Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za zavřenými dveřmi

10. 10. 2007

povídka z divokého západu, která používá charakterů z westernového cyklu  Silver Wolfs

 

Praštil dveřmi a pak si sedl na postel. Nyní již poloprázdná láhev whisky, která mu měla přinést zapomnění tentokrát moc nefungovala. Znova se napil a zahleděl na svoje zaprášené mokasíny. Nic nemělo cenu. Zase přišel pozdě. Zase umírali nevinní. Zase zemřela žena. Jako tehdy…Vztekle praštil do postele a pak se sesul podél ní na zem a opřel si o ní hlavu. Lokl si whisky a tekutina mu projela tělem jako živý oheň. Věděl, že až s ní skončí bude alespoň jednu noc spát beze snů. To se mu stávalo vždycky. Buď se opil, nebo zabíjel. Po obojím mohl spát beze snů. Ale potom co se stalo dnes na té farmě…pochyboval, že i kdyby vystřílel celou tu bandu, že usne a neuvidí její ohořelé tělo.

„Betty, panenko moje,“zašeptal a dal si hlavu do dlaní. Už nemohl dál. Slíbil generálovi, že tuhle misi dokončí, ale pak…Máš smlouvu na pět let Chrisi, podepsal jsi to.Vždycky jsi své slovo dodržel.

Zatřepal hlavou, když v myšlenkách zaslechl její hlas. Tolik mu chybí, tolik…

Kdosi tiše zaťukal na dveře. Nemusel být zvlášť citlivý, aby věděl kdo to je.

„Vypadni Stuarte! Nechci s nikým mluvit! Ani s tebou ne!“

„Chrisi,“muž nečekal na vyzvání a vstoupil. Pistolník sedící u postele zvedl hlavu a ušklíbl se.

„Tak co Stu, kolik duší jsi dnes obrátil na víru svatou?“

„Nech toho,“zavrčel muž v taláru kněze a přisedl k němu na zem. „Co se děje? To piješ kvůli té farmě?“

„Nech mě bejt, jo?!“

„Neměl bys tak pít.“

„Mušku mám pořád dobrou a šéfovi to nevadí.“

„Šéfovi ne, mě jo.“ Stuart si šáhl za talár a vytáhl pouzdro na cigarety. „Dáš si?“

„Díky ani ne.“

„Nevadí když si zapálím?“

„Mě ne a co tvýmu šéfovi?“ Morgan ukázal prstem vzhůru.

„Tomu nevadí, když ti hlídám záda, tak proč by mu mělo vadit tohle?“zamumlal kněz a zapálil si.

„Není ten talár trošku nepohodlnej?“

„Trochu, zvlášť, když tady musím budit dojem mírumilovného kněze. Blbě se pod něj schovává pětačtyřicítka.“

Chris Morgan,známý na západě spíš pod přezdívkou Black Raven, se chraplavě zasmál.

„Tak si to sundej, teď tu nikdo není.“

Kněz kývl hlavou, předal mu cigaretu a sundal si talár. Teď již bylo vidět, že má z opaskem kalhot colt a další malý v holínce.

„Tvoje pouzdra jsou v levý brašně,“zamumlal Chris a potáhl z jeho cigarety. Stuart si připjal pouzdro a zálibně pohladil tu již poněkud oleštěnou černou kůži.

„Kněz s kolty,“zamumlal Morgan a znova se napil.

„A biblí, můj příteli,“řekl tiše Stuart, když mu bral cigaretu z prstů. Bolelo ho, když ho takhle viděl. Jeden z bezmála nejlepších stopařů a lovců lidí co znal, a že jich měl možnost poznat požehnaně, ale hlavně jeho přítel.

Ano, za války byl každý na jiné straně, on jako mladý vojenský kaplan u seveřanů, a Chris jako spojka u jižanů. Doteď bylo těžké uvěřit, že se v té válce potkali, pomohli si a pak se jejich cesty rozdělili, jen aby se setkali opět po letech. Tentokrát pod jedním velitelem a za společným úkolem. Udržet pohraniční státy USA v klidu a míru. Když ho tenkrát viděl vycházet z kanceláře plukovníka Burtona a později i stát v jejich kantýně, nemohl uvěřit, že se mladík, kterého tehdy potkal nedaleko Appomatoxu, tolik změnil. V šedých, jakoby ocelových očích byly stíny, vrásky u očí a jizva přes pravou tvář dávali vědět, že jeho život nebyl z jednoduchých. Stejně tak dvě pouzdra s kolty a puška, kterou vlastnili odstřelovači za války v něm utvrzovala představu, že před ním stojí jiný Chris Morgan, než tenkrát poznal.

Nemýlil se. Byl jiný. A přece stejný. Jen se tolik nesmál, málo mluvil a když ho poslali někam  něco vyřídit, byl nesmiřitelný. S bandity a zvláště těmi co ublížili ženám či dětem, neznal slitování.

Když dostal prémie, často se távalo, že je propil. Když ho povýšili na důstojníka, ani to, jako ostatní neslavil. Jen požádal o další úkol. A další věc, nerad s někým spolupracoval. Zásadně jezdil sám. Jen Stuart si postupně našel cestu k jeho uzavřenému srdci a pak často stával po jeho boku, nejen v jejich nálevně, ale často s ním i jako jeden z mála jídával u jednoho stolu.

Tiché přátelství pistolníka a kněze, který se dal do služeb zákona neušlo jejich veliteli a tak je poprvé zkusil dát dohromady i na jednu z větších akcí. A ačkoliv se Morgan cukal, akce přinesla očekávaný výsledek. Nejen, že ti dva byli úspěšní, ale také jejich přátelství se tím prohloubilo.  A od té doby bylo možné z kanceláře jejich velitele zaslechnout zařvání

„Morgan, Roscoe, ke mně!“

Nebo pistolníkovo tiché. „Stuarta pane, nikoho jiného.“

Časem se k této dvojici připojil ještě plavovlasý Texasan jménem David Luka  specialista na otvírán nedobytných dveří tím tišším způsobem a vrhač nožů. A pak samozřejmě věčně usměvavý černoch Black Jack, člověk, který měřil dobré dva metry, jako osobní zbraň měl upilovanou brokovnici a miloval poker a ženy. Na první pohled gentleman, ale na ten druhý… „výborný parťák do rvačky,“jak se později jednou vyjádřil Morgan.

Přesto, tentokrát jel Morgan jen se Stuartem, ti dva měli dorazit později. A podobně jako Morgan a Stuart, odděleně.

 

Stuart si za těchto úvah znovu sedl vedle přítele. Znali svá tajemství, kromě těch největších. Stuart se nikdy nedověděl, co přesně se stalo s Morganovou rodinou a on sám před ním skrýval tajemství, proč se vlastně stal knězem. A proč si vybral za parťáka zrovna jeho.

 

Seděli spolu tak ještě dlouho. Dokud pistolník nedopil a Stuart kouřil cigaretu za cigaretou. V tichu.  Nikdy spolu příliš nemluvili. ale oni to ani nepotřebovali. Rozuměli si. Tedy tak si to alespoň myslel Morgan.

 

„Pojď, pomůžu ti do postele,“zašeptal Stuart a vytáhl opilého pistolníka na nohy. Morgan cosi zabrblal, ale nechal si pomoct. Stuart ho položil na postel a stáhl mu mokasíny. Odepjal pás s colty a i řemení na kterém měl nože.

„To je dobrý Stu,“Morgan otevřel oči a podíval se na něj očima zakalenýma alkoholem, který přece jen začal účinkovat.

„V pohodě. Spi. Beztak tě ráno bude bolet hlava.“

„Dík, fakt uklidnění.“

Stuart chtěl něco namítnout, ale vzápětí se zvenčí ozval výbuch a výstřely.

Morgan vyletěl z postele jak ho to probralo. Další věc, na kterou si u něj Stuart nemohl a nemůže zvyknout. Ať už pije jakkoliv moc, vždy, když se ozvou výstřely je na nohou.

„Rychle,“připjal si kolty, vklouzl do bot a vyběhl ven.

„Je to u šerifa!“

Stuart vyběhl za ním. Ani si nestačil navléct táral, ale na pověst teď kašle. Morgan třeba bude potřebovat krýt záda. A ačkoliv by se mohlo zdát, že Morgan smrt vyhledává, Stuart nechce aby zemřel. Na to ho má příliš rád.

 

Když Morgan vyběhl ven, uviděl šerifovu kancelář v plamenech a zaslechl křik o pomoc, který se z ní ozýval. Moc nepřemýšlel a vběhl dovnitř. Plameny mu ztěžovali výhled, ale on jen naslouchal svým instinktům a tak zanedlouho dostal ven jak šerifa, který byl uvězněný pod zhroucenou stěnou, tak se Stuartovou pomocí i jeho pomocníka. Když s ním vyběhli ven, dům se propadl do sebe a uvěznil tak v plamenech několik mužů, co byli ve vězení. Mužů které šerif zatkl za vypálení té farmy.

„Tentokrát si boží mlýny pospíšili, co Stu?“ zašeptal Morgan a pak se rozkašlal. Plíce ho od kouše bolely. Morgan kývl a pomohl šerifovu pomocníku dál od ohně. Šerif sám byl už pod pečlivou péčí místní hostinské.

„Vážně ti nic není? Já ti to říkala, měl by sis najít klidnější zaměstnání.“

Lidé, kteří se shromáždili kolem požáru jen polévali blíží budovy vodou, ale opravdové nebezpečí nehrozilo. Kancelář naštěstí stála dál od ostatních budov. A její hašení bylo zbytečné. Lehl popelem.

 

Najednou se ozval výstřel.  Kulka olízla Morganovu tvář. Pustil šerifova pomocníka a odskočil stranou. Do rukou mu vklouzly kolty. Pak zahlédl na konci ulice postavu, jak se znova napřahuje k výstřelu.

„Puška!“to slovo vyplivl jako nadávku a nato se rozběhl. Další kulka kolem něj proletěla, ale on nedbal. Teprve až byl v dostatečné vzdálenosti, štěkl jeden z jeho černých koltů a jezdec se zapotácel. „Jeden…“

Vzápětí se ozval další výstřel a za ním se roztříštilo okno. „Dva,“skoro se přitom usmál. To už skákal za žlab. Další rána třeskla a stepwalk nad ním se rozletěl v dešti třísek, které se mu zaryly do kožené bundy.

„Tři.“zašeptal a nevšímal si krve, která mu tekla po tváři.

Pak zaslechl jinou zbraň. Poznal by ji mezi tisíci.

„Boží vojsko dorazilo,“zasmál se a v zápětí vstal. Slyšel ještě výkřik toho z brokovnicí a pak on sám zasáhl posledního banditu.

 

„Ty zase vypadáš!“ ohodnotil Stuart jeho vzhled, když Morgan zkontroloval padlé a konečně se setkali nedaleko hotelu.

Morgan se ušklíbl.

„Měl bych ti to vyčistit. Ale předtím se běž umít. Sorry příteli, ale smrdíš jak uzená flákota.“

„Ty seš dnes milej Stuarte,“zamumlal pistolník, ale koupel neodmítl. Neodmítl by ani masáž, ale tu tady nikdo pořádně neuměl. A hlavně, nikoho si nechtěl pustit za záda.

 

Seděl v kádi a nechal se hýčkat teplou vodou. Před chvilkou si zajel rukou do vlasů a musel konstatovat, že ten oheň mu opět ušetřil za holiče. Trochu si povzdechl, promnul rukou spánky a podíval se na modřinu na pravé paži. Narazil si ji a už teď mu dělalo potíže pohybovat prsty. No, požádá Stuarta a ten mu ji stáhne obvazem. Pod košili to schová.  navíc, málokdo tuší, že je vlastně levák. I když zbraně ovládá oběma rukama stejně dobře.

Zaklepání na dveře.

„Pojď dovnitř, Stu,“řekl a přesto si vzal do ruky kolt. Jak se dnes v noci ukázalo, člověk nemohl být nikdy dost opatrný.

„Vylez, nebo se tam rozmočíš,“zasmál se Stuart, když vešel. To, že Morgan měl v ruce kolt ignoroval.

Zavřel za sebou dveře a zajistil je židlí.

Pak si sedl do křesla nedaleko okna.

„Přišel jsem se podívat jak na tom jsi a trochu ti to ošetřit. Co ta ruka?“

„Naražená, nic strašného.“

„Můžeš hýbat prsty?“

Morgan mu to předvedl ale Stuartovci to nestačilo. Vstal, přešel k němu a přejel prsty po ruce.

„Máš nalomenou kost. Musím ti to zfixovat jinak už si pravačkou nezastřílíš. A vylez už.“

Morgan jen cosi zavrčel, natáhl se pro ručník a za chvíli už seděl na posteli v čistých spodkách a díval se jak mu Stuart ošetřuje ruku.

„Co hlava?“

„Trochu bolí, jinak nic.“

Stuart, který už skončil s rukou, mu začal prohlížet rány na obličeji. Morgan zavřel oči. Nepřiznal by to, ale dotek člověka, který ho měl rád, mu byl vždycky nad míru příjemný. A Stuart byl jeho přítel.

 

Díval se na jeho tvář,která teď byla uvolněná a dokonce zahlédl jemný úsměv. Jemně se dotýkal prsty zraněných míst a opatrně je čistil. Byl až nemístně šťastný, že se ho může dotýkat. Pohladit ty rysy, které se mu zapsaly do srdce už jako mladému kaplanovi před lety. Dotknout se těch nepoddajných vlasů, když v nich hledá drobná zranění. Pohladit v konejšivém gestu jeho záda, která má už zase ztuhlá. Ne, Morgan se nesmí dovědět, co k němu skutečně cítí. Co ho váže k muži, který tolik pohrdá vlastním životem a přece chrání životy lidí. K osamělému pistolníkovi s temnou minulosti. Ke kapitánu tajné jednotky Silver Wolfs.

„Lehni si, trochu ti ty záda namasíruju.“

„Ty to umíš.“

Úšklebek. „Divil by ses kolik věcí umím.“

Tichý úšklebek a pak se pistolník natáhl na postel.

Stuart přešel k sedlovým brašnám a vytáhl odtamtud mastičku co koupil u jednoho Číňana v Denveru. Otevřel ji a pokojem se rozlinula zvláštní vůně. Nabral trochu na ruce a promnul si je. Pak přiložil dlaně na přítelova záda.

 

Morgan tiše vydechl, když se horké dlaně dotkly jeho zad. Chvíli se díval do polštáře, ale pak zavřel oči a nechal se unášet tím opojným pocitem, který se při masáži vždy dostavoval.

Stuart postupoval metodicky a když cítil jak se uvolnil, srdce se mu sevřelo. Důvěřoval mu.

Bože odpusť mi, ale já …nemůžu.

Hnětl svaly, jindy zase jen hladil a pak mu začal masírovat krk a hlavu, jak mu to kdysi ukázala jedna milá Japonka. Morgan už v té chvíli skoro spal.

Stuart si skousl rty. Jen mu pomáhám nic víc!Přesvědčoval sám sebe, když přešel na nohy.

Vůbec se mu nekoukám na zadek…och Bože! Málem mu to ujelo nahlas, když se letmo dotkl jeho hýždí. Na pistolníkovi, který byl spíše štíhlý než cokoliv jiného, nebyl ani gram tuku.

Stuart, byl nyní skutečně rád, že Chris spí, tohle by mu asi těžko vysvětloval.

Aby se uklidnil, vrátil se k zádům a ramenům. Od nich pokračoval na paže a ruce. Fascinovali ho. Štíhlé ruce pistolníka a dřívějšího lovce koní, jak naznačovali jizvy od lasa. Neodolal, aby je nepohladil. Opatrně ho přetočil na záda a pod chabou záminkou že ho dál masíruje se o dotýkal.

„Chrisi, kdybys jen tušil,“zašeptal, když už dokončil masáž a přikryl ho dekou.

Pak přeci jen neodolal, sklonil se a dotkl se svými rty těch jeho.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...?

(E..., 21. 12. 2007 19:07)

mam tu samou otázku, proč tu není? mooooc mooooc zajímací :)

proč...

(Vader, 20. 11. 2007 21:27)

proč už tu není další díl? hm???;-)

Souhlasím

(Lady V, 20. 11. 2007 20:46)

Mohu jen souhlasit. Tohle chce pokračování!!!

*-*

(Arashinka, 28. 10. 2007 2:02)

Božínku...fakt pěknýý...hm..moc nemám ráda povídky na téma divokého západu...ale tohle je naprosto božíííí....XD pls napiš pokrácko co nejřív..thanks ...

límeček nebo kolt?

(Tigie, 23. 10. 2007 14:59)

Vážně nevím, kdo bude můj oblíbenec. U těhle dvou to vypadá, že je budu muset mít ráda oba stejně, i když to nemám ve zvyku. Raději piš dál, ať se můžu líp rozhodovat (i když mám tušení, že mi spíš zamotáš hlavu ještě víc, ale to mi nevadí :-) )

peckove!

(neviem si dat meno :P, 13. 10. 2007 10:53)

neviem sa dockat dalsieho dielu! :P

Masáže---hmmm ;)

(Nakamura Asuka, 11. 10. 2007 14:50)

Krása ;) Jak říká Kat, též jeden z mých oblíbených žánrů ;) a hlavně v shounen ai povídkách :D:D:D..




Chudák

(Kat, 10. 10. 2007 21:24)

klávesnice se topí v mých... oči září. Spojení mých dvou oblíbených žánrů. První je western. Miluji ten žánr a krásni chlapi jejejej jen vždy mi tam překážela ta nějaká rančerská děvčica. Tady aspoň nejsou. Druhý je... co asi?
K dílku je to perfektní. Talárek a střelec a minulost obou. Tu masáž vidím. jak se ho lehounce dotýká a myšlenkama úplně jinde a přece... to chce POKRAČOVÁNÍ.
A nevím komu dát přednost to se mi snad kromě u mně nestalo. Těším se na další povídky.
JO Holt jak říkám Bee komentáře psát neumím.