Jdi na obsah Jdi na menu
 


Confiteror II. Peolijské pláně

18. 11. 2007

Pravda která bolí...

 

Stáli jsme na Peloiských pláních a čekali. Poslední boj ve kterém se spojené armády lidí a elfů postavili proti temné moci Mordou. Poslední bašta, nemožnost vrátit se zpět. Ustoupit.

Procházel jsem táborem a uklidňoval mladičké elfy, kteří měli dnes poprvé a mnozí i naposled jít do boje a pohlédnout do tváře svého nepřítele. Já sám se nebál. Ať to dopadne jakkoliv, mě čeká vysvobození. Ten pocit dával mému hlasu jistotu a mým pažím sílu. Nebál jsem se. A elfové kolem mě to ze mě cítili. Chtěl jsem jim dopřát ten pocit, že já je ocháním. Pocit, že cokoliv se bude dít, budu tam s nimi. Budu je chránit a budu při nich stát.

Večer před bitvou si každý kontroloval zbraně a promlouval z přáteli. Já nemluvil s nikým. Seděl jsem nedaleko Gil-Galadova stanu a zadumaně se díval na svůj meč. Už dlouho byl mým společníkem a poslední dobou jsem díky němu mohl být často pryč. Daleko od svého krále. Daleko od někoho, kdo mě neustále podroboval.

Kousek ode mě skupinka mladých elfů pila zbytek murivoru, vína z Temného hvozdu. Nevadilo mi to. Zahleděl jsem se do tmy a zaslechl milující se dvojici. Kousek tepla a lásky před bojem. Také bych po tom toužil, kdybych nebyl tak vyhaslý a kdyby moje oči nezářili jen tehdy, kdy propukl boj. Možná měl ten starý voják pravdu, možná jsem byl jen stín elfa. Možná si pro mě už Námo dávno přišel a já jsem jen duch. Ušklíbl jsem se. Duch, který vyhřívá postel elfínu králi, jak vtipné.

 

„Nildo?“ hlas který jsem nenáviděl zazněl tak blízko. Ohlédl jsem se a pak pomalu vstal. Můj král byl v přítomnosti toho lidského jako démant proti oceli. I když v této chvílí jsem dával přednost té oceli.

„Ano, můj pane?“

„Jednání už skončila a ty jsi se na nich neobjevil.“

„Obcházel jsem vojsko můj pane a pozoroval nepřítele. Také jsem si dovolil znásobit stráže.“

„Vskutku?“ lidský vládce pozvedl obočí a jeho syn si mě se zájmem prohlížel. Ano, neměl jsem na sobě žádné odznaky moci, přesto bylo moje místo králova herolda nezpochybnitelné. Děkoval jsem Valhar, že to že jsem jeho nedobrovolným milencem ví málokdo.

„Nicméně nyní bych chtěl projednat něco s tebou, Nildo,“řekl můj král a já při těch slovech zaťal zuby.

„Jak si přejete můj pane,“řekl jsem tiše. Jednou…jednou, můj pane..uvidíme…

 

Když ostatní odešli  já s ním zůstal ve stanu byl zpočátku nebývale milý, až mě to skoro udivilo. Jenže pak si nechal přinést láhev vína a přikázal, aby nás nikdo nerušil.

„Nildo?“ oslovil mě, když nalil dvě číše a jednu mi podal. Přijal jsem ji a ze zvyku poděkoval kývnutím hlavy.

„Můj pane.“

„Proč mě tak oslovuješ, příteli? Co ti brání mě oslovovat jménem?“

Všechno!Ječelo mé nitro. Všechno co jsi mi udělal. Všechno co mi brání, abych si založil rodinu, všechno čím svazuješ mě a mé přátele!

„Síla zvyku, můj pane.“ Odpověděl jsem místo toho prostě a napil se vína. Nechtěl jsem pít moc, ale věděl jsem, že mi to pomůže překonat to, co jak jsem tušil, mělo následovat.

Jenže můj pán a vládce tentokrát plánoval něco jiného. Zjevně. Dopil číši a pak řekl. „Lehni si nildo.“

Když jsem si však začal rozepínat tuniku, zarazil mě a pohladil po tváři. Ucukl jsem pod tím dotekem.

„No tak…,“

Při druhém doteku už jsem byl klidný.

Nechal jsem se položit na postel. Nechal jsem ho, aby mě líbal. Až podivně něžně. Jinak, než jsem od něj byl za posledních pár století zvyklý.

Hladil mě a moje tělo začalo reagovat. Ano…ono to milovalo, má duše nenáviděla.Vzal si mě nebývale něžně. Jakoby se loučil. Jakoby…věděl. Když jsem pak chtěl vstát, zadržel mě a v pohledu se mu objevilo to, čeho jsem se tak bál. Šílenství.

„Po boji to oslavíme příteli.“

„Nemyslím, můj pane.“řekl jsem a pořádně nevěděl proč.

Chytil mě za ruku a strhl k sobě.

„Ty mi neunikneš, rozumíš! Nesmíš. Jsi jen můj.“

„Pane-!“

„Dost,“zařval a strhl mě na zem. Vykřikl jsem jen tiše. Přestože dopad na jeho meč byl tvrdý a mě z toho bolelo celé tělo. To horší mělo teprve přijít.

„Nikdo mi tě nevezme!“ zamumlal, když mě otočil na břicho a roztáhl mi nohy.

„Nikomu to nedovolím! Nikomu.“ Zasténal s prvními přírazy. Jen jsem útrpně držel. Opět jsem se podvolil, třebaže tentokrát to bylo bezmála znásilnění. Pak, když vyvrcholil, zhroutil se na mě a zůstal tak chvilku ležet. Chtěl jsem vstát, ale chytil mě za vlasy a nedovolil mi to. Jen jsem namítl, že potřebuji zkontrolovat stráže a pak už nevím nic. Jen že mě cosi praštilo do hlavy a já padal.

 

Probral jsem se o několik hodin poté Všechno mě bolelo a Elestor se nade mnou skláněl.

„Už je čas.“

„Dobře,“zamumlal jsem a pomalu vstal ze svého lože. Neptal jsem e, jak jsem se sem dostal. Ani jsem to nechtěl vědět. Bylo mi mizerně a chtěl jsem jen …abychom dnes vyhráli.

 

Stál jsem v čele svých mužů a čekal. Proti nám se valily hordy a já je stál a čekal. Dunění bubnů mi v uších dávno splynulo s břeskným troubením trubek a rohů. Dech se uklidnil a krev mi najednou začala kolovat v žilách o poznání rychleji.

Boj! Volalo mé srdce a má duše zpívala. Ano, boj. A já se cítím šťastný. Šťastný, protože teď a tady..jsem svobodný.

„Lučištníci!“

Za mnou bylo nataženo na tisíc luků. Byl to povznášející pocit.

„Připravit!“

„Čekat…Pal!“ Cítil jsem sílu všech těch paží, když se luky napjaly. I sílu šípu, když prolétly kolem. Některé šípy prolétly skutečně těsně kolem mě. Tak těšně, že mi zavlály vlasy.

Temná stěna nepřátel zakolísala a znova se přiblížila.

„Pal!“

Už byli blízko.

„Meče!“

To už byli u nás. A pak jen třeskot zbraní. Jejich i náš křik. Výkřiky zraněných a smrtelný chropot umírajících. Oháněl jsem se mečel. Sekal bodal. Kryl se. Krev a nepřátelé byli všude kolem mě a já cítil, že pro tento okamžik žiji.

Neustoupit. A to ani ve chvíli,kdy se situace zdála téměř neudržitelnou. Koutkem oka stačil postřehnout, když se nám chtěli vrhnout do boku a rychle tam přispěchal na pomoc. A pak zbyla jen noc, krev, vřískot skřetů, kletby mých spolubojovníků, praskání ohně. To vše se slilo do jediné šmouhy. Hukot mé krve v žilách. Pach krve. Náhle jsem si vybavil co o mě říkal jeden z vojáků, když si myslel, že ho neslyším.

„V srdci oheň v žilách led.“

Zasmál jsem se a sťal dalšího skřeta.Situace se obrátila a  vítězství už bylo na dosah.

 Pak jsem zahlédl svého krále, jak na mě mrkl.

„Uvidíme se po boji!“řekl mi ráno a já jen polkl.

 Ne můj pane. Raději zde zemřu, než to začít znova.

A teď, teď,když tam stál zraněný a díval se na mladého elfa, který bojoval po mém boku tím hladovým pohledem, tehdy jsem se rozhodl.

Valar mě zatrať, ale tohle nedovolím!

A pak, když se objevil Sauron a zabil Elendira, jeho syn Isildur pozvedl meč a uťal mu ruku s Prstenem. A pak zem kolem vybuchla.

Temný pán byl poražen.

A můj pán stál, zraněn, ale stál. Kolem byl zmatek. A tak..nevím jestli zachytil odkud přilétl ten šíp. Ano, byl to skřetí šíp co ukončilo život mého pána a vládce. Víc nebylo podstatné.

 

Stál jsem u kráteru hory Osudu a křičel na Isildura, aby prsten zničil. Neposlechl mě. A tak proklel sebe i svůj rod. Jen proto, že jeho mladé srdce ovládla stejná touha, jako mnoho lidí i elfů před ním. Touha po moci.

 

Můj pán a vládce byl pohřben se všemi poctami. Já se pak vydal hledat a vybudovat místo, které by sloužilo jako útočiště všech elfů. Nalezl jsem jedno údolí. Mezi říčkami Brunien a Mšenou na samém úpatí Mlžných hor. Stal jsem se jejím vládcem a ochráncem.

A pak, když už jsem dokázal normálně žít, jsem si dovolil i zamilovat se. Celebrían byla mou láskou. Mým světlem…mým vykoupením z temnoty. A když mi dala naše dva syny a později dceru nemohl jsem být šťastnější.

Jenže osud si umí podivně zahrávat. A tak ta jíž jsem miloval nejvíc odešla stejnou zbraní jako ten, kterého jsem nejvíc nenáviděl.

A tak jsem zůstal zase sám. Po dlouhý, předlouhý čas. Možná to byl trest od Valar. Možná…

Možná jsem tehdy neměl vzít ten skřetí luk. Možná jsem neměl založit šíp…a pak ho vyslat spolu s tichou kletbou do srdce svého krále.

Možná…jsem neměl.

 

„Můj pane?“

„Ano Elestore?“ ten hlas mě vytrhl ze zamyšlení a vrátil mě do současnosti.

„Rada už se sešla. Všichni na vás čekají.“

„Už jdu,“řekl jsem tiše a vykročil vstříc dalšímu osudu. Psal se rok 2550 třetího věku a Bílá rada se znova sešla. Bylo třeba projednat co se skřety, kteří se nám začali zase šířit zemí.

 

 

Obrazek

Na závěr jedno poděkování + věnování.

Pro Ami, která má vždy trefné připomínky.

Díky

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Nic

(Cassidy Halliwell, 29. 8. 2010 21:49)

ta povídka je krásně napsaná, je, erestol je Erestor a Elendir je elendil.

Dodatek - k Amiině komentářu

(Nex, 22. 6. 2008 0:53)

Jak bylo řečno v (zatím) posledním Deníku Pána démonů (6.) - "Nakonec ses rozhodl pro budoucnost?" zeptal se vládce zabit svým služebníkem...kvůli budoucnoti země.. přečtěte si to.

Jak pochmurná

(Nex, 22. 6. 2008 0:50)

minulost...ty si vždycky musíš přisadit, co? Pár století... Ale abys věděla, právě jsem tak unavená, že to na mně nezaúčinkovalo tak, jak by to zafungovalo normálně..smů-la ;) JE to krásně napsanéé...a tentokrát nám Spravedlnost mrkla za svým jednosměrně průhledným šátkem..díky a bravo!

nápad je to dobrý

(Pyriel, 16. 2. 2008 10:40)

Co na tohle říct? Byla by to hezká povídka, byla... ale... ta překroucená jména, gramatické chyby, překlepy... to všechno křičí jediné - chtělo by to betareadra.

Kloubouk dolů!

(Luciusy, 7. 12. 2007 8:16)

Moooc pekne...fíha....opravdu a skvěle napsané!!!

!!!!!!!!!!!!ÚŽASNÉ!!!!!!!!!!!!

(Lirael, 19. 11. 2007 16:38)

Tak to je moc dobre napsane..moc se mi to libi...tak doufam ze nezklames a pridas sem urychlene dasli skvele podidky...hode zdaru preje
........................................Lirael=)

V srdci

(Kat, 18. 11. 2007 22:59)

oheň v žilách led. Platí to pro celou povídku nejen jednu bitvu, protože pro Elronda byl život jednou bitvou a nakonec se odhodlal.Odhodlal ukončit svůj osud a odhodlal se znovu milovat, odhodlal se žít, odhodlal se pro budounost.
Krásná povídka. Slyším šípy, řev skřetů a tiché vytasení mečů. Jeden pohyb jeden muž. Povídka stvořena v boji života. Slyším povídku jak žije svým životem, slyším šílenost krále i touhu po svobodě v hlase elfa. Slyším a vidím bitvu jak na mně dýchá.
Je to jako hudba, která zní v mé hlavě a vypráví příběh. Příběh, který nevím jestli bude mít pokračování nebo ne, ale zní mi a šeptá o pláních daleké země. O bojovníkovi, který vzal svůj život do svých dlaní.
Děkuji moc a jen tak dál.
Podepsán Pokusný králík