Jdi na obsah Jdi na menu
 


Confiteror I. kapitola

4. 10. 2007

Stál jsem na okraji útesu a na tváři cítil slaný vítr, který si pohrával s mým pláštěm. To moře mě znova lákalo. Volalo. Volalo tam za obzor. A já vím, vím že jednou podlehnu tomu zrádnému volání. Jenže…jenže teď ještě ne. Dnes ne.

Gil-Galad mu hleděl do tváře a kochal se tím pohledem. Mladík byl vskutku půvabný. Pohladil ho palcem po líci a on se zachvěl. Bál se ho a zároveň ho nenáviděl. Četl  jsem mu to v očích.

Naklonil se k němu aby ho mohl políbit.

Mimoděk jsem zadržel dech a v duchu se modlil, aby mladík neudělal nic neuváženého.

Jinak ho dá král zabít.

Mladík sklopil hlavu. Jak jsem mu radil. Nevěděl, co jiného  má dělat. Líbat krále nechtěl.

Já se mu nedivil. Mně se to také nelíbilo. Přesto však mě Gil- Galad nakonec přinutil se mu podrobit. Jít s ním do jednoho lože a nechat ho, ať se mnou nakládá jako se svou děvkou.

Král se nepatrně zarazil.

„Nildo,“ řekl pak hlasem, který  jsem nenáviděl. Byl jsem jeho ochráncem, špehem a rádcem, a s tím údělem byl srozuměn. Stejně jako s poslušností, kterou  jsem byl k němu povinován. A kterou si na mě vynutil.

 To ovšem nic neměnilo na faktu, že jsem naprosto nenáviděl, když na mě použil tenhle tón. Většinou pak po něm chtěl věci, které se mi příčily.

„Nildo, prosím, ukaž tady našemu příteli jak se ke mně má chovat.“

„Můj pane?“ snažil jsem se tvářit nechápavě, když se ke mně Gil-Galad otočil.

„Ale no tak, můj drahý příteli, pojď k nám a ukaž mu to.“

Sklonil jsem hlavu a poslušně přešel ke svému králi, jehož jsem hluboce nenáviděl. Ale snažil jsem  se to nedat najevo, protože kdyby na to přišel, zabil by nejen mě, ale i ty jenž jsem miloval.

 Samozřejmě ne nějak okatě, ale dostal bych úkol, který bych nemohl odmítnout a který bych nepřežil.

„Co mám udělat, můj pane.“ Zeptal  jsem se a očima přitom pátral po jakémkoliv vyrušení, které by odvedlo panovníkovu pozornost jinam.

„Políbit…. Mě.“ usmál se král.

Stiskl jsem čelisti.

„Můj pane,“ řekl  jsem tiše a zadíval přes krále kamsi ke dveřím.  U smradlavého skřeta, ať někdo přijde. Ticho se prodlužovalo. Sklonil jsem tedy hlavu a splnil co si přál. Pak jsem o půl kroku odstoupil. Gil-Galad si přejel prstem přes rty a usmál se na mě zpod přivřených víček.

„Polib mě znova a tentokrát pořádně, příteli.“

Spolu s tichou motlitbou k Valhar, aby to už skončili jsem se sklonil ke králi a věnoval mu hluboký polibek. Král neodolal a jednou rukou  mi zajel do vlasů a druhou si mě přitáhl k sobě. Také jsem ho objal. Ale jen lehce, přesně tak jak to měl rád.

 

Po nějaké chvíli  mě konečně pustil a zadíval se do tváře mladého elfa. Po skráních mu tekly slzy. Vypadal tak zranitelně.  Křehce. Ale když k němu král natáhl ruku, jeho pohled ztvrdl. Králi vzápětí neušel pohled jaký hodil po mně. Tolik plný prosby. Jenže já nemohl. Nesměl jsem. Gil-Galad se usmál a mě přejel po zádech mráz.

„A teď, můj Nildo, ukaž prosím našemu příteli, jak příjemné naše hrátky mohou být. Snad pak bude už vědět, jak příjemná může být hra se mnou.“

„Můj pane,“ sklonil jsem hlavu na znamení souhlasu a přistoupil k elfovi. Pohladil jsem ho po šíji a něžně jak jsem jen byl schopen, jsem ho přitáhl k sobě.

„Promiň, prosím.“ zašeptal jsem s tváří přitisknutou k jeho a pak ho políbil. Snažil jsem se být maximálně něžný a svou přítomností ho uklidnit, přestože jsem sám klid necítil

„Svlékni ho a sebe taky.“ zachrčel za mnou král a přejel mi rukou po páteři. Tuniku jsem měl lehkou, protože bylo léto a tak jsem to cítil skoro jako na vlastní kůži. Mravenčení, které se mi v těch místech rozběhlo po kůži,  nebylo nepříjemné. Gil-Galad to věděl. A já ho za to nenáviděl ještě víc.

Věnoval jsem mladíkovi omluvný pohled. Třásl se. Cítil jsem to. Přesto se stále mistrně ovládal. „Kéž bych ti dokázal pomoci,“ zašeptal jsem čelem opřený o to jeho, když jsem mu jemně stahoval tuniku z ramen.

„Můžeš?“  jeho šepot byl sotva slyšitelný.

Zavrtěl jsem hlavou.

Podíval se mi do očí a já si o něm poopravil mínění. Nebyl to naivní mladík. Tušil. Ne! Věděl, že se nemohu vzepřít.

Když jsem si sundal tuniku jeho oči se lehce rozšířili úžasem. Očima jel po dlouhé široké  jizvě, která se mi táhla od levé strany hrudního koše a pokračovala  šikmo dolů až k páteři. Mám už ji pár let. Zanechanou takto, abych si pokaždé mohl připomenout, jakou moc Gil-Galad má. Moc mě uzdravit, ale zároveň i moc zabít. Další jizvy jsem měl na zápěstích. Jizvy od okovů.

Všichni věřili, že tehdy mě chytili skřeti a já nějakým zázrakem vyvázl. Jen polovina byla pravdou.

Skřeti s pojení s divokými lidmi mě skutečně po dlouhém boji chytili a připoutali v jedné skalní jeskyni.

Nechali mě tam jen se slabou stráží a vyrazili ven. Tou dobou mi už bylo tak zle z jejich týrání, že jsem skoro nevnímal. Tehdy se najednou objevil Gil-Galad, přemohl strážné a mě odtamtud odnesl. Mí přátelé jásali, ale já brzy pochopil co si žádá za svou námahu.

 „Copak nevíš že je vlastně pro tebe velké štěstí, že se tě chci dotýkat? Po tom co tě měli oni?“

„Zbili mě, skoro zmrzačili ale ne tak jak si myslíš můj pane!“zakřičel jsem v šeru jeho pokojů, přimáčknutý ke zdi. Nějak jsem nedokázal snášet cizí dotek. Od nikoho. Ani od léčitelů ne.

Přitiskl mě ke stěně a jeho oči se zabodly do těch mých.

„Že ne?!“ Král se krutě usmál a přiložil mi ruku na čelo.

„NE!“ zaječel jsem, ale už jsem se propadal do černé tmy, z níž se vynořovali ještě černější vzpomínky.

Jeskyně do níž mě zatáhli byla temná. A přece ne natolik, abych tam neviděl.

„Už jste někdy viděli něco tak hezkého?" ozval se vedle mě nepříjemný hlas. Na okamžik jsem před sebou spatřil zvláštní tvář. Kdysi mohla patřit elfovi. Kůže byla světlá, bez poskvrny, z vlasů černých jako uhel vystupovaly špičky uší. Ale nebyl to elf. Nikdo s takovýma očima nemohl být více elfem. Nikdo! Byly celé tmavé. Temné stejně jako zlo, které z nich bylo cítit. Úzké kruté rty se usmály.

„Jdi k čertu ty - !“

Nedopověděl jsem. Kdosi do mě vrazil tak, až jsem se zapotácel a upadl tomu temnému k nohám. Byl jsem příliš vyčerpaný bojem a zraněními, než abych se dokázal hned zvednout. Přesto jsem se o to pokusil. Když zemřít, tak se ctí. Potácivě jsem vstal a stěží se udržel na nohách. Pokud to má být můj konec, nedovolím, aby mě zlomili. Znova do mě praštili a já znova upadl.

Svět kolem mě se zmenšil na tu skupinku, bolest, jejich smích a můj vzdor o kterém jsem věděl, že je marný.

„Dost!“ozval se znovu ten hlas a oni skutečně přestali. Až mě to udivilo.

Udiveně jsem vzhlédl a spatřil temného, jak se nade mnou sklání. Pak mě jediným škubnutím dostal na nohy.

„Tak krásný a vy byste ho úplně zničili.“

Na chvíli jsem bláznivě zadoufal, že mě nechá být. Místo toho  si mě přitáhl k sobě a hrubě políbil.

„Ne!“vydralo se mi z úst, a pokusil jsem se ho odstrčit. Nejhorší bylo, že na víc jsem neměl sílu. Jen se zasmál a mrštil se mnou proti stěně. Takovou silou, že mi to skoro vyrazilo dech. Pak už stál u mě. Přitiskl se ke mně tak, že jsem měl problémy se nadechnout.

Chytil mě za zápěstí. Pokusil jsem se znova vzepřít. On se jen křivě zasmál a stiskl mi zápěstí obou rukou, takovou bolestí až jsem zasténal bolestí. Znova ten zlý úsměv. Až teď jsem si všiml jak dlouhé má špičáky.

„Krásný elf.“zachrčel a olízl mi tvář.

Sebral jsem všechny své síly a plivnul jsem mu do obličeje. Instinktivně ucukl a já ho čelem praštil do nosu.

Trochu jsem se ušklíbl, když mu začala téct krev.

„Ty hade!“ zavyl a pak mě praštil do břicha.

Vykřikl jsem bolestí.

Zasmál se a pak mě znovu surově políbil.Zazmítal jsem se v jeho sevření, ale byl příliš slabý. Přesto jsem se odmítal podvolit. Podvolit se a dovolit aby se dostal do mých úst.

 A to jak se zdálo mého věznitele ještě potěšilo. Věděl jsem, že jsem po boji a mučení je moje tělo příliš zesláblé. A snad i proto ve chvíli , kdy mi obě ruce zvedl  nad hlavu, kde je sevřel v jedné ruce, zmohl jsem se jen na zasténání. Prsty druhé ruky  mě neuvěřitelně něžně pohladil po tváři. Pak mě chytil pod krkem. Vykřikl jsem bolestí a zároveň zalapal po vzduchu, protože kolem mě se stahovala černočerná tma.

Využil toho. Samozřejmě! Využil mých pootevřených úst, aby mě tvrdě políbil a pronikl do nich jazykem.

Snažil jsem se ho odstrčit, ale nešlo to. Pak mi přiložil k hrdlu nůž. Čepel se mi lehce zadírala do kůže a z rány mi tekla krev.

Tak už to skonči!

Neskončil. Nevyslyšel mou němou prosbu.Místo toho mi rozřízl tuniku. Znova jsem zavřel oči, abych neviděl jeho hladový výraz, když se pásl na mém zraněném a dobitém těle. Přesto jsem cítil jeho úsměv, stejně jako ruku, která klouzala po mém těle

"Tak jemná," zapředl,zatímco  mi jeho dlaň roztírala krev po hrudi.Znova se ke mně přitiskl a lízal ránu na mém krku.

„Nee..“zašeptal jsem

Mé tiché zaúpění mu udělalo radost, protože jsem slyšel jakési vnitřní zavrčení.

Ó Valar!Prosím, proč nemohu zemřít? Proč?

„Ne!Dost! Nech mě Prosím!" zoufale jsem protestoval,dokonce i škemral když chladné prsty pronikly tkanicemi mých nohavic a nechaly je sklouznout ke kotníkům. Černé oči se zablýskly dravostí, když si mě prohlížely. Pásly se na ranách, které na mě zanechaly jeho nehty, pramíncích krve, které mi z nich stékaly po hrudníku a břiše.

Jediným rychlým pohybem mě odhodil přes celou místnost. Dopadl jsem na hromadu přikrývek a sedel.Nestačil jsem se ani zvednout, když už byl znova u mě. Nejhorší bylo, že už jsem neměl sílu vzdorovat, když mě ohnul přes jedno z nich.  Chvíli jsem se vzpouzel, ale sevřel mi ruce u boků a zaryl palcem do hluboké rány na pravém předloktí. Zasténal jsem bolestí a zavřel oči. Tak moc jsem si přál zemřít…ještě nikdy, nikdy mě nikdo takhle neponížil...

Znova drsný polibek, tentokrát mezi lopatky.

„Ne,"zasténal jsem tiše. Na víc jsem už neměl sil.Znova se zasmál, když jsem se vzepřel a nějak se mi podařilo vysvobodit ruce z jeho sevření. Na víc jsem se vak nezmohl, protože  mi je v zápětí chytil někdo další natáhl je přede mě a na mých zápěstích zacvakla železná pouta. Znova ten krutý smích.

A pak jen bolest. Bolest jak pronikal do mého těla. Škubl jsem sebou, ale dostalo se mi jen dalšího návalu bolesti a ruka temného se mi zaryla do boku. Neměl jsem už ani sílu křičet, třebaže se bolest stále stupňovala.

Prosil jsem Valar aby to skončili,abych zemřel. Nebo alespoň ztratil vědomí.

Nic.

Protrpěl jsem si to celé.

 Bolest.

 Potupu.

 Jeho ruce, které mi drásaly šrámy na zádech.

Myslím, že mi po tvářích tekly slzy.

Tehdy jsem Valar proklel.

Ode stěn jeskyně se odrazil vítězný výkřik.

Horký proud  do mého těla. Zasténal jsem pod náporem té bolesti a pak se konečně dostavila temnota.  

Když jsem se probral začalo to znova…

„NE!“zaječel jsem na svého krále a odskočil od něj. V rohu pokoje jsem se schoulil do klubíčka a přitáhl si kolena k bradě. Pomalu přešel ke mně a poklekl vedle mě. Díval se na mě, v očích jakoby se mu objevilo porozumění. Možná že ne…možná, že jsem to jen chtěl vidět..

Pomalu ke mně natáhl ruku a jemně se dotkl mého ramene.Ucukl jsem.

„Mě se nemusíš bát Nildo, já tě mám skutečně rád.“

Tolik jsem chtěl věřit…tolik jsem se cítil pošpiněný.

Tehdy jsem tam dlouho seděl a on naproti mně. Nic nedělal, jen čekal.

A když viděl, že potřebuji obejmout byl tam.

 

Tak jsem se na něm stal závislým. Nejdřív mě rozčiloval, pak jsem ho miloval,..a potom o mnoho let později jsem přišel na to, že to na mě celé nastražil. Mé ponížení…záchranu…vše. Začal jsem ho nenávidět.

Když mi pohrozil podobným neštěstím, pro ty které jsem miloval, podvolil jsem se.

Ty okovy si nechal a někdy mi je znova nasazuje, když ležím v jeho posteli a on má touhu mě spoutat a tak si mě ještě více  podrobit.

Nenávidím ho!

 

S tím mladíkem byl brzy hotov a pak se otočil ke mně. V tu chvíli naštěstí dorazila spěšná zpráva od Elendila.

Museli se dohodnou o nastávající válce.

Byl jsem pro jednou ušetřen.

Díky Valar!

 

 

Poznámka: Nildo - přítel

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Moc sugestivní

(Nex, 22. 6. 2008 0:43)

a pěkné...víš jak to myslím.

PLS Pokráčko!!!!!!

(Luciusy, 25. 10. 2007 16:57)

Další kapitolu pls! Pls!!!

mééé

(Starvation, 12. 10. 2007 21:30)

Moc nadherné...skvělé...úžasné...opravdu strašně moc hezka povídka....nadherná....:-)

Kawaii..H-O-N-T-O ^-^

(Asuka.-makamuras-guidepost.estranky.cz, 6. 10. 2007 20:55)

SKvělé..Opravdu úžasné a srdce rvoucí ;)...Moc pěkná povídka. a už a¨se těším na další :D Pan král bude tak trochu sadista _D_D To zní opravdu zajímav+ěa jsem si jistá, že e tvoje stánečka stane jednou z těch mých NEJ.....

Arigatou..

Tohle

(Kat, 5. 10. 2007 20:45)

už jsem četla, když jsem to dostala od kamaráda. Moc se mi to líbílo a netušila jsem, že to je na díly z čehož jsem moc ráda. Nemohu se dočkat pokračování. Trochu drsné a rozhodně ne to co jsem zvykla o elfech číst, ale moc dobré dobré. Jak se to asi bude vyvíjet??