Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když potkáš svého anděla

6. 12. 2007

Věnováno Kat a Bee

 „Chade?“

„Ano?“ Tichý trochu chraplavý hlas zazněl z pohovky nedaleko krbu.

„Tady jsi, všude jsem tě hledal.“ Tmavovlasý muž přistoupil k pohovce a pohladil muže na ní po krátkých lasech.

„Je ti tady lépe?“

„No,..je to lepší,“ tichý výdech a pohled na tmavovlasého.

Je tak krásný. Tak při síle. Proč se zahazuje s někým jako jsem já? Proč mě vůbec odtamtud vytáhl? Proč teď ta péče, když vím, že mu to nedá a znovu se pustí za nějakým blyštivým kamínkem?

„Chade,nemrač se.“ Polibek na čelo a pak Allanovi ruce ve svých vlasech. Chad ví, že nemá šanci. Tenhle mladý znuděný milionář moc dobře věděl co dělá, když ho poprvé objal zatímco on se zmítal v zajetí svých nočních můr. Pamatoval jako by to bylo včera. A přitom nedávno od jejich prvního setkání uplynulo už pět let.

 

Bylo horké léto a ze všech uliček i po setmění sálalo vedro. Procházel se a cítil ve vzduchu nebezpečí. Vlastně ani pořádně nevěděl proč, ale…jeho podivné smysly ho nikdy nezklamaly….

Valencie  je večer rušná, hlavně ve středu města. Horko už pomalu polevilo a ožívají malé i větší  hospůdky. Hudba hraje  a ulice  jsou plné lidi.Město žije v noci.Lidé se procházejí, sedí na terasách, popíjejí víno, kávu, pivo a k tomu mají tapas. Ten zvyk se mu líbil. Vlastně, kdyby nebylo toho podivného pocitu tak se tady cítil konečně dobře. Po té práci v Káhiře, ale pořád převládá pocit, že je mu někdo na stopě. Nemá rád ten pocit. Dal si ruce do kapes pískových kalhot a pomalu šel dál.

 Bílá košile ostře kontrastovala s jeho opálenou pletí, která dávala vědět, že její majitel strávil dlouhý čas na slunci. Chvíli se zastavil, aby pozoroval malé děti, jak si hrají na ulici a nadechl se vůně čerstvé paelly. V žaludku mu zakručelo a on se trochu zamračil. Měl hlad, ale ještě chtěl dokončit svoji obchůzku.  A pak si možná zajde do toho krámku na pláži, kde dělají ty nejlepší gambas co kdy jedl.

Pohodil  světlými vlasy, které mu v předu už trochu padají do  očí a pak z náprsní kapsy vytáhl stříbrné pouzdro na cigarety. Zapálil si a spokojeně vyfoukl obláček kouře.

Došel až k malé nenápadné motorce a nasedl a nastartoval. Suchý vítr se mu trochu opřel do tváře a on přivřel oči. Ano, něco bylo cítit ve vzduchu.

Konečně se propletl kolonami aut a dostal se až na pláž. Zaparkoval, sesedl a pomalu se vydal k malé hospůdce na pláži. Měla otevřenou terasu a krásný výhled na pláž, která se koupala v záři měsíce. Zhluboka se nadechl.

Vešel do ní a ke svému příjemnému překvapení, jeho oblíbené místo, ze kterého bylo vše vidět a on sám nebyl, bylo volné. Posadil se a objednal si gambas a bílé víno a vodu. Nechtěl moc pít, ale potřeboval, aby mu něco roztáhlo žíly, poslední dobou cítil, jak si jeho práce na něm vybírá svou daň.

„A to mi ještě nebylo třicet,“zamumlal trochu znechuceně a vyklepl z pouzdra další cigaretu. Zapálil si a čekal až mu donesou objednávku. Od moře vála příjemná bríza a on se na chvilku cítil uvolněně a spokojeně. V dálce za ním svítilo město a někde nad hlavou mu přelétl jako temný stín racek.

Když mu donesli jídlo, španělsky poděkoval boubelaté číšnici a věnoval ji jeden ze svých vzácných úsměvů. Pak se pustil do jídla.

Nebyl ani v půlce, když uviděl jak vešel. Okamžitě ho otipoval na bohatého muže a jeho společníka na bodyguarda. Také věděl, že i pro něj by byl ten bodyguard těžkým oříškem. Pokud bych na něj nešel s odstřelovačkou, napadlo ho vzápětí.

Bodyguard se na něj zkoumavě podíval a pak vybral druhé nejvýhodnější místo k sezení.  Chad lehce pozvedl uznale obočí, když si všiml, že svůj objekt bezmála kryje vlastním tělem. V tu chvíli už o něm věděl, že je to nejspíš Rus či alespoň občan bývalého SSSR. a že prošel tamějším výcvikem.  Někoho by možná přesvědčil obyčejný vzhled, ale on si dobře všiml očí, způsobu pohybu i toho jak se mu svaly rýsovaly pod košilí.

Dvě zbraně. Čežeta a zřejmě glock. Zajímavá kombinace. A nůž.  Chadovi letí hlavou útržky informací a on na chvilku pevněji sevře skleničku, jak se mu před očima najednou zjeví místnost s podivnou vanou uprostřed a dva podobní muži, jak ho drží spoutaného mezi sebou. Nějaké otázky. Zavrtí hlavou. Pytel na hlavu. A pak ho hodili do vany a drželi pod vodou dokud se skoro neutopil.  V poslední chvíli ho vytáhli a znova s zeptali.

Vzpomínka zmizela a on se napil. Všiml si upřeného pohledu bodyguarda a pokusil se usmát. Kupodivu se mu to povedlo. Sklonil se znova nad svým jídlem, ale už si ho nedokázal vychutnat. Ta vzpomínková vize mu zkazila celou večeři. Mimoděk slyšel jak si nově příchozí objednali Paellu Marisco a nejlepší bílé víno. Trochu se usmál Paella Marico byla specialita vskutku světová. Paella s mořskými potvorami a šneky a rýží obarvenou šťávou sépie. K tomu citron a česneková majonéza.A pak a zákusek. Samozřejmě že jen ta nejlepší kokosová zmrzlina s ovocem a čokoládou.  Postřehl, že jako předkrm jim donesli olivy. Tiše spolu mluvili a on se přistihl, že jim trochu závidí. Jak to bylo dlouho co si on takhle s někým popovídal?

Ani nevěděl, proč ty dva pozoruje. On sám už dávno dojedl a klidně popíjel malou kávu s trochou koňaku. Před ním na stole plála svíce a on sám seděl ve stínu. Díval se do tmy a tak si první všiml podivného stínu na nedalekém útesu. Ucítil závan nebezpečí a najednou přesně věděl kudy půjde první výstřel. Přes rameno bodyguarda přesně mezi ty zvláštní oči, které se teď smály.

Obloha se potáhla černými mraky a začal vát silnější vítr ohlašující bouři. Chad zvedl hlavu a zamračil se. Takhle pěkně zmoknu.

Najednou měl pocit, že se čas zastavil. Ten bodyguard byl lepší než si myslel. Vstal o několik vteřin předtím, než spatřil záblesk výstřelu. Bodyguard udělal krok a pak se zhroutil na stůl. Na něm zrovna stály poháry s kokosovou zmrzlinou.

Na světlé košili mu zela na zádech díra.

Slušná ráže,napadlo Cheda předtím než sám šel k zemi. Na ni už ležel i mladý muž. Střelec vypálil podruhé.

„Žabař,“ujelo Chadovi, když mu kulka hvízdla nad hlavou. Zděšený křik ostatních hostů nevnímal a plazil se víc do tmy. Najednou ucítil, že se někdo plazí za ním. S lehkým údivem zaregistroval, že je to onen muž po kterém se střílelo. Chtěl ho poslat ke všem čertům, ale pak se mu zadíval do očí.

Nebyl v nich ani tak strach. Byly podivuhodně chladné a přeci v nich bylo něco o ho zarazilo a donutilo ho kývnout mu, aby ho následoval.

 

I know there’s something in the wake of your smile
I get a notion from the look in your eyes, yea
You’ve built a love but that love falls apart
Your little piece of heaven turns too dark



Dostali se do tmy a tam mu pokynul ať se zvedne. Najednou se blízko nich ozvaly kroky a Chad ho chytil  a zarazil v dalším kroku. Muž se mu okamžitě podřídil. Chad pomalu vytáhl zbraň a rozhlédl se kolem.

Někde blízko. Někde moc blízko.

Skoro cítil jeho dech a pak ho uviděl. Někde za sebou v dálce cítil snipera. Pomalu zastrčil zbraň a pak udělal tiše dva kroky. Muž se otočil jejich směrem. A pak vytáhl kudlu. Chad cítil jeho úsměv a pak ten muž zaútočil. To že si vybral jako cíl Chada bylo poslední chybou v jeho životě.

Vyheknutí a zvuk boje. Chad se musel usmát. Protivník byl dobrý, ale na něj nestačil. Byl mrtvý v několika okamžicích. Chad mu zlomil vaz.

Opatrně muže položil na zem a pokynul stojícímu …

„Jmenuji se Allan Rodney Roderick Eden,“řekl tiše muž, jakoby tušil co chce.

„Aristokrat?“

„Obchodník.“

„Vaše konkurence vás asi nemá moc ráda.“

„Ne, jsem dobrý.“

„Je mi líto vašeho bodyguarda.“

„Díky, byl to přítel.“ V hlase mu v to chvíli zazněl smutek.

„Je tu ještě ten střelec,“přerušil jeho úvahy Chad.

„Budete mi dělat bodyguarda? Dobře vám zaplatím a už jsem viděl, že jste dobrý. Možná lepší než byl Michail.“

„To vám řekl on?“

„Ano. Tak přijmete?“

Tichý povzdech.

„Pro teď. Nenechávám za sebou  rozdělanou práci.“

„Díky. A vaše jméno pane?“

„Chad Corbin.“

„Těší mě pane Corbine, mohu vám říkat Chade?“

Chad dal oči v sloup. V zádech mají snipera a on se ho ptá jako by byli na banketu u královny.

„Jo.“

„Díky.“

„Pojďte. Musíme si pospíšit. Ten střelec nebude čekat až si dáte svůj čaj o páté.“

Rozběhli se po písku  Chad se musel v duchu obdivovat s jakou lehkostí ho ten muž následoval. A když mu pak řekl, ať se nehýbá.

„Máte zbraň?“

„Ano, Michail trval na tom abych…“

„Fajn, pokud někdo půjde neváhejte ji použít. Když se spletete, na právníky máte  peněz dost.“

„Jak poznám vás?“

„Písknu.“

Na ta slova zmizel Chad jako stín.

Allan chvilku stál a pak najednou zaslechl jen jak něco těžkého spadlo na zem a za chvíli zaslechl zapískání.

Neozval se ale a počkal až Chad dojde k němu.

„Velmi dobře.“ Pochválil ho Chad.

„Potřeboval bych se teď vrátit do hotelu a pak zařídit Michailovi pohřeb a …“

Chad si ho pozorně prohlížel zpoza přivřených víček. Bylo v něm víc než ukazoval a on to věděl. Cítil to.

„Dobře, doprovodím vás. Kde bydlíte?“

„Hotel Casablanca Blue.“

„Vyzvedne si věci a přestěhujete se.“

„Také o tom uvažuji, ale je sezóna všude bude plno.“

„Zkuste HN hotel.“

„Dobře, mám auto nedaleko.“

Chad jen kývl hlavou a šel s ním. Ale když se blížili k černému jaguáru, opět ho ovanul pocit nebezpečí. Natáhl ruku a zarazil muže vedle sebe.

„Zůstaňte ve stínu.“

Chad sám vystoupil ze stínu a šel k černému sportovnímu jaguáru bez střechy.

Allan se díval jak se pružným jakoby kočičím krokem vydal k jeho autu a srdce mu bušilo najednou rychleji. To že se ho pokusili zabít pro něj nebylo nové. Ale bylo mu líto, že to odnesl Michail. Jenže, když se díval na muže, kterého si nyní zvolil jako ochránce, najednou se cítil v takovém bezpečí jako nikdy za tu dobu co zaměstnával Michaila.

Musím ho získat. Nesmí odejít. Přesně někoho takového potřebuji. Jak to říkal Michail? „Má v očích stíny a s největší pravděpodobností to bude  zabiják. Ale zdá se, že má své zásady.“

Allan se díval jak klesl na všechny čtyři a na chvilku se zadíval pod auto.  Pak se stejně klidně zvedl a šel k němu. Allan se mu zadíval do očí a pak najednou stál u něj a strčil ho do příkopu u cesty. Sám skočil na něj a zakryl ho vlastním tělem. V tu chvíli auto vybuchlo.

 

Sometimes you wonder if this fight is worthwhile

The precious moments are all lost in the tide, yea

They’re swept away and nothing is what is seems

The feeling of belonging to your dreams

 

Cítil jak kolem poletují kusy hořícího plechu a cítil i to jak do jeho ochránce cosi vrazilo a on tiše vyhekl.

„Není vám nic?“ Chtěl se zeptat ale otázka se mu zadrhla v hrdle, když si uvědomil, že se dívá do ocelově šedých očí, které se na něj vážně dívají. Málem se v těch očích ztratil. Nikdy neviděl tak krásné a přitom smutné oči. Najednou se ty oči změnily a na něj z té hubené opálené tváře hleděly dva  kouřové diamanty.

„Zdá se, že jste přišel o auto, pane Edene.“

„Allane, prosím.“dostal ze sebe tiše a pak, když z něho Chad vstal, sám se postavil.

„Tak to vypadá, že si budete muset vzít taxi. Pokud nechcete jet na skůtru.“

„Raději bych…jel..“

„Well. Pojedeme.“

Když pak jeli spolu a Allan ho objímal kolem pasu měl najednou dobrý pocit. Jako by se mu vrátila jistota a on byl svým způsobem rád, že ho může chránit. Po tom masakru v Káhiře a tomu co se stalo v poušti…bylo příjemné, že mu někdo věřil. Vlastně, musel si přiznat, že už dlouho se mu nikdo tak nevydal všanc. a ačkoliv ten muž, ten Allan byl jistě velmi schopný, nebyl v každodenním boji o přežití tak zkušený jako on.

„Je něco o by jste postrádal, kdyby jste to nechal v hotelu?“zeptal se, když zastavil na jednom kruhovém objezdu.

„Můj kufřík v hotelovém trezoru.“

„Dobře, vyzvednete si ho a pak vás zavezu do hotelu kde bydlím já. Žádné přihlašovaní nic. Prostě na noc zmizíte.“

„To zní dobře. Skoro bych řekl, že je to vzrušující nabídka,“zasmál se mu do ucha Allan. Chad tiše zavrčel. Jenže v tu stejnou chvíli si uvědomil, že  ho Allanovi vlasy jemně lechtají na krku a že je mu to víc než příjemné. Stejně jako jeho dech na jeho krku. V duchu tiše zaúpěl.

Ono mě to snad ještě vzrušuje!

Raději se znovu soustředil na jízdu a když pak k nelibosti pikolíka zastavil svůj skútr blízko červeného koberce pod baldachýnem, který byl nad vchodem hotelu, jen pokrčil rameny.

Šel po Allanově boku k recepčnímu pultu a cestou se pozorně rozhlížel. Jeho smysly se znova zbývaly vyhodnocováním nebezpečí a ne tím jak na něj bohatý společník působil.

To máš z toho, že …no jen si vzpomeň, kdy jsi měl naposledy sex, hm? No…no…dávno co?!

Trochu se ušklíbl. Ano, tohle byl při jeho práci poněkud problém. a on ať už byl jakýkoliv, toužil po trvalém partnerovi. V jeho případě partnerce. Jenže, kde na ni vzít čas? Ze začátku měl v patách MI5 a teď? Teď má příliš práce na to, aby se někde mohl usadit a MI5 taky zrovna neodložila jeho případ k ledu, jak by si přál.

Díval se jak si Allan vyzvedl kufřík a pak s ním odešel ven. Rozhlédl se. Naslouchal a pak mu pokynul, že mohou jít.

 

Listen to your heart when he’s calling for you

Listen to your heart there’s nothing else you can do

I don’t know where you’re going

And I don’t know why

But listen to your heart before you tell him goodbye

 

Opět ho objal pažemi a on je oba odvez do HN hotelu. Skútr nechal kus od hotelu a dál šli pěšky. Přes recepci ho dostal jako by byl duch. Allan se ani nestačil otočit a už byl na útulném pokoji a seděl na velké posteli, která pokoji vévodila.

„Jestli je tu ještě pohovka, vyspím se tam.“ řekl tiše Allan.

„To je ten problém,“zasmál se tiše Chad. „Není. Takže se doufám nedotknu vašeho jemnocitu, když vám oznámím, že spíme spolu v jedné posteli. Nebo můžete spát na zemi.“

„Beru tu postel.“ Usmál se na oplátku Allan a on měl pocit, že ho to ještě pobavilo.

„Pokud chcete koupelna je tamhle a je tam i druhý ručník.“

„Díky.“

„Není zač,“zavrčel trochu podrážděně Chad. Ten muž ho zneklidňoval.

Za necelou půlhodinu leží vedle sebe v posteli. Chad v trenýrkách a Allan ve svých saténových boxerkách. Oběma je příliš vedro, aby si brali něco jiného. Přesto měl Chad zpočátku nutkání vzít si i nátělník. Přece jen známky na těle, které měl z různých akcí a pak i zakázek byly dost patrné. Zvlášť jedna. Kulka tehdy prošla plícemi a málem ho to stálo život. Jediný případ ze začátku jeho kariéry u MI5. Pamatoval si to jako teď. Ten muž byl zabiják. Nebezpečný zabiják a přesto, když ho uviděl poprvé málem se mu zastavil dech. Dlouhé popelavě blond vlasy, oči jako chrpy a hlas, z kterého mu běhal mráz po zádech. Nikdy do té doby nepomyslel na muže jinak než na přítele, či nepřítele. Ale tady se beznadějně zamiloval. Věděl, že dělá chybu, ale nemohl si pomoci. A pak, když proti sobě stáli v překladišti v docích, nedokázal vystřelit. Jeho přízrak ano. Ta kulka ho málem zabila. Ani on sám později nevěděl, jak dokázal vystřelit. Jisté bylo, že toho, do koho se zamiloval zasáhl a ostatní z útvaru ho pak uštvali jako raněnou šelmu. Chyboval jen kvůli své slabosti. Jen kvůli poblouznění. Od té doby už vše promýšlel a kalkuloval. A byl sám. Lehne si na břicho a snad podvědomě se skrčí do něčeho co by se dalo přirovnat k stabilizované poloze. Jenže není. Je to nejlepší možná poloha k tomu aby okamžitě vystřelil z lůžka při jakémkoliv náznaku nebezpečí. Za ta léta si to už odzkoušel. Pistoli si dal pod polštář a pak zavřel oči. Spal v několika málo minutách.

Allan ležel vedle toho muže a poslouchal jeho dech. Vnímal i to jak se přetočil a i když se spánkem trochu uvolnil, přece jen tušil, že se neuvolnil docela. Že je nějaká  mentální pružina, která ho drží v téhle pozici a nedovoluje svalům si odpočinout víc než je nutné.

„Jakého věku se dožívají nájemní vrazi?“ zeptal se jednou Michaila.

„To je různé. Ti nejlepší odcházejí z branže dokud je čas, ale jinak…stop je neurčený. Jenže obecně začneš po pětačtyřiceti vypadávat z kondice. Ztrácíš koncentraci a tak dále. Takže biologický stop je tak pěta šesta čtyřicet.“

„A ti nejlepší odcházejí dřív? Proč?“

„Protože ví, kdy mají odejít. Nejlépe se nechají na oko zabít, mají nehodu, nebo něco podobného. Jak kdy. Zametají stopy a končí.“

„A v poslední době, kdo je nelepší?“

„Proč se ptáš, chceš si někoho najmout na zabití?“

„Jen mě to zajímá, nic víc.“

„Pokud to skutečně chceš, mohu ti to zjistit. Víš, tím, že je zná policie a zná jejich tváře, tak nejsou dobří. Jsou špatní. Dobří jsou ti, kteří po sobě zanechají pouze jméno nebo nic.“

„A zjistíš mi tedy, kdo je teď ten dobrý.“

„Když to chceš…“

„Díky.“

Za týden na to měl na stole složku se jmény. Převážně se jednalo o jména falešná či přezdívky. Zaujalo ho pár jmen. A mezi nimi i přezdívky jako Kardinál, Mylady a Black Angel.

A teď ho docela zajímalo, jestli i jeho společník nebyl v těch materiálech. Oči měl na to tvrdé dost. Jenže na podobné úvahy byl dnes už moc unavený a tak usnul jako by ho do vody hodil.

V noci ho vzbudilo sténání a tiché kletby. Nejdřív sebou trhnul, protože myslel že se někdo dostal do pokoje, ale pak si všimnul, že je to jeho společník, který sebou ve spánku neklidně házel.

„No. Stop shooting! Stop! Nein!“

Allan se ani moc nerozmýšlel a položil mu ruku na rameno.

Vzápětí se díval do dvou studených očí a ústí pistole. Ruka s pistolí se ani netřásla.

Ta rychlost i ta pistole, to všechno mu vyrazilo dech. Vše na co se zmohl bylo.

„Já..já jsem Allan Eden.“

Muž na něj pořád mířil, ale bylo vidět jak pomalu procitá. Za několik okamžiků sklonil pistoli a zajistil ji.

„Promiňte,“zašeptal tiše a v hlase mu zazněl potlačovaný smutek. A Allan měl v tu chvíli strašnou touhu ho obejmout. Obejmout, utěšit a políbit. Musel se v duchu usmát. Ano, on neměl proti ničemu zábrany..pokud se sexu týkalo, měl ho rád.  A s muži už to jednou dvakrát zkusil. Jenže nikdy se mu to tolik nelíbilo jako se ženami. Když se však poprvé v té malé plážové hospůdce podíval na tohohle muže, žaludek se mu stáhl a srdce začalo bít rychleji. Něco ho na něm fascinovalo a přitahovalo.  To co z něj vyzařovalo. Ta síla. To tajemství. Lákalo ho to jako můru ke světlu. Trochu se bál, že se spálí, ale, když ho teď viděl jak z hluboka dýchá a snaží se uklidnit, najednou si nemohl pomoci a musel ho obejmout. Nejdřív jen trochu, trochu a pomalu,říkal si v duchu, když mu položil ruku na rameno.Nejdřív sebou poděšeně cukl a na chvíli ztuhnul, ale pak…na malý okamžik se mu zdálo, že přivřel oči a tiše vydechl. Klidně. Uvolněně.

Pak jeho ruku setřásl a zvláštně se na něj zadíval.

Allan nic neřekl a stáhl se na svou stranu postele. Chad se zvedl a šel se napít. A pak ještě dlouho stál u okna a díval se na noční Valencii.

Ráno si nechají donést snídani,ale i tady Allan vidí jak je opatrný.

On mě opravdu hlídá!Napadne ho. Dívá se na něj a zkoumá zvláštní přívěšek, který má muž na krku. Připadá mu, že už ho někde viděl, ale není si jist kde. Kolečko, jehož větší část je tmavá a menší světlá a zvláštně se prolínají. Určitě jsem to viděl, určitě! Napadne ho. Jenže, kde?

„Můžete se nasnídat a pak vás doprovodím na policejní stanici.“

„Raději bych kontaktoval velvyslanectví, nechci…“

„Co? Navíc velvyslanectví ve Valencii není. Takže...“

„Nechci na sebe upozorňovat noviny.“

„Myslím, že to už jste víceméně udělal.“

„Jistě, vybuchlé auto, dvě, tři mrtvoly na pláži. Teď se chci jen bezpečně dostat domů.“

„To chápu,“řekl tiše Chad a díval se jak jí.

Vyšli do dalšího slunečného a parného dne. „Takže nejdřív na stanici, pak hotel a letiště. A domů. Já vím, že po vás chci moc, ale mohl by jste mě doprovodit i tam?“

„Jistě.“

Šel vedle něj nebo pár kroků za ním. U policejní stanice  s ním srovnal krok.

„Prokážete mi službu?“

„Ano. Jistě.“

„Nezmiňujte se o mě. Já vás počkám venku.“

„Dobře, věřím vám.“

Věřím vám. Chad stál nedaleko budovy policie, tak aby byl mimo dosah kamer a četl si noviny. On mi věří! Pořád se mu to zdá nemožné, ale je to tak. On mu věří. Trochu potřásl hlavou a čekal. Věděl jak dlouho bude trvat napsání protokolu a byl rozhodnut tady počkat.

Když po dvou hodinách Allan vyjde ven, připojí se nenápadně k němu a  ukáže se mu až daleko od policejní stanice.

„Věděl jsem, že na mě počkáte, děkuji vám.“

„Za nic,“ zabručel Chad a doprovodil ho k jeho hotelu. I tam na vše dohlížel a nakonec se s ním vydal na letiště.

Letiště je ve Valencii malé, ale poměrně rušné. Chad se ostražitě rozhlédl kolem a pak tiše vydechl.

„Letenku.“

„Cože?“ Podivil se Allan.

„Potřebuji letenku, poletím s vámi.“

„Proč?“

„Vaše bezpečnost pamatujete? Máte možnost letět sám teď, počkat na pozdější let, nebo mi zaplatit letenku.“

„To tu necháte svoje věci?“

„Nic n hotelu nemám, cestuji nalehko.“

„Aha. Tedy….Když myslíte. Na pozdější letadlo se mi nechce čekat.“

Chad se na něj zkoumavě zadíval a pak pohlédl přes něj.

„K zemi!“ vyštěkl a strhl ho k zemi.

V místě kde předtím stál Allan kulka vyryla v dlaždičkách díru.

„Pořád jste velmi populární,“řekl Chad, když ho rychle vedl přikrčeného pryč.

„Nic jsem neslyšel.“

„Používá tlumič, stejně jako ten na pláži. Nechce vzbudit rozruch.“

„Ale proč-!“

„To musíte vědět vy sám,“zamumlal Chad a vklouzl s ním na pánské toalety.

Zatlačil ho do kabinky pro vozíčkáře a tam mu přikázal aby si stoupl na mísu.

„A tiše.“

 

Na toalety vklouzli tři muži. Tři zabijáci, jak pochopil Chad. A ne moc dobří. Usoudil v zápětí. Nebyli dostatečně secvičení. Sžití.

Chad se usmál. Bude to hračka.

Když začali otvírat jednotlivé kabinky, naznačil Allanovi, že se má skrčit.  A jakmile otevřeli tu jejich, vykopl dveře jejich směrem a  vystřelil. Pistole třikrát suše štěkla, jak na ni měl našroubován tlumic  tři těla se poroučeli k zemi.

„A teď do letadla, rychle.“

Chad ty tři zavřel právě ve vozíčkářské kabince a pak šel s Allanem k odbavení.  Allan mu mezitím zajistil jedním telefone, letenku a pak svým šarmem i sedadlo vedle sebe. Kde Allan ukryl pistoli nechápal.

Když procházeli rámem u Chada rám zapípal a oni ho poprosili, zda by si mohl stoupnout vedle. Vysoký, muž kolem pětadvaceti s již začínající obezitou mu řek, že je to v pořádku, že ho jen musí prohledat, ať si rozpaží a rozkročí se.

Přejel ho čidlem a to  u levého zápěstí zapípalo.

„Asi hodinky,“usmál se Chad a když mu muž odhrnul rukáv spatřil sportovní swatchky. Pak muž odložil skener a začal Chade prohledávat ručně. Allan, který na Chada čekal za kontrolou se nemohl nabažit toho pohledu, jak Chad stál rozkročený a ty ruce jak bloudily po jeho štíhlém těle. V duhu záviděl zřízenci, že se ho může takhle dotýkat. Co on by za to dal, kdyby mu mohl tak přejet po nohách, dolů, nahoru ..až k rozkroku. Skoro se neudržel a zasténal. Ten nový nedobrovolný bodyguard na něj měl zničující vliv. Konečně Chada pustili a on se opět zařadil po Allanově boku.

„Mohl bych si to pak také zkusit?“ zeptal e nevinně Allan a usmál se svým nejlepším okouzlujícím úsměvem.

„Co?“Trochu nechápavě pronesl Chad, který pohledem propátrával okolí.

„No, osobní prohlídku, víš, vždy jsem chtěl pracovat u celní správy.“

„Negativní. Tohle můžou jen oni a doktor.“

„Kdysi jsem se hlásil na medicínu a mám kurz první pomoci.“

„Ne,“uklouzlo Chadovi dříve než stačil cokoliv vymyslet.

„Byl bych něžný.“

„Pane Edene, na vaše hrátky si najděte někoho jiného, já vás jen v bezpečí dostanu domů. A pak se rozloučíme, doufám napořád.“

„Já ne,“zamumlal tiše Allan, když sedíval jak přešel před něj a mohl se pokochat pohledem na postavu v džínsech a bílé košili.

 

And there are voices that want to be heard

So much to mention but you can’t find the words

The scent of magic, the beauty that’s been

When love was wilder than the wind

 

Seděli vedle v business vlase a letadlo rolovalo na start.

„Nenarušil jsem vám doufám moc dovolenou?“ zeptal se po chvíli Allan.

„Ani ne. Vlastně…už jsem ji končil.“

Chad si opřel hlavu do opěrky a zadíval se přes Allana z okýnka. Letadlo odstartovalo a on měl i po těch všech letech rád tu chvíli, kdy nabírá rychlost a stoupá do oblak. Pak prolétli těmi několika oblaky a jim se naskytl pohled nad který, alespoň dle Chada nebylo. Na tváři se mu na chvíli objevil úsměv a jeho oči získaly zasněný výraz.

Líbí se mi. Moc. Přiznal si ve stejnou chvíli Allan a pak se pohodlně opřel také. Přeci jen, čekala je dlouhá cesta a on si při ní chtěl odpočinout.

 

 

Listen to your heart when he’s calling for you

Listen to your heart there’s nothing else you can do

I don’t know where you’re going

And I don’t know why

But listen to your heart before you tell him goodbye

 

v textu byla použita skladba skupiny Roxete, Listen to your heart

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

*****

(Bëa, 11. 12. 2007 18:27)

Bea má dneska komentovací náladu:D

A má krásné páté misto v komentářní řadě. Pětka je magické číslo a pro mě symbol mystiky....

Ale zpátky k věci, nemusí každý vědět, že inklinuju k magii, mystice a spol.:-)) Každý nemusí vědět, s čím si zahrávám ve volném čase:-))

Ale každý by měl vědět, že velice inklinuju k téhle povídce. Protože k té opravdu inklinuju a hrdě se k tomu hlásím.

Že po jejím přečetní jsem okamžitě uvažovala nad tím, že praštím se školou a odjedu někam do pryč snad ani psát nemusím. Ale že na mě už prvních řádcích dýchlo horké Španělsko to už jen tak někoho nenapadne.

Dýchla na mě ta atmosféra rozžhavená jako ono vášnivé španělské slunce, které se při západu koupe v krvi (to je ale krásný přirovnání:-)).
Dýchl na mě pohled dvou očí a ten náboj, který jsem cítila skrze monitor až někde v prstech u nohou.

Báječně napínavé. A pak ta zmínka o Kardinálovy a Mylady... Evokace dalšího úžasného příběhu, evokace něčeho, co se nedá ani moc popsat. Prostě evokace napětí, které mě udrží přikovanou u počítače (já už se od něj nehnu, to vidím).

No nic, já už končím, bo se nezastavím, celá škola půjde do kytek a to by mělo neblahé následky.
A protože právě poslouchám Queeny, tak se rozloučím stylově...

SHOW MUST GO ON!

Re: *****

(Mia, 9. 12. 2012 2:24)

Když jsem četla tenhle komentář, musela jsem se vyloženě usmát u zmínky u Kardinálovi a Mylady. Právě zpracování téhle dvojce od Amatéra mě dovedlo až sem.
Naprosto mě to uchvátilo a potřebovala jsem zjistit, co tomu předcházelo, odkud dostala tak geniální myšlenku. Teď už to vím :)

Omluva

(Keiro, 27. 1. 2009 8:44)

Takze v prvni rade se musim omluvit,pac jsem myslela, ze jsem sem komentar uz davala. Mno zrejme ne:) Jinak co se tyce povidky. Skvely! Vim ze je to otrepane, ale je to tak. Jsem zvedava, jak se to mezi nimi vyvine. A rozhodne tomu nechybelo napeti a humor. Bylo mi lito Michaila, ale kazdy prinasi obeti. Ted me napada jen jedine. Jak to bude dal?:) Jdu to zjistit.

???!!!:)

(Lirael, 9. 12. 2007 10:52)

Moc krásný nový příběh..už se těším na pokračování..=)

.....=3

(E..., 7. 12. 2007 19:02)

to bylo moc krásný... opravdu zajímavý setkání, ty dva sem si už stihla oblíbit, opravdu...allanův charakter je perfektní xD

příště snad Kat předběhnu :-)

(Tigie, 7. 12. 2007 13:55)

Já chci taky do Valencie! Krásné město, moře, pláž... a samozřejmě ONI! Nemůžu se dočkat, co bude dál. Je jasné, že aristokrat bude svádět svého bodyguarda. Já se těším!!! Jo a díky za připomenutí Kardinála a Mylady, moc mě to potěšilo :-)

Zas první

(Kat, 6. 12. 2007 23:18)

a doufám, že budu vždy první. Už od první chvíle kdy jsem si o nich přečetla jsem věděla, že jsou to miláčci. Jsou nádherní a já jen děkuji za pokračování jejich příběhu.
Skáču tady metr vysoko a těším se z té povídky. Valencii jako město miluji a cítím jak tam sedí u moře poslouchá šumění moře a hudbu, pije bílé víno a čeká na jídlo. Jak tam Allan vejde mám to před očima.
Setkání jejich je napínavé a úchvatné a neméně jejich pokračování. Vlasy jemně šimraly na krku.. co dodat. Vzniká nám další pár a pak Mylady a Kardinal.. děkuji za to.
Pokračujeme dál a policie letiště skoro vydechnu a opět akce. Mám pocit, že sedím na horské dráze, která mně unáší nahoru dolu sem a tam. Prohlídka co dodat. Zkusil nepovedlo se zkusí snad brzy zas. Možná zkusí se vytasit s profesí pečovatelky??
Těším se na další pokračování příběhu těch dvou. Zůstane u něho nezůstane co bude dál, doktore Muraki???