Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zimní intermmezo, aneb vřelé pozdravy z Polska

24. 12. 2007

Věci které sami od sebe pominou, mohou sami od sebe nastat znovu.

/Pomocník Microsoft office/

 

Deliver me, out of my sadness.

Deliver me, from all of the madness.

Deliver me, courage to guide me.

Deliver me, strength from inside me.

 

Šel v proudu lidí a ruku si podvědomě tiskl na zraněný bok. Včera ukradl nějaká analgetika, ale věděl, že mu na dlouho nevydrží. Potřeboval tu kulku vytáhnout. Potřeboval čas a odpočinek, ale ten neměl. Zahnul za roh do méně používaných uliček a na chvíli se opřel o stěnu.  Ztěžka oddechoval a pak vyrazil dál.

Odrazil se od stěny a vyrazil dál. Pak najednou zaslechl spěšné kroky. Už ho skoro měli. Schoval se do jednoho vchodu a když přešli vyrazil opačným směrem. Věděl, že nesmí utíkat.

Zase se včlenil do proudu lidí, když uviděl jejich lovce. Tiše zaskřípal zuby a zpomalil. Toho musel zabít, jinak se ho pořád budou držet jako klíšťata. Nevěděl jak moc je ten člověk schopný, ale na tom teď nezáleželo. Odbočil k stánkům s vánočními tretkami a ten muž se ani nerozhlédl a následoval ho. Takže je jeden z nich, stejně jako on sám. V ruce se mu objevil nůž, teď ještě schovaný, tím jak ji měl natočenou a pak. Nádech výdech a pak bodnutí. Pro jistotu mu ještě trhl z krkem a zlomil vaz.

Pak ho opřel o jeden ze stánků a zmizel v davu. Rána tím jak se rychle pohnul rozbolela a on měl co dělat aby viděl na cestu. Motala se mu hlava.

Najednou si uvědomil, že stojí na mostě a zírá na řeku. Odrazil se od zábradlí a do někoho vrazil.

„Przepraszam,“ zašeptal a  na malý okamžik se zadíval do šedých očí muže do něhož vrazil.

Vysoká, štíhlá postava v dlouhém černém kabátě, černé krátké vlasy, trochu rozcuchané. Pravidelná tvář , možná trochu ostře řezaná, brada tak akorát, ani vystrčená ani zastrčená a smyslné rty. Musí se líbit ženám, napadlo ho v tu chvíli.

„Nie przeszkadza pan jest....“  černovlasý se rozhlédl  a zadíval do davu. „... pan jest ranny. Moge cos dla pana zrobić?“

„Pan mnie nikdy nievidzial, prosze,“ řekl tiše Chad a chtěl odejít. Bok ho zabolel a on stiskl rty. Jsem jako štvaná zvěř, napadlo ho.

„Pan jest ranyn mam blizko samochod.“ Podepřel ho vší sílou neznámý. „Ten mezczyzna jest blizko pana.“

„Proč mi chcete pomoci?“ zašeptal tiše Chad, tentokrát v angličtině, konečně se mu podařilo rozpoznat ten jiný přízvuk, který mu trochu neladil v řeči toho cizince. Pak ale musel vší silou potlačit zasténání. Už to trvalo moc dlouho. Ta kulka měla být dávno pryč, ale on na to neměl čas. Viseli mu na patách jako honící psi.

„Třeba proto, že budou vánoce?“ Odpověděl mu anglicky neznámý.

„Dobrý důvod,“zachrčel Chad, když mu pomohl na sedadlo spolujezdce.

Pak si zapnul pás a natáhl dlouhé nohy. Tiše přitom vydechl a pak se podíval na svého zachránce.

„Jeďte klidně, auta tu nemají.“

„Vím jak.“

„Jistě.“

Tmavovlasý muž se usmál a Chad s podivem konstatoval, že mu může být kolem pětadvaceti. Jen ty oči ho dělali starší.

„Bydlíte v hotelu…?“

„Ano, vezmu vás tam jako přítele a…“

„Můžete z toho mít problémy…“

„Přesuneme se pak někam jinam.“

„Camp, nejlepší…nechtějí skoro nic znát.“

„Souhlasím.“

Chad na chvíli zavřel oči a trochu se snažil odpočinout si. Nevěděl proč, ale ačkoliv pocit z cizince mu říkal, že je nebezpečný, on z něj bezprostřední nebezpečí pro sebe necítil. Jenže co ho vedlo k tomu mi pomoci? Zajímalo by mě co dělá…

Zaparkovali před menším nenápadným hotýlkem a cizinec mu pomohl vystoupit.

„Vážně si to nechcete rozmyslet? Ještě je čas?“ Zeptal se naposledy a přitom si v duchu přál, aby mu pomohl.

Cizinec ale jen zavrtěl hlavou a jemně ho podepřel.

Na vrátnici si vzal klíče a Chad se tvářil, jakoby tam ani nebyl. Použil všechny své schopnosti k tomu, aby si ho recepční nezapamatoval, a podle toho, jak se recepční tvářil si ho ani nevšiml.

Přešli k výtahu a pak vyjeli nahoru do třetího patra. Tam už Chad skoro nemohl a to jak nedostal na postel a jak z něj jeho zachránce sundal kabát, nebo dokonce košili, tmavý a krví nasáklý rolák, to si nepamatoval. Probral se až ve chvíli, kdy se nad ním sklonil se skalpelem.

„Neměl jste se budit, bude to bolet.“

„Vím… jen jsem… vaše jméno?“

„Kenneth Jakobitz.“

„Chad Corey.“

„Můžu vám dát něco proti bolesti a další proti sepsi, souhlasíte?“ Kenneth vytáhl pouzdro a vyndal z něj jakousi ampulku.

„Jste lékař?“

„Ne, ale vyznám se.“

„Znáte složení?“

„Přesně ne, ale viděl jsem jak to zabírá… na sobě.“

„Dobře,“ prudký nádech a výdech. „Použij to.“

Cítil jak mu muž zkušeně stáhl žíly a bodl mu injekci. Z ní se mu žilami rozlilo zvláštní teplo. Jsou v tom antibiotika, napadlo ho

„Teď by jsi se měl připravit Chade, bude to bolet.“

„Vím, pokračuj.“ Chad stiskl rty a zase si položil hlavu na matraci, teď pokrytou igelitem. Prokousl si ret, když Kenneth udělal první řez a snažil se dýchat klidně, tak, aby mu to ještě neztěžoval. A pak se svět najednou zhoupnul, když se malé kleště dotkly kulky v žebru a on přidušeně vykřikl. Pak už nevěděl nic.

 

Poprvé se probral, když mu někdo kontroloval tep. Pootevřel oči a spíš ucítil, než uviděl, muže který mu zachránil život.

„Tady, vypij to.“

Poslechl a za chvíli zase spal.

Další probuzení je hrubší.

„Vstávej!“ někdo s ním zatřásl.

„Ano?“

„Hledají tě. Musíme pryč.“

„Kdo?“

„Policie a nějací civilové.“

„Mají značku tvého auta?“

„Ne hned potom jsem se ho zbavil.“

„Jméno v půjčovně?“

„Vymazáno.“

„Sám nebo peníze?“

„Peníze.“ Kenneth muže na lůžku zkoumavě pozoruje. To jak ho chladně zpovídá ho trochu děsí.

„Máte teď jiné?“

„Ano.“

„Předpokládám, že ne na stejné papíry.“

„Ne.“ To přiznání z Kennetha vyjde trochu neochotně.

„Výborně. Počkáme. Chvilku…“

„Proč?“

„To jim chcete skočit před nos?“

„Vy…“

Chad se zarazil a zaposlouchal se. „Už jdou nahoru.“ Pak se podíval na Kennetha.

„Jste na muže Kenne?“

„Proč se mě ptáte?“

„Teď si trochu zahrajeme. Všechno si sundejte, až na spodní prádlo. Věci rozházejte kolem do toho i moje věci, tedy ty co nejsou od krve.“

„Ty jsem zničil,“ řekl Kenneth, který se už svlékal, překvapen jeho rozhodností.

„Dejte mi vaše tričko… díky.“ Chad si ho s námahou natáhl. „A teď na dveře dejte cedulku Nerušit a pak vlezte za mnou do postele.“

„Co chcete dělat?“

„Vyvolat dojem. Divil byste se jak jsou muži pohoršeni, když vidí milovat se spolu jiné muže. Zvlášť tady v katolickém Polsku. Jen se podívají a zmizí. Takže,“ Chad si ho přitáhl blíž a naznačil mu, jak si má na něho pod dekou lehnout. „Teď si představte, že jsem vaše přítelkyně Kenne a trochu vzdechů a sténání nebo kopulačních pohybů neuškodí… už jsou na patře.“ Na ta slova Chad Kennetha políbil. Ten sebou trochu cukl.

„Přítelkyně pamatujte,“ zašeptal Chad a sám zasténal. V tu chvíli už je cítil za dveřmi.Najednou dveře cvakly a dva policisté vrazili dovnitř.

 

Pohled, který se dvěma strážníkům od městské policie naskytl je šokoval. Černovlasý mladík se skláněl nad jakýmsi mužem v posteli a oba se divoce líbali.

„Nechutné!“

„Buzíci.“ Odplivl si druhý a oba rychle vypadli. Milující se dvojici ani příliš nevyrušili, byla zabraná do svých „hrátek“.

„Tak co, byl tam náš muž?“

„Ne, jen dva buzeranti v tom nejlepším,“odtušil strážník Wilczinski.

„Hnus!“ pokýval hlavou poručík a poslal je pátrat dál. Vůbec nechápal, proč by mezinárodně hledaného zločince měli mít ještě ve městě, když muselo být každému jasné, že měl komplice a tak už je dávno za humny, nejspíš v Česku nebo na Slovensku.

 

„Už jsou pryč,“zašeptal Chad a vyčerpaně Kennetha pustil. „Promiň… jsem unavený,“ zašeptal a za chvíli spal.

A Kenneth jen zavrtěl hlavou. Nervy z ocele.

 

V noci Kennetha vzbudí slabé sténání. Okamžitě je na nohou, ale pak zjistí, že je to jen jeho společník. Sedí na posteli, nohy spuštěné dolů a ústa si zakrývá hřbetem ruky. Chvěje se, to vidí, díky světlu z ulice. Chvěje a něco si pro sebe opakuje.

„Dvacátá… dvacátá šestá… Avenue… bílá… bílá budova. Budova…“ Tichý výdech a pak se na něj zadíval. Něco v jeho očích se náhle změnilo. Něco bylo jinak a Kenneth pocítil ledovou ruku jak mu sevřela srdce.

Ledové oči a ten pohled přese mě… Jak je to možné? Jak může někdo takový… co to má v očích?

Najednou cítil, že je mu lépe. Jakoby ho do náruče vzala matka a pohladila po vlasech. Zamrkal a otevře oči. Je deset dopoledne, jak zjistil při pohledu na hodinky a ten muž stojí u okna. Celých devět hodin o sobě nevěděl. Poslední co si pamatoval, byly ty oči.

„Vyspal jste se dobře?“ Tichý hlas a angličtina bez přízvuku.

„Ano.“ Zašeptal a díval se, jak se Chad odlepil od okna a přešel k posteli. „To jsem rád. Přesto si myslím, že bychom měli co nejdříve odejít.“

Skutečně hotel opustili a přestěhovali se do malého domku, který Kenneth najmul na jiné jméno. Potřebovali klid a nikoho, kdo by je otravoval.

 

 

„Blíží se vánoce,“zašeptal jedno ráno Chad a podíval se z okna za kterým padal sníh. Zrovna stál v malé kuchyni a vařil. Brzy totiž zjistil, že kuchařské umění jeho společníka není nejlepší.

„Kenne?“

„Ano?“

„Proč tu se mnou zůstáváš?“ zeptal se tiše a zadíval se na tmavovlasého

„Možná si taky potřebuji odpočinout… a ty musíš nabrat sil.“

„Díky,“zašeptal Chad a znovu začal krájet čínské zelí na salát. Všiml si totiž, jak Kennethovi chutnají jeho saláty na tisíc způsobů. Říkal si, že k pečené rybě to bude dokonalá příloha.

Dny přešly v týdny a byl večer před Štědrým dnem. Všude svítili za oknem svícny a domky byly vyzdobené. I ten jejich byl.

Chad, záhada kde, sehnal i malý stromek a když Kenneth přišel ten den z nákupu, ucítil i vůni vánočního cukroví.

„Vy pečete?“

„No…“ Chad uhnul očima. „Vadí vám to?“ zeptal se trochu nesměle.

„Ne, vánoce… už jsem dlouho neslavil,“ řekl tiše Kenneth a byl podivně dojat. Chad vyzdobil dům a připravoval vše na Štědrý den. Počítal, že tu s ním do té doby ještě zůstane. A když to probral kolem a kolem, on s tím počítal také. Chtěl… nevěděl co vlastně, ale nechtěl být sám. Dokonce mu pořídil malý dárek, který jak doufal, ho potěší.

 

Večer seděl v křesle a díval se ven na město. Slyšel, jak se Chad pohybuje v kuchyni a cítil i vůni jídla.  Je teplo a třebaže mu něco podvědomě říká aby nezavíral oči zavře je. Na chvilku. Na malý moment.

A pak tam zase stojí a dívá e na tu spoušť kolem. Vidí výkřiky, cítí krev a chce utéct. Utíká.

Ulice jsou tmavé a on cítí jak mu šlapou na paty.

Plíce hoří námahou a nohy bolí.

Zahne za roh a najednou to vidí znova před sebou. Znova koberec nasáklý krví a dětská botička, která není červená průmyslovou barvou, ale krví.

„Ne..prosím…“ Utíká pryč, ale nejde to, stále ho to táhne zpět.

„Kenne! Kenne!“ Cizí hlas ho volá ze sna a pak s ním někdo zatřese. Pomalu otevírá oči, které se mu zrádně chtějí zase zavřít.

„Kenne, podívej se na mě.“

„Ne - ! “

Na tvář mu dopadne  facka a pak ho někdo sevře v náručí. Poznává tu vůni. Chad.

„Kenne, klid…klid…je to jen sen.“

„Já..prosím, potřebuji ven…“

„Dobře, půjdeme.“ Chad ho opatrně zvedne a pomůže mu ven. Kenneth se o něj opírá a zavírá oči. Bojí se podívat do koutů, na prázdné zdi..bojí se,…bojí se tam podívat. Na verandě je jediné křesílko a Chad se tam posadí a vezme ho do náruče jako malého kluka.

„Dýchej zhluboka a nemysli na  to…rozumíš…“Chad ho přikryje kabátem, který vzal z věšáku.

„Já…nechtěl jsem to…nechtěl.“

„Já vím,“Chad vyprostí jednu ruku a začne ho hladit po vlasech. Přitom instinktivně hledá akupresurní body a jemně je masíruje. Mladý muž v jeho náručí se pořád chvěje a on na něj mluví. Ne tiše, ne moc nahlas, ale tak aby se uklidnil.

„Budeš v pořádku, neboj se,“ říká mu a sklouzne rukou na Kennethovo srdce. Jeho ruka, jindy tak chladná teď hřeje a on ze sebe vydává co může aby Kennetha uklidnil.

Cítí ten neklid a snaží se mu dát něco z vlastního klidu. Po chvíli se mladší uklidní a snad podvědomě si opře hlavu o jeho rameno.

Je o hodinu později, když  Chad pomalu vzbudí Kennetha a pomůže mu do malého domku který obývají.

Usadí ho u stolu a přihřeje omáčku. Špagety hodí na chvíli pod horkou vodu a pak to naservíruje na talíř. Plus konvici černého čase, pro Kennetha se spoustou cukru.

„Proč tak sladké?“

„Nervy.“ Chad se na něj usměje a pustí hudbu. Tichou, příjemnou. Vánoční.

„Vyznáš se v tom…“

„Musím, mám je někdy taky.“

Dívali se na sebe a pak se pustili do jídla. Jedli v tichu, nepotřebovali spolu mluvit. Protože v tu chvíli si rozuměli beze slov.

 

Další den se Chad probudil pozdě. Domkem už se linula vůně kávy a on se za chvíli připojil ke Kennethovo v kuchyni. Psal si něco na osobním počítači a když pohlédl Chadovi do očí byl ten pohled chladný.

„Nikdy neber práci na vánoce, přináší to smůlu,“zašeptal Chad.

Dlouze si hleděli do očí. Nakonec je sklonil Kenneth.

„Ty jsi nikdy nic nevzal na vánoce?“

„Jednou. To jsem to dostal nařízeno. A podívej se jak jsem skončil.“

„Postřelený v předvánoční Varšavě.“

„Přesně.“

 

Celý den strávili pak nad šachy a něčím co Chad nazýval paměťovou hrou. Odpoledne Chad vařil a Kenneth mu pomáhal. Přitom si vyprávěli a smáli se. Poslouchali hudbu a pak Chad nahřál na plotně purpuru a kuchyní se rozvoněla její vůně.

Nakonec zasedli ke stolu s první hvězdou a Chad nalil víno. Přiťukli si.

„Na zdraví.“

„Na zdraví…“

Rybí polévka byla výborná a stejně tak i kapr a bramborový salát.

Po večeři Kenneth otevřel další láhev a přešli si sednou ke stromku pod kterým byli dva dárky.

Usmáli se na sebe a navzájem si je podali.

„Pravý Parker, děkuji..“zamumlal po chvilce Chad, když se díval na pero které vyndal z černé krabičky.

„Abys sis pamatoval, ….“zamumlal Kenneth. A pak rozbalil ten svůj. Skrýval kompas v kterém bylo napsáno místo věnování jen: Ať nikdy neztratíš cestu. C.C.

„Abys nezabloudil. Naše práce je nebezpečná.“

„Díky, bude se hodit. Chade…“

„Chad, to je jediné jméno, které si pamatuji. Skutečné jméno. Na příjmení nezáleží.“

„Já, jsem Kai.“

Jemný úsměv zbrázdil Chadovy rty.

„Děkuji.“

„Já děkuji tobě Chade a šťastné vánoce.“

„Šťastné vánoce Kai.“

Bee a Kat a všemostatním kteří navštěvují mou laboratoř

...veselé vánoce, Vám přeje Muraki

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Super!

(Mononoke, 3. 3. 2008 16:34)

Nepriame nadväzovanie na môj obľúbený Cyklus Spirála života (pokračovanie Spirály smrti) v poviedkch od Amatera - tak si teraz zaraďujem medzi obľúbené i cyklus Tak trochu temní andělé. Prosím, pokračovanie.

pro Kat

(Kitsune, 11. 1. 2008 11:45)

niesi jediny, kto na to prisiel (ze Kenneth Jakobitz je Kai zo spiraly smrti) :) a musim s tebou suhlasit, tato poviedka je prekrasna

Tedy des

(Kat, 26. 12. 2007 16:31)

Nejak se ty krasne dlouhe komentare rozmohly. Takze se pokusim se svym prijit asi i ja.
Musim rict mozna nikdo na to neprisel, ale Kenneteh Jakobitz je jedno z jmen pro Kaie neboli Kardinala. Miluji Kaie ze Spiraly stejne tak miluji Chada s Alexem. Pamatuji si to jeste spravne?
Moc jsi mne potesila a nejen mne a muraki napsala jsi to nadherne. Tak presne by Kardinal jednal v zacatcich sve kariery. Ma ucta a jednou ti to vratim, ale vratime se k tomu co je dulezite a to je povidka..
Dekuji za pokracovani nadherneho snu. Jen skoda, ze sedim tady v poledne skoro, jsou 4 hodiny a svetla tuny.
POvidka by si zaslouzila ticho, svetlo svicek neco dobreho na vychutnani prijemne a napinave povidky.
Diky a diky. Spojeni tech dvou je nadherne.
Svet se prolina stejne jako povidky a jen se tvori dalsi krasy, ktere obdivujeme a cteme. Bea i Nex maji pravdu a ja se k nim pripojuji.
Jsem rada, ze jsi tu povidku dala v den vanoc. Nostalgicky promin vzpominam na Kai a Ravena.
Dekuji ta pripominku a nadherne stvoreni neco tak hezkeo. Opakuji se uz vid.
Krasne svatky vsem preje

Trochu opisování...

(Nex, 25. 12. 2007 14:48)

Tak tohle prostě MUSÍM šlohnout Bee:

Užila jsem si to, Muraki-sensei. Vážně jsem si to užila. Setkání dvou zabijáků v mrazivé, předvánoční Waršavě, jejich báječný herecký kus v posteli... (Za který bych jim okamžitě dala Oskara.)
A především jsem si užila tu krásnou Vánoční atmosféru, která na mě jen tak zničehonic dýchla. Jen tak prostě si na mě vysokočila, zamávala a usmála se.

Povídka má pro mě krásný nádech, jako zlatý poprašek na báječném dezertu.

Promiň Beo, ale přestože normálně bývám až moc výřečná, vždycky se před tvými komentáři cítím tak trochu méněcenně :-) . Z nějakého důvodu mám po pohledu na tvá slova, na to, jak jsi (už ZASE) přesně vystihla, co mi táhne hlavou, takový pocit, že už je zbytečné, ne-li přímo trapné, pokoušet se napsat totéž, když vím, že to nebude tak chirurgicky *:-)* přesné, jaks to dokázala říct ty. Už mně s tím torchu mrtíš, jeden aby se před tebou styděl ;-) A nejen, že mi to děláš u Ami, kde je pochopitelné, že budeš, když je tam TOLIK povídek, ale já na tebe musím narazit I TADY! * stýsk! ;-P *

Jinak hezké Vánoce ( a zabijáky já ráda *tváří se, jakože nic a ono zatím..*, to jsi mě potěšil Dre) a tady takové přání ode mě, třeba to pro jednou bude na stejné (zafandím si - VYŠŠÍ) úrovni jako Beiny komenty :-)

Šťastné a milé Vánoce,
úspěch a radost v dalším roce,
spoustu dní prožitých vesele,
vtipné a věrné přátele,
každý den úsměv na tváři,
druhého co oči rozzáří

vám všem přeje Nex

vždycky..

(E..., 24. 12. 2007 22:54)

...se budu vracet, prrotože tohle stojí za to (jak jinak...kdyby ne, tak tu moje maličkost neztrácí čas, že? ale tohle ztráta času určitě není)... tohle byla třešnička na perfektní hoře všech mých vánočních dárků... a myslim, že to byla třešnička pro všechny...moc moc...vánoční...a příjemný

Murakimu a všem lidem dobré vůle...

(Bea, 24. 12. 2007 20:50)

Mám dnes velmi zvláštní náladu. Trochu nostalgickou, trochu smutnou, trochu filozofickou, trochu od všeho...
Pocit v duši, který hřeje a hladí. Pocit, který je pokaždé jedinečný a neopakovatelný. Krásný pocit, z toho že jsou Vánoce. Prostě jenom proto, že jsou...

Předem avizuju, že tento text asi vůbec nebude mít žádnou souvislost, logickou návaznost, či dokonce myšlenku. Co byste ode mě také chtěli, na Vánoce?

Užila jsem si to, Muraki-sensei. Vážně jsem si to užila. Setkání dvou zabijáků v mrazivé, předvánoční Waršavě, jejich báječný herecký kus v posteli... (Za který bych jim okamžitě dala Oskara.)
A především jsem si užila tu krásnou Vánoční atmosféru, která na mě jen tak zničehonic dýchla. Jen tak prostě si na mě vysokočila, zamávala a usmála se. A mě prostě najednou bylo dobře. Nic víc. Jen dobře. A tak mi nebylo už hodně dlouho.

Myslím, že všichni si potřebujeme takové chvíle pamatovat a všichni bychom rádi nikdy neztratili cestu. Povídka má pro mě krásný nádech, jako zlatý poprašek na báječném dezertu za půl milionu korun (možná je to ještě víc, nepamatuju si přesně, jen že ho fakt dělají někde v New Yorku:-)).

Já... Tentokrát svůj koment opravdu nezakončím nějak světoborně. Vlastně ho ani pořádně nezakončím. Snad jen: Veselé Vánoce Muraki-sensei a to nejen Vám, ale i všem lidem dobré vůle, kteří si toto budou pamatovat a nikdy k vám neztratí cestu. Vždycky se budou vracet. Stejně jako moje maličkost...