Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rána do zad

22. 2. 2008

Láska je jen slovo…

 

Iškariónští. Tajná třináctá divize. Levá ruka Svaté matky Církve bdící nad námi, když spíme a noční můry se probouzí. Noc začíná a s ní se z temných zákoutí vynořují upíři, Zambie i vlkodlaci a jiné stvůry. A právě proto tu jsou. Aby tvořili stráž mezi námi a nimi. Stvořeními noci.

Chrání náš klid, zde na starém kontinentě. Avšak ne v Británii, tam vládne Hellsing a jeho hlava, lady Integra Wintages Hellsing.

A řekněme si to upřímně, tyto dvě organizace se nemají zrovna v lásce...

 

Monsignor Enrico Maxwell, hlava Iškarióntských.                         Muraki Kazutaka

Alexander Anderson, paladin Anderson, fanatický člen Iškariónských a regenerátor... .....Bee

 

 

Ta pracovna plně odpovídala budově i  jejímu účelu. On to chápal. On to chápal…chápal to, protože tak byl vychován. Ale dnes ji nenáviděl. Musel… všechno obětoval. Lásku svých rodičů, svou sestru, své jmění, sám sebe. A oni mu teď řekli, že Iškariotští jsou přežitek.

Jemu! Zrovna jemu! Jemu, kterému ty zrůdy tolik vzali. Jemu, který… bezmyšlenkovitě sáhl po cigaretě a zapálil si. Ten zvyk nenáviděl… ale bylo to lepší než pít.

 

Vkročil na náměstí sv. Petra a zhluboka se nadýchl tamějšího vzduchu. Pro ostatní byl stejný, jako ten venku, pro něj byl jiný. Přímo posvátný. Znovu se nadýchl a vykročil. Náměstí bylo liduprázdné. Byly taky čtyři hodiny ráno a on po dlouhých měsících stanul na místě, které měl v úctě víc, než svůj rodný dům. Pokřižoval se a mírně usmál. "Je prima být zas tady," dodal zcela nekřesťansky, sám pro sebe a zamířil k bazilice.

 

Zvedl se a začal procházet po pracovně…Tam sem...Sen..tam..

Tři metry k oknu šest metrů k druhému. Nakonec se zastavil před portrétem svatého otce a docela nekřesťansky zaklel.

A pak přešel ke svému stolu a otevřel poslední, spodní zásuvku. Láhev tam stále byla. a byla plná. Nalít si nemohl, neměl do čeho. A tak pil padesátiletý koňak po svém předchůdci rovnou z láhve.

 

Zastavil se uprostřed a znovu nasál tamější vzduch. Ach, jak dlouho už ho nedýchal? Jak dlouho musel trávit svůj čas "tam venku", bojem s něčím, co snad ani nemělo jméno? Co snad ani Bůh stvořit nemohl...?

„Alexandře kroť se!“ napomenul sám sebe a znovu se vydal na cestu. Jsi zase zpátky, važ si toho! Byl zpátky, za pár minut se očistí od všeho co viděl a mohl by mít na pár měsíců pokoj. Pokud ho ovšem Monsignor Maxwell zase někam nepošle... Šel pomalu a vychutnával si každý krok, každé nadechnutí, každé mrknutí oka.

 

Už toho měl dost, všeho měl dost. Toho jak se snaží vytřískat ze zkostnatělé církve peníze, z toho jak jim v Anglii na pat šlape řád Hellsingů, z toho Alucarda, kterého by nejraději měl ve službách sám, z lady Hellsing, z královny… ze všeho. Chtěl zamknout, ale neudělal to. Jen seděl za stolem popíjel koňak a kouřil drahé cigarety. A věděl, že ráno se ke mši rozhodně nedostaví…

 

Tiché vrznutí dveří od baziliky a na kněze Alexandra Andersona padla posvátná úcta před Michelangelovým úchvatným dílem. Snažil se našlapovat, co nejopatrněji, aby nerušil to ticho, které v kostele vládlo. Rychle si nabral svěcenou vodu a pokřižoval se. Pak se téměř neslyšným krokem došel k oltáři a poklekl. Sklonil hlavu a sepjal ruce. "Díky Pane, díky, že jsi nechal svého pokorného služebníka v poklidu spočinout v laskavé náruči matky Církve," zašeptal a pak tiše odříkal modlitbu.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích...,“Ticho v bazilice bylo porušeno jeho hlasem a on cítil, že tady je opravdu bohu blíž.

 

Skončil za stolem, zhroucený ve svém křesle a s hlavou položenou na natažen paži a zíral na blikající kurzor na obrazovce.

 

„... Amen,“ zakončil tiše a pak sáhl znovu po svěcené vodě. „In nomine patris...“ Ve jménu otce, syna i ducha svatého, amen. Pokřižoval se a pomalu se zdvihl. Ani jeden zbytečný pohyb, ani jeden unáhlený pohyb. Chtěl si to tady vtisknout do paměti, co nejvíce. Chtěl si co nejvíce vychutnat pocit, že je zase tady a v pořádku. Usmál se na oltář a otočil se.

„Dobré ráno, otče Andersone,“ oslovil ho uctivě mladý mnich, který v bazilice poklízel.
“I tobě, bratře. Bůh s tebou,“ odpověděl kněz a zvědavě se na něj zadíval. Tenhle tu byl nový - i když ho znal. Ach, kolik se toho tady změnilo, zatímco byl pryč?

 

Nevěděl jak se zvládl obléci ani jak se dal do provozuschopného stavu. Jen věděl, že prostě musí pracovat. Jenže bolest hlavy byla pořád horší a horší… a pak… prostě jen seděl u sebe v pokoji a pak seděl v křesle s mokrým hadrem na hlavě a zjišťoval, že jsou tři odpoledne.

 

Tak tohle byl rozhodně jeden z nejpříjemnějších dnů za poslední roky. Otec Anderson pomalu procházel Vatikánem, zdravil se na potkání s příslušníky Švýcarské gardy a neodepřel si ani dlouhé rozjímání v Sixtinské kapli. A taky prostě jen bloumal chodbami Vatikánského komplexu a nasával jejich atmosféru. Teprve, když se odpoledne trochu naklonilo k večeru ho napadlo, že by asi měl podat zprávu o své cestě... A komu jinému, než Maxwellovi. Zastavil se před dveřmi do Tajných archívů a otočil se zpátky. Nikterak s nadšením, či dokonce se spěchem. Prostě v klidu  a s klidem v srdci, jako trávil celý dnešní den.

 

Večer byl Maxwell opět ve své kanceláři. V pět se sešel s jedním z kardinálů a zase nepochodil. Ano, mohl to svést na svůj stav… byl pořád ještě přešlý z toho pití, ale jinak?

Proč? Napadlo ho, ale na nic nemohl přijít.Zavrtěl hlavou v bezmocném gestu.

 Sedl si do křesla a pak si lehl na stůl. Bylo  toho prostě  moc. A Bůh měl zjevně zase práci jinde.

 

Znovu, už poněkolikáté za ten den, přešel náměstí sv. Petra. A zamířil k Papežské kanceláři a taky ke kanceláři vůdce Iškariotských... Nad tím jménem se poněkud ušklíbl. Trochu pochybná čest, jmenovat se po člověku, co prodal Krista. Ale co se dá dělat. Oni v jistém smyslu také prodávají, své služby církvi. Ale rozhodně nikde jinde nemá církev, ani Bůh, oddanější služebníky, než ve 13. Gardě. O tom byl otec Anderson skálopevně přesvědčen.

Slunce se právě odrazilo v jednom z nespočtu oken a on vešel do mnohem skromnějšího budovy, než jakou byla bazilika. Pomalu vystoupal až k mohutným dubovým dveřím a hlasitě zaklepal.

 

 „Hm,…“ Maxwell si pohrábl vlasy a trochu se upravil.

„Dále?“

„Dobrý podvečer, monsignore,“ pozdravil Anderson nezúčastněně a vešel. Dlouhý plášť se tichý plesknutím ovinul kolem dveří, než ty přilehly k prahu. „Jdu vám podat zprávu, o své... ehm, cestě.“ Nevěděl, jak dost dobře vyjádřit jinak "Loveckou výpravu".

 „Dobře, otče, sedněte si, prosím.“

„Monsignore, jste v pořádku?“ prohlédl si ho pořádně Anderson.

 „Jistě,jsem… jen… sedněte si. Předpokládám, byl jste úspěšný..“

„Stačí vám, že jsem se pomodlil tři růžence, jen cestou sem a dalších sedm v Sixtinské kapli? Kdyby to nebylo nutné... Ano, byl jsem úspěšný. Z celého klanu nezbyl ani jeden. Dokonce jsem byl úspěšný, do té míry, že jsem nikde nenarazil na Hellsing,“ zasmál se tiše.

„To je dobře,“ řekl tiše Maxwell a pak se na něj usmál, nejlíp jak to jen dokázal. „Prosím, běžte si odpočiň… odpočinout...“

„Odpočíval jsem celý den. Bylo nádherné zase vkročit na Svatou půdu,“ Anderson mu úsměv oplatil a pak ho napadlo, že by byla slušnost zeptat se, jak si vedl on tady. „A zde je všechno v pořádku, monsignore? Nemáte pro mě žádný další úkol?“

„Ne, zrovna teď máte volno. Vy, já… ne,“ ten úsměv byl trochu nervózní a nesmělý.

„Aha. Děkuji, monsignore,“ kněz se pomalu zdvihnul a mírně uklonil. „Bůh s vámi,“ rozloučil se tiše.

„Prosím… otče, zůstaňte… chvilku.“ Jako by to ani nebyl Maxwell, ale někdo jiný... někdo, kdo neví jak dál.

„Monsignore?“ překvapeně se narovnal. A ještě překvapeněji si svého nadřízeného prohlédl. Jakoby to snad ani nebyl on, ten sebevědomý a intrikánský vůdce Iškariotských, monsignor Enrico Maxwell, hlava 13. Gardy. Pomalu přešel zpátky ke křeslu a trochu se o něj opřel.

 „Monsignore?“ zeptal se pak tiše. „Monsignore, stalo se něco? Když jsem byl pryč?“

„Iškariotský Institut… chtějí rozpustit třináctou brigádu…“ Maxwell složil hlavu do daní. „Už měsíc tu s nimi bojuji… a prohrávám na lidské zabedněnosti…“

„Co-cože?“ vydechl Anderson a jakoby mu do srdce vrazil rozžhavené vidle sám Pán Pekel.

„Cože chtějí? Proč? U všech svatých, proč?!“ křikl a hned si uložil deset otčenášů za porušení přikázání. Nikdy nevezmeš jméno Boží nadarmo... Ech! Chtějí je rozpustit? Ale proč? PROČ!

 „Jsme prý přežitek… přežitek!“ Maxwell bouchl rukou do stolu. „A stojíme spoustu peněz! To je celý důvod…“

„Ale to přece nemohou!“ křikl náhle Anderson. „Přežitek? A že jim ten přežitek drží všechny kreatury ďáblovy od těla, je nezajímá?! Že riskujeme život pro slávu boží a bezpečnost Svatého otce je jim jedno? Jak si poradí Švýcarská garda s upírem? Vlkodlakem?!!“ přešel ke stolu a rázně se nad Maxwella nahnul.

„A peníze? Řekněte mi, monsignore, co stojí víc peněz? Jedna výprava, jednoho kněze, který není vyzbrojen ničím víc, než svou vírou a párem pistolí, nožů či mečů?A nebo nejnovější papamobil Svatého otce?!“

„Já to vím, Alexandře… ale oni ne…“ Maxwell se opřel do křesla a zaklonil hlavu. "A nic tu nepomáhá, nikdo mě neposlouchá… nikdo…“

„Monsignore, víte to stejně dobře, jako já, ne-li lépe... Jestli nás zruší, tak se ta ďábelská stvoření roztáhnout všude! Od jednoho konce k druhému!“ Anderson k němu přešel a poklekl u jeho křesla.

„A víte stejně dobře jako já, že nikde jinde nemá Církev Svatá větší zastání, než v našich řadách. Neboť jen víra nám pomáhá přežít, když dojdou náboje. Proč vás neposlouchají, monsignore? Uvědomují si vůbec, že tím ohrožují jen sami sebe?“

„Ne, a to je právě to nejhorší… a kdyby sebe, ale tisíce lidí, jimž se jako pastýři zavázali sloužit. Pořád na mě tlačí, když jste všichni v terénu… a já … bojím se že už podléhám…“

„Monsignore!“ Anderson na to slovo položil velký důraz. „Všichni Iškariotští stojí za vámi. I když neseme jméno zrádce, sami zrádci nebudeme! Jestli nás rozpustí, uvidíte, že za pár týdnů budou prosit na kolenou, abychom je zachránili... Ale teď musíte být naší oporou. Odvahu, monsignore. Odvahu, protože jen s odvahou lze dobýt vítězství, nebo alespoň odejít se vztyčenou hlavou!“ Podíval se Maxwellovi do očí a ty jeho plály divokým ohněm.

Jenže v těch Maxwellových bylo jen zklamání a bolest. Tak daleko ho dohnala služba Iškariotským, že už nemohl. Potácel se ten poslední týden nad propastí a věděl, že stačí chybný krok a strhne sebou všechny.

„Alexandře… kéž bych měl tvou sílu a přesvědčení…“

„Vy ji máte, monsignore! Jen potřebujete chvíli klidu... Pak, a to nepochybuji, všem ukážete, že jestli 13. Gardu rozpustí, podřežou větev sami sobě!“ Rozohnil se a ten oheň v něm dmýchal pořád víc a víc. Ach, kde je ten klid, který cítil dnes ráno, když zase vkročil sem, na svatou půdu? Kde je ta radost s níž odříkal sedmkrát růženec, aby se zbavil hříchů? Je to snad další zkouška od Boha? Chce zatřást samotnými základy jeho víry, aby vyzkoušel, jak je pevná? Lehce se dotknul Maxwellovy ruky. „Odvahu, monsignore, odvahu. Jestli nás může někdo zachránit, tak vy!“

„Alexandře… otče…“ Maxwell vstal a pak odsunul židli, která mu teď připadala příliš těžká a poklek před něj. „Prosím, přijmi mou zpověď, otče…“ sklopil své modré oči a pak je zvedl. Rukou se přitom držel  té Alexandra Andersona.

„Mluv synu. Bůh i já ti nasloucháme,“ pronesl Anderson klidně, i když poněkud zaskočen. Tím, že chtěl, aby ho vyzpovídal, tím, že ho držel, jako poslední naděje. Tím, že na něj upíral ten nebesky modrý pohled... Polkl.

„In nomine patris,“ začal, ale slova se mu zasekla v krku. "Mluv," zašeptal nakonec.

„Odpusťte mi otče, zhřešil jsem…“ začal tiše Maxwell svou zpověď. A vypověděl mu vše. Vše, co ho tíží, nejen to co by řekl svému zpovědníku, ale všechno co by řekl příteli. někomu koho má rád. Klečel před ním, před svým služebníkem, před otcem Andersonem. Nakonec jen šeptal. Vyčerpaný bojem předešlých dní.

 „To je vše, otče,“ zašeptal nakonec. „Odpustíte mi, prosím…“

„Synu,“ zajíkl se Anderson a ani si neuvědomil, že klečí vedle něj. „Synu, odpouštím ti z hloubi svého srdce, neboť v tvém počínání nevidím žádný hřích... Chtít zachránit Služebníky Církve Svaté od potupy, není hřích...“ odříkával ztěžka a hlas se mu chvěl. Pak si všimnul, že Maxwell má v očích slzy. „Monsignore! Pro všechny svaté,“ další deset, Andersone, neber jméno boží nadarmo!

„Neplačte!“ Jako kněz a jako skoro voják si se slzami, v jakékoliv podobě poradit neuměl. Nemotorně se ho znovu, jemně, dotknul. Chtěl ho jenom zkonejšit, nic víc.

„Děkuji,“ hlesl Maxwell, ale vstát nedokázal a pak, když se o to pokusil, zhroutil se.

 A byl by upadl, kdyby ho Anderson pohotově nezachytil. V jeho náruči, která byla tak teplá, hřejivá a uklidňující, se prostě rozbrečel...Nervy, tak dlouho prověřované a zkoušené vypověděly službu a on prostě potřeboval být chvilku ten slabší

Měl co dělat, aby nezpanikařil. Uměl si poradit s havětí všelijakého druhu, ale jak utěšit člověka, který se právě nervově zhroutil, to nevěděl. Tak ho jen nemotorně hladil po vlasech a pořád dokola opakoval.

„To bude dobré, monsignore, to bude dobré...“ Svíral ho v náručí a nevěděl, jak dál.

„Prosím… Enrico…“ zamumlal Maxwell, mezi vzlyky a pevně se držel jeho kabátu, který voněl deštěm, kůží, dálkami... a..a Andersonovou charakteristickou vůní.

„Enrico,“ zopakoval šokovaně a mimoděk ho k sobě přitiskl pevněji. Ne, slzy opravdu nebyly jeho parketa, ani zpovědi ne. Být ve středověku, nejspíš by patřil k bojovným mnichům. Boj mu šel lépe... A teď, když zde měl v náruči svého mladšího nadřízeného, kterému po tvářích tekly slzy, nevěděl jak se zachovat. Má odejít, nebo co má dělat? Tak ho jen mírně kolébal a dál hladil po vlasech.

„Enrico, no tak, uklidněte se, neplačte... To bude dobré...“ šeptal trhaně. Do chřípí mu vnikala vůně jeho vlasů...

Enrico Maxwell se uklidňoval jen pomalu. Nervy měl po cuchané a to, že… že to čeho se bál nejvíc… měl na dosah mu nepřidalo. Nejraději by Andersona odstrčil. Ale ještě raději, by se ho držel pořád…

S jistým pocitem ulehčení přijal fakt, že mu konečně přestal máčet rukávy svými slzami. „Enrico,“ zašeptal po chvíli nekonečného ticha a opatrně mu odhrnul vlasy z čela. „Enrico, už je to lepší?“ zeptal se laskavě, ačkoliv nechápal, kde se to  v něm vzalo. Ta něha... Možná proto, že poslední měsíce trávil v prostředí tak odporném... Darmo vzpomínat. A tohle byla pouze něha bratra k bratru. Nic víc.

 „Jak se cítíte?“

„Lépe, děkuji,“ zašeptal Enrico a pak k němu vzhlédl.

Nervózně se ošil pod tím zkoumavým pohledem modrých očí. Pak se zasmál, aby odlehčil atmosféru.

„Copak se děje? Mám něco na nose?“

 „Ne, promiňte, otče…“sklonil pohled i oči Maxwell.

„Už jsem se lekl,“ Anderson ho pomalu pustil a trochu se mu ulevilo. Už tak cítil až moc, že se mezi nimi vznáší něco... Zakázaného? Snad. Postavil se a opatrně zdvihl i jeho. Posadil ho do křesla a přehodil přes něj svůj plášť. Sice se mu ulevilo, že ho nemá tak blízko, ale když byl v bezpečné vzdálenosti, líbilo se mu, starat se o něj. Usmál se.

„Měl byste si jít odpočinout, Enrico... Monsignore.“

 „Musím pracovat, ale… nemám už dnes sílu… otče!“

„Neměl byste se přepínat. 13. Garda potřebuje vaši jasnou mysl, ne unaveného, zlomeného člověka. Měl byste si jít lehnout,“ zadíval se mu do očí a znovu se ošil. Ten pohled. Probůh (dalších deset, Andersone! Už jsi na třiceti!), ten pohled...

„Ale kdo to udělá, když ne já, Alexi?"“

„Musíte věřit, monsignore,“ zašeptal se sklopenou hlavou. „Víra dokáže zázraky... Musíte věřit. A odpočívat,“ pohlédl na něj.

Maxwell kývl hlavou a pak zavřel oči. „Já vím...“

„Měl byste si jít lehnout,“ zopakoval Anderson a pohlédl z okna. „Ráno bude moudřejší večera, tak se to říká.“

Jenže monsignor mu neodpověděl. Během okamžiku upadl do jakéhosi polospánku. „Jistě,“ zamumlal pak...

Překvapeně na něj shlédl, když se rozhostilo ticho, jakoby tomu nemohl uvěřit.

„On usnul,“ pronesl ohromen a zamrkal. „On vážně usnul...,“ Takže to musí být zlé. Monsignor má výdrž, jako dvacet mužů v plné síle. Jestli utahali jeho, co potom ti zbylí? Neměl čas nad tím uvažovat. Ted momentálně musel řešit jiný problém. Daleko závažnější.

Co s ním? Má ho tady nechat? Má ho odnést do pokoje? Má ho vzbudit? To se mu zdálo nejrozumnější.

Rozpačitě natáhl ruku a sevřel Maxwellovo rameno. Pak s ním jemně zatřásl. „Enrico... Monsignore... Vzbuďte se,“ zvolal tiše.

„Hm...,“zamumlal Maxwell a pak, s problémy, rozlepil unavené oči. „Já...jistě...promiňte, otče.“

„To je v pořádku,“ usmál se kněz. „Chcete doprovodit do pokoje?“

„To budete laskav,“zamumlal Maxwell a pomalu se zvedl. přitom v každém jeho pohybu bylo poznat, že je unavený a to nejen fyzicky. Když zavíral počítač, ruce se mu už zcela zřetelně chvěly.

Opatrně ho vzal v podpaží a vyvedl ven na náměstí. Slunce už se klonilo k západu a jeho zbytky všude vrhaly poslední oslnivé jazyky ze zlata. Pomalu ho vedl k ubytovnám Švýcarské gardy a potom ještě za ně, až k nevelkému domu, kde sídlil řád Iškariotských. Přitom se vždy po očku ujistil, že je Maxwell v pořádku. Byl. A dokonce to vypadalo, jakoby mu chůze a čerstvý vzduch, znovu vlily trochu života do žil.

Na cestě se potkali jen s několika úředníky a když už skoro vcházeli do křídla domu, kde bydleli Iškariotští, dohnal je nějaký poslíček a předal Maxwellovi obálku. Zlehka se poklonil a odešel.

Když Maxwell otevřel obálku s kardinálskou pečetí a přelétl ty řádky, zesinal a málem dopis pustil. Pak se mu ale tváří v tvář švýcarské gardě objevila maska klidu, ale ta vydržela právě jen do okamžiku, než vešli do domu a tam zahlédl všechno ve zmatku.

„Promiňte pane,“vyšel mu vstříc nějaký mnich. „Ale tady už vaše sekce nesídlí, musím vás poprosit aby jste opustil budovu a odebral se i s otcem Andersonem do ubytovny chudých bratří...“

 „Cože?“ zeptal se tiše Maxwell. „To nás jen tak vyhodíte? Máme tu své záznamy, knihy.....“

„Je mi líto pane, to dostanete později, teď ale budovu potřebujeme,“usmál se trochu posměšně mnich. „A vy nám překážíte v práci,“dodal pak prosmýkl se kolem nich.

Tentokrát to byl otec Anderson, kdo se zapotácel. „Co prosím?“ vydechl poté, ale to už mnich neslyšel. Zalomcoval jím vztek.

Tak pro tohle riskuje svůj život? Pro tohle zabíjí vlkodlaky, upíry a vrší si na bedra jeden hřích za druhým? Pro tohle jsou neustále na kordy s Hellsingy? Aby pak "jenom překáželi"?

 Zimničně se zachvěl, ale uvnitř ho spaloval vztek. Žhavější než samo peklo! Sáhl k pasu pro zbraň, kterou s sebou nosil všude... "Ne!" zasípal a hlas se mu chvěl. "Já neodejdu! Toto je sídlo Iškariotských! Nikoho jiného! Na toto území máme výsostné právo!"

„Andersone!“ štěkl najednou překvapivě silným hlasem Maxwell a chytil ho za paži. „Pojďte otče,“ zopakoval pak a v hlase mu skřípala ocel. Musel svého paladina udržet na uzdě. I když ho to stálo víc úsilí, než kdykoliv předtím, teď prostě musel.

„Pojďte, jdeme. Pryč!“ řekl a pak ho doslova vytáhl ven a pak dál na svatopetrské náměstí a dál, pryč z Vatikánu, až někam na předměstí....

Zastavil se až se úplně setmělo a oni byli kdesi na okraji města. Kolem byla čtvrť pro cizince, pro turisty. Oáza klidu a míru...a oni dva seděli na lavičce a dívali se na plynoucí říčku. Maxwell se zničeně opíral o lavičku a byl rád, že sedí. Tohle bylo na něj moc.

„Proč monsignore?!“ otázal se kněz vztekle a v rukou pořád tiskl zbraň. „Ten dům je náš! Odnepaměti patřil našemu řádu! Nemají na něj ani to nejmenší právo! Nemohou nás jen tak vyhodit! Tak proč?!“ V očích mu znovu hořel plamen, ale tentokrát nebezpečný. Jeho víra se otřásala v samotných základech a on s děsem zjišťoval, že asi nebude tak silná... Přece by Bůh nemohl dopustit, aby jeho služebníci byli takhle potupení! Aby živořili jako ti... žebraví mniši, co nemají nic jiného na práci, než se jen dožadovat cizího milosrdenství!

„Zítra...zítra půjdu za papežem. Dnes, ale nemohu nic udělat. A Alexandře… otče… ani nemám sílu… Jen jsem musel zabránit krveprolití a… zítra ráno půjdu za papežem. Musí mě vyslechnout!“

„A myslíte, že to bude co k čemu?“ v Andersonově hlase se najednou ozval neuvěřitelný cynismus. Ted právě se všechno, čemu kdy věřil, sloužil a obětoval se, otřásalo v základech. „Myslíte, že vás Svatý otec vyslechne? Že vás k němu vůbec pustí? Po tom, co s námi jednali jako s otrapy, co se odhánějí od vrat železnou metlou?“ Probůh, kde se to ve mně bere? pomyslel si a zapomněl si uložil pokání za porušení Božího přikázání.

„Nevím… nic nevím Alexandře, ale nemohl jsem tě nechat je zabít. A ty bys to udělal. Na to tě znám moc dobře.“ Maxwell mluvil pomalu a unaveně. Všechno co teď chtěl, bylo lehnout si někde a nechat svět ať se mele jak chce. On chtěl chvilku klidu.

Položil mu ruku na rameno a donutil ho se na sebe zadívat.

„Vím, že bys je zabil. Já to vím, protože bych nejraději udělal to samé.“

„Ano zabil, ale pak bych toho litoval. Ne toho, že jsou mrtví, ale toho, že měli rychlou smrt. Zasloužili by trpět... Tak jako trpěl náš Pán,“ Anderson sklonil hlavu před tím zkoumavým pohledem. A pak se tiše rozhovořil.

„Celý život jsem si myslel, že má víra je silnější, než cokoliv jiného. Vždy jsem si myslel, že vydržím všechny zkoušky, co na mě Bůh uvalí. Že budu stejně silný, jako Job, když ho Bůh zkoušel... Ale teď - teď se všechno, co znám otřásá v základech, rozplývá v nekonečné dálce a já cítím, že mi najednou na ničem nezáleží... Monsignore, probůh odpusťte mi, neboť já myslím a má mysl je plna nenávisti, ač nám Bůh nakazuje: Když tě někdo uhodí, nastav i druhou tvář! Ale já cítím, že bych to nedokázal! Monsignore, prosím... Odpusťte mi takovéhle smýšlení!“

Maxwell nic neřekl a jen mu pevněji stiskl rameno a pak ho z náhlého popudu objal. „Andersone, já ti odpouštím,“zašeptal a pak mu vtiskl polibek na čelo zbrázděné starostmi. Mohl si to jako gesto odpuštění dovolit. I když v tom gestu bylo něco mnohem víc. Byla v tom starost. Byla v tom náklonnost. Byla v tom zakázaná láska.

Anderson ztuhnul. Ale Maxwellovo objetí bylo konejšivé a jeho polibek docela cudný, jako polibek odpuštění, kterým z něj smýval všechny hříchy. Otřel si oči a položil mu hlavu na rameno.

 „Děkuji, monsignore,“ zašeptal potom. „Děkuji nastotisíckrát...“ zavřel oči.

Maxwell nic neřekl a jen ho jemně držel Bylo mu tak dobře. Ovšem netušil jak dlouho si to bude moci dovolit. A tak si to jen tiše užíval a vychutnával. A pak se o něj také opřel a zavřel oči.

 

Měl pocit, že cosi zaslechl, ale nevěnoval tomu pozornost a pak ucítil náraz a před očima se mu zatmělo. Pak teprve zaslechl zvuk a… najednou ho síly opouštěly a kolem se setmělo. Jako by někdo zhasl všechny hvězdy… tma a nic než tma… a v ní jako rudá řeka, jako šíp, ostrá bolest v zádech.

Ještě pořád se ho držel, a zase najednou nabýval rovnováhy. Vztek ho opouštěl...

A pak si to uvědomil. Zvuk. Zvuk, který slýchal tak často, že se mu o něm i zdávalo. Zvuk, jeden z nejohavnějších na tomhle světě. Zvuk svištící kulky. Pak chvíle ticha. Ticha, které rvalo uši na kusy. Tělo v jeho náruči se pomalu zhroutilo dopředu a on pod rukama ucítil podivné, žhavé vlhko. Vztek ho opustil, aby se pak vrátil s ještě větší razancí a nenávistí, než kdykoliv jindy předtím. Kněz Alexander Anderson, sedící na lavičce nedaleko Tibery, svíral v rukou bezvládné tělo svého nadřízeného, monsignora Enrica Maxwella. Jemuž ze zad kapala krev a osaměle pleskala o zem.

„Enrico!“ zavyl, jak poraněná lvice z posledních sil bránící mláďata.

„Al....“vydechl Enrico Maxwell a pak už se propadl do tmy, kde byla jen bolest a tma. Už nic nevnímal a jen se propadal dál a dál.

„Ne! Ne! To nesmíte! Nesmíš! Nesmíš usnout! Enrico, vnímej mně!“ Alexander s ním jemně zatřásl a pak ho zdvihl do náruče. Kam teď? Zpátky do Vatikánu? Do nemocnice? Absolutně netušil, kde by tady měl hledat nemocnici.

 „Enrico! No tak! Ted nesmíš spát! Enrico!“

„Dávej- pozor- střelec… Andersone… nemocnice sv. Kateřiny.“

„Výborně, Enrico! Mluv se mnou! Ano, buď hodný! Nesmíš spát... Povídej mi něco...“ šeptal mu do vlasů a rychle kráčel přímo středem ulice. Jakoby věděl, nebo věřil, že se mu nemůže nic stát. Věděl o které nemocnici mluvil. Problémem bylo, že byla na opačné straně, než se nacházeli. Nezbývalo, než chytit taxíka.

 „Enrico... Enrico!“ sklonil se ke svému nadřízenému. „Nesmíš spát. Vím, že to bolí, ale nesmíš spát...“

„Alexandře… střelec, dávej pozor. Prosí- prosím...“

„Ano, dávám pozor, neboj se. Jen neusínej, nemůžeš spát, Enrico...“ sklonil se k němu a docela lehce ho políbil na čelo, stejně, jako to předtím udělal on. Pak se volky nevolky přikrčil do stínu... Místem, kde předtím stál se rozlehlo zlověstné zasvištění kulky. Ne, takhle ho nemůže zkoušet Bůh. Takhle ho může pokoušet jen samotný Ďábel! Zaskřípal zuby a pak lehkým popleskáním probral Maxwella, který se při vědomí držel už jen pouhou silou vůle. „Enrico... Enrico, povídej mi něco! Cokoliv!“ zažadonil.

„Nechci aby mi vzali brigádu, aby  mi vzali vás... tebe... bojím se... nechci to. Já... celý život jsem si přál …a…“ muž se rozkašlal a pak mu spadla hlava na bok. „Nechci aby jste mi …odešli…“

„Nikdo ti neodejde!“ zašeptal mu do vlasů. „Nikdo! Brigádu nikdy nerozpustí! Nikdo neodejde, Iškariotští zůstanou! Ale zůstanou jen, když zůstaneš ty! Nespi, Enrico, prosím!“ konečně se dostal na poněkud frekventovanější ulici.

„Taxi! Taxi!“ Jednou rukou stále napůl podpíral Enrica a druhou rázně zamával na projíždějící auto. Zastavilo.

„Do nemocnice svaté Kateřiny, ale rychle!“ A aby dodal svým slovům váhu (ne, že by váhu neměla, při pohledu na zraněného Enrica, taxikář zbledl) vytáhl pistoli a namířil ji na nebohého muže.

„Jestli zemře, tak vás zastřelím!“ S těmi slovy nasedl. Taxíkář dupnul na plyn.

„Enrico! Enrico!“ zašeptal Anderson namáhavě a sklonil se nad tou pobledlou tváří.

„Andersone… Alexi… já, spáchal jsem hřích… velký… já…“

„Ano? Mluv, Enrico...“ zašeptal a pohladil ho po čele. Nevěřil, že by mohl zhřešit. I když se mu zpovídal, neviděl v jeho zpovědi hřích. Ale byl rád, že ho stále vnímá.

„Mluv, Enrico. Bůh ti naslouchá. Já ti naslouchám...“

„Já jsem… zamiloval jsem se… a nesmím. Ale miluji… a nikdy jsem to neřekl…“

„Ale Enrico... Láska není hřích,“ vylétlo mu z úst, než to stačil zarazit. Ale řekl tak jenom své vlastní přesvědčení. Láska není a nikdy nebyla hříchem. Vždyť bez lásky... Co by svět byl? Věděl, že ho mnozí považují za fanatika, jímž také koneckonců v jistém slova smyslu byl. Ale nikdy neodsuzoval lásku. Ani Vatikán přece lásku nezakazoval - vždyť ji mnohokrát posvětil.

„Láska není hřích, Enrico...“ jemně ho pohladil. „Láska je svátost...“

„Já… neměl bych ho… milovat… ale já. Miluji… a on to neví..“

„On?“ zašeptal otec Anderson v hrůze. Tak proto říká, že je to hřích. Monsignor Enrico Maxwell miluje muže! Srdce se mu na okamžik zastavilo, ale pak jím projel pocit, ze všech nejnepravděpodobnější – žárlivost!

„V představách… ve snech… když jsi pryč… já nem…“ monsignor tiše vykřikl bolestí.“Já...“ další tichý výkřik. „Miluju...t....ě........................“ zalapal  po dechu, tělem mu projela křeč a pak omdlel.

Bezmyšlenkovitě přiložil pistoli taxíkáři k hlavě. "Pospěšte si člověče! Ve jménu božím, přísahám, že jestli zemře...!" větu nechal nedokončenou. Taxíkář jen ještě trochu víc zbledl a začal projíždět křižovatky na červenou.

Alexandr se sklonil nad bezvládné tělo ve svém náručí.

„Enrico...“ šeptal zoufale a hladil ho po tváři. „Enrico... Neumírej. Nesmíš umřít... Prosím...“ Přejížděl jeho obličej a jakoby se na něj díval novýma očima. Ta důvěrně známá tvář mu teď připadala jiná. Slabší, něžnější. Skoro si nemohl připustit, co mu řekl. Nešlo to. „Enrico... Enrico, nesmíš umřít. Nesmíš mě umřít...“ Nemohl si to připustit, ale věděl, že on... možná... jistě... cítí to samé.

Láska není hřích. Láska je svátost. Ale tato ne. Tuto lásku Vatikán nikdy nepřijme...

Maxwell už ale nic nevnímal a jen se vznášel někde tam, kde není bolest. Jen klid a ticho...krásné ticho. Klid… mír… a láska. Věci které během života tak brzy ztratil a nikdy nedokázal znova nalézt.

„Jsme tady pane,“ vytrhlo Alexandra z jeho zamyšlení taxíkářovo koktání. „Bůh vám to oplatí,“ zamumlal temně a rychle se vyškrábal i s bezvědomým Enricem ven.

 „Bůh vám to oplatí,“ pronesl ještě jednou a jeho nohy samy od sebe nasadily ostré tempo.

 „Toho se moje děti nenají!“ ulevil si vztekle taxikář, ale radši neprotestoval, aby se ten podivný člověk nevrátil. A nezabil ho...

Enrico se na chvíli probral a zalapal po dechu. "Alexandře... prosím...“

„Ano? Jsem tady, neboj se, všechno bude dobré... Už jsme v nemocnici.“

„Já- nechci- ještě nechci umřít,… Musí- m- najít cestu… jak vrátit… Iška… miluji tě.“

„Neumřeš... Neboj se... I kdybych se měl rvát se samotným peklem, neumřeš,“ sklonil se k němu, ale to už došel k hlavnímu vchodu do nemocnice a všiml si ho vrátný.

„Halo, pane! Co se stalo?!“ Alexandr se jen neochotně zdvihl od Maxwellovy tváře, na kterou se začal dívat jinýma očima.

 „Mám tu těžce raněného! Postřelili ho! Potřebuji okamžitě doktora!“ křikl v odpověď. Vrátný rychle přivolal pohotovost.

 „Neboj se, já tě nedám. Ještě si toho musíme hodně říct...“ políbil ho na čelo, na rozloučenou a odmítal myšlenku, že možná navždy. Přiběhli lékaři s nosítky a dýchacím přístrojem.

Odvezli ho pryč, z jeho dosahu… a pak ho odvezli na sál… A Andersona čekalo čekání na výsledek operace.

„Enrico,“ povzdechnul si a sesunul se na nejbližší lavičku. Pak bezmyšlenkovitě sepjal ruce.

Pane náš, jenž jsi na nebesích... Pane, prosím, jestli mě slyšíš - nenech ho umřít. Prosím, nenech mě na tomhle světě samotného, bez pomoci. Nenech náš řád osiřet. Láska není hříchem pane. Jak by mohlo být hříchem něco, co vzešlo z tvých rukou. A láska, ten nádherný cit, nemůže být ničím jiným, než dílem božím. Protože něco tak krásného ďábel stvořit neumí. Vím, že jsem o tobě pochyboval, ale pochyboval jsem o tvých služebnících, zde na zemi. Pane, prosím...

„Zdrávas Maria, matko boží,“ vytanul mu na mysli bolestný růženec. Ave Maria, Salve Regina. Bojuj, Enrico. Kvůli nám všem, kvůli řádu... Kvůli mě... Prosím, nevzdávej se.

To čekání bylo nekonečné.

A pak, po osmi hodinách, kdy ho v jednu chvíli skoro ztratili, pak vyšel ze sálu doktor. „Vy jste ten muž, co ho přinesl, otče?“

„Ano!“ Anderson vyskočil na nohy. „Jak se mu daří?!?“ upřel na doktora zoufalé oči.

„Vypadá to, že váš přítel je bojovník, otče. Dostali jsme ho z nejhoršího, ale několik následujících hodin bude kritických. A pokud se z toho dostane, otče… nevím… nemohu vám to slíbit. Ale on asi chce bojovat. Nevzdává se. A tak by jste neměl taky.“

„Mohu k němu?“ zašeptal Alexander bez dechu. „Mohu ho vidět? Chtěl bych mu být nablízku... Kdyby... Kdyby... Došlo k nejhoršímu. Monsignor Maxwell nemá žádné příbuzné...“

„Zavezeme ho teď na jipku a když si vezmete plášť a roušku, ano. Můžete si k němu sednout. Za mé praxe tohle několikrát pomohlo… tak snad i teď.“

„Děkuji,“ sklopil hlavu a poslušně ho následoval. Z operačního sálu vyvezli bledého Enrica a rychle s ním zamířili na jednotku Intenzivní péče. Otec Anderson za nimi. U vchodu poslušně sundal kabát, navlékl plášť i roušku a následoval sestru (jen pistoli si prozřetelně nechal, šikovně ukrytou za pasem), která ho dovedla k Enricově posteli. Kývnutím jí poděkoval a posadil se.

Skoro nebyl vidět, obličej zohyzděný dýchací maskou. Nespočet hadiček. A pravidelně pípající přístroj, který dokazoval, že ještě stále žije. Vzal jeho ruku opatrně do své a přitiskl si ji k čelu.

„Pane... Pane, já tě prosím... Ve jménu tvého syna, který se pro nás všechny obětoval...“ přiložil na ni rty a lehce ji políbil. „Neopouštěj mě, Enrico. Jsi přece vůdce Iškariotských. Nevzdávej se... Neopouštěj mě...“

Nevěděl jak dlouho tam tak seděl. Minuta splývala s druhou, hodiny oddělovaly jen kontroly sester a výměna kapaček. Dál a dál….

Další den, když svítalo se za ním stavila sestra a pokynula mu, aby šel na chodbu.

„Nechcete se jít vyspat otče?“

„Ne... Já,“ podíval se jí do očí. „Já nemohu spát,“ zašeptal nakonec. „Zdřímnul jsem si sice chvilku na židli, ale nebyl to dobrý spánek...“

„Doktor říkal, že pokud by jste chtěl, můžete se vyspat v lékařském pokoji. Je tam gauč i postel.“

„Vyřiďte mu prosím mé poděkování, ale obávám se, že toho nebudu moci využít. Dokud... Dokud ta bude vypadat tak beznadějně... Nebudu moci spát... Nemohu od něj odejít,“ usmál se Anderson unaveně.

„Dobře, tak..tak se alespoň napijte otče. Tady jsem vám udělala kávu a tady je voda… a pokud by jste chtěl, mám tady jogurt. Nic moc já vím, ale...“

„Jste velice hodná, sestřičko," znovu se usmál a vzal si kávu. „A pokud by bylo možno... Ten jogurt bych si také dal... Moc jsem toho nepojedl.“

„Jistě,“ sestřička se usmála a pak mu donesla velký višňový jogurt. „Tady otče a bůh vám žehnej…“

„Vám taky sestřičko,“ převzal od ní jogurt a postavil se k prosklené stěně, aby měl Enrica aspoň na očích. Pak se ale ještě obrátil.

„Sestřičko, prosím vás, jak dlouho už tady jsme? Trochu jsem zapomněl sledovat čas...“

„Jste tu už dva dny...“

„To jsem opravdu zapomněl sledovat čas. Měl jsem za to, že jen pár hodin... A ještě něco... Jak to s ním vypadá?“

„Už trochu lépe,ale stejně...nevíme..ani kdy se probere...ztratil moc krve a na operačním sále  nám málem umřel pod rukama. Teď už by, snad mohl být jen lepší. Ovšem kdy se probere, to opravdu nedokáži určit.“

„Doufám, že brzy... Náš řád ho velmi potřebuje,“ zašeptal Anderson a otevřel jogurt. Ale pak si na něco vzpomněl. "Promiňte, ještě jednu otázku... Vatikán jste asi neinformovali, že?“

„Ne, ještě ne..“

„Dobrá,“ postavil kelímek na stolek. „Mohl bych si zavolat?“

„Jistě, telefon je vedle.“

„Tak mi ho pohlídejte...,“ usmál se na ni a vešel do druhého pokoje. Zasedl ke stolu a po chvilkovém přemýšlení vytočil číslo velitele Švýcarské gardy. Nikdo jiný ho nenapadl. Papežskou kancelář zamítnul okamžitě, tam by se nad tím možná ani nepozastavili. Ale velitel Olivetti je správný chlap. A s Iškariotskými sympatizuje i když o jejich skutečné práci nic moc neví. Telefon vyzváněl.

„Halo? U telefonu Olivetti,“ ozvalo se po chvíli ze sluchátka.

„Zde otec Anderson. Zdravím vás, kapitáne.“

„Co se děje otče?“

„Jsem v nemocnici Svaté Kateřiny. Monsignor Maxwell byl před dvěma dny vážně postřelen a jeho stav je stále kritický...“

„Bože můj! Promiňte otče, ale co e stalo? Mluví se tu dokonce o rozpuštění vašeho řádu.“

„To kdybych věděl. Ano, právě že ano. Před dvěma dny nám zabavili sídlo řádu a monsignor byl poněkud rozrušen. Šli jsme se projít a domluvit se, jak Iškariotské udržet a u Tibery, v čtvrti přistěhovalců po nás někdo vystřelil. Monsignora trefili do zad, kulka myslím prolétla plícemi, to nevím přesně. Operovali ho téměř okamžitě, ale dosud se neprobudil...“

„To je zlé, moc zlé, otče, ale... Víte co je divné, že jsem ráno zaslechl jakéhosi mladého novice dokonce mluvit o tom, že je mrtvý. Tak… Dávejte na něj pozor, ano? Zdá se, že ne všichni jsou mu nakloněni… přátelsky.“

„Ne, mrtvý ještě není a Bůh dá, že ani nebude. Je to silná osobnost, bojovník... Ano, vím, že na nás mnozí koukají skrze prsty. Ale to je jenom kříž, který musíme nést, za to, že jsme si vyvolili zrádcovo jméno. Ano, monsignora budu střežit, jako oko v hlavě, nebojte se. A kapitáne... Mohu se zeptat na váš názor? Vaše mínění?“

„Podle mého názoru, chce někdo zabít nejen řád, ale hlavě Enrica Maxwella. A otče, on na něco musel přijít, protože když jste tu nebyl, někdo ho přepadl a zmlátil.Přímo tady v bazilice…“

„Co prosím?“ Alexandr Anderson zalapal po dechu a pevně sevřel sluchátko oběma rukama, aby jej snad neupustil.

„Ano, vy o tom nevíte? Monsignor o tom nechtěl mluvit, ale..jelikož ho našel jeden z mých mužů pochopitelně jsem e o tom dověděl..“

„Ne, nevím o tom. Stalo se ještě něco podobného? Něco, o čem bych měl vědět?“

„No… otče… já… nevím jestli by s tím monsignor souhlasil...“

„Mluvte kapitáne. Ve jménu božím, řekněte mi všechno co víte! Jestli mu mám pomoci, jestli ho mám ochránit, tak musím vědět všechno!“

„Těch útoků bylo víc. Jed. Najatí bijci..většinou se ubránil. Ale v poslední době se neštítili ničeho... prý ho chtějí zabít, lidé z nejvyšších míst.“

„Dobrý bože na nebesích,“ vydechl otec Anderson. „Jak dlouho už o tom víte?“ zašeptal pak.

„Už půl roku, otče.“

„Aha...“ Tak proto zrušili řád. Ne že by jim vadili oni, ale on! On a nikdo jiný. Vědí, že řádu obětoval všechno a že když mu ho vezmou, nebude mít nic... Proto a pro nic jiného! „Kapitáne, není ještě něco, co byste mi chtěl říct?“ zamířil naslepo.

„No, monsignor řekl, že kdyby se mu někdy stala nehoda...a on zemřel..máte hledat ve mojí domovině...v bance...nevím proč, ale řekl, že heslo k tajemství máte v sobě..to je vše, otče.“

„Děkuji kapitáne... A dávejte na sebe pozor. Ti lidé určitě ví, že s námi sympatizujete. Mohl byste být v nebezpečí... Bůh s vámi, kapitáne.“

„Bůh i s vámi otče,“rozloučil se kapitán a zavěsil.

Položil telefon a vrátil se zpátky do chodbičky. Sestra mu věnovala milý úsměv a on cítil, že ten jeho je toporný a neupřímný. Sebral ze stolku jogurt a bezmyšlenkovitě ho snědl. Snad ani nevnímal co jí. V hlavě mu bušilo jediné: Enrica chtějí zabít. Zabít! Zmačkal prázdný kelímek a vešel znovu do pokoje, kde ještě stále monsignor bojoval o život.

Vzal jeho ruku do své a dlouze se mu zahleděl do tváře. Mlčel. Jen v duchu se modlil, aby to všechno nebyla pravda... Aby to bylo jen nějaké hrozné nedorozumění. A přece věděl, že to tak není. Nahnul se nad něj a políbil ho na čelo. Odpusť jim pane, neb oni nevědí, co činí... Ale lidem, co takhle ublížili Enricovi Maxwellovi, a to byl přesvědčen, nedokáže odpustit nikdy.

Enrico se probíral z černé tmy a v záblescích vědomí si uvědomoval, že vedle něj někdo sedí..

"Alexandře...-"

Zdvihl překvapeně hlavu a zadíval se mu do očí. A v té chvíli poznal, že už je ztracený... "Enrico," vydechl tiše a zdvihl se. "Enrico, vítej zpět..."

Na tváři se mu objevil úsměv. "Jste v pořádku...."

„Ano. A jsem moc rád, že vy taky," pohladil ho jemně po tváři. "Jak se cítí monsignore?“

„Jako po špatném flámu z mých studijních let. Ale tehdy mě nebolela záda...“

Proti své vůli se jemně zasmál. Pak ho pohladil po vlasech a pustil jeho ruku.

„Půjdu to oznámit lékaři. Bude rád... Dost se o vás přetahoval...“

„Dobře…a Alexandře….děkuji..“

„Není zač,“ usmál se a najednou naprosto nečekaně zívnul. A pak ještě jednou. Začaly se mu klížit oči. Přece jen - být  více než sedmdesát dva hodin na nohou, by slabší povahy odrovnalo okamžitě. On se ještě držel.

„A běž se pak vyspat, je to rozkaz.“

„Ne... To je dobré. Káva to spraví,“ ohradil se prudce a chytil se stolu, aby si monsignor nevšimnul, jak moc se mu podlamují kolena. „To ještě zvládnu, zvládnul jsem horší věci...“

„Alexandře...prosím..“

„Dobrá, dobrá veliteli... Ale jestli se něco bude dít a oni mě nevzbudí, tak je namouduši zaškrtím,“ zamumlal přes rameno a potácivým krokem vyšel z pokoje. "Je-je- je vzhůru," zívnul na sestřičku.

„Pře-d chvíl-líí se pro-bral-ll,“ dodal ještě a pak se usmál. „Směl bych teď použít váš doktorský pokoj? Myslím, že teď už mohu spát v klidu...“

„Jistě, otče,“usmála se sestřička. „Je tam vše nachystáno a nebojte se, o monsignorovi to hned povím doktoru Conellimu.“

„Děkuji,“ zívnul znovu a pak se téměř v polospánku dopotácel do pokoje. Jakmile za sebou zavřel, skopnul boty, sundal plášť i roušku a praštil sebou na gauč, až to trochu zadunělo. Enrico bude v pořádku, uzdraví se. A pak spolu zlikvidují všechny ty krysy, co se pokouší zničit řád... Enrico... Do pěti minut spal jako dřevo a nevěděl o světě.

 

Enrico usnul sotva se za doktorem zavřely dveře a pak …poprvé po dlouhé době se mu zdál příjemný sen. Nevěděl o čem je, ale byl nádherný.. plný lásky a chvílemi..vášně.

 

Spal tvrdým spánkem, jako voják po bitvě, která skončila patem. Možná se mu i něco zdálo, ale nic si z toho nepamatoval. Prostě spal, protože byl utahaný. Fyzicky, psychicky, na těle i na duchu. A tak prospal téměř dvacet hodin, než dohnal svůj deficit. Probudil se s trhnutím, ale okamžitě byl naprosto bdělý a uvolněný. Spokojeně se protáhl a znovu se oblékl podle předpisů oddělení. Jen aby ho znovu pustili za Enricem...

Pomalu prošel chodbičkou k Jednotce a otevřel dveře. Minul sesternu, minul první dveře a teprve u druhých se zastavil. A měl co dělat, aby se nezapotácel. Pokoj byl prázdný, tichý a sestřička právě čistě povlékala postel, na které před nedávnem ležel Enrico.

„Přejete si pane?“zeptala se tiše.

„Mo-monsignor Maxwell...“ víc ze sebe nedostal. Jen zpocenou dlaní se opíral o rám dveří. Proboha! Proboha! Snad... Měli ho vzbudit! Určitě by ho vzbudili, kdyby se něco dělo! Kdyby... Bůh mi odpusť... Enrico byl přece kněz, nemohl by... Odejít. Jen tak.

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Skvělé

(Sorel, 23. 2. 2008 14:57)

Já jen zírám, Iškarioty jsem v anime nesnášela, ale díky téhle povídce je začínám mít ráda :)

Re:

(takooor :D, 3. 11. 2011 11:48)

taková slátanina - ze seriálem to nemá nic společnýho :D jestli někdo viděl Hellsing OVA podle mangy tak ví , že tohle je blbost :D ale příběh jinak ušel :)

Re: Re:

(Muraki, 4. 11. 2011 10:26)

Jasně, že je to slátanina...ale bavilo nást to psát;)

hohó!

(E..., 29. 4. 2008 18:38)

no tak čekala sem hodně věcí, ale že zrovna todle, to zas ne. jedna nula pro vás, úplně ste mně omráčily. hlava mi někam uletěla a já asi nic moc nezkomentuju, ale bylo to *srdíčka v očích* bylo to perfektní. a ten momen překvapení (nebo spíš ŠOK) byl jednim z es (kterýma ste nešetřily)...

---

(nex, 4. 3. 2008 0:03)

Ňuch! teď nevím jestli se mám smát anebo brečet. Seriál vůbec neznám, ale jen co si představím anděly pomsty s láskou na rtech(promiňte, to fakt nešlo si odpustit ;) ) i v srdci, cítím obrovské nadšené a radostné trnutí ve svalech. Hurá na další díl!

Co dodat...

(Keiro, 1. 3. 2008 16:00)

Nechtějí se mi psát nějaké ty superlativy, protože je to otřepaný. Dobře, asi se neudržím. Je to skvělé, seriál jsem sice ještě neviděla, ale tahle povídka mi úplně stačí.:)

Je to něco úžasného, co mě dokonale vtáhlo do děje a ve chvíli, kdy mi došlo (už nevím přesně, kdy to bylo), že Enrico miluje Alexandra jsem se z nějakého důvodu začala usmívat.

Pak mě ale úsměv přešel, je vám doufám jasné, že to bylo proto, že Enrica postřelili!

Líbí se mi dost povaha Alexandra (tudíž díky Beo) a určitě jsem si oblíbila Enrica (díky Muraki-sensei). Dobře tak to vezmeme jinak. Děkuji vám oběma, že jste mi opět dovolili odplout na křídlech fantazie a utéct tak každodenním starostím a trápení.

Netrpělivě čekám na další díl, takže mi ho prosím napište co nejdřív, ať mám nějakou tu radost. Jsem napnutá jako kšandy o vánocích.

Zatím se mějte, Pa :)

(Beo, ještě pořád jsme v raušiiiiiii, že? ;))

Jak ošklivé

(Kat, 22. 2. 2008 20:27)

od vás budu brečet. Nesnáším to a sama to dělám takové konce, kdy v tom nejlepším je konec, utrum a ty prostě zírá a nevěříš svým vlastním očim. Budu brečet jestli nebud epokračování.
Nádherný příběh. Moc se mi líbí pohled z druhé strany na protivníky Hellinga.
A opět jsme četla jedním dechme, když pomineme otravnou sestřičku co zrovna zas ně co chce...omyl bylo to nějaké káně co mně ruší. Takže kde jsem to skončila jedním dechem a já se zas ptám na konec na banku na minulost tajemství.. božíčku neberu slovo páně nadarmo a nemohu se dočkat dalšího dílku. Co taklhe včera...
Cha jsem prvnííííííííí