Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola

16. 8. 2009

4. kapitola

 

"Copak je?" zdvihl doktor Grant hlavu, když mu dívka bez zaklepání vrazila do kanceláře. A tvářila se, jako by viděla ducha.

"Pan Bodie… Má vysokou horečku… a já, já se bojím, že… Je mu zle, pane doktore."

"Takže přece jen," doktor Grant vylétl od stolu a pádil do pokoje. "Pooperační infekce, obával jsem se toho. Pan Doyle zatím nic? Musíme je rozdělit, protože v jeho stavu by to taky mohlo narůst do ošklivých problémů."

"Pan Doyle je v pořádku, vlastně líp než předtím pan Bodie. Vypadá, že jen ho to dýchání bolí, ale jinak je v pohodě. A pane… Já nemyslím, že je to nakažlivé…"

"Jistě, ale prevence je lepší než sebedokonalejší léčba," odpověděl doktor a to už otvíral dveře do pokoje. Rychle ho přešel a sklonil se nad Bodieho bledou tváří.

"Agente, slyšíte mě?" zeptal se tiše.

"Jo… Ray-Ray-je v pořádku?" zamumlal Bodie a pak se na něj podíval. Oči měl potažené horečkou. "Doktore?"

"Jo je, ale vy nám děláte neplechu," pousmál se doktor a pak se obrátil na sestru. "Kapačku s Dorzanem a studený obklad... Nerad bych na panu Bodiem smažil vajíčka. A taky připravte vedlejší pokoj..." Znovu se nad ním sklonil a pohmatem mu změřil puls. "Na pár dní vás převezeme. Pro jistotu."

"Neříkejte, že už jsem stihnul chytit něco místního?" pokusil se o žert Bodie, ale moc mu to nešlo. Zase jen zavřel oči a zničeně vydechl.

"Jak to vypadá, tak stihl. Máte asi rychlej metabolismus," ušklíbl se doktor a nechal ho chvíli v klidu. Mezitím si zašel zkontrolovat Raye, který proklínal svou bezmocnost i ruku zavázanou tak, aby s ní nepohnul, aby si neotevřel ránu. Vzdor doktorově i Bodieho žertování o něj měl strach.

"Doktore... Co-co se děje?" zeptal se potichu, když se mu Grant měřil puls.

"Asi nějaká infekce. Má skoro čtyřicet dva a to není dobré. Musíme ho převézt jinam… A napojit na přístroje. Protože jeho organismus… No, je příliš oslabený. Ale vy klidně ležte. Ať nám ještě vy nepřiděláváte starosti, ano?" usmál se na něj doktor.

"Doktore..." Doyle se na něj zadíval a v očích měl prosbu. "Zachránil mi život..."

"Nebojte, bude v pořádku…" pousmál se povzbudivě doktor. Jenže…

Následující hodiny tak povzbudivé nebyly. A večer se sešlo lékařské konzilium. Verdikt: Bodie musí být znova operován a zavedené drény vyměněny.

 

Cowleyho ta informace zastihla, když se vracel z procházky – služební.

"Ne!" povzdechl si. "Alespoň jednou nemůže jít všechno hladce!"

Kývnul mladému policistovi, který za ním přiběhl a pak se vydal nejkratší cestou ke svému autu. Jestliže budou Bodieho znova operovat... Do háje! S těmi překupníky to také nevypadalo zrovna slavně a do toho ještě tohle. Teď už se mohl jen modlit, aby Doyle nepřišel s něčím podobným. No Doyle... Sakra!

Nečekal na nic a na sedadlo spolujezdce si pro jistotu připravil služební průkaz. Jeden nikdy neví. A ti od dopravního umějí být pěkné mrchy…

 

Tentokrát ho žádná sestra nezastavila a tak se na oddělení dostal mnohem dřív. Ani se nepodivil, když mu oznámili, že se službukonajícím policistou se minul o deset minut a rovnou se dožadoval rozhovoru s lékařem. Jenže v té chvíli si Grant zrovna myl ruce a Bodieho uspávali. Nechal tedy na sebe aspoň navléct plášť a s touhle propustkou zašel za Doylem.

 

„Dobrý večer, Doyle. Jak se cítíte?" zeptal se rozčepýřeného agenta, který zrovna poslouchal přímý přenos zápasu Manchesteru a Chelsea v rádiu.

"Ne moc dobře," odpověděl mrzutě. "Manchester prohrává..."

"Řekl vám Bodie, že ta žena, co po vás střílela… Zabila se při pronásledování našimi agenty. Ale víme jméno skupinu a kterou byla napojena," řekl Cowley a posadil se na postel, která tu po Bodiem zbyla. Teď byla prázdná a podivně šedá, stejně jako celá místnost.

Doyle se raději podíval stranou. "Ne," vydechl nakonec. "Neřekl... Já jen vím, že mi říkal, že... že to bude dobré, že mě odtamtud dostane... To je všechno, co si pamatuju..."

"A dostal. Budete v pořádku. Dokonce mi nechal stopy k nalezení té ženy i jejímu dopadení. Myslel na vše. A Rayi… On to zvládne."

Pomalu pootočil hlavu směrem k němu. "Šéfe, slibte mi něco... Jestli, jestli to nedopadne dobře - dáte mi ten případ."

"Proč by to nedopadlo dobře, Rayi? To máte s Bodiem nějakou hru? A víte dobře, že nedám. Ptal se mě na totéž a řekl jsem ne. Ne a potřetí a naposled ne. Jste citově zainteresovaní. Oba! A on to zvládne!"

Zamračil se a chtěl něco namítnout, ale v tom se otevřely dveře a vešel usměvavý doktor Grant. Ještě pořád byl v operačním a měl po sobě trochu krve (oba zcela přesně věděli čí je), ale tvářil se optimisticky.

"Hotovo," oznámil pak. "Byl to jenom špatně zavedený drén... Bude v pořádku, dokonce znovu dřív než vy," podíval se významně na Doyla. "Jen místo týdne si poleží dva," to pro změnu platilo Cowleymu.

Ray si úlevou vydechl a pak přivřel oči. Vnímal, jak mu doktor mechanicky sáhl na zápěstí a pak přiložil ruku na čelo. "Nechám vám přinést prášek, máte trochu teploty, nejspíš tím stresem. Ale z toho se vyspíte."

"Díky, doktore," zamumlal Doyle a v duchu se ušklíbl.

Stresem? Bože, v životě jsem snad neměl takový strach! O něj…

 

Bodieho nakonec odvezli na Rayův pokoj. To zařídil Cowley a jako důvod uvedl to, že tak se mu budou lépe chránit. I Bodie dostal dýchací přístroj a sestry ho chodily kontrolovat, stejně jako Raye co hodinu. Vypadal, teď v noci proti měsíčnímu svitu linoucímu se z okna skoro přízračně a to jak mělce dýchal, nedávalo Rayovi i přes ujištění doktora spát.

Vždyť o něj mohl přijít… Mohl mu umřít… Jeho parťák… Jeho… Co Rayi? Co pro tebe znamená? Skutečně JEN parťák?

Do háje! Tak moc teď chtěl vstát, dojít k němu, dotknout se ho, obejmout! Aby věděl, že je ještě pořád s ním... Navzdory tomu, že mu doktor nechal dát prášky na teploty a na spaní zároveň, spát nemohl. Nešlo mu usnout. Jen v tichu naslouchal jestli se něco neděje, jestli dýchá... Vlastní bolavé plíce mu byly teď celkem šuma fuk. Bodie... Bodie...

Parťák, nejlepší přítel... Člověk, který v něm vzbouzel, to co jiní ne. Jeho druhá polovina... Jeho Bodie... Do háje! K čertu! Sakra!

"Bodie…" zašeptal nakonec do stropu.

Bodie ležel na bílé posteli a nevnímal nic z toho. Nevěděl o světě. Netušil, že v noci sebou v jednu chvíli začal házet, až ho museli připoutat k lůžku. Netušil nic o tom, jak mu dávali injekce na podporu organismu. O tom, jak se Doyle po letech začal modlit… Za to, aby byl v pořádku… Nad ránem se konečně uklidnil. To ve chvíli, kdy na něj začal Doyle mluvit. Povídal mu hlouposti, ale on věděl, někde v podvědomí, že je tam s ním…

A že to bude v pořádku.

"Rayi?" to bylo první slovo, když se další den odpoledne probral.

 

Poklimbával, nebo ty prášky začaly na jeho vybičované vědomí pomalu působit. Ale přesto ho to jedno, jediné tiché slovo dokázalo vyburcovat.

"Bodie?" Vůbec ho nezajímala bolest, ani to, že se mu ještě pořád točila hlava a houpal žaludek. Prostě se lehce nadzdvihl, kam až to šlo a podíval se na něj. Ve chvíli, kdy se podíval do těch tmavých očí... Pochopil, že je ztracený. Pochopil, že si nemá co nalhávat...

"Zlato," zopakoval tichounce.

"Ahoj sluníčko," zašeptal zničeně Bodie a díval se na něj, jako na svůj záchranný bod. Ray… "Jsi v pořádku?" zašeptal tiše a pak se pokusil pohnout.

"Teď už ano," pousmál se Ray. Pak se znovu nadechl a přimhouřil oči, jak ho to zabolelo. Už by si měl pomalu zvyknout. "Bodie..." podíval se na něj a štěstím by málem vyrazil strop, když viděl, že je živý.

"Je mi jako po flámu," odtušil Bodie a zadíval se do stropu, kde si to producírovala moucha. "A to bych se vsadil, že jsem nic nepil."

"Ne," usmál se Ray. "Nepil jsi nic. Akorát sis zase, jako vždycky, musel vymyslet něco extra, že?"

"Já? Extra? Co se dělo?"

"Infekci, drahoušku. Ty prostě nemůžeš dělat věci bez komplikací. Musel sis vymyslet infekci... Byl jsi na reoperaci, či tak nějak tomu říkají."

"Nepamatuju si to… Co je za den? A kde mám k čertu hodinky?!" zabrblal Bodie.

 

* * *

 

Ležel a díval se do stropu. Tedy, předstíral, že se dívá do stropu, ve skutečnosti... No ano, díval se, ale nic zajímavého tam nebylo. Jako včera, jako předevčírem, jako celé dva týdny, co jen ležel... A zíral na strop. Začínal nenávidět bílou barvu.

Prognózy doktora Granta se vyplnily. Bodie se i přes infekční komplikace vzpamatoval poměrně rychle a ve vzduchu už se začínala míhat otázka, kdy ho definitivně pustí. Což Doyle kvitoval jen hlubokým povzdechem navenek a téměř vražedným zavrčením uvnitř sebe. Bodie... Bodie byl jediný člověk, který ho držel ještě při zdravém rozumu, když ten průstřel bolel, nebo ten strop začal být bílý až moc. A Bodie byl taky člověk... Ray si to uvědomoval čím dál víc. Až Bodieho pustí, bude se cítit zoufale, zoufale sám.

 

"Rayi?" Bodie se posadil na posteli a pak spustil nohy a v papučích přeťapkal k parťákovu lůžku. "Mám ti skočit pro džus? Nemáš žízeň?" zeptal se, protože nevěděl co říct. Doktor mu řekl, že v pátek bude moci domů, ale on… Místo aby se těšil, tak tu Raye nechtěl nechat samotného.

"Díky, to budeš moc hodnej," zamumlal Doyle a trochu zdvihl hlavu. Případně si mohl už zkusit sedat, ale doktor to viděl nerad. Aby to spíš vydržel, opravdu poctivě, aby rána měla sdostatek času se zatáhnout a nehrozila otevřením. Ale na druhou stranu uznal, že někdo jako Doyle nemůže čtrnáct dní ležet úplně bez pohnutí... Jenže zdvihnout a otočit hlavu bylo sakra málo. Zvlášť když... Sakra! Sakra! Sakra!

Bodie si vzal nemocniční župan, peněženku a zmizel. Za půl hodiny se vrátil s hroznem, broskvemi, jahodami, džusem a dnešními Timesy.

"Servis pro našeho lazara," zazubil se.

Ray se nadzdvihl a nevěřícně vytřeštil oči. "Ty ses asi zbláznil! To muselo stát majlant! Podplatit zdejší kantýnu, aby měla něco jiného než pramizerné kafe," zakřenil se potom a urychleně sebou znovu plácl zpátky na polštář.

"No… Přiznám se, stačil úsměv. Pracuje tam docela pěkná blondýnka." Když spatřil Rayův výraz, trochu se zasmál. "Pohledná… No, jako moje matka by mi seděla... Je moc hodná a říká mi chlapče. Vypadám snad jako adolescent?"

"Ne, ale chováš se tak," zasmál se Ray a ještě trochu přimhouřil oči, jak mu v ráně zacukalo. "Poslyš, mohl bys mi půjčit svůj polštář? Rád bych tak viděl, aspoň kus stěny. Chápu, že strop má určitě nedozírné umělecké kvality, ale mě to už vážně nebaví... Aspoň na deset minut!" zaškemral potom.

"Jasně," souhlasil Bodie a odložil nákup na stůl. Pak mu přinesl vlastní polštář. Jenže… Musel přitom Doyla sám trochu nadzdvihnout a polštář mu dát jemně pod záda. Konečně všechno udělal a nakonec ho laškovně políbil na tvář. "Prosím, zlatovlásko…"

"Díky, broučku," usmál se Ray a doufal, že na něm není poznat, jak mu zabušilo srdce, když ucítil... Do háje! DO háje! Do hajzlu! Bodie, co mě to děláš..., povzdechl si potom, ale navenek mu rty pořád hrál úsměv. "A teď bude co?"

"Hm, nazval bych to krmení dravé zvěře," usmál se Bodie a odešel si půjčit talířek a umýt část ovoce. Když se vrátil, tvářil se potutelně a v ruce držel papírový sáček, ze kterého šla zajímavá vůně.

"Aha, takže to asi já nebudu..." odtušil Doyle a kradmě se na sáček podíval. Odhadoval to na hroznové víno a to miloval, jenže s jednou rukou by se mu asi jedlo hodně těžko.

"No, právě že ty to budeš sweetheart,“ řekl Bodie, postavil talířek s hroznovým vínem, broskvemi a třemi jahodami na noční stolek a pak zkontroloval dveře a vytáhl obsah sáčku. A světlo světa spatřilo grilované kuře. "Voilá!"

"Ty jsi kouzelník!" užasl Doyle a pak jen sledoval, jak si sedá k němu na postel a defiluje mu před očima střídavě s ovocem a střídavě s kuřetem. "Nech toho, bolí to, když se zkouším hnout... A ta vůně mě táhne hned na dvě strany..."

"Nebojte se, pane paciente, zavolám krásnou sestřičku a ta vás nakrmí…" zlobil ho Bodie, ale pak sám roztrhl kuře a podal mu kousek prsíček. "Dáš si?"

Doyle natáhl zdravou ruku a chňapl po té jeho. "Jestli mi to nedáš, tak namouduši z té postele vstanu a roztrhnu tě, jako ty to kuře před chvílí!" zahrozil mu a v očích mu zajiskřilo.

Bodie se ušklíbl a kuře mu podal… Vlastně mu ho dal až k ústům. "Tak si dej, máme to povolené, tady by člověka donutili i k hladovce. Jen si dej… Musíš zesílit, ať jim odsud brzy zdrhneš."

"Nejradši bych šel hned..." zahuhňal Doyle s plnou pusou. "A rozbil těm překupníkům hubu..." dodal ještě, když polkl.

"Udělám to i za tebe… A když budeš chtít, jednoho dva ti nechám."

"Já ti mám pocit, že si je Cowley schová pro sebe," zamračil se Doyle. Pak si vzal další kousek kuřete a tělem mu projel blesk, když se Bodieho prsty dotkly jeho rtů.

"A ovoce, chceš? Hrozny?" zeptal se a podal mu trs. "Jsou bez pecek."

"Hergot, ty mě rozmazluješ," povzdechl si naoko. "Co budu dělat, až přijedu domů, hm?" ušklíbl se potom.

"Jo, holt si zase zvykneš na tvrdou realitu," usmál se trochu jemněji Bodie a podal mu další kousek kuřete.

"Jo... Přijdeš mi někdy umejt nádobí?"

"Nádobí?" Bodie se zatvářil pobouřeně. "Ne… když tak, tak jen tebe..."

"Mě?" zdvihl Ray obočí udiveně.

"Jo… budeš mít třeba problémy s hybností…"

"To určitě... Doktor říkal, že až mě pustí, tohle mi sundají, ale dají mi nějaký krunýř, či co..." povzdechl si. "Jeden průstřel a tolika cavyků s tím."

"Jo děsný. Představ si. Na divokým západě už bys teď honil zločince a tady tě pořád držej v leže…"

"Proč nejsem na divokým západě?" Ray se usmál a pak se na něj podíval. "Díky..." pronesl tiše a pravděpodobně chtěl něco dodat, když do místnosti vesele vrazil doktor Grant.

Bodie skoro vyskočil z Doylova lůžka a tvářil se tím svým výrazem: A co jako?!

"Klidně seďte a nenechte se rušit," odtušil doktor s úsměvem. "Já jenom z pana Doyla vytáhnu drény a můžete pokračovat."

"Mám jít pryč?" zeptal se Bodie a hodil po Rayovi pohledem. Věděl jak to jeho bolelo. A byl tehdy rád, že Ray je zrovna pryč… Nechtěl, aby viděl, jak se tváří.

"No jak chcete," prohodil doktor. "Nebo spíš, jak si přeje tady pan Doyle."

Ray, netuše nic zlého, kývnul.

Bodiemu se rozšířily oči, ale poslušně odebral jídlo pryč a i svůj a dokonce i Doylův polštář si vzal k sobě na posel. Vešla jedna z sester a přinesla nástroje…

"Tak… Podíváme se na to," řekl doktor a opatrně mu sundal obvaz

Doyle se odvrátil. Tohle tedy vidět nemusel. Takže se radši podíval stranou. Tedy stranou, díval se na Bodieho, který seděl na své posteli a díval se pro změnu na něj.

"Hm, vypadá to dobře," zamnul si doktor Grant ruce. Pak něco zachrastilo a cosi kovově cinklo. "Teď to trochu štípne," upozornil a vzal za jednu z hadiček, které vedly z Doylova těla.

"Když to vydržíš, možná tě nechám řídit…" zašeptal Bodie a díval se do těch očí ve kterých se teď mihla bolest. To ho zabolelo. Za Doyla. Jen… Ať ho nechají… Ať to udělají rychle. K čertu! Kde se u mě berou takový myšlenky?!, vrčel v duchu sám na sebe.

"To teda necháš..." zasípal Doyle a skousl. Bolelo to. Přímo kurevsky to bolelo. A tím víc, že byl perfektně při vědomí. Neměli by na takovýhle zákroky dávat taky nějaký umrtvení, napadlo ho mimoděk, když mu ve svalech bolestně zaškubalo.

"Teď ještě druhý," upozornil ho znovu doktor Grant. Chtěl něco říct, ať ho nechá vydechnout, ať chvíli počká... Škublo to, jemu se udělaly mžitky před očima a mimoděk se napjal.

"Nooo," konejšila ho sestra. "To přece nemůže bolet, takového silného chlapa..."

Doyle jí probodl pohledem a tiše si vydechl. Znovu cosi cinklo, pak ho Grant obvázal a pak se slovy "teď už to bude jen lepší," odešel. Sestru vzal s sebou.

 

"Tak máš to za sebou, brácho," řekl mu tiše Bodie a zase si přisedl blíž. "Dobrý?" Pohladil ho mimoděk po zaťaté ruce a pak ruku zase sundal, jako by se spálil. "Jak se cítíš se ptát nebudu. Zažil jsem to. Tak… Chceš ještě jíst, nebo ti to mám nechat na později?"

"Ještě chvíli a skočil bych po té sestře..." zamumlal Ray a pak se nadechl. "Jo, dobrý," vydechl po chvíli a snažil se silou vůle přimět svaly, aby přestaly bolet. Nakonec si přejel zdravou rukou po tváři. "Doprčic, řekni mi, že nebrečím," obrátil se na něj. "A dej mi jahodu."

"Nebrečíš," řekl tiše Bodie a vyhověl mu. Dokonce mu trochu nadzvedl hlavu a mimoděk ho pohladil po vlasech. Bylo mu Doyla líto a pořád… No, měl o něj naprosto iracionální strach. Doyle se slabě pousmál.

"Jsem moc rád, že jsi v pořádku," zašeptal potom. "A zapomněl jsem ti poděkovat..."

"No tak, Rayi, já se přece ze všeho dostávám rychle,“ naprosto přešel poděkování Bodie.

"Jenže já ti vážně zapomněl poděkovat," opakoval tvrdohlavě Doyle. Pak mu ukazováčkem naznačil, že se má sklonit. "Pojď sem..."

"Já?" Bodie pozvedl obočí, ale pak se nad ním sklonil. "Copak?"

"Ještě kousek," naznačil Ray a lehce ho pohladil po tváři.

"Hm… Takhle?"

"Jo," zamumlal Ray, pak se trochu nadzdvihnul a... Políbil ho. Ne na tvář, nebo na čelo, ale na rty. Lehce se jich dotknul, přejel po nich, na okamžik se přitisknul a pak se zase složil zpátky na polštář. "Děkuju," zašeptal ještě.

"Rayi?" Bodie překvapeně zamrkal a pak o krok ustoupil. Nebyl si přesně jistý co se stalo. A vlastně, ani to vědět nechtěl. Nechtěl vědět nic… To co… Ray… Doyle… On ho… Políbil?! Zaraženě si sedl na postel a chvíli mu to trvalo, než zase našel řeč. "Rayi?" zeptal se po chvíli a opatrně se na něj zadíval. Ten polibek se mu určitě zdál.

"Hm? Copak je?" zabručel Doyle se zavřenýma očima.

"Ty… To se mi jen zdálo viď… Mám halucinace?"

Doyle okamžik zíral do stropu. A rozhostilo se neuvěřitelné ticho, než po chvíli znovu promluvil. „Podej mi prosím můj polštář,“ zašeptal a lehce nadzdvihnul hlavu. K Bodieho otázce se nevyjádřil. Nevyjádřil, protože nevěděl, co na to říct… Co mu odpovědět. Že ty dva týdny – že se mezi nimi něco změnilo? Že… Nevěděl jak by mu to řekl.

"Potřeboval bych panáka," zašeptal Bodie, ale zatím se nezvedl

"Bodie, prosím..." Doyle si skousl rty, protože ho pro změnu začaly bolet záda, jak ležel na tvrdém bez polštáře. A nebylo to příjemné.

"Jo, hned…" Bodie se zvedl. Pak jemně nadzvedl Raye a vsunul pod něj polštář… Jenže, a to si neuvědomil, svůj.

Zato Doyle si to uvědomil okamžitě. Bodieho vůně... Ta nezaměnitelná, lehce kořeněná vůně mu vnikla do chřípí a způsobila, že se mu v srdci usadilo podivné prázdno. To jen si uvědomil, že ho za pár dní pustí a on tu zůstane sám.

"Děkuju. Toho panáka máš u mě."

"Rayi?“ Bodie se posadil k sobě na postel, ale pak to nevydržel a začal přecházet po místnosti. Byl nervózní a chtěl s pár věcí ujasnit

"Jo?" zabručel Doyle, který se najednou cítil jako vycucnutá masařka a klížily se mu oči. A přece ho poslouchal. Měl rád jeho hlas...

"Jak… jak tohle skončí, máš u mě oběd… za to… no, to odpoledne. A vařím já… Pokud se nebojíš."

"Za to odpoledne? To bych měl spíš vařit já tobě... Za to, že ještě vůbec žiju," podivil se Doyle a unaveně se po něm otočil. "Bodie... Děje se něco? Vypadáš nervózní."

"Já… ne. Rayi, já… Musím si něco ověřit, ano?"

"Jo, jasně, jen ověřuj, nenech se rušit," zabrumlal Doyle a přivřel oči. To rameno už tolik nebolelo, ale pro změnu se mu chtělo spát. Jako snad ještě nikdy dřív.

Bodie se k němu pomalu přiloudal a když zjistil, že skoro spí a nevnímá ho, opatrně se ho dotkl.

Doyle tiše vydechl a pak tiše zavrněl, jak mu najednou bylo dobře. Svaly se jako zázrakem taky uklidnily a přestaly zlobit...

"Díky," zamumlal nepřítomně a posunul se kousek ve směru, kde Bodie stál. Ten trochu ucukl a pak ho pohladil

Doyle si znovu tiše povzdychl a pak otevřel oči. "Bodie?" zašeptal zmateně.

"Ano?" zeptal se tiše Bodie a mimoděk se nad něj naklonil. "Co se děje, zlatovlásko?"

"Neříkal jsi, že si musíš něco ověřit?" upřel na něj tázavý pohled a víc naklonil hlavu na stranu. A slastně zabručel, když se mu svaly po několikadenní nečinnosti příjemně protáhly.

"Zrovna si ověřuju… Něco se ti nezdá?"

"A co si vlastně ověřuješ?" zamračil se trochu pochybovačně.

"Jen jednu věc…" zamumlal Bodie a pomalu mu sklouzl rukou za krk a promnul ztuhlé krční svaly. "Lepší?"

"O mnoho," zmohl se Doyle akorát na slabé přikývnutí a pak na slastný povzdech. "Nepřestávej... To je přesně, co potřebuju..."

"Neboj se… Budu ti to dělat tak dlouho, jak budeš chtít," zasmál se tiše Bodie a pak se k němu víc sklonil a opatrně nasál jeho vůni.

"Zdřevění ti nohy," zamumlal Doyle a posunul se ještě kousek, aby se Bodie nemusel moc natahovat. "Protože to tu budeš stát do skonání světa... Zlato," dodal ještě s demoralizujícím úšklebkem.

"Neprovokuj Rayi, to dřív usneš, víš!"

"Kdepak, usnout, když se o mě tak staráš? To ani omylem! A kromě toho jsi mi ještě neřekl, jakou věc si to sakra ověřuješ!"

"Co a jak… Víš, musím to prostě prozkoumat…"

"Bodie...? Nemáš zase infekci?" natáhl zdravou ruku a přiložil mu dlaň na čelo. "Chováš se... No, podivněji, než já," další demoralizující úšklebek.

„Ne, jsem už skoro zdravý… Co to na mě zkoušíš?" zeptal se Bodie a pak mu zašeptal přímo do ucha. "Proč polibek?"

"Protože jsi mi zachránil život. Říkal mi to Grant. O dva centimetry níž a ležel bych v márnici... To je to, co si ověřuješ?" Ray se mu podíval do očí a byl tak blízko... Tak strašně blízko.

"To se teď budem‘ za každou záchranu líbat?"

"Ne," zabručel Ray. "Tohle bylo... Kruci jak ti mám vysvětlit nevysvětlitelné?!" nasupil se najednou.

"Hm, tak nevysvětluj," řekl Bodie, vzal ho za bradu, přitáhl blíž a pak se nad ním sklonil. A potom… ho políbil. Ray vytřeštil oči a málem by zalapal po dechu, kdyby mu to Bodieho rty dovolily.

"Co..." vydechl, když se od něj na okamžik odtáhnul, ale nedostal se dál.

"Ověřuju důkazy," zamumlal Bodie a znovu ho políbil

"Bodie, počkej..." zmohl se konečně Ray na slabý protest. "Počkej, já myslel... Myslel jsem, že tě to naštvalo!" vysypal ze sebe konečně, když se na něj parťák podíval, otázku v očích.

"Ne… Jen byl jen, překvapený a… Navíc chlapa jsem neměl od Afriky…"

"Bodie?" Tentokrát se Doylovi v očích objevil pravý, nefalšovaný údiv následovaný zděšením. "A já si myslel, bůhvíjak jsem tě nepohoršil... Tehdy v té koupelně a teď tady..." povzdechl si potom útrpně.

"Sluníčko, s dovolením… Tehdy šlo jen o sex. A byl skvělý… Jenže, ty jsi ty," prohrábl mu vlasy a ho do nich políbil.

"A ty ses mě ptal, jestli jsem na kluky!" vyprskl Doyle. Sám nevěděl jestli vzteky, nebo smíchem. Přišlo mu to... Trochu absurdní, trochu neskutečné... Ale když už to přišlo - chtěl si to vychutnat.

"Já nikdy netvrdil, že jsem jen na holky."

"Jistě, ale taky ses nikdy nezmínil... Ani nenaznačil... A to bych řekl, že tě znám dost dlouho."

"Každý má svoje tajemství… Proč bych měl já být jiný? A navíc je to dávno."

"Jistě," povzdechl si Doyle a vmáčkl se do polštáře. "Takže..." zamžoural na něj potom.

"Takže?" oplatil mu Bodie.

"Co teď?" pokračoval Doyle.

"Teď? No… Pořád chceš pokračovat?" zeptal se tiše

"Záleží to na tobě... Ale pokud jde o tu masáž... Myslím, že mám místo krku kámen..." zabrumlal Ray a pak se na něj usmál, až mu v očích zahrály čertovské jiskřičky. "Pojď sem," zdravou rukou si ho přitáhl blíž. "Co jsi to posledně říkal o léčení chřipky?"

"Že se nejlíp vypotí na cizím těle… A Rayi…" Bodie ho pohladil po vlasech a tím řekl víc než tisícem slov. On neuměl mluvit o svých pocitech. A ani nechtěl mluvit.

"Co...?" upřel na něj tázavý pohled a v té chvíli najednou byl rád, že se nemůže moc hýbat, protože to jak se o něj Bodie staral bylo moc příjemné.

"Cítíš se líp?" zeptal se Bodie po chvíli a dál mu masíroval krk.

"Už ses ptal, ale jo. Mnohem..." usmál se Ray. Pak se chtěl natáhnout, chtěl aby se Bodie sklonil, aby se znovu... Prásk!

Dveře se rozletěly a dovnitř energicky nakráčel major George Cowley, šéf CI5.

"Dobré odpoledne, pánové!"

 

Za ten skok co předvedl Bodie by se nemusel stydět ani sportovec na vrcholové úrovni.

"Dobrý den, majore!" řekl pak klidněji než královnin komorník, když ohlašoval Cowleyho návštěvu u Její Výsosti

Ray by si nejradši přetáhl přikrývku přes hlavu a kousl se pořádně do prstu, aby se nezačal chechtat. Při té bláznivé představě, že by Cowley přišel o pár minut dřív, nebo později a... Bylo to téměř nad jeho síly a jak se snažil usilovně zadržovat dech a s ním i smích, rameno ho pekelně zabolelo.

"Do-brý, pane," vyrazil ze sebe po minutě úporného škubání ve svalech. A na obvaze se objevila krvavá skvrna.

"Co to tu vy dva vyvádíte? Doyle?! Takhle vy si představujete léčení? Zase vám to krvácí! Bodie, jak to, že jste to dovolil?"

"Já... To budou asi ty díry od drénu," vydechl Doyle tiše, téměř nevěřícně, a zíral, jak se krvavé kolo zvětšuje.

"Zavolám doktora!" řekl Bodie a zmizel z pokoje jak pára nad hrncem

 

Doyle se neklidně zavrtěl a s nepříjemným pocitem zíral na svůj levý bok.

"Pane?" podíval se potom na Cowleyho, který si jej přes počáteční nástup na scénu, měřil vlídným, pronikavým pohledem.

"Ano, Rayi?" usmál se Cowley.

"Mohu... Mohu se zeptat, co jste viděl?" vyhrknulo to z Doyla najednou. A slova předběhla myšlenky. Protože teď by si tu otázku nejraději omlátil o hlavu, jak mu přišla stupidní.

"Co jsem viděl dnes na oddělení, nebo máte na mysli nějaké konkrétní místo?"

"No..." Doyle chabě mávnul zdravou rukou. "Raději nic, pane."

"Ano. Bodie je i na muže… Ale to jistě víte, že?"

"Jo," vydechl Ray. "Vím..." Pak se podíval, jak na něj Cowley shlíží ze své výšky sto osmdesáti centimetrů a najednou ho napadlo... "Pane? S prominutím, ale jak to víte vy?!" zeptal se potom a zhluboka se nadechl. Krvavá skvrna se ještě kousek zvětšila.

"Bodie… No, kdysi, když se vrátil z Afriky… Dostaly se mi do ruky jisté materiály. A díval jsem se. Bodie… Bodie má za sebou dost, co neříká… A hlavně se kdysi ztřískal tak, že mi to tušení mimoděk potvrdil."

"Aha." Doyle mimoděk zasykl, když cítil, jak se z rány vyřinula další krev a pekelně to zabolelo. V té chvíli do místnosti vešel doktor Grant. A stačil mu jediný pohled...

"Sakra!" Vyběhl na chodbu a zavolal sestru. "Na ošetřovnu, asi to neustály vpichy po drénech," zavelel rázně a odbrzdil si Rayovu postel. "Musí na převaz a možná to bude chtít jeden, dva stehy," vysvětlil směrem ke Cowleymu a Bodiemu, pak přišla sestra a než se oba nadáli, vydrandili i s Rayem než by člověk řekl švec.

 

"Musí si pořád vymýšlet. Strašný," odtušil Bodie a pak se postavil k oknu a opřel se o zeď vedle něj. "V pátek mě pustí."

"Já vím, říkal mi to doktor. Nechal jsem vám napsat zdravotní dovolenou, tři týdny..." usmál se Cowley a sedl si na jedinou židli, která v místnosti byla. "Mimochodem, Bodie, to když jsem přišel - měl jsem asi halucinace, že?"

"Jistě, pane," řekl Bodie a začal se dívat někam do zdi. "Myslím, že byste potřeboval brýle, bez urážky, pane."

"Samozřejmě. A vy byste měl důkladně, opravdu důkladně přemýšlet..." poznamenal Cowley nezúčastněně a pak vytáhl z aktovky nějaké desky. "Přinesl jsem vám ten případ, pokud by vás to zajímalo... Abyste nebyli úplně mimo. Podrobnosti tam samozřejmě nejsou a zakazuji vám cokoliv podnikat. Ovšem z ohledu na to, co se stalo, vám na druhou stranu přiznávám právo vědět, co se děje."

"Díky pane, jste milej," zavrčel Bodie ale složky si vzal. Jen nechápal tu poznámku. Důkladně přemýšlet… Proč?

"Pokochejte se tím. A nezapomeňte, důkladně, důkladně přemýšlet. Nerad bych, abyste udělal chybu..." pousmál se Cowley a pak se zdvihnul. "Budu muset jít, povinnosti volají. Vyřiďte mé pozdravy taky Rayovi, a ať už prosím vás nekrvácí..."

"Pokusím se, pane," řekl Bodie a usmál se. Trochu… jen trochu. "Pane, co bych měl… Promyslet?"

"Všechno..." pokrčil rameny Cowley. "To kdybych náhodou halucinace neměl," dodal potom tajuplně a vypařil se. Měl k tomu pádný důvod, neboť věděl, že Bodie se asi teď bude mít opravdu chvíli nad čím zamyslet. A nechtěl ho rušit. A navíc si našel zvláštní zálibu v tajuplných, skoro až Pythických výrocích a nebavilo ho, když je měl někomu vysvětlovat.

Bodie si sedl na postel a začal přemýšlet. A asi měl o čem.

Ray… Co vlastně chceme? Co chceme? Ty? Já?

 

Doyle mezitím ležel na ošetřovně a zatínal zuby, jak se mu doktor Grant vrtal v poraněném boku a zašíval ty dvě podle jeho slov "drobné ranky, které nadělaly velkou neplechu". Dost dobře nechápal, jak si někdo může zvolit povolání, ve kterém by se pořád takhle někde hrabal a... Na druhou stranu, doktor Grant by asi taky nervově nevydržel práci u CI5.

Pousmál se, pak zavřel oči a snažil se aspoň poklimbávat, nebo nějak zabavit, aby pořád nemyslel, že si ten chlap koupe prsty v jeho krvi.

Bodie... Bodie, tebe asi teď Cowley pěkně dusí, co? Když si vzpomenu na rozhovor, co jsme spolu vedli...

 

Bodie se koukal do prázdna a pak konečně otevřel spis. Ano, práce, to bylo důležité.

Ježíši, Rayi, ten Cowley by naštval i svatýho… A ten jeho úšklebek… Rayi, co s ním?

 

"Auuu!" upřel na doktora vyčítavý pohled a další věnoval injekci, kterou do něj právě zapíchnul.

"Nono," udělal doktor Grant a stlačil píst. "Nebaví mě vás pořád šít, tak vám píchnu něco, aby se ty cévy rychleji zatáhly. Je to neškodné, akorát si po tom trochu pospíte," ušklíbl se. Doyle nevěřícně zavrtěl hlavou.

"To je nemožný, buď spím, nebo krvácím... Těžko říct, co je lepší." Bodie... A co bude dál, Bodie?, napadla ho najednou otázka, co už mu položil. A co dál...? V tom se znovu ozval doktor Grant, zněl jako z velké dálky.

"Zabírá to hodně rychle, tak se nelekněte..."

"Jo," zabručel Ray a najednou se mu před očima udělal tma. Bodie... Co, co dál?

 

Bodie se zabral do materiálů a když přivezli spícího Doyla a doktor mu řekl co a jak… No, zkraťme to. Po chvíli usnul taky. A spal až do rána.

 

Ray se ráno probral a s hrůzou si uvědomil, že je pátek... A ten den v jeho očích najednou dostal silně negativní zabarvení. Bodieho dnes pouští... A on měl vyhlídky na další dva týdny nejméně. S povzdechem se rozhlédl a pak, jako obvykle, zazíral na strop.

"Brý ráno," houkl potom, když zaregistroval podvědomé skřípnutí postele.

"Dobrý," řekl Bodie a pohladil ho po čele. "Jak se cítíš zlatovlásko?"

"No, už vím, jak ses cítil ty, než jsem ti dal ten vyprošťovák od Li-Paie... Jak po ráně palicí," povzdechl si Doyle a pak se usmál. "A ty? Dneska máš slavnej den - zpátky do života... Ani nevíš, jak ti závidím."

"Já ani ne… Víš jak to u mě bude vypadat? Nevynesený koš bude smrdět a kytky budou chcíplé…"

"Nemáš kytky," namítl Doyle.

"Mám… By ses divil."

"Žádný jsem neviděl," odporoval Ray a znovu se malinko pousmál. "Bude tu bez tebe nuda... Až zase příště začnu krvácet, asi vykrvácím, protože tu nebude nikdo, kdo by doběhl pro doktora," ušklíbl se.

"Rayi… O tomhle se nežertuje! To nedělej!" téměř na něj vyjel Bodie

"Snad o mě nemáš strach?" Úšklebek se změnil na cynický. "Hele, ber to pozitivně, aspoň se mě zbavíš, a smrt vykrvácením prý ani moc nebolí..."

"Rayi!" zaječel Bodie a už stál u něj, ruce položené na jeho pažích. "O tomhle nikdy! Nikdy! Nežertuj! Jasné?!"

Překvapeně zamrkal. "Bodie?" zmohl se potom jen na slabé vydechnutí. Pak sklopil oči. "Promiň... Já... Já si prostě z něčeho srandu dělat musím. A radši si jí budu dělat ze svý vlastní smrti, než z toho, že tu dneska v noci budu sám..."

"Nemluv o svý smrti… Už nikdy… A ne takhle, prosím, Rayi," šeptal Bodie a pak se k němu sklonil a políbil ho. "Už nikdy… Nikdy… Prosím."

"Bodie?" Přitáhl si ho zdravou rukou blíž a polibek mu vrátil. "Promiň, už to nikdy neudělám... Už nikdy nebudu žertovat o tom, jak by kolegové s mojí rakví zakopli..." pousmál se a přitáhl si ho ještě blíž. "Budeš mi chybět, brácho."

"Ty mě taky. Ale zítra mě tu máš jako na koni. Neboj se."

"Kdopak, budeš hezky sedět doma a léčit se... Mimochodem a tu whisky - myslím, že Cowley by ocenil, kdybys mu doplnil bar," pousmál se Doyle.

"Mám se stát abstinentem?" zasmál se Bodie a pak zvážněl. "No, asi budu muset."

"Ano, a ne asi, ale opravdu..." podotkl Doyle s úsměvem. Pak se lehce zachvěl. "Zima je tu... Netopí."

"Já vím, chceš mou deku?"

"Chtěl bych kurzy přežití... ale obávám se, že se sem nevejdeš.. Tak tedy, ano prosím," usmál se jako způsobný školák a zase jednou připomínal přerostlého andělíčka.

"Nevejdu a pohoršoval bych personál… I tu sestřičku, co po tobě kouká…"

"A na kterou ty asi žárlíš," zasmál se Doyle a pak si přitáhl deku výš, aby zakryl nahá ramena. "Už by mi pomalu mohli dovolit se trochu hýbat, vždyť takhle dočista zakrním," povzdechl si potom.

"Nezakrníš… Po špitálu jsme dostali, no dá se říct… Skoro dovolenou v lázních. Asi na zotavenou."

"Lázně? Budou mi stačit tvoje masáže," pousmál se Ray smutně a jenom se opřel čelem o to jeho. A Bodie zaslechl, jak si pro sebe tiše mumlá: "Bože... Bože, mohl jsi být mrtvý... Kvůli mě..."

"Mám devět životů, zlato. Copak to nevíš?" usmál se tiše Bodie. A pak ho pohladil po tváři. Jako by něco zkoušel. "Jsem v pořádku a ty budeš taky…"

Doyle jen potřásl hlavou a pak se složil zpátky na polštář a zavřel oči. "Kdyby přišla vizita, tak jsem u..." včas slovo spolkl a dořekl, "…snul, asi ty injekce ještě působí..." zašeptal a poslepu si ho přitáhl blíž. "Dobrou noc a nezapomeň zalívat kytky."

"Neboj. A zítra zase přijdu… Neboj se," řekl Bodie a políbil ho na tvář.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

:-)

(Davida666, 17. 8. 2009 15:52)

Moc hezké

...

(Profesor, 17. 8. 2009 11:05)

Hezká kapitola.
Nadřízený, který jim to schvaluje...

Mnom...

(Wendy Darling, 17. 8. 2009 9:00)

Na tuhle kapitolku jsem čekala dost dlouho. Každý den jak sup jsem tu kroužila a furt nic. Awe to čekání stálo za to. Prostě paráda. A jsem ráda, že se už mezi nima začíná něco dít.