Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kouzlo Vánoc

23. 12. 2007

„Chrisi Morgane! Okamžitě nech ten salát!“ výkřik se rozlehl kuchyní pevnosti Fort Wolf a pistolník strnul s lžičkou na půl cesty k ústům. Pak se otočil na muže v zástěře.

„Nic mi nedopřeješ,Stu“zamumlal už s plnou pusou bramborového salátu.

„Hele večeře bude za čtyři hodiny, Chrisi.“

„Já vím, jenže prosté ahoj by se mi taky líbilo.“Morgan si prohrábl teď již polodlouhé vlasy a usmál se na kazatele, který teď v ruce svíral velkou vařečku.

„Ale voní to nádherně,“Morgan se přitočil k rendlíku s masem a ukradl jeden řízek.

„Chrisi,“Stuart se na něj usmál a podal mu talíř. Přeci jen odolávat tomu, když se světlovlasý pistolník usmívá. To mu nešlo. Navíc dnes, předvečer vánoc, kdy se konečně vrátil.

Díval se jak si nabral jídlo a pustil se do něj. Stuart si utřel ruce do zástřely. Sedl si vedle Chrise a díval se jak jí.

„Co cesta?“

„Šlo to. Peníze jsem dovezl, ale znáš to. Tři dny v sedle. Už toho mám po krk. Nevím, jak to, že kluci neprojeli. Nebo možná vím…“

Chris zívl a znovu se zakousl do masa.

„Dáš si víno? Dovezli ho z města.“

„Hm..“

„Donesu ti…“ Stuart se zvedl a přinesl dvě sklenky.

„Už si byl u sebe v bytě?“

„Ne…bude tam zima, snad už tam Cox zatopil. Když tak se vyspím tady.“

„V kuchyni?“

„V zadu na lavici. Už jsem tak spal několikrát.“

„Můžeš přespat u mě…“řekl tiše Stuart a málem přelil, jak byl nervózní. Ale možná..

„Díky, možná toho využiji,“Morgan se usměje a pak si s ním přiťukne.

 

O několik hodin později už spí u Stuarta v posteli.

Zase se na něj dívám a nejsem o moc dál, něž před rokem. Pořád ho miluji.Pořád toužím po tom, aby se ty šedé  oči smály pro mě. Abych z nich mohl zahnat noční můry i stíny…

Stuart se nad ním sklonil a jemně ho políbil.

Polibek, to jediné si mu dovoluje potají ukrást. Víc nic a přece by ty úzké rty rád líbal každý den, aby se na chvilku smutné rty usmály.

 

Odtrhnul se od jeho rtů a rychle přešel na druhou stranu pokoje. Chtěl by odtud vypadnout, jenže v Chrisově pokoji je opravdu zima a  on by se divil, kdyby tu ráno nebyl...Takže… Spí v jedné posteli. Stuart přidušeně zasténal a čelen se opřel o okenní tabulku.

 Bože proč teď? Jindy to týdny nepřichází a teď? Jsem vzrušený z prosté masáže ztuhlých ramen z letmého dotyku rtů. Bože, vím, že nejsem nejhodnější ze tvých služebníků, ale proč já? A proč on? Proč někdo kdo mě pokládá za přítele? Proč?

 Kousl se do rtů na nichž cítil ještě jeho chuť a šel si sednout do křesla. Bude ho hlídat, dnes by stejně neusnul.

Jenže sotva on sám únavou zavřel oči vynoří se mu před nimi představa Morgana. Morgana, který se usmívá a jde sním po zelené louce u jejich pevnosti. Směje se jeho vtipům. On ho objímá kolem zad a Chris se nechá. A pak spolu sedí pod velkým dubem, kde Chris tak rád sedává a on ho líbá. Chris nejenže se nechá, ale odpovídá mu. Ocelové oči, jindy tak smutné, září a on se v nich může utopit. A pak, když mu sundává košili a něžně hladí každou jizvu, kterou si tenhle zvláštní pistolník odnesl ze svých soubojů, přivírá slastně oči. Laská ho a on tiše sténá a leží mu v náručí.

A pak se v těch kouzelných očích zableskne a on si kleká před něj, oplácí mu laskání a hladí ho přes kalhoty na rozkroku. Jen teplo jeho dlaně ho dokáže rozpálit. Ani neví, kdy mu Chris rozepl zip u kalhot a vklouzl do nich rukou. Najednou ucítil jeho dlaň na svém penisu a vykřikl slastí. A potom když jeho ruku vystřídala Chrisova ústa. Už nevnímal nic kolem. Otevřel oči a jediný pohled na světlé vlasy a oči zářící rozkoší mu stačil aby vyvrcholil.

Stuart se probral do přítomnosti a zděšeně se rozhlédl kolem. Byl pořád v pokoji s Chrisem a …polkl ..kalhoty měl celé ulepené…zvrátil hlavu.

 „Ne!“ zaúpěl tiše.

Jeden jediný sen a já ….jako nějakej puberťák. Bože! Proč?

Hanbou se mu chtělo skoro křičet, ale věděl, že nesmí probudit Morgana.  Zvedl se z křesla a šel se umýt vodou  co měl ve džbánu. Byla ledová.

 Vyměnil si spodky a kalhoty trochu vyčistil a nechal přehozené přes židli u okna. Ráno by měli být v pořádku.

 

Zívl a přešel k posteli, kde spal Chris. Ve spánku se jeho tvář uvolnila a on vypadal mladší než byl. Šedé vlasy, které mu se mu začaly objevovat nad čelem a na spáncích narušovali ten dojem, ale pro Stuarta byl stále oním andělem, tak jako tenkrát, když ho poprvé potkal.

Vidí jako tehdy bojiště u Appomatoxu. Znova cítí jak za ním spadl nějaký vůz a jeho pohřbil pod troskami. Znova cítí ostrou bolest v boku. Znova slyší jekot útočící texaské jízdy. A pak, zničeno nic se dívá do tváře svého anděla.

Jel na koni a když projížděl kolem něj, najednou se jejich oči setkali. V chlapcových, protože Morganovi tehdy nemohlo být víc než šestnáct, bylo už tehdy příliš mnoho smrti. Slyšel boj a i to jak se někteří koně vracejí, zdivočelí bitvou. A pak se vrátil i chlapec na grošáku. Sesedl a pomohl mu ven. Celou dobu neřekl ani slovo. Nic. Potom ho vysadil na koně a odvezl do jednoho z vojenských lazaretů poblíž. Nikdo si ho příliš nevšímal. Vezl kněze. Předal ho do péče lékařům a pak se vyšvihl se na grošáka a odjel. Jeho tam nechal.

 Stuart se později dověděl, že o pár okamžiků potom co ho odvezl pryč, ten vůz pod nímž ležel rozmetala střela z děla. Jižanský rebel mu zachránil život.

Později se ho na to několikrát ptal, ale jediné odpovědi, které se mu dostalo bylo jen Chrisovo stručné. „Prostě jsem to musel udělat.“

Lehl si vedle něj na postel a zadíval se na spícího pistolníka. Pak se osmělil a opatrně natáhl ruku. Dotkl se jeho vlasů a něžně ho po nich pohladil.

„Dobrou noc, Chrisi,“zašeptal a vzápětí usnul také.

 

Další den sněžilo a všichni měli vánoční, sváteční náladu. Ne tak Chris. Seděl ve svém byt a v ruce svíral medailon a s podobenkou mladé ženy.

Betty panenko moje.Tolik mi chybíš. Už je to tolik let a já přesto nedokážu žít bez tebe. Jsou vánoce. Tys milovala, vzpomínáš?

Na stole před ním znovu stojí láhev whisky. Ještě ji neotevřel ale věděl, že ji dnes večer bude potřebovat.

Někdo zaklepal na dveře.

„Kapitáne, podává se večeře. Kapitáne…“

„Běž pryč Coxi, nemám hlad.“

„Je to vánoční večeře, kapitáne…měl by jste jíst.“

„Nechci.“

Uslyšel jen povzdech a kroky. Pak se pomalu zvedl, vzal si láhev, kabát s límcem ze stříbrné lišky a vyšel ven. Chtěl být sám.

Pod nohami mu křupal sníh a nad hlavou zazářila první hvězda.

Otevře láhev a poprvé se napije. Nemá chuť na to veselí v jídelně, když ví, že se ho stejně všichni bojí. Pravda, plukovník, by mu to mohl nařídit, ale on má dnes vlastně volno. Může si dělat co chce. Napije se znova a jde do stáje.

Za chvíli už si odtamtud vyvádí velkého vraníka. Potřebuje se projet.

 

„Chrisi?“ Ten hlas ho zarazil, když projížděl branou.

„Stuarte? Myslel jsem, že jsi u večeře.“

„Chyběls tam.“

„Kecy. Bojí se mě.“

„Nevěděl jsem, že ti to tolik vadí.“

„Stu, nech mě jít…“

„Ne.“ Stuart se postavil vraníkovi do cesty a chytil otěže.

 „Pojď,“řekl a položil pistolníkovi ruku na  tu jeho. A pak se stalo něco zvláštního. Morgan sklonil hlavu a sesedl.

„Sedneme si ke mně. Mám tam pro tebe schovanou večeři. Nebo ji vydržíš s ostatními?“

„Zkusím to…“

„Výborně.“

 

Večeře kupodivu proběhla v klidu i když bylo pár zamyšlených pohledů a dokonce i velitel se podivil, že Morgan přišel. Ale nijak to nekomentoval, věděl, jak je to pro osamělého pistolníka těžké.

Po večeři se zpívalo a pilo. Někdo naladil kytaru a zahrál pár písní. Všichni se veselili, jen Chris se nedokázal dlouho smát a pak, když zpěváka už bolely prsty os strun, vzal kytaru a pomalu ji naladil. Nikdo si ho nevšímal, až do prvních tónů a když se kantýnou rozlehl jeho tichý, pitím trochu ochraptělý hlas, který hrál Tichou noc.

 

Silent night, holy night…

Když dohrál, bylo chvíli ticho a pak všichni začali tleskat. Protože ať říkali co chtěli, ta píseň zpívaná tím zvláštním muže jimi pohnula. Nemálo z nich mělo v očích slzy, když skončil ale přesto žádali další. A Chris Morgan se jen usmál a znova se dotkl strun.

 

„Chrisi, ty jsi kouzelník,“zašeptal o půlnoci Stuart když stáli ve dveřích a dívali se na hvězdnaté nebe.

„To mi taky říkala…“

„Já vím.“

Modré a šedé oči se střetly a v šedých se objevila bolest.

„Chtěla by abys žil.“

„Bez ni nemám sílu.“

„Ale máš,“řekl Stuart a pak natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. Rychle z rukou ucukl, když si uvědomil koho hladí.

Morgan se na něj udiveně zadíval.

„Stuarte?“

„Chrisi..promiň.“ Stuart si ho jemně přitáhl k sobě a políbil.

V šedých očích se objevil zmatek.

„Stojíme pod jmelím…“

„Stuarte,…to není jmelí..to jsou borové větve.“

„Chybička se vloudila,“zašeptal kazatel, ale hubeného pistolníka z náruče nepouštěl.

„Chybička…“Chris se začal tiše smát.

„Co je tu k smíchu?!“

„Nic, jen…říkal jsem si, kdy si najdeš záminku.“

„Tys to…! Ty- !“

„Už dávno.“

„Chrisi Morgane, vy jste…!“

„Co?“

„Uuu -! Na něco přijdu…!“ Kazatel se usmál a pak znova políbil ty úzké rty tak jak o tom již dlouho snil.

„Veselé vánoce, Chrisi.“

„Veselé vánoce, Stu….“řekl tiše Chris a opatrně polibek opětoval.

Stuart byl šťastný. Právě dostal ten nejhezčí dárek.. A po letech zase okusil ono přízračné kouzlo vánoc.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Profesor, 24. 6. 2009 10:45)

Je to moc pěkné. Celá tahle kapitola,i ta předchozí, jenom by mne zajímalo, jesttli se někdy rhneš do pokračování.

Muhaha tak to je moc

(sisi/ctenar, 10. 3. 2009 23:06)

Tohle je teda mocnost jakože!!!!!!!!!!

dalsiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii

(ršřtščěř, 16. 4. 2008 13:53)

dalsiiiiiiiiiiiiiiii pls

krása

(Tigie, 3. 1. 2008 13:15)

Taky bych tam chtěla být, když hraje a zpívá. To byly překrásné Vánoce. Ale vážně jsem nečekala, že Chris už si toho dávno všiml. Silent night, holy night... (teď mi to bude znít v uších celý den!)

Koukam

(Kat, 26. 12. 2007 16:10)

ze nejsme prvni a taky bych se divila kdybych byla.
Tak k vanocum pozdnim, ale prece jsme dostal krasny darek a to moje dva oblibence z divokeho zpadu.
Cetla jsem, usivala jsem se u toho a prala jsem si byt nekde jinde. Kde je snih a kouzlo vanoc a sluset Tichou noc.
Nadherna pisnicka plna svatecniho ticha. Dekuji ti moc i za to jak jsi mn na konci rozesmala. Borove vetve... dobry napad. Moc se mi to libilo. Neopakuji se? Asi ano, ale co rict na to kdyz pisu komentar a vzpominam si na povidku s rozzarenymi ocima. Na Kneze a pistolnika, ktere jsem si oblibila.
Vanocni polibek pod jmelim no tak dobre pod borovici a zalezi na tom co tam visi? Podle mne. Jak se to asi vyvijelo dal? Tesim se na dalsi pokracovani.
Jinak vsem a hlavne tobe doktore Muraki krasne svatky plne smichu a vanocniho kouzla a Novy rok, aby byl lepsi nez ten predchozi, plny inspirace a krasnych novych povidek, cyklu. Doufam, ze je tady budu nadale nachazet. Ticha noc krasna noc..

*****

(Bea, 25. 12. 2007 16:30)

Silent night, Holy night...
Stile Nacht, Heilige nacht...
Tichá noc, Svatá noc...

Ech, předkladů je spousta. Ale ta melodie (která prý byla poprvé doopravdy zpívána za doprovodu kytary, to jen tak mimochodem) má asi opravdu kouzelnou moc. Protože kdykoliv ji slyším, ať už doopravdy, nebo jen v duchu, vždycky mě dostane do takové příjemné pohody a je jedno, jestli opravdu jsou Vánoce, nebo se válím na břehu rybníka uprostřed července.

Tetnokrát jsem si ji jen představovala, ale ta představa... Ummm, pistolník s kytarou, tichý chraplavý hlas a do toho jemné tóny kytary... Krásný to přelud vyrobený mou myslí, ještě zjitřenou kouzlem Štědrého večera.

Ať chceme nebo ne, ať je uznáváme nebo ne, Vánoce prostě mají jakýsi nádech, který pohne i tou nejzatvrzelejší a nejokoralejší duší (včetně té mé).
Tak proč by nepohnuly dušemi postav tohohle příběhu?

O Vánocích si najednou člověk uvědomuje, to co po zbytek roku popíral, že Chrisi Morgane? A o Vánocích se opravdu občas plní sny, nemám pravdu, Stuarte Roscoe?
A že Vánoce mají moc lidi sblížit, ať už je jeden pistolník a druhý kněz, o tom se přesvědčili oba dva.

A přesvědčili se o tom krásně. Moc krásně, s příchutí romantiky zasněžených kopců, špetkou osamění a ohromnou porcí toho nedefinovatelného kouzla, které s sebou tohle období přináší.

Silent night, Holy night...

A pořádnou porci vánočního cukroví Vám všem:-)

krásný...

(E..., 24. 12. 2007 22:41)

já asi miluju vánoce (hehe, v takovymhle duchu určitě xDD)...prostě perfektní a moc hezký, ten konec byl tak...něžňoučkej. vážně krása