Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otázka důvěry

11. 3. 2013

Pršelo.

V Londýně pořád prší, napadlo muže za volantem luxusního vozu. Pak zívl. Včerejší pitka se protáhla a on musel svého zaměstnavatele ještě dovézt domů a pak teprve mohl do svého malého kumbálu. Nic moc, ale bylo to jeho malé útočiště... A skrýš.

Na zmáčený chodník dopadl pruh neduživého, žlutého světla, jak někdo otevřel domovní dveře. Silueta prozrazovala štíhlého muže v dlouhém kabátě, právě něco zasouval do náprsní kapsy a druhou rukou si nasazoval klobouk.

Kirill si vždycky potrpěl na eleganci, tak napůl. Tentokrát dojem kazily kalhoty z tmavé džínoviny. Starý pán by nepochybně vyletěl z kůže, ale syna otcovy názory zajímaly jen málo. Zvláště pokud šlo o tyhle názory.

"Jeď," požádal ho tiše, když usedl na zadní sedadlo. Vypadal unaveně, ani si nenatáhl rukavice. "A pusť tam něco... Děkuju."

Nikolaj Lužin, Nikola, se jen jemně dotkl prsty, v černých rukavicích z jemné kůže, přehrávače a autem, luxusním mercedesem, se rozlila tichá Mozartova hudba. Výběr jako by odpovídal Kirillově náladě

"Ani se nezeptáš, jak to probíhalo?" ozval se Kirill ze zadního sedadla, zatímco si limuzína razila cestu nevlídným počasím a ucpanými ulicemi.

"Asi ne moc dobře," odpověděl Nikolaj klidně.

"Pravda, nač by ses vlastně ptal," povzdechl si Kirill. "Takhle to totiž dopadne pokaždé."

"Víš, že to tak s otcem dopadne vždycky," řekl po chvíli Nikolaj, kterému ovšem Kirill neřekl jinak, než Nikolo. Až to někdy vypadalo, že ho volá ženským jménem, alespoň pro jiné slovanské národy. Tady v Anglii to bylo jedno.

"Kam chceš vzít?"

"Jeď, nemám dnes náladu. Na nic," zavrčel Kirill po chvíli ticha. Obvykle ho Mozart uklidňoval, ale dnes ne... Dnes byl příliš vytočený, rozzuřený a vzteklý. "Velký báťuška!" zasykl. "Kéž by ho čert chtěl vzít!"

"Mám tě vzít domů?" zeptal se Nikolaj, ale pak uviděl jeho pohled. Mladý pán bydlel ve stejném domě jako jeho otec.

"Ne, jeď... do mého soukromého bytu, nechť si otec trhne nohou!"

Soukromý byt - i tak by se dalo nazvat apartmá v jednom z nespočetných bordelů, které jeho rodina vlastnila. Jenže alespoň mu to zajišťovalo jakés takés soukromí.

Nikola přikývl, jemně zatočil a pak se rozjel k jeho "bytu". Zaparkoval, vyklouzl ze sedadla řidiče a otevřel mladému Vorovi dveře.

Usmál se, když mu Kirill položil ruku na rameno.

"Musím přece dohlédnout, jak běží obchody," ušklíbl se potom cynicky, nasadil si klobouk a ležérně se opřel o zvonek. Když dveře otevřela nevýrazná dívka, vtiskl jí penny a vrazil dovnitř jako velká voda. Bylo mu jedenatřicet, vypadal o pět let mladší a duchem byl starý jako egyptské pyramidy.

"Jestli přijde Azeem, pošlete ho nahoru," kývl na jednoho z bodyguardů a schody bral jako obvykle po dvou.

Nikola zůstal stát dole, ale Kirill na něj kývl. Tak ho následoval. Nahoru do salonu a pak do jedněch krajních dveří. Tam ze sebe Kirill shodil kabát a vzal si flašku vodky ze stolku.

"Posaď se, Nikolo."

"Da," hlesl Nikola a sedl si. Předtím si sundal rukavice i dlouhý kabát a teď byla dobře vidět jeho štíhlá postava.

"Víš, že toho mám někdy dost?" Kirill k němu dost často mluvil, i když ani neočekával odpověď. Jen před ním odříkával svoje myšlenky, radil se s ním o obchodních transakcích a jednou mu dokonce hodinu předříkával slavné Shakespearovy monology. Nevěřil nikomu, kromě něj. Ani vlastnímu otci.

V těch šedomodrých očích jako by vždy našel, co potřeboval. Možná potřeboval ten klid, který v nich byl. Tu chladnokrevnost, se kterou se Nikola díval na mrtvé a s lhostejnost, která patřila děvkám v bordelu. Jako by mu to bylo celé jedno

"Mám toho prostě po krk! Papá s radostí zmařil ten pracně dohodnutý kšeft s Richovými. Protože," napodobil hlas svého otce, "můj milý, přece nebudeme obchodovat s dopingem... A nebudeme mít ani kontakty s někým, kdo dokáže přes hranice provézt cokoliv. Tak."

"To je mi líto,"řekl tiše a podíval se na něj. Kirill zuřil a už dávno odhodil i kravatu. Zase měl polorozepnutou košili. A jeho tetování na opálené kůži jako by ožila ve světle pokoje vlastním životem.

"Líto?"

"Da."

"Líto," povzdechl si potom. "Papá je očividně jedno s kým si to rozhází, jen když nebude muset přiznat, že už na tohle nestačí. Nebo lépe, když nebude muset přiznat, že... Sakra!" Svezl se do křesla a zvrátil hlavu nazad. Něco zamumlal.

Nikolajovi bylo jasné, že jenom o zmařený obchod nešlo. Ne, jako obvykle se dostalo na přetřes Kirillovo místo v klanu… Zvedl se a pak mu položil ruku na rameno. To bude dobré. Jako by to ten dotyk říkal. Bude dobře. Už je to pryč. Kirill se k němu jako vždy trochu přitiskl. 

"Abych nezapomněl," dodal ještě a v hlase mu zazníval ten dobře známý ironický podtón, "samozřejmě chtěl, abych se tě zbavil. Nechápu, že ho to ještě neomrzelo mi to dokola opakovat."

"Nemá mě rád. No, za to já nemohu. Nebo možná ano. Dávám na tebe pozor." Nikola se ušklíbl a trochu se odtáhl.

"Ne, ne, tohle je moc příjemné, pokračuj," zahuhlal Kirill nesouvisle, popadl jeho zápěstí a přitáhl je na svá ramena. "Jsem ztuhlý jak prkno."

Nikola se k němu zas přitiskl. Jemně ho objal a pak mu začal masírovat ztuhlá ramena. "Možná bys sis na to mohl vzít nějakou z těch holek. Namasíruje tě, ošukáš ji a bude zas dobře."

"Ten parchant by ti měl nohy líbat, že mi furt hlídáš zadek!" Kirill to zavrčel, ale pak zaklonil hlavu a zavřel oči. Slyšel, jak pomalu Nikolaj dýchá, jeho ruce mu pomalu uvolňovaly křečovitě stažené svaly a vztek z něj začal odplouvat. "Hezky voníš," hlesl po chvilce.

"Ráno jsem se myl," ušklíbl se Nikola. "Nebo to bude to, jak se o mě otřela jedna z těch holek na chodbě."

"V celým City nejsou ošklivější holky, než tady. Možná proto se mi tu líbí," pousmál se Kirill, natáhl ruce a znovu sevřel jeho zápěstí. Pak ho pohladil po rukou. "Pokračuj, děláš to skvěle."

"Snažím se," odpověděl klidně Nikolaj a pak se nad ním sklonil víc. "Sundej si košili a lehni si, takhle je to nanic, pokud chceš spravit záda."

Dvě tmavé oči na něj pohlédly s pobavením, ale Kirill nic neřekl. Jen se zdvihl, rozepnul si košili a vytáhl ji z kalhot. Potom vzal deku, přehodil ji přes stůl a lehl si na něj.

"Pořídím si sem masérský," podotkl a zavřel oči. Zlatavé chloupky na krku se v mírném světle jedné lampy leskly. Tetování se hýbalo v rytmu jeho dechu. Džíny dokonale obtahovaly každou křivku.

Jeho přítel a společník si jen vyhrnul rukávy, na ruce dal trochu krému, co používal na bolavou hlavu, rozetřel ho a začal.

"Lepší?" zeptal se po chvíli, kdy ho profesionálně masíroval a dával si záležet, aby zatuhlé svaly povolily. První odpovědí mu bylo jen tiché spokojené zavrnění. Pak se Kirill usmál.

"A tys mi navrhoval, abych si na tohle vzal nějakou z holek..." Ten úsměv byl dost provokativní. "A papá mi zase navrhuje, abych tě vyhodil... Vypadám jako cvok?" Pootevřel jedno oko.

"Ne, jen jsem si říkal, že masáž dobře provedená zvyšuje chuť na sex. A ty ho máš rád. A jako zapřísáhlý heterosexuál s ženami."

"Jdi do hajzlu," zamumlal Kirill, pak se otočil a podíval se na něj skoro vyzývavě. Jakoby říkal, líbím se ti a vím to. "Strašně hezky voníš, víš o tom, Nikolo?"

"To asi ta mast. Je z konopí. Dobrá na bolavou hlavu. Z té vodky mě vždycky bolí hlava," usmál se Nikolaj a pak svěsil ruce a sklonil hlavu. Podřízené gesto. Pak ho štíhlá, opálená ruka objala kolem krku a stáhla dolů. Kirill taky hezky voněl a usmíval se, i když zase zavřel oči.

"Hm... Nikolo..." zašeptal potom, "prosím..."

"Ano, Kirille?" odpověděl mu

Ruka kolem jeho krku ho stáhla ještě níž, skoro se dotýkali... Nastavil mu rty.

Nikola se jich velmi opatrně dotkl těmi svými. Musel být opatrný. Kirill ho za tohle mohl v příštím okamžiku zabít. Tohle přece nesnášel: buzeranty. A teď rty nastavené k polibku…

Hladová, horká ústa, která ho pohltila, sotva se o ně jen letmo otřel. Bezostyšně, nečekaně prudce a naprosto neústupně. Ležel tu před ním, napůl vysvlečený, objímal ho a líbal, jakoby měl přijít samotný konec světa.

Nikola se tomu opatrně poddal. Pořád jako by očekával ránu do zad, jako by čekal, že ho ty silné paže sevřou a hodí na podlahu, kde do něj Kirill bude vztekle kopat, jak se opovážil.

Ale nepřišlo nic z toho, jen se k němu dál tisknul, jako splnění toho nejhříšnějšího snu...

"Lituju, že jsem tě přinutil spát s tou kurvou," hlesl a něžně sevřel jeho ret mezi zuby. Skousl, ale jen maličko a vzápětí ho zase políbil.

"Lituješ? Měl jsem pocit, že si to užíváš, dívat se na to." Nikola se ušklíbl, ale vzápětí ho Kirill stáhl na sebe.

"Díval jsem se na tebe..." zamumlal, než ho znovu políbil. Kdyby to byl jen nějaký pokus, zkouška, už by mu dávno vrazil nůž do zad. Ale neudělal to. Jen se k němu tisknul.

Nikola nemluvil, jen ho také líbal a dával mu pocit, že on, Kirill je ten nejdůležitější na celém světě, pocit, který od otce nikdy nezažil.

Na schodech se ozvaly kymácivé kroky a potom někdo zaklepal. Chtěl se od něj odtáhnout, ale Kirill ho nepouštěl.

"Pan Azeem je tady!" zavolal dívčí hlas po chvilce.

"Taky si vybere tu nejnemožnější chvíli," zavrčel Kirill a nechal se zdvihnout do sedu. Na kůži mu vyrazily drobné kapičky potu.

Nikola mu podal košili a Kirill se rychle oblékl alespoň do ní. Pak na něj kývl a Nikola otevřel.

"At jde dál."

Košile možná schovala, co se dalo, ale hladové oči a zčervenalé rty by neschovalo vůbec nic. Nikola ještě shodil se stolu deku a Kirill se pohodlně usadil v křesle, ale to okouzlení, opojení a žádostivost z něj dýchalo pořád. I když to z něj dýchalo pořád. Pořád byl takový, že by v další chvíli zabil anebo někoho ojel. Stavy mezi tím byly klidové.

Jenže nikdy neprosil. Nikdy předtím o nic neprosil. Až dnes. Právě teď.

"Zůstaň tady na noc... Prosím, Nikolo," zamumlal v té krátké chvíli, než Azeem vyšel schody.

Nikola se na něj díval a pak neznatelně kývl. Souhlasil. A když Azeem vešel, zas se tvářil stejně neproniknutelně, jako ostatně vždycky.

"Slyšel jsem, že prý se mnou máš nějaké problémy, bradýři." Kirill se zeširoka usmál, když Azeem vytřeštil oči nad tím oslovením.

A zatímco poslouchal jeho koktavé vysvětlování, po očku se díval na svého řidiče. Skoro mimoděk si lehce přejel jazykem přes rty, ten polibek na nich pořád žhavě pulsoval. Ačkoliv se Nikolaj pořád tvářil jako kamenná zeď. Nebyl si jist, co přesně se mu na něm líbí. Ty oči, které dokáží být tak lhostejné? Ostře řezaná tvář? Hubené šlachovité tělo v dokonale padnoucím obleku? Hlas? Ústa? Dotek jeho rukou?

Hořce si povzdechl. Tohle všechno by našel i jinde. Ale jenom Nikolajovi dával svojí plnou důvěru. Jenom Nikolajovi by svěřil vlastní život i duši, se vším, co by to obnášelo. A jen Nikola byl tak loajální už od prvního okamžiku . A on si byl jist, že to nebyla loajalita princi, nebo organizaci, ale pouze a jen jeho osobě. Nikola byl jeho vazal. Jeho rytíř. Jeho… Ano, to slovo se tam objevilo několikrát. Ale teď! Holič, co koktal svou omluvu…

Poslouchal ho jen na půl ucha, příliš zaneprázdněný vlastními myšlenkami. Možná to byla chyba, protože v tuhle chvíli by byl zranitelnější než kdy jindy, kdyby tu Nikola nebyl...

Chci ho. Potřebuju ho. Miluju ho.

"Azeeme, řekni mi jednu věc... Proč své stížnosti nepředáváš rovnou mě a obtěžuješ s tím otce?" zeptal se a upřel svůj pronikavý pohled na holiče.

"Váš otec je stále král. Musím ho poslouchat. Tohle je jeho nařízeni."

"Ale já mu chci, jako dobrý syn pomoci. Jak je to s tím Sojkou?"

"Tvrdí... Ale to jsou jen fámy."

"Co tvrdí?"

"Že jste opilec a .."

"A?"

"Buzerant, Kirille."

"Tak buzerant," zopakoval si tiše pro sebe. "Slyšel jsi to, Nikolo? Můj milovaný přítel o mně tvrdí, že jsem opilec a buzerant. A tady pan Azeem má potřebu s tímhle obtěžovat papá."

"Sojka by asi potřeboval dostat lekci slušného chování," řekl tiše Nikola a šlehl po holiči pohledem. "Možná bys mu měl důrazně domluvit, Azeeme. Hodně důrazně." Najednou stál vedle menšího muže. Výraz v obličeji se nezměnil, jen něco v očích, něco jako… Někdo se odvážil pochybovat o mém veliteli?

"Ale to přece..."

"Souhlasím," usmál se Kirill zeširoka. "Domluv mu, Azeeme. Velmi ostře a neodvolatelně mu domluv! A já na to možná zapomenu." Pořád se usmíval, ale jeho úsměv teď připomínal šelmu. V tomhle byl nebezpečnější, než Nikola. Před Nikolou si lidé dávali pozor pořád. Ale on jim mohl vrazit nůž do žeber nečekaně.

"Rozuměl jsi?!"

"Ano..."

"Tak vypadni!" vyštěkl na něj znenadání. Holič se zdvihl v cuku letu a než by řekl popel, byl na chodbě a dusal po schodech dolů. Dveře nezavřel, takže k sluchu obou mužů dolétly mumlané věty: "Abys ho mohl vojet, ty buzerante zasranej..."

Nikola zvedl obočí, ale nijak to nekomentoval. Mohlo to být určeno na něj, nebo Kirillovi, ale také nemuselo a navíc Kirill měl zas ten svůj pohled, že člověk nevěděl, co udělá v dalším okamžiku.

Neudělal nic závažného. Zvednul se a opsal kolečko po pokoji. Potom se k němu znenadání přiblížil ze zadu a pevně ho objal. Dokonce mu položil hlavu na rameno. Ale neříkal nic, jen ho zlehka políbil na krk, i když byly dveře stále otevřené.

"Možná bych měl zavřít dveře, Kirille," řekl klidně Nikola a nechal ho, ať mu rukama, jako mnohokrát předtím přejede po  ramenou, bocích a  zastaví se na levé boku, kde ho nedávno zranili. Zbyl jen šrám, ale oba o něm věděli

Pak od něj odstoupil a kývl.

"Zavři, bude to lepší. Určitě," řekl poněkud hořce a sedl si zpátky do křesla, bokem k němu, nohy přehozené přes opěradlo... Nedíval se na něj a vypadal zase tak unaveně, jako když sem jeli.

Nikola zavřel a pak se na něj otočil, ruku, na klíči.

"Nechceš raději jet ty ke mně?"

Kirill se na něj otočil a v očích měl zkoumavý pohled.

"I po tom všem?" zeptal se potom takřka opatrně.

"I po tom všem," přikývl však Nikola.

Jeho velitel jen beze slova vstal, navlékl si kabát, nasadil klobouk a natáhl rukavice.

Nikola jen kývl a vzápětí vyšli z místnosti. Netrvalo dlouho a zas ujížděli deštivým Londýnem, pak ocitli v další ošumělé čtvrti a najednou stál Kiril tam, kde nikdy nebyl.

V Nikolově střídmě zařízeném bytě

Pořád nic neříkal, ani si nesundal rukavice, ale pozoroval ho. Díval se, jak sbírá zapomenuté noviny, odnáší prázdný šálek od kávy a talíř od jídla. Vypadal takřka rozpačitě, jeho suverenita zůstala zapomenutá v bordelu.

 

"Nechceš si sednout," Nikolaj se na něj podíval úkosem a ukázal mu na trochu otřískané kanape. "Omlouvám se, nemívám návštěvy… Tedy ne často."

Usedl, i když stále s poněkud váhavým výrazem. Pak si opatrně stáhl rukavice a zastrčil je do kapes kabátu... A náhle si zhluboka povzdechl a celé jeho tělo se uvolnilo.

"Děkuju, mockrát děkuju," zašeptal skrze ohrnutý límec.

Nikola se jen usmál, prošel kolem něj do kuchyně, postavil na čaj a pustil mu na poměrně kvalitní věži tichou uklidňující hudbu. Byly to jakési balady a jazyk Kirill neznal.

"Irština," informoval ho Nikola, když před něj postavil velký hrnek a sklenku medu, flašku vodky a také kousek kvalitního sušeného masa - šunky a suchary. "Víc tu nemám."

Podíval se na něj překvapeně a potom se usmál.

"Děkuju, mně úplně stačí, že tu můžu být..."

Nikdy dřív tolikrát slova jako prosím a děkuju, nepoužil. Až dnes. Teď. V jeho bytě a s ním.

"Můj byt je ti k dispozici," pousmál se Nikola a pak si sedl na opěradlo sedačky a napil se ze svého, více otřískaného hrnku. Čaj byl silný a trochu oslazený, takový jako měl takhle pozdě v noci rád.

Kirill se po chvilce váhání opřel o jeho bok a pak mu položil hlavu do klína.

"Ale jen když tady budeš," zašeptal potom, zavíraje oči. "Nikolo. Jen když tady budeš, nechci... Nechci narušovat tvoje soukromí."

"Budu tady," hlesl tiše Nikola a pohladil ho skoro neznatelně po rameni. Pořád jako by se bál, že se mu v příštím okamžiku vytrhne, nebo ho napadne.

"Můžeš tu i přespat."

"Strašně rád," zamumlal Kirill a jeho dech pronikal tenkou látkou Nikolových kalhot, něžně hladil jeho kůži. Pak ho objal kolem pasu a přitisknul se k němu. Ne, snad ani nepotřeboval oporu. Ale chtěl ho cítit. Nikola se trochu opřel a pak nepatrně sklouzl, takže teď mu bylo daleko pohodlněji. Nakonec se ale sám trochu posunul a Nikola náhle seděl vedle něj a on měl stále hlavu položenou v jeho klíně a oči zavřené. Stále se ho držel. Jen nohy, v značkových džínách, které tak krásně obtahovaly jeho postavu, i značkových ponožkách, dal na sedačku.

Neříkal nic, jen prostě u něj ležel, pořád zachumlaný ve svém kabátu, jako by ho měl chránit, ačkoliv nebylo před čím. Klidný a uvolněný, jen tiše oddechoval a nechal se hladit. Korunní princ jedné z nejmocnějších zločineckých organizací ve městě, který unavený odpočívá na kolenou svého věrného strážce. Který se jen trochu natáhl za křeslo, sebral ze stoličky teplou deku, když zjistil, že se Kirillův dech změnil na klidný dech spáče, prostě ho přikryl, aby mu nebyla zbytečně zima. Ale neodešel, zůstal. A nechal ho dál odpočívat na svém klíně

"Na posteli by to možná bylo lepší," ozval se však Kirill po chvíli a poněkud neochotně se zvedl. Opatrně se potom dotkl Nikolajovy tváře. "Ty mi pořád nevěříš, co?"

Z jeho výrazu opět nic nevyčetl, ale oči, v těch na chvíli probleskla nedůvěra. Nejistota. Co když? I tak ho ale zavedl do ložnice a ukázal na poměrně velmi kvalitní postel s dobrou matrací. Naštěstí měl širší, asi metr padesát na dva dvacet, odhadl Kirill. Vejdou se. Oba.

Pak popadl pevně Nikolajovo zápěstí a přitiskl se k němu. Lehce ho políbil na spánek...

"Čím ti dokážu, že to myslím vážně? Prosím?"

"Budeš na tom trvat i zítra, za týden i měsíc?" řekl tiše Nikola a pak ho velmi jemně pohladil po tváři

"Pokud budu živý," odpověděl mu sotva slyšitelně. "Potom mi uvěříš?"

A Nikola velmi opatrně a pomalu kývl. Kirill od něj pomalu odstoupil a potom si konečně svlékl kabát. Bez něj vypadal o mnoho hubenější a křehčí, ale Nikola moc dobře věděl, že jen klame tělem. Bránit se uměl zatraceně dobře.

Po kabátu šly dolů kalhoty a ponožky. Košile nakonec, potom se Kirill natáhl na kraj postele.

"Namasíruješ mě ještě? Prosím."

A Nikola jako vždy, když po něm Kirill něco chtěl, jen kývnul. Sundal si sako a vázanku, vyhrnul rukávy a z koupelny přinesl mast. Pak už se sklonil nad Kirillem a začal, jemně a opatrně, na zádech. Musel uznat, že je má zatuhlá a jak postupoval, nejraději by mu navrhl doktora.

Ale ani tak Kirill ani nevzdechl, i když tlačil na obzvláště zatuhlá místa - hlavně ta kolem několika jizev. Ne, on by k lékaři nešel, leda by snad nemohl chodit... Jakoby pro něj byly bolesti něco nedůstojného. A dost možná, že i ano.

Najednou otočil hlavu a podíval se na něj. Rty zformulovaly neslyšné prosím.

Nikola se k němu opatrně naklonil a stále mu prohmatával záda.

"Ano?"

Kirill ho zlehka políbil a potom si zase položil hlavu na polštář.

A Nikola pokračoval v masáži, ale ze zad pomalu přešel na paže a nohy. A na těch si dal také záležet, od plosek nohou až po hýždě, u rukou od ramen k dlaním a pomalu zpět. Pak ho jemně nadzvedl.

"Otoč se, Kirille."

A když poslechl, začal s masáži, stejně jemnou, ne-li jemnější, jeho krčních svalů a hrudníku.

„Víš, co se zdravým průměrným mužem udělá masáž celého těla?“ zašeptal Kirill, když mu ty teplé dlaně přejely po hrudníku. Nedíval se na Nikolu, ale celou dobu mu koutky úst zvedal mírný úsměv.

"Jistě," řekl Nikola, ale stále masíroval unavené tělo pod sebou. Jak by mu to bylo jedno, přesně však věděl, o co se jedná.

"Tobě se líbí, když tě prosím, abys mě políbil?" zeptal se Kirill znenadání a sevřel jeho ruku, která mu zrovna masírovala břicho.

"Docela ano, pak si člověk může být jistý tím, co chceš."

"Není to se mnou jednoduché, že?" pousmál se jeho velitel a přejel mu tepající žilky na zápěstí.

"To rozhodně není..." souhlasil Nikola a dál ho masíroval alespoň jednou rukou.

"Pak tě tedy prosím."

Nikola se na něj jen mlčky zadíval a pak ho jemně políbil na čekající, nastavené rty.

"Tak je to správně?"

"Ano, ano, ano..." přikývl Kirill, ale nepokusil se ho obejmout a přitáhnout, aby si to snad Nikola nerozmyslel. A i když ho nechtěl ihned dostat do postele, kdyby teď měl zůstat sám, nebyla by to veselá noc... Nikola se znovu dal do masírování. Krk, ramena, a pak pokožka hlavy a nakonec se jemně skoro uctivě, jako nějaké svátosti, dotkl jeho obličeje a začal s jemnou masáží i tam. Kirill si v tu chvíli až bolestně uvědomil, že si jeho strážce tenhle dotek dovolil jen proto, že jsou u něj doma, chránění před zvědavými všudypřítomnými pohledy.

Kdyby na tohle přišel papá, skončili by v řece jako další neznámé mrtvoly bez otisků prstů i zubů.

I když skončili… Hlavně Nikola by skončil. Nikola zcela jistě. Ale předtím by ho mučili. Ocelovou tyč by mu vrazili do rekta a tlačili dál a dál. A po mnoha hodinách utrpení, pak, když by prosil, žebral o smrt, pak by ho zabili.

Skoro se zachvěl, když si uvědomil, jakému nebezpečí ho vystavuje...

"Kirille?"

"Ne, ne, to nic. Pokračuj, prosím tě, pro všechny svaté, pokračuj," políbil konečky prstů, kterými se Nikola starostlivě dotkl jeho úst. Pomalu mu masíroval a hladil tvář, tlačil na akupresurní body a uvolňoval tak napětí z jeh těla.

Pak ruce oddálil a jemně ho pohladily po ramenou.

"Skončil jsem."

"Děkuju." Připadám si jako student na prvním rande s dívkou, ale to ti vykládat nebudu, pomyslel si Kirill a zdvihl se na loktech. Najednou nevěděl co říct, nebo co udělat. Jen se na něj díval, svlékal ho pohledem. Potom se posadil, natáhl ruku a začal pomalu rozepínat knoflíčky jeho košile.

Nikola po prvním obraném gestu svěsil ruce a nechal ho, ať si dělá s jeho košilí, co bude chtít. On k němu patřil, byl jeho rytíř. Kirill byl jeho princ. A vše co dělal, bylo pro něj

Kirill mu zatím rozepnul košili až dolů, vytáhl ji z kalhot a konečky prstů obkreslil tetování na Nikolově hrudi. Věděl, že by tam snadno mohl najít, kterému pohlaví dává jeho strážce přednost, ale nechtěl. Jakoby tím otevřel vánoční dárky ještě před Štědrým dnem.

Nikola ho jen pozoroval a nic neříkal. Tichý a distingovaný ve své loajalitě. A pak si nechal košili stáhnout z ramen. Sklouzla na zem a on se usmál. Ty prsty byly teplé a opatrně sklouzly po jeho břiše dolů k opasku.

Hlavou mu proběhla vzpomínka, jak pomalu se svlékal, zatímco se před ním chvěla ta ukrajinská prostitutka... A on stál u dveří, díval se na něj a strašně toužil být na jejím místě. Jak si to přál! Jak pak litoval, že ho k něčemu takovému donutil. Jak moc si pak přál, když viděl jeho lehce znechucený pohled, aby mu to nikdy nepřikázal. Ovinul mu ruku kolem ramen, přitáhl si ho blíž a naléhavě políbil, snad doufal, že mu tím vymaže každou vzpomínku na ten večer.

A když se k němu Nikola přivinul a jemně se o něj opřel, Kirillovi došlo, že se mu to může podařit. Jen mu musí dát svou důvěru. Nikola byl jako plachý pes, kterého často bijí, taky nevěří nikomu. Nechal ho, ať se o něj opře, přitiskl si ho k sobě a hladil po vlasech. Najednou to byl Nikola, kdo potřeboval chránit, alespoň chvilku.

"Svlékni se, jsi utahaný," zašeptal mu do ucha a zlehka ještě políbil.

Poslechl ho. Už zas. Svlékl se a pak vklouzl k němu na postel jen v boxerkách černé barvy. Kirill se usmál. Nikola pak ještě vytáhl ze skříně další deku.

"Nebojíš spát se mnou v jedné posteli?" zeptal se po chvíli, co spolu leželi vedle sebe a on se ho skoro ostýchal dotknout.

"Nejsem si tak docela jistý," ušklíbl se Nikola.

"Ach."

"Ale čeho bych se měl bát?"

"Já nevím, přijde mi to tak..." odpověděl Kirill a jeho noha proklouzla pod Nikolovu deku. Palcem se dotkl lýtka a pohladil. "Můžu?"

"Co myslíš?"

"Rád bych to slyšel."

"Jistě."

Vklouzl k němu, objal ho kolem pasu a přitiskl se k jeho svalnatým zádům. Byl to mžik, ale teprve, když ucítil jeho teplo, měl pocit, že je opravdu v bezpečí, že ho Nikola ochrání.

Nikola mu to slíbil, že ho bude chránit. A co slíbil, vždy splnil.

 

~ ~ ~

 

Pak se Kirill opil. Zas. A nařídil mu dovézt ho za otcem. Bránil mu v tom, ale pak to udělal.

Samozřejmě, že se Krill s otcem pohádal a dokonce mu vrazil facku, za chvíli měli starému pánovi přijít hosté a Kirill se zas předváděl. A jeho otec to nehodlal trpět…

Tehdy Nikola už tu starou, avšak stále hrozivě jistou, ruku zadržel. Vstoupil do rány a ta nedopadla. Pak vzal Kirilla a dovedl ho do jeho bytu nad restaurací.

 

Položil ho na postel a ozkoušel mu tep. Jestli už se uklidnil. Pak se zdvihl.

„Stálo ti to za to?“

"A stálo tobě za to se do toho plíst?!" zablábolil Kirill  a opile se ušklíbl. "No? Pověz! Stálo tobě za to, aby ses postavil mému váženému tatíčkovi a v budoucnu za to schytal něco moc ošklivého, protože to se přece nedělá?!" Vyskočil na nohy, dvěma kroky se ocitl u něj a zatřásl s ním. "Já už mu nedovolím, aby si se mnou dělal, co se mu zamane. Rozumíš? A budu to dělat po svém, ať se ti to líbí, nebo ne!"

"Neměl tě bít. Jsem tvůj bodyguard. Mou povinností je tě chránit. Před ním i před tebou samým," odvětil tiše Nikola

Kirill náhle zmlknul, potom si ho prohlédl a lehce se usmál. Oči měl ještě skelné alkoholem.

"Správně, jsi můj bodyguard. Jenom můj, ničí jiný. Takže uposlechneš mého příkazu."

"Ano."

"Až se rozhodnu otce zabít, nebudeš mi bránit."

Nikola kývl. "Nebudu ti bránit v ničem, co tě neohrozí."

Kirill mu na to nic neřekl, jen se posupně zašklebil, praštil sebou zpátky do postele a vykázal ho ven. Vyhodil ho, se slovy, že už ho k ničemu nepotřebuje... Znělo to, jakoby ho nepotřeboval už vůbec. Jako by se mu před týdnem nepoložil do náručí a...

Nikola tiše odešel. Bylo m z toho divně smutno, ale poslechl. Ostatně, Kirill ho vyhodil jen, když byl opilý, nic to nemuselo znamenat. Navíc měl své tajné poslání. Ale přesto mu to bylo líto. Moc líto…

Kiriil se za ním chvíli díval, ale potom zazvonil na obsluhu a nechal si donést další láhev. Taky má svou hrdost, a když si představil, jak bude otec rozmazávat ten fakt, že ho Nikola zarazil, bylo mu zle. Na duši. Tak se hodlal postarat, aby mu bylo zle i na těle. Koneckonců, proč ne.

Ztřískal se pod obraz a druhý den ráno se málem vyzvracel z podoby. Nikolovi dal volno.

 

Ten přesto přišel. Donesl mu černý čaj, silný vývar a pak i trochu černého piva. To kvůli cukru, který Kirill potřeboval zvednout.

Zkrátka najednou stál v ložnici a pomáhal mu do postele, ze které spadl, jak to nestihl na toaletu a zvracel na zem. Následně si došel pro hadr a kýbl a vše začal uklízet. Byl rád, že tu Kirill nemá nic jiného než leštěné parkety.

"Neříkal jsem ti, že máš volno?" ozvalo se z postele, zrovna když klečel na kolenou a stíral poslední nepořádek.

"Říkal."

"Tak co tu hergot děláš?" Kirillovi nebylo nejlépe, a neváhal to dát najevo. Hlasitě. Rozčileně. Kromě toho ho taky ráno navštívil otec a jakkoliv si z toho pamatoval málo, protože sotva přes tu kocovinu vnímal, tak i to málo nebylo nikterak příjemné.

"Potřebuješ mě. Proto jsem přišel. Někdo se o tebe musí postarat."

"Jsou tu holky, některá z nich to mohla udělat. Stejně se k ničemu jinýmu nehodí." Kirill si odkašlal. "Nechápu, proč s nima ještě obchodujem... Každou chvíli můžou něco vyžvanit těm nesprávnejm lidem."

"Nevím," řekl Nikola a dál šúroval zem. Pak odešel, uklidil po sobě i kbelík s hadrem. Umyl si ruce a zas přešel k němu. "Dej si ten čaj."

"Nikdy neodpovídáš, když se tě ptám," zavrčel Kirill.

"Řekl jsem, že nevím. Já to opravdu nevím," odtušil NIkola klidně.

"Pan dokonalý, kamenný ksicht, loajální zaměstnanec, zabiják se svatozáří..:" Napil se čaje, ale moc se mu neulevilo.

"Máš pravdu. Chceš raději kolu? Máš ji rád a taky by ti pomohla."

"Zas odvádíš řeč?"

"Chci ti pomoct."

"Jak šlechetné."

"Donesu ti tu kolu," řekl Nikola a pak na chvilku zmizel. Když se objevil, nesl láhev Coca-coly a sklenku.

"Pij až to trochu vybublá."

"Neodpovídáš na otázky," připomněl mu Kirill. "Vůbec na žádné. Co kdybych se tě zeptal, dal ti papá nějaký úkol? Budeš mlčet. Hm, nedal ti úkol? Zase mlčíš. Chtěl bys mě ošukat? Ha, pořád mlčíš!"

"Řekl bych ti jednou ano a dvakrát ne," usmál se Nikola. "Ale teď to není podstatné. Teď se musíš spravit, nic jiného teď není hlavní."

"Opravdu? Takže ..."

"Víš, někdy jde jen o to, jak otázku položíš."

 "Tak mě pouč. To ti mimochodem taky jde, poučovat ostatní. Jak jsem se měl zeptat, povídej, jsem jedno velké ucho!"

Nikola se k němu sklonil, až skoro se rty dotýkal jeho ucha, ale když se chtěl Kirill otočit, podal mu sklenku koly.

"Ptej se klidně, co mi tvůj otec zadal, odpovím. Ale na otázky, zda bych tě nechtěl ojet, odpovím ne. První otázka má znít: líbím se ti?"

"A když máš odpovídat, útočíš otázkou," zavrčel Kirill, ale ten dech na uchu a tváři byl příjemný. "Tak budu hrát podle tvých pravidel. Líbím se já tobě?"

"Ano," hlesl a trochu se usmál. "Napij se."

"Takže bys mě chtěl ojet? Už je to ta správná otázka?" Kirill usrkl ze sklenky a podíval se na něj.

"Ne, není," zase se usmál Nikola.

"Tak co je správná otázka?!"

"Chtěl bych něco trochu jiného."

"Zas neodpovídáš."

"Zkus se zeptat jinak."

"Ó statečný rytíři, chceš strávit noc v mé komnatě?" Kirill začal kašpárkovat, ale cosi v něm se sevřelo. Věděl, nač se Nikola ptá. Ale nevěděl, jestli má sílu mu dát tu správnou odpověď...

"To s tebou trávím dost často, nemyslíš?" usmál se, dýchl mu na krk a přejel mu rty skoro až po kůži.  A pak zas odstoupil. Kirill se trhavě nadechl a srdce mu na okamžik vyskočilo do krku. Zklidnil se rychle, ale ten pocit Nikolovy blízkosti se najednou trochu změnil. Nepatrně.

"Pořád odpovídáš otázkou. Co chceš slyšet?" hlesl po chvilce.

Nikola se usmál, naklonil se nad něj a v té chvíli někdo zaklepal. Kirill zanadával. Vstoupil jeden z otcových bodyguardů, aby ho zkontroloval. Jakmile uviděl Nikolu, jako by mezi nimi něco proběhlo. Nikola byl u svého prince a tím bylo vše v pořádku. Chvíle pravdy však zmizela, Nikola došel Kirilovi pro kýbl a pak namočil svůj kapesník a přiložil mu ho na čelo.

"Lepší?"

"Ale jo, mnohem." Přetáhl si kapesník přes čelo. "Dojdi mi ještě pro jednu a taky něco k jídlu, začínám mít hlad."

Nikola odešel okamžitě, a když za ním zapadly dveře, Kirill uhodil do polštáře. Vzteku ulevil, ale to bylo tak všechno. Tím to skončilo.

 

~ ~ ~

 

Za několik týdnů mu baťuška nabídl hvězdy, stejné jako měl Kirill, jako měli všichni výše postavení… Nabídl mu definitivní přijetí mezi Vory v zákoně. To, nač tak dlouho čekal, kvůli čemu dělal všechna ta svinstva… Pro dvě hodiny bolesti a jedno tetování.

Kirillovi to oznámil ve vinném sklepě, zrovna když rozmrzele skládal novou zásilku pančovaného alkoholu. Taky díky tomu se udržoval ve formě. Jeho princ vypadal na několik vteřin překvapeně, ale potom ho objal, Nikola ucítil ten dech na svém uchu, chvíli to vypadalo, že ho Kirill políbí… Nestalo se, ale na pár minut ho viděl šťastného.

Pak ho baťuška pověřil vyřízením jednoho delikátního obchodu.

Konkurenční rodina, měl dojednat smír, hranice a podmínky.

Neutrální půda tureckých lázní a Azeem jako průvodce.

Uposlechl, konečně mu začali věřit…

 

Na Kirilla byla vypsaná odměna, to za vraždu Sojky. To mu došlo ve chvíli, kdy uviděl ty dva černovlasé obry, a rázem bylo jasné, že z vyjednávání o smíru, hranicích a podmínkách nic nebude. Protože je vždycky lepší obětovat vazala, než prince.

A teď tady ležel, pobodaný a vyčerpaný bojem. Někdo volal záchranku a on se jen díval, jak z něj teče krev. Poslední nač pomyslel, bylo, jak je dobře, že tu není Kiril.

On se přece jen uměl prát líp. Proto byl ještě pořád naživu…

 

„Cože jsi udělal?!“

"Jsi můj syn! On je jen řidič! Poskok! Nemá na hvězdy nárok, ale radši ho nakrátko přijmu za Vora, než abych tě nechal zabít!"

Zatmělo se mu před očima. "Takže ho Azeem odvedl do lázní, aby ho zabili... Zavraždili místo mě."

"Ty jsi můj syn! Má vlastní krev!"

Bylo to snadné.

Jen vytáhnout nůž a správně vést ránu.

Netrvalo to ani pár vteřin. Horká krev mu zmáčela košili a postříkala brokátové stěny kolem. Otcovy oči se rozšířily překvapením, ruce nahmataly proříznuté hrdlo. Potom se skácel k zemi, neschopný uvěřit, co se vlastně stalo. Když mu to v předsmrtné agonii došlo, vědomí mu obestřela tma.

Kirill stáhl nůž, utřel ho a zavolal na číšníky. Jak příhodné, vyřídit si účty v rodinné restauraci.

"Ukliďte to tady. A zavolejte doktora, můj otec dostal infarkt. Politování hodná událost. Do hodiny tu bude Azeem." Mluvil tiše a hrozivě. Na čele mu tepala žíla a leskly se kapky ledového potu. Zastrčil nůž zpátky. "Zabiju každého, kdo by snad chtěl pochybovat o mně, nebo mých spolupracovnících. Zabiju každého, kdo o tomhle jakkoliv cekne. A teď dělejte!"

 

Nikola ležel v sanitce a záchranáři se snažili ho udržet naživu. Povedlo se, ale když ho dovezli do nemocnice, hned ho poslali na sál. Na chvilku se probral, ale pak zas upadl do bezvědomí, tentokrát navozeného prášky. Definitivně se probral až na pokoji, kde všechno pípalo.

Vše ho bolelo, ale žil.

 

Prostitutky... Všechno to bylo skrze ty kurvy. Kirill rázoval po pracovně. Po svojí pracovně. Samotného ho překvapilo, jak je klidný, necítil ani vzdálený emoční otřes z toho, že zabil otce. Pak ho napadlo, že to nejspíš pracují geny. V opačném případě by otec cítil to samé. Kde to jen... Máloco je nespolehlivější, než kurva. Nikdy nevíte, kdy začne žvanit a komu co řekne. Tahle Taťána nemluvila, udělala něco horšího, psala si deník. To by koneckonců taky tolik nevadilo, ale ten deník neměl on, měla ho nějaká zdravotní sestra a spolu s ním i Taťánino dítě.

Dítě. Jeho vlastní krev. Baťuška se nedokázal udržet a musel prostě obskočit jednu mladou šlapku. Hlavně si neuměl dávat pozor. A chtěl nechat zabít Nikolaje. Tohle se musí vyřešit. Rychle, elegantně a bez krve. Oblékl si kabát a vyrazil do nemocnice. Chtěl se ujistit, že má Nikolaj nejlepší možnou péči.

 

Dostal se až k němu hladce. Nikola ležel na zvláštním pokoji, obvázaný a napíchnutý na kapačkách. Vypadal strašně. Kiril mimoděk přišel blíž a posadil se na židli vedle postele.

"Nikolo..."

"Kirill?" hlesl tiše Nikola a otevřel oči. Trochu se usmál. "Rád tě vidím."

"Tiše, lež a nic neříkej." Nahnul se a položil mu prst na ústa. "Nesmíš se namáhat, doktoři to říkali. Dají tě dohromady, uzdravíš se, ale nesmíš se namáhat."

"Neboj, za chvíli ti zas budu chránit zadek. Jen teď mě omluv, jsem unavenej."

"Spi."

"A ty neproveď žádnou hloupost."

"Ty se staráš?"

"Musím, chráním svého... prince..." Nikola zívl a zavřel oči. Spal během chvilky

Kirill se nahnul a velice lehce ho políbil. Na tvář. Chuť jeho polibku si chtěl připomenout, až mu to bude moct Nikolaj oplatit.

Ale ještě předtím musel něco vyřídit.

 

Zdravotní sestra se jmenovala Anna, byla částečně Ruska, jezdila na motorce a hodlala do všeho strkat nos. Ošetřovala Taťánu, když se jí podařilo utéct z bordelu a někdo ji odvezl do nemocnice. Ona objevila ten zatracený deník… A vizitku rodinné restaurace. A nenapadlo ji nic lepšího, než se tam jít zeptat. Tak se baťuška dozvěděl celou tu historii. A všechno se to posralo.

Měl v úmyslu to urovnat. Bez policie. A v klidu, jako civilizovaný člověk, za kterého se přese všechno pokládal.

Jistě, mohl by to dítě sebrat a nechat ho zmizet. Ale to se mu příčilo. Koneckonců to byla jeho nevlastní sestra a rodina se ctít musela. Takže vymyslel náhradní řešení a tentokrát přicházel jako vyslanec míru. Klidně bez emocí, tak jak by to asi udělal Nikola.

Zamířil na porodní oddělení. A poznal ji docela snadno. Její rysy byly nezaměnitelné. 

"Sestra Anna?" oslovil pohlednou blondýnku.

Ostatně, měl vést rodinu dál. Musel vést rodinu dál, bylo na čase určit směr, kterým se to bude ubírat. Blondýnka se otočila, pohlédla na něj a v očích jí blýsklo poznání.

"Kdo jste?!"

"Mé jméno není důležité. Důležitý je účel mé návštěvy. Chci se dohodnout."

"Dohodnout? O čem?"

"O té malé. O té holčičce co porodila Taťána."

Zírala na něj, jakoby jí podával kobru. "A co s ní..."

"Pojmenovala jste ji Kristina, že ano? To je krásné jméno, Taťáně by se jistě líbilo."

"Je mrtvá..."

"Bohužel. A mrtvých už bylo dost, ne? Já nechci, aby přibyli ještě další. Už bylo dost krve."

"Ach? Opravdu? A co jste mi přišel říci?!"

"Chtěl bych se postarat, aby byla na rozdíl od matky dobře zajištěna. Nevím, jaký je systém adopcí, ale přesto bych byl rád, kdyby se měla dobře, a jsem připraven jí přispívat na vzdělání, či pro ni zřídit fond, který dostane, jakmile bude plnoletá. Alespoň to pro ni mohu udělat."

"Proč to všechno?"

"Abyste nezavolala policii, přirozeně." Kirill se usmál a začal hrát z pozice síly. "Nevím, nakolik to chápete, ale pro můj lid je rodina velice důležitá. Stejně jako její čest. Nabízím vám vyrovnání. Můj otec nedávno zemřel a jeho tělo bylo zpopelněno. Nicméně se dá dokázat, že byl s Kristinou v příbuzenském poměru. Policie má k dispozici jeho krev a Kristininu poskytnete vy. A tím bych to uzavřel. Není oběť, není pachatel, není soudce. Budu jí platit až do její dospělosti, včetně studií, pokud se pro ně rozhodne. Nechám vám všechny rodičovské nároky. To je fér, ne?"

"Ten deník si nechám."

"Jistě to chápu, jako pojistku."

"Také, ale chtěla jsem ho jednou Kristině předat. Aby věděla…"

"Doufám, že až v době, kdy na to bude připravená."

"Jistě."

"Takže souhlasíte s mým návrhem?"

"Ano, vezmu si ji sama."

"To je rozumné, je přeci ruska a vy také. Dáte ji dobrou výchovu."

"Nebudete na nás..."

"Nebudu na vás tlačit, jen budu posílat peníze na určené konto, řekněme něco jako výživné a bolestné. Souhlasíte tedy?"

"Už vás neuvidím?"

"Ne, pokud si to nebudete přát."

"Pak tedy souhlasím."

"Dobrá, to zní jako rozumná dohoda... A teď mi dovolte, abych vám dal jednu přátelskou radu. Je samozřejmě na vás, co všechno se rozhodnete Kristině říct, včetně toho deníku, ovšem bylo by nejlepší, aby toho věděla co nejméně. Vory v zakoně nezapomínají, ale ona má šanci žít naprosto normální život. Jakmile se s námi střetne, už ji to navždycky poznamená a zase budeme tam, kde jsme teď. Nebudu na vás tlačit, věřím, že se rozhodnete správně, je to jen..."

"Vyhrožujete mi?"

"Ne, varuji vás."

"Varujete?"

"Ano. Možná by prostě bylo lepší, kdyby věřila, že vy jste její matka. Není třeba ji zatahovat tam, kde být nemusí." Kiril se trochu usmál. "Pošlu vám číslo účtu, heslo bude Kristina. Tam budou peníze. A nemusíte se bát, že bych se zpozdil. My platíme dluhy v čas."

"A jak splatíte dluh Taťánině rodině?" zeptal se se po chvíli ticha.

Kirill se snad podvědomě narovnal a jeho oči ztvrdly. Po přátelském jednání se slehla zem. "Máme dohodu, ano? Pokud ji budeme dodržovat, vidíme se dnes naposledy. Přeji vám štěstí, Anno. Vám, i Kristině."

Její otázku nechal bez odpovědi. Přišel se dohodnout, nikoliv se zpovídat. Všechno se to stalo kvůli její všetečnosti... Kdyby nebyla tak zvědavá, nemuselo se to dít. Nic se nemuselo stát. Zvědavost kočku zabila. 

"Sbohem sestro Anno." S tím ji kývl na pozdrav.

Pochopila, víc z toho člověka, z toho Vora, nedostane. Musela se naučit žít s kompromisy. Tak mu jen kývnutí oplatila.

"Sbohem pane."

 

Odjel domů a teprve tam, se skleničkou whisky a cigaretou mu to začalo postupně docházet... Je hlavou rodiny. Úspěšně uzavřel kauzu Taťána - Kristina. Ale přesto se necítil dobře, jen polovičatě, protože Nikola stále dýchal za asistence přístrojů. Co se tohohle týkalo, tak ještě pořád zbýval Azeem.

Nikola.

To jméno mu stále ještě pulzovalo hlavou, když si nechal toho starého holiče zavolat. Nikola, uvažoval. Jistě Azeem jednal na příkaz jeho otce. Nebyl do toho zapleten a on si uvědomoval, že nemůže zabít každého, kdo se mu nelíbí, musí být opatrný a předvídat. To pochytil  od otce, ale poslední dobou spíše od Nikoly...

Sakra, zas měl před očima jeho a ne svůj problém.

Bradýř... Spíš šejdíř. Rozhodl se. Když Azeem konečně dorazil, nabídl mu židli a něco k pití.

 

"Nemám ti za zlé, že jsi poslechl příkaz mého otce, budiž mu země lehká," začal potom, aby bylo od začátku jasno, proč jsou tady. "Ale co ti zazlívám je, že jsi mi to zatajil. Měl jsi mi říct, co máš udělat. Měl jsi ke mně mít důvěru... A vyhnuli bychom se mnoha nepříjemnostem."

"Dostal jsem příkaz! Jak jsem mohl vědět, že vy to tak nechcete. Váš otec to řekl a byl to zákon."

"Zákon," ušklíbl se Kiril. "Ale přesto víš, že Nikola je můj člověk, o jeho osudu rozhoduji já."

Azeem se zachvěl. Lužin poskočil sakra vysoko a nikdo ani nestihl postřehnout kdy...

"Dobrá, abychom to uzavřeli," Kirill teatrálně rozhodil rukama a posadil se na kraj svého stolu, "tohle už se nebude opakovat. Nikdy. Jestli zjistím, že jsi udělal něco podobného, tak tě bez milosti podřežu, jako jsi to ty udělal se Sojkou."

Chvíli se na Azeema díval.

"Takže jasné?"

"Ano, Kirile, jasné," hlesl holič a sklonil hlavu.

"Skvělé, takže teď můžeš jít. Já mám práci. A pamatuj na náš rozhovor i do budoucna."

"Jistě, Kirile, děkuji,"Azeen se zvedl a vycouval ven z místnosti. Celou cestu domů mu hlavou běželo, jak jen mohl Kiril tak zuřit kvůli někomu jako je Lužin. Vždyť to nebylo tak dávno, co to byl jen šofér. Poslední z posledních.

No, teď se zdálo, že tady došlo k menšímu přerozdělení moci. Nezbývalo, než se s tím smířit.

 

Další dny už nebylo už vůbec o čem diskutovat. Rodina teď měla jen jednoho vládce, kterým byl Kirill. A kdo by si snad dovolil o tom pochybovat, se zlou by se potázal. Stejně jako v případě, že by se hodlaly vyrojit nějaké pochybnosti o jeho nejbližším zástupci.

Nebo o čemkoliv, co by se jich dvou týkalo. Na veřejnosti vždy jednal s Nikolajem jako bratr. A tak i teď, když ho dovezl domů, v ten den, co ho propustili.

Jistě, mohl pro něj poslat řidiče a bylo by to rozumné, ale Kirill se nikdy nechoval rozumně. A ani teď, když stál u auta a čekal, až Lužin vyjde ze dveří nemocnice. Ne, když se jednalo o něj, Kirill neuměl a nechtěl být rozumný. Uměl se ovládat a ovládal se, to ano, ale tím také jeho opatrnost hasla.

Když se Nikola objevil, mírně se usmál a vykročil k němu, šel mu naproti, aby ho mohl podepřít. Ještě ani zdaleka nevypadal dobře, ale když mu doktor řekl, že je schopen propuštění, nechtěl tam zůstat už ani minutu. Pořád byl bledý, a když ho sevřel v náručí, zašklebil se, ale pak objetí opětoval. Ještě mu tam nechal poslat jeho oblečení, takže nemusel vyjít ve vypůjčeném nemocničním, ale zas měl svůj oblek, kravatu i černý trenčkot. Kirill musel uznat, že mu to slučí.

"Konečně venku," usmál se Nikolaj

"Taky jsem rád. Ale doporučuju ti, aby sis tuhle chvíli důkladně vychutnal. Dělám ti řidiče... Kam to bude?" Opětoval úsměv, nabídl mu rámě a zavěšení do sebe došli až k autu. Kirill se při tom choval tak dvorně, jakoby nikdy nedělal nic přirozenějšího.

"Co domů? Nebo někam na jídlo. Mám docela hlad."

"Copak nedávali ti najíst?"

"Zkoušels někdy jíst v nemocnici, Kirille?" usmál se Nikola. "Pak bys pochopil, že mám hlad jako vlk."

 "Měl jsi zavolat, zařídil bych to..."

"Postačí, když mě teď vezmeš někam na večeři."

"A kam? Nechám to na tobě, zasloužíš si minimálně vybrat restauraci, která tě navrátí k životu." Pomohl mu na zadní sedadlo auta a dokonce ho sám zapásal.

"Je mi jedno kam, ty jsi větší gurmán a taky umíš líp vařit."

"Pravda ty a ty tvoje… rychlovky."

"No, když je hlad," povzdechl si Nikola a Kirill se za volantem krátce zasmál. Chyběl mu. Opravdu mu chyběl.

 

Nakonec ho odvezl k němu domů, Nikolův byt jim skýtal alespoň jakési soukromí. Cestou provedl ještě rychlou objednávku potravin a s donáškou do domu, aby se nikde nezdržovali. Pak si uvědomil, co vlastně dělá... Chce být s Nikolajem sám. Podíval se do zpětného zrcátka.

Nikola se pousmál. Oplatil mu to.

"Můžeš mi zatím říct, jak se ti dařilo. Doufám, že jsi neměl problémy," přešel Lužin k tomu, co bylo důležité, aby nemusel polemizovat o tom, že se mu Kirill líbí a že ho má rád, což bylo vzhledem k jeho roli dvojitého agenta nesnadné… A navíc poněkud pozdní pláč nad rozlitým mlékem, když uvážil ten fakt, že se od něj Kirill nechal líbat, strávil u něj noc a teď ho osobně vyzvedl, což nedávalo moc příčin k pochybností, jak to vnímá on.

"Problémy nebyly. Měl jsem to trochu usnadněné, když je... otec mrtvý." Poslední dvě slova řekl dutě. A Nikolovi poskočilo obočí, toho si všiml ve zpětném zrcátku.

"To je mi líto, upřímnou soustrast, Kirille." Ne, Nikolaj nevěděl, co se stalo. Nevěděl, že ho otec odsoudil k smrti, i když si to možná dal dohromady, nebyl naštvaný.

"Jsi v pohodě?" zeptal se pak tiše svého prince.

"Jsem. Byl to infarkt. Trochu nenadálé, ale vlastně jsme to mohli čekat, už měl taky svá léta a nešetřil se, i když mu to doktor několikrát doporučoval." Stiskl pevněji volant a dál se proplétal ulicemi. Londýn byl upršený, ale na severu se mraky začaly trhat, ještě pořád se mohlo vyčasit.

"Dobře." Lužin se trochu naklonil a sevřel mu rameno. Přátelské gesto plné porozumění. Něco, co Kiril potřeboval a nedostával.

 

Když dorazili k Nikolovi domů, pomohl mu do schodů a pak ho nekompromisně usadil na pohovce a dal se do přípravy jídla. Dával si záležet, donáškové službě se naštěstí podařilo nerozbít vejce, a přitom Nikolu po očku pozoroval. Ten mu to nezůstával nic dlužen a Kirill se na chvilku opájel představou, že mu jeho strážce kouká na zadek. Nevyslovené lichotky...

Když všechno umístil na sporák a do trouby, udělal ještě čaj a odnesl mu ho.

"Jak je ti? Neměl jsi tam pro jistotu ještě zůstat?"

"A nechat si od tebe ujít tak luxusní večeři? To bych musel být blázen."

"Přesto, měl bys odpočívat."

"Kdo neříká, že budu? "Nikolaj se usmál a pak sjel Kirilovu postavu pohledem. "Zhubl jsi. Měl jsi starosti."

"Měl jsem o tebe strach, do toho otec... Pár dní jsem nespal. Ale to se spraví." Usmál se, aby mu dal najevo, že je všechno v nejlepším pořádku. "Vyřídil jsem to s tou sestrou, domluvil jsem Azeemovi, převzal jsem rodinu... Teď už to bude zase o něčem jiném."

"Bude v pořádku?"

"Kdo?"

"Ta děvočka. Ta malá."

"Ano," řekl Kiril a pak se k němu naklonil."Zajímá tě?"

"Je to malá holčička, Kirille, moc malá. Těm se neubližuje. Proto mě zajímá."

"Neublížím jí," Kirill zavrtěl hlavou, "vždyť je to moje sestra, proboha. Nechal jsem rodičovská práva té sestře, Anně. Budu na ni do dospělosti platit. Testy prokáží... Všechno. Ale tím to skončí. Už žádné kurvy, kurvy moc mluví a vykládají věci špatným lidem." Povzdechl si. "Tohle otec dělat neměl."

"Poprvé tě donutil spát s kurvou."

"Jak tohle víš?"

"Řekls mi to, když jsi byl opilý. No," Nikola pokrčil rameny, "už nebudeš muset. Co s nima plánuješ?"

"Prodám je... Nejspíš. Ještě nevím. Ale tenhle podnik dál provozovat nechci. Nechci být proslulý jako ten, co obchoduje s nejhnusnějšíma šlapkama v Londýně." KIrill se mírně usmál, ale v duchu ho něco sevřelo. Neurčitého, studeného... Na tu zmíněnou holku si vzpomínal. Bylo mu čtrnáct, jí asi o deset let víc. Otec se díval. Otřásl se. Najednou cítil, jak Nikola vstal a objal ho. Jako vždy věděl, kdy to potřebuje a že je na jeho dotycích svým způsobem závislý. Nikola ho pohladil po vlasech.

"Je to pryč."

"Jo, už dávno je to pryč..." Přitiskl se k němu. Z Nikolaje sálalo teplo... Bylo příjemné a zahánělo pryč špatné vzpomínky. "Mám tebe," usmál se Kirill znenadání.

"Jistě, můj princi," usmál se Nikola a nechal ho ať se k němu víc přitiskne a pak ho jemně políbil do vlasů.

"Princi?" Kirill zdvihl hlavu a zadíval se mu do očí. Vypadal pobaveně a překvapeně. "Jsem tvůj princ?"

"Ano, i když teď jsi vlastně král, pro mě jsi můj princ," usmál se Nikolaj a znova se k němu přitiskl, nasál jeho vůni a pohladil ho po vlasech i po tváři.

"Měl jsem o tebe obavu."

"Tak to jsme na tom stejně, já se zase obával o tebe..." Byl mu blízko. Tak moc blízko, že mohl říct, čím se ráno umyl, že nepoužil kolínskou a voní jen mýdlem a že ta vůně dráždí jeho nos jako nic a nikdo předtím. Usmál se. "Už je správná otázka, jestli bys mě chtěl ojet?"

"Správná otázka je, chtěl bys ty mě?" řekl Nikola a nechával mu teď prostor na reakci. Chtěl vědět, jak se zachová, i když z toho měl trochu obavy. A Kirill si uvědomil, že on sám měl před pár týdny na jazyku jiná slova. A možná nastala chvíle, aby je vyslovil nahlas.

"Vlastně ne... Ne, ta otázka není správná ani v jednom případě," hlesl. Nikolaj se zarazil. "Správně to má znít, chceš se mnou strávit noc? Pomilovat se?"

Nikolaj zvedl obočí v tak charakteristickém gestu, až se musel Kirill usmát. A pak mu odpověděl jednou možnou odpovědí, která slov nepotřebovala. Polibkem. On svého prince miloval, bylo to proti pravidlům, ale stalo se. A teď byla šance, že se Kirill cítí stejně.

Šance, potvrzení... Poprvé ho políbil před týdny, když mu dělal masáž a Kiril mu sám nabídl své rty. A potom... Potom bylo potom, stalo se a nic to nezmění. Ale teď se to opakovalo. Kirill se nechal líbat a byl jen jeho.

Líbali se pomalu, trochu drsně, ale zároveň něžně a Kirill si dával pozor, aby Nikolovi neublížil. Cítil obvazy a stehy na těle a opatrně ho hladil po vlasech.

Nikolaj pootevřel rty a pozval ho dál.

Líbali se dlouho. Ostatně, měli všechen čas, stačilo si jen vybrat... KIrill toužil po jeho dotecích, bezpečné náruči a svádivém škádlení, toužil po jeho péči a doufal, že Nikolaj to cítí stejně.

Ale úplně nejvíc toužil po jeho blízkosti, ať už v jakékoliv podobě.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

nádherné

(sisi/ctenar, 12. 8. 2013 18:24)

prosté, vkusné, vžité a opět nádherné... nepřehlédnutelně výjmečné propojení

...

(Rowene, 22. 3. 2013 8:36)

Hm, tak to mám ráda, kontrasty. :-)

-O-MUJ-BOŽE-

(Idris, 17. 3. 2013 21:46)

Páni to byla povídka :) a ten konec, prostě skvělé.. :D

Nádherné =)

(Me, 16. 3. 2013 16:54)

Jiné slovo nemám. Čekám na spoustu vašich povídek, pokračování, ale pokud místo nich budu dostávat pravidelné příděly takovýchto, budu strááášně ráda. Ten film neznám, ale...je to vážně nádhera.
Tak, myslím, že má slovní zásoba kolabuje :D
Mějte se a prosím, pište :))

...

(Bilkis, 12. 3. 2013 16:26)

Miluju Východní přísliby! :) Skvělej film... A skvělá povídka! :)

...

(Profesor, 12. 3. 2013 12:56)

Pozoruhodné, jak se i o mafii dá napsat něžný a sladký příběh... Tak něžný, že mu projde i vražda.
Škoda jen, že Nikolaj je nejspíš polda.