Jdi na obsah Jdi na menu
 


Právo na štěstí

26. 11. 2007
Pro Kat, která měla včera svátek s přáním všeho nej. A pro Ravena, který pořád do něčeho kibicuje;-)

Láska vám může srdce naplnit, pak zlomit a to zlomené srdce znovu vyléčit. To jsou slova na velkou bolest.

                                                                                                                       Fulghum Robert L.

    

Procházím se  sněhem zapadanými zahradami u posledního domácího domu a vzpomínám. Je noc. Dávno po půlnoci a na obloze je tisíce hvězd. Která patří tobě? Víš že já v tu svou už přestal věřit? Miloval jsem tě. A tys odešla. A pak už nikdy nic nebylo stejné. Jen mé povinnosti. A starosti, které se století co století opakovaly. Víš, že dnes je to přesně šetset let? Víš to? A já přesto nemohu vyslechnout radu svého přítele a přijmout někoho, kdo by opět stanul po mém boku. A přitom vím, že bych to potřeboval. Začínám být unavený Celebrían. Moc unavený.

Při posledním večírku který pořádán už ani nevím z jaké příležitosti jsem málem vletěl do náruče jednomu muži jenom proto že byl ochoten vidět mě bez mých titulů, bez aureoly moci a nabídl mi prostou masáž ztuhlých zad.

Udiveně jsem se na něj zadíval a pak strnule přitakal. Sedl si za mě a začal mi masírovat ramena přes mou tuniku. Vnímal jsem přesto každý dotek i to jak se dotkl mých vlasů, aby je odhrnul. Jak mi pohladil záda nakonec. Jak prsty projížděl a prohmatával můj krk a pak zajel i do vlasů a jemně mi masíroval pokožku na ní. Dokážu vzdorovat všem nebezpečenstvím, které mi tento svět postaví do cesty. Zvednout se a jít dál, když mě osud srazí na kolena. Ale nedokážu odolávat laskavému dotyku. Jsem už tak dlouho sám.

S tím elfem jsem pak strávil celý večer. Bavili jsme se o všem možném a pak se spolu zatoulali do odlehlejší části domu. Seděli jsme v knihovně a rozmlouvali o svitcích, když mi naznačil, že se o něj mohu opřít. Říct mi to někdy, když bych v sobě neměl tolik dobrého Murivoru, poslal bych ho do patřičných mezí, ani bych se moc nerozpakoval. Jenže tentokrát jsem poslechl.

Objal mě. Stačilo mu jen obětí a měl mě. Přitiskl jsem se k němu blíž a zabořil hlavu do jeho stříbrné tuniky.

Pak mě pohladil po vlasech.

„Tak krásný,“zašeptal a znova mě pohladil.

Neudělal jsem nic. Jen zavřel oči a nechal ho ať mě hladí. Nikdo to už tak dlouho neudělal. Všichni mě brali za silného. Lorda, který chrání Vilju a Roklinku. Pána elfů. Neohroženého, hrdého, vždy připraveného pomoci, poradit, podepřít ostatní, když už nemohou. To ode mě všichni očekávali a já se pro ně takovým stal. Silným avšak laskavým vládcem. Jenže nikdo z nich nevěděl kolik to stojí mě. Kolik bezesných nocí, kolik nočních můr. Kolik probdělých chvil, kdy se dívám do tmy svého pokoje nebo z jeho okna a říkám si, jak dlouho? Jak dlouho ještě vydržím. Jak dlouho bude trvat, než se zlomí ten kov z kterého mě Valar ukovali?

A teď tu on. Nijak hezký i podle elfech měřítek a přesto něčím uchvacující.

Díval jsem se do jeho očí a on vzal pramen mých vlasů, přiložil si ho ke rtům a políbil. Zasmál se, když jsem se na něj udiveně zadíval a ten smích byl tak přirozený, tak…

„Klidně si lehni mistře Elronde, trochu tě namasíruji. Potřebuješ si odpočinout. No tak.“

Byl jsem jím tak fascinovaný, že jsem ho poslechl. Lehl jsem si na břicho a nechal ho, aby mi dlaněmi, které hřály i přes oblečení, hladil a jemně rozmasírovávat svaly nejen na zádech, ale pak i na nohách.

Téměř jsem vyjekl ve chvíli, kdy se přiblížil těmi dlaněmi k mým hýždím a otočil se na něj.

„Ne,…“

„Nechceš?“

„Ne, jsi tu s přít..se svým druhem. Já podvod neuznávám.“ Jen můj smysl pro čest mě teď chránil přede mnou samým.

„Dobře, žádné doteky sexuální povahy, ano?“

„Ano,“řekl jsem trochu uklidněn. Krev se mi ale vůbec neuklidnila.

„Tak si zase lehni,“usmál se a já se položil uchlácholen i rozzuřen tím co jsme vyřkli. V té chvíli jsem se za to nenáviděl. Proč? Proč jsem  ho zastavil? Měl bych zase konečně noc s někým..s někým kdo na mé tělo hraje jako zkušený virtuóz na loutnu.

Když se znova dotkl mých nohou, proklel jsem se. Zvlášť, když občas při masáži zajel až příliš daleko, nebo, když jel po vnitřní straně nohou vzhůru. Začalo mi být až nepohodlně a možná bych své rozhodnutí i přehodnotil, kdyby do místnosti nevpadla skupinka mladých připitých elfů, klidně bych ho nechal aby mě tu svedl. Takhle jsem jen využil příležitosti, vstal a popřál mu dobrou noc. Pak jsem urychleně zmizel k břehům Bruniem a  skoro do ní vletěl.

Až studená voda mi trochu vyhnala z myslí představu jeho rukou na mém těle.

„Valar,“zaúpěl jsem tiše. „Proč?“ Byl jsem na pokraji sebeovládání a byl bych se s ním vyspal. Stačil kousek a skočil bych s radostí do jeho postele, protože mi na chvíli dovolil si odpočinout jako každý normální elf a nebýt v ten okamžik vládcem Inaris.

Do své postele jsem se dostal až později. Promoklý až na kůži a opět sám.

Ráno elfové z toho večera odjeli. A s nimi i on. Byl jsem tomu přece jen vděčný i když jsem ve skrytu duše tušil, že jemu šlo jen o fyzickou lásku, já bych přijal i to. A to mě děsilo.

Svěsil jsem hlavu a pokračoval čarovnými zahradami okolo Bruniem, která byla u břehů trochu zamrzlá. Sníh mi lehce křupal pod nohami a světélkoval jako tisíce hvězd nade mnou. Najednou jsem musel odvrátit pohled, protože mi připadaly jako mžitky. Mžitky které mám před očima vždy, když jsem už skoro na dně. Když jsem bojoval, když jsem musel pracovat s mocí, která ze mě vysávala na oplátku stále víc životní síly.

Zastavil jsem se až u ústí roklinky a díval se dál. Na západ. Nad hlavou jsem zaslechl přelet nočního ptáka a v duchu mu záviděl tu volnost. Tu nespoutanost.

Povzdechl jsem si a vrátil se zpět tam kam patřím. Do Roklinky.

 

Tu zprávu o tom, že družinu z toho večera zmasakrovali skřeti nám donesl jediný elf, který unikl. Mladý milenec mého …utěšitele z toho večera. A ačkoliv jsem použil všechno své umění a znalosti, nemohl jsem ho zachránit. Byl už příliš vzdálený životu. A odmítal žít bez své lásky. Odešel tiše a sám. Nemohl jsem tomu zabránit.

Ještě ten den jsem vypravil trestní výpravu. Tentokrát jsem chtěl jet sám a tak jsem vládu nad roklinkou předal Erestorovi a odjel. I když jsem jel na trestnou výpravu cítil jsem se šťastný. Byl jsem zase na koňském hřbetě a jel jsem do boje.

 

Proč jen musí mé srdce být vždy rychleji, když ucítím boj? To jsem ho nezažil dost? Co mě vede?A…proč? Ale nechtěl jsem na to myslet. Měl jsem v mysli jen jediné, pohřbít naše druhy a pak vyrazit za skřety. A Valar mi pomož, já se nemohl dočkat.

Dorazili jsme na místo střetu a já ještě jednou prohlédl mrtvé. Pak jsem vyčlenil muže kteří je měli pohřbít a pak se vrátit do Inaris. se zbytkem jsem vyrazil dál.

Ještě jsem netušil jaká bitva mě tam čeká.

 

Hledali jme je dlouho, ale nakonec na svazích mlžných hor jsme je dostihli. Zase jsem se cítil ve svém živlu. Čekání, i tu chvilku předtím než se napnou tětivy. I to plánování léčky.

Věděl jsem, že je jich mnoho a tak jsem chtěl jen udeřit a zmizet. Jenže pak e situace změnila. Na scéně se objevila jiná skupinka elfů…málem do toho vletěla. už jen kvůli ní, jsem musel udeřit silněji. A tak kolem mě zase zazněly elfské rohy a rozezněl se křik boje a lesem se vznesl pach krve a křik bojujících. A pak se stalo něco co jsem nepředpokládal. Jenže mohl jsem to tušit…měli někde lučištníka. A byl to dobrý lučištník. Dostal tři mé muže, než jsem ho dokázal najít. Proklál jsem mu srdce mečem, ale v téže chvíli jsem ucítil bolest, jak se mi zakusuje do břicha. Vykřikl jsem bolestí a klesl na kolena. Chvíli jen tak klečel a nevnímal nic kolem sebe a pak ke mně znova dolehl zvuk boje. Musel jsem za nimi. Pomoci jim.

Vyndej to!Poručil jsem si a strhl si plášť z ramen. Rozřezal jsem ho s klením na pruhy a pak vytáhl tu čepel ze svých vnitřností. Musel jen se opřít o strom abych to dokázal a pak jsem jen tiše drtil kletby mezi zuby a z očí mi tekly slzy. Ale dokázal jsem to. Z rány tekla krev a tak jsem přiložil čtverec látky, ucpal ji a dalšími pruhy látky obvázal a stáhl tak, až jsem z toho měl hvězdy před očima. Poslední nádech a zaslechl jsem bolestný výkřik jednoho z mých mužů. Zvedl jsem se.

Jdi!Přikázal si a šel. Šel jsem a pak i bojoval. Nepamatuji si kolik jsem jich toho dne zabil, jen útržky. A večer, kdy bitva skončila jsem seděl na kameni a nebyl schopen se pohnout. Můj meč ležel vedle mě, paže jsem měl opřené o nohy a hlavu svěšenou. Už jsem nemohl dál. ani se narovnat.

„Lorde Elronde, ranění vás potřebují, můj bratranec…“

Nějaký mladý hlas. Neznal jsem ho. Asi z té druhé družiny. Chtěl bych pomoci, ale nevím jestli se dokážu zvednout…pomůžou i ostatní, já už chlapče nemohu…jsem unavený, nech mě být, prosím….Nevím jestli jsem mu to řekl nebo ne, ale podle toho, jak stál vedle mě a pořád se na mě díval asi ne. Asi to byl jen přelud.

„Dobře,“slyšel jsem sám sebe v zápětí. „Ukaž mi svého bratrance.“

Viděl, že potřebuji pomoci vstát a tak mě podepřel..zvedl jsem se a přešel s ním k provizornímu lůžku, kde ležel nemocný.

Byl raněný podobně jako já…ale byl …mladší. Svěsil jsem hlavu a nadechl se. Námo si pro mě možná už přijde, cítil jsem ho …a přál si aby si odvedl tentokrát mě. Ale předtím mi dal sílu. Sílu, abych mohl ještě uzdravit.

„Potřebuji,…potřebuji nějaké byliny. Jsou v sedlovém vaku mého…ko..ně. Běž.“

„Ano mistře…a děkuji.“

„Běž už!“ Dostal jsem ze sebe a on mě opustil. Klekl jsem si vedle zraněného a na chvíli zavřel oči. Potřeboval jsem ještě sílu. Ještě jednou. Nadechl jsem se a položil mu ruku na srdce.

„Volám tě k životu. Teď a tady. Odejdi z hranice..ještě ..pro tebe není čas. Vrať se zpět. Naslouchej mému hlasu, povedu tě a ty se znovu vzbudíš do nového dne. Pojď neboť tady je tě ještě potřeba. Pro tebe dnes Námo nepřišel. Vrať se ke světlu..volám tě.“

Nevím jak dlouho v té době stál za mnou mladík a držel vak s bylinami. Pak jen přistoupil a já mu řekl které má vyndat.Popsal jsem mu i jejich použití a pak se podíval na raněného. Už vypadal líp. Dal jsem mu část své životní síly. Část energie. A pak mě zavolali k dalšímu.

Nevím jak dlouho bych se dokázal udržet na nohou a nezemřít, kdyby mi najednou nedopadla na rameno ruka v šupinové rukavici a neřekla:“Dost!“

Podíval jsem se už jen s vypětím všech sil nad sebe a uviděl záplavu zlatých vlasů.

„Dost můj pane, nebo zemřete sám.“

„Ještě…“

„Ne už ne,“řekl tiše a pak mě podepřel. Co se stalo pak, nevím, protože sotva se dotkl mého břicha vykřikl jsem bolestí a pak už nevím nic.

 

Probral jsem se o mnoho dní později. Byl jsem ve své posteli v Inaris a nedle ní seděl v křesle seděl jakýsi plavovlasý elf s rukou v pásce. Četl si knihu.  Jakmile jsem pohnul hlavou odvrátil hlavu od čtení a usmál se.

„Dobré ráno mistře Elronde.“

„My…znám tě..ale nemohu si…“zamračil jsem se.

„Haldir z Lotrórienu.“

„Haldir…,“usmál jsem se. „A ostatní?“ chtěl jsem vědět.

„Všechny jste zachránil můj pane. Všichni co přežili boj žijí. Jen vy jste nás málem opustil. Lady Arwen byla velmi nešťastná a vaši synové u vás proseděli celé dny…“

Usmál jsem se. To bylo mým dětem podobné.

„Mám je zavolat?“

„Prosím,…“

Na chvíli odešel a já zavřel oči. A pak jsem zaslechl Arwen a dvojčata. Usmál jsem se. Byl jsem zase zpět a když jsem uviděl v očích svých dětí radost, byl jsem tomu nesmírně rád.

 

Čas plynul a já se pomalu uzdravoval. A k mé nemalé radosti Haldir trávil svůj čas uzdravování se mnou. Často jsme se procházeli po zahradách a když už jsem nemohl, podpíral mě, či při jedné bouřce dokonce vzal do náruče a spěchal se mnou pod střechu. Smál se jak jsem se tvářil a já se po chvíli rozesmál také.

Když mi pak pomáhal z promočené tuniky, už se nesmál. Jen se na mě tázavě zadíval a pak mě políbil.

Byl to něžný polibek, skoro jako dotek motýlích křídel a přesto jsem měl pocit, že shořím. Zůstal jsem ohromeně stát a tunika mi spadla někam na podlahu. Nevnímal jsem to. Vnímal jsem jen jeho.

„Erlonde?“ zašeptal tiše a dotkl se mé tváře. Dovolil jsem mu to a sám se k té ruce přitiskl. Ano, chtěl jsem ho. Za ten čas se vkradl do mého srdce a něžně ho spoutal. Když mě políbil podruhé odpověděl jsem mu a nechal se obejmout. Vzal mě do náruče a položil na postel. Pak si stáhl mokrou tuniku, hodil ji na zem a hekl si vedle mě. Přikryl nás oba pokrývkou a přitáhl si mě do náruče. Bylo tak příjemné se v ní schoulit.

Znova mě políbil a já mu odpověděl. Potom jsem jen ležel a poslouchal jeho dech a vnímal jeho ruku na svých zádech jak mě hladí a uklidňuje. Věděl, že ještě nejsem zdráv a tak mě jen držel a hýčkal.

 

„Mistře Elronde!“ozvalo se za mnou, když jsem se chtěl vytratit na poradu za Elestorem a ostatními. Déle už jsem své povinnosti odkládat nemohl. Jsem přece jen vládcem Inaris a nemůžu si marodit jen tak.

„Ano?“Otočil jsem se na kapitána Galadrin, který se rozvaloval v mé posteli.

„Nemysli si,“sklouzl hbitostí štiky z postele. „že půjdeš pracovat. Jinému bys dopřál ještě týden ..a to nejméně a pak zapojovat se zvolna…“

„Já nejsem někdo, jsem pánem Inaris.“

Galadrin si mě změřil pohledem po kterém mi znachověly tváře. Ráno mě poprvé vzbudil velmi originálním způsobem. Dech se mi zrychloval ještě teď, když jsem si vzpomněl na jeho ruce jak mě pomalu hladí a kloužou po mém těle až do mých slabin a…

Dost!Nařídil jsem si a pohlédl mu zpříma do očí. To jsem neměl dělat. V modrých očích se teď blýskalo a než jsem se nadál, popadl mě do náruče a odnesl zpět do postele.

Moje:“Okamžitě mě pust!“prostě nevzal na vědomí. Jen mě položil lehl si ke mně a začal mě líbat.

Po jednou zvláště dlouhém polibku,kdy už jsem na obranu neměl moc sil ani chuti se usmál.

„Je mi líto mistře Elronde, ale pro tento týden ještě žádné vládnutí. Žádné rady. Nic. Budete tady a na to dohlédnu.“ Pak se na mě usmál a pohladil mě po tváři. Dotkl jsem se jeho ruky a přitiskl na ni svou.

„Miluji tě,“zašeptal mi do rtů a já mu polibkem odpověděl.

Než jsem se ztratil v jeho obětí napadlo mě, že jsem znovu nalezl své štěstí. Konečně i lord Inaris si ho kousek zaslouží, ne?

 

 

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Bla

(Lucíík, 5. 8. 2010 23:23)

Ahojky, krásná povídka. Ale není to Inaris ale Imladris, a ne Galarin ale galadhrim:)

Inaris

(Pyriel, 23. 11. 2009 4:47)

Co je to Inaris?

...

(Profesor, 26. 6. 2008 14:11)

Nádherná povídka.
Ale. Jednu věc ti musím vytknout. Hodně komolíš jména a místní názvy.

Kuk

(Kat, 29. 11. 2007 20:34)

Jsem tu opět a znoviiu jsem si to přečetla. Chjoo k hezkým povídkám se ráda vracím a tohle je moje oblíbená. No nebudu tě rozmatlovat tak hezkým proslovem jako Bea a snad no jak to říkám.. Byl jsem tu
Fantomas

Je to...

(Lirael, 27. 11. 2007 22:04)

...moc krásné....nevím co bych ještě měla říct...vše už rečeno bylo..takže to nechci opakoat..to by bylo trochu unavující číst pořád to samé ne??=DD no nic já se ůoučím a jdu snít sama do říše snů...hmm a mám i předtuch o čem se mi bude zdát..jak je to je možné...=)....tak tedy dobrou
L.

*****

(Bea, 27. 11. 2007 21:49)

Bea a její pětihvězdičkový nadpis je tu!:-)) Doufám, že máte všichni náležitou radost - já tedy ano.

Dneska jsem dorazila domů, nevrlá, unavená, promrzlá, s rýmou, kašlem za který by se tuberák v posledním stadiu stydět nemusel, no prostě pozitivní vnímání světa na absolutní nule (té Kelvinově, přímo:-)).

Střidavě jsem se nudila, střídavě kašlala a pak jsem si z nějakého, naprosto neznámého důvodu, pustila Into the West... A i přes svůj chraplák, který měl k zlatu v hrdle opravdu daleko, jsem si ji i zapěla. A pak jsem strčila hlavu do internetu, zalovila ve svých oblíbených stránkách a co nevidí mé bystré oko! Muraki má novou povídku!

A už to jelo jak na běžícím páse... A ted mi prozraďte jednu věc, doktore. Jak to k čertu děláte, že se vám ty povídky tak daří? Hm?
Protože tohle mě tu náladu vytáhlo nahoru takovým způsobem, že teplota na slunci je proti tomu Antarktida.:-))
A znovu se mi potvrdilo, že tohle se fakt musí umět.
A znovu se mi potvrdilo, že ty to umíš!

Stejně jako Kat, tě obdivuju především za to, že jsi našemu neosobnímu a chladnému Elrondovi dodala trochu lidského kouzla, touhy po lásce a troše tepla... Prostě, že jsi z něj sejmula tu masku netečného, dokonalého lorda. Což velice oceňuji:-))

A k Haldirovi? K tomu se ani nevyjadřuju. Ten ani nemusí otevřít pusu, tomu stačí už jen tam být a člověku je rázem dobře na duši.

Děkuji, protože mojí dušičce je právě teď velice blaze.:-))

To je krásný

(Kat, 26. 11. 2007 23:09)

dárek a já děkuji. Moc mně rozmazluješ a tou povídkou jsi spoutala mně jako Haldir Elronda. Děkuji za krásné chvíle plné snění.
Přesně takového Elronda vidím. Jistě i jako vládce, ale především s pocity a city jako každý tady v tom případě elf.
Venku sněží a já marně přemýšlím jak obtížné je u tvých povídek najít to co z nich cítím. Možná, že taju u ní jako sníh na horkém slunci, že sním s hvězdami v očích a úsměvem v srdci. Ale nejspíš jen sním s tvými příběhy....