Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jacku, prosím...

14. 2. 2010

 

                                  Jacku, prosím...



Loď Překvapení, ve službách Jejího Veličenstva


Ani se nad tím nepozastavil. Proč taky? Mohlo mu to být naprosto jasné, že si toho ani nevšiml. Kapitán Jack Aubrey, Šťastný Jack, jak se mu přezdívalo, nebyl z mužů, kteří se v nebezpečí starají o sebe. Vyznával zásadu: "O sebe se bojím až pozítří.“ A on, jako jeho nejlepší přítel to samozřejmě mohl vědět. Už by to mohl předvídat. Totiž to, že je napadnou, Jacka poraní, sice lehce, ale přece, a on tu bude dál pobíhat - jakoby nic. Doktor Stephen Maturin si povzdechl. A chytil kolem procházejícího kapitána za rukáv.

"Sedni si, to se musí ošetřit," oznámil kategoricky jeho překvapenému pohledu.

"Co?"

"Ta hlava."

Jack si sáhl na hlavu a podivil se, když měl na prstech krev. Až teď si uvědomil bolest. Nechal se posadit na schůdky do podpalubí, ale přitom měl stále před očima tu loď, Acheron! "Přiblížili se k nám z boku. Jakoby přesně znali polohu. Musí mít dobrého kapitána a ta loď… Au! Má o jedu řadu děl navíc, než Překvapení… Je rychlá. "

"Hm, ano," zabručel doktor a jemně mu odhrnul vlasy z čela. Acheron. Peklo samo. To byl teď celý Jackův svět. Ta prokletá loď, její dvě řady děl a tak dále. Nic víc. Jen zavrtěl hlavou. Věděl, že v tomhle stavu nemá cenu Jackovi něco říkat. Ten sotva vnímá, že ho ošetřuje. Vyčistil mu ránu na čele a potom ho přiměl trochu zaklonit hlavu.

"Máš tu třísku," komentoval svoje počínání raději, aby mu zase neutekl někam pryč. Jack se nechal. Pořádně si to neuvědomoval, ale vytrhnout se doktorovi by bylo docela těžké.

"A je to. Je venku..."

"Ano?" Jack se na něj podivně zadíval. "Díky. A jak to vypadá u tebe?"

"Jsem doktor," usmál se na něj Stephen. "Já nemůžu být zraněný, nemyslíš?" Ještě naposledy zkontroloval jestli něco nepřehlédl a zmizel někde v davu.

Jack se ušklíbl a pak odchytil jeho pomocníka. "Kolik je zraněných?"

"Hodně, pane. Nepočítal jsem to, ale ke třetině mužů to bude... Možná víc, možná míň. Práce je tu víc, než dost..."

"Běžte," mávl na něj kapitán. Věděl, že potřebnou informaci dostane nejlépe ze Stephena, ale to mohlo počkat, nejdřív museli zprovoznit Překvapení.

A doktor stejně neměl čas. Pobíhal mezi zraněnými, který pořád bylo strašně moc, a téměř nestíhal. Rozhodně nemohl každému věnovat takovou péči, jakou by si přál... Bylo jich moc. A on se cítil unavený. Jenže obvykle je to lékař, kdo jde nejpozději spát a nejdříve vstává. Zatnul zuby a dál ošetřoval, se svým nejlepším vědomím a svědomím.

Jack měl mezitím víc než dost své práce a až pozdě nad ránem se sešli u raněných. Bylo jich třicet sedm a pro pět z nich další hodiny zřejmě znamenaly poslední.


Stephen stál nad jedním z mladých důstojníků. Lord Blackney, věk... Tak třináct? Maximálně. Podvědomě to nechtěl udělat. Ale zároveň věděl, že jinou možnost nemá. Pokud nechtěl, aby těch mrtvých bylo šest. Díval se na tu zčernalou ránu a zoufale si toužil jít lehnout. Potom, přikazovalo mu jeho vědomí. Potom... Zavolal si svého pomocníka. A beze slova ukázal bradou na chlapce.

"Ta ruka musí pryč. Jestli ho chceme zachránit."

Jack se to dověděl hned a taky se hned přihlásil, že doktorovi pomůže. Přece ten mladý muž byl synem jeho přítele a navíc měl toho chlapce rád.

A tak tam stál a nechal se komandýrovat jako jiní z pomocníků, aby Stephenovi i chlapci pomohl.

Doktor to opravdu dělal nerad. Věděl, že pro toho chlapce budou první týdny naprosto strašné... Ale měl potom šanci na dlouhý život. Tolik možností... Dal mu dvojitou dávku opia a pruh silné kůže na skousnutí. Jacka nechal vyvařit nástroje. Nakonec toho chlapce pohladil po vlasech. A dal se do práce.

Nějak neměl sílu se potom na něj podívat. Rozhodně ne v té chvíli, kdy mu bral kus jeho osobnosti...

Jack dělal, co se od něj chtělo. Teď a tady to nebylo jako za bitvy. Ted měl čas všechno sledovat, ne vnímat jako při bitvě a reagovat. Ale sledovat a zapisovat si to do paměti i kdyby nechtěl.

Přece jen se na něj podíval... Stephen se zhluboka nadechl. Ne, na tohle si prostě nezvykne. Ani za milion let. A pokud někdy ano, bude to známka, že v něm všechno lidské už odumřelo. Udělal poslední řez a věděl, že tu tvář, tu obluzenou tvář, bude mít v paměti ještě hodně dlouho. Začal stahovat pahýl paže a přitom tomu chlapci pořád opakoval, tiše a konejšivě, že to bude dobré. Víc už pro něj udělat nemohl. Jen se cítil příšerně unavený.

Večer už naštěstí byl klid…

Lorda Blackneyho hlídal jeho přítel. Kapitán seděl ve své kajutě, když někdo zaklepal a vešel doktor. Nic neříkal, jen si sednul na svou stoličku a začal pomalu hrát na cello. Kapitán ho nechal. Věděl, že si Stephen potřebuje odpočinout.

Až po hodné chvíli, kdy hrál dlouhou a smutnou melodii, jíž si Jack nikam nedokázal zařadit, se ozval. Unaveně...

"Co ty? Co hlava? Krk? Nebolí? Nezanítilo se to?"

"Ne, v pořádku,“ řekl Jack, zvedl se a nalil příteli sklenku vína. "Na, napij se."

"Jsem tak utahaný, že ani nevím, co piju..." usmál se Stephen, ale sklenku přijal a vypil naráz. "Asi ti tu padnu. Tak se prosím tě nezlob."

"To nic," Jack se na něj trochu usmál a když se doktor zatvářil moc zoufale, přešel k němu a stiskl mu rameno. Nic víc.

"Už bych si měl zvyknout, vážně měl," zamumlal Stephen a nechal si ještě jednou nalít. "Nebo definitivně změnit povolání," ušklíbl se potom nevesele a ještě zkusmo přejel smyčcem po strunách. Cello vydalo smutný, kvílivý zvuk. "Už chápu, proč se říká, že Acheron poslalo samotné peklo..."

"Jen Napoleon, ne peklo. Rozhodně ne to, o kterém píše Bible."

"Hnusnej realisto," ušklíbl se znovu doktor. "Já se tady utápím ve splínu a ty mě ani tohle nedopřeješ."

Jack nic neřekl, jen mu ještě dolil a nalil si sám.

"Opijeme se? Dobrý nápad. Bude to takové... Dekadentní. Napoleon objevil skvělej způsob jak rozložit anglické námořnictvo. Bude mu hrát na city... A oni se potom sami upijí k smrti. A budou přitom fidlat na housličky..."

"Nech toho," řekl mu jeho kapitán a přítel a postavil se za něj. Nechal ho ať se o něj opře.

"Jsem v háji, definitivně. A nevím, jak dlouho mi bude trvat, než se z něj vyhrabu," odtušil Stephen se zcela kamennou tváří a když ucítil jeho tělo za svým, zavřel oči. "V háji, no. Jinak to říct neumím. Potřebuju se vyspat. Nejspíš."

"Tak pojď, pomůžu ti do postele," zamumlal tiše Jack Aubrey, a pomohl mu pomalu vstát. "Pojď, máš toho jistě dost."

"Ale mě se ta myšlenka s opíjením a fidláním na housličky líbila..." namítl Stephen s pohledem ublíženého od všeho světa. "Jsem utahaný, ale nechci mít noční můry. Když se opiju, budu mít maximálně kocovinu!"

Jack si povzdechl a řekl si, že snad jednou nebude vadit, když se mu trochu opije doktor, měl toho stejně moc. A tak ho znova posadil a nalil mu. Pak si sedl k němu

"Výborně. Ještě ty housličky... Nebo cokoliv..." Stephen do sebe obracel jednu skleničku za druhou a vůbec mu nevadilo, že není na alkohol dvakrát zvyklý.

Jack vzal housle a začal tiše, velmi tiše hrát, jako by jen pro něj. A pak přestal, sedl si vedle něj a jen seděl. Jeho přítel do sebe znovu obracel skleničku. Kolikátou už raději nechtěl vědět. Ale evidentně to zatím fungovalo, jak si naplánoval. Začínalo se to s ním trochu víc motat. Začínal ztrácet zábrany, vědomí mu zrádně podsouvalo všechny myšlenky, které si nikdy nepřipouštěl.

Jack jen dál seděl vedle něj a mlčel jako Stephen pro něj, mnohokrát předtím.

A v tu chvíli doktor pokořil další sklenku, která mu soudnost i zábrany utopila jak koťata v trošce alkoholu. Najednou cítil, že ho opravdu, ale opravdu potřebuje... A přisedl si blíž. Opřel se o něj, jen tak, klidně mu položil hlavu na rameno.

Jack ho jen podepřel, jednou paží ho objal a držel ho. Věděl, že to dnes potřebuje. Nic víc. Jen potřebuje. Sakra, věděl jak se cítí, jenže on sám si city už dávno zakázal. Jenže Stephen se po chvíli pohnul. Zvolna a pomalu. A jak otočil hlavu, přitiskl mu nos přímo na krk. Kousek pod bradu a trochu se otřel o jeho kůži.

"Hm," zabručel si, nejspíš víceméně pro sebe, a Jack mohl cítit, že se trochu usmál.

Jack Aubrey, kapitán Aubrey, sebou v tu chvíli trochu trhl, ale nechal ho. Byl opilý a oni byli dlouho na moři. A Jack byl možná občas natvrdlý v některých věcech, ale v jiných... Sakra! Taky byl rád, že se k němu někdo tak tiskne.

Dost!, zavrčel na sebe v duchu. Je to Stephen a on tohle nikdy... Ne, prostě on ne!

Ale doktor mu nedával šanci. A navíc celým srdcem věřil, že ho Jack chápe, že ví, jak to potřebuje... Aby mohl spát a klidně. A že jediný, komu na téhle lodi věří je on... Pomalu se nosem sunul po Jackově krku nahoru a nasával jeho vůni. Pižmo, pot a něco k tomu. Trochu alkoholu, možná. Přivřel oči a najednou věděl, že se stačí jen nepatrně přitisknout a dotkne se svým nosem špičky jeho nosu. A taky se zároveň potkají rty.

A on to udělal, trochu se k němu přitiskl.

Rty se na okamžik spojily v polibku. Z jedné strany skoro moc odvážném a z druhé nesmělém.

"Stephene..."

"Jacku, prosím, prosím," zamumlal doktor a znovu ho políbil. Sám o své vlastní vůli. Tohle byly ty skryté myšlenky. Tady ho soudnost i vědomí zrazovaly a vháněly Jackovi do náručí. Protože kdyby to sám, v nejutajovanější hloubce své duše nechtěl - neudělal by to.

Snad by dokázal odolat jeho ironii, jeho nátlaku, sarkasmu i hněvu, ale ne prostému ,prosím‘. To nešlo. Nešlo, ne u Stephena, toho totiž vždycky miloval... A tak si kapitán Jack Aubrey povzdechl a do svého osobního, velmi osobního deníku si v duchu poznamenal: dnes jsem ho políbil.

A Stephen nechtěl přestat, najednou jakoby ztratil hlavu, tiskl se k němu, vjížděl mu prsty do vlasů a připomínal hladového, jakoby ho ochutnával. Kdo ví k čemu všemu by došlo. O kolik vět by musel kapitán rozšířit popis své noci. Kdyby... Zrovna když Stephenovy jemné prsty chirurga nahmataly knoflíky jeho košile a skoro se dotýkal jeho holé kůže, někdo zaklepal.

Vzpamatovali se oba. A rychle. Jack věděl, že by bylo zle. A ke Stephenovu mozku ta informace taky pronikla. Takže když kapitán zavolal ,dále‘, stál od doktora na dobré tři kroky a v ruce držel housle.

Byl to jen doktorův pomocník. Přišel s dobrou zprávou, mladému lordovi se dařilo mnohem lépe, nevylétla mu horečka a klidně spí... Pomocník si myslel, že by to doktor i kapitán rádi slyšeli...

Doktor si myslel, že by svého pomocníka nejraději přetrhl vpůli. Ale potom jen kývnul hlavou a složil se na opěradle. Jakoby mozek čekal jen tuhle zprávu. Usnul přímo Jackovi na židli.

Jack si povzdechl a pak jen došel pro přikrývky, položil ho na ně na zem a přikryl kabátem. A nechal ho tak spát. Přeci jen, potřeboval se vyspat, o tom, žádná. Jen s jedním nepočítal.


Když se ráno Stephen probudil, měl poněkud zamlžený pohled, jako každý, když má kocovinu, ale kromě toho taky...

"Jak jsem se sem dostal?" zeptal se potichu. A potom dodal to zdrcující: "A co se včera stalo?"

"Nic, jen si se trochu opil. Se mnou. Dávám ti špatný příklad."

"Ach, vážně?" Doktor se ztěžka zdvihl a odpotácel se k umyvadlu v rohu. "Ujišťuju tě, že mi to nebude tolik vadit, pokud se potom probudím ve vlastní... Posteli..."

"Tam bych tě jen těžko dostával sám..."

"No dobře, tak až se s tebou budu chtít příště opít, připomeň mi, abych si sem přestěhoval síť," doktor si ochladil zátylek a opláchl tvář. "Ještě bych spal... A samozřejmě - nemůžu."

"No to ne. Už je bohužel zase den."



Velmi osobní deník kapitána Jacka Aubreyho. Včera jsem ho políbil. A jen ďábel či Bůh ví, že bych chtěl i víc. Jenže, doktor si nic nepamatuje. Nevím, jestli je to dobře. Ale vím, že příště mu naleju mnohem víc vína. I když, brandy možná bude účinnější...

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

:-)

(Akkarra, 16. 2. 2010 13:12)

Tak to "příště" bych si chtěla přečíst. :)
Jinak povídka mě moc potěšila - šťastný Jack je moje oblíbená filmová postava. Takže díky. :)

úžasné

(Hanys, 16. 2. 2010 10:07)

Bravurní! Opravdu skvělé.

krása:D

(milwa, 16. 2. 2010 0:07)

Zrovna nedávno jsem se koukala na Master and commander,vzpomněla jsem si na housle a cello,jak se ta krásná hudba rozléhala nad tmavým mořem....krásná připomínka na zmateného doktora a jeho kapitána:D ano chce to víc pití:D a třeba další díl:D

och to víno

(bacil, 15. 2. 2010 21:22)

No už vím proč se říká In vino veritas. Ha tak tohle bylo moc hezké. Hmmmm škoda, že to nemá ještě menší pokračování. O brandy totiž zatím nic zajímavého nevím,ale ráda se dozvídám nové informace ha ha ha

Tak opíjet...

(Lex-san, 15. 2. 2010 20:48)

... doktora se nám zachtělo :-)) JInak velmi povedené a dává tušit dalším skvělým postvalentýnským dárkům.

...

(Profesor, 15. 2. 2010 19:02)

Nádherné. Bitva a vyrovnávání se s ní. Tohle téma se mi vždy líbilo.

:-)

(Davida666, 15. 2. 2010 18:02)

Moc pěkné