Jdi na obsah Jdi na menu
 


Žít přítomností

14. 4. 2010

 

Žít přítomností

 

Odmítal ho opustit. Ne… Nemohl. Nemohl umřít. Ne on. Ne George Cowley. A… Ježíši, přece to nemohla být pravda! To nešlo.

Proč se jen pořádně nedíval?! Stačila chvilka.

Proč ho major zachraňoval, on ho měl chránit!

 

„Pan Bodie?“ oslovil ho lékař a položil mu ruku na rameno. Byl to vysloveně uklidňující dotek. Rozhodně pro někoho, kdo předchozí půl hodinu strávil přecházením v chodbě a urputným potlačováním touhy někoho zmlátit. Někoho konkrétního…

Když majora odváželi, zaslechl něco o kritickém stavu. Téměř ta samá slova, která říkali, když tenkrát postřelili Raye… Ray se z toho nakonec dostal. Cowley se z toho taky dostane, on ano. On přece ano!

„Prosím?“ zdvihl oči a podíval se doktorovi do tváře.

„Vy jste…“

„Podřízený majora Cowleyho,“ odtušil tiše.

"Potřebuji vědět, zda má pan Cowley nějaké příbuzné, přátele, které bychom mohli informovat."

"Pokud vím žije sám, je svobodný, bez rodiny," pokrčil Bodie rameny. A pak se mu v očích usadil tvrdý pohled. "Veškeré informace sdělte mě, já je potom předám nadřízeným pana majora. Ministrovi, konkrétně," zdvihl významně obočí.

"Promiňte, ale pan major byl vážně zraněn a…" Muž se zadíval Bodiemu do očí. Ten uštvaný pohled znal. Pohled někoho, kdo doufá, že je to všechno zlý sen. "Je na tom špatně. Možná kdyby byl o tak dvacet let mladší, dávali bychom mu víc šancí. Ale takhle, můžeme dělat všechno, co je v našich silách, a on to nemusí přežít."

"Kam to šlo?" sebral Bodie veškerou svou racionalitu a sebeovládání, aby tu otázku položil věcně. "Tedy, chci říct, kam přesně ho ta kulka zasáhla?"

"Uvízla v plicích. Momentálně se jí snaží vyndat a opravdu děláme všechno, co můžeme, ale přesto byste měl..."

"Děkuji doktore." Bodie se pomalu posadil na tvrdou nemocniční lavici. Bylo to jiné, než když postřelili Raye. Tenkrát byl schopný se hádat do krve, že to přežije, že to vydrží... Teď neměl sílu, ani chuť.

"Uděláme všechno, co můžeme. Opravdu. Věřte mi. Doktor Craig je specialista na střelná zranění. "

"Pan..." Bodie se přistihl, že posledních několik desítek minut má podruhé problémy s dechem. "Pan Cowley, major Cowley, je velice důležitá osoba. Velitel CI5, podřízený samotnému ministrovi. Má přátele na velice vysokých postech. Já bych doporučoval..." Konečně se do toho začal zase dostávat, "...abyste mu věnovali veškerou péči, s co největší pečlivostí."

"Budeme to mít na paměti," řekl doktor a pak mu jen stiskl rameno. "A co vy? Nechcete ošetřit tu ruku?" zeptal se a ukázal na naraženou paži

Bodie se podíval na kloubky svých prstů. Odřené, poškrábané, nic vážného, za normálních okolností by si toho ani nevšiml. Teď to byla dobrá věc, jak zabít čas. Přikývl. "Jen vyčistit, prosím. Obvaz ne. Potřebuju tu ruku používat."

"Pojďte, podívám se vám na to. Ať to není pak horší, než by mohlo," řekl doktor a odvedl ho do jedné ordinace, kde byla poměrně atraktivní sestřička. Poměrně dost atraktivní a které by si jistě všímal, kdyby... Kdyby neměl takový strach o majora.

Ona se na něj usmívala, tančila kolem jak baletka a on se pořád tvářil jak kus kamene. Měl strach, operovali dlouho. Příliš dlouho, aby se to mohlo obejít bez komplikací, to mu rozum vojáka říkal jasně. Když tam jsou už takovou dobu, něco se stalo, něco nešlo podle plánu. Něco se dělo...

"Bolí vás to?" zeptala se ho právě ta dívenka. Moc hezká, opravdu.

"Ne," zavrtěl mechanicky hlavou.

"Máte strach o vašeho majora?" zeptala se po chvíli a on kývl.

"Bude to dobré, nebojte se."

Jenže on se bál, byli tam moc dlouho. Moc dlouho aby to bylo dobré. A nechtěli ho ani pustit na galerii, aby ho mohl sledovat.

Majore, napadlo ho, proč jste to udělal?

 

Najednou se zase ocitl v čekárně. Přistihl se, že mu realita začíná splývat. No paráda, ozval se starý, sarkastický děvkař Bodie. Kdyby tu teď byl někdo, kdo tě má opravdu rád, zaradoval by se, protože jsi jak osmnáctiletý štěně v africký buši. Vidět a slyšet je tě na míle daleko... Na okamžik zavřel oči a v rukou sevřel šálek s kávou. Pomalu se napil. Pak se podíval na hodiny, které byly na konci chodby. Od příjezdu sanitky uplynulo něco kolem sto osmdesáti minut. A on pořád nemohl dělat nic jiného, než čekat.

Znova se napil a díval se do šálku. Pořád slyšel tikot těch hodin. Pořád čekal. A minuty se vlekly jako týdny. Cvak.

Cvak.

Cvak.

Zvedl hlavu a zadíval se na hodiny. Nic, ručičky se ani nehnuly. A přitom...

Cvak. Cvak. Cvak.

Po dalších patnácti minutách to vzdal. Odložil hrníček s nedopitou kávou na nejbližší parapet a potom sešel dolů do recepce. Pořád se snažil ovládat, ale ta nečinnost ho ubíjela. Kdyby mu sakra dovolili aspoň pátrat. Ale ministr si za každou cenu přál, aby byl tady.

Vyžádal si telefon a vytočil číslo na centrálu.

"Tady 3.7, je 4.5 ještě v Hastingsu?"

"Ahoj, Bodie. Jo, Doyle ještě pořád dělá tu práci dole v Hastingsu, ale už jsem ho informovala," ozvala se spojovatelka. "Jak je šéfovi?"

"Nevím, nic mi nechtějí říct. Dej mi číslo do toho hotelu. A pošli mi sem někoho s něčím, na čem si budu moct přehrát pásky bezpečnostní kamery..." Bodie se cítil unavený. Moc unavený, ale spát nemohl, pryč taky nemohl, musel něco dělat.

"Tady už na tom kluci pracujou. Volalo vedení, rozkazy pro tebe se nemění, máš hlídat Cowleyho. Bodie, není ti nic?"

"Ne, mě ne."

"Tak se drž a já ti pošlu spíš nějaké spisy, na kterých major pracoval... Ať se zabavíš."

"Chci ty pásky, doprdele!" zasykl. "Nechci spisy, od toho tam jste vy! Chci nahrávky z bezpečnostního systému!"

"A na čem si je přehraješ? Nemůžu ti je dát, to doufám víš. Večer si pro ně můžeš dojet, až tě někdo vystřídá. Ted máš být tam, kde jsi."

"Já nevím, jestli jste tam hluchý, blbý, nebo oboje! Pošli mi ty pásky a pošli mi někoho, kdo má něco, abych si je mohl přehrát!" ucedil Bodie skrze sevřené zuby. Fakt mu to začalo splývat a začínal pomalu ztrácet kontrolu. To nebylo dobré.

"A já ti říkám, že mám taky své rozkazy, zlato!" zahlásila dispečerka a třískla mu telefonem

Jen nevěřícně zíral na sluchátko, ze kterého se ozývalo hluché tůt. Ona mu to položila. Když to řekl rychle, ani se v něm nestihl spustit reflex vzteku. Položila mu to. Třískla mu s tím. Ona prostě...

Proč to tak dlouho trvá!

Nemohl nic… A tak se vrátil do čekárny, znova si vzal hrnek s kafem a zase čekal. Dlouho. Donekonečna. Znovu a znovu.

Když už měl pocit, že usne i přes nervozitu, najednou bylo po všem.

Operace skončila a Cowleyho vyvezli na lůžku a obklopeného přístroji ven ze sálu

Ovládej se, napomenul ho vnitřní hlas. A on, zvyklý poslouchat rozkazy, poslechl i tentokrát. Ovládal se. Celou dobu se vlastně ovládal, což nebylo na škodu. Hrnek s kávou zase přistál na okenním parapetu, ale to už Bodie vyrazil dopředu.

"Tak jak?" zeptal se potom rychle, protože tušil, že při delší otázce by mu hlas selhal.

"Je to... Jeho stav je kritický, pane Bodie, ale teď je všechno na něm, my už nemůžeme nic dělat. Teď záleží na něm," řekl tiše doktor a stiskl mu rameno. Nemohl mu dát naději, když jim ten pacient málem umřel pod rukama. To nešlo. Dost dobře ne.

Bodie jen přikývl. Pořád cepovaný, pořád voják. Možná, že mu nervy lehce vypovídaly službu, ale pořád byl voják zvyklý poslechnout rozkaz. Rozkazem bylo - hlídat majora Cowleyho. Takže to teď dělal.

 

Ten nemocniční pokoj byl tichý, tmavý a působil studeně. Jako všechny nemocniční pokoje. Přístroje tiše vrněly, sem tam některý pípl. Jinak nic. Jenom křivka na displeji ukazovala, že Cowley dosud dýchá.

Doktor naposledy zkontroloval všechny funkce, zapsal hodnoty, sdělil mu, že sestřička sem nakoukne každou hodinu, ale je tu zvonek... Pak mu popřál dobrou noc a odešel.

Bodie si přitáhl židli k oknu.

Díval se z okna a přemýšlel. Protože… Nic jiného dělat nemohl.

Je to moje volba. Jsi mladý Bodie. Tak to Cowley řekl. Jeho volba. Ale on ho měl chránit. On na něj měl dávat pozor. A když nic jiného, tak proč ho nenechal dělat jeho práci? A pak pochopil. Pochopil, když se na tu nehybnou tvář zadíval. Pochopil to... I když to chápat nechtěl. Major ho chránil, stejně jako on jeho, a byl připravený to udělat. Položit svůj život.

Nedali mu ty pásky, tak si to aspoň znovu a znovu přehrával v myšlenkách.

Vychází z budovy, bok po boku, nemluví spolu, nemohou... On sám cítí napětí v celém těle, nejradši by ho okamžitě popadl a nacpal do auta, ale v tom si všimne toho záblesku. Nepatrný záblesk někde na druhé straně ulice. Vnitřní hlas ví naprosto přesně, co to je. Skočí po majorovi, ale ten ho naprosto nepochopitelně strhává stranou...

Bodie zatnul pěsti.

Prásknul výstřel. A potom jen Cowleyho krev, která mu zmáčela kolena. Pohlazení, které za sebou nechalo krvavé stopy na jeho tváři. Ten tichý hlas. A vědomí vlastního selhání. Kdyby ho nechal, kdyby ho jen nechal! Nic by se nestalo. I kdyby to koupil do hrudníku, nebo kamkoliv jinam, dostal by se z toho. On ano... On ano.

 

Vešla sestra a na stolek položila čerstvě uvařenou kávu. Vonělo to lákavě a ona trochu zadoufala, že se ten hezký muž otočí, možná trochu usměje. Neudělal ani jedno z toho. Jen se dál díval z okna, nehybný, připomínající sochu.

Chtěla mu zaklepat na rameno, upozornit ho aspoň na tu kávu, když už ne na sebe…

„Děkuju,“ pronesl. „Opravdu. Díky.“ A nic víc.

Trochu dotčeně se otočila na podpatku a vyšla z místnosti. Nechápala to.

A netušila, že tohle mimo Bodieho nepochopí nikdo.

Major pořád spal. Celou noc i následující den. A Bodie u něj pořád seděl. A ano, ozval se Doyle, prý se jim podařilo chytit většinu těch pašeráků, jen jeden jim unikl. Ray myslel, že do Londýna a tak se vracel.

Bodieho mysl tu zprávu přijala naprosto okrajově. Veděl, že je to špatně, že by se neměl zatěžovat city, ale taky už dávno nebyl voják, i když v něm vojenská disciplína přetrvala. Tu informaci si uložil do paměti. A ponořil se do spisů, které mu nad ránem doručil kurýr. Jakkoliv byl přesvědčen, že je to jen ztráta času. Jenže major… V tom muselo něco být, možná na něco přišel, když po něm tak prahli a pokud mu on chce pomoci, by si měl zjistit, která z těch všech věcí to mohla být.

Doyle se vrátil k večeru, přijel rovnou z ústředí a po pozdravu Bodiemu doporučil, aby si šel lehnout, že vypadá příšerně. Bodie se tentokrát nehádal. Naopak docela ochotně přenechal parťákovi své místo u okna a opustil nemocnici. Místo domů však zamířil do centrály a Cowleyho kanceláře. U něj ve stole měl být dopis...

Pro něj.

 

Našel ho snadno. Ostatně, byl nadepsaný jeho jménem. A když ho otevřel byla v něm další obálka a v ní potom přeložený list papíru.

Můj milý Bodie,

neříkám ti Wille, ani Williame, protože vím, že to nemáš rád. Tohle taky píšu, ani nevím proč. Poprvé ve svém nynějším usedlém životě jsem udělal něco tak impulzivního a zatáhl do toho i tebe. Ne, vím, že to nebyl omyl, i když bych si to mohl namlouvat. Bylo to to nejhezčí, co mě potkalo. Ty jsi mě potkal a já chci, abys věděl, že jsem tě miloval. Ted už to můžu říct, když čteš tyhle řádky. Už to nikomu neublíží. A Bodie, mám pro tebe dárek. V obálce je klíč. Klíč k mému domu. Je tvůj. Dělej si s ním co chceš, ale prosím tě... žij. To je přání starého muže a majorův rozkaz. Poslední. Poslechni ho, můj modrooký vojáku.

Prosím

Agent 3.7 se bezmocně svezl do křesla, které mu vůbec nepatřilo. Protože to bylo majorovo křeslo. V jedné ruce svíral obálku a skrze papír cítil ten klíč, klíč... V druhé drtil Cowleyho dopis a inkoust se pomalu začínal rozpíjet, jak měl zpocenou ruku. Zamrkal. Jednou. Podruhé. Tohle odmítal přijmout. Nechtěl to přijmout.

Prý rozkaz! Kdo se stará o rozkazy!

Vnitřně se bránil pocitu, že ten dopis major napsal, jakoby se už nikdy neměl probudit.

"Bodie?" objevila se mezi dveřmi Betty. "Bodie, potřebuješ..."

Jen se zdvihl, surově ji odstrčil stranou, prosmýkl se kolem a vzápětí jeho kroky zmizely na schodech. Nešel domů, kam ho posílali, jen vlétl do svého auta a pak se rozjel ulicí. Ani nevěděl kam míří, ale to musel strávit.

Jak tak nazdařbůh jezdil městem a snažil se utřídit si myšlenky, nečekaně se mu vrátily vzpomínky na tu noc. Na tu bláhovou, spontánní noc, kdy nebyly hodnosti, pravomoci, ani příkazy. Na tu horkou noc, provoněnou kouřem z krbu, whiskou a Georgeovou kolínskou. Na doteky na svém těle...

"Sakra!" zaklel tiše a zuřivě si přejel po obou tvářích. "Sakra!"

Pak stiskl tlačítko na vysílačce. "3.7 pro 4.3... Slyšíš mě, Doyle?"

"Slyším tě, ačkoliv jediný, co bych od tebe měl slyšet je jak chrápeš. Co se děje?"

"Doyle.." Bodie se ostře nadechl. "Jak je na tom?" zeptal se potom. "Říkal doktor něco nového?"

"Major spí. Doktor řekl, že tlak už má lepší, ale pořád se neprobral."

"Fajn. A teď mi řekni, zazpívali ti tvoji ptáčkové z majáku, nebo mají zalepené zobáčky?" Z Bodieho hlasu ukapával jed.

"Měl by sis jít lehnout," povzdechl si Doyle místo odpovědi.

"Na něco jsem se sakra ptal!" vyštěkl Bodie.

"Přijeď!" řekl mu po chvíli mlčení Doyle.

"Máš mě tam za pět minut. A můžeš mi to stopovat," ucedil Bodie skrze zuby.

"Kde jsi?"

"Na Clampton Road."

"Neblbn--!"

Ale to už Bodie vysílačku vypnul, sevřel pevně řadící páku a dupnul na plyn.

 

"Blbec,"zahučel Doyůe, když mu Bodie neodpovídal na zpětné volání a skutečně byl do pár minut v nemocnici. Ještěže byl večer a provoz nebyl tak hustý. I tak měl sto chutí mu vynadat. Jenže parťák mu nedal příležitost ani otevřít pusu. Vletěl do nemocniční haly, v běhu si stahoval řidičské rukavice a mnul ruce.

"Co je?! Řekni mi, že máš pozitivní zprávy, jinak to bude špatný!"

"Mám jejich výslechy, tady sebou a můžu ti říct další věci, ale ty si teď sedneš, tady sedneme si oba u majora, budeme hlídat a já budu povídat, ale ty budeš v klidu, jo, kámo?"

"Já jsem přirozeně v klidu," ušklíbl se Bodie a kecl si na lavičku před Cowleyho pokojem. "Sedneme si raději tady, bude to jednodušší a klidnější... Nemyslíš?"

"Jo bude. Takže, tady jsou materiály. Dostali jsme tři. Jeden z nich mě kousnul, parchant. Ale všichni tři shodně tvrdí, že pracují pro jednoho překupníka. Ten nám upláchl. Je prý původem Němec a podle toho, co mi o něm bylo naznačeno, tak to není poprvé, kdy stojí proti Cowleymu. Tedy, myslím, že major ho zná, alespoň mi to tvrdil jeden z těch kluků. Že prý Cowleyho nesnáší už od války."

"Jo, tak to by... odpovídalo. Němec?" Bodie si povzdechl, zaklonil hlavu a přivřel oči. "Jméno?"

"No, prý se nepředstavil. Ale říkali mu Frank..."

"To je mi povědomý," zdvihl Bodie obočí. "Ale nějak si nemůžu vybavit odkud. Nebyl to nějaký zločinec?"

"To je dost dobře možný, ne?" zašklebil se Doyle.

"Pravda... Nějaké stopy?"

"Vedou sem, do Londýna. Což mi přijde divné, že zdrhá přes Londýn, když by mohl trajektem přes kanál do Evropy. Ale podle mě je teď v Londýně. Kde, zatím netušíme."

"Myslím, že vím, proč zdrhá přes Londýn... A divím se, že ti to nedošlo."

"Asi jsem natvrdlej, ale vysvětluj," zamračil se Doyle.

"Neříkal jsi, že Cowley mu zkřížil cestu už dřív? Že se nesnáší od války? Cowley o tom nikdy nemluví, ale jestli... Už se ti rozsvítilo?"

"Chce ho dorazit!" narovnal se Doyle.

"Bingo," povzdechl si Bodie. "Což se nesmí stát, jinak nás ministr roztrhne jak užovky.

"Co chceš dělat?"

"Tady dáme hlídku, musíme ho chytit dřív, než se sem znova byť jen přiblíží!"

 

* * *

 

Byl doma. Skrze krémové závěsy bylo vidět jeho hubenou, asketickou postavu, jak pomalu přechází po obývacím pokoji. Nezaměnitelný profil s orlím nosem se co chvíli potkal s okrajem sklenky whisky. Výborné skotské whisky, kterou si major Cowley, kontrolor CI5, opatroval jako zlato. Občas se sklonil, zřejmě hladil svoji kočku... Nezpochybnitelně byl doma. A ne v nemocnici. Ovšem, to byl jen ubohý tah na branku, nemocnice je určitě plná agentů a policajtů.

Jenže on je doma. Doma a sám.

Zrovna se zastavil uprostřed pokoje, evidentně o něčem přemýšlel. Pak si jen sedl do velkého křesla nedaleko krbu a vypadlo to, že tam delší dobu zůstane. Zadumaný do nějakého problému.

Proplížil se pod křovím až k oknu. Ti idioti si mysleli, že ho snad nachytají, že se dá opravdu přesvědčit, že leží v nemocnici, zatímco se klidně prochází ve svém pokoji a popíjí svoji dokonalou skotskou whisku. Starý dobrý George, nezměnil se ani za mák... Pořád ty stejné zvyky, pořád ta stejná arogance a přezíravost. Stejný chlad. Pořád starý lišák, co si myslí, že je ten nejchytřejší. Ale tentokrát, tentokrát to tak nebude!

Narovnal se v kleku a vytáhl z pouzdra zbraň. Namontovat tlumič bylo otázkou několika vteřin. George Cowley pořád seděl ve svém křesle, hlavu skloněnou, hluboce ponořený ve svém hloubání. Používal jen jednu ruku, tedy ho dostal, alespoň něco. I když si myslel, že to bude vážnější... Asi vyšel ze cviku. Nevadí. Teď se určitě trefí.

Podíval se směrem k oknu. Pak zamířil a podepřel si ruku, aby se nechvěla. Prst se posunul ke spoušti.

"A mám tě, ty svině!" skočil mu kdosi na záda.

Výstřel tiše štěkl, ale jen rozbil neškodně okenní tabulku. Muž v křesle už tam dávno nebyl a jemu kolem krku visel nějaký muž. Pokusil se ho shodit. Spadli na zem a začali se prát. Ten chlap byl jako hora, dával přesné a bolestivé údery. Pokoušel se ho několikrát setřást, ale proti němu neměl šanci. Proti čisté a čiré zuřivosti neměl nejmenší šanci. Pistoli mu vyrazil hned zpočátku a pak už to bylo všechno v hajzlu.

 

Bodie vytáhl zbraň a přemohl pokušení narval ji tomu parchantovi do krku. Místo toho mu přitiskl hlaveň ke spánku.

"Konečná!" zasykl a oči se mu úžily vztekem.

Zadrženému nezbylo než zvednout ruce a pak se nechat surově zdvihnout ze země. A když mu na zápěstích cvakla pouta, měl pocit, že to všechno se jakýmsi odporným způsobem zvrhlo.

"Jsem německý státní občan!"

"Na to ti tu ale sere pes," ušklíbl se Bodie a kopl ho do podkolenní jamky. "Tady totiž není nikdo, koho by to zajímalo!" Kopl ho i do druhého kolene a pak si počkal, až se sesune na zem.

"To George Cowley dovolí, aby jeho podržtaškové brutálně napadali zadržené?! Tak hluboko klesl?"

"Kde tu vidíš Cowleyho, ty kryso německá?!" ucedil Bodie skrze zuby.

Muž vzhlédl ke dveřím domu, kde se rýsovala hubená postava. Ale ať ten člověk byl kdokoliv, George Cowley to nebyl.

Němec tiše zavrčel. "Takže je pod kytičkama? Nebo je skutečně tom špitále?"

"To by si rád věděl, co, ty šmejde," ušklíbl se Bodie. Pak ho vytáhl na nohy. "Odvést!"

Sotva za ním cvakly dveře auta, k Bodiemu se přichomýtl Doyle.

"Tak to bychom měli. Mimochodem, volali z nemocnice. Major se probral. A asi tě chce seřvat, ptal se po tobě."

Bodie zbledl a potom trochu zavrávoral. Pak Doylea odstrčil stranou a vyrazil ke svému autu. Bylo mu jedno, že poruší asi miliardu dopravních předpisů. Bylo mu jedno, že ho asi parťák má za regulérního šílence. Bylo mu to jedno všechno.

 

Ford Capri prolétl ztemnělým Londýnem jako stříbrný blesk.

V nemocnici málem porazil vrchní sestru, jak pádil. Věděl, že z toho možná budou problémy. Jenže to bylo možná a někdy v budoucnu... Když vrazil do pokoje, z postele a bledé tváře jeho nadřízeného na něj hleděly dvě modré oči.

"Bodie, můžete mi říct, proč mám ten dojem, že vás zase budu tahat z průšvihu u dopraváků? A domluvte doktorovi, že chci svoje hodinky!"

Agent 3.7 zůstal bez jediného slova stát u dveří a teprve po chvíli se přiměl předpisově sklapnout podpatky. Reflex. Únava. Úleva tak silná, až se obával, aby mu nepodrazila nohy.

"Dostali jsme Franka, alias Franka Keitela. Toho muže, který na vás střílel, pane. A vůdce té pašerácké bandy od pobřeží. Ti jsou konečně všichni v celách a zpívají jedna radost..." Nadechl se. "Jak je vám, pane?" zeptal se potom tiše.

"Dobře mi je! Proč se mě všichni ptají jak mi je a nikdo mi nechce dát moje hodinky?"

"Asi tu nejsou, pane."

"Cože?"

"Asi… se tam rozbily." Teprve dodatečně si uvědomil, že je vlastně má v kapse svého saka. Už pár dní nosil jedno a totéž. Postoupil o dva kroky k posteli a vytáhl je.

"Já jsem je rozbil, omlouvám se, pane..." povzdechl si potom a sklopil hlavu.

"A to se vám povedlo jak, Bodie?" zeptal se Cowley a pak se usmál. "Díky…"

"Jak jsem před vás skočil, tak potom asi v tom zmatku." Agent si dodal ještě trochu odvahy a přistoupil až úplně k posteli. George Cowley byl pořád major a pořád kontrolor CI5, i když teď měl na sobě jen obvazy a přikrývku a spoustu hadiček od kapaček. Opatrně mu položil hodinky do dlaně zdravé ruky. "Není zač, pane."

"Bodie, doufám, že za vás nebudu muset žehlit moc průšvihů, nebo ano?" Když to major říkal, usmíval se.

"Choval jsem se slušně, skutečně," pousmál se Bodie nakřivo a pak se ho zlehka dotknul. Opatrně, snad to ani neudělal. Ale on se chtěl přesvědčit, že se mu to nezdá.

Major si povzdechl a pak ho zdravou rukou přitáhl blíž.

"Žádné hlouposti, Bodie," usmál se a pak ho pohladil po ruce. "Já budu v pořádku."

"Já tomu pevně věřím, pane." Agent sáhl do druhé kapsy a vtiskl mu do ruky dopis i s klíčem. "Myslím, že tohle už nebudu potřebovat, při vší úctě..."

"Při vší úctě, nech si to, já mám náhradní."

"Pane?" Podíval se svému nadřízenému do očí. Nevěděl, jak si to má vyložit a jestli si to vůbec smí vyložit...

"Nech si to, nerozuměl jsi rozkazu, Bodie?"

Skousl si rty a pak se rychle otočil přes rameno. Zavřel za sebou a roleta na skleněné výplni dveří byla stažená dolů. Na okamžik zavřel oči. Věděl, že když to udělá, asi mu přistane facka, nebo něco horšího, ale takové věci se nikdy nedělají s rozmyslem a čistou hlavou. Sklonil se.

"Zajisté jsem rozuměl, pane," zašeptal a potom George Cowleyho krátce políbil.

Cowley zabublal jako papoušek, kterého svého času vlastnila jedna jeho přítelkyně, a pak ho objal zdravou rukou.

"Ano, přesně tak."

Bodie zavřel na okamžik oči. Ono vlastně naprosto nezáleželo na tom, co bylo, nebo co bude. U CI5 jste mohli umřít stejně snadno, jako si ráno natáhnout ponožky. Minulost byla nepodstatná, budoucnost příliš vzdálená. Jediné co platilo, byla přítomnost. Tady a teď.

U CI5 se žilo přítomností. Pro jeden okamžik. 

 

"Bodie! Doyle! Co to bylo v tom přístavu! Že já vás pošlu na týden k dopravákům, ať se naučíte chovat a řídit!"

"Ale pane..."

"Na dva týdny, když uslyším nějakou výmluvu!"

"Ano pane!" ozvalo se dvojhlasně.

Cowley se v duchu ušklíbl. "A teď mi řekněte, co se tam skutečně stalo."

Bodie se nadechl a spustil. Doyle mu sekundoval a Cowley se usmíval. Ony některé věci se nikdy nezmění. Jako třeba jeho lidé. Londýn. Whisky. A Bodie… Jeho Bodie, který se mu ráno probudil na rameni a jehož oči i teď, když se pokoušel mu říct pravdu, tak krásně zářily.

 

 

 

Konec

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Falkira, 15. 4. 2010 18:36)

Je báječné, že jsem si mohla přečíst další díl. Jen škoda, že je konec... ale zase to byl moc pěkný konec, jen co je pravda. :)

:-)

(Akkarra, 15. 4. 2010 14:03)

To bylo tak saldký... :)

...

(Rowene, 15. 4. 2010 9:30)

pěkné a dojemné.

...

(Profesor, 14. 4. 2010 17:34)

Nakonec to všechno dobře dopadlo. Skvostné. Jen lapám po dechu dojetím. Ten dopis byl... Opravdu tasáhl.
Jsem moc ráda, že Cowley přežil. A že se viditelně dali s Cowleym dohromady.