Jdi na obsah Jdi na menu
 


V domě vévody

12. 11. 2009

Kdy jsem vlastně podlehl těm očím? Ptal se Chad sám sebe, když seděl na verandě Allanova domu a díval se na zapadající slunce. V rukou měl Timmesy a na stolku vedle něj byl výborný Darjeeling z první sklizně. Natáhl ruku, vzal do ní skvost z míšeňské dílny ve kterém byl drahý a tak hříšně dobrý čaj nalit, a zamyšleně upil. Možná to začalo už tehdy...tím co bylo po tom Španělsku. V Londýně.

                                              *      *     *

Když přistáli v Londýně, Chad nasměroval Allana k východu a pak ven. Zavolal taxi a nechali se odvézt do centra. Pak si Allan zavolal odvoz.

"Pojedete se mnou?" zeptal se Chada.

"Řekl jsem že práci dodělám..." ohradil se hubený muž.

"No jistě, takže pojedete se mnou?" opakoval Allan s úsměvem a ukázal na dveře. Chad se jenom zamračil a nastoupil, Allan si sedl z druhé strany. Potom podal řidiči adresu. "A pokud možno rychle," dodal ještě a otočil se na svého společníka.

Chad se trochu podrážděně otočil. Jestli to dobře chápal, ten muž, jehož teď chránil, s ním flirtoval a to se mu nelíbilo. Vzpomínka byla ještě moc čerstvá... Ještě pořád si pamatoval chuť těch rtů a to jak šeptaly jeho jméno.

"No tak," šťouchl do něj Allan přátelsky. "Já přece nekoušu a venku není nic zajímavého. To chcete celou dobu pozorovat krajinu?"

"Je zajímavá..."

"Opravdu?" Allan pokrčil rameny a otočil se na druhou stranu. Když si nechce povídat, prosím. On se vnucovat nebude. V hlavě měl dost rozumu na to, aby vedl převážně jednostrannou konverzaci.

Chad po chvíli začal podřimovat. Opravdu, krajina byla jednotvárná a on se cítil v bezpečí, nepotřeboval se soustředit, věděl to. A to že měl brýle na očích mu pomáhalo.

Allana okamžitě přestala zajímat krajina venku a otočil se na něj. Okolí bylo jednotvárné, ale on se měnil s každým úhlem, ze kterého se na něj podíval. Když ho tak přejížděl pohledem, nedalo mu to, aby si nevzpomněl jak ho na té celnici šacovali. Tomu úředníkovi doopravdy záviděl, že se ho mohl dotknout, no ano, že ho mohl docela nestoudně osahat. Chad byl přitažlivý a on na sobě cítil jeho kouzlo. Musel se uchechtnout, když si uvědomil, že nejostřeji se mu z té jeho dovolené vybavují právě okamžiky kdy byl s ním.

Dál se na něj díval a zcela nevědomky si jeho tvář automaticky zapamatovával. Každý rys, každý tah, proporce nadočnicových oblouků, proporce lícních kostí, křivku rtů... Tiše vydechl a už málem vztáhl ruku, aby si ověřil, jestli jsou skutečně tak hladké, jak vypadají. Panebože, nač to myslíš, Allane? Znáš ho ani ne dva dny, Michaila zabili před tvýma očima a ty se jim taky zrovna do krámu nehodíš... A ty si tu představuješ, jak mu na místě toho úředníka šmatáš na zadek!

Chad sebou trochu trhl, jak se probral. Na chvilku. Jako by se zaposlouchal a pak znova klidně zavřel oči.

Allan zase začal dýchat. Když na něj předtím zasvitl jeho pohled, na okamžik zadržel dech. Nemohl si pomoci, to nešlo. Ten muž vedle něj byl okouzlující a on byl vyslovený požitkář. Jenže problém bylo, že jeho dobrovolně-nedobrovolný bodyguard nechtěl. Odmítal ho… Což ho na jednu stranu štvalo, ale na druhou zase zvyšovalo jeho touhu, dobýt ho.

Jeho bývalý bodyguard mu několikrát přiznal, že je okouzlující... Ano, i jemu se zdál Mike okouzlující, ale nikdy to nedošlo tak daleko, že by o něm uvažoval jako o objektu touhy. Jenže tenhle Chad, to bylo něco jiného. Něco pobuřujícího, něco… Co se dotklo jeho nitra. A proto začal v duchu spřádat plány.

Z Chadova chování si leccos odvodil. Třeba z toho, že asi nikde nemá stálé útočiště a většinu času cestuje. Mohl by ho zkusit přemluvit, aby mu dělal bodyguarda dál, zůstal u něj, jako zaměstnanec. A třeba časem - třeba by se pak dopracovali dál. Každopádně, kdyby s ním zůstal, bylo by to víc než příznivé znamení.

Chad se probral zase na chvilku a pak, když auto zpomalilo a najelo na příjezdovou cestu k domu, vypadal, že se probral zcela. Zhluboka se nadechl a světlé, sluncem vyšisované vlasy se mu lehce zavlnily kolem obličeje.

"Jsme tady," oznámil mu Allan, který se díval na opačnou stranu, ale teď se otočil. "Můj dům. A taky váš... Na čas," usmál se.

"Pokud vím, řekl jsem vám, že vás dostanu domů a opatřím vám spolehlivou ochranku. Ne, že tu budu zůstávat."

"Za chvíli bude večer. Myslíte že natolik zanedbám povinnosti hostitele, abych vás nechal odjet na noc?" Allan tázavě naklonil hlavu na stranu. "A kromě toho se říká, že ráno je moudřejší. Co si odpočinout a všechno prodiskutovat až u snídaně?"

Chad ho chvilku studoval pohledem a pak kývnul. Vystoupil první, pohledem zkontroloval okolí a pak kývl a nechal vystoupit Allana. U vchodu už čekal majordomus a služebná, které Allan pozdravil kývnutím ruky a pak kolem nich prošel. Chad ho tiše následoval. A přitom se neustále rozhlížel.

"Nechám vám připravit pokoj s koupelnou, ta cesta byla náročná, taková sprcha přijde vhod oběma," Allan na něj hovořil přes rameno, ale nevypadalo to nijak nadřazeně. "A taky něco drobného k zakousnutí. Přijmete mé pozvání na večeři, do zdejší jídelny?" zeptal se rozpustila.

Chad jen kývl hlavou, ale když se Allan vzdálil, jen zůstal stát v knihovně, kam společně došli. Očima bloudil po hřbetech knih a pár jich pohladil konečky prstů. Jak to bylo dlouho co si našel chvilku a četl?

Knihovna byla velká a světlá, plná podvečerního slunce a zvláštní atmosféry vlastní všem knihovnám, zvláště těm britským. Ano, tady v té by se dalo pátrat po svatém grálu, nebo tajemství iluminátů, také to byla taková ta důstojná knihovna, o jakých vždycky psaly detektivky. Dalo by se tu dělat cokoliv. Cokoliv v tomhle kolébavém klidu.

Chad zavrtěl hlavou. Cítil se v tomhle domě podivně v bezpečí. Kolem něj nebyl žádný nepřítel a ty knihy a silné zdi mu přinášely klid. Stejně jako vůně ovoce na míse a letních květin ve váze. Venku za oknem kvetly okrasné kytky a přes pootevřené okno byla jejich vůně cítit až sem. Nadechl se a zavřel na chvilku oči. Afrika... Ta byla už minulostí. Stejně jako všechno před ní. Tady se mu nabízel klid, nepřímo jakési zázemí... Bylo by snadné nechat všechno plynout, nechat řeku času, aby to odnesla.

Možná by se mohl na chvilku zastavit. Jak to říkal Romainovi? Že stárne? Ano… Ale v té Africe, tam žil! Tam mu bylo dobře. Tak mu konečně krev tepala ve spáncích a plíce plnil kyslík, který chutnal jako víno. Ano, byla to jeho droga.

"Chade?" objevil se ve dveřích Allan a tázavě nakláněl hlavu ke straně. "Ty jsi nešel do pokoje?"

Chad se na něj podíval. "Ne, omlouvám se..."

Allan pokrčil rameny. "Mě to nevadí, jen jsem myslel, jestli nejsi trochu unavený... No nic. Líbí se ti moje knihovna?" Popošel dovnitř a velkoryse se rozmáchl kolem sebe.

"Líbí se mi. Je obsáhlá. Už dlouho jsem něco takového neviděl."

"Díky, to je poklona. Zařizoval jsem ji dlouho... A nakonec nemám na knihy skoro čas. Což je škoda - dával jsem si na jejich výběru opravdu záležet... Mimochodem, jestli budeš chtít, můžeme se najíst tady. Jídelna bohužel není tak - příjemná."

Chad jen pokrčil rameny. "Je to váš dům, ale pokud mě teď omluvíte, možná bych si dal tu sprchu..."

"Ale samozřejmě," usmál se Allan, "Robert ti ukáže kam jít. Počkám tu na tebe," dodal ještě a když Chad odešel, usedl do křesla a bezmyšlenkovitě hrábl po první knize, která mu přišla pod ruku. Chad bude zřejmě mnohem těžší oříšek, než jak zprvu vypadal. Ale nevadilo mu to. Základ bylo, jak ho přesvědčit, aby tu zůstal...

Chad se nechal vést majordomem do pokoje, ke kterému patřila koupelna s vanou a velkým sprchovým koutem. Když se ho majordomus zeptal na oblíbenou hudbu a pustil mu ji, Chad jen zvedl obočí. Pak zůstal sám… Povzdechl si, svlékl se a vstoupil pod horkou vodu. Tiše zasténal.

Tady na něj útočily vzpomínky, přímo s drtivou silou... To jak mu voda stékala po ramenou, do očí, jak cítil, kde všude ho její pramínky hladí. Bylo to osvěžující, opojné. A taky trochu bolestivé.

Nakonec skončil s rukama opřenýma o stěnu a hlavou skloněnou mezi nimi. Nechal vodu aby ho dál máčela a užíval si klid a ano, trochu bolestivé vzpomínky.

Ta tvář, to tělo, hlas... to jméno. Vracelo se, pořád dokola, ve spirále. Sladké i bolavé.

Nakonec vypnul vodu a vzal si ručník. Když v něm vyšel do pokoje, zjistil, že jeho oblečení zmizelo a místo něj je tam jiné, čisté. Lehké džínsy a světle modrá košile. Jeho věci byly na nočním stolku.

Allan byl důsledný a příkladný hostitel. Bylo to od něj milé. I když koneckonců, zachránil mu život, trocha vděku jistě byla na místě. Oblékl se, vyšel ven a zamířil zpátky ke knihovně. Pan Eden seděl v křesle, četl si nějaký starobylý román, ale když se otevřely dveře zdvihl hlavu a podíval se na něj.

"Cítíš se líp?" zeptal se tiše. Chad jen kývl. Moc nemluvil, pokud to neuznal za nezbytné. A tady byl jen ochránce. Dočasný. Nemusel mluvit. Allan jakoby to vycítil. A tak se rozhodl jít přímo k věci.

"Poslyš, chtěl jsem to nechat až na ráno, ale teď mi přijde taky jako docela vhodná chvíle... Musím se tě zeptat - místo shánění ochranky, nechtěl bys mi dělat bodyguarda ty?"

Chvilka uvažování a pak pomalé zavrtění hlavou.

"Ne, já na tuhle práci moc nejsem. Navíc mám pár závazků, které… Nejde to."

Allan se zamračil. "Myslím, že se na tuhle práci hodíš víc, než kdokoliv jiný," poznamenal potom tiše. "Nebo mi to nedávno několikrát zachránil krk duch."

"Ne. Ale mám práci i jinde. Nemohu tu zůstat.Mám své… Dluhy."

"A co pak? Nemáš přece závazky do konce života..." Allan se zarazil, když postřehl, jak se na něj Chad dívá. Zamumlal: "Promiň. Já jen, že... Věřím ti, asi víc, než komukoliv jinému. To nic. Nechám donést tu večeři, ano?"

"Děkuji. To bude vhodné," řekl tiše Chad a posadil se s ním ke stolu.

Večeře byla vynikající. Jako ostatně každý večer. Allan jedl pomalu a vypadalo to, že si důsledně vychutnává každé sousto, ale ve skutečnosti si po očku prohlížel svého společníka. Závazky? Dluhy? Mno, nebylo to zas tak nepravděpodobné. Někdo s jeho kvalitami je jistě velmi žádaný. Ale to, že ten fakt přijal neznamenalo, že se s ním hodlá smířit. Chtěl Chada u sebe. A byl pevně odhodlaný toho dosáhnout. Přemluví ho, tím si byl jist.

Chad se tvářil neutrálně, ostatně jako vždy, když potřeboval přemýšlet a nechtěl, aby jiní věděli o čem přemýšlí... Ano, má tu zůstat? Ale co Romain... Tolik se mu po něm stýská? Opravdu ho - miluje?

Měl už prázdný talíř, když Allan dožvýkal poslední sousto a komorník sklidil ze stolu, aby vzápětí přinesl lehký salát a nějaký malý dezert. Allan si podepřel hlavu, naklonil ji na stranu a potom velkorysým gestem ukázal na stůl.

"Vyber si," pronesl potom s úsměvem. "Můj host, můj pán."

"Salát," řekl muž tiše a vzal si salát a pak přijal i dezert. Chutnalo mu, jen se cítil zvláštně. Tohle, tohle dělal Romain. Jeho společník se na něj usmál. Netušil, co se mu honí hlavou, ale podle výrazu usoudil, že jestli má začít s přesvědčováním, tak teď...

"Chade," pronesl tiše a prosebně. "Opravdu si to nerozmyslíš?"

"Ne, jen ti seženu ochranku a odjedu," řekl tiše muž a pak si povzdechl a napil se. Najednou mu bylo tak trochu, smutno? Co se mu stalo?

"Chade, prosím," nasadil Allan smutné oči. "Já... Vím, že mi vybereš prvotřídní ochranku, ale... Já věřím tobě. Opravdu to ani nezkusíš? Nenutím tě, abys tady zůstal... Jen o tom aspoň uvažuj. Byl bych moc rád."

Chad pomalu kývl hlavou a pak se na něj podíval. Tak nějak jinak.

“Zítra začnu, ale chtěl jsem se zeptat, máte bližší představu, kdo by vás chtěl zabít?

"Jsem obchodník, takže možná někdo od konkurence? Nevím přesně, to se přiznám... I když se po mě nestřílelo poprvé, poprvé to bylo tak moc na hraně," Allan si podepřel bradu a zkoumavě se zadíval na stůl. "Možná Michail by věděl víc, vždycky uměl sehnat informace, ale... Ten je mrtvý. Domníval jsem se, že mi můj bodyguard pomůže s řešením."

"Pomůžu, ale... Dobře, pomůžu. A teď když mě omluvíte, půjdu si lehnout, jsem unavený."

"Ale zajisté," Allan se zdvihl. "Můžu tě doprovodit?" Jakoby se zeptal, ale bylo jasné, že odpověď nečeká. Vykročil první a vedl ho do pokoje.

Chad nic neřekl, jen kývl a nechal se vést dál. Do pokoje a tam se postavil k posteli. Pak se na Allana otočil.

"Děkuji."

Allan se na něj chvíli díval, ale potom se jenom pousmál. "Dobrou noc," popřál mu, ale nehýbal se. Nakonec na něj mrknul. "A pamatuj si svůj sen. Znáš tu pověru, o noci strávené mimo domov, ne? To co se první noc zdává, to se vyplní..."

"Ech, no pak by to skutečně nebylo pěkné."

"Já naopak věřím, že se vám bude zdát krásný sen," Allanovy koutky se znovu zdvihly do úsměvu, naposledy mu věnoval pohled zlatohnědých očí a pak jen tiše klaply dveře a Chad v pokoji osaměl.

Chad si tiše povzdechl a pak se natáhl na postel. Spal v okamžiku a nepotřeboval nic. Snad jen náruč, která by ho sevřela.

Allan postával na chodbě, před zavřenými dveřmi, které hlídaly vchod do Chadovy ložnice a trochu se usmíval. Byl si téměř jist, že ho trochu nahlodal. Že pochybuje... a on by tak mohl dosáhnout svého. Připoutat ho k sobě, toho záhadného, nemluvného muže s šedýma očima.

Jenže bylo to možné Bylo možné ho spoutat? A kdo to byl? A co skrýval kromě bolavých zad a nočních můr?

Nevěděl. Ale chtěl to vědět, chtěl to zjistit. Ten muž ho přitahoval, jako málokdo. A i když bude nesmírně obtížné si ho dobýt, Allan miloval výzvy. On byl jako zeď, kterou toužil překonat. Lehce svraštil čelo v přemýšlivém gestu.

"Dobrou noc, Chade, můj záhadný zachránče," zašeptal potom. "Dobrou noc a sladké sny..."

Chad už spal. A spal dlouho na svoje zvyky. Sice ne dobře, protože mu ve snech Romain stále unikal, ale hodně dlouho. Vzbudil se až v devět. Na sebe dost pozdě.

Ale nikdo to nekomentoval. Pár minut po tom, co otevřel oči a vzpamatoval se, někdo otevřel dveře jeho pokoje. Vešel komorník a veden neomylným instinktem všech komorníků na světě, si počínal neobyčejně taktně. Roztáhl závěsy a potom se Chada zeptal, jestli bude snídat v posteli, nebo v jídelně. Nakonec mu oznámil, že pan Eden by si s ním po snídani rád promluvil.

Chad poslechl ale dolů nescházel rád, chtěl si ještě pospat. A mimoto mu ztuhla krční páteř. Tak byl trochu podrážděný. Ale jinak, ano, bylo to krásné ráno.

"Dobré ráno," uvítal ho Allan s úsměvem, sotva se objevil v knihovně. Potom mu ale ztuhla čelist. "Tváříš se nemile. Snad jsi neměl noční můry?" zeptal se pak tiše.

"Ne jen... Ztuhl mi krk, nic vážného."

"To je mi líto," Allan vstal a nabídl mu místo. A když si Chad trochu neochotně sedl, náhle mu přiložil ruce na krk. "Mám masérský kurz. Kde přesně to bolí... Bože, vždyť ty máš krční svaly jako kámen!"

"Jo, to se občas stává."

"Měl bys chodit na masáže, jinak to bude děsně bolet," podotkl Allan a začal mu jemně prohmatávat svaly. Jestli měl doopravdy masérský kurz, Chad určit nedokázal, ale úlevu mu to přineslo.

"Nemám čas…"

„Nemám čas, nemám čas…“ Alan jen zavrtěl hlavou a dál ho masíroval. „To už jsem slyšel tolikrát, že tomu snad nakonec začnu věřit.“ Trochu se uchechtl. Však já se postarám, aby sis ten čas našel. Spoustu času.

Chad tiše vyheknul, když rukama projel jednu obzvláště ztuhlou část a pak překvapeně zvedl hlavu. Jeho společní nekompromisně prohlásil: "Tohle není jen krk, tohle je kus páteře, raději si pojďte lehnout, mám tu masážní lehátko. Dole u bazénu."

Chad nestačil ani pořádně zamrkat na to aby se zmohl na protest a za několik okamžiků by v příjemně vymalované a vytopené místnosti, butler mu podával ručník a vzápětí už ležel jen s ručníkem kolem beder na stole.

Alan musel polknout, ale naštěstí si včas připomněl, že tady musí pomalu. Velmi pomalu a velmi rafinovaně, pokud chce dosáhnout svého cíle. Netlačit na něj, nepospíchat, pomalu si ho získat... Ach bože, ještě nikdy nemusel mít tolik trpělivosti a ještě nikdy nebyl tolik netrpělivý. Ale ovládl se. Chad byl jako nedobytný trezor. Ty taky chtěly svůj čas, aby mu vydaly svá tajemství. Vylil mu na záda trochu masážního oleje s mandlemi a pomalu ho krouživě rozetřel.

"Uvolněte se, vaše záda si budou lebedit," instruoval ho potom a Chad by mohl přísahat, že se usmívá.

Chvíli mu to trvalo, ale stačilo několik minut a on se dokázal uvolnit a na nic nemyslet. Nechal myšlenky plynout a pak se vytratit. Najednou měl pocit, že slyší moře, křik racků a dokonce i to jak si zpívá vítr. Zaposlouchal se víc a došlo mu, že se spustilo CD s hudbou. Povzdechl si a znovu zavřel oči. Ruce na jeho zádech laskaly a masírovaly. Bylo to příjemné.

Kdyby se mohl podívat, jak se tváří jeho hostitel, asi by začal uvažovat trochu jiným směrem. Možná by se dokonce začal bát o svou poctivost. Protože Alanovi se v očích blýskalo cosi velmi podezřelého. Ale Chad to neviděl, takže si mohl v klidu odpočinout, protože jediné co vnímal, byly silné ruce na svých zádech, které se ho dotýkaly se vší čestností, jakou masáž poskytovala.

Pomalu, připomínal si Alan, jen pomalu. Je to jako trezor, který se musí odemykat po staru...

Když masáž skončila, Chad jen cítil, jak mu na záda pokládá nějakou příjemnou látku a celého ho pak přikryl dekou. I když v místnosti bylo teplo, tohle bylo příjemné. Postřehl akorát, kdy odešel a pak už nevěděl o světě.

Alan se uklidil do knihovny a ze své rozsáhlé sbírky vytáhl namátkou Dahlovy "Příběhy nečekaných konců". Takové milé povídání, tak klidné a hlavně neutrální. Ne že by se potřeboval uklidnit, prostě na ty příběhy dostal chuť. Chad ostatně usnul, takže ve svém plánu, jak ho tady udržet, stejně nemohl pokračovat. Po chvíli čtení zazvonil na butlera a nechal si přinést čaj s mlékem. Na otázku, kdy si pán bude přát oběd, jen pokrčil rameny.

Chad se objevil za dvě hodiny. Trochu rozpačitý, ale už vypadal lépe než ráno a také se trochu jinak pohyboval. Bylo vidět, že mu masáž prospěla. A stejně tak i lehký oběd, na který ho pozval mladý hradní pán. Ten luxus, kterým ho zahrnoval, mu nebyl nepříjemný, stejně jako dům, kde si mohl odpočinout. Navíc, než z ním došel, zkontroloval další lidi z ochranky, co tu hrabě měl a chtěl ho požádat o notebook. S některými lidmi jednal přes adresy, co měl uloženy v síti. Mnohé si pamatoval, ale ne všechny.

Králík po provensálsku, pečené brambory a lehký salát, byl skvělý oběd, stejně jako lehké víno, které se k němu podávalo. A když ho pak hrabě pozval na malou procházku po parku, samozřejmě, že šel.

Alan napřed mlčel. Ale potom si řekl, že to není zdvořilé. To za prvé. Za druhé se tu celou dobu tváří, že ho chce zaměstnat jako šéfa své ochranky, takže by se měl podle toho chovat. Trezor. Bytelný starý trezor. Na který je přitisknutý a stetoskopem poslouchá, až cvakne příslušná číslice. První číslice u Chada cvakne, až se tu s ním rozhodne zůstat. Mladý hrabě prolomil ticho.

"Takže... Přijmete moji nabídku? Byl bych vám opravdu velmi vděčný, ve své práci se skutečně vyznáte."

"Na čas," řekl chad. "Dokud neseženu adekvátní náhradu, což bude chvilku trvat. Pak samozřejmě můžu zařídit, aby ti, co vás obtěžují už s tím přestali," řekl tiše a jeho hlas zněl najednou jinak. Jako mrazivý vítr, který zavál od severu. "Ovšem, to záleží na vás. A taky na částce, z něčeho musím žít i já."

"Mohu si dovolit za své bezpečí zaplatit více, než dobře," odtušil Alan klidně. "Co si řeknete, to dostanete. Ale nemohu přistoupit na to, abyste vyřídil ty, co mě obtěžují. Neměl bych pak s kým obchodovat, musel byste zabít všechny mé potenciální odběratele."

"Stačí jeden, ostatní si to pak dobře rozmyslí," řekl klidně Chad a pak se usmál. "Berete to klidně."

"Nervové zhroucení ještě nikomu nepomohlo. Musím dělat přesný opak, než lidé očekávají. Pokud si mí konkurenti myslí, že se sesypu, tak se musím ovládnout, pokud si myslí, že se ovládnu, musím se sesypat. Trik je v tom, abych je překvapil..." Alan si trochu povzdechl a potom pousmál. "Mám nebezpečné povolání, musím uvažovat dopředu."

"To každý v dnešní době. A konečně v jakékoliv době. Dřív to klidnější nebývalo." Chad si trochu povzdechl a pak si vrazil ruce do kapes. Promiň, Romaine, tvou návštěvu budu muset trochu odložit. Ale přijedu. Nerad to přiznávám, ale chybíš mi.

"Ovšem mám pocit, že my dva více, než kdokoliv jiný..." Pomalu otočit zámkem, aby to cvaklo. Jemné, nepatrné cvaknutí. A bude o krůček blíže. Sklopil oči a potom na něj upřel pohled. "Prosím, zůstaňte se mnou. Je to zvláštní, ale opravdu vám věřím víc, než komukoliv jinému. Prosím..."

"Zůstanu na čas. Pak se uvidí," řekl Chad a pak se zaposlouchal. Uslyšel totiž zaštěkat psa.

"Máte tu psy?"

"Ano, mám. Zlatého retrívra... Mám ho už deset let. Nejvěrnější přítel," Alan se trochu zasmál. Ale oči zůstávaly posmutnělé. Výkon hodný člene Královské Shakespearovské společnosti. "Říkám mu Angel..."

"Měl byste si pořídit nějaké hlídací. Pokud mi dáte volnou ruku, seženu vám vhodné." Chad se usmál, když k nim po cestičce doběhl zlatý retrívr a nedůvěřivě si ho očichal. Chad mu nabídl ruku a dřepl si k němu. Pes ho očichal a pak mu jazykem přejel tvář. Chad se krátce zasmál. Nový zvuk. To od něj Alan neslyšel.

"Dám vám volnou ruku ve všem, můžete provést jakékoliv změny, které uznáte za vhodné. Pokud tedy nehodláte přestavět dům, nebo tak podobně. To bych jisté námitky měl..." Alan se sklonil a zabořil tvář do husté srsti. Angel si Chada oblíbil, Chadovi se Angel také líbil - mohl aspoň doufat.

"Ne, dům vám přestavět nehodlám. Jen seženu pár lidí a psy. A jelikož pánem budete vy, asi dvě feny. Budou vás víc bránit."

"Ach, Angele slyšíš? Budeš tu mít dvě okouzlující dámy... Ne, že mi tu bude do roka pobíhat kupa ňafajících a kousajících kuliček, co budou dělat loužičky, kde je napadne!" pohrozil svému společníkovi žertovně a potom se obrátil na Chada. "Jak říkám, dělejte si co chcete. Věřím vám. A budu doufat, že se mnou opravdu zůstanete."

Chad mu neodpověděl, jen zamyšleně hladil psa a uvažoval. Přemýšlel o plemeni, a také kam si pro něj dojede. Nakonec usoudil, že nejlépe bude někde ze Skotska, nebo raději Irska. I když se tam vracel vždy opatrně, něco ho tam lákalo. Samozřejmě. tam se vracel domů.

Alan přestal tlačit na pilu. Chtělo to nárazově, zatlačit, povolit. V klidu. Ale doufal, že ho aspoň nahlodal... Aspoň trochu. Ukázal mu, že ho opravdu potřebuje, ukázal mu, aspoň trochu, že po něm i touží, i když nijak závažně. Doufal, že jeho šarm Chada prostě okouzlí natolik, že opravdu zůstane.

Zatím ale bylo nutné zase zvolnit. A pomalu zjišťovat. Co má rád, co nemá. Ano, má bolavá záda a potřebuje masáže. Má rád zeleninu a dopřává si ji víc, než je u někoho jako on obvyklé, naopak alkohol pije málo. Kouří? To nevěděl, ale hodlal to zjistit. Co auta? Určitě je nějaké které se mu líbí víc než ostatní. To by si měl pak pořídit... A jiné věci. Hudba... Sport... Oblečení

Udělat všechno potřebné. Hm, neříkal, že si potřebuje něco zařídit, ještě jinde? Může ho od sebe pustit? Chad je člověk, který povinnost bere velmi vážně. Když mu něco slíbil, dodrží to. I když ho nechá odejít, vrátí se. Když ho nechá vyřídit si své závazky, mohl by mít potom ještě větší šance. Pustil Angela a narovnal se.

"Nemusíte se do toho pouštět hned. Rád bych si také odpočinul, než mi začnete překopávat život vzhůru nohama. Pár dní, co vy na to... Možná tak týden?"

"Některé věci raději zařídím už teď, ale.. No, myslím, že jsem odpočíval ve Španělsku, než jsem vás potkal," usmál se trochu Chad a přitom věděl, že lže. Ano, odpočíval, pár dní, kdy převážně spal, protože se necítil dobře. Prochladl a chtěl se vyležet. Takže strávil čas mezi postelí a lehátkem.

Nic jako aktivní odpočinek neměl. A tady to k odpočinku lákalo.

"Nu dobrá, vlastně jsem vám jen chtěl říct, že si potřebuji na pár dní odskočit do Evropy, takže bych tu stejně nebyl. Tudíž jsem vám chtěl dát volno... Vidíte? Už začínám mluvit jako váš zaměstnavatel..." Alan se vědoucně pousmál. "A ještě jsme se ani nedohodli."

"Nejste trochu blázen, když tak brzy po útoku chcete cestovat sám?" zeptal se Chad a pomalu vstal.

"Nemůžu se tím nechat vyvést z míry," opáčil Alan. "V Evropě mám další obchody. Kdybych zůstal doma, je to jako kdybych nechal vyhlásit, že se bojím a zalézám do ulity. Spáchal bych profesionální sebevraždu, rozumíte? A kromě toho mám ještě další bodyguardy."

"Dobře, tak já si zařídím své záležitosti a pak se tu sejdeme. A já vám zařídím ty psy." Chad se usmál. "Doufám, že máte schopné bodyguardy."

Alan mu úsměv záhadně oplatil. Potom pokýval hlavou. "Také v to doufám."

"Takže tedy, kdy odlétáte?"

"Zítra v poledne. První zastávka Paříž, potom Berlín a nakonec Praha. Možná. To ještě uvidím." Allan se zamyšleně podíval výběžek domu, který byl zčásti zakrytý mohutným starým dubem. "Potom se vrátím... A nechám si od vás převrátit život i dům vzhůru nohama."

"Dobře, do té doby snad vše vyřeším i já." Chad se v duchu usmál. Romaine, zastavím se za tebou, tak jak jsem ti slíbil. Vím, možná to bude nečekané, ale sám jsi mě pozval, tak… Škoda jen, že nemám tvůj telefon.

"Budu rád, až vás zase uvidím, skutečně." Allan se usmál doopravdy. Usmíval se hodně a často. Měl takový ten obličej, který úsměv prozáří a jestli jste kdy o jeho nositeli pochybovali, ty pochybnosti jsou rázem pryč. Protože byl Angličan tělem i duší, byl u něj úsměv něco zvláštního. Proto ho taky dělal tak zajímavým. Romain měl podobnou vlastnost - ale u něj to bylo něco jiného. Určitě to nějak souviselo s obecnou mentalitou, ale jak přesně - nebylo to koneckonců jedno? Oba si byli podobní, ale přece byli rozdílní. Allan poněkud postrádal Romainovu noblesu. Ano, byl šlechtic, ale nedokázal by zahrát ješitného egoistického spratka, tak přesvědčivě jako Princ... To by nedokázal nikdo.

Chad jen kývl hlavou a pak s ním pokračoval dál po štěrkové cestičce až na konec parku. Líbilo se mu tady a doufal, že až všechno zařídí a domluví se s Romainem, vrátí se sem. Přeci jen slíbil to. A tady, ano, v rodné Anglii, tady mu vždycky bylo nejlépe, to nepopíral, i když si tu musel dávat asi největší pozor, měl to tady rád. Nikde tak nezpívalo moře ani neševelil vítr. Zhluboka se nadechl.

Do domu došli v tichu, jen Angel se dožadoval pozornosti, které se mu dostávalo.

V jídelně už čekal oběd připravený s anglickou přesností a také přesně dle anglických tradic. Allan měl pravdu, když říkal, že jídelna je oproti knihovně poněkud - chladná. Dřevěné táflování se zdvihalo do poloviny stěn a zbytek už byla jen obyčejně bílá zeď. Obrazy žádné, táflování jednoduché, strop sice dřevěný, ale krom lustru tam nebylo nic. Jednoduché, účelné, jídelna a nic víc. Knihovna skutečně byla příjemnější.

Chad nejedl moc, jen trochu, a pak si vyprosil počítač a šel se podívat po mailech. Trochu ho mrzelo, když od Chemika žádný nebyl. Jen nabídka práce, pak nějaké potvrzení, že na jeho konto došel zbytek peněz za tu Afriku. Ano, to byl velký džob a on by teď mohl chvilku zmizet ze scény, moc po sobě rozvířil vodu. Bylo třeba ji nechat uklidnit.

Ale v tu chvíli obrazovka blikla. Zazněl ohlašovací tón. Nový e-mail. Když se podíval na top doménu odesílatele, jen tiše vydechl. Francie.

Vzkaz byl jednoduchý, ale účelný.

"Pošli mi prosím svoji poštovní adresu. Posílání dopisů je jedna ze zkostnatělostí aristokracie. R."

"P.S.: Samozřejmě pouze v případě, že to považuješ za bezpečné."

Odepsal mu okamžitě: "Nepovažuji, nicméně ti pošlu adresu P.O. Boxu, který si založím. Těším se na dopisy, můj zkostnatělý aristokrate. C."

Odpověď přišla za chvilku. "Och, už jsem ti říkal, že tíhnu k nebezpečí. Třeba v tom, že můj dopis zachytí nějaký vášnivý Reginin obdivovatel. Jdu si vybudovat bezpečný bunkr. Nástupce trůnu musí přežít, kdo by pak vládl. R."

V tu chvíli Chad udělal něco, co v životě ne. Vyťukal do zprávy číslo svého telefonu.

Pak bylo dlouhou dobu ticho. Nic se nedělo. Žádný email nic. Už se vzdával veškeré naděje, když v tom jeho telefon začal vrnět a posunovat se po desce stolu. Chňapl po něm s naléhavostí hladového tygra. Bez dechu zmáčkl "přijmout".

"Spojení hovorů přes moře je naprosto nemožné," ozval se ze sluchátka hebký hlas, který si tak dobře pamatoval. "A hovory přes moře jsou zatraceně drahé..."

"Zjistil sis kde jsem?" zeptal se místo pozdravu a do hlasu se mu vrátila hravost, kterou tam Romain v "jejich" týdnu tak často slyšel. Nemohl popřít, slyšel ho rád. Moc rád.

"Nebylo to tak těžké. Vlastně mi to řekli naprosto automaticky, když jsem požádal o spojení s tvým číslem. Jestli prý to opravdu chci," Romain se tiše zasmál. "Je v Anglii pravé anglické léto?"

"Ano, typické a já zapomínám, že nemám satelitní telefon. Stárnu." Chad se opřel do křesla a natáhl si nohy. "Jak se máš? Doufám, že máte příjemnější léto," řekl, když zaslechl kroky. Zamračil se a zvedl. A oknem proskočil na zahradu. Nebylo to nic těžkého. Pak už si vykračoval po cestičce a poslouchal. Nakonec si našel místo pod jedním rozložitým dubem a posadil se.

"Chyběl jsem ti?" zeptal se tiše

"Pravdu? Nechyběl." Strohé konstatování a vteřina ticha. "Chybíš mi pořád. Žádný minulý čas. Pořád."

"Přijeď… Nebo přijedu já. Budu teď mít týden volna. Pak musím něco zařídit." Chad se zase zasmál. Připadal si jako zamilovaný student. "Jsi doma?" zeptal se pak, když si lehl do trávy a pozoroval modré nebe a svou ruku proti němu.

"Momentálně doma. V posteli. Bohužel ne s tebou, ale s naraženým kotníkem. Byl jsem šikovný," Romainův hlas se na vzdáleném konci země zasmál. "Potřebuji ošetřovatelku. Nejlépe hraběnku, co úchvatně tančí..."

"Jsem teď na jednom panství, vyvaluju se tu na trávníku pod starým dubem a svítí na mě slunce. A víš co, představ si, že je u tebe Regina… A tančí." Chad změnil hlas a zase zněl jako ten Reginy. "Copak s přeje můj drahý mladý milenec?"

"Zase se kvůli vám popral, má drahá. S jedním ošklivým Američanem, nebo to byl Angličan? Obtěžoval vás. Tak jsem mu dal do nosu, ale on nehrál fér a shodil mě ze schodů..." I Romain ztlumil do opatrného šepotu a Chad si na okamžik představil jak rozkošnicky přivřel oči. "Potřeboval by teď - malou satisfakci..."

"Polibek, pohlazení po břiše, po hrudi… Zavřete oči, Romaine, cítíte to, hladím vás. Jemně. Skoro neznatelně, ale cítíte to." Chad věděl jak hrát tuhle hru a líbilo se mu to. "Představte si to. Mé prsty jak kloužou po vaši kůži."

Z telefonu se ozvalo jemné zašustění. Patrně satén. Saténové povlečení. Takže opravdu ležel v posteli. Vysoká nebesa, bílé saténové povlečení... Nebo je černé? A v ní Romain. Nahý. Protože on rád spával nahý. Alespoň v tom týdnu, co spolu byli ani jednou nespal oblečený. Hm, možná není úplně nahý, má na sobě kalhoty od pyžama a oteklý kotník na polštáři. Představa byla téměř dokonalá.

Hlas ze sluchátka tiše zavrněl. A ještě tišeji se zasmál.

"Když o tom tak přemýšlím," zapředl poté svůdně, "tak Reginino pravé já mě přitahuje daleko více..."

Chad se zasmál. "Jsi zhýralec, Romaine," pokračoval svým vlastním hlasem. "Tak... Vezmu tě za ruku a pomalu ti ji vedu po těle, jemně. Obě bradavky, jemně je pohladím a pak stisknu. Sjedu trochu níž a pohladím ti břicho. Nemáš tam ani jednu jizvu a kůže je zvláštně hebká, nakonec sklouznu níž, za ty saténové černé trenýrky, které ti tak sluší."

"Jsem zhýralec," potvrdil mu Princ a v hlase mu zaznívalo nadšení. "Ale oč jsi ty lepší, když provádíš takové věci s nemocným člověkem?" zasmál se potom tiše. Praskání a šum jeho hlas poněkud zkreslovaly, ale vlastně mu jen přidávaly na smyslnosti.

Mladík, který si jej přidržoval u ucha, zatímco skutečně ležel ve velké posteli s podloženým fialovějícím kotníkem, se velmi pomalu pohladil. Přesně jak ho dirigoval jeho hlas. Tolik mu chyběl!

„A znova," zašeptal Chad. „Jemně. Pohladím tě po břiše. Jemně jen se dotknu horního lemu látky a zase přejdu na hruď, pohladím znovu bradavky. Jemně, ale tentokrát každou sevřu víc, až to trochu štípne a pak znova pohladím. Políbím, polaskám jazykem..."

"Jsi strašný parchant, víš o tom?" zašuměl ze sluchátka Romainův hlas, tiše podbarvený něčím, co Chad zatím nedokázal určit, ale i tak se mu to líbilo.

Stál teď u něj v ložnici, hladil ho, zase a znovu měl to nádherné tělo, které ho zahřívalo v chladných nocích, tady v Anglii. Zase ho měl u sebe, Prince, který ho po dlouhé době vrátil do života i způsobem, který téměř už zapomněl. Prince, který na něj mhouří oči a vyzývavě si olizuje rty.

"Jsem," potvrdil mu to Chad a dál ho provokoval. Zavřel oči a vyprávěl mu, co by s ním dělal, kde by ho políbil, jak by ho pohladil, kam by ho jemně kousnul a když pak jejich ruce společně zamířily k Romainovým slabinám, dýchali už oba zrychleně.

"Příšerný," zapraskalo to ze sluchátka, ale Romain se tiše zasmál.

Smál se a kousal se přitom do rtů, zatímco jeho pravá ruka pomalu stahovala trenýrky ze štíhlých boků a pohrávala si v klíně. Ne omyl, to nebyla jeho ruka. Byl to Chad, skláněl se nad ním, líbal ho a hrál s ním tuhle hru. Hříšnou, nemravnou... Ach bože, jak teď toužil, aby tu byl celý, ne jen jeho hlas. Pomalu se hladil, Chad ho hladil a věděl přesně kam sáhnout, aby ho přiměl víc roztáhnout nohy a rozechvěl v něm každou strunu. A pak s ním zacloumal blesk, který mu projel slabinami, podbřiškem a všemi napjatými svaly.

Zasténal a znovu se kousl do rtů, aby to nebylo tolik slyšet.

Viděl Chada jak se nad ním sklání...

"Přijeď," zašeptal do telefonu. "Prosím tě přijeď... Zblázním se bez tebe."

"Přijedu," zachraplal hlas na druhé straně telefonu.

Chad si právě ruku utíral do pěstěného trávníku. Dech se mu pomalu uklidňoval, ale i on toužil mít Romaina u sebe. Něco v něm toužilo po jeho blízkosti, jeho objetí, jeho pochopení. Usmál se.

"Přijedu, hned jak mi to poletí."

"Budu se těšit," usmál se Romain. "Připrav mi překvapení, objev se tu nečekaně, práskni se mnou o zeď... Sakra udělej cokoliv, jen tu se mnou buď." A neodjížděj, dodal v duchu.

Chad se usmál.

"Čekej mě," zašeptal a pak zavěsil a dal si paži přes oči. Byl nádherně unavený a cítil se skvěle. Na rtech se mu usadil lehký úsměv a on, ačkoliv byl venku jen nalehko, usnul        příjemným lehkým spánkem. Takovým jako se dostavuje po něčem, co se vám opravdu líbilo.

Zítra, slíbil si v duchu. Zítra budu s ním.

  

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Wait! :O

(Mia, 11. 12. 2012 17:04)

To jako nemá pokračování? Cože? To je nějaký error! Neeeeee tohle musí dojít do konce!!! Nebo se zblázním když nezjistím jak to bylo dál :“(

...

(Mekare, 27. 1. 2010 21:36)

vsak bude dalsia coskoro?

Chcem dalsiu!

(Haku, 25. 11. 2009 2:54)

Pekne prosim,Ty to nevidis ale ja aj klacim,dalsiu prosim.:D

...

(Aylen, 18. 11. 2009 20:40)

Krásná kapitolka....

:- )

(Lady-Shadow, 15. 11. 2009 15:25)

Prosím, že to bude pokračovat, prosím, prosím, moc prosím a určitě nejsem sama

Chjééé

(Lady-Shadow, 14. 11. 2009 18:53)

*úplně v rauši* Jak já je mám ráda, myslím Chada a Romaina, nevím proč, ale Allana nemám ráda, to je ta moje subjektivita

Super,

(Mononoke, 13. 11. 2009 23:20)

moja obľúbená poviedka pokračuje. A dozvieme sa, ako to vlastne bolo, keď si Chad vyberal partnera.

...

(Profesor, 13. 11. 2009 14:55)

Opravdu pěkná kapitola. Nějak jsem ani nečekala, že bude mít tato povídka pokračování, bylo to příjemné překvapení.

:-)

(Davida666, 13. 11. 2009 12:46)

Moc pěkná kapitola

*-*

(marwin, 13. 11. 2009 11:25)

Moc děkuji za další kapitolku mého oblíbeného příběhu, strašně se mi po něm stýskalo.