Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. kapitola

2. 9. 2009

6. kapitola

 

"Tak už mi povíte, kde je pan Doyle?" usmál se Cartney Clerence.

"Až naprší a uschne!" zavrčel Bodie

"Neříkejte dvakrát. Víte, jak se to teď říká v Rusku? Poručíme větru, dešti," ušklíbl se překupník.

"Tady jste v Anglii!"

"Ale tohle je ruská zbraň... Myslíte si, že by do vás nedokázala našít pár kulek? Tak, kde je pan Doyle?!"

Bodie zarytě mlčel. Nemohl v tomhle přeci Raye nechat…

Musel toho parchanta dostat pryč!

 

Doyle zatím ležel bez pohnutí na posteli a zoufale, zoufale přemýšlel, co má dělat... Věděl, že Bodieho mlčení mu dává šanci. Věděl, že když se pohne, Clerence to uslyší. Věděl, že Bodieho pistole leží v obýváku, kam dojela po parketách, jak do ní překupník kopl... Když jí předtím vyrazil z ruky Bodiemu Věděl, že jakmile si ten parchant uvědomí jeho přítomnost - je konec. A jakoby to nestačilo - začalo být hůř.

 

"Couvněte si, pane Bodie," usmál se Clerence sladce. Bodie se ohlédl přes rameno. Na konci chodby byly troje dveře. Kuchyně, obývák, ložnice. "No, ano, přesně tam. Tak couvejte! HNED!"

Bodie začal couvat do obýváku… Také proto, že příčka mezi ním a ložnicí byla dost silná… A dveře k Doylovi zavřené

Clerence ho dotlačil až mezi futra a pak se zarazil. Stál přesně na onom středu pomyslného trojúhelníku. Z Bodieho pohledu měl po jeho pravé ruce do ložnice, po levé do kuchyně... A poloautomat, který se tvářil velice nebezpečně.

"Tak a teď... Víte, já měl svoji sestru, svoji malou Jessicu, moc rád..." zamáčkl divadelní slzu. "A policajti mi nevydali ani její tělo k řádnýmu pohřbu!"

"Třeba jste nevyplnil tu správnou žádost…" nedal se Bodie

 

Bože! V životě... V životě jsem se tolik nebál, pomyslel si Ray, když se opatrně zkusil pohnout. Posunout se, jenom kousek... a přitom zaslechl vzteklou odpověď.

"Nehrajte si se mnou! Nechtějte mě naštvat!"

 

"A co když váš naštvu? Co uděláte? A proč vůbec Doyle, proč ne já?! Hm…?" provokoval dál Bodie

"Nebojte se! Na vás taky dojde!" odsekl Clerence a zkusmo zamířil na dveře od kuchyně. "Vím, že tu někde je... Vím, i když se tváříte jako kámen... Tak kdepak? Tady?" Práskly dva výstřely. "Nebo snad tady?" namířil pro změnu na ložnici.

 

Rayovi ztuhla krev v žilách, ale posunoval se dál. Proklínal přitom ten Grantův krám, ale co se dalo dělat... Nemohl tam jen tak ležet. Nemohl v tom Bodieho nechat.

 

Bodie se pomalu nadechl… Nemohl na nic čekat… Musel riskovat. Ale když zahlédl to šílenství v jeho očích, nějak věděl, že tentokrát by byl ten špitál na dýl…

"Co myslíte?" provokoval ho dál Clerence. "Co se stane, když udělám tohle?" Práskl výstřel a kulka dveře provrtala v úrovni hlavy dospělého muže. "Jejda…" uchechtl se překupník pubertálně. "Já nerad... A víte, co? Moje sestra taky nerada! Ona s tím neměla nic společného! A vy jste ji zabili!" prskl na něj.

 

Když se kulka zaryla do omítky nad postelí, Doyle mimoděk zadržel dech. Už jí viděl ve svém druhém rameni. Ale jakmile začal mužík štěkat vycítil příležitost.

Ječel, že by i siréna zbledla závistí, a zaručeně přehlušil všechno v dosahu sta metrů.

Ray se svezl na zem a začal se plížit ke dveřím do obýváku. Nehodlal riskovat, že by další kulka skončila v něm.

 

Bodie si muže měřil tvrdým pohledem a přál si aby někdo přišel.

Nejlépe někdo se zbraní.

"Co? Nemáte mi k tomu co říct? Zabili jste ji, vy svině prašivé!" Clerence div neposkakoval, jako balón.

 

Mezitím se Doyle, ještě stále využívaje výhody, kterou mu dával jeho hlas a řev, dostal přes práh a lezl dál. Přičemž si gratuloval, že v celém bytě jsou parkety a jen sem tam nějaký koberec. Teď se ještě dostat ke zbrani...

S tou zafixovanou rukou se pohybovalo dost blbě.

 

Bodie už po něm málem skočil, ale místo toho ho dál provokoval. "Jo, jasně…! Proč ona tedy střílela po nás?! Co jsme jí udělali?"

"Co jste měli, co strkat nos do našich věcí!" odsekl překupník vztekle. "Co vám bylo do našeho obchodu! Udělala to pro mě! Protože mě měla ráda, a vy jste mi kazili plány! Cpali jste se kam jste neměli!"

 

Úspěšně se dostal až za gauč a od zbraně byl pouhé dva metry. Jenže to mělo slabinu. Sice tam stál stolek... Ale jinak byl absolutně nekrytý... Nechráněný... Teď musel všechno vsadit na jednu kartu. Bylo to jedna ku jedné.

Že ho uvidí.

Že ho zastřelí.

Že zastřelí Bodieho.

Riskl to. A začal se pod stolkem plížit ke zbrani.

 

Bodie ho zpozoroval… A udělal jediné, co mohl. Věděl, že to bude bolet, ale počkal ještě chvilku a pak po něm skočil

"Co-!" Clerence na něj s náhlou chladnokrevností zamířil a vystřelil.

 

"Bodie, ne!" zaječel v té chvíli Ray, který se zdravou rukou bleskurychle natáhl po zbrani a namířil překupníkovi na nohy. Znovu práskly dva výstřely.

Překupníkův projektil rozbil Bodiemu vázu na poličce, Doylův Clerencovi roztříštil koleno. Druhý Doylův výstřel šel trochu naslepo, ale neminul. Překupník zařval bolestí a ruský poloautomat odlétl do kouta.

V té chvíli už na mu na hrudníku klečel Bodie, kterého kulka naštěstí jen trochu škrábla do ramene...

"Máš právo nevypovídat… Hajzle!" zavrčel a vrazil mu tvrdý direkt do žaludku a druhou ránu na čelist. Tou mu roztříštil sanici a poslední úder ho poslal do říše snů.

"Zlatovlásko?"

 

Doyle se pomalu vytáhl do sedu a snažil se, aby se mu ruka se zbraní tolik netřásla. Těžko říct, jestli vyčerpáním, nebo čím vlastně... Jen prostě seděl na podlaze a snažil se zhluboka dýchat.

"Jsem-jsem v pořádku," vyrazil ze sebe na konec a sykl, jak ho zabolelo rameno.

"Hlídej ho, zavolám Cowlemu a záchranku. Jak ti je?"

"No, jak by bylo tobě, kdyby ti takovej cvok mířil na to jediný, co pravděpodobně v životě máš? Otřeseně... A jak ty?"

"Myslím, že to přežiju," ušklíbl se trochu neuměle Bodie a pak šel telefonovat.

A za chvíli tam byl Cowley, jejich tým… I sanitka.

A za půl hodiny jen Cowley.

 

"Takže?" podíval se na ty dva.

"Takže?" zopakoval slabě Doyle. "Může mi někdo vysvětlit, odkud ten magor měl Bodieho adresu? A odkud nás vůbec znal?"

"Od nás, měli jme v oddílu zrádce. A jelikož vás jsem na ten případ nasadil, a oni znali vaši pověst, chtěli vás zlikvidovat. Hlavně vás, Doyle…"

"Proč jeho, pane…?"

"Protože, vy, Bodie… No, řekněme, že vás si chtěli vychutnat jinak… V jedné malé kobce. S židlí a betonovou podlahou."

Ray tiše vydechl a pak se namáhavě zdvihl.

"Potřebuju panáka," zamumlal potom a pomalu se odšoural do kuchyně. Z toho, co ještě tak zaslechl, se mu neudělalo právě valně a kromě toho ho zraněné rameno pekelně bolelo. A taky... a to si ještě pořád odmítal připustit - taky to, co slyšel, že hodlali provést s Bodiem.

 

"Sakra, pozvání na večírek…" utrousil Bodie a Cowley si ho změřil útrpným pohledem. "Takže… Co dál, pane?" zeptal se Bodie ještě.

"Nic, konec, alespoň doufám… Co rameno?"

"Dobré…"

"Ptal jsem se na Doyla, Bodie…"

"No, jeho snad taky dobré."

"Doufám, že ještě pořád důkladně přemýšlíte," usmál se Cowley potěšeně a pak se s pozdravem a klepnutím do imaginární krempy klobouku odporoučel.

"Jist pane," řekl Bodie. Stiskl si provizorně tažené rameno a zavolal službu, aby mu spravila dveře. A pak zmizel za Rayem v kuchyni.

 

"Je ti?"

"Myslel jsem, že jsi aspoň jednu láhev zachránil," Doyle se tvářil mrzutě a mrzutý asi taky byl, protože pil zbytek vychladlého lipového čaje přímo z konvice.

"Hmo, Cowley mi nedal moc na vybranou, všechno zabavil… Prý z léčebných důvodů."

Doyle na něj chvilku tiše zíral, pak do sebe s povzdechem obrátil zbytek čaje a zase jenom zíral. Prohlížel si ho, jakoby ho viděl poprvé v životě. Tvrdé rysy v obličeji, tmavé hluboké oči, vlasy rozcuchané, rameno obvázané. A teprve teď mu to oslnivě došlo. Mohl být mrtvý. Mohli být mrtví oba. Mohl ztratit... To jediné na čem mu doopravdy záleží.

"Bodie," zašeptal a natáhl k němu zdravou ruku. Čert vem rameno! Čert vem whisky! Chtěl vědět, jestli je živý, zdravý, jestli pořád dýchá!

"No tak, Rayi," trochu se ušklíbl Bodie a rozcuchal mu vlasy. Nějak se cítil nejistě. Nejistě a… "Musíš na sebe dávat větší pozor."

"Já?" zdvihl obočí a pak ho pohladil po obvaze. "Bože, víš kolik jsi mi nahnal strachu?" zašeptal potom zcela nelogicky, iracionálně a možná... Možná tónem, který od něj parťák ještě nikdy neslyšel. A pak... Pak se k němu náhle přimknul, přitiskl ho ke stěně a téměř zuřivě políbil. "Bože... Já se o tebe tak bál," vydechl a znovu ho políbil. Potřeboval to. Potřeboval to jako nejživější důkaz toho, že je ještě pořád s ním.

"Rayi!" Bodie stačil jen vydechnout a pak už polibek sám i opětoval. Tohle totiž měl rád: to uvolnění, po tom náporu adrenalinu… To si to žádalo, stejně jako jeho nesmělé srdce. "Sluníčko…"

"Tohle!" šeptal namáhavě Doyle. "To už mi nikdy nedělej! Počkej až vystřelím a pak ho třeba... Ale tohle už nikdy ne! Kdybych se netrefil..." tiskl se k němu, jako k poslední záchraně, k poslednímu ostrůvku v širém oceánu. Tiskl se k němu a zoufale po něm toužil. Ta představa, že by o něj přišel... Ta byla tak krutě nesnesitelná.

"Neboj se. Věděl jsem, že to zvládneš. A on byl moc vytočený, aby se trefil. Já vím, náhoda je blbec, ale stejně…"

"Stejně? Mohli jsme tu zařvat oba! A jestli si nevzpomínáš, tak já si přál umřít na vykrvácení, a ne aby mě zastřelil nějaký magor u tebe v bytě!"

"Sorry," řekl Bodie a políbil ho stejně drsně jako předtím on jeho. "Promiň, Rayi," zopakoval pak něžněji a pohladil ho palcem po tváři.

"Připadám si jako přejetá ještěrka," vydechl Ray a pak se o něj lehce opřel. "Můžu?" zeptal se ještě tiše, než si položil hlavu na jeho rameno.

"Jasně, ty ještěrko. Nemám tě vzít do postele? Toho tělocviku bylo dnes už moc."

"Jsem těžkej. Bude to jako táhnout balvan," upozornil ho Ray a přivřel oči. Bodie měl pravdu. Tělocviku bylo dost. Všeho bylo dost. Měl toho plné kecky...

Bodie ho vzal opatrně do náruče a odnesl až do postele. S tím návlekem od doktora to bylo těžké, ale zvládl to. Sotva ho přikryl, byli tu řemeslníci a nové, nebo spíš rezervní dveře. Poděkoval, zaplatil a zamknul. A pak si dal sprchu a šel udělat jídlo. Blížil se večer.

 

Doyle nechtěl spát, opravdu ne. Říkal si, že na tom není zas tak špatně, ale... Zřejmě si rekonvalescence vybírala svou daň i na jeho duševní energii, které se mu momentálně zoufale nedostávalo. Udržel se prvních pět minut. Pak se mu začala klížit víčka a nakonec usnul tak tvrdě, že ho nevzbudili ani řemeslníci, ani to, jak Bodie přinesl do ložnice tác s večeří a sedl si vedle něj.

"Rayi… Máš tu večeři. Toasty, polévka, trocha pudingu, dáš si?" zašeptal Bodie

Rozespale na něj zamžoural, jako ospalé kotě, a pak si sedl. "Jo, díky moc," vysoukal ze sebe nakonec, po několika minutách ticha. "A ty si nedáš?" zeptal se pak po chvíli, kdy s chutí snědl polévku a vrhl se na toast.

"Jo dám…" hlesl po chvíli Bodie a jen se díval jak pomalu jí. Sakra, zase si z něj úplně hotovej… Sakra! Netušil, nemohl tušit, že Ray ho taky po straně pozoruje. Každý jeho pohyb, každé gesto jeho ruky, výraz tváře... Všechno to, co už dávno znal, ale co mu teď přišlo - fantasticky neznámé.

Kdy? Kdy vlastně věděl, že to pro něj není JENOM parťák? Kdy si uvědomil, že se chce ráno probudit a vidět ho vedle sebe? Radši sklonil hlavu a ochutnal puding. Bodie, Bodie, co mi to zase provádíš?

Bodie se v duchu zašklebil. Všechny holky nás opouští kvůli naší práci. A… ano. Cowley to odhadl přesně. Už dávno to pro mě není jen romantický a trochu svéhlavý parťák. Je to něco víc. Bolí mě, když jeho něco bolí. Když padám… podá mi ruku. Když po mě střílí, brání mě. Když jsem smutný, je taky. Když se směju, usmívá se a směje se mnou… Rayi… Tolik toho pro mě znamenáš.

"Bodie?" oslovil ho po chvíli, když si všiml, že přes všechno ten zatracený kluk nejí. Sice drží v ruce misku s pudinkem a v druhé toast, ale vnímá je asi tak jako Rusové demokracii. "Bodie, není ti špatně?" Natáhl k němu ruku a zamával mu s ní před nosem. A přitom se usmíval. Bodieho výraz stál za zvěčnění... A přitom byl. No, skoro pomilování hodný.

"Ne, nic mi není," hlesl Bodie nepřítomně a pak kousl do toastu. Tedy chtěl… A skoro kousl do lžičky.

"Prosím tě dej to sem, nebo si ještě ublížíš," zasmál se Ray tiše a pak mu odebral puding. "Napřed ten toast, pak ti to dám," vysvětlil potom jeho udivenému pohledu a znovu se musel usmát. "Vypadáš, jako kdyby se tu zjevil Cowley v noční košili."

Bodie vyprskl. "T...ne!"

"Ne?" Ray jen stěží zadržoval smích. Pak to vzdal a propukl v hurónský řehot. "Bodie... Víš... Ten hrůzyplný pohled... Ach bože!" Pozpátku spadl na peřiny a otřásal se návalem veselí. "Bodie, jestli zase začnu krvácet..." vyrazil ze sebe potom, ale smát se nepřestal.

"Opovaž se!“ rozčílil se Bodie. "To už mi nedělej!"

"Když..." Ray chvilku nemohl popadnout dech. "Když ten tvůj výraz... Ne! Já z tebe nemohu!" řehtal se dál.

"Jo, jasně že ne," bručel Bodie

"Ne!" Ray se konečně vzpamatoval a zase si sedl v rámci možností normálně. Bodie se tvářil jako kakabus, až mu ho přišlo trochu líto... Vrátil mu zpátky puding. "Tumáš, abys neřekl, že jsem tyran," položil ho před něj a pak se natáhl ještě kousek a rozcuchal mu vlasy. "No tak, nezlob se... Vždyť to byl jenom vtip."

"Hm," zabručel Bodie, ale pak rozhodně odložil puding i toast kamsi mimo postel… A přisunul se blíž k Rayovi. "…zlatovlásko…"

Ten se zrovna natáhl po dalším toastu, ale teď se překvapeně otočil. "Hm?" Podíval se na něj, podíval se mu do očí a... Nechal toast toastem. Jen se díval, jak se jeho oči přibližují. Tak rychle a zároveň nesnesitelně pomalu. Jak se je čím dál tím blíž... A i když se ho ani nedotkl, bylo to zatím to největší narušení Rayovy intimní zóny... Tak rychle. Tak neuvěřitelně, nesnesitelně pomalu. "Bodie," zašeptal náhle a přitáhl si ho blíž. Palcem mu přejel po tváři. "Bod..." nedořekl, protože se mu na rty přitiskly ty Bodieho.

Bodie si ho přitiskl k sobě a pak s ním pomalu klesl do peřin. "Sluníčko," zašeptal mezi polibky a pak si už nechal všechno mluvení na někdy jindy. Jen, jen se ho dotýkat. Jen ho líbat, hladit.

Rayovi tělem projelo něco... Něco mezi bleskem a něžným pohlazením. Zatrnulo mu až v konečcích prstů u nohou a jak se v něm, jako vlna rozlévá příjemné mrazení v zádech, v rukou. Objal ho zdravou paží kolem krku a přitáhl si ho blíž. Jenom kousek. Malý, docela nepatrný. Jen ho cítit...

"Rayi…" zašeptal Bodie a znova ho políbil. A blíž… Cítit to teplo… Víc…

Bože můj, Rayi!

Vjel mu prsty do vlasů a zatím co ho líbal mu ještě víc rozcuchal ten dokonalý účes. Nechtěl přestat. Nechtěl, aby vůbec někdy přestal. Aby ho někdy pustil a... Nechtěl. Chtěl zůstat v jeho objetí, schovaný a v bezpečí. Něco nesrozumitelně zamumlal, pak jen zavrtěl hlavou a znovu ho políbil.

A Bodie… Bodie se ztratil v tom polibku. V té vášni. V té lásce, kterou nikdy necítil, tak intenzivně.

 

Uniklo mu tiché zasténání, když se polibek prohloubil a taky tiché zasyknutí, jak se ozvalo zraněné rameno, na kterém spočívala Bodieho váha. Pomalu, pomaloučku se od něj odtrhl a pak se vyčítavě podíval na aparát doktora Granta, ve kterém byl ještě pořád uvězněný...

"Rayi?" zeptal se tiše Bodie a zkoumavě se na něj zadíval. Pak pochopil a sklouzl z něj a když chtěl Ray cokoliv namítat, přitáhl si ho do náruče.

"Tenhle pekelný vynález bude ode dneška předmětem mé zuřivé a neutuchající nenávisti," prohlásil Doyle odhodlaně, když se ocitl v Bodieho objetí a ten ho lehce políbil do vlasů. Podíval se mu do očí. "Kolik je vlastně hodin?" zeptal se potom a přitiskl se k němu.

"Kolik? Počkej…" Bodie se podíval na svoje hodinky a pak zaklel. Byla rozbité. "Nové hodinky!!"

"Snad ne tamty?" usmál se Ray a pak ho pohladil po tváři. "No tak, nebreč, koupím ti nové... Jen jsem chtěl vědět, jestli už se z toho můžu vysvobodit, nebo ne?" demonstrativně ukázal na dlahu. "Začínají mě brnět prsty, víš?"

Bodie se koukl oknem ven. "No už se šeří… Tak kolem osmé. Myslím, že můžeš."

"A pomůžeš mi?" Tentokrát to byl úsměv prohnaný, jako úsměv lišky.

"Jistě, přece jsi… No, skoro ještě pacient…" řekl Bodie a natáhl ruku k tomu vynález zkázy a pomalu ho začal rozepínat a pak ho opatrně Rayovi sundal.

"Správně jsi tam dodal to skoro," poznamenal Ray tiše a přitáhl si ho k sobě. "Protože bez tohohle už pacient nejsem... A..." usmál se a pak mu rozhodně sjel rukama na ramena. "Zase jsi jako prkno," lehce mu promnul ztuhlé svaly.

"Au,“ řekl tiše Bodie, ale pak se usmál a nechal se hladit a masírovat. Pravou bylo, že ani jemu ten tělocvik, co tu před několika hodinami měli, moc nesvědčil.

"Lehni si, teď budeš marod ty," cvrnkl ho Ray do nosu a když ho Bodie poslechl a poslušně si lehl, blýsklo mu v očích. "Na břicho," přikázal mu nekompromisně. Pak mu přitiskl rty k uchu. "Teď už si to klidně vykládej jak chceš, ale pravdou zůstává, že tě jenom namasíruju..." zasmál se tiše, sedl mu na stehna a položil obě ruce na ramena. "Jako prkno, Bodie, jako prkno..." mumlal si pro sebe nesouhlasně.

"A divíš se?" zabrblal Bodie a pak jen vydával takové ty mručivé souhlasné, či méně souhlasné, zvuky… Prostě jako člověk se zatuhlými krčními a rameními svaly.

"Ano. Měli si tě v tom špitále nechat taky, abys pořádně odpočíval a ne se honil od čerta k ďáblu..." opřel se mu do svalů pod lopatkami, i když u zraněné ruky byl ten tlak podstatně menší, a pak si na něj pomalu lehl. "Měl by ses víc šetřit... Vážně, že měl," lehce ho políbil a pak mu zajel dlaní pod košili. Opatrně mu přejel prstem po nahé páteři a polechtal ho.

Bodie sebou trochu cuknul, ale když ucítil váhu jeho těla na sobě a to teplo… No, i když ho lechtal… Tak se mu to, co dělal převážně líbilo.

Přestal ho trápit a místo toho mu položil obě dlaně na krk. Jako by ho chtěl škrtit... Což neměl v úmyslu ani v nejmenším. Jen ho palci jemně promasíroval a nakonec políbil. "Tak jaké... To je?" usmál se potom a znovu mu rty lehce přejel po opálené kůži.

"No," zabručel Bodie. "Kdybys nebyl polda, mohl jsi dělat thajské masáže."

"Pche," ušklíbl se Ray. "Kdepak... Na to abych po tobě dupal fakt nemám. Spíš bych ti pár kostí zlomil..." Znovu se k němu sklonil a pak přitiskl rty na jeho tvář a polibky pokračoval přes krk až na druhou tvář, kterou mu Bodie ochotně nastavil. "Takže jsi spoko-..." nedořekl. Místo toho se narovnal jak proutek a pak vydechl. "Ne, dneska už ne!"

U dveří se totiž ozval zvonek.

"Nezvedám se, zvonek ignoruji!" zabrblal Bodie. Ale pak se přeci jen zvedl.

 

Za dveřmi stál Cowley a sympaticky se šklebil, alespoň podle svého úsudku. "Dobrý večer, Bodie... Tak mě jenom napadlo, nenechal jsem tu klobouk?"

"Klobouk?" Bodie vyjeveně ustoupil a pozval ho dál. "Myslím, že ne, pane…"

"Ano, klobouk," pokračoval Cowley, vešel a ještě pořád se usmíval. "Jinak, doufám, že neruším."

"Ne, pane," řekl Bodie a tvářil se naprosto neutrálně. Jenže… Proč tohle Cowley dělá?

"Vážně ne?" Cowley se na něj podíval a Bodie měl najednou pocit, že mu vidí až do žaludku. "A co Doyle? Doufám, že spí..."

"Ehm, ano, pane, spí."

"Postaráte se o něj, že ano? Mohu se na vás spolehnout?" ještě pořád se na něj díval tím rentgenovým, zkoumavým pohledem.

"Jistě, pane," řekl Bodie a mimoděk se začal stavět do pozoru. Vždycky, když na něj šéf hleděl tím pohledem, měl takový pocit jako voják při raportu.

"Tak v tom případě... Už je všechno v naprostém pořádku," pronesl Cowley tajuplně a pak se otočil. "Myslím, že jsem ten klobouk asi nechal u zásahovky, ve voze... Můžete jít pokračovat v rozdělané práci," zatvářil se jako Pýthie a zmizel za dveřmi.

 

Bodie si dal pozor aby těmi dveřmi nebouchl, ale za to je zamkl na dva západy a ještě pod ně šoupl židli. Neměl nejmenší náladu nechat se Cowleym poučovat a ty jeho pohledy ho už taky štvaly. Když se pak vrátil do ložnice, Ray se choulil v rohu postele, kolena přitažená pod bradu a celý se otřásal potlačovaným záchvatem smíchu.

"To-to byl Cowley?" podíval se na něj a v očích mu hrály jiskřičky.

"Jo, náš velký šéf!"

"A copak chtěl?" zasmál se Ray, když viděl, jak se tváří.

"Prej jestli tu nezapomněl klobouk a jestli ty spíš," zašklebil se Bodie

"A cos mu řekl?" Doyle to vzdal, rozvinul se jako housenka a znovu ho přepadl záchvat smíchu.

"Že tu klobouk nemá a ty že spíš…" zabručel Bodie

"Aha, tak to jo," Ray se vesele odsunul na druhou polovinu postele, protože předtím ležel roztažený po celé délce, a sáhl po přikrývce. "Tak to abych teda šel spát," rozepnul si dva knoflíčky na košili a pak si ji přetáhl přes hlavu. "Dobrou noc," usmál se potom a zmizel pod peřinou. "To abys neměl výčitky svědomí, žes velkému šéfovi lhal."

"Já mu nelhal a sundej si laskavě kalhoty, když mi lezeš pod peřinu!"

"Bodie! Předtím jsem spal v kalhotách a to ti nevadilo!"

"No přece ti je nebudu svlíkat! To je tvoje záležitost!"

"Eee!" zabručel Ray naštvaně, pak si ty kalhoty doopravdy sundal. "Spokojený?" loupl po něm nevraživým pohledem.

"Jo," řekl Bodie a pak ho dokonce sám přikryl. "Dobrou noc, zlatovlásko."

"Takhle si představuješ péči o nemocného?" zaprotestoval Doyle nesouhlasně. "Co nějaké ošetření? Kontrola, hm? Co když ti v noci zkolabuju? Přece jen, dneska mě pustili z nemocnice a už jsem musel likvidovat zločince..."

"Neboj se, budu spát vedle tebe," řekl Bodie, stáhl si tričko i kalhoty a ponožky, které hodil do rohu místnosti a vklouzl za ním do postele. "Tak… V pořádku? Nebo si pán přeje ještě sprchu?"

"Hmmm," zamyslel se Doyle naoko, až mu na čele vyskočila drobná vráska. Potom se tiše usmál. „Není to špatný nápad. Ale potom mi překontroluješ obvazy!“

"Já ti mám kontrolovat obvazy?" Bodie si povzdechl. "Tak jo,“ rezignoval nakonec. „Ty náplasti, co jsem vyfasoval, pro nás pro oba, tu snad ještě někde budou…“ Představil si co ho čeká: odtrhnout, zkontrolovat, znova zalepit… A taky Rayovo nahé tělo poslušně ležící na posteli… Vymotal se sám z peřiny a rychle zamířil do koupelny. Přeci jen… Bylo to… Pokušení? Snad. Začal šátrat po skříňkách a pak si povzdechl. A to tu s ním budu celý měsíc… Ach jo, jak tohle přežiju?

 

Když zmizel, Ray ještě chvilku ležel a jen se tiše díval na osamocenou hromádku oblečení. Pak se pomalu zdvihl a zamířil tímž směrem, jako Bodie. Do koupelny. Samozřejmě, že ho napadl nespočet teorií, proč z ložnice tak náhle vystřelil, ale... Snad ani nechtěl vědět, jestli je některá z nich správná. Místo toho tiše vklouzl dovnitř, minul Bodieho, který se ještě pořád hrabal v provizorní lékárničce a zamířil k vaně.

"Můžu?" zeptal se nakonec tiše a svlékl se. A ani mu to nepřišlo nijak moc divné... Bodie se před ním taky producíroval nahý. Jenže to tehdy byl Bodie trochu na mol… A pak i když mu bylo zle, no vždycky měl na sobě alespoň trenky. Jenže, teď… Do vany se v trenkách neleze. Bodie jen kývl a pak teprve zvedl oči.

"Dávej pozor na jizvy…"

"No," Doyle si sedl na vanu, napustil si teplou vodu a pak do ní s blaženým úsměvem vklouzl. "Vlastně jsem tě chtěl poprosit, jestli by ses mi nepodíval na tu na zádech, tam si... Jaksi si tam nevidím," zamumlal a pak opatrně odlepil náplast, co mu ovíjela hruď. Objevila se tři růžová kolečka. Jedno větší, kousek nad srdcem, kde kulka prolétla tělem, pak dvě menší, jak z něj doktor Grant tahal drény.

"Jasně," řekl Bodie a pomalu mu náplast sejmul. " A nebuď tam dlouho, nechci tě omámeného tahat ven…"

"Neboj, dám si načas, ale neusnu ti tu... Snad," Ray zavřel oči, pomalu se opřel o stěnu a sklouzl ještě kousek víc do toho tepla, kterým ho objímala voda. Ach bože, to bylo božské.

"Rayi, vstávat!" houkl mu do ucha Bodie.

"Co se dějééé?" pootevřel Doyle jedno oko. "Jsem tu sotva pět minut... Voda ještě ani nevychladla a ty mě už ženeš ven..." zabručel potom nesouhlasně.

"Jo, nařídil to doktor. Takže vstávej… Nebo ti mám pomoci?"

"Co kdybys mi umyl záda?" loupl po něm nevraživě okem a neochotně se nadzdvihl. Ta voda byla tak báječně teplá a příjemná a on... Ani tu koupel mu nedopřeje. "Tyrane," dodal potom ještě.

"Jo to můžu, ale pak vypadneš… Jasný?"zeptal se Bodie a pak mu začal opatrně mýt záda. Vyhýbal se zraněným místům a jinde zase trochu přitlačil na ztuhlé svaly. "Lepší? A teď ven…"

"Co jsem ti provedl, zlato? Jsi neuvěřitelně milej," zamumlal si Doyle mrzutě, když se vyhoupl z vany, sedl si na kraj a natáhl se po ručníku. Bodie mu ručník podal a pak… Ten zavrhl a položil mu na ramena novou osušku barvy královské modři. Nějak měl pocit, že se mu hodí k očím

"Díky," zahučel Ray, důstojně se do osušky zabalil a pak přímo královským krokem odešel. Co s tebou najednou je, Bodie? Co jsem ti provedl?

Bodie se zničeně opřel o stěnu a tiše zasténal. Asi se z Raye brzy zblázní… Z těch jeho očí… Bože, raděj si dej studenou sprchu, cvoku!, řekl si v duchu a taky to hned udělal. A pak oblečený do trenýrek a trička a s věcmi na převaz odťapkal za Rayem

 

Doyle ležel v posteli, na břiše a přikrývku shrnutou k pasu. Přesně na tu provokativní hranici, která neodhalovala vůbec nic a přece jen dávala tušit... Měl zavřené oči, tiše oddechoval, a vypadalo to, že spí. Osuška ležela složená a přehozená přes židli.

Bodie k němu potichu přešel a začal se jemně věnovat ráně.

Ray pootevřel oči a pak se posmutněle usmál. "Ty, Bodie," ozval se po chvíli, když ucítil, že je se zády hotov.

"Hm?"

"Jestli je ti moje přítomnost jakkoliv na obtíž... Já zítra vypadnu."

"Ne, tak to není," řekl tiše Bodie a pak se na ním sklonil a zašeptal mu do ucha. "Otoč se, zlatovlásko."

Poslušně se otočil na záda a nastavil mu tak svoji napůl zahojenou hruď. "Tak jak to teda je?" upřel na něj lehce tázavý pohled a v očích se mu míhaly Bodiemu tak dobře známé zelenavé odlesky.

"Jde o to, že…" Bodie ho začal ošetřovat a zmlkl.

"O to že?" napovídal mu Ray snaživě a snažil se sebou moc nevrtět. Dílem proto, že ty jizvy byly ještě moc citlivé a nebylo mu právě příjemné, když na ně kdokoliv sahal a dílem proto, že ty Bodieho dotyky strašně lechtaly.

"Že… Si s tebou připadám jako nucený abstinent před lahví třicetileté whisky!" vyprskl nakonec Bodie a ránu mu konečně zalepil.

"Bodie..." vydechl Ray a oči se mu trochu rozšířily poznáním. "Kdyby tu byl ještě někdo další, tak bych řekl, že žárlíš..." usmál se potom a lehce ho pohladil po tváři, odkud sklouzl na krk a zase se vrátil k tváři.

"Nežárlím… Nikdy," zabručel Bodie.

"Tak..." Rayovi ta slova nějak nešla přes rty. Nucený abstinent před láhví třicetileté whisky... Moc dobře pochopil, jak to myslel. Bodie mezitím odnesl nepoužité obvazy i dezinfekci, zase se vrátil a sedl si zpátky k němu.

"Spi, zlatovlásko."

Jenže Ray místo toho zavrtěl hlavou a prstem mu naznačil, aby se sklonil. "Ještě níž, ještě kousek..." Usmíval se. "Jsem láhev třicetileté whisky a ty nucený abstinent..."

"Kterému Cowley zabavil jeho zásoby," zabručel Bodie a pak se nad ním sklonil. „Ještě níž?" zašeptal těsně nad jeho rty.

"No záleží na tom, co bys jako nucený abstinent s tou láhví udělal," provokoval ho dál Ray a s demoralizujícím gestem mu nastavil ústa. A Bodie toho využil. Sklonil se k nim a téměř hladově ty rty políbil. Uniklo mu tiché zasténání a pak se znova sklonil a znova ho políbil… A víc a… Cítil jak mu Rayova ruka vklouzla do vlasů a znovu tiše zasténal.

"Mám ještě vypadnout?" zeptal se potom Ray tiše, když se od něj na chvíli odtrhl.

"Ne!" hlesl Bodie a znova ho políbil a pak se opatrně položil na něj a překulil se na záda, takže teď Ray ležel na něm. "Zůstaneš tu… Než se vyléčíš…"

"A budete se o mě starat, pane doktore?" pohladil ho Ray lehce po nose a znovu políbil. Vášnivě, prudce, horce... Cowley o něm vždycky říkal, že je horká hlava. A teplo Bodieho těla, které bylo od toho jeho odděleno pouze tenkou látkou trička a dvojích trenýrek, mu jen dodávalo. Zabořil mu prsty do vlasů a znovu se k němu přitiskl.

"Poskytnete mi privátní péči?"

"Jistě," vydechl tmavovlasý agent a tiše zasténal, když ho Ray znova políbil. To… To co s ním dělal bylo nemyslitelné… Ale nádherné.

"V tom případě se vám cele svěřuji, pane doktore..." Ray ho políbil téměř majetnicky a jeho dlaň zabloudila Bodiemu pod to tenké tričko, které ho iritovalo a vzrušovalo zároveň. Ta myšlenka, že tu je, že je tak blízko a přece... Přejel mu po horké kůži na břiše a pokračoval dál, až na svalnatou hruď.

"Hm… Zahráváš si s ohněm, Rayi."

"Já vždycky, ne? Jinak bych neskončil s kulkou v rameni..." ušklíbl se Doyle a dál ho jemně, skoro svádivě hladil.

"Jo..." zasténal Bodie a pod tou rukou se prohnul. "Zlatovlásko..." zajel mu rukou do vlasů a přitáhl si ho blíž a políbil

"Hm?" zavrněl Ray pod tím polibkem, jako kočka a vsunul mu pod tričko ještě druhou dlaň. A sedl si... "Svlékneš se sám? Nebo ti mám pomoct?"

"Co myslíš?" zeptal se Bodie a pak si tričko pomalu začal sundávat. Pomalu pomalinku.

"Bodie, ty ďáble," usmál se Ray, když se před ním začal odhalovat centimetr po centimetru. Polkl. "Myslím, že už vím, jak se cítí nucený abstinent před láhví whisky. A nemusí být ani třicetiletá.." vydechl potom okouzleně a přejel mu dlaní po dokonalých svalech...

"Rayi… Kdybych věděl, že tě bude fascinovat jak si svlíkám tričko, dělám to častějc," zasmál se Bodie.

"No, vidíš," sklonil se nad ním Doyle. "Mě na tobě fascinuje tolik věcí... Ale soukromý striptýz beru..." políbil ho a přitiskl se k němu. K jeho nahé hrudi a nechal se obejmout kolem pasu. "Zhubl jsi," poznamenal potom, jen tak nezávazně.

"No to ty taky…" zabručel Bodie, který z nich dvou byl vždy ten… Lépe stavěný. To Ray byl vždycky hubeňour. Tedy, ne že byl Bodie tlustý… Jen nebyl hubený, to bylo celé. Jenže pobyt ve špitále a pak to tango po něm, mu na váze spíš ubralo než přidalo… A tak mohl Ray zcela jasně cítit jeho klíční kosti… I žebra.

"Kostřičko," zasmál se tiše Ray a znovu ho políbil. Pak jen beze slova klouzal rty po jeho tváři, prozkoumával jeho rysy a chtěl si ho dokonale zapamatovat. Prsty mu vjel do vlasů, probíral se jimi, jemně Bodieho hladil a cítil, jak ten hlad, ten ukrutný hlad, v něm stále jenom narůstá... Hlad po něm. Po jeho dotecích. Jeho... lásce.

"Co vlastně udělá nucený abstinent, když mu dají všanc láhev třicetileté whisky?" zeptal se potom tiše a přimhouřil oči, před Bodieho pohledem, který ho propaloval skrz na skrz.

"No záleží na situaci. Buď ji vypije hned a opije se… anebo si ji pomalu vychutnává…" řekl Bodie a pomalu mu jel prsty po zádech nahoru… A pak dolů. Jemně ho hladil a záměrně se vyhýbal ráně po kulce. A pak si ho přitáhl blíž a políbil. Donutil ho otevřít rty a pak vklouzl dovnitř.

Ray tiše zasténal, když se zmocnil jeho jazyka a polibek se prohloubil. Když cítil, jak si ho prozkoumává, dobývá... A jeho horké dlaně, horké stejně jako zbytek Bodieho těla, které mu přejížděly po zádech, hladily ho a přiváděly do varu.

"Bodie... Bože, Bodie!" zmohl se konečně na slovo.

"Rayi…" řekl tiše Bodie a v duchu ho najednou zamrzelo, že mu nikdy neřekl jménem… Vždy jen zlato, nebo jinak, nebo Bodie… Nikdy nepoužil jméno, ale… To je jedno. Pravda, nesnášel, když mu někdo říkal jménem, ale najednou – najednou po tom iracionálně zatoužil… Bodie to hodil za hlavu a znova se víc vložil do polibku.

"Bodie? Je ti něco?" zašeptal Ray, kterému neunikl ten záblesk smutku, co se mu mihl v očích. "Bodie..." zopakoval tiše a pohladil ho po vlasech, jako kdyby byl malý chlapeček. Pak prsty opatrně přejel tvář, nos i rty. "Copak se stalo?" zeptal se pak ještě. Tiše, s něhou, jaká se k němu nehodila, ale v téhle chvíli byla jediná správná.

"Nic, nic se nestalo…" zašeptal chraplavě Bodie

"No tak, něco se stalo... Bodie, proč mi to neřekneš?" naléhal dál Ray a přitom se usmíval. Tiše, posmutněle... Zvláštní, jak rychle se mu v jeho přítomnosti měnila nálada. Jako roční doby... „Andrewe?“ zkusil ho potom aspoň vyprovokovat. Ale Bodiemu se najednou v očích mihlo něco zvláštního. Něco co mu dalo na srozuměnou, že teď udělal správnou věc.

"No tak?" pousmál se Ray, kterému to chvilku nedocházelo. Ale pak ten pohled: "Andrewe..." zopakoval tiše, trochu nevěřícně a znovu mu pročechral vlasy. "To ti scházelo? Myslel jsem, že to nesnášíš. Andy, Filipe, Bille... Vyber si," políbil ho a tvářil se jako malý kluk, když dostane jedničku z počtů.

"Cokoliv," usmál se Bodie a pohladil ho po tváři. Bylo mu s ním dobře. A, usmál se, působil na něj hůř než ta zmiňovaná whisky. „Nesnášel,“ opravil ho potom.

"Ještě, že mám jenom jedno jméno," povzdechl si Ray a pak ho políbil. "Andrewe..." zašeptal pak a sklouzl vedle něj, do měkkých přikrývek.

"Rayi," zašeptal Bodie a přitiskl se k Doylovu tělu. Bál se o něj… A když mu tedy na ulici ležel v náručí… Nedokázal snést ten pocit, že už nikdy neuvidí jak mu září oči, nikdy neuslyší jeho hlas… jeho smích. V duchu zavrtěl hlavou a znova ho objal. A pak přes ně přetáhl peřinu. V bytě byla pořád zima.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

= )

(Neli, 7. 9. 2009 13:58)

Taky se těšim na další díl, jen doufám, že se obejde bez třetího, dobře vychovaného, sourozence! =D Teď se musí chlapci vylízat ze zranění. Vylízat rozhodně nemyslim dvojsmyslně! =P

^.^

(Alienne, 5. 9. 2009 17:15)

Aj mne je trocha zima... Poslite Bodieho, aby zahrial :P Krasna kapitolka... A Crowleyho si uzivam ^.^ Vie, kedy im tam nabehnut ^.^ Jak starostlivy otec, ktory prave vydal dceru... Otazka je, ktory z nich je ta dcera :P

Perfektní...

(Wendy Darling, 4. 9. 2009 22:44)

Jak příběh, tak načasování. Odjedu na adapťák a jen se vrátím, je tu další kapitolka. *spokojený výraz napapaného koťátka spinkajícího v pelíšku u krbu* Jak už jsem řekla, perfektní. x)))

Áááách....

(Akkarra, 3. 9. 2009 18:55)

ty jo, to byl slaďák...:) Ale moc pěknej. Bude ještě další díl? Žejo, že bude další!!! Prosím...!!!! :)

Profesorovi...

(Bea, 2. 9. 2009 23:35)

Umh, to já taky ne. Ale mrknu se na to. Zítra se pohrabu ve zdrojovém kódu... Zase nějaká chyba v komunikaci. Vrr!

...

(Profesor, 2. 9. 2009 20:49)

Samí hodní a milí hoši... Asi jako pan Clerence, to potom máte opravdu galerii hodných hochů. Avšak tihle dva z ní mírně vyčnívají.
Dobrá kapitola, jenom netuším, proč je částz podbarvená bíle.

:-)

(Davida666, 2. 9. 2009 20:15)

Perfektní