Jdi na obsah Jdi na menu
 


...Princ následník...

2. 1. 2009

… Princ následník

Romain měl položenou hlavu na jeho prsou a jenom tiše oddechoval. Víc nebyl schopen... Jen ležet a nechat se hladit. Nic víc... Po chvíli se zdvihl a podíval se mu do očí. "Chade... L'amour..." zašeptal a pohladil ho po linii lícní kosti.

"Ano..." hlesl Chad vyčerpaně a pak se zakuckal a zalapal po dechu. Zase se to objevilo... Ale co to je?

"Je ti dobře?" zeptal se Romain starostlivě a namotal si na prst jeden pramen jeho vlasů.

"Jo," řekl Chad ale věděl, že lže. A že se to něco vrací... Ale teď na to nechtěl myslet.

"Lžeš..." zasmál se Romain a namotal si další jeho pramen. "Jsi roztomilý, víš o tom?"

"Vážně?" pokrčil obočí

„Ano… A myslím, že právě ta roztomilost ti umožňuje vydávat se za ženu, aniž by to kdokoliv postřehl.“

"Díky," zabručel Chad.

"Pokud by to ovšem někdo nehledal, že?" ušklíbl se Romain. "Jako kupříkladu já... V tom případě najednou začneš mít ostřejší rysy, než by se na ženu slušelo a je po tajemství..." Políbil ho nad klíční kost. "A pak to může dopadnout třeba takhle..." povzdechl si.

"A to se ti líbí, že?" zašeptal Chad a přitiskl se k němu. "Obleč se, je tu chladno."

"Ano, líbí se mi to," připustil mladý muž po chvilce ticha, kdy si natáhl prádlo i kalhoty a momentálně si zapínal košili. "Ale všechno hezké jednou končí... A koneckonců, nemůžeš si na hraběnku hrát věčně."

"Ne, jednou mě zabijou, nebo zestárnu." připustil Chad.

"Tak jsem to nemyslel!" odsekl Romain.

"A ják?" zeptal se Chad, utřel se ubrouskem a pomalu vstal a začal se oblékat.

"Myslel jsem spíš na to, že každý máme povinnosti jinde. Ty nemůžeš věčně být hraběnkou a moje panství leží ladem... Tak!" Romain se zamračil a nalil si sklenku vína.

"Co ti brání to změnit?"

"Hm, třeba to, že ten titul je dědičný? Hraběnko?"

"Nejsem šlechtic..."

"Já jo," povzdechl si Romain a znovu se napil. "A když mluvím o panství, myslím opravdu panství, a ne svoji práci. Rodinné dědictví zahrnuje - jeden čerstvě opravený zámek, vinice a rodový titul."

"Pak ti závidím, máš kde žít," řekl Chad a usmál se. A napil se vína. „Chtěl bych… chtěl bych mít zázemí. Místo toho mám v patách lovce lidí.“

"Ale ty má Chemik taky. Jen se jim pokaždé dokáže ztratit, naštěstí," Romain mu taky nalil sklenku a potom si přiťukli. "A co se zázemí týče. Mám, ale není to žádná legrace. Když jsi veřejně činný člověk, do jisté míry tě to jak chrání, tak omezuje... A v mém případě spíš omezuje..."

"Moc omezuje?“ zeptal se Chad a posadil se.

"To víš že ano. Jsi pod drobnohledem a to v mém povolání trochu škodí. Naštěstí mám krytí a tím jsou vinice. A taky pár spolehlivých lidí... Jsem trochu jako Batman z opačné strany."

"Batman? A co Robin? Máš ho?"

"Ne, ale starého komorníka vlastním v plné kráse.." ušklíbl se Romain a přehodil si přes ramena bundu.

"A to je vše? Nic víc nechcete?"

"Co bych měl chtít víc?" opáčil mladík, kterému poněkud unikl smysl Chadovy otázky.

"Něco víc od života?"

"Od života... To je takřka filozofická otázka. A je zvláštní, že mi ji pokládáš zrovna ty."

"Není… mám pořád něco společného se smrtí."

"To oba. A co chci od života... Víš, kdyby mě někdy chytli, tak by asi nějaké tvrzení, že jsem obyčejný člověk, co chce jen mít někoho po svém boku, někoho s kým by se dovedl smát a mohl s ním mluvit o všem, tak myslím, že tohle tvrzení by asi neobstálo. A proto na tuhle otázku už teď odpovídám - nechci od života nic... Protože mi život nic nedá. Všechno si musím vzít sám."

"To si vážně myslíš?" zeptal se klidně Chad.

Romain se mu podíval do očí. "Ano, tohle si myslím. Jinak bych nemohl dělat, to co dělám. A nemohl bych to dělat tak dobře."

"Pak si lžeš. Každý toužíme po něčem… po něčem, co si nelze jen tak vzít."

"Možná... A možná bych mluvil pravdu, když bych řekl, že chci někoho, kdo mi bude rozumět a já jemu, kdo mi bude naslouchat a já jemu, kdo se se mnou bude smát... Jenže zatím se musím spokojit se lží. A až ta lež přestane stačit, bude možná už pozdě."

"Možná už je pozdě," řekl Chad a pak se na něj podíval. "Kolik ti je?"

"Šestadvacet."

"Mě je třicet dva... A připadám si někdy dvakrát tak starý."

Romain si znovu nalil. "Necháme toho... Tohle k ničemu nevede. Každý z nás má svou filozofii o životě a své sny i touhy, míchat to dohromady není dobrý nápad."

¨"Souhlasím," řekl Chad a pak na chvilku zavřel oči. Motala se mu hlava…a to nebylo tím vínem. Byl nejvyšší čas se vrátit do výhně Afriky, tam mu bude lépe.

Mladý zabiják se na něj zadíval. Atmosféra trochu ochladla, ale to neznamenalo de facto nic. Jen se neshodli v názorech. "Pojď, sbalíme to a najdeme si nějaký příjemný zastrčený penzion. Vypadáš unaveně."

Chad kývl a pak se zvedl. vzápětí zavrávoral  a kdyby se nezachytil stolu, spadl by. "Ne…" hlesl jen a stiskl zuby.

Romainovy instinkty zareagovaly. Vymrštil se na nohy, jako uvolněná pružina a podepřel ho. Chad se pořád opíral o stůl a byl bledý. "Není ti dobře? Tak chvilku vydrž, sbalím to a pojdeme... Nebo ti na to něco můžu dát."

"Chinin... v batohu..."

"Fajn, chinin..." Nechal ho u stolu, aby měl aspoň nějakou oporu a natáhl se pro batoh. Chininové tablety poznal snadno, sám je párkrát použil. Vyndal dvě a rozpustil je ve sklenici vody. Potom její okraj opatrně přitiskl Chadovi k ústům. "Vypij to," přikázal mu tiše. Byl v pokušení dát mu nějakou svoji "ozdravovací" injekci, ale nebyl si jist reakcí jeho těla.

Chad se chvilku třásl a pak se uklidnil. "Lepší," hlesl a pak se usmál. "Jen záchvat, nic víc."

"Jistě, já nic neříkám," Romain pokrčil rameny, posbíral jejich věci, uložil je do batohu a nabídl Chadovi rámě. "Půjdeme k autu a vyrazíme hledat nějaký ten penzion, ano? takhle se jako hraběnka vrátit nemůžeš, všechno by padlo."

"To ano, ale stejně jsem chtěl přespat jinde..." řekl Chad a pak si nechal pomoci z domku a pak na parkoviště. Zaplatil za střelnici, rozloučil se s majitelem a sedl si na sedalo spolujezdce. Romain řídil.

"Tak co máš?" ozval se po několika kilometrech, kdy je provázelo jenom ticho. "Rakovinu? Nebo něco jiného?" zeptal se přímě a zašilhal na jeho profil.

"Ssloužil jsem v Africe a Indii. Hádej."

"Sloužil? Ty jsi byl voják?" Romain se na něj zvědavě podíval. Mohl to ostatně tušit, něco v Chadovi připomínalo vojáka. "A bohužel... V exotických nemocích se nevyznám."

"Tak nějak," řekl Chad a usmál se. "Malárie... mám ji v sobě a občas se objeví. Když se dlouho zdržuji v mírném pásmu, kupříkladu."

"Aha, proto ten chinin, mělo mě to napadnout... Prokombinovat, moje chyba," odtušil Romain a vybral zatáčku.

"Tvoje? Ne, jen neznáš ty nemoci to nic," odtušil Chad a opřel se pohodlněji

"To jistě, ale... Kombinovat jsem měl stejně," pousmál se Romain. "Dávej si věci do souvislostí, mysli a vždycky chladně uvažuj, jinak je s tebou konec. Nepsané pravidlo všech, co chtějí přežít džungli zvané život."

"Přesně…"

"Proto říkám, že to byla moje chyba. Neznám tropické nemoci, ale znám léky, které se na ně užívají. To nic. Je ti už líp?"

"Jo, už je to lepší. Musím si jen na chvilku lehnout. Zklamu tě, dnes v noci se mnou nic nebude." usmál se smutně Chad

"Nevadí, dnes..." Romainovy oči se zaleskly. "I tak to byl nádherný zážitek... Díky za něj."

"Já ti děkuji..."

"Uděkujeme se k smrti... Raději bych umřel s tebou při orgasmu."

"To by bylo milé," usmál se Chad. "Leč nepraktické, co bych dělal s mrtvolou v posteli. Nejsem nekrofil. Raději tě v ní mám živého."

"To beru jako lichotku... Mimochodem, tušíš kam asi jedeme?" Romain vybral další zatáčku a upřel na něj zkoumavý pohled.

"Někam blízko," zamumlal Chad.

"Tak někam blízko..." pokrčil Romain rameny a nechal se vést silnicí. Udělal správně. Za dalších pár zatáček se vynořilo městečko, jako z nějakého obrázku starého malíře. Milé, malebné... S malebným hotýlkem, kde měli volný pokoj pro dva přátele na výletě, křižem krážem Anglií.

Jakmile se ubytovali, Chad zapadl do sprchy a pak do postele. Byl unavený ale přesto si přál být dobrým společníkem....

Romain ze sebe taky smyl prach ze střelnice a potom si v županu sedl k Chadovi na postel, zrovna když se zavrtával pod peřinu. "Nemáš hlad?" zeptal se tiše a důkladně si ho prohlížel. "A pokud bys chtěl... Mohl bych ti namíchat nějakou dávku..."

"Dávku čeho?" optal se Chad a pozorně ho sledoval. Má mu dát téměř absolutní důvěru? Nezradí ho Romain?

"Něco jako jsem si píchal proti těm práškům na spaní, ten první večer. Takovou injekci na posílení organismu... Chinin, pár průmyslových analgetik a sedativ, pokud bys měl třeba bolesti. Nebo ti můžu píchnout zředěné morfium... A nebo taky nic, záleží na tobě," Romain si promnul bradu a potom se natáhl na vedlejší postel.

"Udělej to... protože, jinak… zapomněl jsem si lék na bolest… a už to mám v noze," sykl Chad.

"Fajn," Romain se zdvihl, přitáhl si k Chadově posteli malý stolek a po něm rozložil své "nádobíčko", které až dosud přechovával v koženém pouzdře v kufru auta. "Takže chinin, ten bude tvořit čtyřicet procent... asi..." Mrkl po něm, co on na to. Chtěl mu ukázat, co všechno do něj vlastně napumpuje. Za dvacet minut na stolečku ležely jen dvě stříkačky. "Ozdravující kokjtel, nebo staré dobré morfium. Doporučoval bych to první, morfium do tebe můžu napumpovat kdykoliv..."

"První..."řekl cchad a říkal si, zda si to mládě vůbec uvědomuje jakou důvěru mu tím dává. Mohl by ho zabít. Dokonce to předtím jednou řekl a teď? Spí s ním a bude ho léčit. 

Cvokařina! Jsi blázen Chade! Selhávaj ti instinkty!

Jenže to už mu Romainovy prsty přejely po předloktí a za chvíli mu do žil proudila tekutina neurčité barvy... "Zabere to za chvíli. Myslím, že se budeš cítit trochu praštěný, tak po mě prosím tě neskákej, ano? Nesnažím se tě zabít, opravdu ne."

"Nic neříkám," hlesl Chad a trochu zavřel oči. Studilo to a pálilo zároveň. Ale začínalo to působit. Tak zaprvé uspávalo ho to.

Romain se usmál a zalepil mu vpich. "Dobrou noc," zašeptal potom a sklonil se nad něj. Lehce ho políbil na čelo, ale to už Chadovi hlava klesla ke straně a pokoj naplnilo jeho tiché oddechování. Romain položil druhou stříkačku na noční stoleček ke své posteli a uklidil stopy své bouřlivé činnosti. Potom se oblékl a sedl si do křesla k oknu, s nějakou knihou. Věděl, že Chad si pár hodin pospí.

Pravdou bylo že Chad si pospal. A ne pár hodin, ale skoro dvanáct. A když se vzbudil, byl celý malátný.

„Romaine?“ zašeptal slabě.

Mladý zabiják byl natažený na posteli vedle, ruce pod hlavou a tiše oddechoval. Neregistroval ho.

Chad se pomalu zvedl a došel si do koupelny a pak se napil a zase si šel lehnout, když tu i na něco vzpomněl. Oblékl se, sešel dolů a zablokoval a zaplatil pokoj na další tři dny, pro jistotu. A pak se teprve vrátil do postele k spícímu Romainovi.

Ten se mezitím probral, ale jen se přetočil na bok a pokusil se navázat přetržený sen. Nepodařilo se mu to. A když Chad trochu hlučněji zavřel dveře, s neochotným zívnutím otevřel oči. "Ahoj," zamžoural na něj. "Je líp?"

"Jo je, ale pro jistotu jsem nám zabookoval pokoj na tři dny."

"Paráda," protáhla se Romain a zakručelo mu v břiše. "Páni, já mám hlad..." zasmál se pro sebe a odplížil se do koupelny. "Jsem rád, že ten koktejl zabral, už jsem se skoro bál, že jsem špatně namíchal dávku," ozvalo se odtamtud mezi šplícháním vody a funěním mrože.

"No to nejen ty," zahučel Chad a pak si znova lehl.

Romain se vynořil s ručníkem kolem krku. "To si pořád myslíš, že tě chci zabít?" zeptal se ublíženě.

"Ne… jen si nejsem jist, že nechceš..."

"Co?" zamračil se Romain, odhodil ručník a sedl si do křesla, které si přitáhl vedle Chadovy postele. "Nejsi si jistý, že nechci CO?

"Že mě zabít nechceš... I když připouštím, že ti důvěřuji, tak pořád jsem tvůj konkurent. Neprožili jsme spolu moc, abychom mohli být přátelé," řekl Chad a posadil se

"Ano, a zřejmě se ani moc neznáme, jinak bys tohle nevypustil z úst," Romain se zdvihl a odešel zpátky do koupelny. Když se vrátil, měl v očích podivné ledové krystalky. "Víš, Profesore, kdybych tě chtěl zabít, tak nejsem taková svině, abych ti nedal šanci se bránit. Kdybych se tě rozhodl zabít, vyzval bych tě na souboj, dal bych ti vědět, že po tobě jdu. Rozhodně bych to nedělal, když se mnou šoustáš, nebo jsi na odpis."

Chad chtěl něco říct. Něco pádného mu odpovědět a nakonec vstal z postele a dokonce měl pocit, že i začal mluvit. A pak… pak tu byla mlha a bolest na prsou. Něco se dělo, protože proč by jinak slyšel cikády a pak dunění děl. Zamrkal.

"Mon collonel?" zašeptal nezřetelně.

"Cože?" Romain, který si zrovna chystal dojít pro něco jídlu se překvapeně otočil. "Chade?" oslovil potom muže, který na něj upíral nevidomý pohled. Mon collonel... Pochyboval, že to patřilo jemu. "Chade, slyšíš?"

„Cesta není volná. Jsou tam lidé. Oui, kontroloval jsem to… Non… nic tam nenašli.“

Chad svraštil čelo, jak se najednou ocitl v džungli a měl na sobě francouzskou uniformu. Ano, ta tajná mise. Měl toho člověka chytit a zabít. Všude bylo vlhko a dusno. Vedle Gaspair kašlal. Asi tubera. A pak… pak se rozezněly děla.

"Chade?" snažil se ho Romain uvést do reality, ale muž ho nevnímal. Přestalo se mu to líbit. Tohle nebylo normální, tohle nebylo ani dobré. Vzal ho za rameno...

"Chade!" stačil ještě vyjeknout a už musel vykrýt sérii přesně mířených ran. Být tam kdokoliv jiný, byl by mrtvý.

Ten vesničan po něm skočil. Poslal ho k zemi a pak nedaleko vybuchl granát. Chad vstal a šel dál. Musel ho zabít. A nakonec… Ho našel a on se otočil s namířenou zbraní a střelil.  Zastřelil muže, který ho chtěl zabít zezadu a Chad - nedokázal ho podrazit. Ne do doby než srovná dluh.

Romain stál v rohu pokoje, ruce volně spuštěné, napjatý a ostražitý. Chad se totiž s nepřítomným výrazem potácel po pokoji a Romain si najednou s hrůzou uvědomil, že v kabátě má svoji devítku. Zajištěnou, ale i tak tam je. A Chad je mezi ním a kabátem.

Ale pak se tam objevil plukovník. Jeho plukovník a střelil ho. Jeho… do prsou. Chad se podíval na uniformu. Byla od krve.

„Proč?“zeptal se francouzsky a pak anglicky. „Proč.“

„Zradil si,“ byla odpověď a pak už jen ležel a kolem ječela válka a prales.

Ještě pořád ho pozoroval. Chad měl v očích stín, tak neproniknutelný, až se skoro bál, jestli vůbec vyvázne živý. Znal své možnosti a znal i Chadovy, tedy relativně. A věděl, že králem je pořád Profesor... Najednou se muži uprostřed podlomila kolena a on spadl obličejem přímo na koberec. Romain vycítil šanci. Bleskově přeskočil Chadovu postel, hrábl na svůj stolek pro stříkačku s morfiem, překulil se a jedním rozmachem ji Chadovi zabodnul do svalu. Pak stlačil píst...

"To bude dobrý, to bude dobrý," zašeptal konejšivě a jen se díval, jak ředěné morfium proudí do jeho těla.

Umíral. Sám. Opuštěný. V místě, kde kypěl život a bujela smrt. A pak nad ním stál jeho cíl. "To bude dobrý. To bude dobrý," šeptal a obvazoval ho. Chtěl mu říct, že to nemá cenu, ale pak už byla tma.

Zvláčněl mu v náručí a pomalu zavřel oči. Ten uštvaný pohled, umírajícího zvířete zmizel. Stíny byly pryč. Když mu nazdvihl víčko, věděl zcela bezpečně, že usnul spánkem beze snů. Morfiovým spánkem. Pomalu ho zdvihl a položil na postel.

"Do háje," zamumlal, když nad ním jen tak stál a díval se, jak leží a neví o sobě. Znovu mu citelně zakručelo v břiše. "Promiň Chade," zamumlal Romain a pak si konečně vyrazil pro jídlo. Když odcházel, zamknul za sebou.

Ležel a nehýbal se.

Byla tam tma.

A zima.

Zvířata.

Lidé.

Stíny a pak teplo.

Světlo a něčí dlaň.

"Mon ami?"

Romain už byl zpátky, seděl nad ním a ládoval se obloženým sendvičem, který zapíjel kávou, když se ho Chadova chladná ruka dotkla na předloktí. Odložil sendvič na talířek a sklonil se nad ním.

"Chade...? Vnímáš mě?"

"Kde to jsem?" zašeptal tiše. Tak jako tenkrát, napadlo ho.

"V hotelu, vzpomínáš si? Byli jsme na střelnici a potom jsme jeli do hotelu..." Romain ho párkrát popleskal po tváři.

"Au… jo," Chad zamrkal. "Pamatuji si..." hlesl a pak se podíval na své ruce. "Jsme v Anglii, že?"

"Jo, jsme v Anglii. A jak se jmenuju já, víš?"

"Romain... Chemik... špatně střílíš, když tě někdo rozptyluje. Máš rád jedy. Dobře líbáš," usmál se Chad.

"Bezva..." oplatil mu Romain a sám se až podivil, jak moc se mu ulehčilo, když poznal, že zase všechno vnímá v téhle rovině reality. "Nemáš hlad?" zeptal se po chvíli nečinného ticha, kdy se na sebe jenom dívali.

"Co se děje? Najednou se mě bojíš," řekl Chad a naklonil hlavu ke straně. "Co je?"

"Ty si nepamatuješ?" odtušil Romain nedůvěřivě a ukázal mu předloktí na kterém mu vyskákaly celkem slušné modřiny. "To jsi mi udělal."

"Ne, jen… na to, že jednu chvíli jsem se s tebou hádal a pak..." Chad zmlkl. Pak přišly vzpomínky. "Myslel jsem, že... jsem..."

"Jo, to jsem si všiml... Asi jsem ti něco připomněl... Protože jsi po mě skočil..." povzdechl si Romain a potom se trochu omluvně usmál. "A já ti musel píchnout morfium... Promiň."

"Válku… a mé zranění. Střelil mě můj přítel. Do prsou."

"Ale já..." Romainovi se oči rozšířily překvapením. "Ale já neudělal nic, co by ti zavdalo příčinu..."

"Musel jsi říct něco, nějaké slovo. Nebo to mohl být i tón… a spolu s tvým koktejlem, katastrofa byla na světě."

"Skvěle..." povzdechl si Romain. "Takže jsem to pravděpodobně zase zvoral... Stejně jako to střílení..."

"Ne nezvoral. Tohle si nemohl tušit. Nevíš o mé minulosti. Je..." Chad se odmlčel. "Složitá..."

"Stejně, měl jsem být opatrnější... Opatrnost je základem přežití, ne?" Romain přivřel oči a potom se nevesele ušklíbl. "Ale jsem rád, že už je ti líp."

"Jo je," Chad se posadil a pak se na Romaina zadíval vážně a naléhavě. "Povím ti pár věcí. Nikdo je o mě už neví. Ano, byl jsem u armády. U tajné služby. Odmítl jsem splnit úkol a oni mě střelili. Málem jsem zemřel. Jenže mě zachránil někdo ok koho bych to nečekal. Ale pak nás našli. Jeho zabili a mě… No řekněme, měli pár věcí, co chtěli zkoušet a chyběl dobrovolník. Po roce se mi podařilo utéct. Od té doby jsem v branži."

Romain se na něj chvíli díval a jeho pohled byl vážný. Byl to pohled dospělého, zkušeného muže, který ví jak svět přemýšlí a přemýšlí s ním. V tom pohledu bylo něco, co dělalo Romaina tím čím byl. Potom mladý zabiják přikývl. "Dobře," zašeptal, ale nic víc.

Chad se usmál. Pak si ho přitáhl blíž. "Ale teď chci polibek," zapitvořil se a políbil ho.

"Počkej…" vydechl Romain, ale potom se nechal strhnout jeho spontánností. Bylo to tak snadné... všechno bylo snadné. Mohli spolu snadno skončit v posteli, stejně jako se mohli docela snadno zabít.

Chad ho pohladil po čele a přitáhl si ho blíž. "Jen občas člověk potřebuje mít někoho rád," hlesl pak.

"Nepovídej..." odpověděl Romain nejistě, pamětlivý jejich nepříliš příjemného rozhovoru o životě. "Na tohle bychom neměli mít právo..." zašeptal potom a sám ho políbil.

"Ale ano," řekl Profesor a políbil ho. "Tebe by člověk mohli milovat..."

"Mě...?" ošil se Romain, ale neměl se k tomu, aby se odtáhl. Potom se usmál. "Je zvláštní, že to říkáš zrovna ty..."

„Možná,“ řekl Profesor a znova ho políbil. A pak se milovali. Něžně a citlivě, tentokrát bez té děsivé vášně. 

Když se potom prospali, odjeli pryč. A do hotelu se opět vrátila hraběnka Victorinoxová se svým mladým společníkem. Šli společně na oběd a Regina opět byla okouzlující společnicí. A pak ji pikolík donesl pozvánku. Na ples.

„Tak ples u hraběte Norrigtona,“ zamyslela se a usmála  na svého společníka. „Budete tak laskav a budete mi dělat doprovod?“

 

"S největší radostí," odtušil Romain a se smutkem myslel na blížící se konec týdne. Konec. To slovo mělo vždycky trpkou příchuť, ale tentokrát byla obzvláště hnusná. Nechtělo se mu s Chadem loučit, nechtělo se mu odjíždět. Jenže povinnosti volaly.

Chad také vypadal zamyšleně. A možná i trochu smutně. Ale teď byl okouzlující žena. A ta si večer vzala nejlepší černo-rudé šaty a šla se svým mladým okouzlujícím společníkem na ples. U vchodu však na ni čekalo překvapení. Muž v obleku kurýrní služby s obálkou. Hraběnka ji převzala a otevřela. Rychle očima přelétla text a pak stiskla rty.

"Kardinál je tady."

Romain, který se trochu vyvaloval v křesle a opět výtečně předváděl, jaký umí být floutek, se lehce zamračil. A najednou na něm, víc než kdy jindy, byl vidět jeho francouzský naturel.

"Ne, opravdu?" zeptal se nenucenou ignorací a podíval se na ni. Nebo na něj? "Pročpak se nás uráčil poctít svou návštěvou?"

"Pracuje. A já nemám rád, když zasahuje do mé sféry vlivu. A on to ví." Hraběnka se zamračila. "Nicméně, chci aby byl klid. Alespoň tady. Takže, nechceš vidět legendu?"

"Můžu mu nasypat cyankáli do piva, nebo co to pijou?" opáčil Romain.

"Oni nemají dobré pivo! Američané," zabručela hraběnka.

"No právě, já bych mu ho vylepšil... A legenda. Chceš říct, že on je legenda a co jsem potom já?"

"Ach, ty jsi ale urážlivý kluk," řekla hraběnka a políbila ho na tvář.

"Jsem urážlivý. Tohle je Evropa, ještě pořád. Nemá tu co dělat. Já mu do Ameriky taky nelezu... A navíc, podkopáváš mé ego. Už se vidím na trůně a ty vytasíš s legendou."

"Je starší a zachránil mi život. A já jemu."

Romain nafoukl tváře jako křeček a byl v pokušení se odvrátit. Jenže to samozřejmě neudělal. Jsou věci, které ctí zabijáci všude po světě... "No dobrá, tak kde máš tu svou legendu?"

"Zkus ho najít, jsem si jistý, že ho poznáš."

"Bohužel," zabručel Romain, ale přece jen se trochu vztyčil v křesle a rozhlédl se sálem. Okamžitě si vytipoval pět možných. Po bližším zkoumání dva vyloučil. V dalším kole vypadl jeden. Zbylé dva podrobil tak důkladné analýze, že se tomu až sám divil. Ale v koutku duše se chtěl vytáhnout... Křivě se pousmál.

"Támhle, u těch dveřích. Šedý oblek, melírované vlasy, hodinky od Swatche. Vybral si to nejlepší místo, jako tehdy ty na té party... vidí nádherně celý sál. Podle všeho - chystá se pracovat přímo tady."

"Ano to odpovídá. Jen vlasy si obarvil. A taky trochu přibral. Asi se mu daří." Hraběnka se usmála. "Tak půjdeme zjistit, koho chce dostat a jak dobrý mám převlek, můj princi."

"Naprosto skvělý, má paní," Romain se sklonil a galantně jí políbil ruku. Dnešní večer bude hodně zajímavý, to cítil. Ať už to bude tou vzrůstající touhou, nebo Kardinálovou přítomností. Nabídl jí rámě a neodolal, když ji vedl kolem sálu a začala hrát hudba.

"Ještě než se do těch nepříjemností vrhneme, přijme má dáma pozvání k tanci?" zašeptal jí do ucha a lehce políbil.

"Samozřejmě ano, můj pane," řekla hraběnka a usmála se na něj. A když začala hrát hudba ponořila se s ním do víru krásného vídeňského valčíku a pak i do ohnivého tanga.

Už po valčíku se stali středem pozornosti. Ano, okolo nich tančily páry, ale prostě... Z nich vyzařovalo cosi elektrizujícího, omamného. Okouzlující dáma s neméně okouzlujícím doprovodem. Když se sálem rozeznělo tango, tančili už sami. Hříšně, vášnivě, byl v tom oheň i chtíč. A jak si Romain všiml, Kardinálovu pozornost upoutala Regina dokonale .

Hraběnka se na svého tanečníka jemně usmívala a když tango skončilo a začal klidnější waltz, jen se do něj znova zavěsila a kroužili dál kolem sálu. To už se k nim přidaly opět další taneční páry a oni tak tančili ještě dlouho. A pak znova rychlejší tóny a divočejší jive. A pak samba. Kapela si všimla nadaného páru a hrála podle nich.

"Hle," pošeptal jí Romain v nestřeženém okamžiku. "Kardinál už je jako bažant. Stát ten sloup uprostřed sálu, tak se po nás tak dlouho točí, až si ukroutí hlavu."

"Hm, myslíte že by se s ním hraběnka měla seznámit? Vypadá jako muž dobře. Tak bychom mohli zjistit, jestli i tak dobře umí tančit."

"Budu žárlit," zamumlal Romain a kousl ji. "Budu velmi žárlit..."

"Ano, to je možné. Tak by jste to měl brát i jako kurz sebeovládání."

Romain se zamračil. Ale potom - koneckonců, žárlit může, ale platné mu to bude asi jako mrtvému zimník. Nakonec se usmál a v očích mu zatančili baziliškové. "Přání mé dámy je mi samozřejmě rozkazem. Půjdeme?"

"Ano," usmála se hraběnka, přestali tančit a vydali se k stojícímu muži. Nedaleko něj se mladík omluvil, že si potřebuje odskočit a nechal Reginu, ať si poradí sama. A ona si poradila. Ve chvíli, kdy se Romain pomalu vracel se už bavila s Kardinálem a ten visel na každém jejím slovu.

Romain byl v silném pokušení k nim dojít a ukázat... Co vlastně? "Tak byste to měl brát i jako kurz sebeovládání", zazněl mu v hlavě hlas. Posměšný. Sevřel ruku v pěst, ale ovládl se. Dobrá, Chad chce kurz sebeovládání. Má ho mít!

Mladý zabiják si rozepnul první dva knoflíčky u košile, nedbale si rozcuchal vlasy a rozhlédl se po sále. Vzápětí našel, co hledal. Kdyby tu nebyla Regina, všechna pozornost by byla upřena na ni. Carmen, napadlo ho. Ohnivá, proradná Carmen. Och, klidně ti budu dělat Escamilia. Vykročil k ní... A cestou pošeptal kapelníkovi jediné slůvko: "Flamenco!"

"Smím prosit?" oslovil ji. Tmavovlasá, krásná, ale asi jenom to. Což nevadilo, jeho záměrům vyhovovala dokonale.

Kývla.

Ostrý rytmus španělského tance prořízl vzduch jako čepel.

Romain dívku nestoudně uchopil kolem pasu. A prohnal se s ní po parketu jako smršť v něčem tak neuvěřitelně živočišném, necudném, skoro až vulgárním, že některé dámy pohoršeně odvrátily zrak.

Hraběnka se zamračila a nehtem poklepala na skleničku. To bylo jediné znamení jejího znepokojení. Muž vedle ni ho však zaregistroval a pochopil i to, proč se zlobí. Tak ji nabídl rámě a vyzval ji k tanci ve chvíli, kdy ti dva končili. U kapely si poručil: "Passo!"

Kapela se usmála. Ano, chvilka nepozornosti a už se tu škorpil ten nejhezčí pár v přímém přenosu. Regina se připravila a hudebníci začali hrát. Tanec, jen ten teď existoval pro oba aktéry, kteří v divokém a přeci hříšně smyslném rytmu vířili parketem. Jenže co mělo flamenco až nestoudné, to bylo tady „jen“ zahrané a "jen" divoké.

Romain se v duchu pousmál. Věděl, že Chad takové výzvě neodolá... Což ovšem nebylo signálem, aby přestal. Trochu si připadal, jako uražený ješita, jenže on jím ve skutečnosti i byl. Chad nevědomky uhodil na citlivou strunu jeho ega. A nebylo to příjemné. Takže když ti dva skončili, kapelu si opět zabral on. A když Reginu míjel, smyslně na ni mrkl a olízl si rty. Potom k sobě těsněji přivinul svoji taneční partnerku. Hm a co by tak... Hravá samba na hudbu Sex bomb Toma Jonese rozechvěla všechny v sále.

Romain provokoval. A moc dobře to věděl. Už v pauze odložil sako a tančil jen v košili. A protože byl výborný tanečník bylo vskutku se nač dívat.

Regina v duchu prskala, ale její tanečník ji nenechal dlouho čekat. A tak se v rytmech hříšné rumby svíjeli oba... A když Romain přišel s tangem, tančily oba dva páry. A obecenstvo v duchu nemohlo rozhodnout který z nich je lepší. Pak tango skončilo a hraběnka stála vedle Romaina a usmívala se.

 Hudebníci pustili Tango de Roxanne. A muži si vyměnili partnerky. A hraběnka se usmála na Romaina.

"Šlo vám to dokonale," řekla a přivřela oči. Sváděla ho.

"Děkuji," odpověděl ten s ledovým klidem a přitiskl ji k sobě. "Měl jsem dokonalou partnerku, vskutku. Bez ní by si mě nikdo ani nevšiml... Je dokonalá, že?" optal se potom s pohledem upřeným na dívčiny boky.

"Ano, mladá a jistě lepší než já," usmála se hraběnka.

"Hm, to jste řekla vy, má paní," vrátil jí úsměv Romain. "Ale dejme tomu, že má jistou lehkost, kterou vy, při vší úctě, prostě postrádáte..."

"Lehkost?" zeptala se hraběnka a v očích se ji zablýskalo.

"Lehkost," odpověděl Romain s úsměvem. "Prostě takovou zvláštní, lituji, lepší slovo než lehkost mě nenapadá."

"Jistě, tak si za ní jděte, pane!" zavrčela trochu podrážděně hraběnka

"Ale madam, snad nežárlíte? Vy, tak chladnokrevná dáma," pošeptal jí Romain a zněl pobaveně. "A usmívejte se, lidé se na nás dívají."

Regna se usmála a poddala se tanci. Nic už neříkala a přesto, i když se usmívala byl její úsměv už ne tolik veselý. Něco se stalo a Romain nevěděl jestli je z toho rád.

Možná ano, možná ne. Na jednu stranu, urazila ho. Na druhou stranu, takováhle pomsta bylo jako vztekání se dítěte, když mu vezmete lízátko. Rozhodl se udělat první krok ke smíru. Když píseň skončila, lehce se uklonil Kardinálovi i své tanečnici a potom zašel za kapelníkem a chvíli se na něčem domlouvali. A potom se to ozvalo.

"Deliver me, out of my sadness..." Jakoby se sálem rozezněl jemný hlas Sarah Brightman.

Romain vysekl hraběnce poklonu, jako anglické královně. "Victoriana Regina, přijmete mou omluvu?" zeptal se potom

Úklonu mu vrátila a pak přijala i jeho nabídku k tanci. A pak s ním klidně tančila a nechala se hladit po šíji, kde měl položenou jednu ruku. Usmála se na něj. A on na ni. Hádka byla, zdá se, zapomenuta.

"Už víte, má paní, proč nemám rád Američany?" usmál se na ni, když pomalu vířili sálem. "Všude způsobí nežádoucí rozruch."

"Ano, všude," usmála se hraběnka a pak, když hudba skončila, zavěsila se do něj a nechala se odvést k zastrčenějšímu stolku s občerstvením.

"Nepůjdeme se projít?" zeptala se když jedla kaviárovou rolku.

"Velmi rád," Romain si znovu oblékl své sako a ještě se na okamžik omluvil. Regina ho viděla, jak spěchá k té dívce, co s ní tančil. Na okamžik se zamračila, ale to už se jí Romain jen mírně uklonil a vracel se zpátky. Přitom omluvně zdvihal obočí a vypadal přitom tak nevinně, že se na něj už nemohla zlobit. I když ji to v koutku duše mrzelo. A v tom ji ten mladý, drzý a galantní Francouz nabídl rámě a vítězně se usmál na Kardinála, který se pozoroval, skrz přimhouřená víčka.

"Náš americký přítel nejspíše žárlí," zabručel si Romain pro sebe spokojeně a vyšel i s Reginou do zahrady. A než se stihl rozkoukat, přistála mu facka, až málem chytil druhou o zem. Chytil se ublíženě za tvář. "Za co? Vždyť jsem se omluvil!"

Chad neodpověděl, jen se mu hrudník zrychleně dmul a oči mu v očích mu jiskřilo.

"Jak... Sakra, jak jste mohl, pane!" vyhrkla hraběnka a pak pohodila hlavou. A on ho uviděl, Kardinála,  jak stojí ve stínu budovy. Ten muž je sledoval. Teď bylo na Romainovi aby zahrál svou roli dobře.

"Urazila jste mě madam!" odsekl a narovnal se. "Kdybyste byla muž, hodil bych vám rukavici! Jenže jste žena... Tudíž jsem vás musel porazit, jako ženu!"

"Jak jste mohl s takovou… takovou," přistoupila k němu a bodla ho ukazováčkem do prsou. Vypadala kouzelně když se vztekala a Romain poznal, že kus toho je pravda. Že na něj žárlil!

"Vy-!" bodla ho znovu prstem do hrudi.

Najednou se mu chtělo, jakkoliv to znělo nesmyslně, létat. Ale přesto se donutil zamračit. "Nelíbila se vám snad? Mě se líbila moc. Byla krásná, ne?"

"Ano byla a mladší než já. Tak, tak si za ní jděte, když… když se vám tak líbila!"

"Paní, vy žárlíte! To se k vašemu stavu nehodí!" uchechtl se Romain. Sice netušil, co tím Chad sleduje, ale jestliže celé scénce přihlížel Kardinál, nějaký smysl to mít muselo. Jen by ho opravdu zajímalo jaký. A jak to celé vůbec dopadne.

"Já si mohu dělat co chci, pane!" řekla Regina, naposledy do něj bodla prstem a pak se otočila a spěšně odešla. Dokonce to vypadalo, že přemáhá slzy. Jenže slzy a Profesor, ano, teď to bylo divadlo. Přesto měl Romain pravdu. Tady šlo o hru. A o něj... A Kardinála. Hraběnka chtěla vyfouknout Kardinálovi kořist, dnes chtěla mít klid a zároveň ho okouzlit. A pak, byl tu Romain a ten měl dokázat, zda ji skutečně chce.

Pár chvil počkal... A pak se rozhodl dovést to představení rozhašteřených milenců do samého finále a vypálit tak Kardinálovi rybník. Upřímně... Dvakrát v lásce ho neměl. Zastával názor, že Evropa je Evropy a Amerika Ameriky. On zakázky v Americe zásadně nepřijímá! Tak proč Američané lezou do zelí jemu?! Byla to pro něj skoro urážka, že si nějaký zákazník najme na Evropskou práci Američana. Ale teď dostal skvělou příležitost, vyšplhat se nejlepšímu Americkém "hitmanovi" na kobylku.

Vyběhl za ní. Věděl, že Kardinál se ho pořád drží jako stín. A v duchu se ušklíbl. Reginu dohonil snadno, na vysokých podpatcích se běží špatně. Dohonil ji a vzal prudce za ruku.

"Takhle to neskončí, paní!" zasykl jí do obličeje, smýkl s ní do temnějšího kouta chodby a přitiskl ke zdi. "Copak to nechápete? Ničíte mě, když se bavíte s jinými muži! Mohu se zbláznit žárlivostí!" prudce jí políbil.

Nejdřív do něj bušila pěstmi a pak ho pomalu objala a polibek opětovala. Vypadala rozrušeně a pak ho jen objímala a šeptala: "Jestli si myslíte, že tím vše napravíte."

"Mohu to napravit i jinak, když si to budete přát," zachraptěl a potom se k ní nahnul. "Skončil bych to. Jinak to nedopadne dobře... A já se nechci seznámit s Kardinálovou pěstí," zasykl Chadovi do ucha a přitom mu provokativně přejel po noze, kterou mu ovinul kolem boku.

"Bojíte se, že byste prohrál?" zašeptal sotva slyšitelně Chad a pak ho políbil a přitiskl se k němu.

"Rvačka přitáhne pozornost... Ovšem, pro vás se klidně porvu," odtušil Romain a opřel se dlaněmi vedle jeho hlavy. "Tak co, madam?" zeptal se nakonec tak, aby to mohl slyšet i Kardinál, pečlivě skrytý ve stínech.

"Takže mě stále milujete?" zeptala se tiše hraběnka a zadívala se na něj jako lapená laň a přece v tom pohledu byla divokost tygřice.

Romain jí upřený pohled oplatil a náhle měl pocit, že tahle chvíle vyžaduje nějakou odporně patetickou hlášku. "Přísahám," usmál se nakonec a znovu se sklonil. Druhá část rozhovoru, která nebyla určena Kardinálovým uším. "Ty jsi o tom snad někdy pochyboval?"

"Trochu," špitla hraběnka a pak se nechala políbit na šíji. A Romain uměl líbat, to ano. Chad se rád podvolil, ale tentokrát byl napjatý a Romain to cítil. Potřeboval dostat Kardinála a vyšachovat ho z dnešního večírku. A tak, kdy ho Romain zase hladil po noze, poděšeně ho odstrčil, zrovna ve chvíli, kdy se Kardinál pohnul k odchodu.

"Na tady ne, někdo tu může být..."

"Nikdo tu není má drahá," namítl tiše a zapáleně Romain, jako by se domluvili.

"Ale ano, tam..." Chad ukázal na opačnou stranu a Romain se  rozhlédl. Kardinál chtěl zmizet, ale on pohyb zaregistroval.

"Pane!" vykročil k němu a na okamžik ho napadlo, jestli nepřecenil své síly. Přece jenom, americká škola je trochu jiná, než ta evropská. Méně elegantní, více hrubé síly. Což by mohla být nevýhoda. "Pane, vy nás špehujete?!" pokračoval ale přesto srdnatě a už byl skoro u něj. A zahrál roli překvapeného a rozzuřeného milence dokonale.

"To jste vy! Vy jste sváděl mou dámu na večírku!"

"Jen jsem s ní tančil, když jste se vy věnoval jiné,"řekl tiše muž, kterého Chad označil za Kardinála. Jenže nestihl tu větu ani doříci a Romain mu vlepil facku, jako předtím Chad jemu.

"Vy musíte být Američan!" pronesl potom se vším despektem francouzského šlechtice, kterého byl schopen. "Ti jsou tak arogantní! Berte to jako hozenou rukavici! Nebo mám přidat ještě jednu?!" vlepil mu ihned druhou z druhé strany.

Hraběnka zalapala po dechu. "Cherr amie, non!" vykřikla poděšeně a chtěla ho chytit za ruku, ale to už se Kardinál skoro neovládal a Romain mu vlepil další. A Kardinál mu to vrátil.

Konečně. Napadlo Chada a poděšeně jako správná šlechtična vykřikl. Muži se začali prát.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Kardinal

(Kat, 10. 2. 2009 22:35)

musel být setsakra v špatné formě, když dovolil, aby se porval a k tomu ho poznali. Nu i Kardinal s Mylady mají špatný den. Jinak nádherné scény mezi nimi. myslím Chada a Romaina. Trochu pozdě jsem se k tomu dostala.

ahoj

(Rei, 12. 1. 2009 21:36)

čauík, jen jsem ti chtěla říct že tvoje povídky jsou super, těším se na pokračování. Prosím naštiv moje stránky http://www.fairywave.estranky.cz/

Óóó!

(Aki, 6. 1. 2009 22:01)

Pěkné, moc! Tak jako Mononoke jsem zvědavá jak to bude dál s našimi hrdiny!!
Díky!

=0)

(Teressa, 5. 1. 2009 16:08)

jeee konecne!! moje zlaticka su spät....vitate spät pan doktor...hrozne ste mi tu chybali =3

Super návrat!

(Mononoke, 5. 1. 2009 11:24)

Môj obľúbený cyklus pokračuje...
Takže si navzájom Chad a Kardinál zachránili život a teraz bojujú o teritórium, svet je taký malý.
Hm, Kardinál nespoznal Chada v tom prevleku?
Kardinál ho zachránil v Poľsku a pár týždňov sa o neho staral. Zaujímalo by ma, ako zachránil Chad Kardinála - to ešte nebolo spomínané.
Už však vieme ako to bolo s Chadovou minulosťou.
Som zvedavá čo sa stane s Chemikom - týždeň už končí, Chada niekde čaká stretnutie s Lasičkou a Kardinála s Mylady - zostane Chemik niekde v hre alebo z nej vypadne?

Vítejte zpět, doktore!

(Fussi-chan, 3. 1. 2009 23:44)

Už jsem se trochu začínala bát...

Jsme moc ráda, že mají Temní andělé pokračování. Zaslouží si ho. A zrovna tohle nemá chybu. Hlavně závěr - trocha špičkování, hereckého talentu... Miluju tuhle dvojku. Možná rpoto, že taky tak ráda provokujuu ostatní XD.

Dobrá práce, doktore, Bee.

....

(akyra, 3. 1. 2009 1:17)

vítejte zpět Dr.skvělý vstup,ta povídka je super.kdy bude pokráčko?už se po vás ptali

achhhhh

(Milwa, 2. 1. 2009 17:37)

jsem hrozně ráda že tu něco přibylo,upřímně děkuji!*333333333333333* výborné:D

Nádhera...

(warrion, 2. 1. 2009 16:36)

Jedním slovem - nádhera. Skládám poklonu.