Jdi na obsah Jdi na menu
 


Všem navzdory

4. 3. 2008

Obrazek

Všem navzdory

 

Každý problém má pro tebe ve své ruce dárek

                                                                                               /Richard Bach/

Pro Nex, Keiro, Amaréra a další

 

Probudil se do tmy a hlava mu třeštila. Jako by dostal ránu kladivem přímo mezi oči. Chtěl si promnout spánky, ale ani nevěděl jestli pohnul rukou. Jediné co věděl, bylo, že kdesi v dálce to ošklivě zachřestilo. Moment! Ne v dálce! Tady to zachřestilo! Řetězy... Má na rukou řetězy... V té chvíli si uvědomil kde je. A vůbec se mu to nelíbilo.

Vatikánské kobky nejsou nijak příjemné, ani pro návštěvníky. Co pak pro vězně? Anderson přesně věděl, kde je. Ve vězení, hluboko pod Vatikánem, v tom též vězení, kde byli kdysi dávno ocejchováni ti vědci. Aby byli očištěni... Uvědomil si, že neví kolik je hodin. Ale podle otupělosti celého těla i hlavy usoudil, že už hodně po půlnoci. Enrico!, zabušilo mu ve spáncích. Proboha Enrico! Zmiz! Vypadni odsud! Vypadni z města! Enrico...

"Tak jste se probudil?" zeptal se muž který zrovna vstoupil do kobky. Vysoký, plavovlasý a na první pohled velmi podobný Maxwellovi. Ale zelené oči, které si ho měřily jako nový exemplář ve své sbírce mluvily jiným jazykem než ty monsignorovy.

"Jakým právem mě tu držíte?! Co jsem provedl?!" vyštěkl místo odpovědi a zacloumal okovy. Marně. Byly příliš pevné a on příliš oslabený. Bůh ví, co mu to dali. "A kdo vůbec jste!" vyrazil ze sebe ještě vztekle.

"Monsignor Marietti, nový vůdce Iškariotských, paladine Andersone."

"Iškariotští byli rozpuštěni!" vykřikl a v srdci mu zavládl zmatek. Co se to tady u ďasa děje! Ne! Tohle ne! Tohle Enricovi nemohou udělat! Tohle ne! Aby mu vzali řád a na jeho místo dosadili... Tohle. "Nejsem paladin Anderson, pro vás ne!" zasípal.

Neznámý si dřepl nedaleko něj, aby mu viděl do očí. "Ale ano, jsem. Monsignor Maxwell bohužel zemřel. Politováníhodná událost. Ale Iškariotských je potřeba stále, nemyslíte?"

"To by se vám leda tak hodilo!" odsekl a v očích mu zahořelo peklo, jakoby se díval na nějaký obzvláště odporný exemplář. Alucarda? Ale ne! Proti tomuhle je i Alucard hebké měkké koťátko. S ďábelskýma očima... "To by se vám leda tak hodilo, aby byl mrtvý!" zopakoval potom a nahnul se k němu, jak jen mu řetězy dovolovaly.

"Bohužel ano. Tohle přeci poznáváte," řekl a přidržel mu před očima Enricův kříž, který naposledy viděl když ho převazoval potom co mu znova zašíval ránu.

"Ne!" vydechl hrůzyplně. Ne! Přece ho nemohli dostat! Enrico! Přece... ale jak jinak... "Co jste mu udělali! Bastardi!" Jediné monsignorovo štěstí bylo, že ta pouta byla prověřena staletími a zapuštěna dobrého půlmetru do zdi. Jinak by je vytrhnul. "Co jste s ním provedli!"

"Zemřel na následky zranění. Neměl utíkat z nemocnice. Byla to od něj hloupost."

"Já přísahám, že vás zabiju!"

"Nás? Ale ne..."

"Vás! Osobně vás zaškrtím!" teď už jen šeptal, ale uvnitř hluboko v něm to křičelo. Zoufalstvím. Křičelo do celého světa, jediné slovo. Jediné jméno... Enrico...

"Pročpak? Celou dobu jsem se nehnul z Vatikánu. A navíc, váš bývalý nadřízený se sám vyloučil z komunity. Sám se nechal vyloučit. Sám si rozhodl, že uteče z nemocnice po tak vážném zranění… a sám zemřel."

"Zabiju vás! Vás a všechny, kteří jsou za jeho smrt zodpovědní! Jednoho po druhém!" proti své vůli cítil, jak mu po tváři stéká cosi slaného. Že jsou to slzy si uvědomil hned vzápětí. Enrico je mrtvý... Ted už mu nezáleží na sobě, ani na nikom jiném. Enrico zemřel...

"Ne. Budete znova pracovat pro Iškariotské. Pamatujte otče, přísahal jste myšlence, řádu, nikoliv Maxwellovi!"

"Řád, kterému jsem přísahal už neexistuje. Jsem zproštěn svého slibu!"

"Nejste. Neexistuje pouze Maxwell! Řád tu stále je."

"Ale já mu sloužit nebudu! Vzdal jsem se kléru!"

"Ale budete. Jinak zemře mnohem víc lidí, otče!"

"Protože se k vám nepřidají?! Já sloužil Iškariotským. Vy nejste Iškariotský i kdyby vám to Papa Ratzi stokrát požehnal," odseknul pohrdlivě a narovnal se.

"Ale teď již jsem!"

"Pro mě ne!" Změřil si ho pohledem. "Klidně si se mnou dělejte co chcete, ale já radši zemřu, než abych sloužil... Někomu jako vy!"

"Taková silná slova…"

Mlčel. Jen očima ho propaloval skrz na skrz. Jakoby ten člověk měl na rukou Enricovu krev. Ale nejen on... Všichni! Všichni ti bastardi, do jednoho, ho mají na svědomí! Chtějí ho uštvat k smrti, to mu řekl Olivetti před několika dny. Tehdy ještě nevěřil... Ted už ano. A jeho mysl ovládalo jediné... touha vraždit. Zabít je všechny, hezky jednoho po druhém.

"Řád zemřel s monsignorem Maxwellem," pronesl potom tiše. A začal téměř neslyšnou modlitbu za mrtvé.

 

Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou;

požehnaná ty mezi ženami

a požehnaný plod života tvého, Ježíš.

Svatá Maria, Matko boží,

oroduj za nás hříšné,

nyní i v hodině smrti naší.

Amen.

 

Enrico zalapal po dechu a pomalu se zvedl. Byl unavený, ale tušil, že musí pryč. Alexandře, ach, můj příteli, kde jen je ti konec... Alexi... Sebral z nočního stolku pistoli a pomalu si oblékl kabát na holé tělo. Byla mu zima, ale tušil, že se něco blíží... Něco zlověstného.

"Alexandře.."

 

"Monsignor, pche… nic než ubohý muž, který podlehl pokušení těla!"

Díval se do těch chladných zelených očí a pak si odplivl. "Asi jako vy, a polovina zdejších kněží..."

"Já ne… ale on se dokonce přiznal, že… že miluje, muže! Sodomita!"

"Ts! A kolikrát jste ho museli uhodit, než vám na to kývnul, co? Svatouškové! Je mi z vás zle!"

"Ani jednou. Přiznal se sám…"

"Tak čím jste mu vyhrožovali, to je jedno!" prsknul a cítil, že brunátní vztekem.

"Ničím… přiznal se sám Před posledním pomazáním."

"Ohó! Vy jste sodomitovi dali poslední pomazání? Ještě řekněte, že jste ho pohřbili ve Vatikánu a začnu se smát!"

"Ts, jsme přeci křesťané."

"Vy tak!" ulevil si. "Ale konečně má dušička pokoj, co? Konečně jste se ho zbavili, vy hyeny prašivé...!"

"Ale no tak, otče, mírněte se… přeci jste kněz… Nebo vás také Maxwell zkazil? Také se vás pokoušel svést? A čím? Tvářičkou světce? Svými řečmi? Verši?"

"Je vidět, že nevíte, co služba Iškariotským obnáší. Naučíte se i klít. Pravda, nikdy jsem nemyslel, že to použiju zrovna tady, ale..." V té chvíli Marietti vytáhl jakýsi pomuchlaný list papíru a začal z něho polohlasem číst. Slova, která mu zněla v hlavě. Budu na ně vzpomínat, až mi bude nejhůř... Četl to přímo s krutým potěšením a Anderson by si nejradši zakryl uši. Vztekle trhnul pouty.

"Dost!" zařval potom, až se to odrazilo od klenby. "Dost! Přestaňte! Na to nemáte právo!"

"Pročpak ne?" zasmál se tiše muž. "Není to pěkné, že prý kvůli vám vstoupil do semináře? Krásný trik, že?"

"Nechte toho! Co se vůbec opovažujete ty slova číst! Slova člověka, kterého jste sami uštvali k smrti!"

"Anděli strážný… rytíři boží… Moc vkusu neměl… Tedy literárního, že?" popichoval ho dál monsignor. "No, pro dnešek vás nechám přemýšlet. A zítra se vrátím, pro vaši odpověď…"

"Bude stejná! Raději zemřu, než bych se k vám přidal!"

"Tak tvrdohlavý. Dobře, tedy týden o chlebu a vodě vás možná přivede k lepšímu... řešení..." usmál se muž, hodil mu pomačkaný list k nohám, a odešel.

Pomalu se zhroutil po zdi, až zůstal bezvládně viset v poutech. Po tváři mu stékaly slzy a dopadaly na ten list, kde rozmazaly rukopis, tak důvěrně známý... "Enrico," zašeptal do nekonečné tmy. "Enrico, odpusť, že jsem tě takhle zklamal..."

 

Enrico vstal a pomalu vyšel z pokoje. Cítil neklid a strach. a Také bolest, která se mu zakusovala do těla, ale nejhorší byl strach. Strach o někoho koho miloval. O někoho, kdo se dávno měl vrátit. A tak šel pomalu ulicemi věčného města a ani si nevšímal, jak slunce líbá svými prvními paprsky budovy. Právě svítalo.

 

Možná upadl do jakéhosi otupění, které ani nemohl nazvat spánkem. Do holých zad ho studila kamenná zeď, na tvářích pomalu zasychaly cestičky slz. Nemluvil. Nemodlil se. Neměl důvod. Jediné co si přál byla smrt... Protože teprve teď si uvědomil, co pro něj Enrico všechno znamenal.

Celý svět. Celý život. A teď to bylo všechno pryč... člověk pozná co má, až když to ztratí. A on ho ztratil. Jen jednou jsem slyšel hlas andělů, znělo mu v mysli. "Enrico," vyšlo mu ochraptěle z úst. Nic víc.

 

Enricovi se podařilo chytit taxi. "Na nádraží, prosím,"zamumlal a pohodlně se opřel. Chtěl odjet, přesně tak, jak to řekl Andersonovi, ale když zahlédl přes okýnko známé budovy nádraží, nemohl. Musel počkat. Musel ho najít. Vždyť... vždyť to byl JEHO paladin. Jeho... otec Anderson. Jeho LÁSKA.

 

Kolik uplynulo hodin? Dní? Měsíců? Let? Nevěděl. Jen prostě visel v poutech, cítil, jak mu vyvracejí ramena vzhůru a nic víc. Enrico je mrtvý... Už nikdy neuslyší nebeský chór jeho hlasu. Tak na čem mu ještě záleží. Stejně ho zabijí, protože se k těmhle Iškariotům nikdy nepřidá. Stejně zemře, tak proč nemůže teď a tady? Olízl si suché a popraskané rty. Odpusť mi Enrico, opakoval pak už po několikáté. Odpusť mi to...


Nechal se znova odvést z nádraží blízko Vatikánu a zašel tam do jednoho kostela. Tu mniškou sutanu de facto ukradl. A pak stačilo jen si nasadit kápi a přejít bílou linii. "Alexi, kde jen můžeš být?"

 

Vrzly dveře a nějaký mladý gardista přinesl chléb a vodu. Postavil je před něj, ale pouta už mu neuvolnil. Bál se toho muže s očima, které připomínaly mrtvé a samotné peklo. Monsignor měl pravdu, ten vězeň je posedlý - chudák. Neodvážil se k němu přiblížit ani o krok míň, než měl povoleno a dveře za sebou přibouchnul. Cela se ponořila do tmy a Alexandr se hořce zasmál.

"O chlebu a vodě! O chlebu a vodě!" vykřikl potom a ozvěna mu vracela jeho hlas nekonečnou řadou. Moc pěkně si to pan monsignor vymyslel. Nevadí... Aspoň to bude mít tím rychleji za sebou. Zase upadl do toho podivného spánku.

 

Chodil celý den a hledal kde by mohl být. Pokud možno nenápadně. A pak, si vzpomněl na to jak mu říkal, že po něm jde Oficium. "Bože, jen to ne!" zašeptal ale pak si to zamířil k jejich budově. Pokud je tam, tak bude ve sklepení. A on se tam dostane. Vždyť jako kluk to tu prolezl křížem krážem.

 

Vykopl nohu a rozbil tak ten džbán. Cítil, jak mu voda teče kolem chodidel a dal se znovu do bláznivého chechotu. Šíleného... "No tak přijďte! Jen přijďte monsignore! Pojďte si pro mou odpověď!" A ozvěna mu zase vracela jeho vlastní slova.

Probůh! Ovládej se Alexandře. Jakoby se trochu vzpamatoval. Enrico je mrtvý, ale to neznamená, že ty se tady budeš chovat jako vzteklé zvíře! Sklonil hlavu a zaposlouchal se, jak tiše a osaměle pleskají kapky o zem. Stejně osaměle, jako byl on... Enrico... Do jeho mysli proniklo tiché vrznutí. A monsignor vyslyšel mé prosby? Nebo se Švýcaráček přišel podívat, co se to s jeho vězněm děje? Chm... Zavřel oči. Ať si přijdou. Jemu je to jedno.

 

"In nomine patris et Filli, et spiritus sancti," zamumlal muž, když odemkl dveře. To že umí otvírat dveře bez klíčů nikdy nikomu neřekl. Ani to, jak se to naučil. A pak už byl v cele a uviděl ho. Bože můj, Alexi! Co to s tebou za těch pár dní provedli?! Rychle k němu, tak jak rychle byl jen schopen, přešel a dotkl se jeho paže.

"Otče Andersone, Alexandře… můj paladine.."

"Tak takhle vypadá smrt... Má tu nejkouzelnější podobu, jakou jsem kdy viděl," pohlédl mu do očí. "Díky bože, že to bylo tak rychle..." a s těmi slovy se zhroutil na podlahu, protože Enrico uvolnil okovy.

"Teď mi prosím neomdlívej. Neumírej, Andersone. Prosím," zamumlal Enrico a pak mu k ústům přiložil malou placatku se silnou pálenkou. "Prosím, potřebuju tě odsud dostat a sám to nezvládnu. Musíš mi pomoci. Alexandře, prosím." zašeptal a políbil ho do vlasů.

Jakmile na jazyku ucítil chuť alkoholu malinko se vzpružil. Pak znovu pohlédl do očí toho zvláštního mnicha a srdce se mu na okamžik zastavilo. Prudce ho uchopil za paži, až vyjekl bolestí. "Enrico!" zašeptal nevěřícně. "Enrico! Ty žiješ!"

"Ano, ale ty mi zlomíš ruku, když mi ji budeš tak tisknout. Bože, můj, hledám tě už skoro celý týden, Alexandře…"

"Týden?" zašeptal zmámeně. "Jenom týden... Přišlo mi to jako celá věčnost. Byl tady a říkal... Hrozné věci... Říkal, že jsi mrtvý..." podíval se na něj a dotkl se jeho tváře, jakoby se chtěl ujistit, že se mu to nezdá. "Říkal, že jsi zemřel... Ukázal mi tvůj kříž... Myslel jsem v té chvíli, že se mi srdce rozskočí..." polkl a hladil ho. Jemně, s úctou, jako svátost, jako něco, čeho si velmi vážíme.

"Nemohl, mám ho tady," usmál se Enrico a vytáhl svůj křížek. "A teď, můžeš vstát? Máme málo času... a já tě musím dostat pryč."

Pomalu se vytáhl po zdi nahoru a postavil se na nejistých nohách. "Půjde to," zašeptal potom. "Ale moje věci..." Enrico mezitím rychle prohlédl celu. A teď mu podával jeho plášť i košili. "Nechali to tady. Je to trochu vlhké..." "Nevadí," natáhl to na sebe a jak se narychlo zapínal, padl mu zrak na papír u nohou.

Enrico si jeho pohledu nevšímal a něco vylovil zpoza kutny. "Tady nemůžeme dlouho zůstat. Pojď, znám cestu kolem stráží..."

"Počkej!" zadržel ho, pak se opatrně shýbnul a ten papír zastrčil do náprsní kapsy. "Pro tohle jsem sem šel, nenechám to tu," zamumlal potom a pomalu vykročil. Zavrávoral. Týden stání nikomu na silách nepřidá. Opřel se o stěnu. "Asi... Asi budu potřebovat pomoct..." zašeptal unaveně. "Neboj se, pomůžu ti," zašeptal a podepřel ho. "Nenechám tě tady," sykl, jak ho zabolelo celé tělo ale pomohl mu jít.

Pomalu ho vystrkal ze sklepení a zavedl do jakési úzké a páchnoucí chodbičky, která ale měla jednu přednost - nebyli v ní stráže. Ale stejně se jim šlo špatně. Alexandrovi se ještě motala hlava a Enrica bolelo zranění. Co chvíli museli zastavit, aby se oba trochu vzpamatovali. "Kam to vlastně vede?" zeptal se Anderson, když takhle odpočívali asi potřetí.

"Cesta končí pod domem milosrdných bratří a pak… půjdeme jinou a dostaneme se ven z Vatikánu. Potom musíme počkat a venku, tam nás čeká auto. Odvezu nás za město a pak lodí do Řecka. Tam se dáme dohromady a uvidíme co dál."

"Aha," vydechl a pomalu se odlepil od stěny. "Nevěděl jsem, že tady něco takového existuje... Ale já nevěděl tolik věcí..." Jednou rukou se opíral o vlhkou, rozdrolenou zeď, druhou o Enricovo rameno a snažil se přimět končetiny k pohybu. Celou dobu, co byl v cele si bolest nepřipouštěl. Ted se ozývala jako nikdy předtím. Ale stejně se snažil jít. Jít a už se nezastavovat. V té chodbě se mu nelíbilo, připadal si v ní, jak v pasti na myši... Po chvilce ucítil, že stoupají a za dalších nekonečných dvacet minut ho do očí uhodilo oslepivé denní světlo.

"A teď pozor,"zašeptal Enrico a pomalu hmatal po zdi. Konečně našel co hledal a stlačil jeden z vyčnívajících kamenů a vzápětí se před nimi otevřel jiná chodba. "Teď tudy...a klid...bude to dobré. Bude. Uvidíš."

Zase další nekonečná pouť vlhkou chodbou, plnou pavučin a podobně. Držel se Enrica jako klíště a měl pocit, že už se asi doopravdy zblázní. Hlava mu začala třeštit, jakoby se měla každým okamžikem rozskočit, nohy skoro necítil a navíc na něj ze všech stran dotíral hlas monsignora Mariettiho, který mu předčítal Enricovy verše. Ještě se na něm nic nepodepsalo tolik, jako právě ten týden ve Vatikánských kobkách... Už už měl pocit, že tam snad vážně omdlí, ale to ho Maxwell konečně podruhé vytáhl na světlo a s použitím trochy mírného násilí, nacpal do auta.

Jakmile pod sebou ucítil sedačku z měkké kůže, železná vůle a železná fyzička ho opustily a on se zhroutil, přímo Enricovi do klína.

Enrico musel použít veškerou svou fyzickou i duševní sílu, aby ho dokázal usadit a zapásat. Pak mu na nos dal sluneční brýle, stáhl si sutanu a oblékl si lehkou bundu, kterou si předtím koupil. Taktéž si vzal brýle a pak nastartoval auto a pomalu se rozjel pryč. Daleko od toho všeho. A on věřil, že to dokážou… dostanou se z Říma a pak dál. A tak se skutečně stalo. A když v noci doléval benzín z kanystrů do nádrže, protože se nikde u pumpy nechtěl zastavovat, musel se usmát. Ano, byli volní! Když se pak vrátil do auta, spravil přikrývku, kterou před Andersona hodil, a pak mu položil ruku na čelo.

Ten se právě se zasténáním probral, jak k němu mohl čerstvý vzduch. Pomalu otevřel jedno oko a zadíval se na monsignora. "Dal... Dal jsem ti si hodně práce, že?" zašeptal pak s provinilým úsměvem. "Kde to vůbec jsme? A kolik je hodin...?" Ještě pořád nebyl schopen se pohnout, tak moc unavený se cítil.

"Jsou čtyři ráno a už jsme skoro na pobřeží." Enrico ho pohladil po tváři. "Nemáš žízeň?"

"Ne, ani ne..." zavřel oči a znovu upadl do hlubokého spánku. Ještě pár hodin a zase bude v pořádku. Schopnost regenerace mu to zaručí...

Maxwell ho pohladil po čele a pak ho políbil do vlasů. "Jen odpočívej, můj paladine," zašeptal, sám si otevřel plechovku Coly a pak si sedl znovu za volant. Alexi… vím, že se rychle zregeneruješ z kulky, kterou ti někdo vpálí do čela, ale tohle zasáhlo tvoji duší, že? Tvé srdce..Podkopali samotné základy toho co jsi chtěl, čemu jsi věřil. Neboj se, budeš v pořádku. Ale pak, zase ty asi budeš pečovat o mě. Docházejí mi síly, příteli můj.

 

Definitivně ho probralo houpání. Svět se s ním houpal... Přiložil si dlaně na čelo, sjel na obličej, ujistil se, že už je opravdu vzhůru. Váhavě se tedy rozhlédl kolem sebe. Nepřipomínalo to nic, co až doposud znal. Ležel na široké posteli a všechno se s ním houpalo. Až po chvíli mu došlo, že je na lodi. Pomalu se nadzdvihl na lokti a zjistil, že venku je už zase tma. Vrzly dveře a dovnitř nakoukl Enrico. Alex se usmál.

"Jak ti je?" zeptal se tiše a sedl si k němu na postel. "V pořádku?"

"Ano. Už ano..." vzal ho za ruku a přitiskl si ji k tváři. "Jak dlouho už tady jsem?" zeptal se pak tiše a díval se na něj.

"Na lodi jsme pár hodin. Kapitánovi jsem zaplatil, tak by nás neměl obtěžovat a ty můžeš spát."

"Ne, už jsem spal dost," uchopil i jeho druhou ruku a obě držel, jako kdysi insignie ve Svatopetrské bazilice... Nejvzácnější na světě. "Pojď ke mně Enrico," zašeptal potom a smutně se usmál. Ještě pořád nemohl věřit, že je živý... Že tu s ním sedí a nic mu není.

"Dobře," zašeptal Enrico a lehl si k němu. "Bál jsem se o tebe a promiň, nemohl jsem tě opustit."

Nahnul se nad něj a pomalu přejížděl konečky prstů jeho tvář. "Jsi živý," šeptal si pro sebe. "Tak nádherně živý... Bože, nemohu tomu uvěřit..." Náhle se nad něj sklonil a prudce ho políbil. "Nemůžu tomu věřit... Já," další prudký polibek. "Já... Musím se přesvědčit, že... Se mi nezdáš!" ještě jeden prudký polibek, plný touhy, lásky... Všech citů, které si uvědomil, za ty nekonečné hodiny v Mariettiho zajetí. Probíral se jeho vlasy, fascinovaně přejížděl jeho obličej a nakonec ho znovu zprudka políbil. "Bůh mě zatrať Enrico," zašeptal mu nakonec do rtů. "Bůh mě zatrať..."

Enrico se zasmál a vjel mu prsty do krátkých, na ježka ostříhaných vlasů a pak se k němu ještě víc přitiskl. Rána v zádech ho bolela, ale byl tady s ním a byl šťastný. Nakonec se osmělil a rukou mu sjel na hruď, kterou měl starší muž nahou a jemně ho začal hladit. Byl tady. A byl s ním... A držel ho. To bylo to nejhezčí, co si mohl přát.

Odtáhl jeho prsty od své kůže a pokryl je drobnými polibky. Cítil jeho ruce ve svých vlasech a bylo mu... Nádherně. Jako by znovu slyšel zpívat ten andělský chór, který má jen jeden hlas. Jeho hlas... "Bůh mě zatrať Enrico, ale já tě miluji," vydechl nakonec a přivinul ho k sobě, tak jak jen mu to jeho zranění dovolovalo. "Miluji," opakoval potom zasněně a políbil ho do vlasů.

"Můj paladine," zašeptal Enrico a položil si hlavu na jeho rameno. "Můj krásný paladine… můj rytíři. Pro tebe bych se vrátil kamkoliv."

"Ale víš, že jsi mě neposlechl," pohladil ho po zádech a nakonec ruku nechal v jeho vlasech.

"Nemohl jsem tě tam nechat. To bych nepřežil..."

"Děkuji," políbil ho znovu na rty. "Ale protože jsi mě neposlechl," usmál se lišácky. "Svléknout Enrico," pošeptal mu pak do ucha.

"Svléknout? He!" Enrico se zarazil a pak vstal a sundal si lehkou košili, pod kterou byl stále obvaz. "Stačí?"

"No jistě, že ano," položil mu ruce na ramena a sjel na obvaz. "Předpokládám, že do nemocnice jsi nešel, nebo snad ano? Takže tě určitě nikdo nezkontroloval, ani nepřevázal..." políbil ho na nos a posadil se.

"Neměl jsem čas..." přiznal se kajícně monsignor

"Tak to budu muset udělat teď, já sám," přes rty mu kmitnul úsměv, když se pomalu zdvihal. "Lékárničku máme kde?" ohlédl se ještě.

"Tam na stole..."zamumlal Enrico a zachumlal se mezitím do deky.

K posteli se vrátil s malou krabičkou, která už jim jednou prokázala neocenitelné služby. Doufal ale, že k tak extrémní situaci teď už nedojde. Jemně se ho dotkl na rameni a pak odtáhnul přikrývku stranou. "Enrico, snad se nestydíš?" poškádlil ho.

Enrico nic neřekl, jen se víc schoulil a zatápal po dece. "Jsem unavený, a je mi zima."

"Já vím, ale prohlédnout to musím. Víš sám, že se vůbec nechováš jako pacient s průstřelem hrudníku." Sklonil se k němu a opřel si bradu o jeho nahé rameno, které už nechránila přikrývka. "Bude to rychle slibuji. Já už jsem zdravý, tak ještě musíme vyléčit tebe..." usmál se trochu.

"Ano, ale už budu odpočívat... pod tvým dohledem."

"Velice přísným," nesmlouvavě z něj deku stáhnul a vyndal z lékárničky nůžky. Dvěma šikovnými pohyby z něj sundal obvaz a odhalil tak částečně zatáhnutou ránu. "Vypadá to moc dobře," konstatoval s uspokojením. Opatrně znovu jizvu vydezinfikoval a nechal chvilku větrat. Stehy... Ty z něj bude tahat tak za čtrnáct dní nejdříve. Nebudou zbytečně riskovat.

"Víš, už to skoro nebolí…"

"To je taky moc dobře," uklidil starý obvaz i dezinfekci. Pak si sedl vedle něj a jen se na něj díval. Jen to. Nic víc.

Enrico zatápal po dece a pomalu se zase do ní zavrtal. Byl z toho všeho unavený a potřeboval si oddechnout. A teď a tady byl dobrý čas.

"Počkej, ty zbrklíku," zarazil ho Anderson. "Ještě ti to musím zavázat..." Ač nerad, že mu musí oddalovat kýžený odpočinek, z něj deku znovu stáhnul a opatrně se prstem dotknul jizvy. "Hned to bude," zašeptal a sáhnul pro obvaz.

"Je nekřesťanské, nenechat spát bližní své," zamumlal Enrico.

"Já vím, otče. A kaji se proto..." rychle ho obvázal a pak znovu pečlivě přikryl až pod bradu. Nakonec se nad něj sklonil. "Krásnou dobrou noc, Enrico..." zašeptal a políbil ho. Na rty.

"Dobrou noc, Alexi."

Chvilku ho pozoroval jak spí a pak potichu vyšel z kajuty a zamířil na palubu. Nikde nebylo ani živáčka za což byl vděčný. Asi to Enrica taky stálo dost mastnou sumu... Pomalu došel až k zábradlí na zádi a pohodlně se o něj opřel. Nic moc nebylo vidět, ale už jen šumění té nekonečné masy vody, které se říkalo moře bylo úchvatné. A taky nesmírně uklidňující.

Protože ještě pořád, hluboko v něm zůstával zakořeněný ten pocit hrůzy a děsu, když mu Marietti ukázal ten kříž a tvrdil, že je Enricův. Že Enrico je mrtvý... A on měl pocit, že ho právě roztrhl na kusy. Enrico mrtvý. Ta slova mu rezonovala v hlavě ještě dlouho, co monsignor odešel... A on pochybuje, že zbavit se jich, bude tak snadné, jako se zotavit z fyzické bolesti.

Rychle se vrátil zpátky do kajuty a znovu se posadil na kraj postele. Nakonec pohladil Enrica po plavých vlasech. A usmál se. Spi. Spi ty můj andílku. Možná jsi mě nazval andělem strážným, ale jsi to ty, kdo mě chrání... Přede všemi.

Po chvíli prostě neodolal a vklouzl pod přikrývku vedle něj. Potichu, opatrně, aby ho nevzbudil. Přitiskl rty k jeho nahému rameni a pak zavřel oči. Dobrou noc, Enrico. Ted už budeme mít chvilku klidu... Popaměti kolem něj ovinul ruku a usnul s nosem zabořeným do jeho vlasů.

Enrico se k němu v noci přitiskl a když se o několik hodin později vzbudil, zjistil, že ho svírá rukama kolem krku a tiskne se k němu celým tělem.

Alexandr jen něco ze spánku zamumlal a přitáhl si ho ještě blíž, pokud to bylo vůbec možné. Už dlouho se necítil tak klidný, vyrovnaný... Milovaný a v bezpečí. Převrátil se na bok, ale svého monsignora nepustil.

Enrico jen tiše vzdechl a pak ho políbil na pootevřené rty. Cítil jak v něm ta blízkost probouzí smyslnou touhu. Touhu po svém příteli. A i když mu to připadlo podivné a i když byl zraněný, přesto mu jeho fantazie kreslila obrazy, kterých by se jako kněz měl vyvarovat.

Znovu stojí v té kobce a znovu a znovu mu Marietti ukazuje ten kříž. Monsignor Maxwell zemřel... Bože ne! To ne! To není pravda! To nesmí být pravda! Monsignor je mrtvý. Enrico je mrtvý... Oni ho zabili! Pane, to ne! To přece ne! S trhnutím se probral a cítil, jak mu po zádech stéká ledový pot... A jak v náručí svírá štíhlé tělo se zlatými vlasy. "Enrico," zamumlal trochu roztřeseně. "Enrico..." přitiskl se k němu a zprudka ho políbil.

"Alex…" Enrico nestihl opovědět, protože ho jeho paladin znova políbil. Nebránil se. Naopak polibek opětoval. Jako by se mu splnil sen. Sen o tom, že může milovat.

"Jsi živý, živý," mumlal Anderson téměř náměsíčně a pomalu klouzal dlaní po jeho zpola nahém těle. Ten sen mu zase připomenul všechnu hrůznost toho, že by o něj opravdu přišel. Dotýkal se ho jemně, ale přece naléhavě, aby se ujistil, že už je opravdu vzhůru. Že se mu nic nezdá...

"Jsem, neboj se už," usmál se Enrico a pohladil ho po tváři pokryté více než týdenním strništěm.

Znovu se k němu přitiskl a zvedl ho jemně za bradu. "Já vím," zašeptal nakonec a přejel mu přes rty jazykem, jako mu to ukázal. Pak ho znovu políbil.

Enrico už to nevydržel a tiše zasténal. "Alexandře, prosím..."

"Ano?" zašeptal zmateně.

"Já," přitiskl se k němu a políbil ho. "Omlouvám se.." znova polibek. "ale... já vím, že bych neměl, ale.." opět polibek, tentokrát hlubší. "Vzrušuješ mě," zašeptal téměř plaše.

Cítil, že rudne až ke kořínkům vlasů. Tady se totiž pouštěl na velice, velice neznámý led... A to se jeden necítí moc dobře. "Vzrušuji?" odpověděl nakonec nesměle a tušil, že se mu červeň šíří až někam ke klínu. "Enrico... Ale vždyť já... Já ani nevím... Jak na to," vydechl ještě nešťastně.

"Já... já taky moc ne," zasmál se najednou Enrico a položil mu hlavu na hruď. "Není to směšné?"

"Je," zasmál se tiše. Hladil ho ve vlasech, sklouzával na páteř a usmíval se. Bylo mu dobře. Příjemně teplo a... Jakoby mohl cítit tu jiskru, která byla v každém doteku, v každém pohledu. Zatoužil po tom, poznat ho. Jinak než doposud. A poznat jaké to je - mít někoho v náručí.

"Ale vím, že… tě miluji, Alexi."

Přitiskl se k němu a jemně ho pohladil. "Já tebe taky... A jen se hrozím toho, že jsem si to uvědomil teprve ve chvíli, kdy jsem o tebe mohl přijít."

"Nepřišel jsi. A to je hlavní."

"Ano. To je hlavní," zašeptal a znovu se jemně dotknul jeho rtů. "Miluji tě Enrico..." Další polibek.

Enrico zavřel oči a spokojeně vydechl. Pak se osmělil a rukou se dotkl jeho zad a pomalu pohladil jemnou pokožku. Jsem v nebi, napadlo ho.

Cítil jeho ruku, jak pomalu přejíždí po jeho napnutých svalech a už věděl, proč kočky předou, když je někdo drbe. Štěstím. A ten dotyk, nevinný a něžný navíc způsobil, že opravdu zatoužil mít ho v náručí. Dotýkat se ho... Milovat se s ním.

Enrico druhou rukou vklouzl mezi ně a pohladil ho po hrudi. "Jak se cítíš?" zašeptal a políbil ho na bradu.

"Nádherně," vydechl a polibek mu vrátil do důlku klíční kosti. "Enrico... myslel jsi to vážně... že... že tě vzrušuji?"

"Ano..." Enrico sklopil oči. "Jednu dobu jsem s tím měl takové problémy, že jsem se bál, že to poznáš... a budeš to považovat za nevhodné."

"Chodil jsem kolem tebe se zavřenýma očima," zašeptal Anderson a znovu ho políbil, tentokrát na krk a rty jel vzhůru.

"Měl jsem štěstí, že jsi to nepoznal. Ani ty, ani nikdo jiný." Sklouzl rukou na hruď a jemně prsty hladil pravou bradavku. Pak se sklonil a políbil ho na krk a pak si ho přitáhl blíž a jemně políbil na místo, kde pod kůží pulsovala tepna.

"Jenže teď to vím," zašeptal a zároveň napůl tiše zasténal. Jako kněz byl zvyklý potlačovat všechny potřeby tohohle druhu. A cítil, že jeho tělo je doslova vyhladovělé po tom, co mu celý život odpíral. I ten dotyk, i když už ne tak nevinný, v něm rozžehnul doutnající plamínky touhy.

"Hm, a to je dobře," řekl Enrico a pak po tepně něžně přejel jazykem. Přitom ho pořád hladil po zádech a druhou rukou mu opatrně vjel do krátkých vlasů.

"Ale ještě stále nevím, jak na to," zašeptal s jiskřičkami smíchu v očích a přitáhl si jeho dlaně k ústům. "Budu tě objevovat, Enrico... Kousek po kousku... Jako nádhernou, neprobádanou zemi," pomalu sjel dlaní po jeho nahé hrudi až do míst, kde se kůže ztrácela pod obvazem.

"Tak to by chtělo příručku, nebo kompas," zasmál se Enrico a pak si přitáhl jednu jeho paži a políbil mu ruku. Prst po prstu a pak něžný polibek do dlaně

"Budu se řídit tvým hlasem," zašeptal a vychutnával si jeho rty na své dlani. "Bůh mě zatrať, Enrico," vydechl šťastně, "ale chci tě objevit. Chci se s tebou milovat... a chci být milován..." usmál se.

"Já také," zašeptal Enrico a znovu ho políbil do dlaně. Pak se trochu posunul a políbil ho na hruď a opatrně, něžně se dotkl rty prsních bradavek. Jednu vzal do rtů, trochu vsál a pak lehce stiskl zuby a znova políbil. S druhou si mezitím hrál prsty.

Zabořil mu prsty do vlasů a jen tiše zasténal. Jeho tělo si pomalu začínalo dělat co chtělo. A on moc dobře věděl, co chce. Jediné. Enrica... Když ho jemně kousnul, udělaly se mu mžitky před očima téměř bolestnou rozkoší, která se v něm přelévala ze strany na stranu. Ležel na zádech, Enrico na něm, a měl pocit, že se vznáší.

Enrico se usmál, když slyšel to zasténání a pokračoval v jemném mapování těla, které nikdo předtím nepolaskal. A které pod jeho dotyky tálo jako z cukru. Miloval ten pocit moci, který mu dávala jeho pozice monsignora a i teď a tady se mu líbilo ovládat. I když, když si představil, že by tady ležel na zádech a Alex by mu jednou rukou držel ruce nad hlavou a druhou by ho laskal... a v pravidelných přírazech do něj vstupoval, zasténal rozkoší.

Skoro neslyšitelné zasténání, které nevyšlo z jeho úst… S námahou se zdvihl na lokti, když Enrico posunoval svou plavou hlavu s horkými rty níž a níž... "Monsignore, ale tohle je hřích," téměř zapředl, když ho políbil na pevné břicho. Mladší muž k němu zdvihl tázavý pohled a pak se natáhl, aby ho mohl políbit na rty. Anderson trochu uhnul. Ale v očích mu hořelo cosi, co tam ještě nikdo, nikdy neviděl...

"Pak mi dáte rozhřešení," zapředl monsignor a rukou se téměř něžně dotkl spony od opasku.

"Jak rád," zvrátil hlavu nazad a složil se zpátky do přikrývek. To co s ním Enricovy doteky prováděly bylo něco tak nepopsatelného, že mu bylo srdečně jedno, jestli hřeší, nebo ne. "Prosím," zašeptal. "Prosím, pokračuj..."

Ani nevěděl, kdy mu Enrico rozepjal kalhoty a svlékl je. A pak mu jemná dlaň, která ho před chvílí vískala ve vlasech, vklouzla za trenýrky a přejemně se dotkla jeho mužství.

Prudce se vymrštil do sedu a přitáhl si jeho hlavu ke své. "Enrico," vydechl jen a hladově se zmocnil jeho rtů. Sál, líbal, něžně kousal, hladil, vyzkoušel všechno, co mu ukázal a věděl, že to rozhodně nestačí. Že chce víc... A víc... A Enricova ruka, která pořád zůstávala, tam kde byla, ho jenom doháněla k větší a větší touze.

A Enrico ho dál hladil a laskal. Dál a pořád s větší intenzitou až muž skoro ztrácel vědomí...

"Dost!" zašeptal mu udýchaně do rtů a posunul se kousek dál od něj. "Dost! Nebo..." znovu trochu zčervenal, ale pak uchopil jeho ruku a táhl ji dozadu. Pomalu, jemným, skoro až něžným násilím ho donutil, aby si lehnul. "Chci, aby to byla dlouhá noc," sehnul se nad ním, až bolestně vzrušený.

"Je den, před chvílí svítalo," zasmál se Enrico, ale pak zmlkl, když spatřil výraz jeho očí.

"Tady je ještě noc," zašeptal chraptivě a sklonil se nad ním. Věděl, co se mu zračí v pohledu - neskutečná touha... Sklonil se nad ním. "Slíbil jsem ti, že tě budu objevovat, ne?" trochu se usmál a vtiskl mu polibek, kamsi mezi krk a rameno. "A milovat tě..."

"A…ano," vydechl Enrico a přivřel oči. Bude to jak si vysnil? ptal se v duchu, ale pak přestal. Tohle bude lepší. Tamto byly sny, tohle je skutečnost.

Alexandr se ukázal jako velice pohotový. Nedostatek zkušeností nahradil učenlivostí...

Pomalu se vrátil k jeho rtům a ještě jednou je důkladně prozkoumal. Chuť Enricových polibků si totiž okamžitě zamiloval a chtěl si ji vychutnávat co nejčastěji a co nejdéle. Ale nakonec pokračoval polibky zpátky na krk a pak ještě níž až na ramena a hruď. Cítil, jak se monsignor jemně chvěje a musel se chtíc, nechtíc usmát.

"Alexi," zašeptal Enrico a zavřel oči. Tohle bylo nádherné, ale on tušil, že potřebuje víc. Musí mít víc.

Vychutnával si, že se mu teď absolutně odevzdal a nechal ho dělat si co chce. A on moc dobře věděl, co chce udělat. I když byl kněz, přece jen jakés takés podvědomí o tomhle všem měl. Na cestách se člověk dozví ledascos.

"Hm, ano?" broukl a jazykem pohladil jeho bradavku, která téměř hned ztvrdla. Začal si s ní pohrávat rty, chytil ho za ruce a pevně si propletl jeho prsty se svými.

"Pokračuj, prosím…" Enrico lapal po dechu a cítil jak mu stále víc ohnivých hadů v jeho těle směřuje do podbřišku. Chtěl, aby si ho vzal... aby ho pomiloval, aby se ho dotkl.

A Alexandr mu tohle všechno nevědomky plnil. Dotýkal se ho... Miloval ho... Bral si ústy stále víc a víc z jeho sametového těla.

Rty se přesunul na druhou bradavku a chvilku se u ní zdržel. Právě natolik, aby Enrico tiše úpěl pod jeho polibky. Potom jazykem kreslil na jeho hrudi nejrůznější obrazce, slova a přitom postupoval stále níž a níž.

"Alexi," Enrico nebyl schopen se zvednou a tak jen zajel rukou do těch nepoddajných vlasů a začal je cuchat.

"Hm... To je moc příjemné," zavrněl Alex a lehce ho kousnul. Jemně, malinko a pak zarudlé místečko vášnivě políbil.

Enrico tiše syknul. "Alexi, prosím… vííc."

"Víc čeho?" zeptal se uličnicky a vzal do zubů lem jeho džín. Lehce za ně zatahal, jakoby ho chtěl svléknout a pak začal polibky zasypávat jeho břicho v těch místech, kde jeho přitažlivá linie mizela za okrajem látky. "Čeho víc... Pověz, Enrico."

"Prostě pokračuj," zavyl tiše Enrico. Víc ani nebyl schopen. Zdálo se že se jeho paladin učí zatraceně rychle

Položil mu ruce na hruď, aby následovaly tutéž pouť, jako rty. Když se dostal k lemu džín, jen jemně zašmátral ukazováčkem pod ně a hned zase ucuknul. Enrico se napjal. Alexandr ho zase poškádlil a pak konečně rozepjal knoflík a sjel zipem dolů. Pomalu mu je stáhnul a uvelebil se pohodlně mezi jeho nohama. Dlaně mu položil na chvějící se stehna, jel vzhůru až se zastavil na okraji trenýrek.

"Pok..." polknutí na prázdno. "Pokračuj, prosííím!"

Políbil ho těsně pod pupík a mučivě pomalu ho konečně svléknul. "Jsi vzrušený," poznamenal pak neúčastněným hlasem, jakoby se ho to celé netýkalo. Ale oči ho prozradily. Protože v těch hořela touha.

"Do čert... jo... jenže neznám nikoho, kdo by z tebe nebyl..."

"Takže já jsem idol všech," krátce se zasmál a pak mu škádlivě dýchl na klín, ted tak citlivý, až to skoro bolelo. Něžně ho začal líbat na vnitřní stranu stehen, boky, třísla, jen se vyhýbal jeho údu, který téměř prosil, aby se ho dotkl.

"Ne, můj," zasténal Enrico a pokusil se si sednout. Nepovedlo se a on se znova zřítil do peřin.

"Lež hlupáčku, ať si ještě neublížíš," pohladil ho jemně po bříšku.

"Budu," vydechl Enrico a dál ho sledoval zpoza přivřených víček.

Usmál se a konečně ho přestal trápit. A přitom si pomyslel, jak bylo užitečné nespat, když si to všichni kolem mysleli a přestali si dávat pozor na pusu.

Znovu ho letmo políbil na stehna a položil mu znovu dlaně na boky. A pak ho konečně vtáhl do sebe.

Enrico zasténal nahlas a trochu se nadzvedl na loktech. "Ne..." zašeptal. Tomu nemohl uvěřit. To bylo… "Úžasné.."

Něžně se ho dotkl dlaní na břiše a začal s ní krouživě pohybovat nahoru dolů. Přitom ho jemně ochutnával ústy a dál pokračoval v té vzrušující a objevné pouti po jeho těle. Pomalu pomaličku si vychutnával každý polibek, kterým se ho mohl dotknout, každý sten, který mu unikl. S rozkoší si s ním pohrával a měl téměř dětskou radost, když se Enrico pod jeho doteky napínal, chvěl... Svíjel a žádal stále víc.

Enrico se nemohl nabažit těch pocitů, že se ho dotýká někdo jiný. Někdo koho miluje. Někdo o kom tak dávno snil. Ale bylo to tak a on cítil, jak se jeho tělo chvěje stále víc a ruce ho už neunesly a oči za víčky se pomalu protáčely. "Bože..mů....j...Alexi!"

Pomalu ho vedl k vrcholu, ale pozvolna ubíral na tempu. Nakonec se docela stáhnul a usmál se na něj. "Ano, monsignore? Já vás poslouchám, přál jste si něco?" zeptal se formálně, tím nejstrojenějším hlasem, jakého byl schopen. A přitom stěží ovládal své vlastní vzrušení.

"Proč mě mučíš," zašeptal monsignor. "Já… prosím tě, dokonči to... prosím tě... prosím."

"Řekni to ještě jednou..." usmál se zasněně a položil si hlavu na jeho břicho. I když ho stále nepřestával hladit. "Prosím, řekni to znovu..."

"Prosím Alexi...."

"Miluji, když vyslovuješ mé jméno..." zašeptal a sklouznul z něj dolů. Pak jeho prsty jeho ruky s mírnými rozpaky opatrně pohladily jeho otvor. Nebyl si jist, jestli to dělá správně. "Je... Je... je to ono...?" zeptal se nakonec tichounce a dál ho něžně hladil.

"A-ano, je... Je, Alexandře..."

"A jsi si jistý... že to... opravdu chceš?" zeptal se ještě jednou a první z jeho prstů nesmírně jemně proklouzl dovnitř.

"Ano."

Vklouzl do něj i druhým prstem a prudce zatoužil být uvnitř něj. Nechat se objímat jeho teplem... Sklonil se k jeho rtům a něžně ho políbil. "Mám strach, Enrico," zašeptal nakonec. "Mám strach, abych ti neublížil..." znovu ho něžně políbil a začal s prsty pohybovat.

"Neublížíš mi, neboj se… ty ne."

"Dobře," ještě jednou ho políbil a vnikl do něj ještě třetím prstem. Snažil se ho co nejvíc připravit... aby ho to bolelo co nejméně. Druhou rukou si poněkud nešikovně, ale rychle sundal trenýrky a pak mu něžně roztáhl nohy od sebe. Pak se na něj překulil a opřel se do rukou, aby jeho poraněný hrudník nemusel snášet jeho váhu. Ještě chvilku vyčkával, váhal, ale touha splynout s ním byla silnější... Mírně poklesl v loktech a pomalu do něj začal pronikat.

Maxwell zvrátil hlavu a unikl mu tichý sten. Ale když ucítil jemný polibek a pak další a další, pomalu se uklidňoval a nakonec, když v něm byl celý jen chvíli zhluboka oddechoval. Potom natáhl ruku a pohladil ho po tváři. "Alexi... miluji tě."

"Já tebe taky..." zprudka ho políbil a udělal jeden neopatrný pohyb.

Maxwell sykl a zaryl prsty do prostěradla. Ale pak se uvolnil a znova ho pohladil. "To bude dobré."

"Omlouvám se," vyjekl Alex roztřeseně. "Omlouvám se," sklonil se k němu a políbil ho do vlasů. "Odpusť Enrico... Odpusť mi to..."

"Nezlobím se, jen… dej mi chvilku…"

"Cokoliv budeš chtít," zašeptal zmámeně a přestal se hýbat. Jediné čeho se odvážil bylo jemně se dotýkat rty jeho tváře, vlasů, rtů...

Maxwell si chvíli vychutnával jeho doteky  a pak se pokusil lehce pohnout a tentokrát vykřikl slastí. "Už... Alexandře... prosím!"

Vyhověl jeho žalostnému naléhání a začal se pohybovat. Nejprve pomalu, potom rychleji a milování se postupně stávalo divočejším a divočejším. Enrico ho v jedné chvíli uchopil za boky a pokusil se trochu usměrnit, ale Alexandr sevřel obě jeho zápěstí v polštářích a nahnul se nad něj. "Zlobíš mě..." zašeptal a hlas mu lehce podbarvovala vášeň přebíjená touhou. Na pár chvil ustal v pohybu úplně. Chtěl vědět, co Enrico na to. Ale přitom ho stále držel uvězněného v sevření svých rukou.

Enrico ležel v přikrývkách, nohy obemknuté kolem jeho boků, opatrně spustil a ztěžka oddechoval. Jen se na Alexandra díval a pak se pokusil pohnout. Ale větší muž mu to nedovolil. Zavřel oči a před nimi se mu objevila jeho oblíbená představa i to jak pokračovala. "Prosím, Alexi... pokračuj.. prosím.." znova se prohnul, jak jen mu to sevření a zranění dovolovalo.

"Copak bys rád?" předstíral, že jeho naříkání neslyší a přejížděl svými rty jeho tvář. "Copak by můj malý monsignor rád?" zopakoval a pomaloučku polehoučku se znovu zhoupnul v bocích.

"Prosím... pomiluj mě..." zasténal monsignor.

Pomalu se začal znovu pohybovat, ale přitom se potutelně usmíval a stále předstíral, že neslyší. "Co prosím? Špatně jsem ti rozuměl..." Enrico se pod ním vzepjal a trochu neúspěšně zabojoval s jeho sevřením. Alex se jen zasmál a tiše zasténal, jak ho svíralo teplo jeho těla.

"K čertu, Alexi..." Monsignor zasténal. "Ošu…" slovo zaniklo v polibku. "…mě..." vydechl pak Maxwell.

"Taková neslušná slova, z tak krásných rtů," poškádlil ho Anderson, ale sám cítil, že už se dlouho ovládat nedokáže. Téměř brutálně Enrica políbil a znovu se začal pohybovat rychleji a rychleji. Jednu chvíli si na něj skoro lehnul a pak se převrátil tak, že na něm Enrico seděl. Chytil obě jeho zápěstí do své ruky a sevřel mu je za zády. Líbilo se mu ovládat ho. I když byl pořád něžný... Enrico trochu vyjekl, když náhle změnili pozici.

Enrico zaklonil hlavu jak cítil blížící se orgasmus, stále častěji ztrácel schopnost vidět a panenky v očích se mu protáčely. A potom... potom viděl jen světlo... zaslechl jen Alexovo, otevři oči a stěží ho poslechl. Ale otevřel je... ve stejné chvíli, kdy se pro něj otevřel ráj na zemi.

"Otevři oči," zašeptal mu do rtů a vzápětí zasténal, jak s ním prudkost milování zmítala ze strany na stranu. Ve svalech mu škubalo v hlavě měl podivné, mlhavě šťastné prázdno... Jeho pohled se střetl s tím Enricovým. Dvoje oči, potemnělé vášní i láskou. "Mi..." vykřikl Alexandr a najedou ho zaplavila neuvěřitelně silná vlna vyvrcholení. Prohnul se v orgastické křeči a pozpátku spadl zpátky do přikrývek. Jeho tělo se naposledy prudce napjalo a ještě prudčeji uvolnilo. A jemu se málem zatmělo před očima.

"Alexi," vydechl Enrico a opřel se o něj. Byl úplně vyčerpaný. Sevření kolem jeho zápěstí povolilo a on se s potěšeným vydechnutím zhroutil na Alexandrovu hruď. "Alexi..."

Zaslechl jeho hlas a podvědomě ho přitiskl k sobě. Jemně, aby mu neublížil... A pak první co mu přišlo na mysl... "Promiň, byl jsem hrubý," vydechl omluvně a zlehka ho políbil na nos.

"Byl jsi… bylo to… to nejkrásnější co jsem v životě zažil."

"Děkuji," sevřel ho kolem pasu a přál si v něm zůstat ještě chvíli. Jenom malou chvíli cítit jeho blízkost i lásku. "A přitom to bylo poprvé," zašeptal pak ještě zcela mimo mísu a rozesmál se. Nakonec ho ještě prudce políbil. "I pro mě to byl nejkrásnější zážitek. Děkuji ti..."

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Profesor, 12. 7. 2009 12:41)

Tedy. Místy jsem skoro nedýchala. Opravdu žhavé...

*w*

(E..., 1. 5. 2008 18:15)

tak a mě nezbejvá, než souhlasit...no a možná se tak trochu přiznat. včera mě to dostalo tak moc, že sem nebyla schopná napsat komentář...dokonalost sama ^^

...

(Sayuri, 10. 3. 2008 15:21)

Je to moc krásný. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu :-)

......

(teressa, 6. 3. 2008 19:20)

hmmmmmmm keiro tak to sme dve co skoro zinfarktovali....bolo to fakt krasne ...dufam ze bude coskoro pokracko

*hoří?*

(Keiro, 5. 3. 2008 13:41)

Teda v první řadě jsem měla druhý infarkt za jeden den! Jako Enrico, že je mrtvý? Ani náhodou. To mi nemůžete dělat, bo skončím v nemocnici.

V druhé řadě. Divím se, že jste nezapálili jak tu loď tak hlavně stránky. Takhle žhavý... To se ani nedá popsat slovy. Fakt hezký a na to, že je Enrico kněz mě docela překvapil jeho slovník. :) I když ono u Alexandra mě taky překvapilo ledascos.

Každopádně to bylo perfektní a já musím opět poděkovat za věnování. *opět slzí dojetím* Když mě nedostanete do nemocnice, tak do ústavu pro duševně choré, protože furt bulím.

Takže šup, šup další dílek ať mám co číst.

Bylo dobře

(Kat, 4. 3. 2008 17:16)

že jsem to nečetla včera. Takhle jsme si to stonásobně vychutnala. Božíčku to byla žhavá sopka na té lodi. Vzrušující, Dokonalé. Tedy mám v hlavě vymeteno a nevím co napsat. Musím si odpočinout.

Začnu touto větou: Budu tě objevovat, Enrico... Kousek po kousku... Jako nádhernou, neprobádanou zemi," děvčata to je větička na které moje smysly si popásly - smlsly. To jak zní jako tóny harfy. Úplně mně pohltila a dostala a zbytek vět po ní byly nádherným objevováním jich dvou.
Pokarčuji dál a jsme na začátku. Napětí, strach a vyvrcholení*nemylsím jejich* v nádherném osvobuzujícím kousku monsignora. Docela už jsem si myslela, že fakt je po smrti, ale to yb nebylo ono. věrohodné. Útěk a nakonec něžné i vášnivé milování.
Prostě dokonalý zážitek ze čtení. Co víc dodat. Dál a a dál skládejte slovíčka k sobě, aby vzniklo opět další úchvatné malé dílko.
Děkuji za čas a za napsaní