Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přiznat pravdu

2. 3. 2008

Pro Kat, Tina a Keiro....a Milwu

 

 

"Monsignor Maxwell," zopakoval znovu a jeho hlas dostal na důrazu.

"Převezli ho jinam.."

Málem zadrkotal zuby. "Kam?"

„Na lůžkové. Čtvrté patro, pokoj myslím čtyři sta dvacet.“

Zaplavila ho nesmírná úleva, že se mu ty kolena opravdu málem podlomily. Pak se zničehonic usmál. "Vy jste mi ale nahnala strachu." Sundal si plášť, i roušku a položil je na stolek. "Děkuji sestřičko. Bůh vám oplať vaši péči," rozloučil se tiše a vydal se k východu. Pocit úlevy a pocit strachu se v něm ještě trochu mlely, ale už zase nabýval rovnováhy. A začal i trochu uvažovat... Především o tom, co mu řekl Olivetti. Musí si s ním promluvit. Důkladně a dlouho... Ale až se uzdraví, napomenul sám sebe. Až se uzdraví. Vyjel do čtvrtého patra.

"Hledám monsignora Maxwella. Měli ho sem přivézt. Nedávno," odchytil si jednu sestru, která zrovna kráčela kolem.

„Druhý pokoj vlevo, čtyři sta dvacet. A má tam návštěvu. Z Vatikánu.“

"Aha. A nevíte koho?"

"Nějaký biskup Gramye, nepříjemný člověk… promiňte otče."

"V pořádku," usmál se Anderson a vydal se určeným směrem. Gramye... Hm. To jméno už slyšel. A nebylo to zrovna v příjemných souvislostech. Ta sestra ho trefila přesně - nepříjemný člověk. Nepříjemné souvislosti.

Dveře Enricova pokoje byly zavřené. Anderson se pokřižoval. Odpusť bože, ale co činím, činím pro slávu tvého jména. A pro ochranu Enrica... Přitočil se ke stěně a ucho velmi nenápadně položil tak, aby mohl slyšet, co biskup Gramye chce. Že to nebylo nic pěkného, na to byl ochoten vsadit krk.

„Proč si myslíte, že by jste měl být převelen do jiné sekce. Váš institut se ruší! S konečnou platností a vy by jste měl přemýšlet o významu slova pokora!“

Zatnul vztekle zuby, když uslyšel jak s ním mluví. Pořád je to monsignor Maxwell, pořád má právo na jistou úctu! Biskup opravdu dostává svému přízvisku - nepříjemný. Tohohle chlapa nemám rád, ale vážně, pomyslel si a úžeji se přitiskl ke stěně. Měl pocit, že by toho měl slyšet víc, než tam vpadne a učiní tomu divadlu přítrž.

"S veškerou úctou, pane... nemáte důvod Iškariotské rušit!" Maxwell mluvil vzrušeně a přesto mu v hlase zaznívala únava.

Tak to si také myslím, přisvědčil Anderson v duchu. A biskupova odpověď ho přibila k podlaze.

"Vážně si to myslíte? Ten řád ani neměl vzniknout!"

"Ale vždyť moji lidé kvůli němu krvácí!" vykřikl proti své vůli monsignor. "Kvůli ochraně bližních. Kvůli ochraně Církve."

"Pche! To tvrdíte vy, že chráníte církev. Ale k čemu by nám potom byla Švýcarská garda? Nikde nemáte důkazy... Jen vysíláte své lidi na nekonečně dlouhé cesty, které akorát zbytečně vysávají papežskou pokladnu. Ale kde jsou výsledky vaší práce? Máme akorát vaše tvrzení... A monsignore, s prominutím," Anderson si zřetelně dovedl představit ten posměšný úšklebek, při tom oslovení, "ta tedy rozhodně nestačí."

Slyšel Maxwellovo zalapání po dechu i to jak prudce vydechl a dokázal si i představit, jak se jindy bledá pokožka zbarvila do nachova. "My jsme potřební!"

"Svatý otec a Nejvyšší rada na to mají jiný názor, chcete se jim protivit?"

"Ale… Ne, jenže oni neznají vše a pokud svatý otec mluvil ex catedhra... pak..."

"Svatý otec rozhodl, že se váš řád zruší. Chcete ho snad obvinit z nedbalosti?"

"Z neznalosti!"

"To je totéž! Hodláte Svatého otce nařknout, že učinil rozhodnutí, aniž by znal všechna základní fakta? To je totéž, jako ho nařknout z nedbalosti!"

"Pak to tedy dělám! Ano, to co udělal byla chyba a nedbalost!"

"Dobrá! Tak tedy můžete v nejbližší době očekávat telefon od našich právníků. Být vámi, tak si připravím sdostatek důkazů..."

"Cožpak nechápete, že existence vampů a lykanů má být veřejnost ušetřena?"

"Pche!" ušklíbl se znovu biskup. "To, že existují tvrdíte zase a zase jen vy. Nikde nemáte ani sebemenší důkaz, kterým byste své tvrzení podpořil. Na své bratry se neodvolávejte, řád musí držet pospolu a víte, že jejich svědectví by nebylo uznáno..."

"Pak..." Monsignor Maxwell polkl. "Pak tedy povolám ty, kterých se to týká také. Co takhle lady van Hellsing?"

"Nikdy jí nepovolí vstup na území Vatikánu. A buďte ujištěn, že jestli bude soud, tak bude ve Vatikánu... a taky buďte ujištěn, že o vašem postoji budu informovat Svatého otce velmi, velmi podrobně. I o vašem chování, monsignore..."

"Skvělé, pak víte co mu můžete říci! Vzdávám se své pozice monsignora! Odcházím z církve… A klidně vám to odříkám ve svatopetrské kapli, beztak tam už teklo dost krve! Tak další nebude výjimkou!"

V té chvíli se rozhodl zasáhnout. Nejen proto, že už slyšel dost, ale i proto, že z Enricova hlasu vyzařovala zuřivost a nesmírný vztek a on se bál, aby mu to duševní vypětí příliš neublížilo. I když sám byl vzteky bez sebe, přesto zdvořile zaklepal a na vyzvání vešel.

"Promiňte, monsignore, biskupe," záměrně oslovil napřed jeho a pak až nevítaného hosta, mírně se uklonil.

"Otče Andersone," Maxwell se okamžitě ovládl a i trochu usmál. Během rozhovoru se posadil na lůžku a to jak se nutil zůstat sedět ho stálo dost sil, jak ukazoval přístroj, který mu měřil pulz a pak samozřejmě i pot, kterým se mu lepily vlasy k čelu.

"Odpusťte, že ruším, ale doktor Connelli vás prosí, pane," obrátil se k biskupovi, "abyste nemocnému dopřál klid a příliš jej nerozrušoval. Jeho zranění jsou velmi vážná a ještě pořád by jej přílišné duševní vypětí mohlo přivést do ohrožení života." Přeháněl a lhal, ale to jeho svědomí absolutně netrápilo. Vůči tomuto muži ne...

"Jistě," ušklíbl se biskup. Lehce sklonil hlavu a pak s prostým. "Bůh vás provázej, monsignore, otče," konečně odešel.

Potichu za ním zavřel dveře, ale nejradši by jimi prásknul. Pak se otočil na bledého Maxwella, který se zhroutil do přikrývek. "Jidáš, parchant, zplozenec Pekel," ulevil si naprosto bezostyšně a zatnul pěst. Pomalu došel k posteli a sedl si na kraj. "Jak se cítíte, monsignore?" zeptal se tiše.

"Vyčerpaně," zamumlal monsignor a pak se složil do podušek a zavřel oči. Přesto však rukou našmátral tu jeho a lehce ji stiskl. "Promiň, zradil jsem řád..."

"Nezradil..." pohladil ho jemně po zápěstí. "Vůbec ne. Udělal jste jen to, co jste musel..."

"Vzdal jsem se svého postu i pozice v církvi… už nejsem monsignor Maxwell, už jsem jen Maxwell."

"Já vím," uklouzlo Alexandrovi tiše. "Ale pro mě pořád budete monsignor Maxwell a já budu váš paladin... Tak to bylo a nikdy tomu nebude jinak..."

Maxwell se usmál a pak se pokusil se dotknout jeho tváře, jako když byl malý… ale byl příliš slabý a Anderson příliš vysoký. Nedosáhl a jeho ruka se zastavila na jeho srdci.

"Alexandře...."

Pomalu se k němu sklonil. "Ano, monsignore? Enrico..." zašeptal a stiskl jeho ruku ve své dlani.

Pohladil ho po vlasech a pak zavřel oči. A během několika okamžiků spal.

Usmál se a sklonil se ještě níž. Pak ho docela jemně políbil na čelo. Možná v tom bylo o něco méně cudnosti, ale o tolik víc něhy, než kdykoliv jindy... Zase se narovnal a pečlivě ho přikryl. "Spi, Enrico. Spánek léčí... Potřebujeme tě, monsignore. Já tě potřebuji," dodal tiše a vytratil se z pokoje. Klidným krokem rozvážného kněze došel až na sesternu a tam se ležérně opřel o veřeje. "Sestřičko, prosím vás..." začal tím nejmilejším hlasem. "Mohl bych mluvit s doktorem Connellim?"

"Ale jistě pane, …ech promiňte, otče... Hned vám ho zavolám." A jak řekla tak taky udělala. Doktor tam byl za několik okamžiků. "Přál jste si otče?"

"Chtěl jsem se zeptat, jak je na tom monsignor Maxwell?"

"Dostal se z nejhoršího otče, ale… Pojďte se mnou. Musím se vás na něco zeptat.“ Doktor odvedl Andersona dál a na konci chodby se postavili k oknu a dívali se ven na Řím zalitý odpoledním letním slunkem. "Víte, bojím se, o něj. Vím, je bojovník, to jsem poznal. Ale… Potřebuje klid a nejsem si jist, zda jsme schopni mu ho zařídit. Zvláště po biskupově odchodu… Už jsem měl telefonát z hora. Prý… jak to říci… Nemám mu věnovat výraznou péči..."

Sklopil hlavu, ale pak se mu podíval do očí. "Doktore, pamatujete si ještě, co jste slíbil, když jste skládal Hippokratovu přísahu?"

"Já ano, otče a proto vám to říkám… Proto… Vám musím navrhnout jediné, co mě napadá. Musíte ho odsud odvézt pryč. Někam, kde bude moci odpočívat. Klidně spát… A kde bude mít lékařskou péči. Tady… víte otče, mám rodinu a dcerka chce jít na prestižní školu… další už studuje universitu… pokud se nepodvolím, vyhodí mě a co pak má rodina?"

"Já se jenom chtěl zeptat, co je pro vás důležitější, zda vlastní slib, nebo příkazy z vyšších míst," prohodil Anderson a pak se otočil. Ale ještě se ohlédl přes rameno. "Pokusím se to zařídit, ale nevím, zda takové místo řád má... A pokud ano, zda nám zůstalo, když byli Iškariotští rozpuštěni," s těmi slovy se pomalu vracel zpátky k Enricovu pokoji. "Zatím jednejte, jak vám káže svědomí. Bůh vás provázej, doktore."

"Počkejte!“ doktor se za ním rozběhl. "Tady," podal mu jakousi vizitku. "Je to u moře a je to malý dům a klid. Daleko od lidí... a mohlo by mu to pomoci... a ceny nejsou horentní."

"Dobrá," vizitku zastrčil do kapsy svého kabátu. A pak se na něj podíval. "Vím, jak vám je, doktore. Bojíte se o zabezpečení své rodiny. Kéž bůh dá, abyste se nikdy nemusel bát o nic horšího," s těmi slovy  ho nechal zkoprnělého stát vprostřed chodby a vrátil se k Enricovi.

Doktorův návrh se mu zamlouval, ale nebyl si jist, zda řádu vůbec něco zbylo. I když ceny nejsou horentní s prázdnou kapsou se těžko kde ubytuješ, pomyslel si hořce, když si sedal k posteli. Monsignor pořád spal, bledý, skoro průsvitný. Natáhl ruku a opatrně ho pohladil po čele. Pak se opřel do křesla a přivřel oči. Bůh nám pomoz, vypadá to, že jsme v pěkné kaši. Nakonec ještě budeme žádat o podporu Hellsingy. Bůh nám pomoz.

Enrico prospal zbytek dne, a část noci. Vzbudil se nad ránem kdy  se mu zdál jakýsi podivný sen, který si po probuzení nepamatoval. Pak znova usnul a když se vzbudil potřetí, bylo odpoledne. "Andersone? Alexi?"

Nevnímal ho, protože spal, s hlavou na opěrce a s rukou blízko té jeho. Spal a čelo mu zbrázdily vrásky starostí. O něho. Jak ho ochránit... Jak ho... milovat? Snad. Zůstat mu nablízku? Zcela určitě.

Natáhl ruku a zabořil mu ji do neposlušné kštice blonďatých vlasů. Hladil ho a vískal. Laskal. A teď, když plně pochopil, co udělal, co odvrhl… Byl šťastný, protože tu měl jeho a měl svou svobodu...

Nechtělo se mu otevřít oči. Bál se, že pak přijde o ten dotek, co hladí, jako to už dlouho nikdo neudělal. Že ta dlaň, co hřeje, zmizí a už se nikdy nevrátí. Nechtěl otevřít oči, protože se bál, že ještě spí a tohle celé se mu jenom zdá. "Enrico," zašeptal a poslepu uchopil jeho ruku. Pak si do ní opřel tvář a jemně ji políbil do dlaně. "Enrico," zopakoval poté zasněně.

Enrico tiše vzdychl a pak zavřel oči. "Alexi..."

"Ano?" dál si opíral tvář do jeho dlaně a zamyšleně ho hladil palcem po zápěstí, kde ještě byly zřetelně vidět vpichy od kapaček. "Není ti dobře?"

"Je mi dobře... jen... nikdo mě ještě takhle nepolíbil..."

"Já to také dělal poprvé," zasmál se Anderson tiše.

"Otče... Andersone... kdybych vás neznal, řekl bych, že… že je to skoro pokušení…"

"Vím, a bude to pokání, jako prase, jestliže podlehnu..." znovu se tiše zasmál, tím svým chraptivým hlasem.

"Otče!"okřikl ho Maxwell, ale pak se zasmál. Zasmál a znova ho začal hladit po vlasech. "Věřil by jste, že tady jsme už pět dní?"

"Ano, i když mi čas tak nějak splývá... Za tu předchozí hrubost se omlouvám. Ale jestliže už řád neexistuje a vy nejste monsignor, ani já už nejsem knězem," možná malinko posmutněl, ale když se na něj podíval, znovu se usmál.

"Ne, vy jste se kléru nevzdal, či ano?" Monsignor si ho prohlédl a pak ho znova pohladil po vlasech. "Otče.. Alexandře... já ti to řekl, že?"

"Nevzdal, ale vzdám. Když zmizí Iškariotští a monsignor Enrico Maxwell, zmizí i paladin kněz Alexander Anderson..." zamluvil jeho otázku a sklopil oči. Ale nakonec kývnul. "Ano, řekl," pronesl tiše. "Nutil jsem tě, vás zůstat vzhůru a ty, vy jste mi to řekl... Tedy jestli myslíš, myslíte..." nedokázal to vyslovit. Měl to na jazyku, ale přes rty mu to neprošlo.

"Přiznal jsem se… že… dlouho již cítím to, co je muži mého postavení zakázáno. Že cítím lásku. Ne lásku k bližnímu svému… ale něco mnohem víc… K tobě."

"Pak tedy oba myslíme to stejné," zamumlal Anderson, ale jeho ruku nepustil. Stále ji držel a stále si o ni opíral zjizvenou tvář, na které už začínalo rašit solidní strniště.

"Miluji tě," zašeptl Maxwell. "Nedoufal jsem, že se kdy dožiju toho, že ti to řeknu, ale je to pravda. Miluji tě… Alexandře Andersone."

Chtěl něco říct, ale jenom se zajíkl. Nebyl schopen odpovědět. Když mu to řekl poprvé, přijal to jako fakt, a uvědomoval si, že s ním lomcuje bolest. Ted už to jen tak jednoduše přijmout nešlo. Ano, napřemýšlel se nad tím hodně, celou dobu se o něj staral, víc, než by se možná na kněze slušelo, a teď si tady opírá tvář o jeho dlaň, ale přesto... Přesto nevěděl, co má odpovědět. Nevěděl, co cítí... Jen zůstal sedět a pořád držel Enricovu ruku ve své.

"Alexi, promiň, jestli… Jsem ti ublížil…"

"Já..." Anderson polkl. "Já... Já nevím, co si mám myslet... Jsem kněz, ještě pořád. A... neumím... Nejdou mi zpovědi, nezvládám slzy a neumím rozluštit city... Neumím... Nevím..." koktal zmateně, jako školák, když jde prvně před tabuli.

Enrico se opatrně nadzvedl na druhé ruce a pak si tou první přitáhl Andersonovu hlavu víc ke své. Zadíval se mu do očí a pak ho políbil. Jemně, bylo to jako dotyk motýlích křídel a pak ho pohladil po tváři. "Máte čas…"

"Takhle mi ale nedáváte moc na výběr," zašeptal s přivřenýma očima a rty nastavenými, jakoby očekával další...

"Nelíbal jsem se od střední," zamumlal Enrico a znova ho lehce políbil.

"Já se nelíbal nikdy," odpověděl mu a přesídlil na postel. "Vůbec mi nedáváte na výběr, monsignore," zašeptal potom.

"Omlouvám se…" znova drobný polibek. "Zastřelíte mě za to?" Opět polibek.

"Nemám zbraň... Tedy mám, ale je zajištěná a mě se nechce ji odjišťovat..." zavřel oči úplně a přemýšlel, kolik otčenášů ho bude tenhle hřích stát. Pak to pustil z hlavy. Přece už není kněz? Tedy oficiálně ještě je, ale jinak... "Nezastřelím," vydechl nakonec.

"A co vaše nože? Meče?" Opět polibek, tentokrát delší.

"Zůstaly... Tak různě... Nejčastěji ve vlkodlacích... Pár jich zůstalo v sídle... Budu se pro ně muset vrátit... Ale to počká..." zabořil mu ruku do těch měkkých vlasů a přitáhl si ho kousek blíž. "Budete mě muset potom vyzpovídat, monsignore..."

"Já vím… a já také," zamumlal Enrico a znova ho políbil. Tentokrát nechal ústa pootevřená a na okamžik se dotkl jazykem jeho rtů. Pak se stáhl.

"Ať už mi nikdo nenamlouvá, že tohle je pokušení ďáblovo! Tak krásné věci, dokáže stvořit jenom Bůh!" S těmi slovy se hladově zmocnil jeho úst a začal ho líbat, tak jako nelíbal ještě nikoho za svůj dosavadní život.

Enrico tiše vzdechnul a pak se mu zcela poddal. To bylo o čem snil. O spojení. Naplnění. O tom, že ho někdo sevře v náručí. O lásce…

Držel jeho tvář ve svých dlaních, spojoval jeho rty se svými a přemýšlel, jak nesmírně je to zvláštní. Napřed mu tvrdí, že neví, co cítí, že se nevyzná sám v sobě.. A teď? Líbá ho a ani se nad tím nepozastaví. A co je možná horší - líbí se mu to. Chce ho takhle držet a líbat napořád. Co na tom, že jsou oba Syny matky církve? Tohle je tak nádherné... Přitiskl se k němu blíž a dlaněmi mu vjel do vlasů.

Maxwell tiše zasténal a pak mu opatrně vklouzl jazykem na rty a pak i mezi ně. Potřeboval vědět, jestli mu to dovolí...

Chvilku váhal, ale nakonec docela nepatrně ústa pootevřel. Něžné, váhavé pozvání... A za ním hory očekávání, jaké to vlastně bude.

A pak jen ruka, která mu vjela do vlasů, a Enricovy rty na těch jeho. Jazyk, který ho laskal a emoce, které ho zalévaly a které mohl cítit ze svého mladého nadřízeného.

"En-Enrico," vyrazil ze sebe skrze to dobývání jeho polibky, jazykem i rty. Pomalu s ním v náručí klesl na polštář, až se Maxwell položil a on se rukama opřel vedle jeho hlavy. "Enrico..." zopakoval potom, ale než stihl odpovědět, zamknul mu ústa dalšími a dalšími polibky.

Cítil jak se ho zmocňuje známá horečka. Jak cítí jeho tělo na svém a i přes nepohodlí a bolest v ráně to bylo to nejkrásnější co zažil. Nechal se líbat a sám polibky oplácel. Tál v náručí staršího muže jako vosk. Točila se mu hlava a přesto mu bylo tak dobře. "Alexi..."

"Já vím... Tedy nevím..." zasmál se tiše, pak ho ještě jednou políbil a pohladil ve vlasech. "Bylo a je to nádherné. Ale jsi zraněný, Enrico... Měl bys odpočívat," další polibek. "Máme spoustu času, nemyslíš? A co jsi mi vlastně chtěl?"

¨"Miluji tě," vydechl Enrico Maxwell a zavřel oči, "...a děkuji ti."

"Já děkuji... Možná jsem hřešil, ale je to tak sladké, že budu klidně hřešit dál... S tebou... A teď bys měl ještě chvilku odpočívat. A já ti dojdu pro oběd," ještě jednou ho pohladil po vlasech, nechal pramen proklouznout mezi prsty a pak ho jemně políbil do dlaně. "Jsem za chvíli zpět, monsignore..."

 

Enrico jen tiše vzdechnul a zavřel oči. I přes bolest mu bylo dobře a to, že mohl konečně říci, to co ho trápilo tolik let mu také prospělo. Ale hlavně vědomí, že ho někdo miluje… že je prostě s ním. Když do pokoje někdo vstoupil, ani se neobtěžoval otevřít oči. Až podivný závan nebezpečí ho varoval a on se zcela instinktivně skulil z postele.

Hodil nůž, přesně tam, kde ještě před chvílí ležela jeho oběť. Ale unikla mu. Na tenkých rtech se objevil náznak úsměvu. "Manific, monsignore. Manific. Ale jste určen k likvidaci..." zašeptal si pro sebe a vkročil do pokoje.

Enrico zavyl bolestí a pak se přesto dokázal nějak zvednout, nejdřív na všechny čtyři..a když je vrah přiblížil, shodil na něj stojan s kapačkou.

Přikryl si oči, jak mu do nich stříkla umělá výživa, ale přesto se dál nebezpečně přibližoval. "Nemá to smysl, monsignore. Svému osudu stejně nikdo neunikne... A pokud jde o vašeho přítele, ten se taky jen tak nevrátí..."

"Paladin Anderson tě dostane!" zasyčel Maxwell mezi zuby a pak se zvednul.

"Ten těžko..." ušklíbnul se vrah a vytasil z rukávu další nůž. "Jste připraven, monsignore? Nebo chcete ještě poručit svou duši Bohu?"

"A co vy?! Nechcete se mi vyzpovídat ze svých hříchů?!" odsekl monsignor a sevřel v pěsti za zády lékařské nůžky.

"To by bylo na velmi dlouho a já tolik času nemám..." další jemný úsměv a vrhnul se na něj. Maxwell se pokoušel bránit, ale byl příliš oslabený a vrah v příliš dobré kondici. Vyrazil mu nůžky z ruky a přitiskl ho napůl k pelesti. "Ptám se naposled, nechcete se ještě pomodlit?" přidržel mu nůž u krku.

„In nomine patris, et filliae, et spiritus sancti,“ zašeptal monsignor a pak sebral síly a nakopl ho kolenem do rozkroku. Vší silou sebou pak škubl aby se dostal z toho sevření.

Zaúpěl, ale držel. "Vidím, že nechcete," zasípal potom s námahou a nalehl na něj. Monsignor zaúpěl, jak jím projela bolest. "Tak to skončíme."

 

"Ano! Skončíme to!" ozvalo se v té chvíli ode dveří a než se stačil vrah vzpamatovat, otec Anderson ho udeřil tácem do obličeje. Něco ošklivě prasklo, ale vrah se nevzdal. Pustil ze sevření Enrica, který se zhroutil na podlahu, a vrhl se na kněze, který stál uprostřed pokoje a oči mu plály.

"Dvě mouchy jednou ranou!" zavrčel. "Ne, jedna moucha, deseti ranami!" odsekl otec Anderson a podkopl mu nohy. Pak mu celou svou vahou klekl na žaludek a začal zuřivý zápas o nůž. Vrah syčel, kopal, škrábal, několikrát Andersona ošklivě říznul a nakonec byl odzbrojen. Kněz se s nožem nezdržoval. Odhodil ho na druhý konec a vytasil pistoli. Cvakla pojistka a vzápětí měl assasin její hlaveň pod bradou.

"A teď se mi hezky vyzpovídáš!" zasípal kněz a přitlačil. "Kdo tě poslal?!!“

"Trhni si!" zasípal muž."Stejně mě zabiješ.. tak si potom pátrej sám!"

"Ano! Ale nepočítej s tím, že tě zabiju pomalu! Kdo tě poslal! Mluv!" přitlačil víc kolenem a loktem se mu opřel o zápěstí, až to zakřupalo.

"Ne!" řekl muž a pak chňapl jeho ruku se zbraní a stiskl spoušť. Vzápětí byl jeho mozek po celé podlaze.

"No tohle je mírně řečeno - nechutné," ulevil si Anderson a vstal. Pak si svlékl plášť zamazaný od krve a ještě něčeho, co se raději nepokoušel identifikovat a rychle přešel k Enricovi, který se choulil na podlaze, bledý a zpocený. Vzal ho něžně do náručí a položil na postel.

"Enrico," zašeptal pak starostlivě a osušil mu čelo. "Enrico, neublížil ti?"

"Jsem… v pořádku… jen… je mi z-zima..."

Rychle ho zabalil do deky a ještě zahříval v objetí. Monsignor se chvěl po celém těle a chvílemi drkotal zuby. Anderson ho něžně políbil na rozechvělé rty. "To bude dobré, Enrico, uvidíš... To bude dobré... Zajdu pro doktora, ano?"

"A… ano, souhlasím…"

Ale nikam chodit nemusel. Vzápětí se ve dveřích objevila půlka oddělení přivolaná hlukem zápasu i střelby. Některé sestřičky se při pohledu na tělo na podlaze zapotácely. Anderson se napřímil. "Byla to sebeobrana," pronesl zvučně, když viděl, jaký na něj ti druzí upírají pohled.

"Ten muž se pokusil zabít monsignora Maxwella. Byla to sebeobrana..."

„Zavolejte ostrahu a přesuňte monsignora na jiný pokoj. A dejte mu injekci, zřejmě je v šoku,“ rozhodl doktor ale Maxwell zavrtěl hlavou. „Nepotřebuji, prášky…“

"Přesunout na jiný pokoj, to ano. Ale místo ochranky volejte policii," ozval se Anderson a pak s klidem zdvihl jak svůj plášť tak zbraň.

Maxwell se na ně díval a pak dospěl k jedinému jasnému řešení. Musel pryč. A nemohl dát vědět ani svému sekretáři ani ostatním Iškariotským. A… ani Anderson to nesměl vědět, kam půjde. On byl cíl a Iškarioti byla páka na něj. Musel od nich pryč. A daleko.

Doktor byl naštěstí velmi pohotový člověk. Vyhnal okamžitě všechny z pokoje, nařídil naprostou mlčenlivost pod hrozbou platebních sankcích a pak spolu s Andersonem a jednou sestrou převezl monsignora na opačný konec oddělení. "Zatím provizorně, potom ho přestěhujeme i do jiné části," pošeptal knězi. A nakonec osobně zatelefonoval pro policii. Na tu chvíli Alexandr s monsignorem osaměli.

 

Sedl si na pelest a zkoumavě se na něj zadíval. Monsignor měl v očích zvláštní pohled, který se mu nelíbil. Obával se, aby mu třeba assasinův útok nezpůsobil otevření rány, nebo hůř, další zranění. "Opravdu ti neublížil?" zeptal se potom tiše.

„Ne… je… je mi dobře, Alexandře. Jen mě překvapil, nic víc. Není čeho se obávat.“

Mlčel a dál se na něj jen díval. Miluješ ho, nebo ne, Alexandře?, zeptal se potom sám sebe. Milovat, na to je trochu brzy... Ale rozhodně cítím povinnost chránit ho. A mám ho rád.

"Dobře, ale stejně řeknu doktorovi, aby tě znovu pořádně prohlédl," usmál se a natáhl ruku k jeho tváři. Otřel kapku potu, co mu stékala na čele.

„Dobře, přiveď ho a prosím, zeptej se na moje soukromé věci. Tady nemám nic…“

"Dobře," Alex se k němu nahnul a lehce ho políbil na čelo. "Kdyby něco, tak křič," nařídil mu potom s úsměvem a šel za doktorem Connelim.

Ten stál v pokoji, kde ještě pořád ležela zabijákova mrtvola.

"A, otec Anderson. Právě jsem pro vás chtěl dojít..." pronesl překvapeně, že ho tam vidí.

"Přišel jsem pro věci monsignora Maxwella a taky vás poprosit, aby jste ho prohlédl."

"Dobrá. Tohle je policejní kapitán Rosco. Chtěl by se vás zeptat na pár otázek."

"Jsem vám k dispozici," kývnul kněz, zatímco se doktor rozloučil a šel se podívat na monsignora.

 

„Doktore?“ usmál se Maxwell a snažil se tvářit, že mu nic není.

„Přišel jsem se na vás podívat a přinesl vám věci. Otec Anderson právě mluví s policií.“

„Dobře, díky,“ řekl Maxwell a věci převzal.

 

"Otče, můžete mi vysvětlit, co se tady stalo?" zeptal se právě kapitán Rosco a významně se podíval na mrtvolu. Anderson se v zájmu věci pokřižoval.

"Ať bůh mě i jemu odpustí, ale neměl jsem na vybranou. Pokusil se zabít monsignora. Když jsme se pak prali o zbraň, spustila..."

Policista mu ukázal dva nože. "A toto jste nikdy neviděl?"

Zavrtěl hlavou. "Ne."

Kapitán si ho nedůvěřivě změřil. Jeho mohutná postava mu trochu neseděla k zbožnosti, jakou ten muž jevil. Byl by přisahal, že toho zabijáka odzbrojil a pak, když mu nechtěl nic říct, ho chladnokrevně zabil. Jenže jak to dokázat?

"Otče, ale tento muž byl zastřelen. Čí byl ta zbraň?" zeptal se potom.

"Jeho. Vzal jsem ji k sobě, tady je..." podal mu svůj kabát mokrý krví.

„No dobře…vezmu ji k sobě, na expertízu…“

 

„Doktore?“

„Ano, monsignore?“

„Jak to se mnou vypadá?“

„Lepšíte se, naštěstí…“

„Díky… chtěl jsem se jen zeptat, máte tu moje šaty?“

„Ano, jistě, dokonce vyprané. Nechám vám je donést, jen košile a kabát, ty jsou zničené. …“

„Chápu… a děkuji…“

 

"Doufám, že chápete, že na té zbrani budou moje otisky," podíval se po něm Anderson.

"A-ano, to zajisté."

"Opravdu to byla sebeobrana... Nešťastná náhoda, kapitáne. Nechtěl jsem ho zabít. Přeji mu ať jeho duše dojde míru a pokoje. Ve jménu otce, syna i ducha svatého," pokřižoval se. Ať se smaží v pekle na věky věkův!, pomyslel si však vzápětí.

"Mohu jít, kapitáne?"

"Běžte, otče," pokývl mu Rosco neochotně.

"Ať vás Bůh ochraňuje a vede vaše kroky vždy po cestách spravedlivých," usmál se Anderson a vypadl z pokoje. Tak, to bychom měli. Jedna komedie za námi. Doufám, že z toho nebudou dělat takovou vědu. Odpusť mi otče, zhřešil jsem, ale jinak to nešlo. Amen.

Maxwell seděl na pokoji, pod pokrývkou měl oblečené kalhoty a věděl, že jakmile se otec Alexander vrátí, musí ho poslat pro pár věcí… a pak…v noci… zmizí.

Když míjel sesternu, na něco si vzpomněl. "Sestřičko, prosím vás," nasadil zase milý tón a ještě milejší úsměv. "Mohla byste mi dát ještě jednou oběd pro monsignora Maxwella? Zapomněl jsem ho tu," okamžitě dostal tác s jídlem a znovu jí věnoval úsměv. "Děkuji mnohokrát. Bůh vám to oplať."

Když kráčel k Enricovu pokoji, byl v pokušení si pohvizdovat. Vzhledem k tomu, že se oddělení ještě hemžilo policisty, to raději zavrhl. A ještě nasadil zdrcený, zoufalý výraz, že on, jako kněz, musel zabít člověka.

"Váš oběd, monsignore," strčil hlavu do dveří. "Byl tu doktor? Co říkal?"

„Děkuji. Říkal, že jsem na svůj stav relativně pořádku..“

"Dobrá," vešel a položil mu tác na kolena. Něco se mu na něm nelíbilo. Neuměl dost dobře říct co, ale něco se mu prostě nezdálo.

„Děkuji,“ řekl monsignor a začal pomalu jíst kašovitou hmotu. Nebylo to nic moc, ale potřeboval se najíst. potřeboval zesílit.

„Otče, kdy jste jedl vy?“

"Já?" protáhl paladin a zamyslel se. "Když jsem přijel do Vatikánu... A pak... A ano, sestra na jipce mi dala višňový jogurt. Byl vynikající!"

„Víc nic?“ podivil se Maxwell. „Měl by jste se najíst, otče,“ pokáral ho, ale v hlase bylo spíš pobavení. Pak najednou zvážněl. „Potřebuju, aby jste byl při síle, Alexi.“

"Jsem při síle, monsignore," zašeptal Anderson. "Ted musíte zesílit hlavně vy... Musíte se uzdravit... Pro nás... Pro mě..." poslední skoro zašeptal a pak se dlouze podíval z okna.

"Musím spoustu věcí, Alexandře," řekl Maxwell tiše a pak se na něj zadíval. "Ale... taky by jste si měl odpočinout. Vím, jste... to co jste... ale stejně."

"Pokoušíte se mě zbavit, monsignore?"

"Ne! Jak vás to mohlo napadnout! Zachránil jste mi život!"

"Promiňte monsignore, asi jsem skutečně trochu unavený... A plácám nesmysly..." dál se vytrvale díval na Řím. "Budu se muset vrátit do Vatikánu..." zašeptal potom.

"Možná by jste měl uvědomit ostatní členy, ať... nejsou v ohrožení."

"To udělám. Jestli je zastihnu..." otočil se na něj. "Ale nechce se mi tě tady nechat, Enrico."

"Já... budu v pořádku, nemusíš s bát."

"Jenže já už se bojím!" sedl si k němu a pohladil ho po tváři. "Jestliže se sem dostal jeden, může se sem dostat i další... Bojím se o tebe Enrico..."

"Dám na sebe pozor. Bůh na mě dá pozor," usmál se Enrico

"Tomu jsem taky donedávna věřil. Ale teď už nevěřím nikomu..." znovu ho pohladil a pak se stáhnul.

"Já také ne, ale... nemůžu odrovnat svého nejlepšího člověka. Chvilku to tu sám přežiju."

"Nechce se mi nechávat tě tu samotného, ale... Jdu," usmál se a pohladil ho ve vlasech. "Budete hodný chlapec, že ano, monsignore? Budete odpočívat, poslouchat doktory..." tiše se zasmál, ale u srdce mu volno nebylo. Enrico se choval... divně.

"Jistě," usmál se Enrico ale měl pocit, že zrovna zrazuje své srdce. Jenže... to co se chystal udělat, bylo důležité. Pro zachování řádu. Pro něj.

Byl v pokušení ho políbit, ale nakonec to neudělal. Jen stáhl ruku a trochu se upravil. Pak se naprosto nepozorovaně vytratil z oddělení i z nemocnice. Bože, Enrico, doufám, že se nechystáš udělat nějakou hloupost, pomyslel si a začal se doslova plížit ulicemi, směrem k nejmenšímu státu na světě. Nevěřil už ničemu ani za bílého dne. Když je mohli najít u Tibery a pak mohli napadnout monsignora v nemocnici, tak... Mohou všechno.

Pomaloučku procházel Římem, který se koupal ve slunečních paprscích a náhodný chodec by ho považoval za kněze, co si jen tak vyšel na procházku. Nikdo si nevšiml pevného, cílevědomého pohybu, ani toho podivného světla v očích, které rozhodně na kněze neukazovalo. Anderson sice opustil nemocnici, ale myšlenkami tam byl pořád. Enrico, prosím, neudělej žádnou hloupost... Neudělej nic, co by tě mohlo stát i... život.

 

Jenže v tu chvíli už Enrico podepisoval dokument, kterým na sebe bral veškerou zodpovědnost a pak v nové košili a kabátě, který si dal přinést pomalu opustil nemocnici. Vzal si taxi a nechal se odvézt ke svému právníkovi. Tam s naprostým klidem poupravil svou poslední vůli a pak zašel do jedné z čtvrtí s pochybnou pověstí. Potřeboval informace a potřeboval zbraň.

 

Jindy by mu ta cesta trvala necelou hodinu. Ale ve chvíli kdy se obezřetně plížil postranními uličkami, schovával ve stínech a přes velká veřejná prostranství téměř běžel, mu to trvalo hodiny dvě. Ale konečně stál tam, kde před necelým týdnem. Na Svatopetrském náměstí, kde se tísnil, jako obvykle dav turistů. Jakoby odráželo stav jeho duše. Klid a mír, které cítil ještě před nedávnem byly pryč, stejně jako klid a mír tohoto místa...

Pomalu se začal proplétat masou těl a obezřetně se blížil k budově, kde bylo sídlo řádu, i když zrušené. Doufal, že pod podlahy se snad nedívali a tak by tam mohly jeho věci ještě být. Říkal tomu "železná zásoba", a hodlal to použít, jen když by došlo k nejhoršímu. A k tomu skutečně, podle jeho skromného mínění, došlo.

 

Enrica k večeru už bolelo celé tělo, ale odmítal se vzdát. Ale cítil, že si potřebuje odpočinout. A tak si pronajal pokoj, za vyšší cenu nemusel ani ukazovat průkaz a za chvíli už ležel na široké posteli a spal. Tak jak byl. S botami, v kabátě a s tváří poznamenanou bolestí.

 

Podlezl pásky, které měly odradit každého, aby se odvážil vstoupit a ocitl se v místech, které byly jeho domovem po celý život. V sídle Iškariotských. Bodlo ho u srdce, ale nemohl se teď zabývat sentimentalitou... Celá budova byla prázdná a vyklizená. Jako myška vyběhl do patra, do svého pokoje a odsunul postel, na které spával, když byl vzácně ve Vatikánu. A usmál se. Nekopali.

Rychle vytáhl všechny své věci, co tam měl schované a seběhl dolů. Znovu podlezl pásky a ujistil se, že ho nikdo nesledoval. Pak balíček schoval do igelitky, kterou si cestou koupil a vyrazil ke kanceláři vůdce Iškariotských. Doufal, že by tam mohl narazit na Renalda, Enricova sekretáře. Narazil, ale na někoho jiného. Za rohem se málem střetl s kapitánem Olivettim, který tu byl na obchůzce.

"Otče Andersone! Co vy tu?!"

"Kapitáne... Dobrý večer. Přišel jsem na přání monsignora Maxwella obhlédnout jak to vypadá. Dost bídně, řekl bych. A taky bych potřeboval mluvit s otcem Renaldem... Ale spíš, co vy tady děláte? Obvykle tudy Švýcarská garda nechodí, natož pak její kapitán."

"Oficiálně tady jen dohlížím, aby někdo nic neukradl. I když není co. A neoficiálně... čekám tu na monsignora, nebo na vás, abych vás varoval."

"Před čím?"

"Před tím, aby se snažil zachránit váš řád. Nepustí ho k papeži... "

"To už ví. Bylo to jasné, jakmile se v nemocnici objevil biskup Gramye. Nic jiného, kapitáne? Mimochodem, nevíte proč ho nepustí ke Svatému otci?" zeptal se ještě.

"Prý ho prohlásili za kacíře... a…" Přistoupil k němu blíž."I kdyby se k němu dostal, čeká tam na něj vrah."

"Nejen tam," utrousil pochmurně Anderson. "Ale prohlásit ho za kacíře? Proč? Na základě čeho? I když se ho hodlají zbavit musí to mít nějak podložené!"

"Prý našli jakýsi dopis... nevím co v něm bylo. Ale všechny to velmi pobouřilo a také, ty jeho složky, co si na každého vedl…"

"Aha," vydechl Anderson. Dopis? Složky? Ani o jednom z toho nevěděl.

Ale, buďme féroví, on věděl velmi málo o světě normálních lidí, na které nemusí hned po pěti vteřinách tasit zbraň, protože se z nich stala krvelačná monstra. A ještě méně toho věděl o praktikách svého nadřízeného. Politika nebyl jeho obor. Jeho obor byly "vraždy" pokud toho slova můžeme použít.

Chvilku na Olivettiho hleděl a pak ho najednou... "Kapitáne a jak o tomhle všem vlastně víte VY?"

"Protože i já mám své informátory... a divil by jste se," sáhl si za kabát. "Jak je ten muž z té básně, dopisu, podobný vám.."

"Co-cože? Jak... Jak prosím?" zakoktal se Anderson. Přece by Enrico nebyl tak hloupý... Tak slepý... Láska někdy bývá slepá...

"Vy nevíte, že váš nadřízený je... i na muže? Ty informace můžou být pomluvy, ovšem... na to jak je mladý držel slib čistoty skvěle... ale co si nemohl zkusit v reálu, o tom prý snil. A napsal i do veršů. Velmi zdařilých..."

Málem se zapotácel a musel se opřít o stěnu. Ne proto, co mu kapitán řekl, to už ostatně věděl, ale proto, že to vědí i jiní... Že se Enrico takhle neopatrně prozradil. Jenže tohle nemohl Olivettimu vykládat, tohle nemohl vykládat nikomu...

"Kapitáne, neřekl jste mi před chvílí náhodou, že obsah toho dopisu neznáte?!" zašeptal vražedně, jen co se vzpamatoval.

„Oui, neznám…¬ ale u tak mladého muže jako je Enrico Maxwell, pochopitelný a předvídatelný. A neznámý mi byl. Nebo spíše nepochopitelný. Ale pak jsem vás uviděl a je mi jasné koho nazval andělem strážným…“

"Andělem strážným?" vyrazil ze sebe Anderson. "Vypadám snad tak? Mohl tím mínit kohokoliv."

Bože, Enrico, hlupáčku...

"Podle mě tím mínil vás. Ano, byl opatrný. Zřejmě každý předešlý dopis spálil ale tenhle nestačily plameny pohltit. A upřímně si nedokáži představit, koho by nazýval: můj anděli strážný, vojáku boží, proč jen zvolil jsem jak volil jsem. Přitom v tvém náručí bych spočinout chtěl…"

"Otce Renalda?" zkusil to Anderson, ale bylo mu jasné, že marně. Tahle slova ukazovala jasně na něj...

"Pochybuji.."

"Dobrá vzdávám to, asi tím mínil mne... Našli ještě něco? Mluvil jste o složkách..."

"Ty si dělal on. Na každého muže tady. Každého co něco znamená i neznamená. Ale nic jsme nenašli. Schoval je dobře. Moc dobře…"

"Ještě že tak," povzdechl si Anderson. "Musím jít. Nevíte, kde bych našel otce Renalda, nebo kohokoliv z našeho řádu? Nebo už také všichni leží v nemocnici?" zkusil to se suchým humorem.

"To netuším, ale monsignor vám zmizel, anděli strážný."

"Nedělejte si legraci, kapitáne. Leží v nemocnici," odmítl to kněz.

"Neleží. Podepsal revers a zmizel. Teď ho hledá půlka Oficia."

"Kriste pane!" zajektal zuby Anderson. "Já věděl... Já to věděl, že udělá nějakou blbost! Nedávno mi umírá v náručí a teď si tady bude pobíhat po Římě?" V mžiku popadl kapitána za paži a zatáhl za roh. Koutkem oka totiž zahlédl přicházející hlídku. Oni je sice neviděli, ale nehodlal riskovat vůbec nic. Přitiskl kapitána ke stěně a dal mu znamení, aby byl zticha. Když hlídka přešla, ulehčeně se po stěně svezl na zem.

"Věděl jsem, že udělá nějakou blbost! Ale takovouhle?! Proč ho vlastně hledají? Nestačí jim, že zmizel? O to přece šlo, ne? Vymazat Iškariotské z povrchu zemského. Tak proč ho teď hledají?"

"Chtějí ho potupit a zabít, nebo dohnat k sebevraždě."

"To jsou krásné plány. Opravdu hodné těch, co se zavázali sloužit lidu ve jménu Božím... Kapitáne, mohu vám věřit?" zeptal se pak, zdvihl se a oprášil si kalhoty.

"Nemůžete věřit nikomu. A mě také ne. Radím vám dobře, otče… co ví dva, ví všichni..."

"Pravda. Ale přesto byste mi mohl udělat službu," napřímil se kněz v celé své výšce a rázem kapitána převýšil o dobrých deset centimetrů.

"Co chcete?"

"Abyste předal Iškariotským tenhle vzkaz: Zrádci žijí v kruhu zrádců a jejich víra je pevnější, aby ji Ďábel dokázal zlomit i když má podobu čistoty a nevinnosti," pronesl tiše Anderson. "Myslete na Heslo, bratři moji, myslete na Heslo," dodal ještě. "Tohle můžete říct i těm nahoře, nebo komu půjdete potom nahlásit, že jsem tu byl."

"Nebojte se. A..." kapitán sklonil hlavu. "Najděte ho… a zmizte s ním. Tady by teď nepřežil!"

"Najdu ho. Ale nezmizím. Zjistím proč ho chtějí zabít... Zjistím, co se tady u všech všudy děje!" vyprskl otec Anderson a než se stihl kapitán Olivetti vzpamatovat, rozplynul se ve tmě, jakoby nikdy nebyl. "Ale měli by jste. Jinak ho někteří tady budou chtít ponížit."

"Nelze ponížit nikoho, kdo je bez viny..." odpověděl mu a navléknul si ještě černé rukavice. "Vidíte mně, kapitáne?" zeptal se potom rozverně.

"Ne a zmizte. Vy jste sice bojovník, ale Maxwell má své slabiny. Vy jste jedna, Iškarioti druhá a třetí je jeho vlastní pocit méněcennosti."

"Pocit méněcennosti? Spíš bych řekl pocit bezmoci proti mašinérii blbců, kapitáne," zastrčil si za pas pár pistolí a pokřižoval se.

„Vy si asi málo pamatujete, že? Ale to nic, teď už běžte… třeba ho najdete dřív než Inkvizice.“

"Moment! Jak málo pomatuju?! Odpovězte mi na tohle a už vážně půjdu..."

"Vychovával jste ho. On vás obdivoval, ale ostatní na něj hleděli přes prsty. A když vás potřeboval nejvíc, když se rozhodoval co bude dál, byl jste pryč… A tak zvolil církev, aby vás měl nablízku. A stal se z něho dravec, aby se mu už nikdo nesmál... A teď se ho bojí, tak jak chtěl. Ale, zase je sám. Jako dřív."

"Není sám," zamumlal otec Anderson. "Není a nikdy nebude..." Pak se naposledy na Olivettiho podíval. "Bůh s vámi, kapitáne. Nebudu vám přát štěstí, protože pochybuji, že by to bylo co k čemu. Bůh s vámi."

"I s vámi..."

Znovu se rozplynul ve tmě, tentokrát doopravdy. A měl jediný cíl. Najít Enrica, dříve než ONI.

 

Svatá Inkvizice, organice o které se myslelo, že už neexistuje. Jen ti, kdo měli určité výsady, věděli, že to není pravda. Inkvizice tu pořád byla a byla pořád při síle. A bylo jedno, jestli si říkala Opus Dei, nebo Svaté Oficium. Byli tady a teď byl jejich cíl Enrico Maxwell, bývalý monsignor a představený Iškariotských, kteří byli Církvi trnem v oku...

 

Ležel na posteli a spal jak zabitý.  A přesto, že si říkal, že bude silný, přesto někde v koutku mysli bylo přání, aby ho objaly dvě pevné ruce a on se mohl zase o něj opřít. Opřít. Zabořit ruku do těch trochu hrubých vlasů barvy slámy a políbit ty přísné rty. "Alexi..."

 

Proplétal se ztichlými uličkami Říma a přemýšlel, kam mohl jít. A s hrůzou zjišťoval, že toho o Enricovi vlastně ví hrozně málo. Rozhodně ne tolik, kolik by vědět měl. Kupříkladu vůbec netušil, kam se mohl obrátit pro pomoc. Jistě, na něj, ale na něj se neobrátil. Tak kam tedy? Kde začít?

Jakoby mu na paty dýchali ti prašiví psi z Oficia...

Rozhodl se jednoduše. Musí napřed do nemocnice... Jenže co tam? Jim určitě neřekl kam se chystá, nebo na co se chystá. Kdepak, nemocnice by byla jen zbytečně promarněný čas. Musí uvažovat! Uvažovat! Uvažuj Alexandře Andersone, uvažuj! Cítíš vlkodlaka ještě než zaútočí, upíří hnízda vypátráš s jistotou, kterou by ti Hellsingové mohli závidět a tady nenajdeš jednoho kluka? "Ach Enrico, rozhodně se nedá říct, že bys mi to ulehčoval..." povzdechl si potom.

„Hledej v hotelu s Růží," řekla stařena, která kolem něj zrovna pošla. Ale když se za ní chtěl otočit, už tam nebyla. Ulice byla prázdná až na mňoukající koťata a několik hrajících si dětí.

"Bože, ještě tady..." znovu si povzdechnul a začal přemýšlet. Hotel s růží, hotel s růží... Chm, v Římě jich mohou být stovky. Ne-e musí si nějak zúžit okruh. Enrico je zraněný, rozhodně se nemůže pouštět do žádných složitých kousků. Takže... Takže Enrico je taky velice odolný a nezlomný, na to že je zraněný se moc spoléhat nedá, vlastně vůbec. Ale nějaký záchytný bod... Dobrá, tak tedy začne od nemocnice.

 

U spoře osvětlené budovy se rozhlédl. Nakonec se po marném pátrání vydal jen tak nazdařbůh ulicemi. Věř a víra tvá tě uzdraví. Věř a víra tvá tě přivede k Enricovi, tak zněla jeho verze tohoto hesla. A pak mu podruhé ten den štěstí přálo tak, že začal věřit na zázraky. Stál před malou tabulkou, která naznačovala směr a na ní bylo napsáno Hotel Di Rosa. "Panebože, dík," ulevil si a dal se do běhu.

Enrico, jestli tam jsi - tak se připrav, že tě napřed políbím a pak uškrtím... Ne, jenom políbím. To škrcení necháme na později.

Na recepci, kde seděl starší bachratý muž se jen dozvěděl, že ano, jakýsi mladík se tu prý možná ubytoval. A když mu strčil pod nos pistoli dověděl se i číslo pokoje. Třináct. Rychle vyběhl nahoru a zaklepal na oprýskané dveře. Nic... zkusil to znovu, pak vzal za kliku… dveře byly zamčené... ale to zas nebyl takový problém.

Kousek poodstoupil a pak dveře jednoduše vykopnul. Téměř s rozkoší. Dřevo prasklo a otec Anderson vstoupil dovnitř. Třísky zašlápnuté do koberce mu ani v nejmenším nevadily. Očima těkal po místnosti, ve které bylo zhasnuto a nakonec si zhluboka oddechnul. Na posteli se s námahou vztyčila bílá postava s dlouhými světlými vlasy a nevěřícně na něj hleděla.

Anderson zavřel to, co zbylo z dveří po jeho zásahu a pak rozsvítil. "Dobrý večer, Enrico. Doufám, že jsem tě nevzbudil.“

"Alexi..." Enrico sklonil ruku s pistolí. "Co tu děláš? Jak... jak jsi mě našel?"

"Velmi těžko, monsignore, velmi těžko. Asi díky tomu začnu konečně věřit na zázraky...."

„Nerozumím,“ vydechl Enrico a klesl zpět do peřin.

Přešel k posteli, ale nesedl si na ni. Přitáhl si křeslo a svalil se do něj. Ležérně se opřel a v klidu zastrčil pistoli za pas. "Ne? Tak tedy. Odeslal jste mě do Vatikánu, monsignore a mezitím si zmizel do pekel horoucích. Jestli jste si myslel, že se mě tím zbavíte, tak vám jak vidno nevyšlo. Ale najít vás mi dalo zatracenou práci. Myslím, že horší úkol jsem ještě neplnil. Nebýt nápovědy od posla Božího, který na sebe vzal podobu stařenky, a Boží prozřetelnosti, která vedla mé kroky kolem tabulky se jménem tohohle... Ehm, vy tomu říkáte, hotel?, hledal jsem vás ještě teď po celém Římě. Stačí to jako vysvětlení?" přitáhl si plášť k tělu a na vyčerpaného Maxwella zablýskl jeho úsměv.

„Stačí…jen jsem chtěl…chtěl jsem zmizet. Nedělat další problémy.“

"Ach ano. A ještě se zeptej, jestli se na tebe zlobím," otec Anderson se pořád usmíval. Ale těžko říct, co se za tím úsměvem skrývalo.

"A zlobíš se na mě, otče?"

"Vůbec ne!" vyprskl Alexandr a vstal. "Vůbec ne! Jak bych mohl! Jen sis prostě udělal malý výlet, jen tak beze všeho s průstřelem plic, jako malou atrakcí a Svatým Oficiem, jako průvodci v patách. A já se jenom mohl zbláznit strachy, kde jsi, jestli jsi v pořádku, jestli tě někdo nepřepadl... Vlastně se vůbec nic nestalo, všechno je v naprostém pořádku!" Zastavil se u okna a bezmocně si vjel rukama do vlasů. "Bože můj, málem jsem dostal infarkt, když mi Olivetti řekl, že jsi zmizel a že tě honí celé Oficium..." vydechl nakonec a sklonil hlavu do dlaní.

"Promiň, chtěl jsem pomoci tobě. I Iškariotům, jde jim jen o mě. Ne o vás... ne o tebe."

"Měl jsem o tebe strach, Enrico," obrátil se k němu a vrátil se zpátky do křesla, ze kterého předtím vyskočil jako bodnutý a začal zběsile mašírovat po pokoji. "Strach, nic víc. Mě nepomůžeš, když zmizíš a nedáš o sobě vůbec vědět..." podíval se mu do očí a měl pocit, že musí vypadat zoufale. Snad nejzoufaleji za celý svůj život. "Slíbil jsem si, před tváří Boží i před svým svědomím, že tě budu chránit. Ale ty mi v tom soustavně bráníš..."

"Promiň, už to neudělám...." Enrico sklonil hlavu.

"Ach jo. Co mám s tebou dělat?" nadzdvihl obočí v tázavém gestu a trpitelsky si povzdechl.

"Pomoct mi na... ehm, do koupelny."

"A- ano," poslušně vstal a přešel k němu. "Můžeš jít, nebo tě mám odnést?" zeptal se potom tiše.

"Můžu..."

Podepřel ho a odvedl pomalu do koupelny. Bylo vidět, že Enricovi jde špatně, ale lidské potřeby jsou prostě lidské potřeby. Nevyslyšet je se nevyplácí.

"Už to zvládnu sám," zamumlal a opřel se o stěnu.

Rozpačitě se posadil na vanu a čekal, až jeho mladý svěřenec skončí. Když se konečně ukázal, otec Anderson s leknutím zjistil, že jsou oba rudí, až za ušima. Ale Enrico už zase pomalu bledl. Alexander ho tentokrát přes jeho námitky vzal do náručí a do pokoje odnesl. Když zase ležel na posteli a ztěžka oddechoval, sklonil se nad ním a dlouze se mu zadíval do očí.

"Co se děje, Alexandře?"

"Svlékni se, Enrico," zašeptal a oči se mu podivně zablýskly.

"COŽE?!?"

"Košili dolů!" opakoval otec Anderson nesmlouvavě, zatímco si svlékal plášť a vyhrnoval rukávy.

Mladší muž váhavě poslechl a v zápětí si začal košili rozepínat. Nakonec se s námahou zvedl a sundal si ji

"Neboj se, Enrico," usmál se najednou kněz a přistoupil k němu. "Jen se musím podívat, jak jsi na tom. Že jsi podepsal revers, neznamená, že jsi zdravý..." opatrně se ho dotkl na nahém rameni. "Tak si lehni," vybídl ho potom s mírnou nejistotou v hlase.

Enrico ho poslechl a pomalu se položil. Na nahé hrudi měl stále obvaz a kolem krku mu už zase visel zlatý kříž... to že je zlatý vědělo jen pár lidí. Poněvadž to bylo bílé zlato.

Opatrně položil dlaně, tam, kde střela prolétla tělem a začal rozmotávat obvaz. Enrico dýchal mělce a trhaně, jakoby mu to působilo potíže, a právě to jeho dýchání se otci Andersonovi nelíbilo. Ale obával se, že léčebné metody, jaké obvykle používali když nebylo jiného zbytí, tady použít nemůže... Tak z něj jen sundal obvaz a pečlivě si ránu prohlédl. "Na břicho," přikázal tiše.

"Já… Ano," odpověděl Enrico a poslechl ho. I když ho všechno bolelo a nejraději by spal.

Jemně ránu ohmatal a pak si donesl trochu studené vody. "Měl jsi zůstat v nemocnici," pokáral ho tiše, když čistil okolí od zaschlé krve. Vypadalo to dobře, ale na starostech m to neubralo. Mohl něco přehlédnout... Mohl cokoliv...

"Měl jsem spoustu věcí udělat jinak.."

"Hlupáčku," zašeptal Anderson a zase ránu zakryl obvazem. Zítra musí někde sehnat nový, taky dezinfekci a nějaké prášky na bolest...  "Můžeš se obléct," obrátil se potom přes rameno, na cestě do koupelny. Ale když se z ní potom vynořil a viděl, jak Enrico zápasí s knoflíčky, zavrtěl hlavou. "Počkej, pomůžu ti."

"Budeš hodný," vydechl Enrico.

Klekl si před něj a pomalu mu zapnul košili skoro až ke krku. Pak ho jemně uložil do postele, přikryl dekou a ještě přes něj navrch hodil svůj vlastní plášť. Nakonec ho pohladil po vlasech. "Spi Enrico, musíš si odpočinout... Až ti bude líp, budeme řešit, co dál, ano?" povzbudivě se usmál.

"A… Ano," vydechl Enrico a zavřel oči

Chvilku se na něj díval a pak se opatrně sklonil. Má, nemá? Nakonec se sklonil ještě níž a něžně ho políbil na rty. Pak malinko víc a vychutnával si ten jemný dotek. Jen s lítostí se od něj odtáhl. "Spi Enrico," zašeptal ještě a pohladil ho ve vlasech. "Spi..." políbil ho na čelo a svezl se do křesla. Sám zas tak unaven nebyl, ale odpočinutému se mu bude lépe přemýšlet.

"Klidně si lehni vedle mě," zamumlal Maxwell a trochu se posunul.

Chvilku váhal, ale ta postel i když nijak valná, byla přece jenom postel. A nakonec... byl v ní Enrico a Anderson zjišťoval, že už jen jeho pouhá blízkost mu zrychlí tep na příjemnou frekvenci. Nejistě tedy vstal, zul se a bos došel k druhé straně.

"Mohu?" zeptal se však pro jistotu. Monsignor kývnul. Alexandr si tedy, ještě pořád váhajíc, lehl k němu a s dovolením se přikryl svým pláštěm. "Ted už opravdu dobrou noc, Enrico," usmál se na něj ještě a zavřel oči.

"Dobrou noc, otče... Alexi," zamumlal  Enrico a už spal.

 

Obrazek

     paladin Anderson

 

Náhledy fotografií ze složky XIII. Brigáda Iškariónští

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

já už fakt nevim...

(E..., 29. 4. 2008 20:08)

co já sem ma vlastně napsat? nic jinýho než slova chvály, to je jasný. asi se budu...oprava. určitě bych se opakovala, takže snad jen: bylo to nádherný, všechnu čest

Hi hi hi *šílenecký smích*

(Keiro, 4. 3. 2008 12:16)

Jsem opět tu a kupodivu nejsem Fantomas a ani Ferda mravenec. Jsem jen obyčejná dívka, kterou uchvátila povídka a opět jí dovolila uniknout do světa fantazie.

Co k tomu dodat víc? Je to kouzelné, čarovné a hlavně hříšné. :) Což je na tom to nejlepší, ale nikomu to neříkejte! :)

Enrico utíká, jo? Že mi hned bylo jasné, že se Alexander zas tak snadno nenechá obelhat? Jo a dost mě dostala ta báseň. Málem mě z toho trefil šlak - jestli smíchy nebo šokem, vám neřeknu. :P

Takže se vrhnu na další díl, tedy až přijdu domů, protože ve škole to prostě nejde. Doma mám klid (nepočítaje otravného milovaného synovce) a pořádně si to vychutnám.

Takže Beo a Muraki-sensei oběma vám děkuji. Jak za tenhle díl tak za ten zbytek.

Menší dodatek: Slzím štěstím, děkuji za věnování. Moc mě to potěšilo.

Tak zatím pa a see you later!

Co dodat

(Kat, 3. 3. 2008 23:19)

Nic podle mně. Skvělé napsaná povídka plná napětí dobrodružství a čeho? málem bych zapomněla. Jemného nádherně rozevijejícho vztahu mezi nadřízeným podřízeným nebo učitelem žákem? Nevím, ale libi se mi jak jsou nejistí a jak pomalu objevují vztah ukrytý tak hluboko a jen náhodu mohou dát mu průchod.
Řím tak svatý a přece v něm bují politika dravější než kdekoliv jinde. Vyvázne 13 divize bez újmy, rozvine se jejich vzatjh a co heslo? Co ostatní členové? Kdo je vrah? Co chtějí? Napadají mně samé otázky a já chci odpovědi a vím, že je dostanu.
A nakonec? Nádhera, kterou si vychutnávám ještě teď a není mi líto napsat tenhle malý komentík a ocenit dlouhou práci autorů a proto děkuji.