Jdi na obsah Jdi na menu
 


D... v... a...

6. 7. 2011

Vysoký muž vešel do svých komat a cestou si sundával kožené rukavice a vzápětí již mu sluha svlékl i plášť a kabátec. Obojí bylo zvlhlé deštěm. Venku zuřila bouře.

"Přilož Jean-Lucu, a nech připravit lázeň."

Komorník přikývl:

"Slyšel’s, ne?" zadíval se pronikavě na konec chodby. A potom mávnutím ruky poslal sluhu pryč. Ten se rychle vypařil, vykonat rozkaz.

"Budete si přát, aby vám Pierre dělal společnost, pane?" 

"Ne, chci tam být sám." Muž se na Jean-Luca zlostně zadíval. "Dnes netoužím po ničem jiném, než po lázni, jasné?!"

"Samozřejmě, pane," kývl komorník, aniž by hnul brvou. Bezchybně hladká tvář zůstala prostá všeho výrazu, maska by nemohla být neproniknutelnější. Na konci chodby se objevil sluha a dal mu znamení.

"Vaše lázeň, pane. Je připravena. Budete si přát koňak?" 

"Ano, koňak. A masáž, od tebe."

"Pane…"

"Chci klid, Jean-Lucu, cesta byla náročná. Musím to dál vysvětlovat?"

"Nikoliv, pane. Zařídím jen několik maličkostí a přijdu za vámi." Jestli byl Jean-Luc potěšen, že tentokrát jeho pán nechce svého mladičkého mazlíčka, nedal to na sobě znát. Ostatně věděl, že Pierre se s rolí odhozené hračky bude smiřovat jen velice obtížně, takže je asi čekala bouřlivá 000noc. 

Jenže Pánů příkaz byl nezpochybnitelný a tak, když vše připravoval a chystal i skvělý koňak, nepochyboval. Jeho pán chtěl jen jeho – a to mu to mělo být splněno.

 

Když vešel do koupelny Pán už byl ve vaně , opíral se rukama o její okraje a měl zakloněnou hlavu položenou na malé podušce, kterou mu tam nachystali

A pak ho dodatečně napadlo, jak zažehnat Pierrův hysterický výstup. I vzdor tomu, že to byl on, kdo s pánem trávil většinu nocí, jakmile byl odstrčen, snášel to velice těžce a za jeho emoční projevy by se nemusela stydět lecjaká žárlivá manželka.

Položil koňak na stolek vedle vany a na chvíli ještě vyklouzl ven.

"Už Pierre ví, že Pán dorazil?"

"Ne, pane."

"Tak mu to neříkejte. Do odvolání. Zamkněte ho v pokoji."

"Na čí příkaz?"

"Na pánův, vám tlumočený mnou."

"Ale Pierre to zjistí..."

"Nezjistí nic, pokud mu to nevyžvaníte!" Jean-Luc se zamračil. "Tak nač čekáte? Běžte! A ať nikdo neruší! Ani nás, ani Pierra!" 

Pak se vrátil dovnitř. Jeho pán se koňaku ani nedotkl. Měl jen zavřené oči a spal. Vypadal najednou jinak. Tvrdé linky kolem očí se uvolnily, vypadal mladší a krásnější.

Vždycky byl krásný a Jean-Luc se nikdy netajil tím, že se mu líbí, byl to muž v nejlepších letech. Stejně tak se mu líbil i Pierre se svou křehkou aurou a živelným mládím. Svým způsobem je oba miloval a proto jim sloužil. A jeho odměnou bylo, že občas pán věnoval svou pozornost jenom jemu.

Neslyšně přešel k vaně a jemně prohrábl ty vlasy zplihlé párou. 

"Polib mě," zašeptal Pán a víc zvrátil hlavu. "Napij se koňaku a polib mě, chci ho slíbat ze tvých rtů."

Komorník rychle odložil sako a povolil si vázanku. Potom rychle vyhověl příkazu - nebo to byla prosba? Ve chvíli, kdy se dotkl těch rtů, cosi v něm slastně zatrnulo. Tuhle noc ho měl pro sebe - a byl připraven udělat vše oč ho požádá. 

Pan si ho přitáhl blíž a pak se proti němu vypnul. Polibek se prohloubil a jazyky se propletly. A když se od sebe odloučili, pan se usmál.

"Vysvlékni se a namasíruj mě, jsem celý ztuhlý."

"Mám si vlézt k vám, pane?" zeptal se náhle trochu nejistý.

"Ano, přesně tak... Ta vana je snad dost velká?"

"Prosím." Začal se svlékat a snad si ani neuvědomil, že opět hraje představení, one-man show pro svého pána. 

Pán se usmíval a pak když ho měl u sebe ve vaně se k němu otočil zády.

"Masáž. Bolí mě ramena. A dělej, Jean-Lucu, začínám mít na tebe chuť. Vypadáš moc dobře. Až příliš dobře."

Komorník se pousmál a začal mu hníst bolavé svaly. Jemně, ale dostatečně razantně, aby to mělo účinek. A ten se dostavil co nejrychleji, protože skoro zapomínal vzrušením dýchat. To tělo pod jeho rukama bylo vláčné a pro tuhle noc jen jeho.

Políbil Pána na rameno. 

"Hm, pokračuj, příteli, jen pokračuj. A  když budeš šikovný, bude nám dnes v noci moc dobře," usmál se pán, natočil hlavu a pal se opět zadíval kupředu

V té chvíli neodolal a zlíbal celou cestičku přes jeho šíji na druhé rameno, zatímco ruce se ještě pořád, snad ze setrvačnosti, snažily plnit svůj úkol. Koupelnou se vznášela těžká vůně jasmínového oleje, skoro by se z ní jednomu zatočila hlava.

Nakonec se Pán smiloval, zaklonil hlavu víc k němu a nechal se políbit.

"Řekni mi, Jean-Lucu, jaké jsou tvoje sexuální fantasie?"

"Pane...?" vydechl překvapeně do jeho rtů a sevřel ho pevněji.

"O čem sníš, Jean-Lucu, když jsi sám, ve svém pokoji..."

O všem možném, co s vámi dělám, blesklo komorníkovi hlavou. Nahlas ale neřekl nic, jen ruce přestaly týrat bolavé svaly a začaly hladit. Jemně. Něžně. Naléhavě. 

"Povídej mi o tom, chci to vědět. Chci vědět na co myslíš, když se sám sebe dotýkáš, sám se hladíš a pak sténáš do noci něčí jméno… Čí? Moje?"

"Občas," hlesl, zatímco líbal jemnou kůži na jeho krku a rukama mapoval jeho tělo, jakoby to bylo poprvé, co by se ho dotýkal. "Občas i Pierrovo... Rozpolcenost," naléhavý polibek na ústa a ruka ve vlasech, která zaklonila Pánovi hlavu vzad," je strašná věc. Miluju vás... oba." 

"Minule se ti líbilo, když jsi mi ho tam mohl strčit, moc se ti to líbilo, tak sténat jsem tě ještě neslyšel."

"Při bozích, ano... Ano. A rád se dívám, když se s vámi Pierre miluje, je to... nádherný pohled," mumlal naléhavě, zatímco mu znovu a znovu plenil ústa a čím dál tím víc v něm narůstala touha. 

"A když si já vezmu tebe i Pierra, na té naší stolici, kdy to jemu dělám pusou a tebe šukám, to se ti taky líbí, můj milovaný?"

Jean-Luc se nepatrně zachvěl a přivřel oči. Jeho řasy se zachvěly. Jen tiše vyjekl, když to Pán říkal, ale neodpověděl. Hlas se mu vzpříčil v hrdle. 

"Povídej mi, co se ti líbí, dnes se tě ptám, dnes mi to můžeš říct. Řekni mi… Nebo jsi nejšťastnější, když tě ohnu o jakýkoliv kus tebou vyleštěného nábytku a ošukám do bezvědomí? Nebo, když tě mám svázaného, že se nemůžeš hnout a já tě laskám svým bičíkem? Nebo když to samé děláš ty mě? Povídej, svěř se mi... Dnes máš šanci."

"Cokoliv, cokoliv co se mnou děláte!" vydechl Jean-Luc, ohromený, opojený celým dnešním večerem. "Cokoliv řeknete, jen když se vás můžu dotknout!" vychrlil ze sebe překotně, jen aby ta chvíle neodezněla, aby neztratil příležitost. "Cokoliv je vaším přáním je mým potěšením." 

"Nic nemáš nejraději? Nic, ani když tě Pierre kouří? Něco přeci musíš mít rád víc než to ostatní…"

"Když vás mám jen pro sebe, bez Pierra. Když jsem jen s vámi a on tu není. A potom si se mnou můžete dělat co chcete..."

Skoro zoufale ho políbil a Pán mu na polibek odpověděl. Bylo to žhavé a strhující. Přitáhl si Jean-Luca blíž k sobě, otočil se k němu čelem a začal ho náruživě dobývat.

"Tak mi dokaž, jak dovedeš být bez Pierra vynalézavý!"

Cokoliv, běželo Jean-Lucovi hlavou. Může si se mnou dělat cokoliv a on mi řekne... Ach bože. Sklonil se a políbil svého pána na bradu. Potom níž, polibky sjel na krk, chtěl ochutnat každý kousek toho těla, dokázat mu, že i bez Pierra ho dokáže potěšit. Pomilovat. 

Jeho Pán začal hlasitěji oddechovat, když ho začal hladit pod vodou, kam se ani jeden nepodíval, ale ty doteky pohled nepotřebovaly.

"Pojď z vody..."

Uposlechl ho skoro jako náměsíčný a vrozený instinkt dobrého komorníka ho donutil okamžitě sáhnout po ručníku, aby svého pána osušil... Když se otočil zpátky, jeho pán držel tenký kožený řemínek.

"Ruce!" přikázal mu. "Dozadu."

Poslechl ho, nechal si svázat ruce a nechal se i tak odvést do pokoje, kde ho Pán posadil na postel a sám si klekl před něj. Pak si shrnul tmavé vlasy, které mu jindy padaly do obličeje, na stranu a podíval se na komorníka, který sykal už jen z toho pohledu.

"Dívej se!" přikázal a pak ho vzal do úst a začal pomalu sát.

Jean-Lucovi projel tělem blesk a zastavil se někde v jeho klíně. Jen roztřeseně vydechl a cítil, že se mu zachvěl snad každý sval v těle, protože to bylo jiné... Protože tohle Pán udělal poprvé, vždycky to přenechával Pierrovi. Tvrdil, že má na to šikovnější ústa - nebyla to pravda. Zasténal. A potom znovu a znovu, bylo to tak skvělé! 

Pán ho jemně sál a rukama mu pak začal hníst i varlata. Podle vzdechů, které jeho komorník vydával, mu bylo jasné, jak moc si to užívá. A když ho nechal na chvilku vyklouznout, muž se neubránil zklamanému sténání. I tak se natáhl pro mast, potřel si jí ruce a teprve potom znovu sklonil hlavu do toho chtivého klína.

 

Měl pocit, že se mu svaly proměnily v rosol a už ho dlouho neudrží, ale neodvážil se překročit příkaz a přestat se dívat. A nechtěl se připravit o ten pohled, chtěl vidět, jak ty tmavé vlasy pomalu kloužou po jeho kůži, chtěl si ještě víc vychutnat ten hladivý pocit. Zoufale se mezi steny kousal do rtů.

"Prosím, prosím, prosím," škermal co chvíli a skoro nepoznával svůj hlas.

Do jeho nitra najednou vklouzlo něco vlhkého. Jemně se to tam vtlačilo a začalo to hladit tu tvrdou uzlinku a způsobovat mu tak ještě větší potěšení.

"Dívej se," zašeptal Pán a začal ho sát víc

V té chvíli ale Jean-Lucovo zasáhla tak silná slast, že přišel o všechnu sílu, kterou snad ještě měl. Padl naznak na postel, nedočkavě pohnul boky, aby se posunul ještě víc do Pánových úst a sténal blahem. Jeho tělo ho odmítalo poslouchat, páteř se prohnula do oblouku, nohy se opřely o pánova ramena...

Pán mu položil jednu ruku na podbřišek a zatlačil ho zpět do peřin a druhou dál pokračoval v laskání uvnitř jeho těla, stejně jako jeho ústa laskala střídavě jeho úd a varlata. Jean-Luc už se neovládal a jen naříkavě sténal.

"Pane, prosím! Prosím!" Po chvíli už se mu začínala plést i slova, ale byl se plazil i po kolenou, pokud by mu to teď Pán přikázal. Převaloval se sem a tam, co mohl, tělem mu probíhal třas a touha po uvolnění, pro které byl vraždil.

A jeho Pán to moc dobře věděl.

K prstu v jeho nitru se přidal druhý a pak třetí. Nakonec však všechny zmizely a vtlačilo se tam cosi velkého a chladného… A začalo se to pohybovat v rytmu v jakém ho pán sál.

"Udělej se! Pro mě!"

Nikdy žádný příkaz neposlechl raději. A měl pocit, že mu před vnitřním zrakem defiluje celá duha, když dovolil svému tělu, aby explodovalo.

Až pak si uvědomil, že Pánovy rty teprve teď opustily jeho klín... Až ve chvíli, kdy se k němu sklonil a vynutil si přístup do jeho úst. Polibek byl dlouhý a žhavý.

"Je ti dobře Jean-Lucu?"

Olízl se a přikývl. Hlas zůstával uvězněný kdesi v jeho krku, ale tohle byl jeden z nejskvostnějších okamžiků jeho služby tady. Kývl ještě naléhavěji.

"To je dobře, protože jsem s tebou ještě neskončil," usmál se Pán a v šedých očích mu zatančil ďábel. A pak pohnul tou věcí, kterou mu předtím zavedl do zadku. A znova a znova. Pohyboval s ní, jako by byla živá a díval se na Jean-Luca, co to s ním a jeho tělem dělá.

První se ozvalo zasyknutí a v očích se mihnul nevěřící pohled, protože mu kromě toho polibku nedal ani chvilku na oddech. A zřejmě to proto bylo taky trochu nepříjemné, protože vzápětí se komorník kousnul do rtů a tváří mu proběhla bolestná grimasa. Ale protože nepřestal, bolest za chvíli vystřídala váhavá slast, která si s Jean-Lucovým tělem snadno poradila.

Nakonec však Pán tu věc vyndal, objal ho a posunul víc na postel. Rozvázal mu také ruce a jemně ho políbil na rty.

"Řekni, co chceš?"

Jean-Luc se modlil, aby našel svůj hlas. Aby dokázal říct, co jeho tělo křičelo ze všech sil.

"Vás," zaskřehotal po chvíli. "Prosím, pomilujte mě. Nasaďte mi obojek, nechte mě omdlít, udělejte se mnou cokoliv... Ale pomilujte mně. Prosím."

"Tak obojek?" Pán se usmál, hrábl do nočního stolku a skutečně vyplnil jeho přání. "Ano, můj hodný pejsek... A chceš pomilovat? Tak si vyber kde." řekl a rukou opsal celý pokoj.

Jean-Luc v tomhle stavu nebyl schopen uvažovat, nechtěl uvažovat, teď chtěl být ten ovládaný, kterému je nařizováno, co má dělat... Hračka, která momentálně slouží pro potěšení. Jenže i tohle bylo ovládání a podrobení se. Zatěkal očima po pokoji.

"Já.. já nevím..."

"Ale no tak... že půjdu pryč?" pohrozil mu Pán žertovně.

Zoufale přejel celý pokoj.

"Já..." Pohled mu padl na zástěnu, za kterou bylo masážní lůžko. "Tam!"

Pán ho tedy jedním pohybem uchopil za obojek a smýkl s ním na lůžko.

"Na všechny čtyři. A pod sebe polštář… Hned!" Opět mu nařizoval a on vše ochotně plnil. A když mu se tak naaranžoval, jeho Pán přišel a jemně ho pohladil po vystrčeném pozadí.

"Pohni se, otírej se o ten polštář... Bude ti to dělat dobře."

Poslechl a chladivé hedvábí mělo na jeho slastí rozbolavělé tělo nevídaný účinek. Tiše zasténal, znělo to, jako když naříká malý chlapec.

"Jen pokračuj, pokračuj," pobízel ho Pán tiše a pak k němu přiklekl a opatrně, ale přesto rázně do něj pronikl. Tentokrát zasténali oba.

"Pohybuj se dál," zašeptal a i on se začal pomalu pohybovat. Zajížděl a zase se vynořoval z jeho těla a tiše sykal slastí.

Někdy tu chvíli nejspíš Jean-Luc přestal vnímat, nebo alespoň uvažovat. Prostě jen dělal, co dostal příkazem... A hlasitě sténal, protože to bylo úžasné. Třel se o hedvábný potah, pohyboval se tak i proti svému sladkému mučiteli a svíral potah lůžka, jakoby mu mohl poskytnout oporu.

Nic mu ji neposkytlo. A on se vznášel čím dál tím výš. A pak z něj Pán vystoupil, otočil ho k sobě čelem a znovu do něj vstoupil.

"Můj… Komorník!"

"Jen váš!" zavzlykal skoro a položil mu nohy na ramena. Druhé vyvrcholení bylo pořád blíž a blíž, teď už dobře rozuměl pojmu la petite mort.

 Když přišlo, dotkli se toho okamžiku oba společně. Malá smrt A pak jen ticho a klid. Tlukot dvou srdcí. A když se Jean-Luc probral, ležel Pán vedle něj a utíral ho ručníkem.

Polibek....

Objal ho kolem krku, přitáhl blíž a políbil sám. Vroucně a naléhavě. Neodolal, zabořil prsty do těch hebkých tmavých vlasů, cuchal je a hladil, zatímco se pomalu přestával chvět. Srdce, doposud zběsile tlukoucí, se uklidňovalo. Dostavila se ta příjemná malátnost a únava.

Vše se uklidnilo vzhledem k zběsilosti předcházejících okamžiků.

Usmíval se, hladil Jean-Luca a pak ho políbil.

"Děkuji, příteli."

"Prosím, pane," hlesl Jean-Luc a slabě se pousmál.

 

O chvíli později, opět perfektně upravený a s dokonale neproniknutelnou tváří, přikázal sluhovi, aby odemkl Pierrův pokoj. S uspokojením zaznamenal, že mazlíček si podle všeho ničeho nevšimnul.

Pak přikázal přiložit do krbu a šel zařídit Pánovu dnešní večeři. Měly být zapečené brambory se smetanou.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(ell, 26. 7. 2011 22:04)

Začíním si připadat jak čtenářský štvanec :)) - další zajímavé stránky.
Skvělá povídka. Mám ráda povídky typu "domácí mazlíček" i když tady mazlíčka pěkně vyšachovali :D

=0)

(Teressa, 10. 7. 2011 9:11)

to bolo perfektne!!! absolutne bezchybne!!! uz sa neviem dockat dalsich poviedok o tejto trojke=) uz aby tu nieco opät bolo=)

Úžasné

(Ariana-chan, 9. 7. 2011 0:29)

Skvělé, perfektní jako vždy. Všechny povídky tady jsou dokonalé a tahle rozhodně není vyjímkou. Další povedený kousek.

...

(Rowene, 8. 7. 2011 10:23)

Wow!

...

(Profesor, 7. 7. 2011 23:58)

Hezké. Je v tom sex - prudká smyslnost, žhavá vášeň - i zoufalství, ten podtón jen umocňuje vyznění povídky. Líbilo se mi to.

:)

(Salazaret, 7. 7. 2011 20:33)

Toje je opravdu dokonalé dílo! Ani nevím, co přesně napsat! Zbožňuji tyhle povídky! Je to čím dál tím víc lepší a lepší!
Děkuji!
S láskou Salazaret

Tak...

(Meira-chan, 7. 7. 2011 18:56)

...musím zase žádat o radu, :o) protože já prostě nevím, co napsat k takovému uměleckému dílu.
Oči mi netrpělivě přejížděly z řádku na řádek a mozek chtěl vědět co je dál, ale teď mi neporadí co mám napsat.
Poděkovat? Poprosit? Pochválit? Co?
Bylo to jedinečné počtení, co víc říct? Co říct o díle, které je naprosto jedinečné?

první...,

(magdata, 7. 7. 2011 16:04)

konečně mám první komentář, ale to nejspíš bude tím že sem lezu pravidelně několikrát denně a netrpělivě očekávám další povídky. Tahle mi opět potěšila, nádhera a naprosto nádherný komorník, podle mého názoru, nejlepší postava z celé trojice...

PS: od něho bych snědla i brambory se smetanou:)