Jdi na obsah Jdi na menu
 


Situace se komplikuje

26. 3. 2008

Situace se komplikuje

Pro Kat, Milwu, Keiro,Nex a další a .....další...

O dva dny později

 

Seděl v rohu postele a díval se na Enrica, jak spí. Slunce, nakukující závěsy do pokoje zlehka tančilo po jeho těle i vlasech a budilo dojem, že má kolem hlavy svatozář. Vypadal tak rozkošně a sladce. Alexander Anderson se svým myšlenkám usmál.

Enrico a svatozář… Tomu jeho malému hříšnému monsignorovi div nevstupují z vlasů růžky a on si ho tady představuje jako světce. Ďáblík je to. Ďáblík s andělskou maskou.

Urovnal mu přikrývku a tiše se zdvihl. Pak začal malou ranní rozcvičku, aby moc nezlenivěl. Poslední dny to úplně zanedbává. Pokud tedy nepočítá ty… Ehm, vedlejší volnočasové aktivity, kterým se s Enricem věnují s téměř dětským nadšením. Z kliku se podíval nahoru na postel, jestli už je vzhůru.

Enrico pomalu otevřel oči a protáhl se. Zamrkal a pak zívl. Nechtělo se mu vstávat a tak si jen přitáhl polštář blíž a znova zavřel oči. Přitom ovšem neopomněl vystrčit pravou nohu zpod přikrývky.

Anderson se usmál. Hříšný a líný jako kotě. "Enrico!" zvolal s úsměvem mezi dvěma kliky. "Budíček! Monsignore! Vstáváme!!"

"Hm, ne… mami…" zamumlal monsignor a pak se zachumlal pod tenkou přikrývku. Odmítal vstávat. Pořád ještě byl dost unavený a odmítal vstávat.

Zdvihl se a sedl si zpátky na postel. Pak se nad něj nahnul a vtisknul mu polibek na čelo. "Já nejsem mami..." zasmál se potom tichounce, když na něj nevraživě zamžoural.

"No tak Alexi, buď hodný bratříček a nech svého monsignora ještě chvilku spát. Prosím…"

"Enrico, je už dost pozdě, prospal jsi skoro celé dva dny," zkoušel ho přemluvit Alex, ale monsignor ho uzemnil, když se podíval na budík.

"Je šest ráno Alexi! To nemyslíš vážně! Já…" zívl. "Vím, vstával jsem dřív, ale už… to jsem nebyl postřelený…"

"Ech," vzdal to Anderson. "No dobře, tak si spi, ty lenochu, co mám s tebou dělat..." Přikryl ho až pod bradu a zase se zdvihnul. Přičemž přemýšlel, co bude dělat, než se jeho milý monsignor uráčí vylézt. Možná by se mohl jít nasnídat, nebo projít, nebo... Cokoliv dělat.

"Taky by ses mohl oholit," zabručel tiše Enrico a pak po něm natáhl ruku. "A pak mi říct, něco o situaci tam venku, například."

"Bude jasno, slunečno, bezvětří, bez přeháněk. Stručně řečeno - pařák. A holil jsem se před dvěma dny!" urazil se naoko Anderson a přejel mu ukazováčkem po dlani.

"Pícháš! A… Vůbec jsem se neptal na podnebí či počasí… Otče…" Enrico si povzdechl a pomalu se vyhrabal z pokrývky.

"Nechtěl jsi ležet a spát? A jakou situaci jsi tedy měl na mysli? Snad si nemyslíš, že i tady v Řecku budu honit vlkodlaky a upíry!"

"Ne, jestli se tu neobjevil někdo od nás, kdo by po nás šel."

"To bychom o něm už nejspíš věděli..." Anderson ho jemně zatlačil zpátky do postele. "Spi ještě, jestli jsi unavený. Nesmíš se moc přepínat. Už takhle mám pocit, že tě vyčerpávám až moc," lehce ho políbil na čelo.

"Alexi," Enrico ho pohladil po tváři. "Pojď ke mě, prosím."

Vlezl si zpátky k němu a Enrico mu položil svou plavou hlavu na prsa. "Copak chceš?" zašeptal Anderson a jemně ho pohladil ve vlasech.

"Jen jsem tě chtěl mít u sebe, nic víc." Usmál se Enrico a zavřel oči. "Víš, já… Vždycky jsem se o tebe bál… Už když jsi odcházel, když jsem byl kluk. A pak, když jsem byl starší a starší, můj strach neustupoval… A když jsem si uvědomil co pro mě znamenáš… Skoro jsem tehdy nebyl schopen tě poslat do pole… Do boje s Hellsingy… Nikam."

"Enrico, ty hlupáčku," pohladil ho lehce po odhalených zádech a přitáhl mu přikrývku blíž k tělu. "Vždycky bych se vrátil, jen abych tě znovu viděl. Dlouhá léta jsem si to nechtěl připustit a nakonec jsem to sám sobě vydával za pouhou věrnost řádu... Ale vždycky to byla vzpomínka na tebe, co mě držela naživu... Na tebe a na Boha."

"Bál jsem se Alexandře, tolik lidí se nevrátilo. Tolik agentů jsem poslal na smrt. Bylo to strašné, a teď…" Enrico tiše vzdychl. "Teď je to pryč…"

"Chybí ti to?" zeptal se Anderson a přitiskl si ho k sobě.

"Bojím se to přiznat, ale ano. Trochu ano, už teď a i když Vatikán je jaký je… Tak mi Iškarioti chybí.."

Alex se jen usmál. Neviděl v tom nic špatného. Co taky? On sám Iškariotským obětoval celý život, několikrát na to málem ošklivě doplatil, ale nakonec mu přešli do žil. Ten adrenalin, to vzrušení... A pak si uvědomil, s kým se to setkal. Tam, ve Vatikánu, když ho chytili. Monsignor Marietti... "Enrico," zašeptal potom a přivřel oči. Musí to vědět, má právo to vědět! "Enrico... Měl... Měl bych ti něco říct."

"Ano Alexi?" Enrico se k němu víc přitiskl.

"Víš, Iškarioti..." koktal Alex a hledal správná slova.

"Ano? Máš o ně taky strach, že? Jsou… Tedy byli jako moje rodina."

"Pro všechny z řádu jsme mrtví," vydechl nakonec ztěžka Anderson. "Iškarioti mají nového vůdce..."

"Co-COŽE?!" Enrico se vymrštil do sedu tak prudce až zalapal po dechu. "Jak mrtví! Jak nového vůdce! Koho?! Vždyť… Iškarioti, jsou… byli… moji," dokončil nakonec šeptem.

"Je... Je mi to moc líto... Ale já, setkal jsem se ním, když mě věznili... Prý nás prohlásili za heretiky a sodomity. Pro vyšší představitele jsi podlehl zranění a já zemřel v rukou Oficia... Kdyby mě nepřikoval k té stěně, zabil bych ho já..." Anderson se posadil a přitáhl si ho do náručí. "Je mi to moc líto, Enrico. Tak moc líto..."

"Ne! To přeci nemůže… nemůže… on… a Iškarioti, vždyť on vůbec neví co jme zač… On, zničí všechno…! Proboha! Vždyť, ALEXI!" Monsignor se mu vytrhl. "Já musím zpět! Musím pro svůj seznam! Jsem si téměř jistý, že… že on je… Je v tom programu zapojen taky!"

"Enrico!" zadržel ho. "Nemůžeš tam! Ne v tomhle stavu! To je to nač čeká! Jestli se tam objevíš zraněný, jen luskne prsty a nezbude po tobě ani prach... A to bych... Nepřežil bych, kdyby se ti mělo něco stát..."

"Já… dobře, budu rozumný, ale, on může vše zničit…" Enrico se mu pomalu zhroutil do náruče."Ach, Alexi, on… Zničí mi řád!"

"Enrico... Nerad... Nerad to říkám, ale Iškarioti, které jsme znali, ti už neexistují. Marietti určitě odstranil z cesty každého, kdo se s ním byť jen odvážil nesouhlasit, nebo dokonce s námi otevřeně sympatizovat..."

"Ne, nééé!" zavyl Maxwell a pak praštil do postele a začal vzteky škubat látku povlečení. "Ne! Ne! Ne! To… ne!" zhroutil se a rozbrečel se. "Ne, vždyť… ne… ne to ne… to jsem neměl dovolit… Neměl!"

"Enrico," Alex ho přikryl vlastním tělem a uchopil jeho dlaně do svých. "Enrico, no tak, prosím!" dýchl mu na krk a sevřel ho pevněji. "Enrico, prosím, uklidni se... Prosím!"

"Neměl jsem to dovolit, Alexi… A já, myslel jen na sebe a jak se odtamtud dostat… A ne na naše sestry a bratry.."

"Enrico... Počkej... Ono je totiž možná mnohem pravděpodobnější, že když nás prohlásili za mrtvé... Prostě začali poslouchat nového vůdce..." pořád ho držel a snažil se, aby sebou moc neškubal. Ještě není zdravý, mysli na to Alexi, bušilo mu ve spáncích, zatímco s ním bojoval. Enrico se nezdál, ale opravdu měl víc síly, než kdokoliv řekl.

"Ale-ale sestra Yuko, otec Alfonzo, Wolfin a ostatní… oni všichni, oni věří, že… Že jsem umřel jako zrádce?"

"To nevím, neměl jsem možnost s nimi mluvit... Opravdu nevím..." konejšivě ho políbil dozadu na krk. "Je mi to líto, Enrico. Ani netušíš, jak moc je mi to líto..."

"Alexi!" Enrico se otočil a objal ho. "Já… bojím se… moc… o ně, o nás…"

"Já vím, že se bojíš. Bojím se taky... Ani nevíš, jak mi bylo, když mi řekli, že jsi mrtvý... Myslel jsem, že bolestí zblázním," přitiskl ho k sobě a zabořil nos do těch plavých vlasů, co voněly po nějakém šamponu. Moc příjemně.

"Já, Alexi, prosím buď tady, já… Už nic jiného nemám."

"Nikam nejdu, Enrico. Jsem u tebe... Plač, jestli to uleví tvojí duši..." pohladil ho.

"Nechci o tebe přijít, přijít o…" Enrico se zadrhl a stiskl zuby jak ho zabolela rána. "Alexi," zašeptal a stiskl rty.

"Ano?" zpozorněl Anderson. A pak si uvědomil... Bleskově se přetočil, že Enrico ležel na něm. "Promiň, neuvědomil jsem si... Jak jsem na tebe těžký... Promiň..."

"Ne to jen, bolí mě to… Moc, asi tím rozrušením."

"Chceš prášek? Vykradl jsem lékárnu... Ve vší počestnosti," pousmál se Alex a pomalu ho uložil vedle sebe.

"Ne, jen… jen mě drž. Bolí… Alexi, bolí mě to." Maxwell tiše zasténal a pak zavřel oči. "Nechci…"

"Copak?" objal ho, doslova schoval ve svém sevření a Enrico se k němu schoulil, jako vyplašené zvířátko do úkrytu.

Enrico jen tiše stiskl rty a pak tichounce zasténal. Nakonec jen ležel na něm a ztěžka oddechoval. Po nějaké době, kdy to vypadalo, že spí, zašeptal. "Alexi, prosím, dáš mi napít?"

"Jistě. Chvilku," trochu ho ze sebe odsunul a došel pro sklenici minerálky. Enrico se mezitím posadil a když mu ji podával, žíznivě se na ni vrhnul. "Nepij tak rychle, bude ti špatně," pronesl Alex automaticky a vzápětí se tomu mentorování zasmál.

"Jistě, jistě," řekl Maxwell a pak se znova natáhl na postel. To, že spal skoro nahý už Alexe nešokovalo.

"Už je ti lépe?" lehl si znovu vedle něj, podepřel si hlavu a jen se na něj láskyplně díval.

"Ano, už ano," řekl Enrico a pak se křivě pousmál. "Tak nervního mě neznáš, že?"

"Ne," připustil Alex a natáhl ruku, aby mu mohl prohrábnout vlasy. "Ne neznám... A bolí mě, když vidím, jak moc jsi nešťastný..." dodal ještě.

"To nic, já…" Enrico jo vzal za ruku. "Já to zvládnu. Neboj se."

"Jenže já se bojím," přitáhl si ho blíž k sobě. "Je toho na tebe moc. Moc tě to vyčerpává... Vidím, jak se pomalu ničíš a bojím se chvíle, kdy tě to přemůže..."

"I kdyby, Alexi… Dostal jsem to co jsem chtěl od života nejvíc. Možnost říct ti co cítím."

"Jenže já nechci, abys mi řekl, že mě miluješ a pak mi zemřel v náručí... Nechci znovu zažít to, co tam u Tibery, to co ve Vatikánských sklepích... Chci, abys byl se mnou. I kdybys byl němý, slepý, hluchý... Chci, aby ses usmíval, aby tvoje oči zářily... Chci, abys byl živý a šťastný..." zašeptal Alex a objal ho pevně kolem ramen.

"Neboj se, bratříčku," Enricovi sklouzlo po tváři pár slz. "Pro tebe přežiju všechno. Všechno."

"A nechci, abys plakal," jemně mu přejel bříškem palce po tváři.

"Už nebudu…"

"Hodný chlapec," pousmál se Alex.

"Hodný?" Maxwell ho pohladil po tváři a sklouzl z ní až na hruď.

"Ano, moc hodný," zasmál se Alex. "Že už nepláčeš..."

"Ano," Enrico ho začal pomalu hladit a pak si začal hrát s jeho bradavkami.

"Enrico," zašeptal Alex. "Co to provádíš?" usmál se potom.

"Um, já?" podivil se na oko Enrico. "Já, jsem přeci hodný chlapec," zašeptal a pak ho s hříšným pohledem trochu štípl a hned zase pohladil

"Hodný chlapec? Enrico! Ty mermomocí chceš, abych ti nařezal, že?" zalapal po dechu a trochu se prohnul, když ucítil tu ostrou, krátkou bolest.

"To jsi přece kategoricky odmítl, tedy pokud si dobře vzpomínám…"

"Své rozhodnutí ovšem mohu kdykoliv změnit, pokud mě budeš zlobit!" pohrozil mu prstem.

"Cha, to se neodvážíš!" Enrico ho znova lehce štípl a pak se sklonil a jemně ho pohladil jazykem a pak kousl.

"ŽE NE?!" zakabonil se naoko Alex a chytil ho pevně za zápěstí. Pak se vymrštil do sedu a spustil nohy s postele. "Myslíš, že se toho vážně neodvážím?" zeptal se potom s úsměvem baziliška, zatímco mu kroutil ruce za zády.

"Ano, myslím. Pokud vím, to jediné se ti na mé představě nelíbilo!"

"Hm... ale člověk může názory změnit, ne?" Rázným tahem ho donutil postavit se a pak ho opravdu přehnul přes koleno až na něj vystrčil ten svůj krásně tvarovaný zadek. Zálibně obkreslil jeho křivku. Pak napřáhl paži... A na bílé kůži se skvěl první otisk jeho dlaně.

"Au! Alexi!" Enrico sebou zazmítal a blahořečil si, že má alespoň lehké trenýrky. Jenže, potom, co ho Alex nadzvedl a onen poslední kousek oblečení mu stáhl až ke kolenům a znovu ohnul přes koleno, už raději neříkal nic. "A stejně se, jau!, neodvážíš to, jau!, splnit celé! JAU! Alexi, já nejsem, JAU!, malý, JAU!, kluk! JAU!"

"Neprovokuj Enrico," usmíval se Alex a řezal ho opravdu důkladně. Dlaně na to měl tvrdé dost. "Vážně si myslíš, ty jeden malý ďáblíku, že se tě bojím?" Další a další otisky na jeho půlkách.

"JAU! Ne neodvážíš se!" skoro vykřikl Enrico a ke své nemalé hrůze začal zjišťovat, že ho to skutečně vzrušuje. Vzrušuje ho, jak se silnými prsty dotýká citlivé kůže, jak se jeho vlastní přirození otírá o Alexovu nohu a jak ho starší muž má ve své moci. Jsi sadomasochista, Enrico, blesklo mu hlavou.

"Enrico, Enrico, Enrico... Ty malý, zlobivý monsignore," na Enricově rozbolavělém pozadí přistávaly další a další rány. Alex se usmíval a ignoroval své vlastní vzrušení. Ignoroval to, že Enrico je tak trochu jeho otrok... Prostě ho seřezal, jako nikdy v životě, až měl zadek, ten krásný, dokonalý zadek červený, jako rajské jablíčko. Přejel po tom nespočtu otisků svých dlaní jemně ukazováčkem.

"Aaach," vykřikl proti své vůli Enrico a pak se kousl do rtů. Pokožku teď měl tak citlivou, že si nedokázal představit, že by byla víc. "Bože můj, Alexi," zašeptal a mimoděk se vypnul proti prstům, které přejely po jeho otvoru. "Alexi....prosím.."

"Hm? Ano?" zasunul do něj prst a začal s ním pomaloučku šátrat kolem dokola...

"Alexi… ty mučiteli! Proč mi to děláš?!"

"Protože je to tvé přání? Protože mě to baví?" ušklíbl se a naposledy ho plácnul.

"Já vím. Vím! Ale bože můj, už mě pusť!"

"Pustit? Ještě jsme přece neskončili, monsignore," tiše se zasmál a znovu ho jemně pohladil. "Ale mám menší nápad, jak tu tvou fantazii vylepšit... Doufám, že se umíš ovládat, drahý Enrico," sklonil se k němu a políbil ho do vlasů.

"Ovládat? Ovládat?" sykl Enrico. "Jak? Jak to myslíš?"

"Myslím tím, ovládat se," Alexovy rty zkřivil ďábelský úsměšek, když ho zdvihl v náručí a posadil na postel. "Minule jsem tě svázal..." začal mu smyslně šeptat do ucha. "Dnes ti jen zavážu oči. Ale stejně... Budeš hodný chlapec a ovládneš se..." vyčaroval odněkud šátek a zavázal mu oči. "Polož se Enrico," přikázal mu potom tichounce.

"To půjde dost těžko," zašeptal Enrico. "To mě trošku, jau… bolí," zašeptal, ale pak si poslušně lehl na záda. I když tak, aby se postiženou částí nedotýkal postele.

Sebral malý polštářek a dal mu ho pod záda. "Je to lepší?" Kývnul. Anderson se nad něj sklonil. "Ted pravidla hry, můj monsignore... Jsou jednoduchá. Nesmíš se dotknout. Ani mě, ani sebe... Nesmíš se dotknout," znovu ten tichý chraptivý smích u jeho ucha.

"A…a když to udělám?" zašeptal monsignor tiše.

"Ale ty to neuděláš," ujistil ho medově Alexander a jeho ruka přejela to sametové a hříšné tělo.

"Ne… ne…udělám…"

"Hodný chlapec," znovu ho pohladil, tentokrát v klíně. Pak se zdvihl a přešel k oknu. Majitelka vždycky dbala, aby každé ráno byly ve všech pokojích květiny. A Enrico měl tolik rád růže. Vytáhl jednu rudou a přivoněl k ní. Pak se zálibně podíval na tělo, ležící na posteli. Na Enrica, který zvědavě otáčel hlavu a zřejmě marně přemýšlel, kam šel a odkud se vynoří. Alex se usmál a znovu přivoněl k růži.

"Alexi? Alexi… co-co budeš dělat?" zeptal se tiše Enrico a rukama zatápal po pokrývce

"Nech ty ruce," přešel k němu a klepl ho růži přes prsty.  Pak zlehka přejel okvětními plátky přes jeho bradavky a pokračoval dolů na hruď.

„Alexi? Alexi… jak, jak budeš pokračovat?" Enrico se na něj otočil.

"Budu si hrát," lehký dotyk růže na pažích, pak jí znovu přejel přes bradavky, sjel dolů na pupík a lehce ho pošimral.

"To lechtá…" zamumlal Enrico a trochu sebou škubl.

"Když lechtá," zabručel Alexandr a růže zamířila do Enricova klína.

"Aaa!" Enrico sebou škubl už víc. "Alexi…"

"Copak? Chtěl jsi něco?" Květem lehce přejel Enricova třísla a potom ho pohladil po vzrušeném údu. A klekl si na postel, vedle něj.

"Prosím pokračuj…"

Dál ho jemně, smyslně hladil růží, přejížděl každý záhyb jeho nahého, chvějícího se těla a sledoval jak Enrico bezmocně zatíná pěsti touhou dotknout se, zmocnit se... A usmíval se, když věděl, že nemůže.

Enrico si skousl rty a pak přeci jen tiše zasténal. "Alexi."

Znovu ho začal hladit po bradavkách a druhou rukou mu přejel nad tělem. Velice, velice blízko, ale tak, aby se ho nedotknul.

"Prosím..." Enrico se prohnul v bocích a tiše vzdechnul. "Prosím, Alexi…"

"Už zase? A o co tentokrát?" znovu ten chraptivý smích a lehký dotyk růže i to elektrizující teplo jeho dlaně.

"Dotkni se mě… prosím…"

"Dotknout se? Zapomněl jsi na pravidlo?" Další lehký dotek, kterým hříšně přejel jeho hruď a znovu sklouznul až do klína.

"Alexi..."

"Hm? Dobrá, to pravidlo platí jen pro tebe, můj hříšný monsignore..." ještě naposledy se zasmál a pak dotyk růže zmizel. Místo toho jej polaskaly Andersonovy horké dlaně.

Enrico tiše vydechl a propnul se proti té ruce. Tohle bylo dokonalé.

Pomalu se sklonil a přitiskl své rty na jeho. Pak polibky pokračoval níž a níž, obkroužil obě bradavky a sjel až na hranici Enricova vzrušeného klína.

Enrico sebou zazmítal. "Alexi… prosím… pokračuj."

Anderson se tiše zasmál a uchopil ho za boky. Pak posel jeho břicho, stehna i třísla polibky, ale jeho mužství se pořád vyhýbal. Enrico mu proti pravidlu zabořil prsty do vlasů a chtěl ho přimět, aby ho vzal do úst... "Monsignore," zašeptal Alex, uchopil ho za zápěstí a položil zase zpátky na přikrývku. "Nezlobte mě."

"…A co když budu?" zašeptal tiše monsignor

"Tak půjdu pryč," zahrozil mu Alexander a lehce mu dýchnul na úd.

"Ne!" vyjekl Enrico

"Ale ano," pomalu ho začal znovu líbat. "Půjdu pryč a nechám tě tu samotného... Se zavázanýma očima..." Polibek na břicho, na vnitřní stranu stehna. Prst, který zlehka přejel po vstupu do jeho těla.

"Tak-takový sadista přeci nejsi," zalapal Enrico po dechu. Ve stejnou chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

"To bys nevěřil..."

Klepání jím projelo jako blesk z čistého nebe. Anderson peprně zaklel, bleskově se zdvihnul a hodil přes Enrica přikrývku. "Zůstaň jak jsi!" nařídil mu nesmlouvavě a bublalo to v něm. Natáhnul na sebe kalhoty a šel ke dveřím. "Kdo je to?" zeptal se nabručeně.

"Mladý pán má dole návštěvu," zahalasila pokojská a byla zvědavá jestli ji otevřou.

"Kdo to je? Bratr je unavený..." odsekl Anderson.

"Je tu nějaká sestra, říká si Marie Klerenc."

Anderson protočil oči v sloup. Marie Klerenc. Probůh, to je jak z toho filmu. Pitomá přezdívka. Obrátil se na Enrica, který si mezitím sundal šátek a pokrčil rameny. "Co mám dělat?" naznačil mu rty, aby to pokojská neslyšela.

"Dej mi chvilku," naznačil mu stejně Enrico a šel se obléci. Nutno říci že se seřezaným zadkem to šlo špatně. Pak si trochu rozcuchal vlasy a otevřel dveře.

Pokojská vydechla údivem, když se dveře otevřely. Upřímně... Po tom co slyšela, se divila dost. Kdyby to věděla paní. Ale od ní se to rozhodně nedozví, baba.

Místo toho se pokochala pohledem na Enricovu postavu. Kdyby nebyl kněz, řekla by, že vypadá jako Apollo. A co! To si může říct stejně.

"Dobrý den otče," vykoktala konečně. "Nerada vás ruším, ale dole v recepci je nějaká sestra, prý s vámi potřebuje mluvit..."

"Půjdu," řekl klidně Enrico a prošel kolem Alexe. Lehce se jí uklonil a prošel kolem ní až dolů, kde neklidně postávala menší postava v hávu jeptišky.

Sotva se za ním zavřely dveře, Alexander vystřelil do koupelny a ulevoval si peprnými nadávkami. A i když uklidnil tělo, řádnou dávkou studené vody, vztek mysli uklidnit nedokázal. A taky obavy... Kdo je ta jeptiška? Jak se o nich dozvěděla? A taky ta pitomá přezdívka... Jasný podvod... Pořádně se oblékl, za pás zastrčil pistoli, do každé boty jednu dýku, projel si vlasy a sešel dolů.

 

"Dobrý den sestro," pozdravil ji Enrico.

"Dobrý den otče," na Enrica zpod plachetky zablýskly dvě vychytralé oči. "Dovolte, abych se představila. Jmenuji se sestra Marie Klerenc a patřím ke zdejšímu řádu Karmelitánek... Nedávno jsme obdržely spěšnou depeši z Vatikánu, která nás varovala před falešným knězem, který se zpronevěřil slibu a uprchl neznámo kam. Camerlengo nás slušně žádal, abychom prověřily každého neznámého kněze, který se v našem městě objeví..."

"Ach tak a co si tedy žádáte ode mně?" zeptal se tiše Enrico.

"Jste tu na dovolené, otče? Nebo se zde hodláte ujmout nějakého opuštěného kostela?" usmála se znovu sestra a její úsměv nevěstil pranic dobrého.

"Jsem zde na dovolené. Předtím jsem byl  jako misionář v Indii, chtěl jsem si tu na chvilku odpočinout, než se vydám na další misi do Afriky."

"Ach tak... A jistě máte doklady, o své misi v Indii a pověření od biskupa, že?" Jeptiščin úsměv připomínal úsměv baziliška. To si také pomyslel Alexandr, který právě v tu chvíli sestoupil dolů. Jeptišce, jakmile ho uviděla, se koutky úst zdvihly podezřele nahoru.

"Jistě, chcete je vidět?" zeptal se klidně Enrico a pokynul ji aby se posadila. "Dejte si prosím kávu a já je donesu. Mám to v pokoji."

"Ano, ráda bych. To víte, camerlengovo přání je přání samotného papeže," usmála se sestra a pak pohlédla na Alexe, který k Enricovi kradmo přistoupil. "Otče, myslím, že ten muž za vámi, vás chce okrást," zašeptala spiklenecky. Alexandr, který stál dva kroky od Enricových zad se přitom zarazil.

Enrico se usmál. "Není mi co vzít, moc peněz nemám."

"A nadto já ho okrást nechci," ozval se Alexandr s úsměvem a položil mu ruku na rameno. "Blázen bych byl, kdybych se pokoušel okrást vlastního bratra, ne? Dobrý den, sestro. Provedl snad můj vzorný bratříček něco?" upřel na ni tázavý pohled a stiskl Enricovo rameno. Na znamení, že se mu ta jeptiška ani za mák nelíbí.

"Tak já dojdu pro ty papíry..." usmál se Enrico a vyšel nahoru do pokoje. Tam vzal malou obálku a vrátil se s ní dolů. "Tady to je sestro. Potvrzení arcibiskupa i mé vlastní doporučení, ovšem," Enrico se usmál, "doufám, že vám to stačí."

"Zajisté," převzala od něj obálku. Pak ji otevřela a vytáhla papíry. Alexandr mezitím vrhl na Enrica tázavý pohled "co to má všechno znamenat?"

Enrico se jen usmál a pak se posadil do křesla naproti sestře. "Víte, chytil jsem tam malárii, hlavně proto mě poslali zpět do Evropy," dodal na vysvětlenou.

"Ach ano, malárie je ošklivá," pokývala Marie Klerenc hlavou, ještě pořád začtena do jeho dokladů. Alexandr si ji přitom prohlížel. Jeptiška nepochybně byla, ale jestli Karmelitánka a Marie Klerenc k tomu, tak on byl Papež Avignonský. Stoupnul si za Enrica a znovu mu stiskl rameno.

"Malárie je opravdu ošklivá nemoc," opakovala sestra nepřítomně a pak se zdvihla. "Pokud dovolíte, vypůjčím si vaše doklady a zítra vám je přinesu. Ne, že bych vás otče podezírala, ale musíme mít jistotu, to snad chápete, ne?" Enrico kývnul, sestra se rozloučila a byla pryč.

"Tak to bychom měli," usmál se Enrico a pak zaklonil hlavu a pořádně se opřel v křesle. "Co tomu říkáš bratříčku?"

"Že lovecký pes cítí lišku na sto honů. A já tady cítím průšvih... Cos jí to vlastně dal za doklady?" povzdechl si Anderson a vypil kávu, kterou jeptiška nechala netknutou.

"Naše, své… zaplatil jsem za ně několik tisíc… Jsou pravé."

"Hm, to ovšem..." zabručel Alexandr. "Ale má to jeden háček. Já bych totiž dal ruku do ohně za to, že ta jeptiška nebyla Karmelitánka, ale dáma z Oficia... A jestli si to ti začnou ověřovat, věř, že i kdyby jim pánbůh potvrdil, žes v té Africe skutečně byl - brzo jim dojde, kdo jsme..."

"Já… doufám, že ne tak brzy..." Enrico sklonil hlavu. "Jsem unavený. Pomůžeš mi do pokoje?"

"Já se obávám, že dříve, než by nám oběma bylo milé," zašeptal Alexandr a pomohl mu na nohy. "Je ti špatně?" zeptal se ho starostlivě cestou do schodů.

"Bolí mě záda… a máš pravdu, musíme pryč."

"Dobře, pokusíme se zmizet ještě dneska, ale napřed si musíš odpočinout... Ještě nejsi zdravý," dovedl ho do pokoje a jemně políbil na ústa. "Svlékni se, Enrico, prohlédnu tě," pošeptal mu pak do vlasů.

Enrico se začal pomalu svlékat ale když si sundal košili, jen si lehnul a zavřel oči. "Nejde to, jsem unavený…“

Alexandr k němu přiskočil a opatrně ho pohladil po čele. Pak ho pomalu vysvlékl ze zbytků šatů a dal se do prohlížení ran. Všech ran... Včetně těch, které mu způsobil sám. Trochu jej zamrazilo, když viděl jeho červený zadek... Rychle přinesl chladivou emulzi a ošetřil ho. "Tohle... Promiň, Enrico, promiň... Bolí to moc?" sklonil se nad ním.

"To bude dobré," Enrico zívl a pak tiše vzdychl. "Nechce se mi odsud pryč, Alexi."

Pohladil ho po vlasech a políbil na čelo. "Mě taky ne... Bůh ví, jak moc se mi odsud nechce... Jenže jestli nás Oficium našlo... To se raději budu skrývat, než abych tě viděl mrtvého."

"Já, také… ale jak dlouho nám to vydrží, a jak dlouho vydrží peníze Alexi?" zeptal se zničeně Enrico. "Musíme už pryč, že? Už dnes…"

"Ano," přisvědčil tiše Alex. "Čím dříve budeme pryč, tím lépe... Budeme muset zpátky do Říma, musíme nějak dosíci toho, aby nám dali pokoj. Do církve už se ani jeden z nás nevrátí, tak proč by nás nemohli nechat být... Jen mě trápí, že ještě nejsi zdravý... To je to jediné, čeho se bojím," povzdechl si a přikryl ho teplou dekou.

"Alexi, ty jsi můj blázínek." Enrico se musel usmát. "Oni nás nikdy nenechají jít, ani, když vystoupíme z církve… tebe by možná pustili ale u mě... chtějí mě zabít, Alexi…"

"Enrico, já přísahám, že je donutím, aby nám dali pokoj!"

"Jak, Alexi?"

Chvilku na něj zíral. A přitom mu položil tak jednoduchou otázku. Jak? Jak se chce postavit celému Vatikánu, nejmocnější organizaci ve světě? Jak... Bezmocně svěsil ramena a zahanbeně si sedl na podlahu vedle postele. Bojovnost zmizela. "Nevím," přiznal po chvíli tiše.

"Vidíš." Enrico ho polaskal ve vlasech. "Proto musím zmizet."

"Jenže si to sám správně řekl... Jak dlouho to vydržíš? Jak dlouho ti vydrží peníze? Co budeš dělat? No?" podíval se na něj smutným pohledem.

"Co umíme Alexi?"

"Zabíjet..." pousmál se hořce Anderson a zkřížil nohy do tureckého sedu. "Modlit se a politikařit. Tedy ty... Já umím jenom první dvě jmenované věci. Nic jiného..."

" A co učit? Musíme pracovat...ale ne v Evropě."

"Učit?" zdvihl Alex hlavu. "A co? Jak useknout vlkodlakovi hlavu? Jak nejlíp probodnout upíra? Enrico, ty jsi blázínek..."

"Umíme jazyky, oba. A latinu… a ty máš rád děti…"

"Dokud z nic nevyrostou takoví zákeřní prevíti, jako ty..." zasmál se Alex, tak trochu proti své vůli.

"Prevíti? Copak já jsem prevít? No tedy, otče.."

"A ne snad? A vůbec! Dovedeš si mě představit, jako učitele ve školce? Mě, obklopeného haldou capartů?" Z knězova hlasu bylo zřetelné zděšení.

"No, zvládl si mě, proč by ne ostatní?"

"I tys na mě občas byl moc, milý Enrico... Ted si představ, že jich bude třicet, tobě podobných. Skončím v blázinci!"

"No tak, co by ti to udělalo? Hm? Alexi?"

"Školku ne!" odmítl rázně Anderson. "Ostatně pochybuji, že by mě tam vzali... Jen se na mě podívej. Zjizvený hromotluk... Kdepak, školku v žádném případě!"

"Tak škola v Africe a kupa malých černoušků? To by jsi zvládl."

"Ty jsi cvok! To radši Anglie a Integřini potomci! Za předpokladu, že by nějaké měla..."

"Integra, ona by… ano myslím, že jsou možní. Tedy pokud se Alucard může rozmnožovat."

"Co prosím?" nevěřil Alex vlastním uším a málem se skácel na podlahu, i když už na ní seděl.

"Bože můj Alexi! Copak to nevidíš? Je to skoro komické. Ona miluje svého společníka, služebníka a ten pro ni udělá cokoliv. Jenže je, stejně jako já, vázána přísahou a svou… ctí." Enrico si povzdechl. "Máme stejný problém. Oba milujeme to nejnebezpečnější co máme, v mém případe jsme měli, ve svém týmu."

"Copak jsou Hellsingové církevním řádem?" podivil se Alex a záměrně přešel narážku na svou zabedněnost. V těchto věcech byl opravdu tak trochu slepý... Přece jen knězem byl celý život, obyčejným člověkem jen pár dní, co by po něm Enrico nechtěl.

"Ne, ale Integra musí pracovat pod tlakem. A pod tlakem historie, tradic, nic víc. A… miluje ho. A nesmí, neměla by si ho vzít."

"Já si tě taky nemůžu vzít," prohodil Alex. "Což mi ovšem nezabrání s tebou páchat... Rozmnožovací činnost. Za předpokladu, že bychom my dva mohli mít potomky, čehož bych svět raději ušetřil... Tím je Integřin problém vyřešen..." Zdvihl se a začal systematicky procházet pokoj.

"No vidíš, takže,..jsme na tom stejně.."

"Ale Enrico... Když nad tím tak uvažuju..." obrátil se na něj Alex a obloukem poslal do koše nějaké nepotřebné věci. "Co zkusit Anglii?"

"Anglii? Proč?"

"Nevím," pokrčil Anderson rameny. "Jen mě napadlo, že bych přese všechno... Zůstal rád nablízku Evropě... Římu... A taky tak trochu doufám, že nebudeme muset odejít..."

"Já také ale... bojím se.."

Podíval se na něj a pak si přisedl zpátky na postel a vzal jeho ruce do svých. "Čeho se bojíš?" zeptal se měkce.

"Že..tam nás lehce najdou..jako tady.."

"Enrico... Enrico, i kdyby nás našli... Já tě nedám."

"Já tebe taky ne, ale… jich je víc."

"A co chceš dělat? Odejít do Ameriky? Jako kdysi dávno lidé prchali před bídou a válkami? Najdou nás i tam..."

"Nevím, opravdu..nevím, Alexi… jsem s rozumem v koncích."

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

????

(Mekare, 10. 4. 2010 20:48)

pokacovanie sa nekona????

ssss

(zrzek, 2. 12. 2008 20:22)

Kde je další pokráčka??!!! :(

ehm...*ticho*

(E..., 5. 5. 2008 15:46)

hahá, bratříčkovat se s hellsingama? zajímavá to představa. i kdyyž...no kdo ví. já se necham překvapit ^^...zase ste se předvedly, prostě bomba jako vždycky. už by to chtělo pokračování (nenápadná manipulace xD)

Tak jsem

(Nex, 27. 3. 2008 16:04)

pár dílů přeskočila a od zrušení řádu skončila rovnou kdesi na útěku... Ne že by to vadilo. Je to dokonalé - minimálně /ta/ scéna. Zbytek taky hodně dobrý, ale u "dosíci" jsem se musela usmívat. Začínáš být nebezpečný Doktore. V momentě kdy jeden používá tahleta slova, znamená to jasně že nemá zábrany a naopak MÁ spoustu zajímavých nápadů...a v některých případech žádné zábrany... To je to vzdělání..

Připouštím, že na mě tenhle díl dělá dojem, že vše směřuje k situaci, kdy oba naleznou útočiště u lady Integry. /TO/ by byly hlášky, Alex kontra Alucard a do toho sladká jedovatost Integry a Enricův ostrovtip a pohotovost...

=0)

(teressa, 27. 3. 2008 6:06)

alex a uctel v skolke??? skoro si mi privodila infarkt ale to ti pravdaze ako vdy odpustam kedze je to tak(ako vzdy) suprovy diel......ze bude coskoro dalsi diel???

hihi monsignore a sadomaso....=0)

Tak...

(Fussi-chan, 26. 3. 2008 18:59)

jsem s rozumem v koncích... prostě už nedokážu vymyslet komentář, abych dokola neopakovala, jak se mi to líbilo, jak se těším na další díl, jak píšete skvěle a tak podobně... moc mi to neulehcujete holky a to je jedine dobre XD! takze at vas ani nenapadne polevovat, jenze vy to stejne jinak neumite, ze ne?
A souhlasim se zakopanou jeptiskou... i kdyz, na dne morskem by se taky vyjimala skvele XD!
A hele, ted me tak napadlo, v te Anglii... nenapadne je pridat se mezi Hellsing nebo jo? XD XD XD
nic, mlcim, necham se prekvapit.

Dokonce

(Kat, 26. 3. 2008 16:04)

první. Možná. Tak na ten další díl jsem se strašně těšila a vůbec mně nezklamal. Dokonalý stejně jako předtím. Jeptišku hodit do kufru a zakopat, jasně mrtvou.
Jsem zěvdava jak to půjde dál, protože si ani jednoho z nich nedokážu představit jak učí. Možná na vysoké škole, ale ve školce? Božíčku ty by přišli o duši. No co tak nájemní vrazi? Cha.
A je to vyřešeno. Propadnou se do pekla ještě hloub.
Kecám jako vždy. Nádherá jak mu dával přes zadek a on sadomasochista na to. Začínají se nám vybarvovat hezky do červená.
Takže další díl bude Studené mlhy Anglie, příhodný námět a setkání s lady Integrou? Zajímalo by mně jak na to by reagovala.
No rozhodně se moc a moc těším na další pokračování a jasně na Au jauvajs au to bolí... copak tě to může bolet a žhavý polibek... chacha
Takže kdy bude další a neužeň se.