Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. kapitola

24. 8. 2009

5. kapitola

 

Čtrnáct dní uplynulo jako voda v Temži. Pro Bodieho to bylo čtrnáct dní postupného zotavování, návštěv u Raye… A zařizování bytu, k čemuž se nikdy dřív nedostal. Doyle se nudil ve špitále, kde ho Bodie navštěvoval a nosil mu časopisy, ovoce a zprávy z práce, kam sice oficielně nesměl páchnout, ale měl své zdroje. A pak přišel den, kdy konečně i Raye pustili domů. A Bodie pro něj dojel. Autem, jejich… Služebním Lincolnem.

Doyle se sice usmíval, ale když mu pohled padl na levou ruku, znechuceně nakrčil nos. Obvazy už mu sundali, byl jenom polepený náplastmi, ale protože doktor byl pečlivka, tak ho ještě navlékl do "krunýře"... Šílenosti, co mu držela ruku u těla a nehybnou, aby "abych vás nemusel znovu šít," jak prohlásil Grant.

Na to krčil nos, ale jinak byl bláznivě nadšený, že nebude muset vstávat v šest ráno, poslouchat štěbetání sester a poctivě si měřit teplotu.

 

"Neříkal jsi něco o tom, že mě necháš řídit?" ušklíbl se ještě, když ho Bodie usadil na místo spolujezdce a zapásal.

"Hm, teď ještě ne! Až ti tuhle nádheru sundají, pak možná. Mimochodem, jedem ke mě. Musím se o tebe postarat…"

"Cože?!" vyjekl Ray. "A já se tak těšil, že se natáhnu do svojí postele, hodím si nohy na stůl a... A vůbec! Nemáš tam dvě deky!"

"Mám!" uchechtl se Bodie. A podle Cowleyho na tebe mám dát pozor."

"Já ho zaškrtím!" povzdechl si Ray. "Celých čtrnáct dní se těším na to, jak vypadnu, tuhle šílenost," poklepal na dlahu, "odhodím do kouta a užiju si pořádný volný večer, bez jakýchkoliv námitek... A místo toho? Dostanu dohled horší než ve věznici! Pánové! Byl vůbec Cowley aspoň jednou u tebe v bytě? Vždyť budu spát na zemi!"

"Hm, nebyl a nebudeš… Trochu jsem přestavoval. Dostal jsem od Cowleyho mimořádné prémie," zašklebil se v odpověď Bodie a pak vyrazili. Na místě byli za hodinu. Zacpaný Londýn byl peklo, ale pak Bodie uvedl Doyla do opraveného bytu. S pohodlným gaučem, velkou postelí a zásobenou lednicí. A jídlem, co stačilo jen přihřát.

 

"Tedy..." vypravil ze sebe Ray po pěti minutách ticha a nábožného zírání užasle. "Tomu tedy říkám změna..."

To tedy ano, pomyslil si ještě v duchu. Teď už je to... Je to Bodieho byt. Přesně se k němu hodí. K tomu požitkářskému, ironickému chlapovi, co má železné pěsti. Tohle je přesně byt, jak by měl vypadat... Ušklíbl se.

"Mimořádné prémie, jo? Nebo to byla odměna za doplnění baru, hm?" S dovolením se posadil na gauč a pak si povolil suchý zip, co mu držel dlahu na těle a ve správné poloze. "Aaa, tak to je úleva..." Div, že nezavrněl.

"Máš hlad?" zeptal se Bodie a podal mu sklenici s pivem. Přesně chlazeným a pak mu ukázal talíř a na něm pečené maso. "Hm?"

"Ukrutníku!" zasmál se Doyle a pak se s chutí napil. "Víš, že mě měsíc drželi v hladomorně a máš takový otázky... Dej to sem, nebo za sebe neručím! Pak si ten krunýř sundám úplně a uvidíš!"

"Ha! Už se tě bojím, princezničko!" zasál se Bodie ale talíř mu podal a stejně tak i kyselé cibulky a pečený chleba. "Jen si dej, mám tam dost. Nebo… Chceš odvézt k sobě?"

Bodie se na něj šibalsky podíval. "Neříkal Cowley něco o tom, že mě máš hlídat?"

"No, ale to můžu i na dálku… Nebo ne?" zasmál se tiše a pak mu donesl i jeho oblíbenou kuřecí polévku. "Tak. A jez pomalu… Na zítra tu mám tvoje oblíbené kuře."

"Jo, to jo," souhlasil Doyle s plnou pusou, ale pak se na něj obrátil a na tváři mu hrál téměř pokorný úsměv. "Ale... Mohl bych tady zůstat? Nějak se ještě necítím... Jistě," pousmál se. A pokrčil rameny. Tedy tím jedním - zdravým.

"Jistě," řekl Bodie a sedl si naproti němu. Byl tak nějak… Šťastný. A raději by si ukousl jazyk, než to přiznat… Ale Doyle mu chyběl. Moc.

"Děkuju," uculil se Doyle a pomalu pokračoval v pojídání polévky. Měl jediné štěstí - byl pravák. Protože při představě, že by se měl najíst levou rukou ho obcházela hrůza. "Mimochodem," usmál se pak. "Co se vůbec dělo, celý ten čas? Netvrď mi, že nemáš žádné informace."

"Mám. Dokonce velmi přesné Ta skupina má deset členů, tři už čuchají ke kytičkám zespodu a zbytek drží Cowley za mřížemi. Ale hlava organizace mu zdrhla… A shodou okolností je to bratr té, co si s námi zahrála na cvičnou střelnici…"

"Takže počítám, že to zkusí znova," nabral si další lžíci a spokojeně polkl. "A co na to všechno říká Cowley? A jak se mu líbil dáreček?"

"Myslíš moje flašky…? Ty mi vzal sám… A tvrdil cosi o tom, že rekonvalescent nesmí tvrdý alkohol. Ale jinak… No mrknul na mě. A zase vedl ty svoje Pythické výroky… Takže, ano, ty prémie jsou možná i za tu whisky," povzdechl si Bodie. "… byla dvanáctiletá…"

"Ubožáčku," politoval ho licoměrně Ray a spokojeně spolkl poslední lžíci. "Pochválím tě, chceš? Ta polívka byla skvělá, povedla se ti. Měl si jít dělat kuchaře a ne agenta," ušklíbl se potom. A pak ještě položil dodatečnou otázku. "Jaké Pythické výroky to byly tentokrát?"

"Cosi o smyslu života a o soužití… A myšlení… Chce abych zase uvažoval o věcech…"

"Ach, chtít po tobě takové ukrutnosti, jako je myšlení..."

"Rayi!"

"Ano?" podíval se na něj a andělsky se usmál. "Copak potřebuješ od chorého?"

"Nechceš si jít lehnou, zlatovlásko?" zeptal se sladce Bodie

"To je od tebe milé, ale napřed..." rozepnul si dlahu úplně a s blaženým výrazem opatrně rukou zahýbal, "...musím provést večerní rituál," ušklíbl se potom vesele, když si protahoval prsty, zápěstí, loket a pak velice opatrně i rameno.

"Večerní rituál? Je poledne!"

"To máš jedno... Když měsíc ležíš, tak máš noc pořád. Dobrá, nech mě se prostě protáhnout a pak natáhnout... A neboj, mám to nejen povolené, ale i nařízené - ovšem v mezích zdravého rozumu."

"Tys ho někdy měl? Ten rozum?" zašklebil se Bodie

"Ne, právě proto jsem u tebe!" Ray mu úšklebek vrátil a znovu opatrně zakroužil ramenem. Bodie se pousmál a šel odnést a umýt nádobí. Pak přinesl další pivo a posadil se naproti Rayovi. Ten si ještě pořád protahoval ztuhlé a dlouho nepoužívané svaly a tvářil se dílem blaženě a dílem mu obličejem občas proběhlo zaškubnutí, jak ho rameno zabolelo. Po pěti minutách toho nechal a s kyselým výrazem se natáhl po "krunýři".

"Bodie... Pomohl bys mi s tím? Prosím," podíval se na něj po chvíli neúspěšného boje se suchým zipem.

"Jasně," zabručel Bodie a pak mu krunýř pomohl nasadit i zapnout. Přitom využil příležitosti a opatrně se Doyla dotknul. Jinak, jemně - něžně. "Dobrý?" zeptal se po chvíli.

"Jo," zabručel Doyle, když se přesvědčil, že se zase nemůže ani hnout. "A další představení nejdřív za pár hodin... Ještě že s tím nemusím spát..." povzdechl si a nevěděl jestli má dát najevo, že o jeho dlani ví...

"No, a co teď? Mám tě uložit, nebo se hezky posadíš a koukneš se se mnou na televizi? Nebo…" Bodie trochu pokrčil rameny, ale pak mu v očích zablýskalo, „nebo raději tu postel?“

"Hele, nejsem nemohoucí," ohradil se Doyle. "A postele mám plné zuby... I když..." potměšile se usmál a pak se pohodlně opřel do rohu gauče. "Co dávají?" zeptal se potom a zdravou rukou se natáhl po pivu. "Nebo jsi měl s tou postelí snad jiné plány?"

"Co? Hm… Fotbal – záznam, něco přírodopisného, pak Casablancu a Den pro Šakala…" odpověděl naprosto neutrálně Bodie.

"To je výběr," nakrčil Doyle nos a po chvíli usilovného přemýšlení se uchechtl. "Tak toho Šakala. Slyšel jsem, že prý je to docela obstojné."

"Jde to," zabručel Bodie a pustil televizi. Pak se posadil nedaleko Raye, tak aby měl pohodlí. Přitom ho po očku sledoval, takže naprosto propásl některé okamžiky filmu.

Doyle, který se po martýriu v nemocnici chtěl aspoň trochu odreagovat, tentokrát jeho pohled s čistým svědomím ignoroval a místo toho se soustředil na osobitý a nervy drásající souboj francouzského inspektora Lebela a nájemného vraha Šakala. Po jednom zvláště zdařilém střetnutí uznale pokýval hlavou.

"Tohle bylo dobrý. Já si to snad přečtu... Bodie? Bodie, posloucháš mě?" zdvihl oči od obrazovky a zadíval se přímo do těch jeho.

"Jo, přečteš… Souhlasím. Já to kdysi četl." připustil Bodie a pak zapomněl mluvit. "Líbí… se ti to?" vykoktal po chvíli.

 "Jo, je to dost dobře natočený. Ale ty vypadáš... Je ti dobře?" Ray se k němu přisunul kousek blíž a starostlivě ho chňapl za zápěstí. "Tep ti lítá jak splašenej, vážně ti nic není?"

"Hele, sleduj film… A nestarej se o můj tep!" skoro zavrčel Bodie a pak odvrátil trochu tvář. Tohle přece nešlo, nemohl být z něho tak hotový! Sakra, vždyť… Jo, pořád jsi doufal, že je to jen poblouznění, jen… Cosi jako důkaz toho že jsme to přežili, ale… Když se na něj dívám… Mám pocit, že… bych ho nejradši políbil… pak svlékl a…

Bodie! Bodie, vrať se na zem!

 

Ray se uraženě stáhl a pak se přepečlivě zahleděl na obrazovku. Jedno koleno si přitáhl k bradě, opřel si o něj ruku a v ní plechovku piva a ostentativně začal Bodieho ignorovat. I když... Mimoděk si vzpomněl, jak ho políbil ten den, co ho pouštěli domů... Ještě teď cítil chuť jeho rtů na svých, letmý dotek jeho dlaně.

Bodie je i na muže, zazněl mu v hlavě Cowleyho hlas.

No jo, jenže v tomhle případě... Kruci! Proč zrovna on! Jsou přátelé takovou spoustu let, pracují spolu... Proč zrovna on a proč zrovna teď?! Už přece byli v horších situacích. Trávili spolu celé dny sledováním... Kruci! Kruci! Bodie...

Z filmu nakonec nic moc neměl.

 

Film skončil a Bodie si tiše povzdechl. Zase z něho nic neměl. Jen zíral na Raye… Pak nezíral. Pak se přesvědčoval, že Ray je jeho přítel, ale ne do postele. Že by tím mohl pokazit jejich přátelství… A nakonec skončily titulky a on se po očku zadíval na poněkud uraženého Raye. To že je uražený poznal… Znal vlastně všechny jeho reakce a tváře. Až na jednu. Na to jak vypadá jeho tvář stažená rozkoší…

Kušuj Bodie!, okřikl se v duchu, ale pak se Ray otočil a on… Byl ztracený.

 

Zíral na titulky a v duchu si nadával do blbců. Based on novel by Frederick Forsyth, starring... Jo, kdyby to vnímal, tak by se možná i dozvěděl, kdo hrál Šakala. Director...

Hergot, to přece nejde! Jsou parťáci, pracují spolu! Jsou přátelé...! Ale líbal ho...

"Sakra," ulevil si potichu, tak aby to Bodie neslyšel. Už ho nebavilo hrát si na uraženého i když ho trochu naštval. Vlastně... Do háje! Do háje! Do hajzlu! Bodie byl vedle něj podezřele potichu. Tak se otočil a... Polkl.

Díval se do těch tmavých očí, které teď byly docela blízko a pořád se přibližovaly. A Ray dal rozumu vale. Nahnul se k němu, přitáhl si ho blíž až mohl vidět, jak se mu dech sráží na rtech a pak...

"Bodie," vydechl tiše a prudce ho políbil.

 

"Zlatovlá-" nestačil vydechnout Bodie a už se Raye držel, už ho přitáhl k sobě a vzápětí cítil nejen jeho polibek, ale i to, jak se ho dotýká tělem, jak ho on sám hladí po zádech. Jak mu Doylova ruka zajela do krátkých vlasů a mimoděk pohladila jednu z jeho erotogenních zón. Skoro zasténal, ale pak se jen přitiskl blíž k Doylovi a polibek opětoval.

Ten se k němu tiskl, rukou mu pročechral vlasy, až vypadal jako malý vrabčák a najednou cítil, jak se jeho rty prohnuly do mírného úsměvu a pak přitiskly na ty jeho. Políbil ho s takovou vášní, až se mu lehce zatočila hlava. A v té chvíli přestal uvažovat. Byl jen on, jeho rty a jeho dlaň, co mu jemně přejížděla po páteři a rozechvívala každý nerv v jeho těle.

"Ray, zlatovlásko…" šeptal Bodie mezi polibky a dál ho vášnivě líbal. Lhal si. Miloval ho. A Cowley to poznal. To proto ty Pythijské poznámky… protože čekal co on na to. Jestli si to připustí. Jestli to dokáže.

Kdepak majore, pomyslel si Ray vesele, když Bodieho políbil na koutek úst a pak začal zkoumat jeho obličej. Neměl jste halucinace. To jsem akorát já byl neskutečný blb. Pomalu si lehl na gauč a stáhl toho velkého, elegantního kocoura na sebe.

"Pojď sem," zašeptal a lákal ho, jako se lákávají kočky na smetanu. "Pojď ke mně..." pousmál se a v očích mu zahořel plamen.

"Jistě," zamumlal Bodie a položil se nad Doyla. A pak se nad něj znova sklonil a políbil ho. A líbal dál a dál… Musel se opírat o ruce, aby mu neublížil, ale chtěl ho… Chtěl svého parťáka… Chtěl Raye. "Chutnáš po pivě…" zašeptal po chvíli.

"Jak romantické," ušklíbl se v té chvíli Doyle a pak si znovu povolil "krunýř" od doktora Granta. "Pro jednou se nic nestane..." pousmál se a přitáhl si ho ještě kousek blíž. Možná on sám chutnal po pivu, ale Bodie... Bodieho rty měly nezaměnitelnou chuť, kterou - kterou si zamiloval hned, jak se jich poprvé dotknul. No a? Chtěl, aby ho líbal, aby se ho dotýkal.

"Myslím, že mám trochu chřipku, drahý parťáku," usmál se potom a v očích se mu prohnaně zalesklo.

"Chřipku? Tak to bych si měl dát pozor," zasmál se tiše Bodie a pak se k němu sklonil: "A ty bys měl jít do postele…“

„A potit se?"

"Ano, donesu ti lipovej čaj."

"Tak jo," souhlasil kupodivu Doyle, jemně ho ze sebe odsunul a vstal. "Sice znám rychlejší metodu vypocení ze z chřipky, ale lipovej čaj tak není špatná varianta... Jdu vyzkoušet tvoji postel," ohlédl se přes rameno na zmateného Bodieho a ušklíbl se. "Snad jsi neztratil řeč, Bodie?"

"Co? Já?" Bodie povytáhl obočí a pak zmizel v koupelně. No, sice původně chtěl do kuchyně, ale no… Dobře, s těmi ženami nebyl tak často, aby na Doyla nereagoval… A potřeboval alespoň studenou vodu za krk.

 

Ray si mezitím v ložnici sundal dlahu a opatrně se natáhl na postel, aby zranění moc nenamáhal. I když... Při té námaze mu tváří zahrál úšklebek. Co se dá považovat za námahu?

"Ach Bodie, ty mě přivedeš do hrobu," usmál se potom do polštáře a lehl si na bok. Možná podvědomě i čekal. Ale nevěděl na co. Na to až přijde... Jo. Přinese lipový čaj? Pomiluje se s ním? Svaly mu proběhlo zachvění, a mimoděk si přejel po rtech.

Bodiemu se povedlo poněkud vystřízlivět a za několik minut už Rayovi nesl bylinkový čaj. "Váš čaj, sire," ušklíbl se a podal mu šálek, který trůnil na malém podšálku. Přes ruku měl přehozenou bílou utěrku a tvářil se kameně… Tedy skoro. Pak postavil čaj na stolek a sklonil se nad Doylem předstírajícím spánek. "Chceš čaj?"

Ray se pootočil, aby mu mohl lépe odpovědět a téměř se lekl, když postřehl, že je od Bodieho obličej vzdálený sotva pár centimetrů. Jenom se kousek natáhnout a... Usmál se.

"Ty jsi mi vážně udělal lipovej čaj? Cvoku!" A zasykl, jak ho ještě zabolelo rameno, které teď nefixoval žádný aparát od doktora. "Upřímně... Radši než čaj, bych uvítal, kdyby mi někdo prohmátl ty svaly..."

"Neboj udělám to," řekl Bodie a pak mu naprosto iracionálně vjel rukou do vlasů.

"Bodie... Ale svaly mám na rameni," namítl Ray tiše a pak přimhouřil oči. Miloval, když mu někdo cuchal vlasy... Jenže to bylo - poněkud nedůstojné? Pro chlapa a Casanovu, jako byl on? Dejme tomu.

Bodie se trochu usmál a pak sklouzl rukou na krk a pak na ramena. Připadal si podivně a celá ta situace tomu nasvědčovala. K čertu, on si nemůže zvyknout, že… Do háje! Kdy se zamiloval do těch očí, ve kterých se občas objeví zelenavé odlesky?

Tiše vydechl, když mu promnul sval a trochu víc stiskl. Zabolelo to, ale jenom... Jemně. Jemně, protože ho vzápětí skoro pohladil a přitom se usmíval. A Ray cítil, že to je asi víc, než snese... Tedy... Ne že by se na něj vrhal, ale... Víc než snese jeho vědomí, které pořád říkalo, že jsou jenom přátelé... Tohle bylo víc, než jen přátelství. A bylo jenom otázkou času, kdy... Kdy konečně použije to slovo… láska.

Znovu se ho opatrně dotkl a pak se na něj zadíval, když Ray tiše sykl. Bože můj, Rayi, co mi to děláš? Proč mám najednou pocit, že… Ne najednou, už dlouho. Dokonce závidím ženám v tvé společnosti… A nikdy už nedovolím, aby ti někdo ublížil. Rayi… Promiň mi. Pohladil ho po rameni a znova ho začal jemně masírovat.

"Bodie..." usmál se na něj Doyle. "Ty jsi rozená ošetřovatelka." Cvrnkl ho do nosu a pak mu vjel rukou do vlasů a cuchal ho. Cuchal ten jeho perfektní střih a jakoby tím... Probořil i tu masku, co měl na obličeji. Na rameni cítil jeho pevné prsty, jak se snaží, aby mu v něm znovu proudila krev, tak jak má, jak ho pomalu kolébají do příjemného klidu. A pak najednou přátelství přestalo existovat. Protože v tom dotyku bylo... Všechno, všechno co by Bodie nikdy neřekl nahlas...

Pohladil ho po tváři a pak se zadíval do těch zvláštních očí. "... … …" Chtěl něco říct, ale nemohl. Něco bylo jinak a tak ho dál jen hladil a díval se do těch očí. Pak si lehce lehl vedle něj a nakonec ho opatrně vzal do náruče. "Rayi …"

 

Přitiskl se k němu, tak aby tak trochu cítil ozvěnu tepu jeho srdce a pak přikývl. "Hm?" podíval se na něj a málem mu zaskočil dech v krku. Viděl v jeho očích ledascos. Smutek, vztek, vražedné odhodlání, strach... Ale tohle. Tohle bylo jiné. Nevěděl v čem, nebo podobně, ale bylo to jiné. Opatrně se dotkl místa, kde kulka prolétla jeho tělem.

"Bo-bolí tě to ještě?" zeptal se potom tiše.

"Ne," zalhal trochu Bodie, pak k němu opatrně natáhl ruku a pohladil ho po té jeho. Pravdou bylo, že mu v rameni poslední dobou dost škubalo, jak se snažil co nejrychleji zvládnout co nejvíc věcí. Hlavně pátrat po veliteli té skupiny, co byla odpovědná za jejich zranění, pak Ray… a byt. A do toho Cowley a jeho tajuplné výroky. Upřímně, měl toho dost.

"Kecáš," zamumlal Doyle a trochu ji prohmatal. "Jsi ztuhlý, jak prkno..."

"Možná trochu kecám," připustil Bodie a pak se usmál. Měl o něj strach. Stejně jako tehdy, když ho našel v tom bytě, svázaného a postřeleného… Málem se zbláznil strachy… Ale potom, když ho dostal ze špitálu… Ten večírek… Doteď, když si na to vzpomněl ho bolela hlava

"Tak to zkusíme uvolnit. Nejsem sice tak dobrý, jako ty..." Ray se pousmál a pak ho lehce políbil. Načež si ho pěkně "našteloval" a pomalu mu začal prohmatávat rameno i svaly, které byly opravdu jako kámen. Bodie... Jako obvykle, naložil si toho moc.

"Rayi…" Bodie chtěl něco namítnout, ale ve skutečnosti mu to dělalo moc dobře. Ani nevěděl proč, ale tohle… Bodie proti své vůli začal skoro vrnět. Tohle se mu hned tak nestávalo.

"Hele, ne aby sis tohle nějak vykládal. Dělám to jen proto, abych na tě líp dosáhl," upozornil ho Ray, načež přehodil jednu svojí nohu přes ty jeho a sedl si na něj. Pak se mu opřel do ramene trochu víc a začal ho prohmatávat a masírovat důkladněji. A byl rád, když cítil, jak ztuhlé svaly pod jeho rukou povolují. Pak si uvědomil, že nemá fixátor... Sklonil se nad něj.

"Budu pokračovat, ale potřebuju..." šibalsky se usmál a zbytek mu pošeptal. Ne, že by to bylo nějak třeba, žádná pikantnost v tom nebyla, ale jeho to ohromně bavilo. Tak trochu ho provokovat. Třeba jenom tím, že měl rty u jeho ucha.

"Tedy, já čekal bůhví jaký návrhy a ty chceš navlíknout tu hrůzu od doktora. Tak jo… Ale to ze mě budeš muset slézt."

"Hele, vyhrožoval mi, že když jí nebudu nosit do týdne jsem zpátky... Tak mi řekni, co mám dělat?!" pohodil Doyle hlavou a svezl se vedle něho na postel. "A návrhy?" pozdvihl potom pobaveně obočí. "Jaký návrhy? Na co zase myslíš?"

"Na co myslím? Hm, na humra v lososové omáčce asi ne," řekl Bodie, zvedl se. Natáhl se pro  krunýř a zapnul mu ho. A opět se o něj jemně opíral. Ray se na něj podíval a v očích mu zajiskřilo.

"Kdybych se měl teď vrátit zpátky, pravděpodobně by mi hráblo... Zbláznil bych se..." uchechtl se potom a položil si hlavu, tak aby se temenem dotkl jeho hrudi. "Ty humře v lososové omáčce," ušklíbl se.

"Rayi? Pamatuješ, jak jsem měl v telefonu bombu? Držel jsem tam ukazovák a ty jsi přilétl do dveří jako velká voda… Zachránil jsi mi nejen ukazovák, ale i život. Stejně jako, když jsem měl tu brašnu s výbušninami na krku… Strhl jsi mi ji a nemusel jsi… Mohl si tam umřít, ale zachránil jsi mi život."

Doyle sklonil hlavu a přivřel oči. "Bodie... Ty cvoku," zašeptal pak a tiše se zasmál. "Udělal bych to kdykoliv znova. Kdykoliv, jen abych ti pomohl... Protože ty jsi zřejmě zapomněl, jak mě postřelili u mě doma, co? A tys... Tys potom byl celou dobu se mnou. Stejně jako teď... Jsme vyrovnaní."

"Byl jsem strachy bez sebe, zlatovlásko… Myslel jsem, že jsem tě ztratil… Nikdy… Ježíši… Vždyť… Hlídáme se skoro pořád."

"A přece to občas nevyjde. A já tě varuju, Bodie! Jestli někdy uslyším, že je to tvoje vina, že mě teď postřelili, tak si mě vážně nepřej! Domluvím se s Grantem a nechám tě zavřít u něj na oddělení a obletovat těmi nejhezčími sestřičkami, co tam jsou!" zahrozil mu Ray.

"Hm, tak pak si mě konečně nějaká všimne," poškádlil ho Bodie a pak mu rozcuchal vlasy. "Co myslíš?"

"Že tě něčím přetáhnu, co ty na to?" zamžoural na něj Ray.

"To by mě mohlo bolet," zabručel Bodie a pak si ho s tím, že je zima, přitáhl blíž k sobě. Rayovo teplo ho příjemně hřálo do boku a on sám pomalu usínal. A to slíbil, že se o Raye bude starat, že… Zívl. A přivřel oči. Znova zívnutí. Bože, z čeho jsem tak unave-. Bodie uprostřed myšlenky usnul.

 

Doyle ucítil tiché oddechování ve vlasech a usmál se. Pak si uvědomil, že ho Bodie svírá v náručí a tiskne k sobě jako záchranný kruh, jako poslední oporu... Pomalu se otočil, aniž by ho musel pustit, až se čelem opřel o to jeho. Byl... byl tak jiný, když spal a trochu se usmíval. Líbilo se mu to. Tenhle pohled se mu moc líbil. Bodie spící jako miminko. Ray ho jemně políbil na rty a pak se k němu přitiskl.

"Dobrou noc," zašeptal pak jen tak do vzduchu a zavřel oči. Ne, nespal. Jen si vychutnával tu neuvěřitelnou blízkost, teplo jeho těla, jeho objetí...

Vychutnával si už jen to, že existuje.

Bodiemu se ve spánku uvolnily jindy až přísné rysy tváře a on tiše oddechoval, přitisknut k Rayovi a tomu teplu, které mu dělalo tak dobře a které ho uklidňovalo. Bůh ví proč se mu to moc líbilo. Cítil se zvláštně a v bezpečí. A jistě by se tak cítil déle, kdyby nezadrnčel ten příšerný zvuk.

 

Ray to slyšel taky, ale nějak na něj padla příjemná dřímota, takže to prvních pět vteřin ignoroval. Jenže zvonek se neodbytně dožadoval pozornosti, až nakonec podrážděně zavrčel, obrátil se na bok a chtěl vstát, přičemž si uvědomil, že není u sebe doma... Dokud se k němu zezadu nepřitisklo Bodieho tělo a par'ták ho nepolíbil do vlasů.

"Lež, marode, já to vyřídím..." zašeptal.

Ray se pousmál a znovu zavřel oči. "Díky," broukl potom, ale to už se Bodieho kroky vzdalovaly ke dveřím. Cvakla klika.

"Chtěl bych mluvit s Raymondem Doylem," ozval se cizí, panovačný hlas. Ray se znovu pousmál. Bodie... Já... Já tě asi vážně miluju.

 

"To máte špatnou adresu," řekl Bodie a zkoumavě si toho chlapa skrz řetízek prohlížel. Nelíbil se mu. Někoho mu připomínal… A pak… Myslí mu blesklo poznání a to se odrazilo i v očích. A vzápětí mu zabouchl dveře před nosem a skočil stranou směrem, kde měl pistoli.

Jenže hned nato se ozvala hromová rána, uprostřed dveří se rozběhla prasklina a pak se ozvala další rána...

Kulka, která roztrhla zámek, proletěla skrčenému Bodiemu kolem ucha. Pak se ozvala ještě jedna ohlušující rána, dveře se rozletěly dokořán a něco třesklo o podlahu…

Bodie pomalu vstal, s rukama nad hlavou, ačkoliv rameni mu cukalo.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

= )

(Neli, 2. 9. 2009 15:53)

To by mě zajímalo, kdo jim to tak mile rozmašíroval dveře! Ale jistě je to milý a vychovaný hoch. Přece nejdříve zazvonil.

jééééééé

(MIlwa, 29. 8. 2009 18:21)

Zrovna včera jsem na kamarádovi vydolovala zatím první DVD profesionálové které prodávají a první skoukla,pak jse msi přečetla novou povídku.Jsem naprosto vysmátá a sokojená....oni se i tom seriálu k sobě hodí:D a dostalo mě v prvním dílu jak se Bodie snaží vyslíchat podezřelou v nemocnici,která tam leží v deliriu.
"Tak vy jste měla kocoura, já sice nejsem ta hebký,ale umím zahřát" :DDDDDDDDDDDD
oh na you tube je tohle super video-je tam i scénka s telefonem:D
http://www.youtube.com/watch?v=oPZTdy71U5Q&feature=related

Tak teda...

(Wendy Darling, 27. 8. 2009 12:44)

*výhružný pohled* Estli některej z nich exne, tak se naštvu! A naštvaná Wendy Darling není nic příjemnýho! *pak se sklidní* Ale jinak dobrý. Líbilo se mi to.

A sakra....

(Akkarra, 25. 8. 2009 17:49)

A já se těšila, že to bude takový milý, poklidný díl a ono tohle...:)

...

(Profesor, 24. 8. 2009 17:45)

Komplikace je opravdu zvláštní slovo... Zajímavé slovo. Dobré.

:-)

(Davida666, 24. 8. 2009 14:25)

To se to komplikuje :-) Už se těším na další díl