Jdi na obsah Jdi na menu
 


Získat...

14. 1. 2010

Získat…

 

Stáli namačkaní těsně jeden na druhého, v té místnosti bylo ohromně málo prostoru. Nervózně po sobě pokukovali, netušili jestli ten, co jim funí do ucha, nebude jejich příští spolužák, netušili nic… Jako všichni prváci, i oni byli vyjukaní, vystrašení, ale odhodlaní ke všemu. Tohle byl moc významný mezník v jejich životech.

Prohlíželi se, zkoumali, hodnotili navzájem…

A potom to najednou bylo tady.

„Nebelvír!“

„Zmijozel!“

„Havraspár!“

„Mrzimor!“

A celkem stodvacetkrát Moudrý klobouk vykřikl jméno některé z kolejí. Celkem sto dvacet žáků se zařadilo ke svým stolům.

 

Drobný, hubený chlapec s několika tenkými ale dlouhými jizvami ve tváři chvilku přešlapoval před volným místem.

„Smím?“ otázal se nakonec, když už se na něj upíralo nebezpečné množství očí.

„Ale jasně!“ ozvala se přátelská odpověď, zdůrazněná poklepáním vedle sebe.

„Děkuju.“ Podíval se na něj. Měl přátelské oči, delší černé vlasy a rošťácký výraz.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se právě.

„Remus… Remus Lupin.“

„Skvěle. Já jsem Sirius Black.“ Chlapec se na něj ušklíbl a pak se ještě víc posunul, aby si Remus mohl sednout. Když tak udělal zašklebil se znovu. „Jak se ti líbil klobouk. Dobrá šílenost, co?“

"No, lehce..." pousmál se Remus nesměle a vmáčkl se do mezery mezi ním a ještě dalším chlapcem. Ten měl světlé blond vlasy, podivně vodová očka a připomínal malou krysu. Jen po něm přejel pohledem a potom se obrátil jinam. Remus sklopil oči a podíval se na svoje ruce propletené v klíně.

"Máš hlad? Já tedy jo. Už aby ten páprda domluvil a my se mohli najíst. Víš, slyšel jsem, že tady se fakt jí jako na zámku. No, doufám, že to bude lepší jak u nás doma. Tam mi poslední dobou moc nechutná, a navíc, matka pořád sekýruje otce a to je u oběda fakt děs."

Upřímně, Remus neměl hlad ani trošku, i když žádné takové problémy se ho netýkaly, rodiče ho milovali jak jen mohli, ale tomu klukovi... Jaksi mu nechtěl odporovat. Ne, bylo mu v jeho společnosti hrozně příjemně, ani nevěděl proč.

"Jo, tak něco bych si i dal," připustil po chvíli.

Jako na zavolanou, ředitel právě skončil svůj proslov a stoly se naplnily tak neskutečným množstvím jídla, až Remusovi přešel zrak.

"Jé, podívej, kuře!" zajásal mladík a chňapl po kuřecích stehýnkách dřív, než je k sobě mohl přisunout ten malý blonďák s úzkýma uhýbavýma očima. "Dáš si, Reme? Kuřata já strašně rád… A tyhle jsou… Hmmmm! A tady houstičky propečené s česnekem a kořením… úú! Budu výt slastí!"

"Výt?" Remusovi se v očích mihlo cosi nepopsatelného, ale potom se k misce natáhl a vzal si. Sirius nelhal, skutečně byly výborné. I ty houstičky s česnekem, ačkoliv zrovna toho česneku tam mohlo být o něco méně... Ale teprve když uviděl salát s bylinkovou zálivkou, přestože se na něj ostatní podívali jako na blázna, chňapl po něm neuvěřitelnou rychlostí.

"Mňam," udělal potom s rozzářenýma očima.

"Počkej, hm, vypadá dobře… Ale chce to k němu ještě něco," Sirius mu podal několik cherry rajčátek a pak si na vlastní talíř nabral salát, brambory, maso a na vrh zalil jednou z omáček. "Mňam!" řekl i on a usmál se na Remuse. "Dobrou chuť, brácho!"

"Brácho?" pozdvihl Remus překvapeně obočí, ale zasmál se. "Tedy dobrá, tak brácho..." A pustil se do své porce se stejnou chutí, ačkoliv byla dvakrát tak menší než ta Siriusova. Když ovšem po drahné chvíli spolkl poslední sousto, připadal si tak najedený jako nikdy. Skoro by přísahal, že se už nikdy nepohne a do ložnice ho dokutálí... Nedokutáleli, sotva jeden z prefektů zavelel, Sirius ho spontánně popadl za ruku a vlekl přes celou Velkou síň až do společenské místnosti jejich koleje.

Potom i do pokoje, který k svému úžasu, ale i spokojenosti měli společný. Ještě taky s tím chlapcem, co vypadal jako krysa, a jedním, který měl neuvěřitelně rozježené černé vlasy.

Když tu noc usínal, nemohl ještě vědět, že právě našel opravdové kamarády...

 

* * *

 

"Pózór tam dolé!" ječel Sirius a řítil se na novém koštěti jako blázen přes celé hřiště. Rád se předváděl. Před všemi. Holkami z koleje, kluky z jiných kolejí, ale poslední dobou i před Remusem, kterého rád škádlil. Zrovna teď na něj nalítával, když si chtěl číst, rychlým chvatem mu uzmul knížku a zase vylétl do výšin.

"Hej, ale to…!" zařval na něj Remus, když byl podle okraden a lupič se vznášel tam, kde na něj nedosáhl. "Blbečku!" křikl ještě a potřásl hlavou, jakoby chtěl říct - kdy z toho vyrosteš? Rychlý poryv větru navál vlasy do očí, tak si je rychle odhrnul a když to vypadalo, že Sirius nemíní přistát, natož mu vrátit jeho knihu, začal se rozhlížet po nějakém koštěti.

'Najednou byl Sirius kousek od něj a vznášel se asi deset centimetrů nad zemí. "Vrátím knihu, když se přestaneš učit a půjdeš se mnou na procházku. Nudím se. No tak, Reme... Remusku, nenech se prosit a vem Blacka vyvenčit."

Jeho kamarád zdvihl oči v sloup. "Remusku? To už mi můžeš rovnou říkat Remosko," zaškaredil se pak. "A vůbec chtěl jsem napsat to pojednání... Siriusi nedívej se na mě tak! Siriusi..." Hluboký povzdech. "No tak jo. Vezmu Blacka vyvenčit, ačkoliv si to vůbec nezaslouží! Holomku!"

"Bezvá!" Black na koštěti nadskočil, až se ono zapotácelo a on sám málem slítnul dolů. Nakonec se mu ho podařilo vládnout a zdárně přistát a tak si poskočil znova. Remus si povzdechl. Znal Blacka a věděl, že tímhle přehráváním zakrývá část té zahořklosti, co v sobě nosí. Toho, že si nerozumí s rodinou a čas v Bradavicích je pro něj vysvobozením z pletich. Teď dohospal k němu a objal ho. "Díky brácho!"

"TeĎ se lísáš," pousmál se a rychle mu vytáhl svoji učebnici z kapsy hábitu. Když se na něj Sirius varovně podíval, zasunul ji do vlastní kapsy a pohled mu oplatil. "Takže?"

"Půjdem do Prasinek, jo?! Že jo? Vezmu tě do Medového ráje! Dáme si vánoční punč!"

"Teď v dubnu?"

"Nooo, klidně!"

"Jsi blázen, víš to?" povzdechl si Remus, ale potom svolil. "Tak jo, půjdeme do Prasinek, půjdeme do Medového ráje... Ale!" zdvihl varovně prst a přísně se na přítele zadíval, ačkoliv mu cukaly koutky úst. "Ke Třem košťatům mě nedostaneš, jednak proto, že jsi se minule opil, a jedna proto, že minule jsi tam do mě nacpal skoro celou vepřovou kýtu... A ten zážitek si fakt nehodlám opakovat."

"Nechutnala ti?" Sirius se zatvářil pobaveně. "Měl jsi hlad Reme! Byl jsi vysílený, tak bylo mou povinností jako kamaráda se o tebe postarat."

"Měl jsem hlad, to ano. Ale jenom trochu!" ohradil se Remus a aby zabránil další debatě, vykročil pryč. "Tak si ukliď ten drahocennej nástroj," utrousil potom přes rameno, "já na tebe počkám venku. Nebo mám jít napřed a ty mě doženeš?"

"Půjdu s tebou, abys mi neutekl," usmál se Sirius a šťouchl ho do ramene. "Košťátko si vezmu sebou."

"To tvoje koště je stejný případ jako moje kniha," odtušil Remus pobaveně a zamířil ven z hřiště. "Jen s tím rozdílem, že já ti ho nekradu, zatímco ty mě knihu ano." To už zatáčeli po cestičce vedoucí směr Prasinky.

"A Remusi, můžeš mi ho klidně ukrást, já se zlobit nebudu. Na tebe bych se nikdy nezlobil, opravdu ne."

"To tvrdíš, protože jsem tě ještě doopravdy nenaštval," uchechtl se přítel. "Počkej až to udělám, to rychle změníš názor."

"Ty to ani neumíš. Opravdu ne. A Remy? Ty jsi moc hodný víš." Sirius ho plácnul po rameni. "Nechceš letět?"

"Já a hodný? Jsem strašlivý, zlý..." Remus udělal nejhrozivější obličej, kterého byl schopen. Když to na Siriuse nezabralo ani v nejmenším, vrhl se na něj. "To víš, že chci letět!"

"Tak naskoč," usmál se Sirius a nachystal koště. Naskočil a Remus za něj. "Drž se hochu!"

A vzlétli.

Cítil, jak se mu Remus celým svým hubeným tělem přivinul k zádům a ještě mu položil hlavu na rameno. A potom se ani nehnul, jen se ho pevně držel kolem pasu. Mohl cítit, jak pomalu dýchá, jako vždycky, když se mu ocitl hodně blízko.

"Drž se, Remusi!" zasmál se Black a zrychlil. Letěli teď s větrem o závod. Remus se smál a Black taky. Hrad zůstal daleko za nimi a oni pod sebou teď měli cestu a z levé strany Zapovězený les.

Pak najednou Sirius zakroužil a snesl se na cestičku, pár desítek metrů předtím, než se stáčela do Prasinek. Remus sklouznul dolů a oprášil si hábit. Přece jen, nebyl z nejnovějších, tak kontroloval, jestli neutrpěl nějakou újmu. Naštěstí ne a potom se podíval na přítele.

"Tak jdeme? Měl bych chuť..." zarazil se. "Nebo radši ne. Nebo do mě zase nacpeš takových věcí..."

"Na co budeš mít chuť? Na co? Povídej? Rád tě na to pozvu. Prosím, Remy, řekni mi to?"

"Na oříšky s medem. A velkej hrnek čokolády se šlehačkou. Asi tě zklamu, bez punče se tentokrát obejdu."

"Dobře! Budou oříšky!"

"Já se začínám bát," poznamenal Remus, když ho Sirius popadl nedočkavě za ruku a táhl do vesnice. "Začínám se bát, že mě budeš muset do hradu kutálet... Ten výraz v tvých očích se mi nelíbí. Ani trošičku se mi nelíbí," potřásl nakonec hlavou.

"Ale no tak, jsi moc hubenej, Ty se nikdy nebudeš kutálet. Ty ne, Remy. Jsi hubenej jako lunt!"

"To není pravda!" bránil se Remus.

"Je!"

"Není!"

"Je, podívej se na sebe!"

Změřil se kritickým pohledem. Pravda, hábit na něm trochu plandal, ale na kom ne? A vůbec. "Není!" podíval se na něj umanutě. "A i kdyby byla, ty děláš všechno proto, abys to zvrátil!"

"Ne! To bych nemohl!" Sirius se usmál a pak se k němu naklonil a v náhlém popudu ho objal. "Víš, stejně tě mám nejradši, Reme. Tak proč by ne?"

"Chceš mě mít tlustého?" kontroval Remus, ale neodtáhl se. Nechal ho, ať ho obejme. A bylo mu to příjemnější, než by čekal. "Chceš abych vypadal jako Petr?" zeptal se potom, hřešíc na to, že Petra ani jeden z nich moc v lásce neměl, ačkoliv James si s ním rozuměl skvěle.

"To nikdy! Navíc on se tolik nepohybuje ajko ty. A ani není tak chytrý! Ne! Jako on, to dopadnout nemůžeš, vážně ne!“ Black se usmál a pořád ruku kolem jeho ramen s ním scházel do vesnice. "A mimochodem, jede s Jamesem na jarní prázdniny… Kamsi pryč, já zůstávám tady, a co budeš dělat ty?"

"Využiju času, kdy budu mít svatý klid a budu se učit, co jiného?" zamrkal na něj Remus. Pak si mimoděk přejel rukou přes tvář. "A taky zřejmě pojedu pryč..." dodal tiše. Ale než mohl Sirius odpovědět, stáli před Medovým rájem a Remus se mu rychle vysmeknul a vklouznul pootevřenými dveřmi dovnitř.

Sirius vklouzl za ním a vzápětí už se musel usmívat. Remus rozkoukávající se po Medovém ráji byl kouzelný. "Reme, tak co si dáš?"

"Já..." hodil pohledem po směsi medových ořechů, ale potom zavrtěl hlavou. "Asi nic, nemám moc peněz..." zamumlal tiše a trochu zrudnul.

"Já tě zvu! A žádné námitky! Jasné! Prosím směs medových ořechů!" usmál se na prodavačku.

Remus jen zamrkal, ale proti Siriusově živelnosti nemělo cenu se bránit. Snad v jiné části měsíce, ale teď byla hádka opravdu to poslední nač měl náladu. A navíc ty oříšky strašlivě svůdně voněly, až se mu sbíhaly sliny.

"A potom ještě dvakrát velkou horkou čokoládu se šlehačkou," obrátil se na něj Sirius s úsměvem.

"Díky, ale to nemuselo..." radši nechal větu nedokončenou.

"Ale muselo, měl jsi chuť a já… Já mám taky - na oříšky!" usmál se Sirius a pak mu pár oříšků ukradl

"Jen si vem," přisvědčil Remus. To už byli usazení u jednoho rohového stolku, před sebou dva šálky s obří čepicí šlehačky a jeden neméně obří pytlík s nepřeberným množstvím nejrůznějších oříšků v medu. "Kdybych to spořádal sám..." lehce se ušklíbl.

"Tak co, začneme?“ usmál se Sirius a pak si nabral šlehačku. "A co punč?"

"Punč snad radši ani ne. Jestli máš chuť, dej si, ale já nějak... Promiň. A začneme...? Sežereme to?" nadhodil Remus.

"Jo! Sežereme!"

"Kdo dřív a víc!" zavelel Remus a vysypal oříšky na stůl. Pak se rozpoutala hotová oříšková bitva. Ulepení byli až za ušima, ale chechtali se jako blázni a bylo jim docela jedno, že se na ně ostatní dívají jako na cvoky, ne-li hůř.

Ale když to snědli, zlikvidovali i čokoládu, ještě to zapili čajem a dali si džus z čerstvého ovoce. A bylo jim dobře.

"Tak... Já jsem plnej!"

"Asi tak nějak," povzdechl si Remus, jemuž se chtělo neuvěřitelným způsobem spát. Jako vždycky po něčem tak dobrém. Pomalu položil příteli hlavu na rameno. "A teď mě můžeš kutálet..." zamumlal ještě a nasál Siriusovu vůni.

"Neboj dovedu tě domů," usmál se Sirius a vzal ho do náruče. Jemně ho zvedl a nesl pryč. Dál za Prasinky až k Hradu. "Mám tě rád, Remusi," zašeptal, než se s ním dostal k Bráně. Remus jen cosi zamručel a zavrtal se mu nosem do hábitu. Byl lehoučký, mnohem lehčí, než by správně měl být. A i když Sirius nesl ještě koště, nebyl utahaný ani trochu.

"Já nespím..." zamumlal Remus, když se ocitli za Bránou.

"Nespíš? A to tě celou dobu táhnu a ty nespíš! Ty jeden!" zasmál se Sirius

"Nespím..." Remus se z polospánku usmál. "A mohl jsi mě kutálet... Siriusi..." vzdechl nakonec.

"To bych ti neudělal. Nikdy ne," usmál se a z náhlého popudu ho políbil.

Lupin si jen povzdechl, když ucítil jeho rty ve vlasech a zavrtal se k němu ještě blíž. Siriusovo teplo bylo příjemné.

Sirius se usmál. První polibek! První, o kterém Remus věděl. Ten, kdy byl zraněný a on mu v druháku políbil hubenou ruku, se nepočítá! Teď věděl a neodstrčil ho!

 

Cítil, že ho nese dlouhou chodbou až k jejich věži... Pak slyšel, jak Buclaté dámě říká heslo. A najednou spolu seděli v tom největším křesle, které ve společenské místnosti bylo, on se k němu tiskl a i když se mu chtělo spát, nechtěl do postele ani za nic.

"Remusi, budeš muset vstávat, za chvíli sem dorazí kluci z odpoledních praktik. A kluci z tréninku, no tak, Remy. Vstávej! No, Remusku, zlatíčko…" zlobil ho trochu Sirius, ale pořád se usmíval. "Vstávej."

"Mě se nechce."

"Opravdu ne?"

"Nechce," zabrumlal Remus a objal ho kolem hrudníku. "Nechce se mi, jsem unavený, ospalý... Nebuď tyran, Siriusi..."

Sirius si povzdechl, znova vstal a pak ho prostě vynesl do ložnice, dřív než se do společenské místnosti nahrnuli ostatní studenti. Tam ho položil na postel a pak jemně pohladil po rukou, protože Remus se ho nechtěl pustit.

"Remy, no tak…"

"Jsi zločinec, abys věděl, jsi a jsi a jsi," trval si Remus umíněně na svém a potom se převalil na druhý bok, zády k němu. "A nemám tě rád, abys věděl..." zabrumlal ještě potom. "Jednoho vytáhneš od učení do cukrárny a potom s ním provádíš takový psí kusy..." uchechtl se.

"Jsem pes, tak co bys ode mě čekal?" zeptal se a pak si lehl rychle k němu a zatáhl závěsy. Do pokoje vrazil James s Petrem. Nechtěl, aby je ti dva viděli a chtěl mít Lupina ještě pro sebe

"To je pravda," zamumlal Remus se rty přitisknutými na jeho ucho. "Co taky čekat od štěněte," narážel na to, že Sirius své zvěromágství zvládl teprve nedávno. Čili byl čerstvě narozeným psem. Štěňátkem. A taky se tak občas choval, alespoň Remusovi to připadalo.

"Pššt," řekl Sirius a když Lupin chtěl něco odpovědět, prostě mu zavřel pusu tím nejpřirozenějším způsobem. Polibkem.

Odpovědí mu bylo rychlé zamrkání těch tmavých očí naproti němu. Napůl překvapené, napůl vyděšené. A když ho k sobě Sirius přitáhl, měl co dělat, aby do něj vší svou silou nestrčil... Petr s Jamesem hlasitě probírali přednosti Lily Evansové a jak by obstála ve srovnání se zbytkem školy. Jejich postele si nevšímali.

Pak ho Sirius opatrně pustil. "Tiše Reme!“ zamumlal a stejně si ho přitáhl blíž.

Jen přikývl. Nezmohl se na slovo a v duchu probíral nějaké pěkné uřknutí - které by přimělo Jamese a Petera, aby už u všech ďasů vypadli! Přání se mu neplnilo. Podle zvuků se usadili na Peterově posteli a nevypadalo to, že by se mínili hnout.

Remus cítil, že se mu chce strašlivě kýchnout. A těsně předtím, než mohlo dojít ke katastrofě, rychle zabořil nos do polštáře a přitom se k Siriusovi přitulil co nejtěsněji to šlo.

Sirius si ho přitáhl k sobě a když tiše kýchl, objal ho. A pak si ho přitiskl k sobě a pohladil ho po vlasech. V duchu proklínal ty dva a doufal, že brzy vypadnou. Tak rád by Removi vše vysvětlil.

Uplynula hodina, možná dvě.

Napětí za závěsem trochu opadlo, Remus na Siriuse dělal všelijaké obličeje, pitvořil se, vyplazoval jazyk, kroutil očima a přitom mu zacpával pusu, aby se nesmál nahlas. A potom najednou zaregistrovali, že hovor ustal. Téma Lily Evansové bylo vyčerpáno a James se poslední dobou o ničem jiném bavit neuměl.

Remus našpicoval uši, přece jen měl sluch víc než citlivý. Kromě nich nikdo v pokoji nebyl. Sirius se na něj usmíval a pak zvedl ruku a pohladil ho po tváři. Naklonil se k němu a políbil ho na nos.

"Nikdo v doslechu?"

Přítel zavrtěl hlavou a upřel na něj nechápavý pohled. "Siriusi, já..." Přivřel oči, jak v duchu hledal správná slova. "Co to bylo?" zeptal se nakonec.

"Nic, jen taková... Nic, pokud ti to vadilo, Remy," řekl tiše Sirius a sklonil pohled. "Já, omlouvám se, jestli ti to vadilo…"

"Proč?" Remus se posadil a vážně se na něj podíval. "Proč? Proč teď? A proč tenkrát? Tehdy, když jsem ležel na ošetřovně, protože mě James nedopatřením skopl ze schodů?" Nadechl se. "Já si to pamatuju, Siriusi..." zašeptal potom.

"Já… Mám tě rád, Remusi." Sirius se zvedl a zavrtěl hlavou. "Blbost, miluju tě. A proto. Ale jestli je ti to nepříjemné, slibuju, že už to neudělám!"

"Myslel... myslel jsem, že máš rád spíš Joannu Quickovou..." odtušil Remus a propletl si ruce v klíně. "Proč já? Já... Nic nemám. Ani hezkej nejsem."

"Jsi nejhezčí kluk, kterýho znám, a já ji rád nemám, já..." Sirius sklonil oči, "… já, miluju tebe. Já se s tím nedokázal srovnat, že ty, můj úplně nejlepší přítel, ale je to tak... A miluji tě, Remy."

Místo slov se k němu Lupin jen natáhl a pevně ho objal. A potom držel. Dlouho, skoro to vypadalo, že ho ani nechce pustit. "Stačí ti to jako odpověď?" zašeptal potom.

"Stačí," řekl tiše Sirius a objal ho také. Pak ho políbil do vlasů. "Stačí."

 

* * *

 

Tu noc byl Petr opilý. Nasával tolik, že byla obava, aby vůbec došel zpátky na hrad. James mu zdatně sekundoval, ale ještě pořád se držel v mezích vnímání. Sirius nepil, ačkoliv měli důvod k oslavám. Další hnusné zkoušky za nimi.

"Kdepak vůbec máme naší Jizvičku?" zahulákal najednou Petr a demonstrativně se podíval na prázdné místo po Siriusově boku.

Byl zrovna úplněk.

"Nech ho být, má svých starostí dost," zavrčel na něj a pak se zvedl k odchodu. Věděl, kde bude a rozhodl se, že za ním půjde, i když Remus mu kolikrát říkal, že nemusí. Ale on musel. Miloval ho a bolelo ho, když trpěl. Odešel z místnosti a nedaleko vesnice se proměnil na velkého psa. Pak už běžel

 

Chroptící chýši se všichni obyvatelé Prasinek zdaleka vyhýbali. Zvláště o úplňku, protože to tam muselo řádit snad celé stádo démonů. Už od cestičky bylo slyšet zuřivé vytí, ječení... A pak najednou ustalo. Chodec, který šel náhodou kolem, pronesl několik protikleteb, náhradu za mudlovské křižování se proti zlému. Pak rychle pospíchal pryč.

 

Ohromný vlkodlak stál v nahrbený v místnosti, která se zdála příliš malá, aby ho mohla pojmout. Vrčel a z mordy mu odkapávaly sliny. Pak ale měsíc zašel... Vlk tiše zakňučel a schoulil se do klubíčka na podlaze rozryté jeho drápy. Když k němu velký černý pes přešel, pootevřel jedno jantarové oko a potom mu něžně olízl čenich.

Děkuji...

Pes se k němu sklonil a jemně do něj šťouchl čumákem. Pak mu olízl mordu. Nakonec se stočil vedle něj a položil si hlavu na přední pracky. Jsem tady, říkal ten pohled, a nikdo ti neublíží.

Měsíc pořád svítil, ale tentokrát už neměl šanci.

Byl druhý den úplňku, zbývala jedna noc.

 

Když se ráno Remus probudil, cítil se hrozně slabý a unavený. Taky ho bolela záda, jak usnul na tvrdé podlaze. A přitom postel ještě úplně nerozdrásal... Tiše si povzdechl a potom se převalil na druhý bok. A ocitl se tváří tvář Siriusovi.

Sirius spal vedle něj, stále jako pes a i jako pes vypadal krásně. Nádherný velký černý pes. Mladý pes. Ještě před vrcholem svých sil

Jen si povzdechnul a přitiskl se k němu. Ačkoliv se to nezdálo, jeho kožich byl hustý, hebký a hřál. A Remusovi byla zima. Každé ráno po proměně mu byla hrozná zima. Podrbal Siriuse za ušima. Potom na břiše. A znova za ušima, když začal vrtět ocasem. Pootevřel oko a zívl. Perfektní dvě řady zubů. Pak mrknutí a místo psa tady byl kamarád, který ho objal a políbil na nos.

"Pojď do postele, jsi zmrzlý. Zatopím ti tady, je tu děsná zima. A to nechci.."

"Bude stačit deka a ty..." zívl Remus a potácivě se vytáhl na nohy. "Ještě někdo uvidí kouř, pomyslí si, že je tady ubohý tulák a bude ho chtít varovat... a nakonec se to celé provalí..." znovu zívl, sedl si na pelest a pak vklouzl pod deku.

Black si povzdechl, použil na deku ohřívací kouzlo a pak vklouzl do postele za ním. "Nemáš hlad Reme?" zeptal se tiše.

"Ani ne. Spíš se obávám, kdybych něco snědl, asi budu zvracet..." povzdechl si a přitiskl se k němu. Byl nahý, ale tak unavený, že žádné pletky nepřipadaly v úvahu. "Doufám, že zvěromágova přeměna není tak strašná..." podíval se ještě vzhůru, Siriusovi do tváře.

"Ne, není a i kdyby, jsem rád, když tu s tebou můžu být. V jakékoliv podobě," řekl Sirius a políbil ho na čelo. "Ted spi, potřebuješ to."

Poslechl ho rád. A taky mu byl neskutečně vděčný, že tu s ním je, i když se v koutku duše obával, aby z toho neměl problém. Ale hádat se Siriusem nemělo smysl. Byl tak umíněný a paličatý, že... K čertu s tím. Zavřel oči a za chvilku zhluboka oddechoval.

Sirius se usmál, přitáhl si ho víc do náruče a nakonec, ukolébán teplem jeho těla, usnul také.

 

* * *

 

Před pěti lety získal přítele. Pravděpodobně jediného, ale zato prvního opravdového a nejlepšího, kterého kdy měl.

Ale před pěti týdny získal něco mnohem víc, než jen přítele. Někoho, kdo ho miloval, někoho, koho mohl sám milovat. Co na tom, že to byl chlapec? Co na tom, že to byl jeho nejlepší a jediný kamarád? Přátelství a láska k sobě přece mají blízko…

Získal přítele. Získal lásku. Získal Siriuse Blacka.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

:))))))))))

(haaaa, 8. 5. 2011 18:39)

to bylo....krásné! myslela sem si že už mám přečtené všechno nejlepší...nemám. Je to čím dál nádhernější!!!!!!

hezké

(Zoi, 19. 1. 2010 10:27)

Moc krásná povídka... :-) taky mám ráda tenhle pár z HP. Fakt povedené.

krása:3

(milwa, 16. 1. 2010 20:39)

Já naprosto souhlasím s Lex a Profesorem:D naprosto.Dřív jsem HP fanfictiony nárazově četla ale už jsem od toho dávno upustila,pořád to saméTT___TT nemůžu si pomoct.
ale tahle povídka mě moc příjemně překvapila.Bylo to něžné a milé.Přála jsem si jen abych četla dál a dál a nekončilo to...A navíc tenhle pár je u mě asi nejoblíbenější.
ps prosím ztratila jsem číslo icq i mail,můžete mi poslat na TeaTeaParty@seznam.cz kontakt? Rozhodla jsem se vám jako poděkování věnovat nějaké obrázky Rema a Siriuse ze šuplíku,které mám schované:D říkala jsem že jsou moji oblíbenci:D
pps vyvenčit Blacka mě dostalo:D

... :)

(Akkarra, 15. 1. 2010 10:59)

To bylo sladký. Moc hezký. :)

Autorky děkují

(Bea, 14. 1. 2010 18:28)

Tak tohle nás opravdu, opravdu těší, že dokážeme přitáhnout i ty, kteří HP nečetli, nečtou, potažmo už číst nechtějí.
Asi se budeme červenat. :o) Tedy já určitě.

Mimochodem, Rowene, jedna geniální autorka Remuse popsalal fantasticky: Mladý muž s malým chlupatým problémem.:o) Myslím, že je to víc, než výstižné.

...

(Rowene, 14. 1. 2010 16:32)

roztomilá povídka, taková chlupatá.:)))))

:-)

(Botan, 14. 1. 2010 12:44)

Jako vždy, velmi kvalitně odvedená práce! Četlo se to samo a na konci zůstal velmi příjemný pocit.

...

(Profesor, 14. 1. 2010 10:12)

Fandom HP jsem podobně jako Lex-san opustila už dávno. Občas ho čtu, ale když ono je to už tak zoufale stejné...
Vy jste mne dokázaly svým příběhem zaujmout. Siriuse s Remusem jsem měla vždycky moc ráda.
Struktura povídky roztříštěná do obrazů je velmi pěkná, dovoluje zaměřit se více na pocity postav. Vývoj vztahu je tu ukázán na několika momentech, což někdy může působit skokově, ale tady je to přirozené, takové jemné jako Remus sám.
Hlavně se mi líbí, že jste tu Rema nepodaly jako nebohého chudáka, k čemuž má většina autorek fanfiction sklony, ale jako hrdého kluka, který shovívavě snáší neplechy svého kamaráda. Ten se mi zde také líbí - není jenom nezodpovědným floutkem jako ve většině příběhů, ale má i hlubší stránky povahy.

Nevím, jak...

(Lex-san, 14. 1. 2010 6:27)

... to děláte, že ty fandomy, které už mi lezou krkem dokážete podat tak, že si je s chutí přečtu. Variací na svět Harryho Pottera jsem četl nespočet. A abych nekřivdil, tak některé byly fakt povedené, ale převažovala (bohužel) většima těch méně zdařilých. A tak jsem moc rád, že jste napsali něco zrovna k těnhle dvěma, protože ty se mi stihli ještě neznechutit:-)) Zase děkuji za pěkný zážitek a přeju mnoho tvůrčích sil.