Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola

1. 8. 2009

2. kapitola

 

Doyle s sebou trhl, když zaslechl své jméno a pak než stačil cokoliv říct, nebo spíš udělat, Bodieho železný stisk mu sevřel paži jak do svěráku. V duchu tiše zaúpěl, ale držel. Sice to bolelo, Bodie přece jen netrávil ty hodiny boxem nadarmo, ale on byl zvyklý vydržet víc, než tohle. Tedy, fyzickou bolest ustál, to ano. Horší to bylo...

"Bodie!" zatřásl mu druhou rukou s ramenem. "Bodie! Vzbuď se!"

 

Ray… U jeho nohou ležel Ray a ten kluk se mu smál a kopal do jeho těla.

"Rayi… Rayi…" zamumlal a zvedl pistoli. A pak vystřelil.

Zabil malého kluka, co mu zabil… Zabil.

"Bodie!" zaslechl a trhl sebou.

"Rayi," zamumlal a otočil se.

Pak mu někdo zatřepal ramenem. "Bodie!"

Muž na lůžku sebou trhl a pak otevřel oči.

"Rayi…" zachraptěl a zvedl pohled. Byl to on. "Rayi… Díky bohu," zamumlal tiše a najednou byl tak šťastný, že by ho nejraději objal a políbil.

Doyle se na něj díval a nějak to nemohl pochopit. Ten nával... Čeho vlastně? Kdyby to nebylo tak blbý, řekl by, že cítí něhu. Něhu... On, Raymond Doyle, policajt, který prolezl od píky celým podsvětím! Jenže Bodie vypadal tak, tak... Zranitelně. Kde najednou byl ostrovtipný elegán Bodie, jeho suchý humor, trefné poznámky a pádné pěsti? Zbyl jenom vytáhlý, hubený chlap na posteli, který se třásl od hlavy k patě, vyděšený noční můrou.

"Bodie," oslovil ho tiše Doyle a znovu se ho lehce, lehce!, dotknul. Chvíli na sebe jenom koukali. "Mohl bys mi pustit ruku?" dořekl potom.

"Co? Jo-jo, promiň…" Bodie zjistil, že se nějak pořád omlouvá a najednou mu to vehnalo červeň do tváří. Opatrně mu pustil ruku a odtáhl se.

"V pořádku," pousmál se Doyle a nenápadně si protřel ztuhlé svaly. Na nepotvrzeného alkoholika měl sil víc než dost. Najednou nevěděl co říct. Přišlo mu hloupé ptát se: špatný sny? Přišlo mu hloupé ptát se na cokoliv... Na otázky byl Bodie háklivý. Zvlášť pokud se týkaly vysloveně jeho osoby... 

"Udělal jsem ti ten vyprošťovák od Li-Paie," vypravil ze sebe nakonec po dvou minutách ticha.

"Aha, díky. Jsi milej, lásko," ušklíbl se Bodie. Ale to slovo zaznělo bez stopy sarkasmu. Bál se. Před chvílí se strašně bál.

"Pro tebe všechno," usmál se Doyle v oplátku a podal mu hrníček. "Dom Perignon nečekej, jen jsem si k tomu čuchnul, udělaly se mi mžitky před očima. Ovšem nepochybuju, že být sťatej, tak hodně rychle vystřízlivím."

"Nejsem sťatej, je mi zle," utrousil Bodie a hmátl po hrnku

"Jistě, tak bumbej."

Bodie vypil žíznivě celý hrnek a pak se znova sloužil do postele. Přitáhl si peřinu blíž k ramenům a trochu se otřásl. "Zima…"

"Teplo tu není, to máš recht," rozhlédl se Doyle kolem a pak bezradně pokrčil rameny. "Další deku asi nemáš, co?"

"Někde snad jo. Moc tu nespím…"

"Podívám se." Doyle bleskurychle prolezl celý pokoj, pak nakouknul ještě do kuchyně, koupelny a druhého pokoje. Když se znovu vynořil, v ruce držel cosi...

"No, myslím, že pod tímhle by ses moc nezahřál," konstatoval to potom, protože deka se mu pod prsty skoro rozpadala. Odnesl ji zpátky a když se vrátil, sundal si bundu a přehodil ji přes něj. "Já vím, nic moc. Ale něco lepší než nic."

"Díky," zadrkotal zuby Bodie a víc se zachumlal do dalšího tepla. Bože, ta bunda voněla po Doylovi. Bože můj Rayi, já se tak bál… "Rayi?"

"Hm?" odtušil, sedl si do křesla a natáhl se pro kávu. S nelibostí konstatoval, že je úplně studená... Ach jo.

"Kolik je hodin?"

"No..." zamžoural na svoje hodinky. "Bude pět. Proč? Už je ti zle? Li-Pai říkal, že se ti může zvednout žaludek... ale je to teprve pár minut, cos to vypil..." ušklíbl se. "Máš asi rychlej metabolismus."

"Ne, spíš jsem unavenej. A je mi zima."

"Ještě pořád?" zamumlal Doyle a obrátil do sebe kávu. Pak si vzpomněl na základy v kurzech přežití, které absolvoval... No hodně dávno. Přešel k němu a usmál. Ten úsměv byl malinko nakřivo, jak bylo pro něj typické, a hodně demoralizující. "Posuň se."

"Cože?" vykulil oči Bodie, ale trochu se odsunul.

"Jdu tě zahřát, ty zmrzlíku," usmál se znovu Doyle a zul se. Pak trochu s rozpaky vklouzl pod přikrývku vedle Bodieho a s ještě většími rozpaky se k němu přitisknul. "Snad se to má dělat takhle," povzdechl si potom.

"Co, kurz přežití?" zabrblal Bodie. "To by ses musel svlíct..."

"Bodie... Stačí že je svlečený jeden."

"Ne-e, musí být oba. To‘s zase špatně poslouchal," zadrkotal zuby Bodie.

"Je to pár let!" ohradil se Doyle. "Nemám paměť jako slon." Vlasy mu ještě víc zkudrnatěly hrůzou, že by se vážně měl svléknout. Jenže Bodiemu očividně byla zima.

"Dobře, dobře. Tak jo," kapituloval a pomyslel si, že tohle vidět šéf... Asi by se utloukl smíchy. Radši ze sebe rychle stáhl tričko a ohodil ho na křeslo. "Spokojený?" zabručel potom.

"Neboj, nechci ti tu dávat neslušné návrhy."

"Ještě abys dával." Doyle zívnul. "Je to lepší?" zamžoural na něj potom.

"Jo je," Bodie si ho přitisknul blíž a snažil se zahřát. „Připomeň mi, že nemám pít.“

"Klidně ty flašky osobně vyhodím," zamumlal a zavřel oči. Nějak na něj přišla dřímota a nějak... Skoro se bál. Co by se mohlo všechno stát. Bodie měl smutné oči... A takhle zranitelný... Raději nemyslet, Rayi!

 

Bodie cítil jeho dech na svém rameni a pak se k němu přitiskl víc. Víc tepla, víc jistoty že žije. Ježíši, vždyť je to jen parťák! Jen…?

Už dávno ho máš rád. Kdyby se mu něco stalo, tak ty, zodpovědné za ten čin, nezabiješ, ty je popravíš. A krutě. Tak jak to umí tvá temná stránka. Ta, kterou ovládá jízlivostí a želenou pěstí. Ta, co si vybíjí v tělocvičně. Rayi, tolik jsem se bál.

 

Doylovi bylo dobře. Prostě tak nějak dobře, když cítil jak je k němu Bodie přitulený, opírá se o něj a ruku má kolem jeho ramen... Takhle dobře mu nebylo už hodně dlouho. I když jistá část jeho mozku (ta ve které ještě zbyl rozum), trochu nechápala, co tu dělá, co ho to popadlo, ten zbytek si to užíval. A užíval si to natolik, že Ray usnul... Ani nevěděl jak.

 

Obyčejně se mu nezdávaly sny. Jen výjimečně. Jen když se něco dělo… Obyčejně měl naprosto klidný spánek. Normální hluboký, ničím nerušený. Obyčejně…

Dlouhá tmavá chodba. Bez začátku. Bez cíle. Jeho vlastní dech, srážející se na rtech v drobné kapky. Jeho vlastní kroky, které se ozvěnou rozléhají. On sám… V tom nekonečném tichu, které se tříští o jeho dech a klapot bot. A najednou… Najednou před něj někdo skočil. A setinu vteřiny na to práskl výstřel… Bodie...

Trhl sebou a neklidně se převalil. "Bodie."

Byl to Bodie. Bodie před něj skočil. Koupil to místo něho... Bodie.

Tmavé oči se zakalily bolestí. Dech se zadrhl. A on se mu zhroutil do náručí. "Zase nedáváš pozor, Rayi…" To ještě stačil říct, než naposledy slyšitelně vydechl.

"Bodie!" vykřikl zoufale a najednou… Bylo to… Neskutečné. Jakoby přišel Cowley a napálil mu to rovnou mezi oči. Jako... Jakoby umřel někde hluboko v sobě.

"Bodie!" Znovu se převalil a pak nahmátl jeho rameno. "Bodie... Promiň... Bodie..." Přitiskl se k němu.

Tiskl jeho chladnoucí tělo a viděl tu ránu, která pomalu přestávala krvácet...

Bodie sebou cuknul, a pak se trochu probral. Co? Co tu dělá Ray? A proč tak… Blbne?

"Rayi?"

Prudce zamrkal a rázem byl vzhůru. Chvilku udiveně mžoural do pološera, které v pokoji panovalo a nemohl se upamatovat, kde je. Srdce mu tlouklo někde nahoře v krku a jen s obtížemi schytával dech. A pak si to uvědomil… Ten pohled, který se na něj upíral. Tmavé oči, trochu ospalé, ale, ale… živé. V té chvíli mu z prsou spadl kámen zvící hory.

„Bodie,“ zachrchlal. „Bodie… Zlato.“ A to oslovení, škádlivé, provokativní, nevážné… Tak to oslovení rázem dostalo nový rozměr.

"Copak, zlatovlásko?" zeptal se tiše Bodie, který najednou cítil podivné napětí, které se neodvažoval prolomit. "Špatný sen?"

"Já... Já..." zakoktal se Doyle a opět se nezmohl na nic víc, než jen zoufalé zírání a polykání na prázdno. Pak se váhavě dotknul jeho tváře. Opatrně přejel prsty po jeho čele, přes nos a rty až na bradu... "Jsi živý," zašeptal potom.

"Jistě, že jsem. Tolik, abych měl otravu alkoholem, jsem toho nevypil," zabrumlal Bodie ale nechal ho, aby se ho dotknul. Ten dotyk… Ježíši, vždyť je to Ray, ne ženská! Jak tě tohle může vzrušovat? Bodie, ty blbče!

Doyle se tiše zasmál. "Kdybys měl otravu alkoholem, věř že bys neležel tady, ale v nemocnici. Osobně bych se o to postaral..." Snažil se zakrýt, jak se jeho srdce klepe kdesi v hrudi a pořád nemůže uvěřit, že Bodieho chladné tělo byl jen sen... Sen a nic víc. Ještě jednou ho lehce pohladil. Jakoby byl slepý a mohl ho poznat jen dotekem. Je to on... Je živý... S tou myšlenkou zase uklidněně zavřel oči.

"Nepochybuju tom, že by mi pak Cowley zabavil mou zásobu whisky. Na osobní prozkoumání, samozřejmě,“ zabručel Bodie a pak přivřel oči. Ale nezavřel je a ještě dlouho a trochu znepokojeně pozoroval Rayovu tvář. Byla mu stále zima ale už ne taková. Doylovo tělo příjemně hřálo a i když topení měl skoro vypnuté, Ray ho spolehlivě nahrazoval.

"Cvoku, copak myslíš, že se dám snadno zabít?" zabrblal nakonec a sám zavřel oči.

Doyle se musel usmát. Myslím, nemyslím... Důležité je, co se stane, nebo nestane... Bodie... S tou myšlenou se otočil na bok, trochu se skrčil a znovu usnul. Tentokrát tvrdě. A bez nočních můr.

Bodie se k němu přitisknul ještě víc a usnul taktéž spánkem spravedlivých. V noci ho na chvilku probraly ruce obtočené kolem jeho zad, ale jelikož mu to bylo příjemné zase usnul.

Ráno se probral s tím, že jeho noha je uvězněna mezi dvěma pevnými stehny a ruka se dotýká pěkně tvarovaného zadečku. Hlavu měl položenou na plochém a trochu chlupatém hrudníku a bylo mu… Počkat! Plochém a chlupatém?! Bodie zvedl hlavu a podíval se nahoru.

"Rayi?" zeptal se tiše jelikož si nebyl sto vzpomenout si co se stalo včera. A proč si ho jeho parťák k sobě tak tiskne a proč mu, u všech rohatejch, on sám sahá na zadek!

Doyle cítil nějaký pohyb vedle sebe, ale bylo to příliš zanedbatelné v porovnání s teplem, které ho obklopovalo. Věděl, že si někoho tiskne k sobě, že ten někdo ho hřeje a jen pouhá jeho přítomnost ho kolébá do klidu... Mimoděk zesílil objetí a sám se k dotyčnému přitiskl. Ještě napůl na hranici mezi spánkem a bděním se trochu schoulil a ucítil měkký dech kdesi těsně pod bradou. A pak...

"Rayi?" pronikl do jeho podvědomí hlas.

Cosi zamumlal a spal dál. Ještě ne. Ještě se mu nechtělo vzbudit se a zjistit... Kdo to je. Ten, který ho zahřívá a jeho objetí je příjemné...

Bodie se zatvářil trochu skepticky a pak málem vyhekl zděšením. Ray si ho přitáhl k sobě a prsty mu sjel na zadek. Tedy, ne že by to neměl rád, ale zrovna od něj? Jenže pak… Pak ho to střapaté třeštidlo, které musel pořád zachraňovat, pohladilo po vlasech a on proti své vůli zapředl jako velký kocour.

 

Najednou... Jako by mu v mozku zapípal poplašný signál. Instinkt, který nikdy nespí, ani když je unavený na smrt, opilý, zaneprázdněný. Prostě nikdy. A vždycky mu neomylně ukazuje, že ne všechno je tak, jak to vypadá... I tentokrát zafungoval víc než spolehlivě.

Doyle vydal tichý, sotva postřehnutelný zvuk a rázem byl vzhůru... První co si uvědomil, že tohle rozhodně není jeho byt. Druhé - na tom kanapi, nebo co to je, neleží sám. Za třetí... Bleskurychle se narovnal, když mu došlo, že toho dotyčného hladí po zadku. Zvláště, když ten dotyčný... Byl Bodie. Ray sebou malinko ošil a prudce se napjal. Což neměl dělat, protože tak se jeho hlava ocitla na úrovni Bodieho a... A jejich rty se dotkly.

Ten dotyk probral spokojeně znova poklimbávajícího Bodieho a on prudce otevřel oči. Chtěl se rychle vymanit z Doylovy náruče, jenže se mu to nepovedlo tak, jak chtěl… A jeho, po ránu trochu vzrušený, klín se otřel o Rayovo stehno. Bodie v duch zaklel a pak tiše zavrčel.

"Co mě pustit, zlato?"

"Já tě nedržím," Doyle na něj zíral skoro vyděšeně a ruce mu samy odskočily od Bodieho ramen. Pak si uvědomil tři fakty: Bodie je napůl nahý, on sám je napůl nahý, a silně pochyboval, že to co cítí na stehně bude zapomenutá mrkev.

Bodie se pomalu vyvlékl z jeho nohou, které ho svíraly a posadil se na posteli. Jenže, aby mohl z ní pryč, musel přes Doyla.

Ten se na něj díval jak náměsíčný a začínal cítit, že pomalu, ale jistě rudne. Bodie se naproti tomu tvářil jak kakabus, který zrovna nemá nic lepšího na práci a něco vrčel. Rozumět mu nebylo, ale i tak si Ray obsah snadno domyslel. Nic by za to nedal, že se to velice podobá myšlenkám, které se právě táhly hlavou jemu samotnému.

Co se tu sakra v noci dělo?! Jak to, že jsou oba napůl nazí? A jak se, u všech všudy, dostal Bodiemu do postele?! A co sakra mělo znamenat to… Co nemohl popřít: hladil ho po zadku. A líbilo se mu to. A když se „políbili“… Raymonde Doyle! Okamžitě přestaň!

Bodie se zamračil a pak se podíval na Doyla. "Takže?"

"No... Nic," hlesl Doyle rudý až za ušima a posunul se kousek stranou, aby mohl slézt. Když už potom stál u dveří, konečně jeho hlasivky našly tu správnou polohu, aby byl schopen vydávat ony artikulované zvuky, kterým se obvykle říká - řeč.

"Ty, Bodie... CO se tu včera stalo?"

Bodie se otočil a opět to byl onen ironický parťák. "Co se stalo včera, nevím… Ale jelikož jsme oba v kalhotách, tak jsme si to určitě nerozdali."

"Padej, než po tobě něco hodím!"

"Che, a co asi?!" ušklíbl se Bodie a zmizel v koupelně.


Už se natahoval po botě, ale pak si to na poslední chvíli rozmyslel, místo házení se obul i obléknul a rázně vtrhl do kuchyně jako uragán. Něco si přece jen pamatoval: Bodie se předevčírem ztřískal pod obraz a včera vypadal, že vypustí duši... Takže nakráčel do jeho, v jistých ohledech, perfektně zásobené kuchyně a začal z linky vytahovat flašky, jak kouzelník králíky z klobouku. A vůbec ho netrápilo, zda jsou plné, nebo ne.

 

Bodie mezitím stál pod sprchou a užíval to. Vodu nevypouštěl a tak se vana postupně zaplňovala. A zjišťoval, že nemá náladu se zvedat a jít do nevytopených místností bytu

 

Doyle se chvilku díval na těch pár láhví, co byly ještě nevypité. Ta skotská byla výborná. Tudíž jí bylo škoda... Možná... Cowley by určitě ocenil, kdyby mu doplnil soukromý bar. Aspoň by měl čím oslňovat návštěvy.

 

Bodie seděl ve vaně a postupně si přidával teplou vodu. Ostatně proč ne..Doyle jistě chvilku počká. A on… Hm, měl náladu na, ale jo… Na sex. A Doyle… Jo, mohl za to Doyle a ty jeho oči. Přivřel ty svoje a začal se mýt. Jenže mytí přecházelo na hlazení a to na laskání.

 

Jeho parťák zatím ještě pořád meditoval v kuchyni nad láhvemi s whiskou. A nad... Na tím, že se probudil vedle Bodieho, s hlavou na jeho rameni a že... Vyvstaly mu chloupky na předloktí. Kruci byla to jen náhoda, jen se prostě dotkli.

Nebyl to polibek!

Ale mohl být, zašeptal hlásek, kdesi vzadu v jeho hlavě. Mohl... A to, že tě objímal, ti taky vůbec nevadilo. Ani dotyk jeho kůže.

JE TO BODIE, NE ŽÁDNÁ TVOJE ZNÁMOST, RAYI!

Ale zadek má skvělej, rýpnul si hlásek.

 

Bodie seděl ve vaně a už trhavěji dýchal. To bylo… To bylo… Skvělé. A když vyvrcholil mimoděk uviděl Rayovu tvář. Ty jeho oči. Ty oči…

 

"Tak si to ujasněme, Raymonde," pronesl sám k sobě polohlasem, když rovnal prázdné flašky a přemýšlel, jak ty plné dostane do Lincolna, aby je mohl věnovat nic netušícímu Cowleymu. "Je to Bodie, tvůj parťák, vzájemně si kryjete záda a zachraňujete zadek, když jde do tuhého. Je to BODIE! To, že jste strávili noc v jednom bytě, na tom nic nemění. A kromě toho je rozdíl, jestli dva lidé spí spolu, nebo vedle sebe!"

Z koupelny se ozval krajně podezřelý zvuk. "Bodie?!"

 

Bodie se opřel a zavřel oči.

Nohy si hodil na okraje vany a v tichu si vychutnával uvolnění.

 

Ticho. Doyle zavrtěl hlavou a téměř po špičkách se přiblížil ke dveřím koupelny. "Bodie?" Když opět nedostal žádnou odpověď, ještě tišeji, než našlapoval, dveře pootevřel. A to co uviděl... Mu vzalo dech. Bodie rozvalený ve vaně, nohy hozené přes okraj, jako, jako... A k tomu ten výraz. Doyle nasucho polknul. A horečně přemýšlel, co má dělat...

"Hm, Rayi, nepouštěj sem zimu," zabručel Bodie a pak se usmál.

Díval se na něj jako na zjevení, pak mechanicky vstoupil a zavřel za sebou. "No... Tomu říkám dobré ráno," sebral potom někde zapomenutou špetičku černého humoru. Což byla jediná věc, která ho momentálně mohla zachránit.

"Jo… Dobrý. A teď mi řekni, co jsi tu dělal? A hlavně v mé posteli?!"

Doyle se zašklebil. "To jsem nevěděl, že můžeš mít ztrátu paměti i z kocoviny."

"Možná něco co jsi mi na ni donesl, nebo dal. Ale opravdu mám okno."

"Jo, vyprošťovák od Li-Paie. A zřejmě to mělo i nějaké vedlejší účinky. Třepal si se jak ratlík v mínus sto, sweetheart."

"Až tak?" Bodie se zamračil.

"Až tak. A protože tvůj byt opravdu není místo, kde by se mohl zimořivý zahřát, musel jsem po velmi dlouhé době uplatnit kurzy přežití. Tedy... Instruktor by se asi divil, že jsem jeho metodu používal v Londýně, když on sám ji prý použil jen na Sibiři."

"Jenže to bys musel být ve slipech a já v trenkách, takže si to zase tak moc nepamatuješ.“

"Hele! Nezačínej s tím zase! To jsi mi navrhoval už v noci. A ještě jsi k tomu tak roztomile dodával, že neslušné návrhy mi dělat nebudeš!" Doyle se rozverně ušklíbl.

"A dělal jsem je?“

"No, vzhledem k dnešnímu ránu... Nebyl bych si tak jistý opakem."

"Cože?"

"Říkám, že vzhledem k dnešnímu probuzení, bych si nebyl jistý, žes mi je nedělal," Doyle po něm hodil ručník. "Vylez, než ti to vychladne a nastydneš, broučku. Na chřipku by Li-Pai asi čaj neměl."

"Opravdu ne? A co alternativní metody? Chřipka se prý nejlíp léčí na cizím těle. Vypotí ji."

"Vážně?" zdvihl Doyle obočí a beznadějně si povzdechl.

"Hm, jo… Je to osvědčená metoda."

"Hm. A čí by mělo bejt, to tělo, na kterým se hodláš potit?" ušklíbl se dvojsmyslně. Jsou totiž chvíle, kdy i ty nejpřesvědčivější argumenty padnou, strhávajíce s sebou logiku i veškeré zábrany. Chvíle, kdy v místnosti, ať už jste kdekoliv a s kýmkoliv, vzduch zajiskří...

A jiskřit nepřestane.

"Hm, je jedno čí… Důležité je, aby bylo příjemné, přítulné a hm, krásně hřálo."

"Bodie, na co zase myslíš?" zachechtal se Ray.

"Já? Na sex… Na co jiného?"

"Pravda, na co jiného bys mohl myslet. V téhle pozici, že?" ušklíbl se.

"Co máš proti mý pozici?" zeptal se Bodie a protáhl se. Svaly na těle zahrály jen a on se zatvářil jak velký kocour. A přiznejme si to, líbilo se mu Doyla provokovat

"No, že leckterá by neváhala a dala by duši, tělo i heslo k bankovnímu kontu, jen aby ses takhle vyvaloval v její vaně," Ray přimhouřil oči a pohledem zvolna klouzal od jeho tváře až k hrudníku a taky tam, kde křivky jeho těla zkreslovala chladnoucí voda.

"Hm, asi jo. Jenže žádná taková tu teď není," Bodie se natáhl ke kohoutku a připustil si teplou vodu. Tiše zavrčel slastí. Tohle se mu líbilo. I ta provokující situace… Kdy… No dobře, popichovat Raye bylo vždy zábavné.

A Doyle na tu jeho hru přistoupil. Jsou totiž i chvíle, kdy člověk přestane uvažovat hlavou... "Jistě. A klidně můžeš slovo leckterá nahradit slovem leckterý..." ušklíbl se a v očích mu zajiskřilo, když se na něj díval a on v něm zcela nenásilně evokoval představu obrovské, elegantní šelmy.

"Leckterý… Třeba Cowleho by to asi rozčílilo.."

"Cowley se nepočítá. Ten se oženil s CI5," další úšklebek a Ray si pohodlně sedl na prádelní koš.

"A copak já ne?" odtušil Bodie ale v hlase mu nezaznělo tolik sarkasmu jako vždycky

"Nooooo," protáhl Doyle. "Já měl vždycky pocit, že ty... Bys od nás nejradši vypadl."

"Jo a kam prosím tě? Do Francouzské cizinecké legie, ne?"

"Neumíš francouzsky pokud vím."

"Všechny zbraně mluví stejnou řečí…"

"Ach bože," povzdechl si Doyle útrpně. "Nechceš radši vylézt?"

"Jo,“ řekl Bodie. Spustil nohy a pak vstal. "Podáš mi ručník?"

Doyle se pomalu zdvihl a sáhl pro ručník, který po něm hodil. Přitom se... Ne, že by byl puritán, nahého muže ostatně neviděl poprvé, ale tohle... Tohle bylo trochu jiné. Těžko říct do jaké míry, nebo v čem, prostě jiné. Podal mu měkkou látku a pak mu ji z náhlého popudu sám omotal kolem pasu.

"A dělej, drahoušku" usmál se nakonec a zase si sedl na prádelní koš.

"Provokuješ. Kdybys byl ženská, tak už tu ležíš na zádech."

"Takže ti brání jenom to, že jsem chlap?" usmál se andělsky Doyle a uvelebil se ještě pohodlněji. "Nevěděl jsem, že to bude tak velká překážka."

"Přesně… Navíc parťák!"

"Tak se tu nenakrucuj a utírej se."

"Nenakrucuju se," řekl Bodie, poslal mu vzdušný polibek a vyťapkal z koupelny

"Nakrucuješ," usmál se Doyle a pomalu se zdvihl. Pak se rozkošnicky protáhnul. "A mě se to ohromně líbí," usmál se potom pro sebe a přimhouřil oči. Načež se dal, tak trochu, do sledování mokrých ťápot na podlaze. Když na jejich konci uviděl stát Bodieho, kterému už chyběl ručník, znovu se pousmál. "Neříkal jsi předtím něco o zimě, lásko?"

"Jo je… Tak tři centimetry… " zabručel Bodie. "Mno… Možná osm."

"Co prosím?" nechápal Doyle.

"Ale nic, slovní hříčka. To děti nechápou, Rayi."

"Děti chápou mnohem více, než si myslíš, Bodie," ušklíbl se Doyle a pak k němu přešel a dlaní mu přejel po páteři. Předtím provokoval on, teď si jen prohodí. role

„Neblbni," zabručel Bodie a ohnul se, aby si natáhl trenýrky. Přitom… Sakra, Rayovi by měl provést něco podlého. Za to… To, že ho sváděl.

"Děti nechápou slovní hříčky... A takovýhle nemravnosti se před nima dělat smí?" Ray se raráškovsky ušklíbl a pak ho po zadku plácl. A než se stihl Bodie ohnat, zmizel v kuchyni, odkud bylo slyšet, jak se směje.

"Mizero!" zavrčel Bodie a pak se oblékl. Černé džínsy, černá košile, která přesně sedne. Na věšáku mu visela kožená bunda. Bodie se opřel o zárubeň dveří.

"Dáš si se mnou kafe? Nebo čaj?"

Doyle seděl na stole a prohýbal se smíchy. "J-jo-jo!" vyrazil ze sebe nakonec. "Dám..." vzlykl rozesmátě a utíral si uslzené oči.

"Rayi! Nevěděl jsem, že jsi na kluky…"

"Ty sis začal!" ohradil se Doyle a najednou jeho hlas zněl podrážděně. Pak zavrtěl hlavou. "Tím to nebude... Nejsem na kluky. Takhle na mě nikdo nepůsobí. Vyjma tebe."

"Působí?" Bodie pozvedl pravé obočí. "Já na tebe působím?"

"Kvůli nikomu jinému bych se nesvlíkal," Doyle slezl na zem. "Asi bych měl jít."

"Rayi?" Bodie mu prstem zvedl bradu. Zvláštně se zadíval a pak mu prstem přejel z brady až na rty. "No tak, zlatovlásko… Najdi si holku, hodnou a udělej s ní kupu dětí. Jo?"

"To si piš, že jo," usmál se Doyle. "Ale kterou mi neschválíš, tu si nevemu." Pak se zašklebil. "I když, jakmile budu muset přebalovat mimina a číst pohádky, asi mi už na CI5 nezbude čas," šťouchl do něj.

"No, a na blbosti taky ne," řekl trochu moc rozjařeně Bodie. "Možná..."

"Konečně se mě zbavíš, " ušklíbl se Doyle a pak si sedl na židli. "Tak, co bude s tím čajem? Měli bychom se taky hlásit u Cowleyho."

"Konečně se ty zbavíš mě..."

"Fajn, budeme mít od sebe vzájemně klid."

"Hm, jo…" Bodie začal dělat čaj a připravovat topinky.

Díval se na něj, jak kmitá kolem plotny a pak se z náhlého popudu zdvihl. Pak sebral ty prázdné láhve, které oddělil od plných. "Než uvaříš, tak tohle zlikviduju. S tvým dovolením, anebo i bez něj," ušklíbl se na něj.

"Jo, klidně," řekl Bodie a mávl rukou.

"Zazvoním," zabrumlal ještě Ray a s plnou náručí flašek vymanévroval ven. Sejít po schodech až na ulici se sice rovnalo akrobatickému výkonu, ale zvládl to na jedničku.

"Jasně," zabručel Bodie a dál se věnoval topinkám. To že měl tady oblíbený Doylův džem byla jen náhoda.

 

Protáhl se dveřmi na ulici a ulehčeně si vydechl, když pár kroků od sebe uviděl popelnici. Zbytkem té skotské doplní Cowleyho soukromé zásoby a pak... Pak si najde ženskou a bude s ní mít kupu dětí. V duchu se usmál. V téhle chvíli zapomněl i na ostražitost.

Koneckonců, byla sobota. Teoreticky by měl mít volno, jako každý pracující. I když je polda ve službě pořád...

To, že na protější straně ulice zastavilo světle hnědé auto s kouřovými skly prostě přešel.

Jednou a výjimečně.

 

Bodie se najednou zarazil. Kam, že to Doyle šel? A proč on má pocit, že se něco děje? Své instinkty nikdy nepodceňoval, ne. Odstavil čaj, i topinky a skoro vyběhl z bytu.

"Rayi?"

 

Docapkal k popelnici a byl rád, že se mu podařilo nic nerozbít. Ještě potom běžet nahoru pro koště, aby ho babky nežalovaly pro obecné ohrožení občanů několika střepy... Brr!, otřásl se a začal házet flašky dovnitř. Auto tam ještě pořád stálo. Jako jediné...

Nikde ani noha, jen vítr si o kus dál hrál s odhozeným papírovým sáčkem.

To auto tam pořád ještě stálo...

Zbývaly mu dvě flašky.

Na schodech za sebou zaslechl kroky.

Okénko u řidiče se pohnulo směrem dolů.

Jedna flaška.

Dveře od domu se rozletěly a z nich vyběhl Bodie. A v té chvíli...

Všiml si toho. V napůl staženém okénku se něco zalesklo. Chodba bez začátku a konce... Třesk! Poslední flaška skončila na dně popelnice. A najednou... Bodie před něj skočil. A o setinu vteřiny práskl výstřel…

Ray se zapotácel a snažil se ignorovat tu neskutečnou bolest pod levou klíční kostí. Viděl jen, že Bodie, jeho Bodie..., leží kousek dál a zírá na něj nevěřícím pohledem.

"Bodie…" vydechl, než se zhroutil na zem.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Chvilka napatia...

(Alienne, 2. 8. 2009 20:47)

Kraasne, mam osobitu slabost pre rypave vnutorne hlasy... A milujem, ako sa vzajomne podpichuju ^.^

coo

(arya, 2. 8. 2009 13:30)

takhle to rozjed a pak nic a nakonec tohle to se nedela budu mit sokk

Takže...

(Wendysekk, 2. 8. 2009 1:20)

Napnutá jsem jako kšandy a jestli nepřibyde další dílek, tak zešílím (i když já už šílenec sem)! A estli happy end nebude, budu zuřit! *snaží se zachovat vážnou tvář*

whauuuu

(staraznama, 1. 8. 2009 20:56)

oh takto to ukoncit ach sklanam sa sklanam toto bola PERFEKTNA cast whaaaau tolko napetia :D ach

:-)

(Davida666, 1. 8. 2009 20:38)

Moc pěkný, úžasný.