Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bývali tři...

11. 9. 2008

Bývali tři…

 

Londýn, dům lorda Brockburyho,Anglie, léto 2000

 

V klidu se upil šampaňského a rozhlédl se sálem. Honosné, přepychové sídlo, neméně honosní a přepychoví hostitelé a samozřejmě hosté. Samá vybraná společnost... A on perfektně do ní zapadající. Zjevem, vzděláním, chováním. Jako díleček do skládačky. Bavil se výborně. Takovéhle večírky patřily k jeho postavení, ale kupodivu si je narozdíl od jiných návštěvníků dokázal užít. Zaměstnával se "maličkostmi", cvičil svůj pozorovací talent, instinkty, bavil se odhadováním hostí... A taky vypočítáváním přesnosti střel a účinnosti jedů.

Samolibě se usmál, když se na něj obrátila jedna dívka s neskrývanou lačností v pohledu. A v dalším úsměvu odhalil dokonalé zuby, když se k dívce připojil poněkud obstarožný partner a zamračil se na něj. Připil mu a na zdůraznění svého gesta ještě pokýval hlavou. A v tu chvíli ji pustil z hlavy. Holka, co vyhledává takovouhle známost v devadesáti devíti případech nejde po ničem jiném než po penězích. A on věděl o devadesáti devíti lepších způsobech, jak ty své utratit, než za ženské.

Jenže pak si všimnul Jí. A v duchu Ji tiše ocenil jedním, dlouhým hvízdnutím. Možná nebyla klasicky krásná, určitě byla taky o dost starší než on, ale měla v sobě něco. Něco, co Ji činilo výjimečnou, zajímavou, v té řadě nejrozmanitějších lidí. Zvolna upíjel šampaňské a nespouštěl Ji z očí. Nestávalo se mu často, že by ho zaujal člověk, jako jedinec...

 

Její pohled byl uhrančivý něčím zvláštním… Když sklonila oči a černé vlasy ostříhané na mikádo Jí trochu skryly vystouplé lícní kosti. Když se na muže usmála tak tajemně. Když přešla sálem ve svých dlouhých černých šatech s jemným třpytivým leskem a vysokým rozparkem, který ukazoval dlouhé štíhlé nohy v drahých punčochách…

Dekolt měla skrytý pod šaty, které končily stojáčkem u krku a odhalovaly kus zad, ale jen decentně. V uších měla drahé náušnice a na krku diamantový náhrdelník. Ruce, skryté pod síťovanými rukavičkami byly štíhlé a trochu šlachovité. A ačkoliv byla ta dáma starší, než jiné dívky v sále, které byly samy, Ona muže nevyhledávala. To oni vyhledávali Ji. Na konverzaci. Tanec... Nebo po Ní jen sklouzli pohledem. Ona byla dáma, která měla charisma.

 

Ano, Charisma s velkým písmenem. Doslova z Ní odkapávalo na každém kroku... a on Ji sledoval pohledem svých temně hnědých očí, kamkoliv se hnula. Ladnost Jejího pohybu mu učarovala. Mohlo Jí být něco přes třicet, ale chodila jako patnáctiletá baletka. Fascinující, pomyslel si a znovu upil. Ve sklence mu zbývalo už sotva po dně. A on při tom posledním doušku přemýšlel, zda Ji oslovit, nebo se jen kochat Jejím magnetismem a odolávat mu.

 

Sedla si nedaleko a opřela se do polstrování. Vypadala trochu unaveně a to jak si stiskla kořen nosu to jen potvrzovalo. Máš tu práci, zašeptala v duchu a za chvilku se zase dokázala opanovat a mile se usmívat. Přesto, cítila se unavená.

 

Vycítil příležitost a rázem se rozhodl. Dnešní večer nic obzvláštního na zaměstnání neměl, tak proč by se nemohl zaměstnat Jí? Byla zajímavá. Byla sexy. To se mu vážně nestávalo často. Sebral jednomu procházejícímu pikolíkovi z tácku skleničku s brandy, od druhého přibral sklenici s vodou a vydal se k ní. Vypadala na tom křesle jako královna... A velice přitažlivá královna.

"Madam?" oslovil Ji potom tiše. "Mohu vám nabídnou něco k občerstvení?"

Zvedla pohled a mile se usmála. "Ano, prosím," řekla pak tichým trochu chraplavým, avšak příjemným hlasem, který mu způsobil zvláštní mravenčení na šíji. Pak kývla a tím mu nabídla i místo po své pravici. Z nápojů si vybrala vodu.

Místo přijal a okamžitě profesionálním okem zhodnotil, že je si vybrala jak nejlépe mohla. Z tohohle úhlu bylo možné přehlédnout pohodlně celý sál i vchod. Ideální místo... Vybrala si ho vědomě, nebo se prostě jen posadila namátkou? To ho zajímalo, ale nezeptal se. Místo toho vypil brandy a odložil sklenku na prázdný stolek za nimi.

"Mohu vám dělat společnost madam?" zeptal se mile. "Pokud vás to nebude nudit."

"Ne, budu ráda. Ovšem, pokud já vám nebudu připadat příliš nudná. Jsem trochu unavená, ale ještě se mi nechce do hotelu. Takže pane Neznámý, o čem chcete konverzovat?"

"Hm... Třeba o tom, proč jsem panem Neznámým," zamnul si bradu a v hnědých očích mu zatančili raráškové.

"Neznám vaše jméno. Ani nic jiného… Ovšem pokud mi ho řeknete, nebudete již pan Neznámý," řekla a tiše se zasmála.

"Jsem to nezdvořák, dámě se nepředstavím..." odtušil a pak vstal a naznačil mírnou úklonu. „Romain Gaspard, k vašim službám, madam."

"Regina Victorinoxová," usmála se žena a podala mu ruku.

Přijal ji a mírně stiskl. Tělem mu proběhlo podivné zachvění, které ho snad mělo varovat, ale netušil před čím. Snad před jejím kouzlem? "Regina... Victoriana Regina, královna anglická. Vaše jméno ji připomíná..." usmál se pak a znovu se posadil.

"Vážně?" zeptala se tiše. "Doufám, že v lichotivém světle," řekla s lehkým přízvukem. Pak se na něj usmála a zakmitala řasami. Zrovna začali hrát příjemnou taneční hudbu a ona se narovnala. Jako by ji něco zajímalo.

"Překrásná hudba," hlesla a pak se natáhla pro kabelku.

Romain se zdvihl a potom jí galantně nabídl rámě: "Zatančíte si? Prosím? Je to tango..." dodal potom, když jeho sluch rozeznal rytmus.

"Ráda," řekla a pak znova položila kabelku na místo.

 

Zavěsila se do něho a on jí dovedl na střed sálu. Hudba vábila, mámila a okolí parketu, jakoby trochu potemnělo. Oni totiž představovali dokonalý pár... Ona se svou přitažlivostí zralé ženy a on s nadějí, kterou v sobě vždycky skrývá mládí. Byli tak trochu jako oheň a voda. A tančili tak, že na sebe za chvilku připoutali pozornost všech, co byli poblíž.

Tango... Tanec potlačované vášně, přesných obratů... Ve chvíli, kdy ji zaklonil a celý sál tak mohl spatřit dokonalou linii hrdla i když skrytou za látkou šatů, ozvalo se jednohlasé, tlumené vydechnutí.

Žena se na něj upřeně dívala a pak se usmála. Když ji pomalu zvedal ze záklonu, když ji k sobě přitáhl a zůstali tak stát až do konce. Trochu zrychleně dýchala a pak se ozvaly tóny další písně. Hříšná rumba se rozezněla parketem, jako stvořená pro ten zvláštní pár a žena se usmála. "Znáte ten tanec?" zeptala se téměř šeptem a její dech ho pošimral na tváři.

"Ano," přejel jí dlaní po páteři a znovu začali tančit. A koutkem oka zaznamenal, že tančí sami. Parket byl úplně prázdný a zbytek sálu skrytý ve tmě. Přitiskl ji k sobě a ona kolem něj na okamžik ovinula nohu. A potom znovu rozehráli tu hru vášně a smyslnosti, kterou tanec představoval. Romain se usmíval, když si nenápadně olízla rty. Ďábelské gesto, napadlo ho přitom pohledu.

Když při jednou okamžiku procházela kolem něj, pohladila ho po tváři a smyslně se o něj otřela bokem. A pak byla znovu v jeho náručí a opět skončila zakloněná s rty mírně otevřenými. Měla přivřené oči a rychleji dýchala. Byla... kouzelná.

A on cítil, jak jejímu kouzlu podléhá čím dál tím víc... Byla jako diamant, který našel uprostřed polodrahokamů. V těch několika minutách přestal naprosto vnímat okolí a soustředil se jen na její štíhlé tělo ve svém náručí a hudbu, která byla doslova drogou. Znovu jí dlaní přejel po dokonalé křivce páteře a přitiskl si ji blíž. "Chercherz la famme... Une femme fatale," zašeptal potom.

"Oui," zašeptala a pak mu spočinula v náručí. Bylo příjemné tak odpočívat a navíc ona už byla víc než jen trochu unavená. Čekala však na poslední tanec. A tím byl waltz. Kroužila v jeho objetí po parketu a usmívala se. Když pak hudba skončila, opět ji nabídl rámě a dovedl na její místo. Ona se posadila a on donesl občerstvení.

 

"Tančíte nádherně," složil jí potom poklonu a podal další sklenici vody, o kterou ho požádala.

"Vy také," řekla a hruď se jí zvedala pořád ještě rychleji než obvykle. "Možná bych si dala něco k jídlu."

"Zajisté... Hned," usmál se Romain a vytratil se. Za pár minut byl ovšem zpátky a nesl umně naaranžovaný talíř. "Tuňák, artyčoky, parmazán a zeleninová obloha," obřadně jí ho naservíroval. Oplýval takovým tím starosvětským galantním chováním, což ho dělalo ještě přitažlivějším.

"Děkuji," zašeptla a pak si vzala donesenou vidličku a nabodla na ni artyčok a kousek listu salátu. Když to brala do úst, mladík vedle ní měl pocit, že nic tak sexy v životě neviděl.

Polkl a vybavil si ty chvíle, kdy s ní tančil. To nebyl tanec, to byla koncentrovaná vášeň a smyslnost, tak silná, že by komukoliv jinému podrazila nohy... Romain trochu přimhouřil oči a přemýšlel o neetičnosti faktu začít si něco se starší ženou... Jenže ona byla tak zatraceně přitažlivá, až se mu jen z její blízkosti ježily chloupky na zátylku. V duchu se rozhodl. To jak jedla, ten styl, to všechno jen jeho rozhodnutí podpořilo.

"Nedáte si taky?" zeptala se a nabídla mu vidličku i s kouskem olivy a salátu.

"Velice rád," ochotně se k ní nahnul a pootevřel ústa. Sebral jí sousto z vidličky a potom jí s přímou drzostí svých šestadvaceti let položil ruku kolem pasu a přitáhl si ji tak blíž. "A což takhle opustit hlučnou společnost?" navrhl jí s upřeným pohledem. "Máte ráda knihy?"

"Mám je ráda. A vy? Co říkáte třeba na Shakespeara? Máte ho rád? Nebo Oskara Wildea?" zeptala se tiše a zkoumavě na něj pohlédla a pak si znova nabrala sousto n vidličku a vložila si ho do úst. "Mimochodem, nevadí vám, že svádíte starší ženu?"

"Nesvádím starší ženu," odpověděl temně. "Svádím ženu, jejíž kouzlo mi učarovalo..."

"Díky a vy jste mladík, který mě svádí. To je příjemné."

"Zajisté... A miluji Shakespeara i Wildea a kromě toho ještě i pár jiných autorů... Rád vás s jejich dílem seznámím," zašeptal a nepatrně ji pohladil. Byla... Tak svůdná!

"A nebezpečí milujete také," řekla a pak se zvedla i s talířkem v ruce a kabelkou v druhé. "Půjdu tu zdejší najít, co myslíte, najdete vy mě, tak za deset minut?"

"Ano, půjdu po vašem kouzlu... Které poznamenává všechno a všechny... Po vašem kouzlu vás najdu. A také," jemně nasál nosem, "po vašem parfému. Tak tedy, za deset minut," usmál se potom a vydal se na opačnou stranu sálu, než ona. Po chvíli se opřel o jeden z honosných sloupů a sevřel si spánky. Připadal si jako - omámený, spoutaný jejím šarmem... To jsi do toho pěkně spadnu, Romaine, ušklíbl se potom sám na sebe. Jak nemáš práci, mozek se nudí a vrhá se po každé příležitosti. A přitom věděl, že i kdyby tu práci měl, tak ona byla jako nabídka, která se neodmítá. Uplynuly tři minuty.

 

Rychle vklouzla na toalety a tam za sebou zamkla dveře. Okamžitě si vyhrnula sukni a rychle vykonala potřebu. Pak se upravila. Dotáhla všechny nutné stahovací propriety a zhluboka se nadechla. Nakonec zatáhla za splachovadlo a šla  si umýt si ruce a  ještě se  upravit u velkého zrcadla. Šplíchla si trochu parfému za ucho a pak na šaty v okolí klína a kapku na kotník. Poslední úprava vlasů a pak už vyšla i s talířkem jídla ven. A zamířila do knihovny.

 

Letmý pohled na hodinky mu prozradil, že deset minut uplynulo. Omluvil se starším manželům s nimiž tak trochu konverzoval a vydal se rychle do knihovny. Proplétal se mezi hosty jako had a touha po ní ho hnala kupředu. V knihovně bylo ticho a trochu chladno. Ale byla tam ona. Ladně se opírala o stolek, šaty koketně odhalovaly dlouhou, štíhlou nohu a rty se právě mazlily, ano mazlily, s kouskem salátu.

Romain se pousmál. "Vypadáte nádherně... Neskutečně." Přešel k ní a pohladil ji po stehně a vzhůru na kyčel. Potom ji objal v pase a přitáhl si ji blíž. "Vskutku nádherně, madam."

"A vy taky, pane," řekla ona a pak se mu zadívala do očí. Vztáhla ruku a jela mu po zádech. Až skončila na zátylku. "Jste okouzlující!" zašeptala chraplavě.

"Ano. A podléhám vám," zamumlal a pak ji políbil. Prudce a vášnivě, jak mu našeptával jeho francouzský temperament. Talířek třeskl o zem a ona mu vjela volnou rukou do vlasů. Přitáhl si ji blíž a nepřestal líbat. Omamná... Okouzlující. Nechtěl jí odolávat. Ani se o to nesnažil.

Tiše vzdychla a hladila ho a cucala mu vlasy. Pootevřela ústa a pustila ho dovnitř. Přijal to pozvání a ona ho přitáhla těsněji na svá ňadra. Líbala ho a hladila. Podléhala mu stejně jako on jí.

Líbal jí se vší zběsilostí a touhou, kterou v něm vyvolávala a které on tak ochotně dával všanc celé své tělo. Pohladil ji po zádech a pokračoval dlaní vzhůru, až se dotkl sponky šatů... Byl by si možná všimnul, jak náhle ztuhla, když v tom se ozval zvuk. Protivný, uši drásající zvuk. Požární poplach. "Mondieu!" povzdechl si Romain a podíval se ke dveřím. Regina měla opět nohu ovinutou kolem jeho boku a tak krásně se to vyvíjelo... "Hergot!" zaklel potom. "Ďas aby to spral!"

"Hell and devils!" zasykla ona a pak rychle sklouzla po jeho boku ze stolku a trochu se upravila. Společně se pak vydali do velkého sálu, ke se pomalu shromažďovali všichni.

 

Romain v duchu zuřil, ale co mohl dělat. Na tohle byl i on malý pán. A tak se jí jen snažil držet na dohled a nespouštět ji z očí. Možná, že až se tohle uklidní... Budou moci pokračovat. Tady. Nebo možná v hotelu. Chtěl by pokračovat. Toužil po ní k zbláznění. I když byla starší. Byla nádherná, neodolatelná. "Une femme fatale," zašeptal si pro sebe a sledoval, jak se proplétá mezi poděšenými lidmi.

Na svých vysokých podpatcích byla až zářivě elegantní a dokonce v jednu chvíli tiše uklidňovala jednu blondýnku, kterou popadl hysterický záchvat, takže jí musela dát facku, ale zabralo to. A pak, pak bylo po všem a oni stáli venku před domem. Byla zima a tak je hostitel zase pozval dovnitř a dal servírovat čaj. Dojela policie. A právě v té chvíli… Když šel číšník kolem ní, do něj kdosi vrazil a horký čaj Regině polil levou ruku. Přidušeně vykřikla a chytla se za ni. Číšníka sjela pohledem, který věstil jen vše zlé a rychle si svlékla rukavičku a ruku ponořila do body na umývání rukou, kterou naštěstí donesli čistou. Tiše vzdychla. Kdokoliv to viděl odhadl, že to muselo dost bolet, čaj byl vařící... A ruka byla zčervenalá.

Romain jí chtěl užuž přiskočit na pomoc, když v tom se ozvala jeho vytrénovaná mysl a pozorovací talent. Regina měla na zápěstí jizvu. Ale ne obyčejnou, jako památku na nějaké dětské zranění. Tohle byla jizva, kterou Romain Gaspard zcela bezpečně poznal.

Jizva od hřebu. Obrovského, silného hřebu, který prošel rukou skrz a zabodl se do nějaké stěny... Zbystřil. A začal ji znovu pozorovat. Jenže tentokrát ne pohledem zamženým vášní a touhou po ní, ale střízlivým okem profesionála, který hledá důkazy na hladké stěně. A protože ten, kdo hledá, obvykle najde, našel i on. Pár drobností, které by mu zcela jistě unikly, kdyby se nesoustředil.

Cosi v jejím obličeji ho přimělo uvažovat. Má trochu ostřejší rysy, než je u ženy běžné. Sice je i tak přitažlivá, ale... Vlasy, hm možná až moc dokonale lesklé a poddajné, skoro jako - paruka. Další bod... A objevil spoustu, drobných detailů, které by jinak zapadly, ale teď mu neušly. A napadla ho bláznivá teorie: Regina je převlečený muž. Ale převlečený naprosto dokonale! Ne jako obyčejný transvestita, ale jako někdo kdo prostě nechce být poznán... Romain si přirozeně vybavil jenom jedno povolání, ve kterém by bylo takovéhle maskování užitečné...

Sám ho vykonával. A prvotřídně. Vlastně by se mohl považovat za světovou špičku v oboru. Kdyby tu nebyl jeden... Náhle ho napadla bláznivá myšlenka, která kupodivu vypadala logicky. Před sebou má legendu... Živoucí legendu. Muže, kterého kdysi za zápěstí přibili ke stožáru na lodi, aby ho nenapadlo utéct, který proslulý v celém světě a vzorem mnoha nováčkům. Bláznivá myšlenka. Vážně bych před sebou mohl mít.... Profesora?

Žena se pak posadila ke stolku a přijala trochu brandy. Pak promluvila se strážníkem a nakonec se obrátila na mladíka. "Půjdu. Jsem unavená. Uvidíme se ještě?" zeptala se tím okouzlujícím hlasem.

"Určitě," odtušil Romain tiše a dál si ji zkoumavě prohlížel, ale tak, aby to mohla považovat za zájem. Ano, teď si toho všimnul. Jisté rysy tam byly. Rysy, které nepatřily ženě, ale muži... Vážně by to mohl být Profesor? Jediný člověk, který mu stojí v cestě na absolutní špičku? Podle té jizvy a dokonalého maskování by to klidně bylo možné... I když je to jen jeho trochu fantastická teorie. "Mohu se zeptat, který hotel vás hostí, madam?" naklonil se k ní potom důvěrně a lehce ji políbil na tvář.

"Hotel Imperiál," řekla a pak se na něj usmála. "Budu potěšena, když vás opět uvidím," zašeptala a pak odešla středem okouzlených pohledů jako pravá dáma, lady. Teorie mladého vraha najednou připadaly přitažen za vlasy. Měla krásnou postavu. Štíhlou a ty nohy....

Romain Gaspard za ní hleděl dlouho. Ano, bylo to absurdní, ale na druhou stranu to mohla být pravda... Mohla a jestliže byla, měl příležitost, která se opravdu neodmítá! Možnost se Profesora zbavit a sáhnout si na pomyslný zlatý vrchol. Předání nástupnictví. Příští král zabije současného krále. Stoupající hvězda na nebi nájemných vražd odstraní současnou špičku. Chemik zabije Profesora.

Jestli to ovšem byl Profesor.

 

Lady Victorinoxová odjela přivolaným taxi do hotelu, zaplatila a pak prošla za úklon obsluhy do svého pokoje. Tam si pustila televizi a pak sundala podpatky. "Bože to byl den!" zavrčela a odešla do koupelny. Odtamtud se vynořila v županu a rukou si pohrávala s parukou. Pod ní měla své špinavě blond vlasy.  "Už nikdy paruky."

 

Romain si na přemýšlení dopřál ještě jednou deset minut. A řešení bylo pořád stejné. Mávnul na taxíka. "Hotel Imperial, rychle!" přikázal potom a vytáhl naditou peněženku.

 

Natáhla se na postel a sundala si župan. Postel byla tak lákavá… A člověk tak unavený. Stačilo zívnout a za chvíli už se pokojem rozléhalo jen tiché oddechování. Byla unavená. Dost unavená. A ze spánku sebou vrtěla a když se pokrývka víc odkryla, mohl by náhodný pozorovatel spatřit dlouhé nohy i pěkný zadek hubeného těla. Něco se jí zdálo. Zamumlala a pak na ni najednou všechno padalo a pokojem se ozval výkřik.

"NO!" posadila se na posteli a oddechovala. A náhodný pozorovatel by při pohledu na to dmoucí poprsí asi nedával přílišnou váhu tomu, že ten výkřik spíš patřil muži, než ženě.

Vstala a zašla do koupelny. Napila se a pak ze skříňky vytáhla jednorázovou barvu. Černou. Namočila si vlasy a začala si je barvit.  Během dvaceti minut byla hotová. A během dalších deseti byla koupelna uklizená. Vlasy si trochu prosušila ručníkem a pak přešla do pokoje. Znovu si zapnula televizi, která se po deseti minutách automaticky vypnula. Sedla si a dala si nohu přes nohu.

 

V tu dobu vystupoval Romain Gaspard venku z taxíku a nonšalantně vešel do honosné haly hotelu. Bez mrknutí oka přešel olivrejovaného vrátného a zamířil rovnou k recepci, ve které seděla hezká blondýnka. "Dobrý večer," usmál se na ni neodolatelně a přitiskl si dva prsty na plná ústa. "Hledám madam Victorinoxovou, Reginu Victrinoxovou," zdůraznil tiše a mrknul. "Velice rád bych ji navštívil."

"Madam si nepřeje být rušena Byla z večírku unavená, už jistě spí."

"Ale no tak, slečno," zaševelil Romainův hlas. "Byl jsem na tom večírku s ní, sama mi říkala, že se chce sejít... Mám jenom malé zpoždění..."

"Madam však nikoho nenahlásila, pane," zamumlala dívka a usmála se.

"Jistě... Je to počestná dáma. A já jdu na návštěvu také ve vší počestnosti..." odněkud vyčaroval malou růži. "No tak slečno. Jenom číslo pokoje, a potom se můžete dívat stranou a já vám hanebně proklouznu pod pultem..."

"To opravdu nejde pane, skutečně," bránila se dívka.

"Slečno... Prosím, prosím, moc pěkně prosím..." udělal psí oči a sepjal prosebně ruce. "Jenom jedno malé čísílko... Prosím, prosím."

"Číslo 613 ale já jsem vám to neřekla. Jasné?"

"Nic jsem neslyšel, a vás v životě neviděl... Což je škoda," hodil jí růži, poslal vzdušný polibek a než se stačila vzpamatovat, byl u schodů a bral je po dvou. I když vlastně ani tolik nepospíchal.

 

Už zase usínala a usmívala se. Přeci jen, čekalo ji tady ještě pár dní a chtěla klid. Už skoro spala, když se někdo zastavil za jejími dveřmi. Zpozorněla.

V té chvíli se dveře otevřely a v nich stál ten hezký Francouz z večírku. V ruce držel láhev šampaňského a usmíval se. "Promiňte, že jdu pozdě... Zdržel jsem se..." pronesl potom tiše s nepatrnou stopou přízvuku a překročil práh. Potom dveře přilehly k prahu a v pokoji se opět rozhostilo mírné šero.

„Bylo zamčeno,“ řekla a usmála se. Jenže trochu mrazivě. A nebezpečně. Jenže ten mladík byl zvláštní obecně a ona chtěla vědět víc.

"Samozřejmě že ano... Ale když člověk chce, překoná jakékoliv dveře, není-liž pravda?" odpověděl tiše a s úsměvem. A pozoroval její ladné tělo, jak se vyvaluje na posteli a rýsuje pod přikrývkou. "Přinesl jsem šampaňské," ukázal potom láhev.

"A kaviár? Nebo snad jahody?" zeptala se tiše a pak se na něj zadívala zpod přivřený víček.

"Hm, myslím, že i se samotným šampaňským se dají dělat divy," Romain odložil láhev na stůl a potom si sundal sako i vestičku. "Nebo snad ne?" přistoupil k posteli a lačně ji přejel pohledem. Úžasná, sexy... A on ji chtěl, jako snad nikdy žádnou ženu před ní.

"Pozvala jsem vás snad do postele?" zeptala se tiše a přitom ji zpod přikrývky vyklouzla noha. Štíhlá a přece šlachovitá. Jako noha někoho, kdo je zvyklý sportovat a to velmi tvrdě. Pak si obkroužila rty jazykem a zadívala se na něj. "Šampaňské máte. Co skleničky? Mám je donést?"

Byla tak nádherná, smyslná... Ne, nemůže to být Profesor! Takhle dokonale by se nepřestrojil ani on! Ale... Na okamžik se na ni opět podíval pohledem profesionála, hledajícího důkazy. Jen tak, aby měla dušička pokoj. A potom se křivě usmál. "Ano, máte..." pronesl tiše a sedl si do křesla, které stálo opodál. Hodil si nohu přes nohu a přimhouřenýma očima se na ní zadíval. "Nebo ho můžu servírovat... Přímo z vašeho těla."

"A poničit mi Armaniho?“ zeptala se se smíchem v hlase a pak vyklouzla zády k němu z postele. Vzala si župan, který ji končil nad koleny a přešla k němu. Prošla kolem něj a přinesla dvě sklenky. A opět se kolem ní vznášela ta vůně jako na večírku. Položila sklenky před něj a pak se nad něj nahnula. A jemně ho políbila do vlasů. "Můžete servírovat," řekla a byla pryč rychleji než ji stačil chytit.

"Samozřejmě," zručně otevřel láhev a nalil bublinky do vysokých sklenic z kouřového skla. Při tom polibku ho zabrnělo až do konečků prstů. "Prosím madam..." podal jí potom sklenku a neodolal, aby nepřejel po tom svůdném těle, tentokrát nikoliv pohledem, ale dlaní.

Usmála se a sklenku si od něj vzala. Pak naznačila přípitek, na niž ji on odpověděl a oba se napili. Na to se k němu nahnula a znova ho políbila. Tentokrát na tvář. A pak sklouzla níž a jemný polibek mu vtiskla na ústa. Hned se pak odtáhla a znova se napila šampaňského. 

Rozechvívala ho, promyšleně sváděla... Kruci ona to chtěla stejně jako on! "Victoriana Regina... Une femme fatale," zašeptal potom laškovně a vzal jí nedopitou skleničku z rukou. A potom si sedl na postel. Olízla si rty. A on se sklonil a polibek jí vrátil.

Přitáhla si ho blíž a pootevřela ústa. Nechala ho vklouznout dovnitř a přitom ho hladila po zátylku. Pak polibek přerušila a jemně ho shodila do peřin.  "Můj krásný Francouz…" hlesla a pak se k němu sklonila a jazykem mu přejela po krku. Od brady dolů a ž tam kde začínala košile.

Romain si ji přitáhl blíž, sevřel ji v pase a vjel prsty do vlasů. "Proč nosíš paruku?" zašeptal potom a rozcuchal ji. "Máš nádherné vlasy, proč je schováváš?" Znovu ji prudce políbil a dlaněmi ji začal hladit po zádech... Zajel až pod župánek, na holou kůži...

"A proč ty pistoli za pasem, jsi detektiv mého švagra?" zeptala se a políbila ho. Pak se mu jemně vyvlékla a pohladila ho po hrudi. "Jestli si detektiv, nemám tě ráda!" Zatřepotala řasami. "Nechci abys byl," řekla pak a přitom mu pomalu vtahovala košili z kalhot. "Nechci."

Košili mu prudce rozevřela až několik knoflíčků odlétlo. Pak se sklonila k jeho odhalenému tělu a začala ho jemně oždibovat. Tu a tam polaskala jazykem. Tam skousla zuby. Chvilku mu sála bradavky. Důkladně se jim věnovala a olizovala je. Muž pod ní začal sténat a přitahovat si ji blíž. Jemně ho praštila po prstech.

"Vyděsil si mě!" zahrozila mu a pak ho políbila na ústa. "Nemám ráda, když mě někdo děsí,“ zašeptala a vrátila se k jeho hrudi a jemně a přece zuby stiskla pravou bradavku. Pak ji olízla. A usmála se na něj. "Vyděsil si mě a já chci… svou satisfakci! Takže…" znova polibek na rty a jemné kousnutí do toho spodního, "… se mě za trest nedotkneš dřív než ti to dovolím. Jinak…!" a další polibek, "… tě odtud nechám vyhodit, jako špicla svýho švagra! Jasné?" zašeptala a znovu ho hluboce políbila na ústa. "Souhlasíš?" zeptala se francouzsky, když se od něj odtrhla.

Romain jen kývnul. Na nic víc se nezmohl... Tak promyšleně, tak lstivě ho ještě nikdo nesváděl. A ona byla tak... Pomalu vztáhl ruku, ale nakonec ji vrátil tam, kde byla. Na prsou ho pálily její polibky a šimraly její vlasy. Jeho milovaná devítka skončila někde pod postelí a Regina se nad ním skláněla, župánek jí sklouzl z ramen a odhalil tak světlou kůži...

"Nemuč mě," zašeptal potom. "Nemuč mě prosím..."

"Neboj se..." zašeptala a políbila ho. Pak se znovu sklonila k jeho tělu a polibky jela pořád níž a níž až k lemu jeho kalhot. Pásek mu rozepínala pomalu a přitom ho stejně pomalu občas pohladila po nohách. Nakonec skončil pásek na zemi. Kalhoty mu svlékla několik okamžiků poté. Stejně jako boxerky z prvotřídní látky. Znova se vrátila k jeho ústům a políbila ho. Přičemž o jeho přirození se jen tak laškovně otřela nohou.

"Polibek!“ poručila si

Přitáhl si ji k sobě a prudce přitiskl rty na ty její. Tvrdý, vášnivý polibek, kterým jí rozevřel a poplenil ústa. "Budu chtít víc, než jen polibek," zašeptal potom a svlékl jí župánek... A najednou mu jeho podvědomí naservírovalo poťouchlou myšlenku, kterou se nevědomky už zabýval. A on to prostě musel říct, poškádlit ji. Jemně... Neví nic o jeho povolání, bude jí to připadat jako nejapný žertík. A jestli se rozzlobí, bude tím jen rozkošnější...

"Budu chtít mnohem víc, než jen polibek, Profesore!"

"Prosím?" zeptala se a pak se zamračila. "Profesor? Kdo to je?!" Píchla ho prstem do hrudi. "Zlobíte mě pane! Myslíte na nějakého profesora?!" Znovu ho bodla prstem a pak se nad ním sklonila. "Žádný vyučující. Jen vy a já!" řekla a pak po něm sklouzla a políbila ho na vzrušené mužství a rukama mu zajela do slabin.  Pak ho olízla jako oblíbenou sladkost a po chvíli vsála do svých horkých úst, která ještě před chvílí plenil svým jazykem.

Vydechl a vdechl. Vzrušovala ho tak zkušeně, jako by přesně věděla, jaká hra na něj platí... Kde ho má políbit, olíznout.

"Ach bože!" zavzdychal a vjel jí prsty do vlasů. Její ústa hřála a mrazila zároveň a on věděl, že jestli hned něco neudělá, vybuchne, jako přetopený kotel. "Regino!" zasténal, když ho objal její jazyk a zalaškoval si s ním. V tu chvíli zapomněl na celý svět, na nejapné myšlenky. Chtěl jenom jedno... Jí. Jakkoliv, ale rychle... Rychle!

A ona ho dál hladila a vzrušovala až na pokraj příčetnosti a potom ho zase konejšila. Vedla ho zahradami slasti a bolesti až k vyvrcholení, které bylo tak ničivé a intenzivní, že se ani neovládl a přitiskl ji hlavu do svého klína. Musela vše spolykat. Ale on část toho už nevnímal. Na malou chvilku omdlel.

Probral se až po chvilce... Skláněla se nad ním a prsty mu přejížděla po tváři. Olízl si rty a potom ji políbil. "Jsi Ďábelská, víš o tom? Na tebe nejsou slova v žádném jazyce," dodal a políbil ji znovu. Hluboce a byl by přísahal, že ještě cítí chuť svého spermatu.

Znovu ho pohladila a pak sáhla po sklence z které se trochu napila sama. A znova ho políbila. Pak mu přidržela hlavu a nabídla pití i jemu. Přijal. Napil se a pak znova ona. Potom ho políbila a pohladila po tváři. "Chemoterapie. Proto nosím paruku," řekla mu a pak se napila a předala mu doušek polibkem.

"Nezdá se mi, že bys měla tak řídké vlasy," odtušil a požitkářsky se rozvalil v její posteli. To že je nahý a vystavuje tak na odiv každou křivku svého těla ho vůbec netrápilo. Přitáhl si ji potom k sobě, jediným, zkušeným pohybem. "Ale stejně budu chtít víc. Jsem nenasytný Francouz, víš?"

"Jsi, ale dej mi chvilku ano?" zašeptala a položila si hlavu na jeho rameno. Jen tak ho hladila a za chvilku měl pocit, že usnula. A jemu se také klížila víčka. To její teplo teď víc než cokoliv uklidňovalo a uspávalo...

Měl najednou sucho v ústech, chtěl se natáhnout pro šampaňské, ale jakmile zdvihl hlavu, připadala mu neobyčejně těžká. Jako na kolotoči... Pomalu, velice pomaloučku zamrkal. Potom zdvihl ruku a s námahou si s ní zamával před nosem. A pak mu to došlo. Měl s tímhle natolik velké zkušenosti, aby uhodl která bije.

"Ta mrcha!" procedil potom mezi zuby a s námahou ji ze sebe odsunul. Připadala mu těžká jako tunový kvádr betonu. "Ta..." začal jmenovat. Musela mu nasypat něco do pití! A pak si uvědomil... Napila se, políbila ho a on ten doušek vlastně vypil za ni. Tak ho zbavila případného podezření a měla toho v sobě jenom málo. Jenže nevěděla, že na něj podobné hnusy účinkují trochu jinak a trochu později i když by ta dávka nejspíš uspala i koně.

Slezl pomalu z postele a po kolenou se doplazil ke svému saku... Pojistkám v podšívce se vždycky posmíval, ale teď věděl, že mají své opodstatnění. Rychle vytáhl injekci a bodl si ji. Univerzální protijed, tak tomu říkal. Nebyl nadarmo Chemik... A tak jen seděl na podlaze, hlava se pomalu přestávala točit a on si dával dohromady dílky skládačky... I když se napila, stejně by se vzbudila dřív než on. A kdoví, co by bylo pak... S trochou námahy se oblékl.

Aspoň boxerky a kalhoty. Potom našel svoji devítku a dal si ji k ruce.

Když už konečně cítil, že se postaví a neupadne, zastrčil si devítku za pas a začal pomalu šmejdit po pokoji. Tiše, protože nevěděl kolik toho vypila a nechtěl riskovat nic. Nechtěl za sebou zbytečně nechávat mrtvolu... Prolezl koupelnu, ale nic neobvyklého nenašel. Jenom sáček od jednorázové barvy na vlasy, vcelku nic podezřelého. Potom šatnu... Ta už byla trochu zajímavější. Šaty byly všechny s čínským stojáčkem, takové, aby zakrývaly dekolt. To už bylo trochu podezřelé. Pak si uvědomil, že Regina za celou dobu, co tu byl, nerozsvítila... Rukavičky. Sice bez prstů, ale pokaždé dost dlouhé, aby překryly zápěstí. Prudce se otočil, když zaslechl šramot, ale to se jenom Regina převalila na posteli. Postel!

Kradmými kroky se připlížil zase zpátky a potom sáhl pod luxusní kus nábytku. Kufr. Obyčejný, dámské kostýmky, sportovní oblečení... Zavrčel. Nakonec se tam ponořil až po pás a u v místech, kde bylo čelo přiražené ke zdi nahmatal druhý kufr. A když ho potom ve světle pouliční lampy otevřel, tiše hvízdnul. "Bingo!" zašeptal si pro sebe. Tohle byl mužský kufr a ty věci by mohl nosit opravdu jenom muž. I na mužatce by vypadaly divně... "Jsem dobrej!"

Cvakl kohoutek natahované pistole. "Ne zase tak moc," ozval se melodický hlas.

Pomalu se zdvihl a zahleděl se do ústí zbraně. "Jo, špatně jsem odhad dávku. Vypila, nebo spíš vypil jste toho mnohem méně, než jsem čekal... Nebo jste odolnější, než jsem si myslel."

"Odolnější. Praxe dělá mistra," usmál se muž na posteli a posadil se pohodlněji.

 

"Takže přece jen jsem se nemýlil..." odtušil Romain a zabrousil očima na jizvu, která se v šeru zdála ještě bledší, než normálně jizvy bývají. "Že, Profesore?"

"Bohužel pro vás," odtušil muž a pomalu se zvedl. "Líbil jste se mi víc, když jste se mi dvořil."

"Zajisté, jako žena jste nevypadal vůbec špatně," doplnil ho Romain s mrazivým úsměvem a též se pomalu narovnal. Ani ho nenapadlo sahat k pasu pro pistoli. Pouze couvnul od okna, víc do pokoje a blíž k muži, který ho sledoval ostřížím zrakem. "Co s tím provedeme?" zeptal se potom.

"Vy si sednete a povíte mi kdo jste. A já to pak zvážím," prohlásil Profesor a zase si sedl. Přece jen to bylo jistější.

"Mohu si k tomu zapálit?" otázal se drze Romain a sedl si do křesla, přes které bylo přehozené jeho sako. Vylovil zápalky a cigártašku a aniž by počkal na dovolení, jednu si skutečně zapálil. "Romain Gaspard," představil se potom a vyfoukl kouř. "Už jsem vám to jednou říkal."

"Vaše přezdívka… I když možná na ni přijdu sám. Tedy pokud je to vaše pravé jméno, pak byste mohl být Chemik. Naděje našeho oboru," řekl muž a s úlevným výdechem si rozepnul vepředu speciální podprsenku. Sklouzla z něj a on se víc nadechl. "Velmi... nepohodlné."

"Dokonalé," ušklíbl se Romain. "Oklamal jste i mě... A taky dokonale..." Popotáhl z cigarety a odklepal na zem. "A mohu se zeptat, jak jste přišel na to, že bych mohl být Chemik? Profesore?"

"Vaše sako a stříkačka. Věděl jste co si píchnout a nebál jste se. Zajímavé. Jen málokdo v oboru má tu důvěru... V sama sebe. Kromě Mylady. A ten vypadá jinak."

"Oh, Mylady... Jsme na starém kontinentě, Mylady ať si zůstane v Americe. Jsou tak hrubí... Nikdy nedocenili jakou krásu v sobě jed skýtá," odfrkl si Romain znechuceně a típl zbytek cigarety. "Jinak jste se trefil, Profesore. Chemik, nebo také Kuchař Borgiů, tak mi říkají v Itálii."

"A chcete mé místo. A moje platební podmínky, jak jsem se doslechl," řekl klidně Profesor a pak se natáhl pro láhev s šampaňským. Napil se přímo z ní. "Mimochodem, vybral jste skvělý ročník. Regina vás musela okouzlit."

"Vaše platební podmínky jsou mi ukradené," ušklíbl se mladík. "Mě jde... De facto o trůn, víte? Vy jste král a já první následník. Taková je situace. A ano, Regina mě okouzlila, přiznávám. A ty peníze stály za to. Už dlouho mi to nikdo tak dobře neudělal," přimhouřil oči a roztáhl nohy. Pistole ho tlačila do břicha, ale přesto ani neučinil pokus odložit ji.

"Regina byla stvořena aby okouzlovala muže a případně jim dávala co chtějí," usmál se muž. Nijak ho to gesto nerozhodilo. On sám byl v branži příliš dlouho. "Trochu mě mrzí, že jste to odhalil. Čekal by vás okouzlující týden po jejím boku. Nikdy byste na něj nezapomněl. Je velmi vzdělaná."

"Och, myslím, že tohle je nezapomenutelnější zážitek... I když je bezesporu velmi vzdělaná," Romain pokýval hlavou a olízl si rty. "Jenom by mě zajímalo... To to takhle řešíte pokaždé, když chce muž víc, než jen orální sex?"

„Ne, jste de facto první koho si hraběnka dovedla až do postele. Jinak je velmi ctnostná a stále ještě truchlí za svého tragicky zesnulého manžela," usmál se trochu Profesor a pak přivřel oči.

"Ach bože! No připisuji to na účet svým kvalitám."

"Ne spíš tomu, že jste mě zajímal profesionálně. Dostal jsem echo, že tam někdo z branže bude. A hle, nemusel jsem ho hledat přišel za mnou sám." Muž se znovu pousmál. "A skutečně jste se nemusel bát... Jen byste se vyspal a ráno vzbudil s lehkou kocovinou. Hraběnka by vám řekla jak skvělý milenec jste a celý den by pak s vámi strávila chozením po městě. Nakonec byste šli na večeři. A pak možná znovu do jejího pokoje," řekl muž a znovu se napil.

"Hm... Jenže víte, já mám naneštěstí velmi dobrou paměť, takže by mi to, že si napamatuju na tak skvělý sex, bylo trochu divné... Přestřelil jste pane. Kontroluj se, když vím, že si můžu užít. No nic, skvělý sex to byl tak jako tak... Snad abych tedy už šel," pomalu se zdvihl a otočil k němu zády.

"Ne," řekl Profesor a pak se usmál. "Ještě ne pane." Pomalu vstal a přešel k němu. "Dnes tu zůstanete, už tak jste narušil hraběnčino soukromí. Takže teď se prosím vraťte do postele..."

Romain ucítil pistoli, přitisknutou na bedra a pomyslel si cosi o starých pardálech, kteří cítí, že se blíží někdo mladší. Pomalu uhnul tomu chladnému kovu a ještě pomaleji se otočil. A potom mu pohybem jako blesk položil na krk nůž. "Přejete si pokračování? Hraběnko?"

"Co myslíte?" zašeptal Profesor a v očích se mu podivně zajiskřilo. Pistoli stále držel u mladíkova těla, takže stačil jediný pohyb a byl by mrtvý. Stejně jako on sám, kdyby mu mladík prořízl krk.

"Tohle je situace, kterou by Capablanca nazval patem a rval si po ní vlasy," pousmál se Romain a přitiskl mu nůž víc na kůži. Vzápětí ucítil tlak na břiše. "Fajn... Tak to zkusíme jinak. Co kdybyste se napřed představil Profesore? Vy mé jméno znáte, já to vaše ne. Ať jsou síly vyrovnané."

"Své jméno... které máte na myslí?" zeptal se tiše muž.

"Nemůžu vám přece pořád říkat Profesore... Pokud možno, prosil bych upřímnost za upřímnost - taky jsem vám neřekl smyšlenku."

"Chad," odpověděl Profesor po chvíli.

"Fajn, takže Chade... Co uděláme s touhle situací? Nemůžeme tu stát věčně... Na těch podpatcích to asi není zrovna pohodlné a mě bude nepohodlně za chvíli... Takže co s tím?"

"Odděláte nůž a já zajistím pistoli," řekl Chad a klidně se na něj díval. "To vy mě chcete zabít, ne já vás."

"Možná později..." zareagoval Romain na slova o zabíjení. "Dobrá, až napočítám do tří, dám pryč nůž a vy zajistíte pistoli, berete?"

"Ok."

"Raz," začal počítat mladík. "Dva." Tlak na břiše se ani nehnul. On taky nožem nepovolil... "Tři!" Bleskově stáhnul nůž od jeho hrdla a hodil ho kamsi ke dveřím. Chad neméně bleskově zajistil pistoli a hodil ji ke dveřím do koupelny. A teď tam stáli oba beze zbraně a jen se na sebe dívali. "A co teď?" popíchl ho potom Romain.

"Hm?" Chad zvedl obočí a pak odkopl boty na podpatku. Rázem byl o pět centimetrů nižší, ale to moc nevadilo... i tak byl dost vysoký na to, aby si s Romainem hleděli do očí.

"Co myslíte?" zeptal se tiše.

"Měl bych návrh, ale nevím, jestli se vám bude líbit..." odtušil mladík.

"Poslouchám..."

Jenže Romain neřekl ani á ani bé. Prostě k němu jen přistoupil, vzal ho kolem pasu, vytáhl k sobě a políbil, dřív než stačil jakkoliv protestovat. "Dokončit, co jsme tak zdárně začali," usmál se potom ďábelsky a přejel mu po páteři, tak jako hraběnce Victorinoxové. "Victoriana Regina, une femme fatale," zašeptal potom s trochou despektu.

Chad se od něho trochu odtáhl a vrazil mu facku. "Ne!"

Chytil se za rudou tvář a posupně se usmál. "A předtím jste mě do té postele zval, vy svatoušku."

"Předtím to chtěli oba aktéři. Teď abych si dával pozor, zda mě nechceš otrávit."

"Hm, to možná chci," odtušil Romain ledově. "Ale napřed si chci něco užít!" sykl potom a vrhl se na Chada, ve snaze ho políbit.

Chad ho praštil a strhla se rvačka.

Síly byly podivně vyrovnané. Oba byli mrštní, obratní, oba ovládali umění zabít člověka pouhýma rukama a oba měli zhruba stejnou tělesnou konstrukci. Jediný rozdíl byl v tom, že Romain byl mladší...

Ladně se vyhýbal jeho útokům a sám se ho pokoušel zasáhnout. Marně. Jakoby oba chytali vzduch. Ovšem potom Chad udělal výpad, který Romain nestačil dostatečně vykrýt a tiše hekl, když ho pěst zasáhla do ramene. Bleskově využil jeho chvíle nepozornosti a ránu mu vrátil. Boj se stal zuřivějším. Prošli celým pokojem, šatnou i koupelnou, vypadalo to tam, jako kdyby se tudy přehnal hurikán. A přece ani jeden z nich nemohl říct, že má toho druhého v hrsti. Byli vyrovnaní a drobné rozdíly se smazaly... Patová situace podruhé. Capablancu by vezli do blázince.

Chad se sklonil a zasadil mu ránu ze spodu. Pak klopýtl o shozené křeslo. Spadl. A Romaina strhl sebou.

Ležel na něm, loket přitisknutý na jeho hrudi a sám cítil, jak ho svírá. Na okamžik se zadíval do těch jeho kouřových očí. "Nenecháme toho?" zašeptal potom chraplavě. "Takhle akorát zdemolujeme pokoj..." A olízl si suché rty. Z koutku mu tekla trochu krev.

"Dobře," hlesl Chad a pomalu uvolnil sevření. Pak se z něj odkulil a chvilku těžce oddechoval. Pak vstal a došel k baru. "Doufám, že jste mi neotrávil Martini."

"Jediný, kdo dnes něco sypal do pití, jste byl vy," odtušil Romain ledově a zdvihl se do sedu. "A jestli mi nevěříte, klidně se napiju jako první..."

Chad jen mávl rukou a nalil jim oběma štědrou dávku. A taky trochu vody. Pak s tím došel k mladšímu muži a předal mu sklenku.

Romain se vytáhl na nohy a sklenku vypil na jeden zátah. Potom opatrně protančil mezi rozbitými věcmi k posteli a lehl si na ni.

"Chcete vodu?" zeptal se Chad, který zrovna upíjel ze své sklenky a když kývl, nalil druhou sklenku a přešel k němu. "Prosím."

Romain od něj vodu přejal, ale nebylo mu dopřáno, aby se napil. V té chvíli se totiž ozvalo ostré zaklepání na dveře a úzkostný hlas.

"Madam, madam, jste v pořádku? Slyšeli jsme nějaký hluk." Mladík prskl vodu zpátky do sklenice a potom ji postavil na stolek a zároveň se natáhl po Chadovi.

"Pojďte sem!" rozhodl, když viděl, že otvírá ústa, aby něco odpověděl. Romain mu nedopřál čas. Jen ho bleskově povalil a lehl si na něj... "Hraběnka má pánskou návštěvu, co s ní asi dělá?" zašeptal mu potom do ucha. Dveře se pootevřely.

"Madam?"

"Až odejde, zabiju vás," stačil ještě hlesnout Chad a pak už ovinul své ruce kolem jeho těla. "Si‘l… mon cherr!" zašeptal a jeho hlas zněl opět jako hlas hraběnky Victorinoxové. Služebná, když spatřila propletená těla na posteli, zčervenala a okamžitě vycouvala ze dveří.

Chad se konečně nadechl, a zaposlouchal se. Jakmile kroky na chodě odezněly, a on osobně to odhadoval tak na tři lidí, útrpně si povzdychl. "Zkazil jste mi pověst!"

"Ale vůbec mi to nevadí," zapředl melodicky Romain a jeho hezká tvář, přioděná světlem z lampy najednou vypadala... Neobyčejně svůdně. "Nebo jste se s nimi snad chtěl vybavovat?"

"Samozřejmě že ne," odtušil Chad a pak se na něj zadíval. "Co ze mě teď slézt?"

"Co mě políbit?" navrhl Romain a přejel si rty jazykem. "Mohli by se za chvilku třeba vrátit..."

"Nevrátí se. A polibek nedostanete. Navíc... Ano, cítíte to dobře, ten sex byste si užil jen vy. Mě by se tělesné uvolnění vyhnulo." Když ho mladík poctil nechápavým pohledem povzdechl si. "Hraběnka, je dokonalé krytí, takže když se s někým líbá a tiskne se k němu, ten nesmí cítit, že je něco v nepořádku. Takže mám prášek. Potlačí všechny případné choutky. A ano, udělá ze mě na nějaký čas impotenta. Stačí?!" zeptal se Chad vztekle.

"Chcete protilátku?" zeptal se Romain mazlivě a ukázal na své sako. "Jsem bohatě zásoben..."

"Ne díky, nechci mít sex s korunním princem, co se mě snaží zbavit. Díky."

"Hm... Tak to byla asi hraběnčina vůle, že si se mnou užila... Víte, to šampaňské... Mohl jste mi ho nalít kdykoliv..." zašeptal Romain a jeho hlas zněl najednou hebce, jako samet. A pořád na něm ležel. Prsty mu vjel do vlasů a nahmátl pár akupunkturních bodů. "Neužíval byste si se mnou, kdybyste to aspoň trochu nechtěl..." políbil ho na spánek. "Že je to tak?"

"Dobře, líbil jste se jí, mě, zaujal jste mě... stačí?" řekl tiše Chad a trochu se ošil. "A jak víte naše povolání je osamělé. Občas si chceme udělat radost."

"Já vám chci udělat radost..." pohladil ho ve vlasech a začal jemně masírovat. A přitom se ho dotýkal rty. Na lícní kosti, na očním víčku, na spánku, za uchem. Všude nechával sotva postřehnutelnou stopu polibku. "Nechci vás zabít... Dnes ne. Teď ne... Možná někdy v budoucnu..." zamumlal mu potom do ucha a olízl ho. A přitom ho neustále hladil, trochu i masíroval. Nic násilného.

"Řekl jsem… Už jsem vám řekl, že se snažíte zbytečně. K sexu mě nesvedete..." hlesl Chad, ale musel přiznat, že se mu to laskání líbí. Už dlouho ho nikdo jak nehýčkal. "Mimo jiné já jsem muž to vám nevadí?"

"Vidíte, to je zajímavá otázka. Už jsem si ji taky položil... ale moje svědomí tak nějak mlčí..." odtušil Romain s úsměvem. A hlazením sklouzl z vlasů na krk, potom na ramena a ještě níž a tam kde se Chadova těla dotkly ruce, následovaly je téměř hned rty. Letmé, motýlí doteky, které nic neříkaly nic a přesto slibovaly mnoho. Dospěl k jeho pasu a trochu se zasmál, když spatřil prapodivné, luxusní prádlo.

"Vskutku dokonalé," zašeptal a pak ho svlékl. Chad měl pravdu, nebyl vzrušený... A přesto ho Romain políbil na špičku údu. Jen tak, ze zvědavosti. A potom přejel dlaněmi jeho ploché břicho a sem tam jen trochu přitlačil, když narazil na stáhnutý sval. "Uvolněte se... ta látka potom zabere rychleji..."

"Nevím proč bych měl?" hlesl starší muž a pak trochu zaklonil hlavu. I když ho dotyky nevzrušovaly, byly mu příjemné. Velmi příjemné. A tak  moc že dokonce a chvilku zavíral oči a nechal se chvílemi unášet těmi pocity. Aby se pak znova probral s tím, že ten, kdo o něj pečuje, je další zabiják, který se navíc netají tím, že ho chce zabít.

Ve chvíli, kdy mu tahle myšlenka přišla na mysl, ucítil také prudké bodnutí v levé noze a potom jemné prsty, které uvolňovaly stažené svaly kolem vpichu. Romain totiž využil chvíle, kdy byl mimo, a rychle si donesl ještě jednu dávku svého univerzálního protijedu. A bodnul mu ji tak, aby se co nejsnáze dostala do krevního řečiště i do svalů. A přitom se usmíval.

"Zabere to tak deset minut..." zašeptal potom a jemné prsty přejely po Chadově mužství. "Odpusťte, nemohl jsem odolat."

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Kurva

(sisi/ctenar, 9. 2. 2009 23:18)

Ja bych taky neodolala kdyby si pokracovala kurnik fik hymlhergot (pardon za ty vyrazy)

Po delší době...

(Freedreamerin, 14. 9. 2008 15:11)

... jsem se tu zase zastavila a nestačim se divit. Další úžasná povídka, ale skončit v tom nejlepším... *nevěřícně kroutí hlavou*... doufám, že se brzy dočkáme pokračování...^.~

Ááááááááá!

(Nex, 13. 9. 2008 22:27)

Okamžitě dodej pokračování! Nebo dojedu zakousnout Beu! *devil smile*

Super. A čo bolo ďalej?

(Mononoke, 12. 9. 2008 16:38)

Moji obľúbenci sa vrátili... Chad bol pred Black Angelom ešte Profesorom? Potom si zmenil identitu? Alebo bol oboma súčasne pre rôznych zamestnávateľov?

Tak pred Allanom bol Chemik? Alebo to nedotiahli do konca?
Prosím si ďalšie pokračovanie.

Tak to byl

(Kat, 12. 9. 2008 16:20)

návrat s velkým N. pěkná povídečka od mistra pera a rozhodně skvělý nápad. Jo Chad se nám nezdá. Musím se přiznat skvělé jsme se bavila a nenapadlo mně, že je opravdu mu natož takové zakončení.
Takže doufám, že bude pokračování dalších mých oblíbených cyklu.

=0)

(Teressa, 12. 9. 2008 10:49)

parada =3...bolo to super!!ozaj mam otazku:bude pokracovanie k cyklu Světlo a stín??