho pořád klidně spal. I když z něj tedy sálalo teplo, jen se k němu člověk přiblížil.

Položil ho na pohovku, jak jinak. Do ložnice by ho asi těžko dostával. A i tady bylo dobře. Přeci jen, byl tu krb, bylo tu teplo a byla tu blízko kuchyň. Ideální místo, jen moc blízko k paní Hudsonové. A dostat se do jejího hledáčku bylo to poslední, po čem zrovna toužil. Paní Hudsonová byla milá, ale někdy prostě...

Povzdechl si a šel hledat lékárničku. Věděl zcela jistě, že ještě před dvěma hodinami byla v Sherlockově pokoji. Otázkou bylo: zůstala ušetřena detektivovy pozornosti? Jistě toho bylo dost, co si Sherlock dokázal vzít sám a co si vzal sám. Jako třeba léky na horečku. A vždy si bral víc než měl… A pak usnul, nebo se stalo něco horšího.

Lékárnička pořád byla u jeho postele. Léky na snížení horečky a potlačení příznaků chřipky vyrabované do poslední mrtě. Watson si jen povzdechl, no ovšem. Člověk by vážně čekal, že si spočítá, co to s ním udělá při jeho váze...

"Že já se ještě rozčiluju," zamumlal sám k sobě, posbíral všechny krabičky a příbalové letáky, aby zjistil, jestli má tu záchranku volat, nebo měl Sherlock zase neuvěřitelné štěstí. Podle všeho to vypadalo na to druhé. Opět měl štěstí snad víc než rozumu. Tohle bylo šílené. Jak to jen mohl dělat? Tak chytrý člověk? Ne, tohle John Watson odmítal pochopit. Proč. To prostě Holmes neřešil. Měl případ, měl nikotinové náplasti... A potřeboval pracovat.

Rozhlédl se, jestli tu není ještě něco, čeho by se mohl dožadovat, až se vzbudí, nakonec sebral jeho pyžamo a vrátil se dolů. Sherlock pořád spal, schoulený do klubíčka, jak se do něj dala zimnice. Klasický případ předávkování, promluvil doktor Watson. John Watson mu jen zul boty, s námahou ho zbavil kabátu, převlékl do pyžama a přehodil přes něj dvě tlusté deky, které měli ve skříni pro obzvláště tuhé zimy. Teď toho nebylo moc, co by mohl dělat. Jen čekat. Jako vždy.

Jako vždy. Musel čekat. Co to zase Holmes vyváděl? A proč? Jistě, proč věděl. Ale… Sakra to se nemohl poučit? I když, jak se tak díval na tu stále ještě jakoby chlapeckou tvář, nemohl se ubránit pocitu, že to všechno je pro Sherlocka jedna velká hra. Nic víc.

Hra s vlastním životem, osudem... Hra. Že on, jako jeho přítel, při ní přicházel o nervy, o zdraví i o vztahy mu zřejmě bylo zcela a naprosto jedno. Jak jinak.

Doktor si povzdechl, vzal si třetí deku a zavrtal se do křesla. Vypnul oba mobily, sklapnul oba počítače, zajistil dveře a zařekl se, že nejméně do večera nechce o nikom slyšet, ani nikoho vidět. A taky se mu chtělo spát. Zvláštní to vlastnost každého člověka, je-li nablízku někdo spící, okamžitě zatoužíte po vlastní posteli.

A jistě, mohl by ho nějak dostat do ložnice a jít si lehnout do té své, ale to by nebylo ono. To by prostě bylo… Jako nechat pacienta bez dozoru, nehledě na to, že už ho taky pobolívalo rameno. Ne, tady bude, lehne si do křesla a pokud to bude potřeba, je nedaleko.

Usnul během pár minut, zatímco poslouchal Sherlockovo klidné oddechování. A opájel se představou několikahodinového ticha a nic nedělání, protože mu bylo jasné, že až se detektiv vzbudí, bude pořádně naštvaný, že nestihl tu svou schůzku se siamskými dvojčaty v gay baru.

 

Sherlock se probral. Jak jinak, když John spal. Pokusil se dostat do kuchyně pro vodu. Dvakrát u toho skoro upadl a pak málem rozbil sklenici. S petkou v ruce se vrátil na gauč a tam se zhroutil. Z křesla se na něj dívaly dvě vyčítavé oči. Ty nejhezčí oči, které měl dosud tu čest poznat...

"Mohl jsi do mě strčit," zamumlal John a zívl. "Jak se cítíš? Jak kdyby tě přejel parní válec, co? Znám účinky těch léků, nezapomínej. A ty ses, slušně řečeno, trochu víc než předávkoval."

"Potřebuji pracovat. Je nudné být nemocný. Ty jsi doktor, postav mě na nohy, už tak přijdu na schůzku pozdě."

"Ne."

"Johne, prosím."

"Na tohle ti nemůžu nic dát, Sherlocku. Z tohohle se můžeš jenom vyspat, na to prostě nic není. Pokud tedy nehodláš vyběhnout ven, zhroutit se za prvním rohem a strávit pár dní až týdnů v nemocnici." Doktor odmítavě zavrtěl hlavou. A když viděl, jak se jeho přítel tváří, tiše dodal: "Je mi to líto, opravdu. Ale s tímhle nic neudělám."

"Pak musím sám," Sherlock se zvedl a pak se zase zhroutil zpátky. "To je nudné. A tak děsivě otravné."

"Nic s tím nenaděláš, tohle už musíš vyležet."

"Potřebuji pracovat."

"Ne, nepotřebuješ. Potřebuješ se vyležet." Doktor se s námahou protáhl a potom se zvedl. "Udělám ti čaj, mohlo by tě to vzpamatovat trochu rychleji. Ale zázraky si neslibuj, předávkování je běh na dlouhou trať... Ještě si můžeš jít lehnout do postele, chápu, že na tom gauči to není pohodlný. A ani tu není ticho, když spím vedle."

"Obávám se, že nedojdu k sobě do pokoje," řekl po chvilce Holmes a zadíval se do stropu. „Musím koupit to dálkové ovládání k notebooku. Mám v něm televizní kartu, ale... Ten ovladač jsem vyhodil."

"Ne, ten jsi zničil svým pokusem."

"Dobře, ale..."

"Zničil."

Voda v konvici zabublala a John zalil připravený Earl Grey. Dal šálky na tácek a odnesl je do obýváku.

"Lehni si zas, takhle ti bude jen hůř. A mimochodem, ten ovládač ti seženu, až se vzpamatuješ. Troufnu si tvrdit, že teď by ti televize nedělala dobře. Vážně ne. Zkus mi jednou věřit, já ten Afghánistán nepřežil jen tak pro nic."

"Nudím se," poznamenal Sherlock, ale šálek si vzal a vzápětí ho zase musel postavit na tácek. Třásly se mu ruce. "Možná za chvíli."

"Tomu věřím, ale někdy je trochu užitečné se nudit, to nevíš?" pousmál se John a zase se zachumlal do své deky. "Klidně mi něco povídej, jestli se nudíš tak moc, ale já mám spánkový deficit za celé soužití s tebou... Tohle je dobrá příležitost, jak ho dohnat."

"Nemůžu něco povídat, když chceš spát. Rušilo by tě to."

"Jak to víš?"

"Mnohdy nedokážeš usnout ani u tiché televize."

"A jindy zase usnu hned."

"To ano."

"Tak vidíš.... Ale ty se nudíš, takže by ti mluvení mohlo pomoct. A však víš, já jsem tvůj nejoddanější posluchač..." John se malinko ušklíbnul a zabořil se do křesla. "Takže i teď jsem jedno velké ucho. Kuchařka, hospodyně, doktor a terapeut. A to vše zdarma."

"Ach, opravdu. Mimochodem, ten tvůj blog… Jak jsi náš první případ mohl nazvat Studie v růžové? Je to..."

"Vadí ti to? Dáma v růžovém kostýmku, růžový kufřík, růžový mobil..."

"Studie v růžové..."

"Tobě se to nelíbí."

"Nemám rád... zjednodušování."

"Mám psát o tom, co se mi děje… Jako součást terapie."

"Johne, už terapii nepotřebuješ, běháš bez hůlky, chodíš bez hůlky, třas v ruce pominul. Nepotřebuješ blog."

"Je to jistá satisfakce, ber to tak, konečně mám o čem psát. A ty jsi slavný," doktor zívnul a zaujal v křesle příhodnější polohu. "Přepokládám, že název druhého případu se ti také nezamlouvá."

"Slepý bankéř... Kdyby tak slepý obchodník, to bych ještě bral."

"Bankéř bylo efektivnější, ale uznávám, obchodník přesnější. Opravím to, ano?"

"Je pravda, že první pruh byl přes oči bývalého bankéře, ale přesto si myslím, že to všechno tak trochu zjednodušuješ, Johne." Sherlock se usmál. "Co kdybys ty vyprávěl mě?"

"A o čem?" zamumlal doktor z polospánku.

"To je jedno."

"Pozval jsem Sarah na schůzku," plácl John první věc, která ho napadla. "Ještě se neozvala."

"To snad ženy dělávají, ne?"

"Pozval jsem jí už před šesti týdny..." Povzdech. Zívnutí. "Máš na můj život destrukční vliv. Strašlivé."

"Tvůj vojenský život byl v těchto stránkách pozitivnější?" Holmes se pokusil nadzvednout, ale pak si zase lehl. Pro jistotu.

"Pravda, nebyl. Ale na frontě jsme se potom aspoň vzájemně zvali na panáka, když to někomu vybouchlo." Jeho spolubydlící se zase trochu ušklíbl. "Kdysi a dávno."

"Myslím, že kdybych tě teď pozval na panáka, pošleš mě do háje, takže, nedáš si se mnou čaj, Johne?"

"Mrmly, mrmly... huhl..." zareagoval John dost opožděně, ale i to stačilo. Doktor Watson prostě spal. Někdy je prostě vůle těla silnější než vůle mysli.

Sherlock si povzdechl a udělal to, co bylo v dané chvíli nejrozumnější. Zavřel oči a pokusil se také usnout. A kupodivu se mu to i povedlo.

 

Druhý den už bylo všechno poněkud obtížnější, jelikož Johna bolela od spaní v křesle záda a Sherlock se pro změnu cítil zcela zdráv. Průvodní jevy jako třesavka, snížená orientace a ztráta rovnováhy zmizely. Ani zimnice se znovu nedostavila. A zkuste přesvědčit člověka, který má svou pravdu, o opaku.

"Měl by sis lehnout, Johne, tohle spaní v křesle ti neprospívá." Sherlock nad ním stál a usmíval se. "Běž si lehnout a bude dobře."

"A ty co?" zamračil se doktor jen co se ujistil, kde je a co je za část dne. A že je Sherlock oblečený. "Nehodláš doufám jít ven?!" zavrčel potom a vstal.

"Nehodláš se doufám se mnou prát, abych zůstal?"

"Věř mi, že jsou chvíle, kdy se mi po mé holi upřímně stýská. Takhle se s tebou budu muset prát, místo toho, abych tě jen přetáhl."

              

"Násilí, jak hrubé, Johne. Tak řekni, chceš pomoci do postele? Nebo tě tu mám nechat ležet na kanapi?"

"Postel je pohodlnější."

"To máš pravdu, takže pojď, jde se do postele."

"S tebou?"

"Jistě s kým jiným, s paní Hudsonovou?"

"Rád bych tě upozornil, že ty jsi tady ten nemocný a ty máš ležet," doktor Watson se zdvihl a odebral se do kuchyně. Potřeboval se alespoň něčeho napít, pak bude schopen uvažovat.

"Mě nic není."

"Ještě včera ti toho bylo docela dost."

"To bylo včera."

"Jako tvůj doktor a tvá oběť ti říkám, že zdravý nejsi a jestli v tomhle stavu půjdeš ven, tak ti něco udělám!"

"Johne, myslím, že tvá záda nejsou ve stavu, kdy bys mi mohl něco udělat, nemyslíš si?" zeptal se tiše Holmes.

"Přijde na to, nač teď myslíš!" ušklíbl se doktor. "Ale přinejmenším se na tebe můžu tvářit vyčítavě."

"To by bylo zlé. Ale přežil bych to. Pojď Johne, pomůžu ti do postele,."

"Dobrá, dobrá, můžeš mě doprovodit, chodit umím, kupodivu. Tos nečekal, co?"

Společně vystoupali do druhého patra a zamířili do Johnovy ložnice. Sherlock s úmysly uložit ho a vypařit se, když se tak zároveň šikovně zbaví svého dozoru, a John... John prostě skočil po zámku a klíči, jakmile vešli. 

"Do postele klidně. Ale jedině oba!"

"Johne, už jednou jsem ti řekl, že se pokládám za ženatého se svou prací," usmál se Sherlock.

"To jsme dva! Já jsem lékař a pacient mi nebude říkat, že už je zdravý, jasné? Takže koukej zalézt, než se doopravdy naštvu. A jakmile mě bolí záda, tak se naštvu celkem snadno, to mi věř."

"Ta postel…"

"Už ať si v ní."

"Mám boty a kabát," namítl detektiv.

"Svlečeš se."

Holmes si povzdechl, svlékl si kabát, boty a prostě se natáhl do postele.

"Spokojen?"

"Naprosto," pousmál se John a lehl si na kraj. To úlevné vydechnutí sice moc skrýt nemohl, ale vlastním tělem blokoval únikovou cestu a to se počítalo. "Myslím, že dva, tři dny postačí, potom se zase můžeš honit za svými zločinci."

Sherlock nemluvil, jen si přitáhl peřinu a po chvilce se pod ni zavrtal. "Je… mi zima,"

"Ano, to je druhý nával... A tys chtěl jít ven," povzdechl si John a otočil se k němu. "A ještě ses mi divil, že tě nechci pustit. Ale nemusíš se bát, za chvilku to odezní, skutečně..."

"Nesnáším zimnici!" Sherlockovi cvakaly zuby.

"To bude dobrý, vážně," opakoval mu John konejšivě a za řeči se přesouval pořád blíž a blíž, až se vloudil k detektivovi pod peřinu. "Lidský teplo je taky fajn, ne?" pousmál se, zatímco mu třel zkřehlé ruce.

Detektiv cvakal zuby dál a instinktivně se přitiskl blíž. Byla mu zima a John hřál. Sklonil hlavu a víc se k němu přitiskl. John ho objal a jemu bylo lépe. I když se třepal, Johnovo teplo a jeho přítomnost ho postupně uklidňovaly. Nakonec zimnice pominula.

Diky jemu... Navzdory tomu, co mu říkala Donovanová, co mu musela říct, John pro něj byl někdo zvláštní. Někdo, koho neměl už roky. Přítel. Někdo, koho mohl mít rád. Komu mohl věřit. S kým mohl mluvit. Po dlouhé době to zase byl člověk, o kterého měl důvod se bát.

Schoulil se k němu ještě víc a když křeče ze zimnice pominuly, konečně se trochu uvolnil. Hlava mu sklouzla na polštář a on tiše vydechl.

"Děkuji."

„Není zač,“ pousmál se trochu doktor. „Musíš to jen vyležet, tohle není nic vážného. Jen trocha hlouposti. Ale budeš v pořádku.“ Z náhlého popudu potom pustil jeho ruce a opatrně sevřel prsty na jeho zátylku. Prohmatal ztuhlé svaly. Zajel do rozčepýřených vlasů.

Holmes se nebránil. Vlastně, máločemu se z jeho strany bránil, tedy pokud se John nestavil mezi něj a případ. Ale i tak... I teď se nechal hladit a pak na okamžik otevřel oči.

"Jenom to vyležet, ano? Žádný případ, žádný gay bar a už vůbec žádná siamská dvojčata. A mimochodem, budeš mě poslouchat, protože já jsem tady doktor a basta."

"Tebe bolí záda..."

"Vůbec ne, tedy chci říct, už ne."

"Křivíš se, bolí tě záda..." Sherlock zívl a pak zamrkal. "Johne, co to děláš?"

"Co jako?"

"No... hlazení po vlasech..."

"Vadí ti to?" Jakoby si doktor uvědomil, že tenhle dotek není tak samozřejmý a stáhl svoje ruce zase do bezpečné vzdálenosti. "Já jen... Vím, že to uklidňuje a ty ses mi zdál... rozčilený."

"E… nevadilo mi to. Jen je to nezvyklé. Toť vše."

"Půjdu si dát sprchu," povzdechl si John, který se náhle ocitl ve smrtelných rozpacích. Pořád zapomíná, že není na frontě, kde se mačkali i tři na jedné posteli a ztuhlá záda byla každodenní chleba.

Sherlock kývl, nechal ho ať se vysouká zpoza pokrývky a odejde do koupelny. Sám se zavrtal mnohem hlouběji, až z něj byla vidět pouze čupřina vlasů a upadl do lehké dřímoty.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Nyuu

(Nex, 27. 6. 2012 23:26)

Násilnický doktor s péčí a hlazením a Sherlock v rozpacích... Představa zakutaného Sherlocka je roztomilá. Už tomu schází jen ta ovesná kaše s medem. :D A pokračování, přirozeně. Jdu si ho najít.

♥ John/Sherlock ♥

(Allien.9, 14. 3. 2012 22:39)

Moje nejoblíbenější J&S povídka, jen mi ji trochu kazí to vykání. Tykání by bylo přeci jenom roztomilejší...:-)

pěkný příběh

(doxii, 24. 1. 2012 12:03)

jen se tu nad tím uculuji...českých příběhů o SH je na netu jako šafránu...a těch dobrých ještě méně, proto jsem ráda že jsem narazila právě na tenhle =D
díky, bylo to příjemné počtení

Bezva,

(Rowene, 20. 12. 2011 13:51)

obzvlášť pikantní doplňky: mobily, notebooky, televize. Tohle miluju!

:)

(Anne, 4. 12. 2011 9:43)

To je krásné. Nutí mě to usmívat se.

Jupí!

(Lex-san, 21. 11. 2011 10:41)

Přečtení takového to příběhu mě vždycky zvedne náladu. Opět skvěle napsané. Pomohlo mi to překonat to těšící se období na pokračování této výjimečné minisérie.

Děkuji.

:-)

(Sweethistory, 19. 11. 2011 14:48)

Konečně někdo reaguje na "moderní holmesovské trendy":-)) Vážně skvělá povídka:-))

:DDD

(milwa, 16. 11. 2011 0:35)

s chutí jsem si to znova přečetla:D Holmes je popsaný dobře:D"Nuda,nuda,šeď,nuda." jo a hezká fotka v úvodu:3

Re: :DDD

(Muraki, 16. 11. 2011 18:04)

Bored...bored...
tak todopadá, když se hyperaktivní jedinec nudí..

nádherné, ale....

(magdata, 14. 11. 2011 0:34)

ale po třech měsících čekání by to chtělo rovnou i pokráčko a nebo třeba rovnou Rychlé šípyXDD

Re: nádherné, ale....

(Muraki, 14. 11. 2011 0:48)

to jistě, jenže tady doktor opravdu maká na DOKTORSKÉM titulu..takže bohužwel tohle muselo jít stranou...

Re: Re: nádherné, ale....

(Muraki, 14. 11. 2011 0:49)

bohužel...O:-)
a z toho je taky dost grogy...

:)

(natt, 13. 11. 2011 23:59)

tento par som si vdaka tebe velmi oblubila dufam že to nieje koniec,že sa toešte nejak vyvrby :D

Och..

(Wendy A. Darling, 13. 11. 2011 18:35)

Och.. Velice krásné, opravdu, ale.. Toto je vše..? To je konec..? No to doufám, že ne..!

:)

(Lemur, 13. 11. 2011 17:12)

Správně! Každý by měl poslouchat svého doktora!:D