Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola

13. 9. 2009

7. kapitola

 

Cowley se musel usmívat, když se oba po zotavené objevili na ústředí a zoufale se snažili tvářit jako že nic. Co věděl, tak určitě "něco" bylo. Bodie se od Doyla nehnul, ani na krok a vůbec... Musel se usmívat, že to tak dopadlo. Ostatně, tušil to už dlouho. A možná proto si tolik oblíbil záhadné věty o myšlení a přemýšlení. Když je pak zaregistroval, jak se každý nenápadně plíží z jiného rohu ke svým stolům, pobaveně otevřel dveře kanceláře.

 

"Bodie! Doyle! Ke mně!"

"Ano, pane," ozval se Bodie a Doyle to řekl téměř současně. U Cowleyho kanceláře už zase šli vedle sebe a Doyle se při vcházení do dveří o Bodieho skoro otřel. Ten se samozřejmě tvářil jako by nic, ale moc mu to platné nebylo. Zvlášť potom, co Cowley několikrát Doyla hledal a několikrát ho našel u něj doma.

"Tak, pánové... Komu z vás se podařilo rozbít toho Lincolna?" zeptal se Cowley jakoby nic a těkal očima z jednoho na druhého.

Doyle se tvářil neutrálně.

Bodie začal studovat obraz za Cowleyho pravým ramenem.

Ani jeden nemínil promluvit.

Po chvíli si Cowley odkašlal. Bodie si povzdechl.

"Já pane."

"A jak se vám to povedlo?" pokračoval major a změřil si ho oním nechvalně známým rentgenovým pohledem.

"Víte, majore, já… Byla tam ta rudovláska a ten zloděj, co jsme honili… No prostě ona nám vlítla do cesty a já ji rozhodně nechtěl přejet. Takže jsem to smýkl na druhou stranu a tam zrovna stálo to auto… Bobíků."

"Jo a ti řádí jak černá ruka," odpověděl nevzrušeně Cowley a vytáhl odněkud klíčky od nového vozu. "Sice jsem vám slíbil, že až to auto sešrotujete, budete chodit pěšky, ale s ohledem na poslední události... Nové auto, značku už nevím." Tentokrát je ale nehodil na stůl, nýbrž si pokynem přivolal Doyla a dal je jemu.

"Díky, pane," usmál se agent a oči mu zasvítily plamínky, které u něj Cowley dosud neviděl.

"A teď zmizte!"

Bodie se trochu zamračil, ale pak se k nemalému Cowleyho údivu usmál. A pak dokonce s jakousi poznámkou, jíž se Doyle zasmál, staršímu agentovi přidržel dveře. Když oba dva s jednotným nashledanou vypadli, Cowley se usmál.

"Mimochodem, Doyle!" zavolal ještě, než se za nimi dveře docela zavřely. Ten zdvihl obočí a pak se s lehkým pokrčením ramen vrátil.

"Přál jste si, pane?"

"Myslím si 4.5, že by bylo lepší, pro vaši pověst se příště vystříhat jakýkoliv… Znamení na viditelných částech těla. Ministr si pak stěžuje že tu mám nediskrétní personál," usmál se Cowley jako bazilišek

"Cože?" vyvalil Doyle oči a horečně přemýšlel "co tím chtěl básník říci".

"Stručně řečeno, máte na krku viditelný milostný kousanec. A mluvil jste s ministrem. A ten pak se mnou… Stačí vám to?"

"Naprosto, pane," vykoktal Doyle a urychleně vycouval ven.

 

Došel ke svému stolu a plácl sebou do židle. "Nemáš šátek?" obrátil se potom na Bodieho, který ho pozoroval zkoumavým pohledem od druhého stolu.

"Šátek?" zvedl Bodie obočí a pak zavrtěl hlavou. "V létě? Ne, nemám, opravdu."

"Fajn, tak až pojedeme, ehm... Domů, připomeň mi, že si mám nějaký koupit."

"Jistě," usmál se Bodie a pak vzal ze svého stolu desky a začetl se do nového případu, který jim Cowley přidělil. Naprosto ignoroval Doyla, který byl z nějakého důvodu trochu vyveden z míry. Koneckonců: byli v práci, bylo tu moc očí a on… on byl přece Bodie.

Doyle seděl v křesle a usilovně přemýšlel, kolik toho Cowley ví. Nakonec došel k závěru, že jestli ne všechno, tak je určitě pravdě velice blízko... Povzdechl si. Ach jo, tak tomu se někdy říká zákon schválnosti. Občas. Podíval se úkosem na Bodieho, který byl celkem úspěšně zažrán do nějakého nového případu. No jo, Bodie... Je prostě Bodie a na tom to zůstane. I když ho v noci líbá, jak ten nejvášnivější z milenců.

Bodie Raye po očku pozoroval a pak se usmál, odložil složky a natáhl k němu ruku.

"Půjdeš se se mnou podívat na tu mrtvolu?"

"Jak romantické," ušklíbl se Doyle v odpověď, ale poslušně se zdvihl, protáhl se, s uspokojením konstatoval, že ho rameno skoro nebolí a pak prošel mezi stoly až ven na chodbu, kde už na něj Bodie čekal.

"Na jakou mrtvolu vlastně?" zeptal se, zatímco ťapkali směrem k márnici.

"Na jednu… Z našeho případu…" řekl Bodie ale pak, když procházeli kolem prázdné kanceláře nasměroval Doyla tam a pak za nimi zamkl. Vzápětí už ho přitiskl ke stěně. „Jak to, že ty řídíš, zlatovlásko?" zeptal se a vášnivě ho políbil.

"Protože ty jsi přes všechny sliby toho Lincolna rozflákal, víš?" usmál se Doyle a přitiskl se víc k němu, než ke stěně. Tohle byl Bodie. Chladný jako ledovec, a horký jako sopka. Bez přemlouvání pootevřel rty a vtáhl do sebe jeho dech. "Tohle je ta mrtvola?"

"Hm, ne… Na tu se vážně musíme zajít podívat. Ale předtím mi vysvětlíš ten šátek a navíc…" Bodie se o něj trochu víc otřel. "To takhle chceš jít na pitevnu?"

"Hm, takže ten šátek," zapředl Doyle tiše a pak se k němu natočil inkriminovanou částí krku. "To kvůli tomuhle... Prý si ministr myslí, že Cowley zaměstnává indiskrétní personál..."

"Hm, to asi ano…" řekl tiše Bodie a pak postižené místo vzal mezi zuby a lehce stiskl… A pak polaskal jazykem. "Chudák Cowley…"

"A chudák já, ne? Auu," zaúpěl tiše Ray, když ucítil kousnutí. A pak ještě jednou, protože Bodieho tělo, těsně přilepené na to jeho v něm sice vzbuzovalo příjemné pocity, ale také jisté nepohodlí.

"V pracovní době, 4.5?" zamumlal Bodie a znova ho políbil. "To je hrubé porušování předpisů…"

"Jo a ty za to můžeš!" odsekl namáhavě Ray.

"Negativní. Můžeš si za to sám!" zasmál se Bodie a pak se od něj odlepil a pohladil ho po tváři. "Půjčím ti svůj rolák, jestli budeš chtít…"

"To tedy budu chtít," odpověděl mu Ray a jeho dlaně hbitě vklouzly pod rolák, i pod tričko, co měl Bodie na sobě a dotkly se jeho kůže. Sice nebyla tak horká, jako za noci, ale i tak... Tiše vydechl. "A oblékneš mi ho?"

"Jistě…" řekl Bodie a v očích mu zajiskřilo. A pak si pomalu sundal rolák a stáhl Rayovi jeho košili. A jako když matka obléká dítě, on opatrně Raye oblékl… Jenže v tom jeho oblékání bylo něco co v tom matčině není. Jiskřila tam vášeň… Která se jich obou dotýkala.

"Princezničko…" zašeptal Bodie a pak mu ho stáhl přes hlavu

"Hm? Copak?" usmál se na něj Ray a upravil si stojáček, aby ta modřina, ten důkaz jejich vášní, zůstala skrytá před zraky širého okolí.

"No, jen jestli si tohohle všimne šéf..." Bodie se tajemně usmál a pak mu upravil sako. Tak jdeme?" zeptal se pak.

"Už si všiml víc, než dost. Tohle ho nezabije," ušklíbl se Ray a pak to byl on, kdo tiskl parťáka ke stěně a dobýval si jeho rty. "Tak snadno tě nepustím, Andrewe," zašeptal mu potom mezi polibky a rozcuchal tu havraní kštici. "Andrewe," zopakoval potom tiše a znovu ho políbil. Se vší vášní, která v něm hořela jako plamen.

Bodie se nestačil ani pořádně nadechnout a najednou měl pocit, že se v těch polibcích ztrácí. Nechal Doyla, ať s ním dělá co chce. Stejně… Jako včera v noci. Kdy se poprvé milovali. Kdy konečně přestala hra na schovávanou a… On se miloval s Rayem. Něžně a přece vášnivě. A nejednou. Byla, byla to dlouhá noc… Pro ně oba.

"Pojď," zašeptal mu najednou do ucha Rayův hlas. "Pojď, vykašleme se na márnici... Pitevní stoly moc studí a já si na ně nechci lehnout, dřív než to bude nezbytně nutný..." usmál se ten ďáblík naproti němu protřele.

"Máme tam práci..." bránil jejich pracovní nasazení Bodie ale pak to vzdal. Rayovi dost dobře nešlo odporovat… Ne když se na něj usmál

"Tak dobře... Když máme práci, tak jdeme pracovat," pronesl Doyle a řekl to přesně týmž tónem jako kdysi pronesl "Chtěl jsi Hampstead, bude Hampstead. Tak trp!". Ale tentokrát se usmíval, v očích mu hrály jiskřičky a vůbec... Pomalu ho pustil a zamířil ke dveřím. Cvakl západ.

"Rayi.." zašeptal Bodie a pak mu položil ruku na tu jeho a sám otevřel. "Pamatuješ co říkal velký šéf? První práce pak zábava… Takže, směr márnice!" usmál se na něj Bodie a sám tam zamířil. Přeci jen, do včera zbývalo pár hodin a oni to chtěli, museli mít, co nejdřív z krku. Chtěli si přece ještě zamluvit ten pokoj v Hastingsu, kde plánovali strávit víkend…

 

* * *

 

Bodie proletěl dveřmi a stačil se v pádu sotva otočit, když na něm přistálo druhé tělo a útočník mu položil prst pod krk. "A mám tě!"

"Jo máš!" zavrčel trochu vztekle Bodie, ale vzápětí zmlkl, protože se na jeho rty přisály jiné a ruce "útočníka" mu zajely pod košili. Nebránil se… Naopak spolupracoval a tak za chvilku byla košile dole a usmívající se Doyle ho hladil po vzrušeném těle.

"Takže když jsem vyhrál já…" 

"Jo, můžeš co chceš…" zachrčel Bodie a v duchu se zašklebil.

Tohle byla v posledních týdnech častá hra. Kdo vyhrál, mohl si určovat při sexu pravidla… No, ale ten Doyle vyhrál už tento týden potřetí. Bodie tiše zasténal, když jeho ruka vklouzla do jeho džínů a pak stiskl rty. Doyle se usmál.

"Budu něžný…" A s tím mu stáhl jak boty, tak džíny a za chvíli před ním Cowleyho agent 3.7 ležel skoro tak ,jak ho pánbůh stvořil.

"Bodie?" ozval se však po chvíli Rayův hlas. Zněl tiše, jemně, skoro mazlivě, stejně jako jeho ruce, co přejížděly Bodieho napjaté tělo a pomaloučku si ho podmaňovaly. Dnes, tak i ty noci předtím... "Vstávej," zašeptal nakonec a pomohl mu na nohy. "Na zemi je to nepohodlné..." usmíval se, když na něj Bodie upřel nechápavý pohled. A pak udělal něco naprosto nečekaného. Objal ho kolem krku a pak mu skočil do náručí. Ovinul kolem něj nohy a pověsil se na něj celou svou váhou i výškou.

"Odneseš mě do postele, zlato?" zašeptal mu do ucha a lehce se o něj otřel, takže mohl Bodie mohl cítit, jak je sám z celé té hry na schovávanou příjemně napnutý.

"Přibral jsi," řekl mu trochu nesmlouvavě Bodie, ale odnesl ho do postele, která stála v ložnici a kterou spolu sdíleli už několik měsíců. Bodie už neskrýval, že Raye miluje a… Miloval ho. Hluboce, vroucně. I se všemi jeho chybami i přednostmi. Nechtěl, aby se měnil… Jen někdy po něm měl sto chutí hodit jeho ponožky, které kdesi zapomněl. Teď ho odnesl do postele a tam ho jemně položil… A sám pak i svlékl.

"Takže?“ usmál se pak, když mu sundal i poslední kousek oděvu.

"Pravidlo pro dnešní noc zní," zaslechl ze tmy jeho hlas. Pořád tak mazlivě příjemný, až mu z něho naskakovalo příjemné mrazení po celém těle. Přitáhl si ho k sobě, prudce políbil a pak si jen založil ruce za hlavou. "Že chci, abys byl něžný..." dořekl a bylo jasné, že tentokrát svého práva vítěze nevyužije...

Bodie si v duchu trochu dovolil usměv. Ano, Doyle chtěl jeho a on věděl, že mu rád vyhoví. Takže ho začal laskat… Mapoval jeho tělo polibky, stejně jako rukama. Občas lehce stiskl zuby, občas přejel jazykem.

"Rayi…" zašeptal a pohladil ho po stehnech, které se pod jeho doteky lehce chvěly. Trochu přitlačil a lehce ho poškrábal nehty.

"Auu," vydechl Ray tiše, ale automaticky mu zabořil ruce do vlasů a přitáhl si ho blíž. Blíž k sobě. Blíž, aby cítil jeho teplo, které ho objímalo, které ho prostupovalo s každým dotekem jeho rtů, i dlaní. Tiše zasténal a cítil jak se v něm všechny svaly napjaly. Všechny, do posledního...

"Bod-" nedořekl, jen zavrtěl hlavou a pokusil si sednout. Bodieho ruka ho nekompromisně zatlačila zpět a pak jenom cítil, jak se o něj otírá jeho tělo. Cítil ty vyrýsované svaly i horkou kůži a když ho Bodie znovu políbil, docela ztratil pojem o tom kde je...

Hrál si s ním, za tu dobu se naučil jak… A Doyle to miloval. Uměl ho vzrušit a uměl ho dovést k vrcholu tak jako předtím snad žádná žena. Pohladil ho a pak se natáhl pro mast, kterou měli, spolu s kondomy a párem pout, v nočním stolku. Usmál se, když hladil Doyla po celé délce a pak do něj vklouzl jedním namazaným prstem.

Ten se napnul a zaťal mu prsty do ramen. Na tohle... Bolelo to. Nějak si na to prostě ještě nezvykl. Ale přitom se k jeho ruce přitiskl ještě víc a trhaně se nadechl. Pokaždé... Miloval tu chvíli, kdy bolest přecházela v pomalou, plíživou rozkoš, která se v něm rozlévala až ke konečkům prstů u nohou. A když Bodie přidal ještě druhý, už málem vrněl slastí, kterou mu to dávalo. Kterou... Sakra, ano! Ano! Prostě to s ním uměl... Uměl a on miloval, když mu tohle své umění dal pocítit na vlastní kůži. Když se ho dotýkal a rozechvíval ho do nejniternějších částí těla.

"Bodie..." vydechl po chvíli.

Třetí prst vklouzl opatrně do Rayova těla a druhá Bodieho ruka se zatím věnovala jeho mužství. Hladila, dráždila, laskala, stejně jako Bodie sám, který tu a tam vtiskl na jeho chvějící se tělo polibek. A pak prsty i ruka zmizely. Bodie do něj začal pomalu vstupovat. Jemně, beze spěchu, tak jak to měl Ray rád.

"Zlatovlásko? Podívej se na mě," zašeptal, když byl uvnitř celý. Doyle tiše něco dílem zabručel, dílem zavrněl a pak se mu podíval do očí.

"Hm?" zapředlo to kdesi hluboko v jeho hrdle, pravou nefalšovanou spokojeností. To když ho cítil, cítil, jak je v něm, cítil to teplo, které do něj vysílal... Prostě cítil člověka, jediného na celém světě, který... Který věděl, co je zač. A miloval ho za to. Znovu zavrněl, trochu se protáhl, čímž se k němu ještě víc přitiskl, a pak mu ovinul ruce kolem krku. "Ano?" zamžoural na něj, skrze slastně přimhouřené oči.

Bodie se trochu pohnul a pozoroval přitom Rayovu tvář. "V pořádku?"

To docela tiché brouknutí, které by vydalo spokojené kotě, mohl s čistým svědomím považovat za souhlas. Protože Doyle se ho držel jako klíště, chvěl se a sám dobře nevěděl jestli touhou po něm, nebo čím vlastně.

Bodie se k němu sklonil, políbil ho na rty a začal se pomalu pohybovat. Pomalu a něžně, tak jak to Doyle chtěl.

Tak jak to chtěli oba. Lenivé, pomalé a přece oba věděli, že stačí málo a všechno se to zvrhne v něco neskutečně intenzivního, skoro primitivně zvířeckého, ale o to nádhernějšího. Jenže ta chvíle, než k tomu došlo, než mu Bodie stiskne zápětí za hlavou a pomiluje tak, až ztratí pojem o čase i prostoru, to pomalé, něžné, skoro nesmělé milovaní, to bylo něco tak úžasně rozechvívajícího, že Ray nevěděl... Nevěděl, jestli to chce skončit hned, anebo se s ním takhle milovat navždycky.

Bodie přivřel oči a pomalu ho hladil po chvějícím se těle. Rayi, zlatovlásko… Miluji tě… šeptaly přitom jeho oči a on se usmíval, když Raye vedl pomalu a něžně za hranice vědomí… Kam ho on sám měl následovat vzápětí… A pak ho pohladil a stiskl mu obě zápěstí.

"Rayi?"

"Jo, ano...?" zašeptal s přivřenýma očima a slastně se kousl do rtu. "Udělej, udělej to," pobídl ho potom tiše, tichounce, skoro to ani nebylo slyšet a ovinul mu nohy kolem boků. "Prosím... Prosím!" uniklo mu nakonec tiché, pokorné zasténání, když ho Bodie trápil a schválně nic nedělal, jenom ho jemně, přejemně líbal na tvář, ucho, rty... A Ray se mohl zbláznit.

Bodie ho naposledy políbil pak ho pevně chytil za zápěstí a jejich milování se změnilo v zběsilý tanec dvou těl, teď zalitých potem. Bodie cítil jak se jeho tělo napíná… A jak se svaly kolem něj stahují. Slyšel Rayův výkřik a sám vzápětí vyvrcholil a zhroutil se na něj.

 

Neměl se k tomu se jakkoliv osvobodit. Jenom ho pevně objal a stiskl nohama a přitiskl se k němu.

"Bodie," zašeptal potom a vychutnával si ten blažený pocit, neskutečné úlevy, který se v něm rozlil, jak voda v oceánu. "Zlato," usmál se pak tiše a zabořil mu nos do vlasů. Miloval... Miloval jeho vůni, miloval jeho doteky. Miloval jeho. Celého. Každý kousek. Každý dech.

Bodie ho pohladil po tváři. Byl unavený, krásně unavený. Políbil ho a opatrně z něj vyklouzl. Pak se natáhl po ručníku, který tu nechal ráno a oba je utřel. Na to ručník odhodil na zem a přitiskl se k Rayovi. "Zlatovlásko," zašeptal a políbil ho.

"Hele," ozval se po chvíli blažené nečinnosti Ray, když ho jen tak objímal kolem ramen a tiskl si jeho spokojeně uvolněné tělo k sobě. "Tohle je tak příšerné klišé..." zavrněl mu do vlasů a políbil. Jen tak, docela cudně a jemně - na čelo.

"Co?" chtěl vědět Bodie, který se v duchu zaobíral zcela jinými myšlenkami… A nemyslel v té chvíli vůbec. Jen se nechal unášet okamžikem.

"Všechno..." odpověděl Ray a pak se k němu schoulil a zavřel oči. "Ale upřímně?" zívl ještě. "Vůbec, ale vůbec mi to nevadí... Dokonce je mi to srdečně jedno. Miluju tě, víš?" usmál se potom.

"Já tebe taky, Rayi," řekl tiše Bodie a zadíval se do těch hlubokých tmavě zelených očí. Pak se taky usmál. Byl šťastný… A byl s Rayem, někým kdo ho bral takového jaký je. A kdo ho miloval.

A Ray ho miloval. I když měl někdy sto chutí ho praštit, to když se choval zvlášť nezodpovědně. Ale nic to neměnilo na tom, že to byl nejdůležitější člověk v jeho životě. Dokonce natolik důležitý, že mu, světe zboř se!, svěřil jejich druhého nového Lincolna...

 

* * *

 

Druhý den ráno stál Bodie u Lincolna a zadumaně se škrábal ve vlasech… Což bylo gesto, které se k němu vůbec nehodilo, ani když na sobě neměl oblek, ale jen džínsy a košili. Jejich nový Lincoln, měl rozbité jedno čelní, přesněji levé čelní světlo.

A Bodie by byl přísahal, že to večer nebylo.

"Ech," zabručel a pak rychle nasedl a vyjel.

Třeba to stihne do servisu dřív, než si toho Ray všimne.

 

 

 

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Žůžo

(Lebel, 20. 11. 2009 12:41)

Naprosto suprová povídka, strašně moc se mi líbila. Bože, jak já ty dva žeru...
Tak mě napadlo... nechceš zkusit udat svojí povídku na HSS? DJ by ji možná vzal...
Teda, ale fakt je tahle povídka nádherná...

Nádhera

(bacil, 1. 11. 2009 23:22)

Odedneška jsem změnila názor na tento seriál, zamilovala jsem se a zbožnuji ho. Jdu si ho sehnat, jenom škoda, že ve filmu nebude to co jsem právě teď dočetla. Ach jo. Bude pokračování????? Prosím, prosím

Mnom...

(Wendy Darling, 27. 9. 2009 13:20)

Hezké, ale... *smutně zakňučí* Kdy bude pokráčkooo??? *naprosto zoufalý pohled* Kroužím tu každou hodinu jako sup a kde nic, tu nic (zdá se mi to nebo se už vážně opakuju?)... Prosííím... Pokráčko!

jééééé:D

(Milwa, 23. 9. 2009 20:45)

moc se mi ten cyklus líbil,kdysi jsem se koukala na seriál a moc ho nevnímala,ani jsem si nepamatovala a pletlo se mi kdo je Bodie a kdo Doyle,ale uplně jsem se do toho ted zamilovala:D a ted jak začali vydávat profesionály na dvd,bavím se uplně nejvíc,akorát se občas směju na nesprávných situacích:D děkuju bylo to super

.....

(Akkarra, 14. 9. 2009 10:39)

...nemám slov. Prostě úžasný. :)

...

(Profesor, 13. 9. 2009 20:05)

Povedený díl. Ten závěr mě pobavil nejvíc.

= )

(Neli, 13. 9. 2009 16:23)

Nevim co jinýho napsat než, že to byl skvělý díl a skvělý cyklus! =)