Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj...!

9. 7. 2009

Můj…!

 

Nevím proč to tak vždycky dopadne. Kdykoliv máme někoho hlídat, a to na víc dní, nikdy podotýkám, nikdy tam nejsou dvě postele, ale jen jedna a v těch několika "dokonalejch" případech s jedinou dekou. Samozřejmě společnou. A samozřejmě, ten malej zakrslík si ji během noci celou zamotá kolem sebe jako kokon. A ráno se pak diví, že jsem na něho přitištěnnej, jenže mě je vážně zima. Proč mi nechce věřit?!

 

"André!" ozvalo se v tu chvíli zpod polštáře naštvaně. Semir Gerkhan se probudil. Dobré ráno, krásný den! "Zase se na mě lepíš, jak moucha na mucholapku!" upozornil ho potom, už trochu méně nabručeně. A světe div se, postoupil mu část deky.

 

"Je mi zima!" zavrčel jsem a vklouzl pod tu uvolněnou část. Okamžitě jsem cítil lépe a ospale. "Hm..."

 

"Máš si říct o další deku," zamumlal Semir z polospánku a objal polštář. Pak ovšem vyskočil jako kdyby ho píchla vosa. "A kde máme hlídanou osobu?!" zařval na celé kolo.

"Hlídaná osoba je teď s Bonrathem a Herzbergerem. Přece přišli na střídání.."

"A to mi to nemůžeš říct rovnou?" Semir na chvilku zadržel dech a podíval se na parťáka stylem "Ty za to můžeš!". Nakonec ale přece jen zalezl zpátky. V pokoji nebylo právě nejtepleji a podlaha vysloveně studila. A on, jako každý poměrně normální člověk, když jde spát, toho na sobě moc neměl.

Za to André na sobě měl kalhoty i svetr, jak mu byla v noci zima a teď se taky ke kolegovi tiskl, jako… No, jako k někomu blízkému a v polospánku vcelku spokojeně brumlal.

Ale Semir se pořád tvářil jako špatně naložená okurka. Ta Andrého blízkost mu byla podezřelá. A hlavně iritující! Jak si tu tak klidně může spát, něco si mumlat ze sna, tvářit se spokojeně a vypadat... Semir zničehož nic polkl.

SEXY, našeptalo mu podvědomí. Na tom by nebylo nic až tak divného, André byl přitažlivý, ženy se za ním otáčely. Ale to byly ženský, kruci! Ženský si o něm klidně mohly říkat, že je sexy, že má hezkej zadek... Ale kruci! To si mohly říkat ony. ON NE!

Jenže… Nestačil domyslet a měl kolegu přitisknutého ještě víc na sobě a teď už regulérně spícího. Zavrtěl se a André si ho k sobě přitiskl jako plyšového medvídka. A docela drze mu ten holomek funěl do vlasů!

Měl chuť ho praštit, aby neudělal něco jiného. Jenže momentálně nemohl nic. Skoro se nemohl ani hnout, jak byl přitisknutý na jeho hrudi a sevřený jeho pažemi jak ve svěráku. Jestli někdy litoval, že je menší a hubenější, bylo to teď. Protože André spal a nevypadalo to, že by se hodlal tak brzo vzbudit.

Jenže po půl hodině toho měl dost. André si klidně spí a co on? Potřeboval by na záchod, spát se mu taky nechce… A sakra! Zatracenej André a ty jeho nápady.

Napřed to zkusil jemně.

"André," zahučel mu do ucha a trochu se zahemžil, aby se vyprostil. Kolega nic. Semir s velkou námahou vyprostil jednu ruku.

"André!" zopakoval důrazněji a popleskal ho po tváři. Voněl nějakou vodou po holení a moc příjemně. Ale spal dál. Semir se naštval.

"Sakra, André!" křikl nakonec a pořádně sebou zamlel, aby ho přiměl ho pustit.

André otevřel oči, zamžoural na něj a pak, když pochopil, co po něm chce ho pomalu pustil Ale vypadal tak bezbranně, když se jeho kolega vyvlékl z objetí a postavil se na studenou zem... Jenže to netrvalo dlouho. Jakmile se peřina uvolnila, zmizel pod ní celý.

"To jsem si mohl myslet," povzdechl si Semir a opatrnými krůčky po studené podlaze se vydal do koupelny. Tam se dal jakž takž do pořádku a konečně ho napadlo, aby se podíval kolik je hodin.

"Páni," uklouzlo mu poté. "Půl pátý odpoledne..." povzdechl si, ale vlastně se ani nedivil. Hlídkovali celou noc, spát šli asi tak kolem páté, utahaní jak koťata, v osm předali službu a zalehli znovu. Ale stejně to bylo pozdě. Pro jeho žaludek rozhodně. Vrátil se po špičkách zpátky do pokoje a rychle se oblékl. Vážně tam bylo chladno. Potom zatřásl kolegovi s ramenem.

"Půl pátý! Heeej, prober se! Co bys řekl na nějaký oběd, nebo tak?"

"Oběd?" Střapatá hlava vykoukla z pod peřiny. "Hm..." Muž zamrkal a pak zívl. "Jo, oběd," koukl na hodinky, "večeři, snídani, jakkoliv to nazveš, dal bych si." André si sedl na posteli a protáhl se.

"Bože, já bych spal až bych brečel."

"A já bych jedl, až bych brečel..." opáčil Semir klidně a hodil mu bundu. "Oblíkej se a jdeme. Ať potom neskuhráš, proč jsem tě nevzbudil." Neodolatelně se usmál.

André tedy vstal, zaplul do koupelny a za pět minut se objevil v použitelném stavu, jak to sám nazval. Oblékl si bundu a vyrazil se Semirem vstříc nějakému rychlému občerstvení. Protože nevěřil, že by před službou měli čas si dát něco většího.

Ale v tomhle měli jakési štěstí v neštěstí, docela slušné rychlé občerstvení o ulici dál, než kde měli prozatímní útočiště. No, rozhodně tam dělali výborné bagety, po kterých se mohl Semir utlouct. Když jednu zkonzumoval, zapil vodou, znechuceně pohlédl na hodiny, které tikaly na stěně o pár metrů dál.

"Proč vždycky musíme mít noční služby my a ti dva se mohou v klidu vyspat?"

"Protože jme mladší a vydržíme víc?" zeptal se s plnou pusou André a smutně pokukoval po restauraci, ze které to vonělo polévkami a jakýmsi dobrým, zvláštně kořeněným jídlem.

"Pche! Někdy si připadám jak stoletý stařík. Aspoň zatopit by mohli. Nehodlám spát v kalhotech a svetru, jen abych se zahřál!"

"Hm, to mi povídej, zase ukořistíš deku a já bych si snad na každou takovou akci bral spacák, nebo co."

"Híml, já za to nemůžu! Doma spím sám, v jedné posteli! Nemusím se o ni s nikým dělit!" Semir trochu nafoukl tváře, ale potom si jen povzdechl. "Když tak do mě šťouchni, kdybych ti ji zase sebral."

"To jsem zkoušel, ty ses ošil, řekl jsi mi Andreo a zase nic," usmál se parťák a mrkl na něj. "Jak je to vlastně teď s váma dvěma?"

"Nemluví se mnou a kdyby mohla, tak mě utluče nějakým hodně tlustým spisem. Ale jenom bůh ví, proč," Semir pokrčil rameny. Hádky s Andreou nebyly ničím novým. A taky jim to poslední dobou moc neklapalo.

Parťák na něho lišácky zamrkal. "No vidíš. A mě ta nová z oddělení daktylky zase řekla, že si mám rozmyslet, jestli pozvu a rande tebe, nebo ji, s oběma to prej nepůjde. Asi na tebe žárlí, že ti vždycky zvednu telefon."

"Haha," udělal posupně Semir. "Víš, až tahle šílenost skončí," nadhodil potom a začal konzumovat druhou bagetu, "tak v tom bytě zatopím a pořádně to oslavíme, bereš? Opijem se!"

"Šampaňské, holky a my dva, beru!" zasmál se kolega a znovu se smutně podíval na restauraci. To parťákovo zaujetí pro bagety nechápal.

"A mimochodem. S tím telefonem... Je to naprosto jednoduché. Mě to zvedneš pokaždé, poněvadž musíš," ušklíbl se Semir potutelně. "A jí bys to zdvihl rád, jenže většinou nemůžeš. Taková je pravda, kamaráde." Spořádal bagetu a náhle se lítostivě zadíval týmž směrem, jako André. "No jo. Za prvé trochu mimo naši cenovou kategorii. Za druhé už máme málo času. Bonrath s Herzbergerem ho přivezou každou chvíli. Leda by se stal zázrak a šéfová si ho nechala v base."

"Zázraky se nedějou, na to by sis mohl zvyknout," řekl trochu smutně André a pak si nechal zabalit ještě dvě bagety s sebou a k tomu dvě láhve Coca Coly, o které doufal, že je udrží ve stavu bdělém další noc. Už jim to vážně lezlo na nervy a tím víc, že šéfová je tímhle podle něj jen trestala. Klidně toho chlapa mohla nechat v base. Ale ona ne, ona chtěla aby byl mimo...

 

"A ještě předají službu před dobou!" zabručel Semir, když ho při odemykání bytu zarazil šramot. Samozřejmě tam byli. Bonrath, Herzberger a s nimi "hlídaná osoba", malý úředníček středního věku, který náhodou odhalil velký podvod, napřed se pokusil přiživit a potom celou věc ohlásil. A skončil na krku jim.

"Jo," zabručel André, ale pak se usmál a přátelsky mrkl na oba kolegy. Ano, zlobil se, ale zlobit se doopravdy? Ne, to nešlo.

Úředníčka zase poslali sledovat televizi a sami se posadili nad novinami, co jim tam kolegové nechali spolu s trochou zásob a nějakou minerálkou.

"Nezkusíš vařit?" nadhodil po chvíli André, když pozoroval tu hromádku a přemýšlel, jaká variace na téma špagety by byla nejstravitelnější.

"Mohl bych, co?" opáčil Semir a rychle prohlédl zásoby. "Moc slavné to není, ale zkusím, co to dá," zvedl se a poodešel k lince. Měl pravdu, slavné to nebylo, ale zase nebyli odkázáni na mražené věci a podobně. Zelenina byla čerstvá. Aspoň, že tak. Rychle nakrájel cibuli, osmahl, přidal trochu mletého, pár rajčat, paprik, osolil, opepřil, dal vařit nudle a otočil se na Andrého.

"Já vařím, ty prostíráš a meješ nádobí. Spravedlivá dohoda," zašklebil se.

"...ch né!" protestoval na oko André, ale usmíval se u toho. A Semira znova napadlo, že je moc pěkný, když se takhle usmívá.

"Dobře, tak jo," André se zvedl a šel vylovit talíře, příbory a nějaké ubrousky, co tady byly. Prostřel pro dva a na linku nachystal talíř pro jejich "osobu" která se teď dívala vedle na jakýsi televizní kvíz.

"Tak, můžeme servírovat, monsieur chev."

"Pozveme ho?" zeptal se Semir s potutelným úsměvem, ale zároveň zavrtěl hlavou. André mu oplatil spikleneckým mrknutím.

"Může počkat."

"Taky si myslím," menší komisař odstavil špagety, zamíchal do nich masovo-zeleninovou směs, hodil vše na talíř a posypal vydatně sýrem. "Prosím," usmál se potom.

A jeho kolega si v tu chvíli musel přiznat, že na rčení "co je malé, to je hezké" bude přece jenom špetka pravdy. A možná víc, než špetka.

 

Semiri sice svému kuchařskému umění důvěřoval, ale když viděl, jak se André, sedící naproti němu, v tom talíři rýpe, přepadla ho nejistota.

"Chutná ti to vůbec?" zeptal se tiše.

"Jo, chutná," řekl André a trochu šaškovsky si nabral kus špaget a ty mu teď čouhaly z pusy. Zakoulel očima a Semir zvedl oči v sloup. Jeho kolega byl nenapravitelnej. Dal se do jídla, ale pak si všiml, že ho André po očku pozoruje. Samozřejmě se snaží být nenápadný, ale pozoruje ho.

"Mám snad špinavej nos?"

"Ne, proč?" zvedl André hlavu.

"Že mě pořád pozoruješ."

"To já jen tak, jak si pěkná a schopná kuchařka."

"Ach ano, hned by sis mě vzal, co?" začal Semir kašpárkovat také. "To abych si honem pořídil krajkovou zástěrku a čepeček." Kdyby měl po ruce jablko, hodil by ho po něm. Jenže neměl nic. Tak po něm mrštil jen pomyslným předmětem a dojedl svou porci.

"Hm, takovej ten bílej, krajkovej a stejnou zástěrku, to by ti slušelo..." mrkal na něj dál André a pak se pustil znova do jídla. Rád Semira zlobil, bylo v tom něco… osvobozujícího.

"Hele, ale musel bych si oholit knírek a s tím nepočítej!" zaútočil parťák dalším pomyslným předmětem, zdvihl se, dal svůj talíř do dřezu a nandal třetí porci. "Můžeš začít s nádobím, já mu to odnesu. Nebo si bude stěžovat, že jsme ho nechali o hladu a šéfová nás roztrhne jak hady." S tím zmizel v druhém pokoji.

Chvilku byl klid, jen televize hrála. Pak se ozval jakýsi šepot, cinkání vidliček o talíř a najednou byl Semir zpátky. Rudý jak rak, oddechoval, jakoby běžel maratón a tvářil se... Naprosto bezbranně.

 

"Co je?" zvedl André hlavu od nádobí. Semir jen šokovaně zavrtěl hlavou.

"Tomu neuvěříš... Ten... ON mi dělal návrhy. ON!" Vypadal, že neví, jestli se smát, nebo brečet.

"On ti dělal návrhy a jaké? Povídej přeháněj!" usmíval se lišácky parťák a přitom drhl nádobí v dřezu. Docela se mu líbilo malého kolegu popichovat, ale to jak zděšeně se tvářil... No, no, ale jo líbilo.

Semir trochu zalapal po dechu. "NO, že prý jsem moc hezký a jestli bychom se nemohli po skončení případu vidět... Já si napřed myslel, že si dělá srandu. Ale nakonec řekl, že nikdo s ním nebyl nespokojený... Kristova noho, potřebuju se napít." Popadl nejbližší láhev Coly a pořádně si zavdal. "Chápeš to? No, chápeš to?" zeptal se potom Andrého, který se pochechtával. "Nesměj se kruci!"

"No, jenže to nejde, tak co? Jsi hezkej chlap, to víme všichni i Andrea. Jsi hodnej, jsi. Slušnej taky a navíc máš dobrodružný povolání. To se ženskejm, a nejen jim, líbí, tak co se divíš?" André se nepokrytě bavil a pak se konečně přestal smát, domyl nádobí a utřel si ruce do utěrky. Pak k němu došel a zvedl mu prstem bradu.

"Vlastně se mu nedivím, jsi prostě sladkej." Mrkl na něj a pak mu rychle prstem přejel po čelisti a byl zase pryč. Přesněji z palného pole utěrky, kterou měl v dosahu zase Semir.

Ten zůstal šokovaně stát a nezmohl se na slovo. Všichni se zbláznili, včetně mě, napadlo ho nakonec. Napřed tu já ráno zírám na Andrého a myslím si, jak je sexy, pak mi dělá návrhy zadržený, který nesedí jen z rozmaru šéfové, a nakonec mi André řekne, že jsem sladkej... Ruka mu mimoděk vystřelila k tváři. Ten dotek ještě cítil. Což neměnilo nic na tom, že tomu jaksi nemohl uvěřit. Nebo to spíš nemohl pochopit.

"Sakra," hlesl, když se po chvíli vzpamatoval.

André se na zaraženého parťáka zkoumavě podíval a pak se trochu usmál. Nedivil se Andree, že se jí líbí. Semir byl pěknej chlap, i když malej, a hlavně bezva kamarád do nepohody. Takže bylo naprosto nelogické na něj zírat a dokonce si představovat jak ty úzké ty chutnají…

"Tumáš a pokračuj," hodil mu náhle parťák utěrku a promnul si kořen nosu. Naprosto v klidu. Neučinil žádný pokus ho praštit, nebo tak podobně. Spíš se zadíval na dveře do pokoje. Ale pak se odhodlaně zvedl a šel. André v tu chvíli nechal nádobí nádobím a přitiskl se ke stěně, aby mohl poslouchat.

 

"Chutnalo vám?" ptal se právě Semir.

"Bylo to výborné. Vařil jste sám?" odpověděl mu suchý, skřípavý hlásek toho úředníka.

"Jo. Vařil. Jsem rád, že vám to chutnalo."

"A co moje nabídka, přijmete ji? Opravdu s mnou ještě nikdo nebyl nespokojen..." Zvláštní zvuk. Kdyby mohl, tak by viděl, že zadržený učinil pokus Semira pohladit po koleni.

"Sakra, nešahejte na mě! A ne, nepřijmu! Protože, až vy se vyhrabete z kriminálu, budu už dávno v důchodu!"

"Budete sexy i jako mrtvola..."

V tu chvíli malý komisař zase vpadl do kuchyně. Tentokrát rudý vztekem.

 

André se musel ovládat, aby na toho malého hnusného skrčka, co mu osahával a obtěžoval JEHO parťáka, neskočil.

Najednou udělal něco naprosto nečekaného i pro něj. Rychle chytil zuřícího Semira a objal ho. A uvědomil si, že tiše v hloubi duše vrčí vztekem.

"Ehm, André?" pípl Semir nesměle po chvíli, kterou si vzdor všemu, neskutečně užíval. V hloubi svého podvědomí samozřejmě. Ale nebylo to nepříjemné. Byla to taková jistota v tomhle světě, kde na okamžik nerozuměl ničemu. Pevné objetí, pevná hradba svalů... Přistihl se, že podvědomě čichá Andrého kolínskou. A uvědomil si, že podoba mezi jmény Andrea a André je až svůdně nápadná...

"Hm?" André si konečně uvědomil, co dělá a malého parťáka pustil. Pomalu. Nechtělo se mu. A už vůbec ne... "Příště mu jídlo nesu já a když mě naštve hodím mu to na hlavu, souhlasíš?"

"Ale ne," ušklíbl se Semir. "Přece mu nedopřeju pocit, že vyhrál, nebo že se ho snad bojím." Zastupovat mě nemusíš, ale kdybys mě pokaždý takhle objal, rozhodně bych se nezlobil, pomyslel si ještě a na malý okamžik zabojoval s touhou se k němu přitisknout.

"Příště vařím já a vyberu něco nechutnýho, odpornýho... Hm, třeba noky se strouhankou!" André se zatvářil skoro vítězoslavně. Ono, když na to došlo byl dost poťouchlý. Pak se podíval na Semira a trochu si povzdechl, ale jen trochu a tiše.

"No dovol! A co my? Mě noky se strouhankou jíst nedonutíš!" ohradil se parťák a rázně ho píchl prstem do hrudi. Na vteřinu zadržel dech, když ucítil ten výboj, který mezi nimi proběhl. "Noky se strouhankou jen pro něj, jo?" zašeptal nakonec.

"Ne, my si uděláme… Třeba pizzu, nebo si objednáme něco z té restaurace, třeba kuře na rozmarýnu s citrónovou krustou a pečenými brambory ve slupce, co ty na to?"

"Hm, beru..." Semir se trochu zasmál. Přistoupil k němu a... Najednou se dveře od bytu rozletěly dokořán s ohlušující ránou.

 

Úředník ve vedlejším pokoji zaječel zděšením.

Semir od sebe Andrého instinktivně odstrčil a vytasil zbraň.

Všechno se odehrávalo ve strašném tempu.

André rozrazil dveře vedoucí do obýváku. Pistole dvakrát zaštěkaly a jeden útočník nečekal na nic a vystartoval na chodbu.

Semir za ním.

André mezitím strhl úředníčka k sobě na zem a rozhlížel se po pokoji. Útočníka zasáhl, tím si byl jistý, ale kde je druhý? Za jedním se hnal Semir, ale byli tu skutečně jen dva? Jen dva? Nevěřil tomu.

Opatrně vykoukl zpoza převráceného křesla, pistoli v pohotovosti a poslouchal. Jakmile zaslechl cvaknutí závěru, zase byl za pohovkou.

Ozvaly se rány, jako z lehkého samopalu a on se jen mohl tisknout zemi a druhou rukou přidržovat toho muže u sebe.

Najednou bylo ticho.

 

Vůbec se nezdržoval sbíháním schodů, snažil se spíš přeskakovat zábradlí, ale ten chlap měl hrozně rychlé nohy. A asi byl i vyšší. Pak uslyšel dole klapnout domovní dveře.

"Do hajzlu!" zaklel nevybíravě a sáhl do kapsy pro mobil. Ve chvíli kdy vytáčel číslo, ozvaly se seshora výstřely. André!, uvědomil si poplašeně, bleskurychle se obrátil a běžel zpátky. Zahlédl postavu v černém, jako nosí příslušníci zvláštních jednotek, jak běží nahoru.

Ačkoliv ho všechno táhlo, aby šel zjistit, jak je na tom André, musel za ním. Udýchaný, vzteklý, ale běžel co mu síly stačily. Dolů to bylo lehčí, pomyslel si, když se blížili ke střeše.

 

André se nezvedal a čekal. Poslouchal, protože tady neměl kam utéct. A jeho hlídaná osoba se vedle něj třásla strachy.

Nakonec zaslechl dupot nohou a klení. Vykoukl a kulka mu málem lízla tvář, zase se schoval zpět a pak uslyšel kluky ze zásahovky. Snad nikdy je neslyšel raději.

Byl cítit kouř, dýmovnice, André i svědek začali kašlat. Pak pár výstřelů a kdosi stál blízko něj. André se překulil a když muž zmáčkl spoušť, zmáčkl ji také.

On se neminul, naštěstí…

A pak už u něj i svědka byli kluci ze zásahovky.

To co se dělo pak byla, no skoro rutina, dalo by se říct. Ano, sanitka, policejní auta, on s kyslíkovou maskou na obličeji, jak se nadýchal z dýmovnic a pak všichni odjeli a on zůstal sedět na schodech před bytem. Cítil se podivně otupělý, ale slíbil šéfové, že tu počká na Semira. Hlášení dodají společně.

 

Vyběhl nahoru, ale hned mu bylo jasné, že dneska vážně nemá svůj den. Už druhý podezřelý mu utekl. Střecha byla prázdná. Sice ji prohledal, ale zbytečně. Útočník zmizel, jen to hvízdlo. Semir si ulevil další sprostou nadávkou, ale čas už zase začínal pracovat normálně a s tím se mu taky vracelo normální vnímání situace. Někdo objevil byt, který sloužil jako úkryt pro svědky. Ten někdo na ně zaútočil. Ten někdo s největší pravděpodobností nebyl sám. Ale taky utekl. A najednou mu sepnulo. André!

Jestliže předtím dolů běžel, tak teď překonal snad všechny světové rekordy. A málem se o něj přerazil, jak tam tak seděl na těch schodech, schoulený a ztracený. Už vůbec se nepozastavoval nad tím, co dělá, nebo nedělá. Někdy je prostě lepší nechat mozek vypnout.

 

"André!" vykřikl a rychle si ho osahal, jestli má všechny kosti tam kde má, jakož i jiné součástky. Pak ho prostě na ty schody povalil a políbil. Zuřivě, vášnivě. S tak ohromnou úlevou, že je v pořádku, až se mu chtělo omdlít.

"Semire!" André skoro vyjekl, když se přihnal jak velká voda, nejdřív ho rychle prohlédl a pak políbil. Měli štěstí, že ostatní byty na patře byly neobydlené. Nikdo je nemohl vidět, ale stejně, když se k němu menší kolega přitiskl a políbil ho, zajíkl se. A pak ho objal. Vjel mu rukama do vlasů a když se chtěl odtáhnout, přitáhl ho zpět a tentokrát políbil on jeho.

"Doprčic, v životě jsem neměl takový strach," zašeptal Semir, když se od něj po chvilce přece jen odtrhnul a opřel se čelem o to jeho. "V životě ne, slyšíš?" zopakoval potom lehce pobaveně a vytáhl ho na nohy. V tu chvíli, kdy se díval, jak se nad ním vztyčuje, jen tiše zalapal po dechu. André byl sexy... Najednou byl přitisknut ke stěně a znova políben. Nebránil se. Nechtěl se bránit.

"Žádnej úředníček, jasný," vrčel tiše André a pomalu ho líbal na tvář, na čelist a pak na nos. Nakonec se dostal znova ke rtům. Polibek se prohloubil. André přitiskl Semira na stěnu a sklonil se k němu pro další polibek.

"Jseš můj parťák."

"To už jsem si všiml," zašeptal Semir udýchaně a přitiskl si ho co nejblíže. "Ale nenecháš mě kvůli tomu nastydnout, že ne?" zašeptal potom a laškovně ho kousl do spodního rtu. Malinko, ale aby to pocítil.

"Ne," znova polibek a pak další. Sem tam pohlazení. Dlouhé, vášnivé, nebo zase rychlé. Polibek. André otevřel vyražené dveře, zvedl pásku, co tam natáhli technici, a zavřel. Pak zatáhl Semira do pokoje, kde spali a praštil s ním na postel. Vzápětí už ležel na něm.

 

Jeho kolega v pokusu o sebeobranu zavřel oči. Ale vlastně se ani bránit nechtěl. Spíš naopak, byl zcela ve vleku touhy k sobě Andrého přitisknout, strhat z něj všechno oblečení a pak... Skoro se začervenal. Ale to mu nezabránilo tenhle plán krůček po krůčku začít uskutečňovat. Velmi pomalu ho pohladit po vlasech. Po krku. Sjet na záda... Vytáhnout mu košili z kalhot a rychle pod ni vsunout zkřehlé ruce.

Dělal to skoro automaticky, nevědomky a přitom cítil Andrého prsty jak se mu probírají vlasy a nepřestával ho líbat.

"Semíre," zašeptal André, když mu vklouzl rukama pod svetr a pak i tričko. Hladil ho, líbal a tiskl se k němu. Je jeho… A on se chvilku za tím gaučem bál, že už ho neuvidí, že už ho nikdy nesevře v náručí.

Hladil ho po břiše a občas sjel i rukou níž. Semir tiše zavzdychal a André ho políbil.

V tom mu zazvonil telefon. Podle melodie, šéfka.

Zaklel a zvedl to.

"Prosím."

"Fuxi! Jak si to představujete?" ozval se hlas Anny Engelhardtové, odporně střízlivý a věcný. "Markse prý málem zabili a útočníci vám utekli!"

"Ale šéfová, jednoho jsem postřelil, je teď na ARU a zbytek zdrhl zásahovce, za to já ani Semir nemůžeme!" bránil se statečně André. Přitom pořád kolegu hladil po nahém břiše a vpisoval mu tam prstem neslušná slova.

"Teď to řešit nebudeme! Ale zítra ráno u mě v kanceláři a budu chtít hlášení! Písemné, Fuxi. A vyřiďte to i Gerkhanovi!" Pak to klaplo a telefon je hluše udělal tútút. Semir se pod Andrého hlazením trochu zamlel.

"To lechtá," zamumlal potom, protože byl příliš otupělý, aby se ptal, co šéfová chtěla.

"Hm,“ zamručel André a tam kde Semira hladila ruka, se ho teď dotkly Andrého rty. Vtiskl mu malý polibek na pupík a pak jel pomalu níž a níž, až sebou menší kolega trhnul. To jak se André jemně dotkl rukou jeho rozkroku a pohladil ho tam. Pomalu a přece trochu drsně a vášnivě.

Semirův dech se prohloubil a zrychlil. André se jen pousmál, když zaregistroval, jak mu pracují břišní svaly. Ale to už mu Semirovy prsty vjely do vlasů a jemným tahem ho přinutily, aby se vytáhl výš. Než se stihl zeptat, co to má být, parťák ho políbil. Prudce a vášnivě. Až moc vášnivě na svou trochu puritánskou povahu. A Semirovy prsty obratně zabloudily na jeho hrudník a začaly chvatně bojovat s knoflíčky na jeho košili.

André mu nepomáhal, jen ho líbal a dlaněmi mu jezdil po těle, které ho teď hřálo pod rukama. Občas sjel níž a pohladil ho dole. Semir sykl, když ho sevřel v ruce přes kalhoty a i pak, když André vtlačil svoji nohu mezi jeho. Semir se zavrtěl a pak najednou ležel na Andrém a tahal z něj košili i nátělník. Rychle a naléhavě.

Když si všiml jeho pobaveného pohledu, zase jen trochu zčervenal a zamumlal cosi o tom, že je mu zima. Prudce ho vytáhl do sedu a přiměl ho zvednout ruce. Vážně mu tu košili nechtěl zničit. Ani ten nátělník. Když ho konečně svlékl, na chvilku ustal a jen jako fascinovaný přejel prstem po jeho nahé hrudi. André hřál. Sálalo z něj nádherné teplo a Semir mu na hruď přiložil celou dlaň a pomalu ho začal hladit.

André se usmíval a pak si ho přitáhl blíž a rukama mu vjel pod svetr a přetáhl mu ho přes hlavu i s tričkem. Teď na tom byli stejně a navzájem se pozorovali. Hladili se a občas políbili. Pak si ho ale André zase stáhl na sebe a vzápětí už ležel Semir uvězněný pod ním a on ho hladil v klíně a líbal na hrudi. Pomalu, mučivě pomalu. Sem tam přitlačil, sem tam jemně kousnul a polibky jel pořád níž a níž.

A komisař Gerkhan se chvěl, jako osikové lístky ve větru. Co chvíli zavzdychal, ale nehýbal se. Dost dobře to ani nešlo, když ho André pevně držel. Ale nevadilo mu to. Chtěl aby pokračoval. Aby pokračoval rychle a netrápil ho tím protahováním. Trochu se prohnul, když mu jazykem přejel těsně nad lemem džín. 

"André," zašeptal nakonec. "André, prosííím."

"Ano?" zašeptal provokativně blízko André, políbil ho a pak mu rozepjal opasek i džíny a pomalu sjel zipem níž. Semir sebou cukl, když ho pohladil přes trenýrky a pak kdy do nich vjel rukou a sevřel ho. Vyjekl.

"André!"

“Šššt," André ho políbil a ústa a začal ho rukou jemně třít a hladit. Mladý komisař mu odpověděl vášnivým polibkem a pak byla Andrého ústa pryč, zas na jeho břiše a zase klouzala níž, zatímco ruce si hrály s jeho tělem.

Semir se svíjel pod každým jeho dotykem a skoro si neuvědomil, že už na sobě nemá vůbec nic a jednu nohu má položenou na Andrého rameni. Jen mu znovu zabořil prsty do vlasů, cuchal ho a bojoval sám se sebou, jestli ho přitáhnout, nebo odstrčit. A najednou ho André velice jemně olízl a Semirova záda se prohnula do oblouku. Tohle... No dobrá, tohle mu ještě nikdo nedělal. A o to víc ho to vzrušovalo. Ty horké rty, jak si s ním pohrávaly... Zavřel oči.

André si s ním hrál. Mazlil se s ním a Semir pod těmi doteky sténal a svíjel se. Nedokázal tomu odolat. Tohle... Tohle zažíval poprvé. Semir si ani neuvědomil, že sténá nahlas. André ho hladil po nohách, laskal na stehnech, v tříslech, občas vyjel rukama až k prsním bradavkám a sevřel je. A když už Semir nemohl, zvolnil, uklidnil ho a začal znova. Tak to udělal ještě dvakrát a pak, když už Semir prosil... Ho přes vrchol dostal.

Znovu se napnul, jako luk a pak se velmi pomalu složil do chladných přikrývek. Rozpálený, téměř bolavý touhou... Cítil, jak mu André odrhnul zpocené vlasy z čela a jemně ho políbil na rty. Semir pootevřel oči a věnoval mu líný pohled spokojené kočky.

"Ďáble," utrousil potom a přitáhl si ho blíž. Ovinul mu nohu kolem boku a vášnivě políbil. Pak se trochu stydlivě usmál. "Máš ochranu...?" zašeptal.

"V peněžence," řekl stejně tiše André a pohladil ho po tváři. Trochu to škrábalo, ale věděl že sám není o moc lepší. Semir mu sjel dlaněmi na zadek. A s vítězoslavným úsměvem vytáhl peněženku ze zadní kapsy kalhot.

"Tadá!" zašaškoval trochu jako kouzelník ve varieté a zatímco ji otevíral, André ho něžně líbal, kde ho zrovna napadlo. Tu za ucho, tu na linii čelisti, na krk... Konečně se Semirovi podařilo vylovit malý, nenápadný čtvereček.

"Hm?" podíval se na něj úkosem a trochu mrknul.

"Ty, nebo já?" mrkl na ně André a políbil ho na krk a pak trochu stiskl zuby. Přitom ho hladil po celém těle až Semir zase začal ztrácet dech a on sám také. Potřeboval to. Rozepnul si opasek u džín a pak byl odstrčen a jeho ruce nahradily jiné, menší, a zručně mu džínsy rozepjaly i stáhly. Boty letěly pryč, pak džíny a nakonec mu malý a velice učenlivý kolega začal pomalu stahovat trenýrky.

Semir jeho otázku nechal nezodpovězenou. Přišlo mu to zbytečné, odpovídat na něco tak směšně jednoduchého. Jen v koutku duše zadoufal, že to nebude moc bolestivé... Zručně ho vysvlékl i z posledního kousku oděvu a potom mu se zjevnými rozpaky podal onu malou, čtverhrannou věcičku. A pronesl něco, co se k jeho jinak veskrze bojovné povaze vůbec, ale vůbec nehodilo.

"Buď... opatrný..." zašeptal a modlil se, aby nebyl moc červený.

Jenž André byl opatrný vždycky, co se jeho malého parťáka týkalo. Jemně ho položil na záda, pod boky mu dal polštář a pak si naslinil prsty a pomalu ho začal hladit kolem otvoru a přitom ho jemně líbal. Na břicho, na podbřišek, do slabin, v klíně. Občas ho olízl a Semir si ani nevšiml, kdy do něj místo jednoho prstu vklouzly dva a pak tři. Nakonec André na chvilku přestal, ozvalo se zašustění a pak ho znova začal líbal a pomalu se k němu sklonil a ještě pomaleji do něj vstoupil. Opatrně a přitom ho líbal a občas zašeptal nějaké uklidňující slovo.

"Ššš…" A pak byl v něm, napjatý a chvilku odpočíval. Musel se uklidnit, jinak by mu mohl ublížit.

"V pořádku?" zeptal se tiše.

Semir, s očima pevně zavřenýma, se trochu pousmál. Ale ruce, křečovitě zaťaté do Andrého ramen, ho prozradily. Dobře, to mu sice trochu lhal, ale když o pár chvil později kývnul už se v něm zase všechno chvělo slastí. Kývl a sevřené prsty povolily... Semir zavzdychal a skousl si rty.

"A-ano..." zašeptal potom. "Ano, ano, ano," ani si neuvědomil, že se opakuje a že to říká nahlas.

André se pohnul. Nejdřív pomalu, pak stále rychleji.

Semirovy nohy obtočené kolem jeho beder.

Vlastní chraplavý dech.

Semirovo sténání a síla, co ho táhla stále blíž uvolnění.

Nemohl zvolnit.

Nemohl přestat.

Sklonil se k němu a téměř zuřivě ho políbil. Dostal stejnou odpověď. A pak najednou všechno na okamžik zmizelo a on slyšel sám sebe jak sténá Semirovo jméno.

Bylo to už jen příjemné. A tak krásné. Krásné, cítit ho... Vědět, že mu patří. Kousal se do rtů, tiše vzdychal a převaloval se po polštáři ze strany na stranu. Pak s sebou jeho tělo podruhé za ten večer škublo, páteří mu projelo slastné zatrnutí a pak už jen poslouchal a cítil, jak se i André uvolnil.

Když bylo po všem, jen si ho přitáhl blíž, nechal ho, ať se o něj opře a ať ho přikryje svým tělem. Potom kdesi nahmátl odhozenou přikrývku a přetáhl ji přes ně oba.

André se k němu víc přitiskl a zabořil mu hlavu do čupřiny zpocených vlasů.

"A stejně jsi MŮJ, Semire," zamumlal André, než mu usnul v náručí.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

JEJ :D

(Asami, 25. 11. 2009 23:07)

Parádní povídka :D Na KObru 11 sem ještě nikdy žádnou povídku nečetla...až teď...prostě úžasný :) MOc moc se mi líbila :))))

Zbožňuju

(magdata, 21. 7. 2009 15:05)

zbožňuju Kobru, Andrého a hlavně tuhle povídku...

Super

(Maya, 13. 7. 2009 16:28)

Je to poprvé co jsem četla tenhle pár a docela mě to uchvátilo. Zajímavé a pěkné :)

chichi

(Alienne, 11. 7. 2009 16:17)

Aj ked som Kobru 11 velmi nepozerala, ten serial sa mi pacil, a trvalo mi len asi 2 sekundy, kym mi podla mien doslo, o co ide ^.^ Ti dvaja su takii roztomiliiii... Musim povedat, ze tato poviedka sa mimoriadne vydarila.

Bum

(Profesor, 10. 7. 2009 19:04)

Ve Vodňanech právě zvoní klekání a já čtu tvou povídku. Opravdu povedená. Kobru 11 jsem měla vždycky ráda a tvůj příběh mi ji připomněl. Potěšil mě a pobavil.

=0)

(Teressa, 10. 7. 2009 17:51)

nadhera!!musim sa priznat ze kobra 11 tak ako u Sely nie je ani u mna tym najoblubenejsim ale po tomto mam naozaj chut si ho pozriet =) bude este pokracko prosiim???fakt by som chcela vediet ako by skoncila konfrontacia so sefkou =) uz sa ale tesim na akykolvek pribeh od vas Doktor...a pravdaze aj v spolupraci s Beou =)

Žasnu...

(Sela, 9. 7. 2009 21:11)

Přiznám se, že seriál zrovna nepatří k mým oblíbeným a proto jsem váhala se čtením. Nicméně jste mi poskytli nový - krajně zajímavý pohled na věc:-) Jinými slovy- prostě úžasný zážitek. Dík.