Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola

25. 7. 2009

1. kapitola

 

"Bodie, Doyle," Cowley si je oba změřil přísným pohledem. "Nové auto. Lincoln... Jestli ho zase rozbijete, budete chodit pěšky!"

Doyle horlivě přikývl a Bodie dělal, že se ho celá věc absolutně netýká. Ovšem jen do chvíle, než šéf hodil na stůl klíčky. To rázem ožil a bleskově se po nich natáhnul. Jenže... Doyle okamžitě vyrazil tím samým směrem.

"Kam se ženeš?" zpražil ho ještě pohledem. "Stejně budu řídit já!"

"Tak to ani omylem...!" nadechl se Bodie na protest.

Cowley protočil oči v sloup. Jestli ho vůbec poslouchali, nepochyboval, že to šlo, stejně jako většina jeho příkazů - jedním uchem tam, druhým ven. Ven...

"VEN! Jestli se chcete hádat, tak ne v mojí kanceláři!"

 

"Dej sem ty klíče, hned!" zavrčel trochu podrážděně Bodie, kterého bolela hlava.

"Ani mi nehne!" odsekl Doyle a pro jistotu je sevřel v dlani. "Toho Lincolna nemáme rozmlátit, slyšel jsi, ne?"

"Chceš říct, že já snad neumím řídit?!"

"Ale vůbec ne," ušklíbl se parťák. "Jenom, že pokaždý, když tě pustím za volant, mají servisy vyšší tržby."

"A pokaždý, když já tebe nechám střílet, maj‘ vyšší tržby špitály."

"Takže řídím já," usmál se Doyle andělsky.

"Ne!" řekl Bodie a chtěl ještě něco dodat, když ho tak zabolela hlava, že raději jen útrpně sykl. Bože, asi jsem to včera přehnal – hodně přehnal…

"Ano!" ohradil se jeho parťák. To už sešli zadním schodištěm na dvůr, kde se nacházel předmět jeho sporu. Nablýskaný, nový Lincoln. Jen nasednout a jet. Měl jenom jednu chybu - neměl dva volanty.

Bodie se přestal hádat. Najednou mu připadalo lepší nevydávat hlasité zvuky. Ve spáncích mu bušila krev a před očima měl co chvíli tmu. To bych tomu dal, ušklíbl se v duchu a pak se opřel o dveře spolujezdce. To jestli je tohle Doylovi podezřelé mu bylo šuma fuk.

"Tak nasedej," vyzval ho po chvíli Doyle, který si stihl nové autíčko oklepat ze všech stran a rozhodnout se, že něco takového mu rozhodně nesvěří. Ne, chce-li aby vydrželo do večera v jednom kuse. Bodie se svezl na sedadlo a po paměti si zapnul pás.

"Můžeš se cestou stavit v lékárně?" zeptal se ho pak potichu.

"Bolí hlavička, bolí, bolí?" zeptal se Doyle škodolibě, ale pak s tím přestal. Bodie ho zpražil pohledem, kterým by se daly strašit děti. "Jo jasně. A pak tě hodím domů..." kapituloval nakonec.

"Je jedenáct dopoledne, máme se podívat na ty údajné teroristy v Hampstead, chci jen prášek, nic víc," kontroval Bodie

"Dobře, tak tě odvezu do Hampsteadu," Doyle zavrtěl útrpně hlavou a nastartoval. Lincoln naskočil a motor ani nezavrněl. Zálibně pohladil přístrojovou desku. "To je moje kotě," usmál se na ni svým nejlepším úsměvem a potom dupl na plyn.

"Není tvoje a není kotě," zabrblal Bodie, když mu zastavil u nejbližší lékárny a on odtamtud po chvíli odešel lehčí o pár liber ale těžší o tubu léků. Ta hlava ho bolela nesnesitelně.

"Tvoje taky není... Dobře a je to kocour," povzdechl si jeho parťák a zasmál se, když viděl jeho protažený obličej. "Tváříš se jako přezrálá hruška… Další zastávka, Hampstead! Držte si klobouky, bude to z kopce!"

"Ne-e," zamumlal Bodie a jeho někdy až hejskovská image teď byla pryč. Bylo mu regulérně zle. A popravdě, nejradši by teď bral postel, než cokoliv jiného.

"Hele, chtěl jsi Hampstead, bude Hampstead," odpálkoval ho Doyle a prohnal se křižovatkou. "Já ti navrhoval, že tě hodím domů... Ale milostpán byl tvrďák. Tak trp!"

"Zmlkni," odtušil tiše Bodie a pak celou cestu ani nepromluvil. Z jednoho důvodu: ty léky nechtěly zabrat.

"A mimochodem, nevím, co tam budeš dělat. Auto ti nenechám..." dodal Doyle ještě a s gustem.

"Cože?" zeptal se Bodie, který v tu chvíli neuvažoval o ničem jiném, jen o tom, že by se jednou mohl vykašlat na tu pózu drsňáka.

"Říkám, že auto ti nenechám. A v Hampsteadu  nezůstanu..." vysvětlil mu Doyle polopaticky.

"Zůstáváš. Pracujeme přeci spolu… Zlato," řekl trochu unaveně Bodie

"Kdepak, zlato," usmál se Doyle. A zase připomínal přerostlého andělíka. "Já mám mnohem zábavnější program. Makal jsem teď tři týdny v kuse... Potřebuju oddych. A jinou společnost, než tebe."

"A já se asi flákal, co?!" vrčel Bodie ale pak se chytil za hlavu. "Zastav… sím tě…"

"Ne, ale chtěl jsi Hampstead," odfrkl si Doyle a dupl na brzdy. Auto mírně poskočilo a pak hladce zastavilo. "A stejně je to moje kotě," broukl si Doyle ještě pod vousy. Pak se obrátil na Bodieho, který se právě hrabal ven. "Ale jestli na tom Hampsteadu netrváš... Ještě pořád to můžeme otočit a já tě hodím domů..." navrhl mu.

Bodie zavrtěl hlavou a pak se ohnul v pase. Zvracet začal o několik okamžiků později. Nakonec se vyčerpaně opřel rukou do třesoucí se kolena. "Tak," zašeptal. "Tohle se mi už dlouho nestalo."

Doyle vylezl ven a přešel k němu. "Pojď, hodím tě domů. V tomhle stavu bys toho stejně moc nevyšetřil," usmál se a účastně ho poplácal po zádech.

"Cowley mě zabije," zamumlal Bodie a pak si sáhl do kapsy pro kapesník. 

"No jo prosím tě..." povzdechl si Doyle. "Jedno kázání o snášenlivosti alkoholu a pracovní doby snad vydržíš, ne? A věř, že Cowley by tě teď mnohem radši viděl doma, než vyšetřovat, potažmo honit teroristy."

"Díky, myslím, že to přežiju," řekl Bodie a pak se pomalu narovnal. "To mám z toho, když piju sám."

"To mi povídej, mnohem lepší je to v příjemné společnosti... To se potom dějí věci - nestačíš valit oči," ušklíbl se Doyle vědoucně a podržel mu dveře. "Tak nastupuj, nebo skrze tebe přijdu pozdě."

"Blbost, pojedu s tebou. Ještě si z tebe udělaj cvičnej terč… A co já pak? Abych si zvykal na někoho nového?"

"Ty chceš jet se mnou na oběd?" zdvihl Doyle obočí. "Tedy... Já nemám slov."

"Cože?!" nechápal chvilku Bodie a pak se usmál. "No jo, promiň. Máš rande, že?"

"Hezky!" kvitoval jeho reakci Doyle a koutky úst mu podezřele začaly cukat směrem nahoru. "Nechci tě urazit, ne že bych s tebou na oběd nešel, ale víš... Když mám volit mezi obědem s tebou a jednou krásnou, dlouhonohou kočkou... Tak nastupuj."

"Sorry," řekl tiše Bodie a pomalu nastoupil. Když se opřel do sedadla zavřel oči a odmítal absolutně cokoliv dělat. Už jen zapnout pás pro něj byla nepředstavitelná námaha, kterou vzdal.

"Bože, kolik's toho včera vypil?" Doyle se natáhl dozadu přes jeho pravé rameno a připoutal ho. Pak se zase svalil do sedadla řidiče a připoutal se sám. Sice si připadal, jako by pil odvar ze šťovíku, ale předpisy jsou předpisy... A některé by prostě měl dodržovat. A kromě toho, nechtěl poslouchat jakékoliv kecy, kdyby Ti z dopravního...

"Moc ne. Ani ne flašku… Konečně jsme ten případ zavřeli, psal jsem zprávu a pak to šel zapít," zamumlal Bodie a pak ztichl.

"Tak to teda nechápu," povzdechl si Doyle a pak zmlkl. Místo toho zařadil, udělal parádní otočku a postupně tiskl pedál plynu až k podlaze. Upřímně, jednak nechtěl zmeškat rande a jednak... Bodie byl ještě pořád dost bledý a rozhodně nestál o to, aby tady potom musel pucovat.

 

Když dorazili zpět do Londýna a pak k domu, kde bydlel Bodie, musel mu Doyle pomoct z auta a pak ho ještě dovézt do bytu. Tak byl jeho kolega slabý

"Ty, Bodie," zeptal se tiše, když pomalu procházeli předsíní do obýváku. "Jsi si jistý, že to zvládneš? Nemám ti zavolat doktora?"

"Co by mi asi řek, doktor? Hm?" zabručel Bodie, ale pak se znovu chytil za žaludek. Bolel. Moc bolel.

"No, třeba by ti mohl ten žaludek vypumpovat, nevypadáš vůbec dobře."

"Běž do --, už by neměl co…" Bodie se zhroutil na kanape, které bylo kupodivu z novějších. Doyle stál před ním a on si najednou uvědomil, že chce aby se ho dotkl. Že když ho držel, cítil se v bezpečí. Kurva… Proč mě zrovna teď napadaj tak blbý myšlenky?!

"No dobře, jak chceš," pokrčil Doyle rameny a pak se otočil k odchodu. "Odpoledne se stavím a přivezu ti nějaký lomcovák... Třeba kocovinový čaj z čínský čtvrti. Určitě tam Li-Pai něco takovýho má," zašklebil se vesele a poplácal ho po rameni. "Přinejhorším zavolej Cowleyho..."

"Toho ne!" zašklebil se Bodie. "Stejně budu mít po prémiích…"

"To jsme dva kamaráde, to jsme dva," povzdechl si Doyle a pak vypadl.

Bodie se smutně zadíval nad dveře za kterými zmizel a pak se opřel o opěradlo a zavřel oči. Bylo mu zle, ale potřeboval se i vyspat.

 

Doyle od Bodieho odjel přesně ve dvanáct dvacet, podle hodin v Lincolnu. Zhruba o dvě hodiny s poněkud kyselým výrazem opouštěl jednu drahou restauraci s černovlasou slečnou po boku. Hezky se na ni usmál, pak jí zavolal taxíka... A byl rád, že se jí zbavil. Když se potom svalil za volant Lincolna, přál si, aby se taky včera opil jako Bodie a mohl teď ležet v posteli. Sám. A ne dvě hodiny zmírat na záplavu řečí o rodině, studiu a kdo ví čeho ještě. Snažil se ji moc nevnímat, nebo převést hovor jinam. Absolutně bez šance... A taky to možná bylo tím, že se pořád nějaký hlásek v jeho hlavě ptal: jak je na tom Bodie? Nevypadal moc dobře... Vypadal jako poloviční mrtvola. No a tyhle dva faktory způsobily, že celý oběd, kromě jídla - stál za starou bačkoru. Jak je na tom Bodie?

Připadal si jako vycucaná masařka. Nakonec se však přece jen donutil nastartovat a vyrazit směr "Doylův byt". Když ale míjel jednu křižovatku, vzpomněl si, že Bodiemu slíbil ten vyprošťovák. Takže místo rovně zahnul doleva, rovnou do čínské čtvrti.

 

Bodie mezitím spal a snažil se nevnímat svět.

 

"Halo! Li-Pai!" Doyle vkročil do malého krámku, hned na kraji, kde to vonělo vším možným. Tedy čaji, olejíčky a ještě něčím navíc. To Doyle moc dobře věděl. Li-Pai rozhodně nebyl svatý, ale narozdíl od jiných - uměl hrát fér a uměl být i milý. A nikdy nedělal tak velké průsery, aby ho musel sbalit. Že potajmu prodává s čajem a olejíčky i hašiš? Doyle rozhodně znal horší přečiny.

"Ano, Doyle."

"Zdravím," klepl se do krempy imaginárního klobouku, když se drobný stařík ukázal. Drobný napohled - kdyby chtěl, tak...

"Potřebuju nějakej... No lék na kocovinu."

"Nemocný, Doyle? Nevypadáte…"

"Já ne, kamarád. A dost... Nějaký extra silný koncentrát." Jak jsi na tom Bodie? Jak? Sakra! Ani jsem se vlastně kvůli tobě pořádně nenajedl!

"Dobře, hned donesu. Počkejte prosím…"

"Jo jo, počkám..." kývnul Doyle a ležérně se opřel o pult.

Za chvíli mu Číňan donesl lahvičku s roztokem. "Jen pár kapek, dle váhy… A pak spát a pít. Vodu… Hodně vody."

Doyle si představil, jak Bodieho váží a pak ho ještě nutí pít vodu. Tvář si zachoval, ale přece jen mu v koutcích cukalo. "A za jak dlouho to zabere?" zeptal se ještě pro jistotu, lahvičku zasunul do náprsní kapsy. A vytáhl peněženku.

"Pár hodin, podle toho kolik toho vypil a jaké kvality. A opatrně s tím, pokud to byl moc špatný alkohol s něčím míchaný, bude mu chvilku zle."

"Bodie a nekvalitní alkohol?" Doyle se zasmál, dal mu na stůl pár liber a pak se s dalším klepnutím do imaginární krempy klobouku rozloučil. "Nashle, Li-Pai. A moc neblbni. Jsi nad všechny doktory, nerad bych ti to tu zavíral."

"Nebojte se Doyle," uklonil se mu Číňan a pak ho vyprovodil z krámku.

 

Nastartoval Lincolna a za chvilku "kocour" parkoval před Bodieho bytem. Takhle zahalený do Londýnské mlhy, která padla, když odjížděl z čínské čtvrti, a ještě s tou oprýskanou fasádou... Nevypadal moc utěšeně. Což mu na náladě nepřidalo a schody vyběhl po čtyřech. Najednou měl bůhví proč - strach.

"Bodie!" stiskl zuřivě zvonek, přičemž absolutně ignoroval, že by taky mohl spát a tudíž by ho mohl vzbudit... A to by asi moc rád nebyl…  "Bodie! Otevři! To jsem já, Ray!"

Bodie se s trhnutím probral a pak nějak odpotácel ke dveřím, které otevřel až na podruhé. "Hm…?"

"Vypadáš jak mrtvola po flámu v kostnici," zhodnotil ho jednou větou Doyle, kterému se ohromně ulevilo. Pak ho jednoduše odsunul stranou a protáhl se dovnitř. "Nesu ti ten vyprošťovák. Jak jsem ti slíbil..."

"Diky," zamumlal Bodie a zavřel dveře. Byl pořád unavený. A žaludek měl jak na vodě

Doyle si ho zkoumavě prohlédl, pak ho chvatem nepřipouštějícím námitky vzal v podpaží a táhl do koupelny. "Váhu máš kde?"

"Co? Proč? V koupelně…"

"Protože tě musím zvážit, abych věděl, jak tě správně předávkovat," zavtipkoval suše a nohou vytáhl ten zmiňovaný přístroj zpod topení. Jedním šikovným kopnutím. "Šup," popostrčil ho potom.

"No jo no," zabručel Bodie a stoupl si na váhu

"Fajn... Sto sedmdesát devět liber," zkonstatoval Doyle a pak se usmál. "To není nejhorší. Můžeš dolů, a padej do postele!"

"Díky, mami, že se tak staráš," zavrčel Bodie.

"Ano, synku. Moje prémie, tvoje prémie. Navíc jsi mi zkazil oběd. Tak padej, ať tě už nevidím!" šťouchl do něj a sám zaplul do kuchyně.

Bodie se odpotácel do ložnice a tam sebou praštil na postel. Byl unavený… A hm, to tričko mu nevonělo. Tak si ho stáhl přes hlavu.

Pak se jen v kalhotech natáhl na postel a za chvíli už spal.

 

Doyle se zatím zkoumavě poškrábal na hlavě. No jo, dávkování podle váhy, tak mu to Li-Pai řekl. Rozpis byl zřejmě na lahvičce. Mělo to jenom jeden háček. Doyle neuměl čínsky.

Risk je zisk. Ne, že by z Bodieho chtěl dělat pokusného králíka, ale byl to ochotný zkusit, jestliže mu to uleví. Ale řídil se Li-Paiovou radou - méně je někdy více. Odměřil přesně pět kapek, nalil je do hrníčku a zalil vodou. Jenže když se vrátil do pokoje, Bodie sladce spal jak nemluvně v povijanu.

 

V první chvíli ho chtěl probudit, ale pak si to rozmyslel. Akorát bude naštvaný, nevrlý a má on tohle zapotřebí? Postavil hrníček na malý stolek vedle jeho hlavy a sám se složil do křesla. Pak se mimoděk rozhlédl... Byl u něj tolikrát, ale vlastně si to tady nikdy pořádně neprohlédl. Vždycky jen přilítli, něco popadli, někoho zmlátili, popřípadě vyhodili z okna a zase byli venku dřív, než si stačil všimnout jak má vlastně vymalováno. No... Kdysi to snad bylo i bílé. Doyle se zašklebil.

Pár kusů nábytku, zaprášené poličky s literaturou faktu. Džínsy přehozené přes židli. Na stole hozené raní noviny. Nic víc, nic co by hovořilo o tom, že tady majitel tráví dlouhý čas.

Usmíval se. Jeho vlastní byt nevypadal o mnoho lépe. Jenže Bodie... No jak to říct... Doyle se ke svému bytu hodil. Bodie ne. Bodie věčný elegán, s chladným pohledem, ze kterého se ženám podlamovaly kolena, věčně s nějakou pohotovou hlášku s rukávu. Člověk by čekal, že bude bydlet v nějakém přepychovém, drahém bytě v novostavbě... Prostě v bytě, který by se k němu hodil. Tak nějak víc, než tohle... Anebo?

Doyle si podepřel bradu a zadíval se na tmavou kštici na pohovce. Teprve teď si uvědomil, že Bodie má jenom kalhoty. A že není bledý jenom v obličeji. Když se na něj tak díval... Možná, že ten dojem, který o sobě Bodie šíří... Je jenom maska.

Teď vypadal vysloveně zranitelně. To jak ležel schoulený. To jak se mu na ramenou rýsovaly jizvy od bůhvíčeho. To jak se jizva po kulce, kterou kdysi schytal v Africe, napínala. Bodie, věčný elegán a v bytě to přitom vypadalo, že tu ani nežil.

Zavrtěl hlavou a sáhl po nějakém časopise. O muzice... Ani netušil, že Bodie něco poslouchá. Najednou si připadal nepatřičně... Vždyť... Vždyť o něm vlastně nic moc neví. Tedy možná ví, ale rozhodně je toho méně, než by člověk čekal. Na to, jakou dobu spolu pracují...

Pomalu se zvedl a přešel k němu. Opatrně mu položil dlaň na rameno, načež ho rychle přikryl, když ucítil, jak je ledový. Pak nad ním chvilku bezradně stál. No, kdyby se teď probudil... Asi by se divil.

"Potřebuju kafe," zamumlal si polohlasně a znovu se podíval do kuchyně. Jestli tam Bodie vůbec nějaké kafe má.

Kupodivu měl. Dokonce prvotřídní, ne nějakou náhražku. A čaje taky. Ty nejlepší. Ceylonské i čínské. A taky samozřejmě Earl Grey. Když otevřel polici s nádobím uviděl v jednom rohu láhve skotské. Několik jich bylo prázdných.

Povzdechl si. Pak láhve v duchu přepočítal. Bylo jich pět. A... Vypadaly, že je někdo vypil docela nedávno. Někdo - nikdo jiný než Bodie nepřipadal v úvahu. Znovu povzdech. Tak tohle byla jedna z mála věcí, kterou o něm věděl. A o kterou přitom ani za mák nestál, přestože by mnohé vysvětlovala. Jenže jemu se zrovna dvakrát nezamlouvalo, že když už Bodie nemůže dál, sahá po flašce... I když je to prvotřídní skotská.

Uvařil si šálek silné černé kávy a vrátil se zpátky do pokoje. Přemýšlel, že počká tak do pěti, až do šesti a pak... Pak se uvidí. Zatím mu jenom přitáhl přikrývku blíž k tělu a pohmatem zkontroloval tep. Běžel.

Nevím, co sis myslel Raymonde, oslovil sám sebe přísně. A to bylo právě v tom.

Nevěděl.

 

Bodie sebou trhl a ze spánku tiše zasténal. Honila ho jedna z nočních můr, pro které neznal pojmenování. Chtěl se vzbudit…

Chtěl pryč od té temnoty a hrůz, které za sebou nechal na černém kontinentu. Chtěl pryč. A pak znova uviděl tu hořící vesnici…

A toho kluka s kalašnikovem. "Ne!"

 

Díval se na něj a v rukou drtil ten šálek s kávou. Netušil, netušil o čem se mu zdá, nebo co se k němu vrací... On sám noční můry míval jen zřídka. Jen když se něco dělo. Jinak to byl většinou spánek beze snů. Což taky asi nebylo to nejlepší. Protože teď kupříkladu nevěděl, co dělat. Je lepší nechat člověka, aby si to protrpěl do konce, nebo ho vzbudit? Položil mu ruku na čelo. Ledový. Stejně jako předtím. To jsem si pomohl. Ale aspoň vím, že nemá horečku. Aspoň něco... Když už nic jiného.

"Bodie," docela lehce ho pohladil. To se snad za pohlazení ani považovat nedalo. To byl prostě jenom lehký dotek. Nic víc.

 

"Non!" utrhl se Bodie a jeho dech se stal rychlejším, jako by běžel. Jako by… Před někým, nebo za někým utíkal. Sevřel ruce v pěst a pak znovu tiše zasténal.

Sen se změnil. Místo mrtvého přítele, místo Martina, tam ležel… Ray Doyle.

" RAYI!"

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Ochhhhh....

(Alienne, 27. 7. 2009 21:49)

Kometare typu viac, viac, vas uz musia nudit, ale co mam robit, ked to takto skoncite? Je to parada, neviem sa dockat viac ^.^

=0)

(Teressa, 27. 7. 2009 9:41)

krasa =) uz sa nemozem dockat pokracovania =) rychlo prosim =)

Bee

(Profesor, 26. 7. 2009 22:42)

Tak fajn. Aspoň bude na co se těšit.

Profesorovi...

(Bea, 26. 7. 2009 19:29)

Tahle je dokončená.:-)

....

(Profesor, 26. 7. 2009 16:43)

Zase další rozepsaná kapitolovka?
Ale vypadá to pěkně, takže jen tak dál.

:-)

(Davida666, 25. 7. 2009 15:18)

Takhle to ukončit honem další dílek :-)