Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola

3. 8. 2009

3. kapitola

 

"Rayi!" Bodie vyběl ze dveří a pádil k němu. Tři skoky. Dva. Jeden. Ten výstřel vnímal jako šlehnutí po tváři. Nebyl dost rychlý. Nebyl a Doyle…

Bodie. To mu vyrazilo dech.

Necítil vlastní bolest, která mu prolétla ramenem. "Rayi… Rayi…" Bodie se zvedl a po čtyřech přelezl za Doylem. Vzal ho do náruče. Bolelo to. Ne fyzicky. I duševně. Další kulka mu hvízdla kolem ucha.

"Vy-vypadni," vydechl Doyle a ještě pořád si snažil nepřipouštět si, jak mu košili máčí krev. Vlastní krev... Díval se na něj a díval se mu do očí. Těch očí, které se mu ve snu zamlžily a pak zhasly. I teď se s ním svět točil a mlha přes všechno házela neproniknutelný, hustý závoj. "Vypadni!" Nějak podvědomě cítil, že se mu rty pohybují, ale nevyjde z nich ani hláska. A pak najednou - nebylo nic.

"Dostanu tě odtud…" zašeptal Bodie a pak ho pohladil po tváři. Věděl, že jsou v bezpečí. Uslyšel skřípění brzd. Útočník odjel a on zahlédl jen značku. Uviděl asi osmiletého kluka. "Hej ty! Pojď sem!" Chlapec poslušně přiběhl.

"Zavolej záchranku a řekni, že tady mají zraněného vážně, rozumíš! Adresu znáš?"

"Znám, pane."

"Tak utíkej!"

 

Probralo ho lehké popleskání po tváři.

"Bodie?" spíš si to zase myslel, než doopravdy řekl, ale podle toho, jak se nad něj ty jeho oči naklonily by hádal, že to slyšel. "Co-co tu ješ-tě dě-láš?" Dlouhý, obtížný a trhaný nádech. "Řek-l js-em, -že má-š vy-padn-out..." Další a plíce se mu bolestně stáhly. Bolelo to. Bolelo to tak příšerně, až si myslel, že se tam rozpustí, jen tou bolestí.

"Nemluv, dostanu tě odsud. Sanitka už je na cestě. Neboj se. Budeš v pořádku, budeš Rayi. Jen neusínej, rozumíš? Dívej se na mě. To zvládneš." Pohladil ho po tváři a stiskl ránu, do které vrazil vlastní čistý kapesník. Průstřel, který měl on sám se zatím trochu zatáhl. A přece rána krvácela a jejich krev se mísila na jejich rukou a pod nimi v prachu cesty.

S obtížemi natáhl druhou ruku, tu se zdravým ramenem a přikryl jeho dlaň svojí. "Bodie..." Cítil v ústech tu hnusnou, železitou pachuť. Pachuť, která se nedala s ničím zaměnit... Krev. Zřejmě... Nevyznal se v anatomii, ale asi s největší pravděpodobnosti bylo to nejhorší krvácení dovnitř a krev se mu dostávala do plic. "Je-je t-to sk-rz?" zeptal se potom.

"Moje jo, ta kulka měla velkou rychlost a průraznost, skoro jako z pušky. Jenže prolétla a teď… Máš ji v sobě. Promiň. Ale víš, no, budeme tak trochu pokrevní bratři, tedy ty můj určitě. Vidíš… Můžem si pak zahrát třeba na indiány. No tak, Rayi. Rayi!"

"Já- tě- sly-ším," zašeptal sotva na hranici postřehnutelnosti a opřel si hlavu o jeho ruku. "Chce se mi sp-át..." vydechl nakonec a zavřel oči.

"Rayi… Rayi! Bude to v pořádku. Rayi. Dostanou tě z toho. Rayi… Slyšíš, už jede sanitka. Rayi! No tak, už jedou!"

Neslyšel. Právě teď ho to totiž naprosto dostalo a odrovnalo. Ta šílenost, kdesi v jeho hrudníku mu v pomyslném ringu uštědřila pořádnou obouruční pecku a poslala ho do říše snů. A zůstávala s ním, pomrkávala na něj a bez přestání dávala jeho zmoženému podvědomí pořádně na frak.

Nevnímal, jak přijela sanitka, jak ho pomalu naložili. Nevnímal nic. Jen kdesi, kdesi v koutku, kam ta bolest nemohla zůstal zasunutý hřejivý pohled dvou tmavých očí a konejšivý hlas "bude to v pořádku... bude to v pořádku".

Bodie seděl nedaleko a sotva mu Raye vyrvali z náručí, a i jeho začali ošetřovat, požádal je ať zavolají CI5 a chtějí Cowleyho… A řeknou mu co se stalo. A nepřestal na ně naléhat, dokud mu to neslíbili. Pak dostal injekci na uklidnění a za chvíli spal i druhý Cowleyho agent.

 

George Cowley s klidem sobě vlastním zrovna snídal, když telefon zazvonil. A když ho potom zvedl a dozvěděl, že mu přepojují hovor z kanceláře, začal už podvědomě tušit, že z klidné soboty, kdy nebude muset řešit žádné vylomeniny svých agentů, nebude nic.

"Cowley. ... COŽE?! Hned tam jedu! Kde? Ano, děkuji, za chvíli jsem tam!" třískl sluchátkem, nechal snídani snídaní a vyrazil k autu. Sako si oblékl po cestě a kravatu si uvázal na jedné stopce na kraji města. Do nemocnice to stihl v rekordním čase a téměř běžel.

"Hledám agenta Doyla a agenta Bodieho," oznámil jedné sestře, která se ho pokusila zadržet. "Druhé patro, oddělení C," odpověděla mu prostě, protože o těch dvou už slyšela celá nemocnice. Cowley na nic nečekal a schody vyběhl jako mladík. Za chvíli se už na jiné sestře dožadoval rozhovoru s lékařem, který měl službu. A protože se dožadoval velice horlivě, bylo mu vyhověno.

 

"Grant," představil se doktor a podal mu ruku.

"Major Cowley. Jak na tom jsou?"

"Ten Bodie, to je téměř čistý průstřel. Hrozí u něj sice nebezpečí infekce, ale při jeho konstituci bych řekl, že se z toho dostane. Hůř je na tom ten druhý. Je teď na sále. Kulka téměř zasáhla srdce, ale naštěstí ji zpomalilo tělo toho prvního. No i když… Polovinu plic má zalitou krví, ale snad to zvládne. Jo, tohle jsem vám měl předat, dal mi to ten tmavovlasý než jsme ho uspali,“ řekl a podal mu papír popsaný Bodieho rukopisem.

Popis auta: značka, typ. To vše stačil agent zaznamenat a pak poslední slova. Myslím, že to byla žena. A pak jen kapky krve..

"Do hajzlu!" zavrčel Cowley zcela neprofesionálně a stiskl papír v dlani. "Mohu si zavolat?" Po souhlasu okamžitě vytočil číslo pátračky svého oddělení. Po několika zmatečných větách, kterými se pokusil osvětlit, k čemu tady vlastně došlo, nadiktoval Bodieho poznámky. A pak, překračujíc zcela své pravomoci, dodal ještě nebezpečně tichým hlasem: "Za případné komplikace se zlobit nebudu." Čímž myslel: jestli mrtvé, nebo živé... raději mrtvé.

 

Bodie ležel na operačním stole a od Doyla ho dělila jen jediná stěna. Doyle… Ray… Jak to mohl  dopustit. Vždyť ho vždycky chránil. Chránili se navzájem. Cowley… Doufám, že tu je… Šéfe, promiňte… To všechno mu běželo hlavou, když mu na obličej přiložili kyslíkovou masku a on se propadl hlouběji do světa snů.

 

Cowley vzdor bolesti starého zranění nervózně pochodoval po nemocniční chodbě a málem počítal vteřiny. Člověk by málem řekl, že mu operují jediné dítě... Jenže oni byli - no dobře, děti ne, ale měl je rád. Znal jejich vrtochy, slabůstky i libůstky. Věděl, co zabere na chladného elegána Bodieho i na poněkud nekonvenčního Doyla. Poznal i to, co oni ještě netušili... Cítil, jak k sobě mají blízko... Věděl to tak jistě, jakože zítra ráno vyjde slunce. Už tam byli tři hodiny. Tedy Doyle, Bodieho před chvíli vezli na pokoj. Věděl, co jeden pro druhého znamená...

"Pane Cowley, telefon," ozvala se sestra. Rychle ho převzal. "Slyším."

"Nastaly komplikace, pane," ozval se mladý hlas. Major přivřel oči.

"Kolik?"

"Jen ta žena, pane. Jistá Jessica Clerencová. Zřejmě byla v nějakém spojení s těmi překupníky zbraní. Našla ji hlídka a ona zpanikařila. Vybourala se. Smrt nastala okamžitě."

Jindy by za tyhle informace řval. Teď je kvitoval, téměř s povděkem. Ačkoliv... "V pořádku. Kladla odpor při zatýkání, zahynula při pokusu o útěk. Nic vám nevyčítám."

A s těmi slovy zavěsil.

 

Bodie svíral pokrývku a v černém spánku se mu honily všechny ty okamžiky, které se staly od chvíle kdy se probudil. Doyle… Sluníčko… Rošťák, smíšek… Ne, přeci nemohl být tak pomalý. Ne… Potřeboval ho, on… Přece musel žít!

Bodie tiše zasténal a přístroj měřici mu v té chvíli tlak trochu varovně pípl.

Černovlasý muž netušil, že se na něj od dveří dívá Cowley a sleduje ho pohledem, jako otec svého trochu nezdárného syna, který zase jednou vyvázl tak tak.

 

Pozoroval ho přes sklo a pak se odvrátil. Bodie byl v pořádku... Nebo přinejmenším bude. Jenže Doyla operovali víc jak tři hodiny. A to v něm vyvolávalo ne zrovna optimistické pocity. Pak se trochu pousmál: Doyle by zuřil, že zrovna jeho, nedostižného playboye, dostala na lopatky ženská. Jenže už to bylo tak... Jeho dva agenty dostala ženská. Na jednom místě, ve stejnou dobu. Ani se moc nepozastavil nad tím, že Doyle byl u Bodieho doma. Ostatně, posledních pár měsíců na to vyloženě čekal. Oba se chovali... Zvláštně.

Ne divně, ani podezřele, ale zvláštně. A předávání Lincolna... Škádlili se jako malí kluci. Cowley si raději nepředstavoval, co by se dělo, kdyby... Kdyby to Doyle nepřežil. Nepředstavoval si, co by to udělalo s Bodiem...

Viděl ho zuřit, jednou, když Doyla kdosi zmlátil. A teroristu, co držel Rayovi pistoli u hlavy, toho zastřelil. Jenže, Cowley věděl, že by stačila jen jedna rána. On do něj vystřílel skoro celý zásobník. A navíc si všiml jiné věci. Bodie poslední dobou víc pil… Jako by ho něco trápilo. Jako by se něčím užíral.

A on, podvědomě naprosto přesně věděl, co. Bodie by to nikdy nepřiznal a než to říct nahlas, radši by si vystřelil mozek z hlavy, ale Cowley si tím byl naprosto jist. Když někoho dobře znáte, víte, co se mu honí hlavou i když nasazuje nic neříkající masku. Bodiemu na Rayovi záleželo... A bylo v tom víc, než jen přátelství dvou lidí, kteří se na sebe musí absolutně spolehnout. Bylo v tom víc, než jen obyčejná parťácká shoda. Bylo v tom víc, než byli nadřízení ochotní akceptovat. Bylo v tom víc. Oni si to možná ještě neuvědomili, ale…

 Věděl, že Ray Doyle je jediný člověk, kterému Bodie absolutně věří. Bez výhrad. Vždycky. Ani jemu nikdy tolik nevěřil. Doylovi ano. Sice mu neříká všechno a hodně často jedná na vlastní pěst, ale kdyby měl někomu svěřit svůj život…

Z úvah ho vyrušilo pronikavé cinknutí.

Dveře operačního sálu se rozletěly dokořán a ošetřovatelé kolem něj projeli s postelí, na které ležel Doyle. Na obličeji měl ještě pořád kyslíkovou masku a jeho bledost skoro splývala s povlečením. Minuli ho celkem rychle a zavezli ho do pokoje. Cowley potřásl hlavou. Pak si všiml doktora, který ze sálu vycházel a vypadal poněkud unaveně.

 

"Tak jak?" zeptal se tiše, když došel až k němu.

"Zvládne to, asi si tu poleží déle než pan Bodie. Ten, no pokud nebudou komplikace, tak přibližně týden maximálně dva. Pan Doyle, měsíc. A to pokud bude poctivý pacient. Mimochodem, můj kolega říkal, že ten tmavovlasý mu zachránil život. Měl by mu pak poděkovat."

Cowley se malinko nasupil a pak usmál. "Jistě, buďte bez obav, jsem si jistý, že si to také uvědomí, až se vzbudí. Mohu k nim?"

"Jistě, klidně jděte… Ale prosím, jen na krátko."

 

Cowley tiše otevřel dveře a pak vstoupil. Docela obyčejný nemocniční pokoj, ve kterém byl vzduch naplněn pípáním všemožných přístrojů a taky tím těžkým, otupujícím pachem dezinfekce. Dvě postele, naproti dveřím velké okno. Zavřené.

Major chvilku postál na prahu, načež měkkými, neslyšnými kroky přešel k Bodieho posteli. Té, co byla blíž u okna. Přešel k němu i když mu bylo nad slunce jasné, že si moc nepopovídají. Rozhodně dnes ne. Přestože, že si nebyl jist, jestli spí.

"Bodie," oslovil ho tiše. "Bodie, slyšíte mě?"

"Doyle..." hlesl Bodie a namáhavě rozlepil oči. George Cowley si zhluboka povzdechl. Že ho to nenapadlo...

"Ne, to jsem já, Cowley," odpověděl potom.

"Hnědý rols, londýnská značka, bruneta… Poznávací značka…"

"Je mrtvá. Zabila se, když ujížděla před hlídkou," konstatoval suše. Pak mu podal sklenici s vodou a opatrně mu navlhčil rty.

"Ray?" zeptal se tiše zraněný a pozoroval svého šéfa pohledem plným otázek

"Je vedle vás. Momentálně ještě v bezvědomí. Operovali ho skoro čtyři hodiny, ale doktor věří, že to zvládne."

"Musela mít pušku… Jinak… Byl by v pořádku… Moje vina-"

"Bodie, zachránil jste mu život. O dva centimetry níž a ležel teď v márnici... Není to ničí vina!"

"Takže… bude v pořádku?"

"To nevím. Nic víc mi neřekli. Ale věřím, že bude. Je to přece Doyle," usmál se a snažil se, aby to vyznělo povzbudivě.

"Ta žena, kdo to byl? A proč…?"

"Jessica Clerencová, ale pochybuji, že vám to něco řekne. A poslali ji ti roztomilí pánové - překupníci se zbrani. Asi jste jim šlápli na kuří oko."

"Dostanu je. Kdy-kdy mě pustí?"

"Bodie, s tímhle přístupem zařídím, aby to bylo za co nejdelší dobu. Ty překupníky dostaneme, ale vy jste zraněný! I kdyby vás pustili zítra, máte tři týdny zotavenou! Nejméně.“

"Jen průstřel. Vy by jste s něčím takovým byl za dva týdny v práci."

"Já ano! Vy ne! A Doyle taky ne..."

"Proč, jsem… mladší… s dovolením…" řekl Bodie a přitom se neopatrně pohnul a tiše syknul bolestí.

"Právě proto... Mladé tělo potřebuje sdostatek času," zatvářil se jako vyschlý profesor anatomie a posunul si po nose neexistující brýle. Pak mu znovu podal sklenici.

"Napijte se, to vám uleví..."

"Díky… majore…" hlesl Bodie a napil se. Pak si říkal, že jen na chvilku zavře oči. Zavřel. A usnul hlubokým spánkem.

"A to je to nejlepší, co můžete udělat," povzdechl si Cowley, odložil sklenici na stůl a tak jako do pokoje vešel, ho i opustil. Jen na chvilku se zarazil u Doylovy postele. A pak mu oči na okamžik zalétly zpátky k Bodiemu. A on se musel usmát. Tihle dva patřili k sobě... Těžko říct proč, když každý byl úplně jiný, ale patřili k sobě. A dostanou se z toho... Jsou jako kočky, vylížou se ze všeho. Pak odešel. A na chodbě opět potkal doktora.

 

"Bodie se na pár minut probral, ale zase usnul," prohodil, když se míjeli.

"Skutečně?" zastavil se doktor. "a orientoval se v čase a prostoru? Jak se cítil?"

"Řekl bych, že s průstřelem ramene se nikdy necítíte valně. Ale ano, orientoval se a vnímal naprosto dokonale, kde je..."

"To je dobře. A no, večer se na něj zajdu podívat. Teď potřebuje spát, dostatek vitamínů a stravu… Což bude asi trošku problém, zdejší kuchyně, brr!" zasmál se doktor. "Má někoho, kdo by jim to mohl donést?"

"Mám ve sklepě kompoty ještě z druhé světové," zažertoval Cowley a upřímně, kdyby ho teď některý z jeho podřízených viděl, asi by urychleně ustupoval. Vzdor bezstarostnému tónu, který od něj člověk slyšel jen velmi vzácně, mu oči nebezpečně zasvítily.

"Mimochodem, doktore. Pokud by to nevadilo, rád bych aby na tomhle oddělení neustále hlídal policista."

"No, vzhledem k povaze jejich zranění … A vzhledem k tomu, co… Dobře chápu. A souhlasím. Tak se mějte, majore."

Kývnul mu na pozdrav a za chvíli vyšel na čerstvý vzduch. Bylo jasné, že ze soboty nebude už nic. Což, ne že by mu nevadilo, ale v jádru s tím byl smířený. Za ta léta u CI5 si zvyknul, že mít volný víkend, neznamená mít volnost. Ne když vašimi podřízenými jsou Bodie a Doyle. Oči mu znovu nebezpečně zazářily, když si sedal do svého auta a chladnokrevně plánoval, co dál.

Bodie s Doylem jsou v tomto případě mimo diskuzi. Zbývala mu půlka oddělení a on teď musel vytipovat nějaké alternativy, tedy někoho, komu případ předá. Přinejhorším, a to se přitom ušklíbnul, přinejhorším si ho vezmu na starost sám.

 

Po několika hodinách od chvíle, kdy se majorovo auto odlepilo od obrubníku a vyrazilo směr centrála, Doylova mysl, obluzená narkózou, se pomalu začala vracet z hranic nebytí. A nebyl to příjemný návrat. Spíš si připadal, jako by mu obrovský červ vyhryzal do svalů díru a uhnízdil se v ní.

"Bodie?" zasténal zrovna ve chvíli kdy se Bodie na chvilku probral.

"Jsem tady,“ zašeptal a i když o to bolelo, zvedl se a vztekle se podíval na pípajíc přístroj. A pak si pomalu povolil kapačku… Tedy ty hadičky, aby dosáhl až k Doylovi a pomalu udělal první krok

Doyle se jen s námahou snažil zorientovat, kde je. Svůj podíl na tom měla nejen narkóza, ale i morfin proti bolestem. Ne, že by to nějak zvlášť zabíralo... Cítil se hůř, než před půl minutou i když už rozeznal, alespoň matně, zářivku na stropě. Zářivku, která nezářila. Zkusil pohnout hlavou, ale jemný dotyk, a taky bolest, co jím projela, ho přesvědčily, že by se měl podobných pokusů na čas vzdát.

"Má-m... žíz-eň..." zašeptal namáhavě, skrz kyslíkovou masku.

"Počkej, podám ti vodu… počkej chvilku," zamumlal Bodie a pak nu nalil sklenku vody a dal do ni brčko. Pak mu kyslíkovou masku sundal. "Napij se… pomalu… a trochu."

Ray pomalu ucucnul a nechal toho. Žaludek se mu totiž nebezpečně zahoupal a on usoudil, že zvracet je poslední, co by teď potřeboval... Představa, že by s ním měli nějak manipulovat... Po chvilce mu totiž začaly docházet všechny souvislosti. Kde je, proč tu je...

"Kol-ik je ho-din?"

"Půlnoc… hodina duchů. Bojíš se, zlatovlásko?" pohladil ho po vlasech a pak mu upravil polštář. "Chceš ten kyslík?"

Naznačil kývnutí a za chvilku už vdechoval ten příšerně čistý, dokonalý plyn, ze kterého by za normálních okolností zvracel, ale který pro něj byl právě nejpřijatelnější variantou.

"Ne..." zahuhňal pak skrze masku. A konečně na něj pořádně zaostřil. Na obvaz, nemocničního "andělíčka", kanylu, kterou měl na ruce. "Ne-nemáš -být v posteli?"

"Jo… asi… ale… No už du. Nic nepotřebuješ?"

"Dej mi pusu..."

"Cože?" Bodie se na něj zadíval a pak se nad něj sklonil. "Rayi?"

"Na čelo," pokusil se úšklebek Doyle a zkusil se nadechnout, tentokrát zhluboka, protože mělké nádechy se mu nelíbily. Žaludek se zahoupal, v hrudníku to bolestně zaškubalo a on si mimoděk skousnul ret.

Bodie se ušklíbl a pak se nad ním sklonil a políbil ho na čelo.

"Opatruj se… jsem hned vedle."

"Pokusím se neumřít. I když to kurevsky bolí..." povzdechl si a o další hluboký nádech se raději nepokoušel.

"Budu tě hlídat, neboj se, broučku."

"Bolí to moc?" zašeptal Doyle, když se Bodie ztratil z jeho zorného pole a on jen slyšel, jak pod ním lehce skřípla postel.

"Ne, je to dobrý. To vydržím. A ty spi."

"Dobrou noc," znovu se nadechl a snad konečně začal účinkovat ten morfin, nebo to byla prostě jen obyčejná únava... tiše si vydechl a za chvíli spal jako dudek. A kdyby si na to byl ráno vzpomněl, byl by vděčný až na půdu, že se mu nezdály žádné sny.

"Dobrou noc," zamumlal Bodie a pak usnul také.

 

Ráno ho vzbudila sestřička, která mu dávala léky a měřila teplotu.

"Tak jak jste se vyspal? Asi jste měl neklidnou noc, že? Máte úplně vytrhnutou kapačku," zavrtěla hlavou a kanylu bleskurychlým a profesionálním pohybem umístila zpátky.

"Asi noční můry," usmál se zářivě Bodie a pak zavřel oči. Věděl jak na ženy působit.

Rozzářila se jako sluníčko a vrazila mu do ruky teploměr. Pak se přesunula k Doylovi.

Ten spal, jako dudek a nevnímal svět o nic víc, než včera, vážně to bylo teprve včera?, dlaždičky v Bodieho koupelně. Jemně mu zatřásla zdravým ramenem. "Dobré ráno..."

Zasténal a pootevřel oči. "To--bolí..." vydechl nakonec, ale pak se usmál. "Dobré..."

Bodie ho pozoroval z pod přivřených víček. Tohle se mu nelíbilo. Ať ho nechají spát prokrista!

"Váš teploměr." Roztávala pod jeho poněkud unaveným pohledem a najednou se nemohla rozhodnout, který z těch dvou fešných agentů se jí líbí víc.

Ten černovlasý... Tak úžasně chladně okouzlující, jako velká šelma, vždycky připravená ke skoku. Nebo tenhle, s zelenýma očima a hřejivým pohledem a vlasy, které okamžitě zatoužila rozcuchat…?

"Za chvíli dorazí vizita, pak vám přinesu snídani. A pomohu vám, ano?" usmála se na Doyla zářivě. Jen kývnul a pak přivřel oči. Bože, tolik se mu chtělo spát...

"Doyle? Rayi?" zavolal na něj Bodie, když sestřička odešla. "Dobrý?"

"Nesnáším vstávání," zamumlal a zkusil pootočit hlavu jeho směrem. Nešlo to. Svaly protestovaly, velice bolestivě. "A ty?" zeptal se po chvilce.

"Já taky ne… A ne v šest hodin. Klidně spi, já to zařídím… Odpočívej."

"Do vizity to vydržím, pak ať mi daj‘ všichni svatý pokoj..."

"Daj‘… Jo byl tu major, pozdravuje tě."

"Cowley? Zprávy se šíří rychlostí světla. Že děkuju, kdyby se tu ještě zastavil a já byl v limbu..." dořekl a musel si dopřát jeden delší nádech, aby ulevil zmučeným plícím. Sice to zabolelo, ale už mnohem méně, než včera. Jen si tiše povzdechl.

"Spi… brácho," usmál se Bodie. A pak sám zavřel oči.

 

Usnul. Ale asi tak na pět minut, protože mu najednou do představy klidné snídaně v bytě s novinami po ruce probral hluk. A hluk, který po ránu a po operaci slyšíte opravdu neradi. Vizita. Sice o tomhle rituálu akorát slyšel, ale už jen z toho doslechu ho nenáviděl, a to zcela upřímně. Už jen proto, že ho kvůli tomu vzbudili v šest ráno.

"Dobrý den, jak se cítíte?" zeptal se ho primář a když uviděl jeho nespolupráci, nechal ho být a podíval se do chorobopisu.

"Takže, klid a pomalu snižovat dávky morfinu. A teď, pan Bodie?"

To, že mu v odpověď jen cosi zahučel, doktor Grant přešel. Přece jen, po tom co včera viděl, si udělal jistý obrázek, co jsou ti dva zač, co je zač ten vytáhlý asketa, co se představil jako major Cowley. A vůbec, co je zač, celá ta slavná CI5, takže se ani nepozastavil nad jejich nesdílností. Jen nahlédl do Bodieho karty a pak se na něj zkoumavě zadíval.

"Jak se cítíte, vy?"

„Jde to, " odtušil Bodie a zase zavřel oči. „Necháte mě spát?" zeptal se unaveně a tiše vydechl. Byl najednou tak unavený až mu to připadlo neuvěřitelné. Ani ten teploměr neuměl vytáhnout

"Jistě," kývnul doktor a pak pohybem ruky přivolal sestru. "Jen vám vezmeme krev... Ještě budou potřeba nějaké pooperační testy."

Když pak vizita odešla, v pokoji se rozhostilo ticho, téměř až přízračné a přízračně přerušované jen pípáním přístrojů a syčením dýchací masky.

"Bodie?" ozval se pak po chvilce Doyle znepokojeně.

"Nech mě spát," zamumlal Bodie a ztěžka si povzdechl. Bolelo ho to. Ať ho nechají… Je mu moc horko… A cítí se mizerně. Ježíši, ať ho nechají!

Doyle překvapeně zmlkl. Tuhle reakci nečekal. Bodie i když nemocný, postřelený, nebo s kocovinou měl vždycky v zásobě neuvěřitelné hlášky a najednou... Zněl i podrážděně, jakoby vrčel na celý svět. Znepokojeně se ošil, ale bylo mu jasné, že ve stavu, v jakém se momentálně nachází se nemůže o žádný výraznější pohyb pokoušet.

"Promiň," zahuhlal nakonec a zavřel oči.

"Hm… j-o…" vydechl nakonec Bodie a pak tiše, velmi tiše zasykl. Pak přišla sestra a vzala mu krev. Ale když si vzala i teploměr, tiše vyjekla. A pak odběhla.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Mnam

(Alienne, 11. 8. 2009 1:12)

Schema alebo nie, milujem ked je jeden/obaja zraneni a musia sa o seba navzajom starat... Pokial, samozrejme, ziaden nezomrie ^.^ A ono, dejova linia je jedna vec, dobre to napisat druha. Niekedy dokonca vyhladavam pribehy na jednu konkretnu temu, a potom si vychutnavam tie najlepsie casti ^.^ A uprimne, zatial co Co je vam... sa mi pacilo, a nevedela som sa dockat viac, toto tu mi pride znacne zabavnejsie a krajsie napisane ^.^ Ale len moj skromny nazor... chceme viac!

Profesorovi....

(Bea, 6. 8. 2009 10:36)

Dokud to funguje, proč to měnit, že? :o)
Mnozí autoři na tom dokonce vydělávají ;-P

Bee

(Profesor, 5. 8. 2009 21:53)

Já vím, také jsem měla ten problém se svými texty. Schematičnost je problém, ale na druhou stranu... Zavedené schéma není od věci.

mnooo

(staraznama, 5. 8. 2009 18:45)

ufff tak napiinave moc, ja to tipujem na pooperacnu infekciu juuj to velmo neprijemne, ale to ich este viac zblizi urcite :) oni to v ladnu a potom sa budu spolu v naruci toho druheho liecit :D

Profesorovi...

(Bea, 4. 8. 2009 23:04)

Jo, to je trochu možné... Ale není to tak úplná vykrádačka, jelikož "Co je vám, doktore Wilsone?" bylo nejprve rozepsáno, v mezičase byl napsán tenhle příběh, a teprve potom to bylo dopsáno.
Čili lehká vykrádačka tam možná bude, ale není tak úplná. Nu co, schematismus byl jednou z největších pohrom literatury. Někdy k němu sklouzne každý... ;o)

...

(Profesor, 4. 8. 2009 21:49)

A hele, tady se ví už od začátku, že mezi našimi chlapci něco bude... Dobré.
Tradičně hezky napsané, ale schematem mi to mírně připomíná Co je vám, doktore Wilsone.

= )

(Neli, 4. 8. 2009 21:12)

Takhle nás napínat! Chci rychle další díl =)

souhlasím!

(Sweethistory, 4. 8. 2009 14:11)

...jo, přesně tak! Jen žádné kopmlikace:-) Jinak je to paráda! Těším se na další!

:-)

(Davida666, 3. 8. 2009 23:50)

Moc pěkné kdy bude další dílek :-)

komplikace neee

(arya, 3. 8. 2009 22:29)

jen zadne komplikace procim jen at se stoho vylizou jo moc pekne