Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj nepřítel vlkodlak

14. 2. 2010

Můj nepřítel vlkodlak

 

 

Bylo to potom, co ho Belatrix tak nádherně mrskla za zrcadlo. Ano, má drahá… ehm… no dobře, nedrahá příbuzná. Bože, jak já tu ženskou nesnáším! To její Pán sem, Pán tam. Už to slyším: šuká mě zepředu, šuká mě zezadu! Proč jen tohle musím mít v rodině? Proč?! A k tomu Black. Blbej čokl. Za zrcadlo! Debil! A kdo se bude starat o to jeho uňuchadlo mořské? No?! Armáda spásy?! No? Ne!

 

Seděl zhroucený u stěny a díval se do prázdna. Bylo po všem, jak jinak. Samozřejmě. Alespoň s tou zkruvenou věštbou bylo po všem. Po všem...

Sáhl vedle sebe pro láhev a trochu si přihnul. Už mohl, teď tu nebyl nikdo, kdo by říkal, vzchop se, to zvládneš, on by nechtěl. Kdo do háje mohl vědět, co by chtěl? Hovno! Hovno! Hovno! Zavřel oči a opřel si čelo o kolena. Whisky mu kolovala žilami.

"Siriusi..." zašeptal nakonec, skoro to ani nebylo slyšet.

 

A… dost! A to je právě ten problém. Sirius je kaput a já mám uňuchadlo na krku. Tedy ne, že bych byl armáda spásy, ale Brumbál je mrcha (tady čtenáři vyvrátím představu o kouzelném a milém dědečku), je to politik a má svoje páky. A tak se stalo, že uňuchadlo je teď na mém letním panství, Narcissa a šílená švagrová u mě doma a já mám starostí až nad hlavu. Už se nedivím Severusovi, že mi vždycky na návštěvách stáhl láhev skotské, má vlastní spotřeba stoupá.

 

Dopil svůj lok a odhodil láhev na druhou stranu pokoje. Teď si víc, než kdy jindy přál, aby byl úplněk, aby se proměnil... Pak už by se nějak dostal ven! Jako vlk ano. Jako člověk tu mohl jen sedět a utápět se v nejhlubším zoufalství. Zaručeně věděl, že TOHLE by Sirius nechtěl. Aby skončil tady. Zamčený na dva západy, bez hůlky bezmocný, jen s láhví... Kterou už stejně dopil.

Na kratičký okamžik se v něm probudil vztek.

"TÁHNI K ČERTU, MALFOYI! I S TÍMHLE POSRANÝM SAMARITÁNSTVÍM!"

 

Uňuchadlo! Ach, Merline! Proč já?!

To mě napadlo už snad posté a pak jsem otevřel dveře.

 

"Už jsi dopil? Protože jestli ano, co se přestat litovat a jít se umýt? S dovolením, smrdíš!"

"Polib si prdel, Malfoyi... Tobě na mě záleží asi tolik, co Brumbálovi na světovém míru!" odsekl Remus Lupin, zbídačelá troska, krčící se ve stínech. "Dej mi hůlku a zapomeň, žes mě kdy potkal. Já se tě o tohle neprosil."

"Ty ne, ale ten prďola, co mu záleží na světovém míru, jo. Tak vstaň a necukej se," Malfoy už stál u něj a pak ho jedním škubnutím zvedl. "Co by tomu řekli tví přátelé, vidět tě takhle? Co Harry? James? Sirius? HM? Co myslíš?"

"Kázání od Smrtijeda! To jsem to dopracoval!" uchechtl se Lupin a vyškubl se mu. Oči v bledém a pohublém obličeji stíhaly blonďatého aristokrata zhnuseným, pohrdavým pohledem. "A mimochodem, vím hovno, co by mi řekli... Protože mě tady máš už tři měsíce jako hračku!"

"Nemám tě tu jako hračku! To ty nechceš vylézt z hladomorny. Vedle máš pokoj, postel, koupelnu, ale žádný ostrý předmět. Sakra, Lupine, za chvilku začne další školní rok a ty tu blbneš! Vzchop se!"

"Žádný ostrý předmět, mojí hůlku má Brumbál zamčenou v sejfu! Krásně jste si to vymysleli, jen co je pravda!" Čaroděj se potácivě zdvihl. "A nelíbí se vám, že nejsem poslušný chlapec, to je ale smůla... Protože já nejsem. Brumbál si asi rve vlasy, když se dívá, kam jsem to dopracoval... Kam mě on sám dostal!" Otočil se k němu demonstrativně zády. A pak se bleskově otočil zpátky a vší silou, co v sobě ještě našel, po aristokratovi skočil.

Povalil ho na zem v posledním střípku odporu a zoufale mu prohledával kapsy. I jeho hůlka by stačila, bohatě... Když bude mít hůlku, bude odsud moct pryč.

Jenže Malfoy ji neměl. Vůbec ne. A pak, najednou byl na lopatkách Remius a Malfoy ho tiskl k zemi. Nakonec ho uzemnil a pohlédl mu do očí.

"Klid Reme, a teď se jdeme umýt," řekl, zvedl ho do náruče a vyšel s ním z místnosti.

"NECH MĚ, K ČERTU!"

 

I když se snažil, několik týdnů nečinnosti ho nadobro vyčerpalo. Lucius Malfoy hůlku ani nepotřeboval, stačily mu holé ruce, Remus byl slabý jak moucha. Jediné, co mu zbylo, byly nadávky. A těmi nešetřil. Proč taky? K čemu? Proč ho nenechají na pokoji?!

Jenže nenechali a nenechají. Tomu došlo, když ho donesl do příjemně vytopené koupelna a tam ho posadil na stoličku, sundal mu páchnoucí šaty a pak ho prostě shodil dolů.  

Remus jen vyhekl, když ho objala teplá voda a najednou sám sebe ucítil. Tři měsíce... Zavřel oči. Nechtěl to. Ani za nic nechtěl přijmout milosrdenství a už vůbec ne z rukou někoho, jako byl Malfoy.

"Nech... Nech mě být, Luciusi. K čertu, mám tě prosit, nebo co?!"

"Nechci, abys prosil, chci, aby ses umyl," hodil po něm Lucius mýdlo. "Navíc mám dojem, že truchlení tři měsíce je víc než dost. Je třeba znova žít. Přestaň už fňukat, vlku..."

"Víš, Luciusi," zaklonil Lupin hlavu a stihl ho takovým pohledem, že by ho málem srazil na místě, "přeju ti, opravdu ti přeju, z plna srdce, abys taky někdy přišel o někoho blízkého. O někoho, koho miluješ. Potom ti s radostí řeknu, co ty teď mě... S radostí si přisadím, jako si teď přisázíš ty. Jste oba stejní, ty i Brumbál..."

"Víš, Vlku, nevědomost ta je sladká. Budiž ti však útěchou, že já už někoho ztratil. A tak vím o čem mluvím. A tři měsíce v nečinnosti… Pokračovat takhle dál, zabije tě to. To se Brumbálovi do krámu nehodí. Stejně jako předčasná má či Severusova smrt."

"Nech si to, ano? Nech si to pro někoho, kdo bude ochoten poslouchat." Lupin vzal mýdlo a pomalu se ponořil do bazénku s vodou. Cítil, jak se mu vlní kolem krku, úst, nosu... Sjel a lehl si na dno. Nechtěl už ho poslouchat, chtěl, aby ho nechali na pokoji. A teď stačilo jen počkat. Jen dostatečně dlouhou dobu počkat. Zavřel oči.

Najednou s však voda zavlnila a do něj něco narazilo. Kolem těla ho sevřely dvě paže a obličej pohladily bělostně platinové lokny, které se kolem něj ovinuly jako malá chapadla mořských řas

Vnímal to, ale jen na okraj. Byl odhodlaný to tentokrát dokončit. Neměl naději, že se odsud někdy dostane, uvědomoval si, že ani jako vlk by to nedokázal, už tu byl donucený strávit dva úplňky a nepomohl si... Brumbál mu chtěl zabránit, aby si sáhl na život. Paradoxně ho k tomu ale dohnal.

Ale pak ho ty paže vytáhly k hladině. Už skoro nedýchal a tak se nad ním zmáčený blonďák sklonil a přitiskl svá ústa na ty jeho. Hnal do jeho plic vzduch a doufal, že není pozdě. Ale snad ne, srdce mu ještě bilo

Najednou se vlkodlak rozkašlal, z úst mu vytekl tenký pramínek vody. Teď už to nešlo... Vytrhl se mu, obrátil se na bok a rozkašlal se znovu. Plíce ho nechtěly poslouchat, ale nakonec je ovládl. Když konečně chytil dech, udeřil vztekle pěstí do podlahy.

"Nenávidím tě, Malfoyi! Nenávidím tě!"

"Já vím a to je dobře," usmál se Lucius a poprvé si uvědomil, že se konečně sám usmívá. Nenávist. Alespoň to nebyla prázdnota

"O co ti jde?" pokračoval vlkodlak chraptivě a udeřil znovu, aby svá slova zdůraznil. Ležel před ním nahý, mokrý, ponížený, že to ani víc nešlo, a naprosto na dně. "Oč vám sakra jde?!"

"O to abys žil. Nic víc. Můžeš si vybrat, vlku, buď tě donutí okolnosti, nebo umřeš a už nepomůžeš nikomu. A pak byla Blackova smrt zbytečná."

"Jak šlechetné!" vyprskl Lupin. "Chcete abych žil a přitom mě pomalu zabíjíte! Nechcete si v tom udělat konečně jasno?!"

"Jo? A jak se přestaneš pomalu zabíjet? To ty sám si způsobuješ bolest. Jen ty sám."

"Brumbál se plete do věcí, do kterých mu nic, ale zhola nic není!" Lupin se potácivě posadil. "Už nemám jinou možnost! Tohle je jen měkčí forma doživotního trestu. Myslíš, že někdy dostaneš povolení mě pustit ven? Nebuď naivka, Luciusi..."

"Pokud sis nevšiml, jsme tu zavření oba, příteli!" zabručel Lucius a pak si stiskl levé předloktí. Pán volal. Ale slabě, zatím spíš zkoušel.

"Oba? Já tedy nevím, ale tohle sídlo je tvoje, tahle koupelna je tvoje, všechno ti tu říká pane, od všeho držíš klíč. Já jsem jenom ubohý vězeň, který ani neví, co spáchal. Proč mě tu držíš? A nekrm mě těmi historkami o Brumbálovi a jeho šlechetné snaze mě zachránit, to ti nesežeru. Pročpak mě tu držíš, ctný Luciusi..."

"Protože, kdybych to kurva nedělal," zavrčel Lucius," tak… tak..." Stiskl rty a sevřel si víc předloktí. "Musím jít. Objevím se. Pokus se neutopit. Raději se najez!" S tím mu hodil klíče od pokojů a podešel

 

Nebetyčnej idiot, zavrčel si pro sebe Lupin v duchu. Kretén a debil, přidával mu další krásné přívlastky. Toho Brumbál nepochválí, protože dát vězni klíče od vlastní kobky je nápad hodný útlumu mozku...

 

Levou ruku už necítil. Brněla mu a záda i tělo bolelo. Ruku si podpíral o tu druhou a zcela iracionálně toužil po svém domově. Po Narcisse a Dracovi. Chtěl domů a místo toho – jeho společné vězení...

"Domov," hlesl a klesl u zdi.

Jestli ale čekal, že mu přijde někdo, kdokoliv na pomoc, bylo to očekávání nanejvýš naivní. Dům byl tichý a opuštěný. Narcissa uklizená do bezpečí, prozatím i s Dracem, který se měl za pár týdnů zase vrátit do školy. Domácí skřítci všichni pryč, až na několik nejvěrnějších, kteří naštěstí byli i tak hloupí, že uměli držet pusu. A pak taky On.

Ale ne, ten už tady určitě nebyl. Dal mu klíče, ten už je dávno pryč, konečně se ho zbavil, leží někde na dně mořském a je po něm... Brumbál byl nebetyčný idiot, když vymýšlel tenhle plán.

Pomalu se vytáhl na nohy a vydal se do útrob domu. Zcela automaticky vzal za kliku Remusových dveří, snad aby se přesvědčil, že je opravdu pryč.

 

Vlkodlak spal ve své posteli, nohy pokrčené, vlasy umyté. Vedle něj ležel svazek klíčů.

"Blázen," řekl tiše a pak pomalu odkulhal pryč. Do koupelny, kde napustil jezírko a vklouzl do něj. Bolavé svaly se uvolnily a on začal trochu plavat, bylo to nutné, i když to bolelo jako čert.

Nabízela se ovšem otázka, proč ten "blázen" neodešel. De facto, dal mu svobodu, proč toho nevyužil, proč neudělal oč se snažil tři měsíce každý den? To přece nedávalo smysl... Ani trochu. Chcete abych žil a přitom mě pomalu zabíjíte, bleskla mu hlavou Lupinova slova.

Pcha, a co on? Jeho to nezabíjelo? Severus mohl hrát hru dvojího agenta a on? On musel být loajální. Co mohl dělat? On… Jeho držel Voldemort pod krkem a Brumbál u kulek.

A k tomu tenhle vlk. Vlkodlak. Něco tak rozporuplného, až by se jeden rozplakal. Poznal ho jako zakřiknutého kluka, obrovského bojovníka s nepřízní osudu a osudem zlomeného člověka. A toho on dostal na starost, tomu se vážně nedalo říkat jinak, než ironie

Osobně by bral menší, ale nic se nedalo dělat. A chvilku klidu? Ne, tu s vlkem nepoznal. Povzdechl si, ztěžka si vylezl z bazénku a pak se zabalil do osušky. A nakonec se dopajdal do svého pokoje.

Jen co položil hlavu na polštář, ozvalo se od dveří uchechtnutí.

"Smrtijedi se neučí chodit potichu? Divím se, že s tím tvým dupáním jsi neprobudil i duchy pod zemí..."

"Běž si lehnout, Lupine. Když mě dnes otravoval Brumbál i Voldemort... Opravdu vtipné."

"Probudil bys i mrtvého, kdyby ses mu prošel nad hlavou," odtušil vlkodlak posměšně, ale překročil práh. Lucius musel uznat, že jeho kroky nejsou slyšet vůbec, jakoby se snad vznášel. "A vypadáš strašně, kde je tvůj pověstný šarm?"

"Po několika minutách Cruciatu bys taky byl tuhej, opravdu byl. A cože nespíš?"

"Cruciatus? Na vlastních lidech? Voldemort se odrovná sám?" pokračoval Lupin, jakoby se nechumelilo a pak si sedl na postel. "Stáhni to ze sebe, namažu ti to něčím."

"Nic tu není. Nedělej si starost." Lucius sykl a pak přeci jen poslechl

"Nic to není," pitvořil se po něm Lupin s chutí a ukazováčkem přejel po tepající jizvě. "Jak říkáš, nic to není... Kde máš nějakou mastičku? Netvrď mi, že tě Severus nezásobuje."

"Šuplík… První. Je tam něco. Co myslíš, čím jsem ti mazal na rány, co sis udělal?"

"Já se o to neprosil," odsekl Lupin. "Nevím, co jste si představovali, že udělám, uchlastám se k smrti, utopím se? Brumbál mě našel plavat v moři a ztropil poplach. Jaká ironie, chtěl mi zabránit v sebevraždě... a málem mě k ní dohnal. Otoč se."

Luciu se otočil a pak už jen tiše vzdychal, jak Lupin tlačil na rozbolavěné svaly. Věděl, že to bolí, že to bude teď bolet pokaždé, co jde za Voldemortem. A záviděl Severusovi... i když netušil, co vlastně, ale záviděl

"Jste zabedněnci jeden jak druhý," pokračoval Remus v samomluvě, zatímco pečlivě rozmasírovával čerstvou jizvu. "A Brumbál by měl přestat číst ty staromilské příručky o zvycích vlkodlaků a jejich partnerském soužití."

"Prosím?" Lucius zvedl hlavu. "Jak to myslíš?"

"A hele, tady někdo netuší..." Lupin se na něj podíval. "Co jak myslím? S tím partnerským soužitím? Sirius a já jsme byli milenci, pokud se ti to ještě nedoneslo."

"To vím, jenže proč by Brumbál... A doprdele!" zaklel zcela nearistokraticky Lucius. "On mě chtěl pro… tebe? Jako náhradu?"

"Ale kulový," utrhl se na něj Lupin a vztekle zavrtěl hlavou. "Ne, automaticky předpokládal, nevím, kde to vyčetl a nezajímá mě to, že když jsem přišel o Siriuse, automaticky... Hergot, on prostě přepokládal, že při nejbližší příležitosti skočím snad z mostu, či co."

"Nevím, co si ten dědek představuje. Nevím, co chce a je mi to jedno. Až tohle všechno skončí, budu jen doufat, že… No nic." Lucius si zase lehl a jen ležel

"No povídej, to by mě zajímalo, v co může někdo jako ty doufat!" Lupinovi se v mžiku vrátila ta jeho přezíravost a sžíravá ironie. "Povídej, to mě zajímá, když už jsi můj hlídací pes."

"Jen chci aby to přežila má rodina. A nechtěl jsem, abys ses smál."

"Já se nemůžu smát? To bys mě ale vážně pobavil..."

"Nechtěl jsem Lupine, abys měl srandu z mých jemnocitů. Jinak je mi to srdečně jedno!“

"A ty jsi ze mě srandu neměl? Prý, vzchop se, on by to tak nechtěl... To byl tedy soucit na nejvyšší úrovni, to ti povím. Ale víš co? Taky je mi to srdečně jedno." Remus se zdvihl a než stačil Lucius cokoliv říct, namítnout, klaply za ním dveře.

"Neměl jsem srandu. Nikdy nemám," řekl tiše Lucius, zachumlal se do deky a usnul.

 

Tu noc jsem spal podivně klidně. Lupin už začal komunikovat a nechce zabít ani mě, ani sebe. Myslím, že naše vztahy se začínají lepšit.

I když mám za zadkem na jedné straně Voldemorta a na té druhé Brumbála.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Falkira, 18. 2. 2010 10:55)

Tady vyvstává spousta otázek... rozhodně to může být ještě zajímavé. :)

:-)

(Min, 15. 2. 2010 9:04)

tohle se mi moc líbí. Nahlíží to vskutnu neobyčejně zajímavě :-)

...

(Profesor, 14. 2. 2010 16:25)

Zajímavé, opravdu. Netuším sice, proč Brumbál svěřil Rema zrovna Malfoyovi, ale je to zajímavé.