Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj sen

1. 1. 2010

Kancelář. Prázdnota a bolavá noha. Sykl. Jsem starý. Moc starý. Ještě počkat, až zavolá ministr. Touhle dobou vždycky volal. Když už všichni byli pryč. I teď zazvonil telefon.

"Ano, pane ministře?"

...

Mluvili několik minut. A pak skončil a konečně se zvedl. Domů. Do domu, kde bydlel sám. Jak typické. Pro šéfa CI5 snad osud.

 

Ten den odjel brzo. Ray měl nějakou novou známost, takže se vytratil ještě dřív, aby si udělal prodloužený víkend.

Dvacet minut na to Cowley zavelel a poslal je pryč do jednoho, jak na manévrech. Jenže jakmile si vyřídil otravné nezbytnosti, které jindy nechával na poslední chvíli a už stepoval před svými dveřmi, natěšený na horkou sprchu - zjistil, že dokazuje nekonečnou platnost zákona schválnosti, protože klíče leží u něj v kanceláři na stole. To měl z toho, že je nenosil u klíčů od auta.

S povzdechem a tlumeným zavrčením tedy seběhl ty čtyři patra zase dolů a vydal se zpátky.

 

Cowley šel dolů po schodech. Musel jít pomalu a chodby už byly temné. Nechtěl rozsvěcovat. Znal tuhle budovu zpaměti. Tak dokonale. A teď věděl, že tu ještě někdo je. Zastavil se. Tiše stál a poslouchal. A pak ho měl. Začichal a odfrkl si.

"Bodie, co tu děláte?"

"Já..." ozval se ze tmy poněkud provinile znějící hlas a potom Bodie promptně natáhl ruku a rozsvítil. On tmu příliš v lásce neměl. Připomínala mu vše, nač nechtěl myslet. "Zapomněl jsem si klíče, pane," přiznal potom. Tohle by se agentům stávat nemělo.

"Běžte si pro ně. A nezapomínejte Bodie. Mohlo by se vám to vymstít, jasné?"

"Ano, pane, rozumím. Už se to nestane," přikývl Bodie a rychle se kolem něj protáhl. Major dnes neměl dobrou náladu, proč ho ještě zbytečně rozčilovat?

"A jeďte opatrně," usmál se ještě šéf a pak odkulhal pryč. Vypadal unaveně. Opuštěně. Podíval se na budovu a povzdechl si. Cesta domů. Domů. Podivná cesta domů...

 

Bodie tentokrát nerozsvítil, z chodby sem šlo světla dost. Jen hrábl po klíčích, které výmluvně trůnily u kalendáře a už zase hleděl být venku. Z budovy vyšel několik chvil po svém nadřízeném, kterému to přece jen s tou nohou trvalo poněkud déle. A zahlédl ho, jak osaměle míří kamsi na konec ulice, ke svému autu.

Zavrtěl hlavou a zamířil opačným směrem.

 

Šel sám ulicí, když zaslechl kroky a uslyšel ten šramot. Vždycky byl rychlý. Přeci jen, bývalý voják. Major. Slyšel výstřel a to už byl dávno dole. Pak zase kroky a útočník byl pryč.

Cowley se sbíral ze země.

 

Tohle by se agentům stávat nemělo. Instinkty Bodieho varovaly pozdě, až když ta černá postava zalovila v kapse kabátu. A potom už to nestíhal. Jenom slyšel posměšné klapání vzdalujících se kroků. Ty utichly zrovna ve chvíli, kdy se skláněl nad svým nadřízeným a pomáhal mu vstát.

A raději mlčel, protože měl zareagovat rychleji. Nejen Cowley zřejmě nemá svůj den.

"Nestalo se vám nic, pane?" zeptal se přece jen po chvíli

"Ne, nic se mi nestalo. Sakra. Amatér, nebo mi chtěl jen dokázat, že mě může dostat?!"

Nevěděl co na to říct, jen pokrčil rameny, pomohl mu na nohy a ometl mu několik smítek ze saka. Provinile mlčel. Ne, skutečně pro svou ostudně pomalou reakci neměl žádnou omluvu. A bylo mu jasné, že kdyby střelec chtěl, tak Cowleyho dorazí a on s tím nic neudělá.

„Pane…?“ prolomil však ticho po chvíli, kdy jen stáli, ve tmě, vedle sebe a mlčeli.

"To nic. Měl bych být opatrnější," Cowley mávl rukou a pak si stiskl bolavou nohu. Válečné zranění. Věc, která ho obtěžovala a vyřazovala z věcí, co měl rád. Ušklíbl se. "Stárnu, ale vy půjdete na cvičák. Je to dvacet metrů, měl byste je zvládnout za pár vteřin."

"Pane?" Bodie trochu překvapeně vykulil oči. "Je noc, pane. Mám po službě, s prominutím..."

„Jste agent CI5, Bodie, v Africe jste taky nebyl žoldák jen osm hodin denně!" štěkl podrážděně Cowley, ale věděl, že je nespravedlivý. Jen ho to všechno štvalo. Bodie. Doyle. Murphy. Všichni tak mladí a rychlí. A on? Stařík...

Povzdechl si.

"Jeďte domů, Bodie. Promluvíme si zítra."

Kdy se z něj stal tak strašný ňouma? "Tam" těžko. Neměl to slovo na A rád, ale Cowley to samozřejmě nemohl tušit. A on se ke všemu opravdu choval jako hňup. Hůř než civilista. Zhluboka si povzdechl a zůstal na místě, schlíplý, jak zmoklá slepice. A jen pozoroval, jak Cowley ztěžka kulhá ke svému autu. Nakonec se přece jen pohnul.

"Pane! Já... Odvezu vás, teď byste neměl... řídit."

Cowley se zastavil a pak kývnul. Pomalu se otočil a podíval se na Bodieho. "Když myslíte, Bodie. Pak děkuji."

Agent neřekl ani popel, otočil se na patě a odběhl ke svému autu. Rychle nastartoval, rychle se otočil a rychle předej přímo před svého nadřízeného, aby nemusel nikam chodit. Všechno dělal v jakémsi horečnatém spěchu, jakoby alespoň dodatečně chtěl odčinit svoji dnešní neobratnost.

Když Cowley ztěžka nastoupil a zapásal se, Bodie se upřeně díval před sebe.

„Crossing Street 21, Jižní část Londýna," řekl tiše Cowley a zase si chytil nohu. "Povedu vás."

"Dobře," kývl jeho agent a rozjel se. A ačkoliv jindy by se moc nestaral, jak mu to autem hází, tentokrát jel opatrně, když viděl jak hubené prsty jeho nadřízeného masírují postižené místo.

Cowley ho po očku sledoval a pak si v duchu nad sebou odfrkl.

Víš, že se ti líbí. Tvrdý, trochu nezodpovědný, s postavou atleta. Takoví se ti líbili vždycky. Proto se jimi obklopuješ, stejně jako za války. Jenže tehdy jsi byl také takový. Ano, pravda možná hubenější jako Doyle, to jsi ostatně dodnes, ale byl jsi takový. A líbilo se ti to. Miloval jsi to. A teď? Můžeš se jen koukat, jak se škádlí a hrají si. Jak se navzájem dotýkají a můžeš si o tom nechat jen zdát.

To přeci není pro muže ve tvém postavení důstojné. A už vůbec ne vhodné, na něco takového myslet. Představovat si, jak tě někdo poplácá po rameni. Jak tě obejme, nebo... Raději nemyslet, ano? Nemyslet na to. Jsi starý a opelichaný orel, co má své zkušenosti a oni jsou teď tvými pažemi.

Bože, dal bych tolik za to být zase jako oni.

 

Bodie řídil téměř mechanicky. Auto se pomalu prodíralo tmou a kužely světla ji prorážely tak lehce, jako když nůž projede máslem. Jen klidně, beze spěchu. Pro jednou beze spěchu, pozor výmol, vyhnout se... Sám věděl, že by mohl zrychlit a ještě pořád by jeli tak hladce, jako teď, ale proč? Když jel pomalu, lépe se mu přemýšlelo.

Zkoušel chvilku hledat omluvy, ale pochopil rychle, že žádné nejsou. Cowley si ho do CI5 vybral pro jeho schopnosti. Které dnes zklamaly a jen šťastnou náhodou nedošlo k tragédii. Ale Bodieho ani tak nezajímaly následky, se kterými stejně nemohl nic udělat, jako příčiny. Proč se vlastně předtím choval jak tupé dřevo? To ho tolik vyvedlo z míry, že se s Cowleym potkal tak pozdě v noci? Proč, vždyť na tom nebylo nic neobvyklého...? Přece znal svého nadřízeného. Pracoval dlouho do noci. A z kanceláře odcházel poslední. Ale dnes. Mohli ho zabít. A to by ho mrzelo. Vlastně, uvědomil si, že… Že i když CI5 funguje krátce patří k němu Cowley, stejně jako ta budova. Bez něj si to nedokázal představit.

Tak proč se pořád chovám jako hňup? Kde je? Kde je ta maska suveréna Bodieho, který udělá cokoliv, jakkoliv, když to dostane od Cowleyho rozkazem? Kde je ten Bodie, který se nevyptává, když nemusí, který si dokáže pročistit hlavu a zapomenout, sotva má padla... Kde je ten Bodie, který napřed jedná a potom přemýšlí, který napřed střílí a potom se ptá? Proč se nedokážu uvolnit, jako když po mě Ray hází spisy pro skartování?

Hladce zabočil, když mu Cowley řekl, a zaparkoval mu před vchodem. Nenápadně se podíval na hodiny. Půl dvanácté. Do postele se dostane nejdřív v jednu. A usne? To je otázka. Nikdy nemohl vědět, co bude mít za noční návštěvu. Ať už vlastní noční můry, nebo pochybnosti, nebo myšlenky?

"Dobrou noc, pane. Zítra se budu hlásit na cvičišti."

"Pojďte, Bodie, potřebuji si s vámi o něčem promluvit a myslím, že k sobě domů byste se dostal nejdříve o půl druhé. Cesty jsou tu rozkopané. No, nekoukejte na mě tak. Jednou ceknete, že jsem vás vzal domů a najdou vás v Temži, jasné?"

"Jistě pane!"

"Skvělé, tak tedy jdeme." Cowley vykročil a po štěrkem vysypané cestičce došel k typickému anglickému domku. Spíš domu. Podle Bodieho byl nádherný a velký. A když došli dovnitř, zjistil, že i podivně tichý. jediným obyvatelem byl velký černý kocour, který se Cowlemu otřel o nohy.

"Žiji tu sám,“ řekl tiše nadřízený a vedl ho dál. Vysoké koberce. Knihy, portréty. Bodie měl pocit, že se ocitl v domu ze začátku století. "Bydlím tu už přes třicet let," řekl Cowley, ajo by četl jeho myšlenky.

"Jistě, pane," přikývl Bodie, jakoby neuměl říkat nic jiného. A momentálně skutečně nebyl mocen slova. Ten dům… Přepadl ho neodbytný pocit, že kdyby byl starší a měl dům, vypadal by takhle. Ne zařízením, to asi ne, Cowley měl přece jen trochu jiný vkus, ale atmosférou. Protože jeho byt působil úplně stejně. Prázdně, osaměle. Jako místo dobré k tomu, aby se tam člověk najedl, vykoupal a vyspal. Nic víc, nic míň.

Z Cowleyho domu měl ten samý pocit.

 

Major ho zavedl do obýváku a tam mu nalil skotskou. "Sedněte si, Bodie, a udělejte si pohodlí." Zapálil v krbu a pak si opřel nohu.

"S prominutím," podíval se Bodie žádostivě na tu sklenku, ale nedotkl se jí. "Budu ještě muset řídit, pane." Zvedl hlavu a zahleděl se přímo na Cowleyho přísný a trochu pyšný profil, jak se rýsoval proti neklidnému ohni.

"Nikam dnes nepojedete, už toho bylo dost. Vyspíte se v pokoji pro hosty. Klidně se napijte. A teď mi vysvětlete, proč ty pomalé reakce?"

Chvilka váhání. Potom agent 3.7 natáhl ruku, vzal si sklenku a pomalu upil. A ještě jednou. Hleděl na podlahu silným dnem a pozoroval, jak je fantasticky znetvořená. Zavrtěl hlavou. "Nevím, pane, ale to mě neomlouvá. Přesto to nevím."

"Běžte se vyspat. Pokoj pro hosty je v patře. Já vás nechám vyspat… běžte."

Bodie se poslušně zdvihl, ale když procházel kolem jeho křesla, na okamžik zaváhal. Byla to tak absurdní situace, že už stejně nemohl poslouchat hlas rozumu. Zastavil se a znovu na svého nadřízeného upřel pohled. Cowley seděl v křesle nehybně, připomínal sochu, jakoby snad ani nebyl živý. Prsty pevně obemykaly staré zranění, jakoby Cowleymu jejich tlak mohl ulevit od bolesti.

"A vy nic už potřebovat nebudete, pane?" zeptal se Bodie tiše a trochu polknul, když se do něj zabodl ten pohled. Jasný a nesmlouvavý.

"Běžte spát, Bodie." Znovu ty prsty na bolavé noze. Syknutí. Bolestné syknutí. "Běžte, Bodie! Hned!"

Byl zvyklý poslechnout rozkaz. Poslechl i tentokrát. Sklopil hlavu a beze slova odešel. Za chvíli jeho kroky, byť se je snažil tlumit, rozvrzaly staré schody do patra. A pak bylo zase jen ticho.

 

Prázdné, odporné ticho.

Ticho a bolest.

Bolest a ticho.

Kroky na schodech. Tiché kroky. Bodie. Klapnutí dveří a pak ticho. Cowley se hlavou opřel do polstrování křesla a pak se napil skotské. Bolest vystřelila celou nohou. Raději zavřel oči. Ticho a klid.

Ticho tikání starých pendlovek.

A potom zase kroky. Ale ne vzdálené, snové. Tyhle byly docela přítomné a skutečné. Někde nedaleko, někde vedle něj.

Bodie sám dost dobře nevěděl, proč to vlastně dělá. Ale věděl, že to udělat musí, ať už to bude mít následky jakékoliv. Neposlechl "rozkaz". Vrátil se. Cowley ucítil ruku na bolavém místě. Silnou, mladou dlaň, jak se mu přitiskla na starou ránu.

"Pane..." zaslechl potom i hlas.

"Bodie, řekl jsem odchod," Cowley tiše sykl a pak jen zvrátil hlavu. Bolesti byly tu noc silné. "Měl byste spát. Prosím."

"Pane, to přece nemůžu," odtušil Bodie a začal mu koleno pomalu masírovat. "Jako žoldák jsem taky neměl po osmi hodinách padla..."

"Prosím, Bodie, prosím, běžte. Jen to bolí. "

"Právě proto, že to bolí, si jít lehnout nemůžu," zavrtěl Bodie hlavou, zatímco ruka pořád automaticky konala tytéž pohyby. Klidně a přesně. Cowley už jen tiše sténal a pak zavřel oči. Konečně bolet pominula. Bolest… Léta stravovaný a pak jen už příjemný pocit.

"Je to lepší?" zeptal se po další chvíli Bodie a ruku opatrně stáhnul. Nějak si přišel nesvůj. A byl pamětliv toho, že jej opravdu mohou za pár dní najít v Temži obličejem dolů.

Tiché zasténání. "Je to lepší, děkuji vám Bodie. Už je to lepší."

Agent se pomalu zdvihl. Zase nic neříkal, nevěděl co. Ani se neptal jestli může odejít. Bylo to zvláštní, už měli po službě, i když policajt nikdy nespí, a přesto tu padají rozkazy... Cowley zase jen tiše seděl a oddechoval, ale to napětí, ty stažené rysy obličeje, to chybělo.

"Není zač," zašeptal Bodie a konečně se měl k odchodu. "Dobrou noc, pane."

Cowley pomalu vstal a vzal si hůl. "Počkejte, půjdu také."

Bodie se zarazil, když na zápěstí ucítil jeho silný stisk. A myslí mu proběhlo tolik vzpomínek, až se zarazil. Doteď si myslel, že to nic neznamená, že je to jen poblouznění. Ale když teď cítil jeho ruku, jak ho pevně svírá... Otočil se. Nikterak rychle, ale taky ne pomalu. Cowleyho tvář byla napůl skrytá ve stínu, připomínala masku. Masku zodpovědného a rezervovaného džentlmena. A Bodie tu masku chtěl servat, odhodit a zničit.

Chtěl vidět skutečného Cowleyho.

Otočil se, nahnul se k němu a políbil ty přísně stažené rty.

Šok, to viděl. Šok a pak tichá spolupráce. Napjaté tělo a pak chvilkové uvolnění. a potom jen tiché: "Bodie, prosím ne."

"Pane, já..." Bodie se vymanil z jeho sevření a přitáhl si ho blíž. A zavrtěl hlavou. "Proč ne...?" zašeptal.

"To není správné. Bodie, ne. Já..." nestačil domluvit a dostal zase polibek. Jemný a tak příjemný. Trochu se zachvěl a pak se mu zase na chvilku podvolil.

"Prosím, ano," pousmál se trochu Bodie a Cowley mohl vidět, že se usmívá jen rty. Že oči má tak smutné a odevzdané, až z toho mrazilo. Znova polibek a pak, pak se on sám trochu naklonil a políbil ho. Polibek se prohloubil. Trochu víc a Cowley ho pomalu objal.

I Bodie nejistě ovinul ruce kolem toho hubeného těla a přitáhl si nadřízeného blíž. A přitom se nechal líbat a sám ho líbal. Věděl, že to není správné, že z toho budou jen problémy, že to nemůže dopadnout dobře - věděl, že se zamiloval do špatného člověka. Cowleyho ruka mu vjela do vlasů. Jen tiše vydechnul.

Zamiloval se do špatného člověka - ale teď už nemohl couvnout. Už nemohl zpátky.

 Bodie, bože, Bodie… Cowleyho svědomí skučelo, ale jeho mysl, jeho břitká mysl se vznášela na voňavém a krásném obláčku a chvilku si připadal jako mladík. A malou chvíli byl šťastný. A zapomněl. Na to jak je starý, na to, že ten mladý muž v jeho náručí je jeho podřízený… Potom ho objal víc. Sklouzl mu rukou na záda a druhou do krátkých vlasů.

Trochu zavrávoral a bolestivě narazil křížem na hranu křesla. Pak byl nekompromisně přitisknut k tomu hubenému tělu před sebou. Bodie tiše zasténal, znělo to roztouženě i bolestně zároveň, a podíval se svému nadřízenému do očí. Ten pohled mu málem podlomil kolena.

"Bodie," pohlazení ve vlasech a polibek. Moc se mu to líbilo. Potřeboval ho. Pohladil ho po vlasech. Bodie, Bodie, prosím, šeptal v duchu. Přitiskl ho ke stěně. A políbil znovu, drsně, tvrdě. Pak mu jemně přejel tvář a Bodie ho pustil dovnitř.

Přivřel oči a nepatrně zaklonil hlavu. Tohle se mu jenom zdálo, tohle přece nemohlo být skutečné… Ale ten polibek, ten naléhavý polibek horkých rtů, ten musel být skutečný. Sen nemohl mít takovou vůni, ze snu ho nemohlo mrazit v zádech. Opřel se o zeď celými zády, jakoby mu mohla poskytnout oporu. Ale on vlastně oporu ani nechtěl. 

Vždyť tohle, tohle bylo přece to, co chtěl…

Hladil ho po tváři a líbal. Znova a znova. Není to dobře. Je to špatně. Nemůžu si to dovolit. Nemůžu. Je to můj podřízený. Mám ho rád... Zase ho políbil. Naléhavě a drsně a pak se odtáhl. Bodie před ním stál, oči přivřené, hlavu zakloněnou... Stál před ním, tiskl se ke zdi, s tvářemi uzardělými a pootevřenými ústy. Po chvíli na něj upřel oči. Ty nejtmavší modré oči, jaké kdy šéf CI5 viděl. Jejich pohled byl zmatený, nejistý.

Bodie vztáhl ruku a mimoděk si přejel po rtech.

"Pane?" zašeptal potom.

Světle modré oči upřené do těch tmavých. Tichý povzdech a pak pohlazení po tváři. "Bodie." Ledově modré oči tak smutné a chladné.

A mladý agent to pochopil jako výzvu.

"Já..."zašeptal a hlas se mu proti jeho vůli třásl. Sakra, co to bylo?! Je Cowleyho podřízený, tohle se nemělo stát. Ale když už se stalo, měl by si aspoň zachovat důstojnost, aspoň odejít se vztyčenou hlavou. "Omlouvám se," dořekl konečně a ustoupil podél zdi o krok. "Šel bych si lehnout a hned ráno vypadnu. Už o mě nikdy neuslyšíte, pane, nikdy, přísahám. Samozřejmě, nemůžu zůstat... Je mi to líto, pane," zakoktal se potom nesouvisle. Pomalu ustoupil ještě o dva kroky.

"Bodie," Cowley ho zadržel. Stačil hlas. Ten hlas, který posílal ty mladé muže do akce. Pohladil ho pohledem. "Omlouvám se vám, Bodie."

Strnul na místě, vprostřed pohybu. "Pane?" oslovil ho potom nejistě. Absurdita situace dosáhla vrcholu. Cowley se omlouval jemu.

"Bylo to ode mne nekorektní. Neprofesionální. Využil jsem situace a teď bych vás chtěl poprosit za prominutí." Cowley se nadechl.

"Pane, já..." Bodie jen zavrtěl hlavou. Tohle ne. Tohle nechtěl. Rozhodl se tu nastalou trapnou situaci ukončit. Dostal je do ní on, Cowleyho vina to nebyla. "Není se za co omlouvat, pane, byla to moje chyba, já za ni ponesu následky. A teď, když dovolíte, půjdu si lehnout..."

Na svolení ani nečekal. Prostě se otočil na podpatku a kdyby mu to hrdost dovolila, přiznal by aspoň sobě, že odtamtud utekl.

V pokoji pro hosty ze sebe doslova serval oblečení a vklouzl pod chladivou přikrývku nahý. Marně se ale chtěl zbavit toho horečnatého napětí. Marně se snažil usnout. Vždycky když zavřel oči, jakoby mu tělem projel šíp, při vzpomínce na polibky dole v hale. I při vzpomínce na to, že tam Cowleyho nechal jen tak stát. Samotného...

 

Cowley tam zůstal dlouho stát, pak si povzdechl a pomalu se vydal do svého pokoje.

Chůze byla namáhavá, ale teprve když byl ve své koupelně a pustil na sebe sprchu, tiše, téměř úlevně, vydechl.

 

Neklidně se převalil po posteli, ale spánek, ten těšitel všech bolestí, nepřicházel. Drze se mu vysmíval z bezpečné dálky, kdy ho nemohl popadnout za nohu... Když už si poněkolikáté vjel rukou do vlasů, tam, kde se jimi probíraly Cowleyho prsty a potom sklouznul na rty, měl toho právě akorát dost.

Rozčileně vstal, natáhl si alespoň kalhoty a popošel ke dveřím. Byl si jist, že major je ještě dole - slyšel by ho přece, kdyby šel nahoru - přitiskl na dřevo ucho a napjatě poslouchal. Nevěděl, co udělá, až ho uslyší přicházet, ale věděl, že kdyby zůstal ještě minutu nečinně ležet, zblázní se.

Slyšel kroky a pak sprchu. Nakonec klapnutí dveří a tiché kroky. Jak někdo jde chodbou. Pomalu a potichu. Vrzly dveře na konci chodby a pak klapnutí, jak se zavřely. Couvl od dveří a v rozčilení se málem hrzyl do ruky. Co to se mnou sakra je? Vzpamatuj se, Bodie!

Zmateně se zatočil po pokoji a nakonec, v marné snaze uklidnit rozbouřenou krev a neklidnou mysl, praštil vší silou do stěny, až to zadunělo.

 

Cowley se zarazil. Co to bylo za zvuk? Odkud? Oblékl si župan a vyhlédl na chodbu. Mohlo se něco stát? Nebo měl slyšiny?

 

Dlužno dodat, že to nepomohlo ani trochu. Bodie si samozřejmě uvědomoval, že je v cizím domě a že tohle se nesluší, ale přišel si tak strašlivě vykolejený... Udeřil ještě jednou, i když mnohem menší silou, a potom se pomalu svezl na zem. V tu chvíli si uvědomil, jak to všechno dokonale podělal.

 

Cowley vyšel ze svého pokoje a sešel dolů do knihovny. Tam si nalil ještě jednu sklenku a pil. V tichu. Potřeboval si uklidnit nervy, ale kdykoliv se podíval na to křeslo… Na to druhé křeslo a pak na stěnu, jako by tam viděl Bodieho. Bože můj…

"Bodie," hlesl tiše. Pak se opřel o křeslo a pomalu si sedl. A ten pocit obrovského dejá vu ještě zesílil, když vycítil, že stojí za ním. Tentokrát jeho kroky neslyšel, Bodie byl bosý, ale věděl, že tu je. Dýchal rychle a prudce, stál za ním a ani se nehnul.

"Pane," pročísl potom ticho jeho rozklepaný hlas. "Pane, já..."

"Bodie?" Cowley se bál otočit. Bál se podívat za sebe. Bál se, že by to mohl být jen výplod jeho fantasie. Potom ucítil jeho ruku na rameni. Druhou, jak mu odebrala skleničku a s cinknutím ji upustila na zem. Whisky se rozlila kolem. Ale to už nevnímal. V tu chvíli ho totiž Bodieho dlaň pohladila po tváři a potom mu otočila hlavu stranou. A v té chvíli přestal myslet úplně.

V té chvíli, kdy ho Bodie prudce a naléhavě políbil.

Bylo těžké přemýšlet, když vás líbá nádherný mladý muž a on věděl, nebo spíš cítil, že je téměř nahý.

"Bodie," zasténal tiše, když mu jeho agent sedl na opěrku křesla, a pak ho víc objal.

Cowleyho dech se zrychlil.

"Pane, já... já nemohu..." zašeptal agent 3.7 poněkud nesouvisle a znovu ho políbil. Ale nelhal, jen nedokončil větu. Nemohl. Nemohl jen tak přejít, když se Cowleyho kroky přesunuly kolem jeho dveří sem dolů. Prostě to nešlo. Bylo to neprofesionální, byla to cesta do pekel - a přesto to udělal. Šel za ním.

Ty silné a pevné ruce…, když je Cowley ucítil na své kůži pod županem a pyžamem, téměř zasténal. Tohle nebylo... Ne, zcela jistě to není správné, a přesto objal Bodieho víc a vjel mu prsty do vlasů.

 

Oheň v krbu pomalu dohoříval a poslední plaménky vydávaly mihotavé světlo, které sotva stačilo dosáhnout na pár kroků po podlaze. Tiché praskání se mísilo s dvojím těžkým dechem, když Bodie stáhl svého nadřízeného na hustou kožešinu, která byla rozprostřená kousek od nich. Světelné odlesky zatančily po jeho zpocených zádech, když Cowleyho líbal znovu a znovu. Nevěděl pořádně co chce, ale věděl, že to musí udělat...

Cowley mu zoufale odpovídal. Věděl, že tohle se nesmí, ale pro tuto noc hodil všechna pravidla za hlavu.

Polibky.

Ty ruce na svém těle.

Župan i pyžamo, které za chvilku Bodie stáhnul, přestože se tomu trochu bránil. Přece jen, ačkoliv na svůj věk vypadal dobře a postavu si udržoval, připadal si vůči krásnému agentovi divně.

"Pane..." Tiché, sotva slyšitelné zašeptání.

Rozhodnost, která je oba zbavila zábran. Bodie se k němu tisknul a jeho tělo hřálo, sálalo z něj teplo, jako z otevřeného ohně, který kousek dál od nich skomíravě ozařoval celou scénu. Odrážel se Bodiemu v očích, tančil mu po rtech, po holé kůži... Další polibek, dravý a nespoutaný.

Všechno to hodil za hlavu. Pravidla. Důsledky. I výčitky. Jen Bodie... A on. Nikdo jiný.

Dravé polibky. Stále trhanější dech. Hlazení.

Laskání, na které skoro zapomněl. Ale dnes to nebyla žena, ani on sám pod dekou. Dnes to byl jeho agent.

Jeho tmavooký přízrak.

Ve chvíli kdy se nad ním skláněl, se Bodie téměř utopil v tom pohledu. Oči. Ledově modré, jak samo arktické moře. Jen tiše zalapal po dechu a poddal se tomu pohledu. Objal ho kolem ramen a jeho prsty po sobě zanechaly zčervenalé stopy.

"Pane..." zopakoval tiše a nastavil znovu rty k polibku. Vášeň, kterou se dosud nikomu nepovedlo spoutat, mu probublávala pod kůží. Byl si jistý, že ji major cítit, s každým dotykem, který si vyměnili.

Každý dotek, každý pohyb, každý polibek, měl příchuť zakázaného ovoce. Bylo to krásné. Krásnější, než si pamatoval a hlavně jiné. Miloval to.

Miloval toho černovlasého muže, který ho teď objímal a tiše šeptal jeho jméno.

Ne hodnost, ne to svoje obvyklé ,pane', nic takového. Ale jeho skutečné jméno... V záchvatu slasti, s přimhouřenýma očima a rty zčervenalými do krve. S každým dalším polibkem, pohybem, jej šeptal hlasitěji a hlasitěji. Tiskl se k němu, divoce ho líbal, kam zrovna dosáhl a přitom šeptal, sténal, téměř vzlykal...

"Georgi... Georgi!"

A pak… Pak se dotkl nebe. I s ním. Bylo to nádherné. Jen on to jméno tiše zašeptal, stále svým způsobem rezervovaný a dokonalý gentleman. Ale když chvíli ležel vede něj, než se dokázal zvednout a dojít se umýt do koupelny, tehdy mu bylo moc dobře.

Bodie se jen převalil na bok a potom zabořil tvář do kožešiny, na které ulpěla ta vůně. Ta těžko definovatelná směs milování, vášně, potu, kolínské... Zabořil tam nos, nasál ji, a potom se usmál. Ani nevěděl proč. Jen se usmíval a v dlani pevně sevřel vršek Cowleyho pyžama. Proč se směju?, zeptal se sám sebe. Neodpověděl si, i když odpověď znal.

Cowley se z koupelny vrátil k němu a když se Bodie pomalu zvedal, znovu bezděčně polkl. Ale nechal si ty pocity za maskou chladu a zdrženlivosti.

"Koupelna je volná," usmál se a díval se, jak si obléká jeho župan. "Pak se vraťte."

Bodie se ještě pořád mírně usmíval a přikývl. Neřekl ani slovo, jen zmizel za dveřmi. Bylo slyšet sprchu, pomalou a jemnou. Bylo těžké ubránit se představám vody, stékající po tom těle... Které mu na okamžik patřilo. Právě tady, před jeho vlastním krbem.

 

Utíral se pomalu a důkladně. Měl zavřené oči a jen si představoval jak jeho dech vytváří na zrcadle, před kterým stál, malá zamlžená kolečka. Nakonec si ještě vydrbal vlhké vlasy a znovu sáhl po Cowleyho županu. Na okamžik se zarazil... Ale potom tomu náporu reality ještě odolal. Ještě chtěl cítit tu vůni a cítit ty doteky.

Vrátil se zpátky do pokoje.

Díval se do sklenky, která byla prázdná. A pak tu stál zase on a jeho ruce na ramenou byly tak příjemné.

"Nepůjdeme spát?" zeptal se tiše.

"Měli bychom," zašeptal Bodie. Oheň v krbu už téměř nebyl. Jen několik žhavých uhlíků. Agent promnul ztuhlá ramena svého nadřízeného. "Je dost pozdě," sklonil se potom k jeho uchu. Ještě chvíli, jen malou chvíli, než se zase probudí do všedního dne. Políbil ho na tvář. Jemně, nenásilně.

Vzal ho za ruku a pak se usmál. "Jdeme, nebo zítra nedojdu do práce a vy také ne."

"Odvezu vás, to je přece samozřejmé," odtušil Bodie, ale poslušně se nechal odvést nahoru. A najednou zatoužil usnout vedle něj a vedle něj se taky ráno vzbudit. Jenže ráno... Ráno to už bude všechno jiné. Pozve si ho Cowley do své ložnice...?

Vzal ho k sobě, možná, by ani on nedokázal usnout sám. Potřeboval ho.

"Pojďte."

Bodie oslechl. Bez sebemenšího odporu, náznaku odmlouvání. Držel se ho za ruku, skoro jako dítě, kterým ovšem ve srovnání s ním byl. Nechal se dovést až k jeho posteli, velké a prázdné. A když potom vklouzl pod peřinu, lehl si k němu co nejtěsněji mohl.

Přitisknutý k němu, ruku na jeho hrudi. Ty krátké vlasy na rameni. Polibek.

"Dobrou noc, Bodie."

"Dobrou noc, pane... Georgi," zašeptal Bodie. Ještě chvilku. Jen malou chvilku z toho ukradeného času ve snovém světě. Ve světě, kde neplatí pravidla, konvence, nic... Ve světě, kde skomírá oheň a ve vzduchu se vznáší ta opojná vůně whisky a milování.

Jen malou chvilku...

S tím zavřel oči.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Falkira, 4. 1. 2010 9:14)

Ta povídka mě moc mile překvapila. Myslím, že po takové době co píšu, nemohu říci, že si některý pár nedokážu představit. :D I tak je to pro mě pár poněkud netradiční, ale rozhodně nemohu říci, že by se mi to nelíbilo. :) Naopak, ráda si přečtu další výtvory na toto téma. :)

Hmm,

(Rowene, 3. 1. 2010 13:30)

z takové četby se tají dech.

... :)

(Akkarra, 2. 1. 2010 14:49)

Moc pěkný. :)

...

(Profesor, 2. 1. 2010 13:05)

Pár příběhů s tímhle párem jsem už četla a musím říci, že tenhle je z nich nejlepší.
Mám ráda přííběhy, které vyprávějí o osamělosti. A zvláště, když se pak najde někdo, kdo na chvíli tu osamělost roztrhá. Beznaděj takových příběhů, jako je ten váš, se mi velmi líbí.

zajímavé

(bacil, 2. 1. 2010 0:15)

tak tuhle kombinaci jsem netušila,ale mile mně překvapila.

Ještě

(Demeter, 1. 1. 2010 23:38)

Chtělo by to ještě něco s Bodiem a Cowlim. Ten pár se mi líbí a tahle povídka se mi náramně líbí