Jdi na obsah Jdi na menu
 


V zemi Odysseově

16. 3. 2008
o

Obrazek

V  zemi Odysseově

Pro Milwu s díky za obrázek, pro Kat, Keiro a další co je mají rádi…

Řecko, Athény

 

Posunul si tmavé brýle vzhůru a pečlivě se zadíval na muže, který stál na protějším konci ulice. Vypadalo to, že někoho vyhlíží. Pořád se otáčel dokola, netrpělivě si poklepával na hodinky a co chvíli podupával nohou o zem. A taky se bránil „péči“ místních dam, které kolem něj kroužily, jako vosy kolem koláče.

Alexandr Anderson se usmál. Nechat Enrica Maxwella pět minut samotného, to tam rovnou mohl nechat… Magnet. Ještě že ty dámy nevědí, co vím já, pomyslel si potom s úsměvem.

Na to, že se od něj tak vehementně odloučil a trval na tom, že si musí něco zařídit v bance, a on aby sehnal ubytování, tak se teď zrovna šťastně netváří.

Rozhodl se, že ho vysvobodí.

„Enrico! Enrico!“ zahalekal přes ulici a zamával na něj.

„Alexi!“ Enrico se usmál a skoro se k němu rozběhl Byl tak rád, že ho vidí. „Alexi!“

"No to je radosti, monsignore," rozevřel náruč. "Snad jste se nebál, že vás unesou? Bát bych se měl spíš já, že s nimi půjdete dobrovolně. Tvářili se, že o vás budou pečovat do konce života..." tiše se zasmál a políbil ho do vlasů.

"Ne, jen… poněkud mě ti zaskočilo… a tady nejsem kněz, tak si to pamatujte, prosím, otče Alexandře," usmál se Enrico a políbil ho.

"No, spíš mi říkej bratře..." mroukl Alexandr a trochu se odtáhnul. "Nebo můžeš zkusit bráško..."

"To je mírně zvrhlé..."

"Bohužel je tomu tak," zahovořil měkce a nabídl mu rámě. A pak to vyplynulo na povrch. "Hotel, aby tak nějak vyhovoval nám oběma tu je... Je příjemný... Je levný... Má moc milou majitelku... A jedno pravidlo, nejspíš ještě z dob Aristotela. I když nevím nevím... Zkrátka dejme tomu, že..."

"Jaké pravidlo?" podivil se Enrico

"Že na pokojích spolu smí bydlet jen rodinní příslušníci," zamračil se Alexandr. "Ptal jsem se majitelky, jak to, že takhle ujeté pravidlo jsem ještě jaktěživ neviděl, ani neslyšel, a že jsem toho viděl a slyšel dost, a ona se málem urazila! Prý je to tradice a basta! Mentalitu Řeků, asi nikdy nepochopím..." povzdechl si nakonec.

"No dobře, tak za koho jsi mě prohlásil? Mladšího nezvedeného bratra? Hm, nevlastního? Nebo hřích mládí?"

"Za bratra, zvedeného, mnohem vzornějšího... Velice vzorného chlapce, který byl v semináři a tak dále a tak dále... Měl jsi vidět, jak roztála."

"Uh, takže se musím chovat zase jako kněz? Ach jo, no dobře. A máš někde můj talárek?" Enrico trochu zesmutněl.

"Ne, nemusíš se chovat jako kněz, tedy jen z části. Hlavně buď milý, slušný... Zkrátka tak okouzlující, jako vždy," usmál se Alex, ale po chvíli vytáhl, co si žádal. "Dám ti svůj," zašeptal a zatáhl ho do jedné zapadlé uličky.

"Svůj?" zeptal se tiše Enrico a v očích mu zajiskřilo. "No tak mi ho nasaď..."

Položil mu ruce na krk, zajel pod vlasy... Ale místo, aby mu talárek nasadil, ho prudce políbil. "Aspoň jeden..." zamumlal a znovu přitiskl své rty k jeho.

Maxwell se okamžitě přizpůsobil a ovinul svoje ruce kolem jeho krku.

"Enrico," zasténal mu tiše do rtů. "Vidět nás takhle majitelka toho hotelu... Letíme na dlažbu, tradice netradice..." a další hluboký, vášnivý polibek.

"Ano, poletíme na dlažbu… hm, ano… docela určitě…"

"Ale na dlažbě se tak nepohodlně spí... Věř mi, několikrát jsem to zkoušel," vjel mu prsty do vlasů a přitáhl si ho blíž.

"Já ti věřím, tak…" Enrico ucítil za zády zeď. "Alexi, neblbni."

"Blbni?" předstíral, že neslyší a znovu ho políbil. "Neblbnu dostatečně?"

"Až moc!"

"No dobře," urazil se na oko a pak mu prkenně nasadil odznak kněžství. "Prosím, hotovo."

"Alexi," Maxwell ho chytil za ruku a přitáhl si ji na břicho a pak s ní sklouzl až do rozkroku. "Podívej co se mnou děláš… A tady za bílého dne…"

"Hm," zapředl, když ucítil jak se látka kalhot napíná. "To je pro mě skoro pocta..." mrkl na něj. "Jenže milý Enrico, tady to nejde... Leda bys skočil do kašny, ta je odsud kousek," navrhl mu potom.

"Moc teplá na tohle. Pochop, snažím se zachovat si tvář kněze a pak mě tu svede takový ostřílený chlap jako ty," mrkl na něj skoro laškovně.

"Tak jsem měl říct, že jsem kněz já? Probůh Enrico, neříkej, že najde někdo, kdo mi to uvěří!" Opřel se rukama vedle jeho hlavy. "Tak co budeme dělat? Kašnu? Nebo se uklidníš sám?" v očích mu podezřele blýskalo.

"Co mi radíte, otče?" podíval s na něj Enrico zpoza přivřených očí. "Co mi radíte?"

"Kašnu," odpověděl mu s úsměvem a než se Enrico nadál, zmítal se v jeho náručí. "Alexi! Alexi počkej!" vyjekl, ale to už ho vynesl z uličky a zamířil přímo ke středu malého náměstíčka, které bylo za ní. "Ptal ses, co navrhuji," poznamenal s úsměvem od ucha k uchu a s těmi slovy ho pustil do mírně prohřáté, ale přece jen ještě pořád dost studené, vody. Jen to zašplouchalo.

"Ty! Ty! …ty!" prskal Enrico, když se v mokrých šatech hrabal z kašny. Oblečení se na něj lepilo a pod černou košilí i džínsami tak ještě lépe vynikla jeho útlá a přeci atletická postava. "Ty-! Že se nestydíš! Deset otčenášů, t…y, neznabohu!" prskal, ale přitom se usmíval.

"Jen deset?" ušklíbl se Anderson. "To jsem si dával, za to, že beru jméno Boží nadarmo. Je to lepší?" vrhl na něj tázavý pohled, ve kterém přesto hořel hříšný oheň, když se viděl jeho vyrýsované křivky. "Polez ven."

"Jo lepší! Ale neboj se! Jak říká Bible, oko za oko, drahý příteli!"

"Tím myslíš, jako co?" podal mu ruku a zapřel se, pro případ, že by ho chtěl stáhnout za ním. Enrico se nezdál, ale měl docela sílu.

"Nechme maličkých ke mě přijíti," zacitoval Enrico a konečně vylezl. „A teď do hotelu, chci se převléct."

"Tak pojď, hastrmane," zasmál se Anderson, ale pak se k němu provokativně nahnul. "I když musím uznat, že takhle vypadáš rozkošně... Člověk má chuť tě svlékat... Pomalu, důkladně.." znovu se od něj odtáhnul a trochu zrychlil krok. "Pojď, než mi nastydneš!"

"Brrr, pěkně despotické, můj milý paladine. Jen co je pravda. To je jistě za to Irsko, že? Hm, ano myslím, že ano," brblal si tiše monsignor cestou k hotelu. Ale sotva tam vešli, stal se z něj opět okouzlující kněz.

"Dobrý den, pane Andersone," pozdravila je starší, kulatá paní s milým, téměř mateřským obličejem. Hotel byl totiž spíš větší penzion. Rodinný na první pohled. "Dobrý madam," usmál se Anderson a zpoza jeho zad vykouknul zmáchaný Enrico. Majitelka, jakmile to uviděla spráskla ruce. "Otče! Co vám kdo udělal!"

Enrico byl v pokušení ukázat prstem, ale pak se ovládl, usmál se a tiše pravil. "Jen jsem pomáhal jednomu chlapci vylovit míček z kašny a byl jsem, řekněme, poněkud nešikovný. A pak mě tady můj bratr musel tahat ven… Velmi se vám omlouvám, madam, pokud vám tady zmáčím podlahu."

"Ale to je v pořádku! To se vytře! Honem běžte nahoru otče a usušte se, nebo ještě nastydnete!" vrazila Andersonovi do rukou klíč od pokoje a strkala je ke schodům. "Nechcete horký čaj? Nebo něco silnějšího pro zahřátí? Dneska je tam trochu zima..." Alex se podivil, protože jemu pětadvacet stupňů přišlo spíš jako teplo.

"Ne děkuji," Enrico se trochu usmál a pak kýchl. "Myslím, že budu v pořádku," řekl, vzal si klíč od pokoje a vyšel nahoru. Tam ze sebe s potěšením stáhl oblečení a pak zkontroloval ránu. Od dob, kdy ho střelili už uplynuly víc jak tři týdny a tak už ji ani neměl zavázanou, jen zapatlanou takovým zeleným svinstvem, co Anderson sehnal bůhví kde. Teď byla v pořádku, ale on se stejně osprchoval a znovu ji zkontroloval.

Zrovna stál před zrcadlem, tak jak ho pánbůh tvořil, když někdo zaklepal. Rychle drapnul ručník a uvázal si ho kolem boků. "Dále."

"To není fér, že už jsi hotový..." zanaříkal Anderson nešťastně a vešel do pokoje se šálkem čaje v rukou. Přešel k němu a pohladil ho po nahém rameni. "Těšil jsem se, jak ti pomohu... Na," podal mu hrníček. "To ti posílá majitelka. Nedala se odbýt, baba. Že prý určitě nastydneš a podobně."

"Díky," Enrico si od něj vzal hrnek a v tu chvíli se neposlušný ručník rozhodl využít k tomu, že mu sklouzl z boků.

"Hmmm," zaševelil Anderson měkce a neposlušná ruka sklouzla na Enricův štíhlý bok. "Ale stejně se zlobím, že jsi na mě nepočkal..."

"Já se omlouvám," řekl tiše Enrico. A pak mu naznačil rty "Zamkni!"

Cvaknul zámek a pak se Alexandr otočil. Enrico stál uprostřed pokoje, popíjel čaj s jakýmsi neidentifikovatelným alkoholem uvnitř a usmíval se. "Enrico..." vydechl Anderson, když ho tam tak viděl. "Nezapomínej, že jsme bratři..." Ale v očích mu svítila láska trochu jiného druhu, než ta bratrská.

"Já na to nezapomínám," odtušil ledově klidným hlasem Enrico.

"Vážně ne?" díval se na něj, jak má ruku ovinutou kolem pasu a vypadá... Alex polknul. K pomilování. Přešel k němu a znovu se ho jemně dotknul na rameni. "Enrico..." zašeptal a z ramene sklouznul na druhý bok. "Enrico, ty malý, chladný, divoký..." usmíval se.

"Co? Povídej mi, co jsem," usmál se Enrico

"Zákeřný, neodolatelný, něžný," pokračoval Alexandr, vzal mu šálek z rukou a přitáhl si ho blíž. "Sladký, pomilování hodný, prevít..." Políbil ho na rty. "A nekonečně vzrušující prevít..."

"Já?" povytáhl obočí Enrico, ale přitom dobře věděl, že jeho tělo už na ten dotyk reaguje. "Alexi… podívej co děláš!!"

"Hm?" trochu poklesl v kolenou a políbil ho pod klíční kost, na kůži ještě trochu vlhkou od koupele. "Co dělám?"

Enrico mu zajel prsty do vlasů a donutil ho tak ať se na něj podívá. "Tak se koukni… dolů," zašeptal  trochu zrudnul.

"Hm, drahý příteli... S tím budeme muset něco udělat... Tady už žádná kašna není... Leda bych tě strčil pod sprchu," v očích mu potěšeně zablýsklo, když ho hladil po štíhlém těle a věděl, že mu patří.

"Mučiteli! …ty Caligulo!"

"Caligulo? To snad néé," protáhl Alex a dál ho něžně hladil.

"A-ano," vydechl Enrico když se jeho tělo podvědomě vypnulo proti těm něžným rukám.

"Ale ne," zapředl Alex. Vzal ho do náručí a položil na postel. "Vážně jsi nekonečně vzrušující Enrico," zašeptal mu potom do rtů, když se nad ním skláněl.

"Prosím, Alexi… já už-už budu hodný… prosím, pomož mi…"

"Hodný? Enrico, ty jsi všechno možné, jen ne hodný... Jsi chladný, divoký prevít..." usmíval se a těšil se z toho, jak se pod jeho rukama svíjí.

"Jsem, ale ty toho využíváš. No tak… Alexi… pro-prosííím…!"

"A jsi velmi zlobivý," pohladil ho po nose, přes rty, bradu, důlek na krku až na hruď.

"Já nejsem zlobivý, jsem přeci ctnostný muž." Monsignor sepjal ruce a sklopil oči v nichž se leskl hřích.

"Enrico, Enrico, Enrico," zavrtěl hlavou Alex a pak se k tomu zbožně-hříšnému muži sklonil. "A co tvá oblíbená představa? Vždycky nakousneš, a nikdy mi ji nedopovíš..." zašeptal mu do ucha a lehce ho kousnul.

"Já… přeci… to nejde, Alexi."

"A pročpak ne?" zasmál se Anderson chraptivě. "Povídej Enrico..."

"Ne… to… já se stydím.."

"Enrico..." Anderson chvilku přemýšlel. "Dobře... Tak já si tady lehnu a zavřu oči... Představ si, že spím Enrico... A ty se chceš milovat... Povíš to aspoň mému spánku?" zadíval se mu do očí a pak si pomalu lehl vedle něho a opravdu zavřel oči. V duchu se celý chvěl nedočkavostí. Poví mu to? Kéž by ano...

Enrico se na něj zamilovaně podíval a pak začal tiše povídat. "Víš, Alexi, vždy, když jsi se vrátil z akce, z mise a stál u mě v kanceláři ošlehaný od větru a s tím svým, splněno pane, představoval jsem si jaké by to bylo, kdybych… kdybych tě pak takhle viděl ve své ložnici…“

Tělem mu proběhlo něco jako rána od elektrického proudu, ale to ho monsignor jen konejšivě hladil po silných zádech. Anderson vzdychnul a neodolal, aby mu nepoložil ruku kolem nahého pasu. Ale oči nechal stále zavřené. Stále poslouchal.

"...stát takhle před mou postelí, jen v kalhotách a volné košili, že bych viděl  pruh tvé kůže. V ruce jsi měl šátek a usmíval jsi se. A pak, řekl jsi, že jsem hřešil že jsem byl zlobivý kluk a strhnul jsi mi košili. Nedbal jsi na to, že je to značková hedvábná košile od Gucciho, že kalhoty jsou drahé, že může kdokoliv přijít. Ne, prostě jsi mi ji roztrhl… a pak sis sedl a přehnul sis mě přes koleno… já, bránil jsem se a přesto šly kalhoty k čertu a ty jsi mi pak…“

Polkl. Přehnout Enrica přes koleno? Moc svůdná představa. Roztrhnout mu košili? Bože můj... Ten kluk mě jednou přivede do pekel. Opravdu, že ano. Copak bylo dál, Enrico?, vířily mu myšlenky hlavou. Rychle, nedočkavě. Copak jsem s tebou provedl dál, ty můj malý ďáblíku?

"... nařezal jsi mi a pak jsi mě laskal. Kůži jsem měl tak citlivou, že jsem sténal a prosil o víc. A pak už jsem měl v sobě tvoje prsty a ty‘s mě laskal a přeci mi nechtěl dát to co jsem chtěl. A když jsem se chtěl pohnout, vždy jsi mě zarazil. Jen sis hrál… a dráždil mě k zbláznění. Tvou druhou ruku jsem měl mezi nohama a ty jsi mě dráždil tam. Nakonec, když už jsem to nemohl vydržet, jsi mě položil na postel a hladil tak, že jsem… vyvrcholil. A pak jsem jen ležel před tebou a ty jsi se usmíval... a než jsem stačil cokoliv udělat, zvedl si mě a zavázal mi šátkem oči..."

Přehnout přes koleno... Ale nařezat mu? Poškodit ten jeho krásný zadek? I když... Možná... Jemně... Ovšem nápad se šátkem, Anderson se malinko zavrtěl, jak mu najednou bylo horko a kalhoty se rázem staly nepohodlné. A to tu přitom jen leží, nic nedělá, jen poslouchá ten jeho nádherný andělský hlas. I když je to ve skutečnosti malý, ďábelský prevít. Přitiskl ho k sobě ještě blíž, až mohl cítit, jaké teplo z něj sálá, jak mu dýchá na krk a přitom pořád vypráví. A ten jeho hlas ho pomalu rozpaloval doběla.

"... krátce po očích následovaly ruce a ty jsi si se mnou opět hrál a já byl tvůj zajatec. Ruce za hlavou, natažený v poduškách… Podložil jsi mi bedra polštářem a roztáhl nohy. A pak jsi odněkud vyčaroval led a hrál jsi si s ním a se mnou. Jezdil jsi mi tím kouskem po kůži a bavil se. A líbal… a pak do mě na chvíli znova vsunul prsty potřené mastí a vzal mě do úst… zase jsi mě skoro dohnal k šílenství a pak… vše zmizelo a ty jsi mě konečně pomiloval… pomalu… pomaloučku… A pak, rychleji a rychleji… až k Edenu… s tebou… kdy jsem na chvíli ztratil vědomí…"

"Nemám led," zašeptal mu Anderson do vlasů.

"To ti vadí?"

"Ani ne," usmál se a vtiskl mu polibek na plné rty. "Ale musím uznat, že máš nádherné fantazie... I když mě dost překvapilo... že bych ti měl nasekat," znovu ho políbil a hladil po zádech.

"Jsem… no… víš, někdy jsem měl pocit, že si to zasloužím, za to co jsem dělal."

"Hm, Enrico..." zavrněl Anderson a pomalu ho přetočil na záda. "Možná ano, možná ne... Každopádně tohle necháme na později. Ale to že jsi byl zlobivý, to přejít jen tak nemůžu..." přehodil svou nohu přes jeho a uvěznil ho tak na místě. "Totiž představa, že se bezmocně chvěješ a sténáš, se mi velmi líbí..." políbil ho na ucho a odsud sjel na žilku na světlém hrdle.

"Ach bože… ano!" zamumlal Enrico a prohnul se.

"Boha nepros, Bůh ti nepomůže," zasmál se Alex a mazlivě přejížděl po jeho pažích.

"Já… já… vím… jen… bože, pokračuj!"

"Zavři oči, Enrico. A nehýbej se," nařídil mu tichý hlas a najedou tlak na jeho těle povolil. To se Alexandr zdvihl a na chvilku, docela malou chvilku ho opustil.

Enrico kupodivu poslechl a čekal bez hnutí.

Rychle prohrabal všechny věci, které měl v dosahu a pak se vrátil k posteli. Enrico pořád ležel s rty dychtivě pootevřenými v očekávání polibku, zavřenýma očima a vzrušený. "Nádherné..." zašeptal Alex a klekl si na postel. Dlaň položil těsně nad Enricovu hruď, ale nedotkl se ho. Jen ho neviditelně hladil, jako by na sobě měl neviditelnou deku.

Enrico tiše zasténal a kousl se do rtu. To, že cítil jen teplo, z jeho dlaně bylo úžasně vzrušující..

Přidal i druhou ruku a dělal, jako by s ní přejížděl celé jeho tělo. Od ramen, přes břicho, klín, až ke špičkám prstů. Vypadal skoro jako nějaký starověký léčitel... Najednou se jeho dlaně znovu dotkly jeho paží a lehce je přejely, od ramen až zápěstí. "Jsi sladký, Enrico," usmál se skoro pro sebe a sevřel mu ruce v pevném stisku.

"Alexi," vydechl Enrico a otevřel oči. Vzápětí se skoro ztratil v těch zelených očích. "Alexi..."

"Ano?" s použitím trochy síly mu je natáhl za hlavu a sevřel ve své jedné. "Já tě poslouchám," sklonil se až těsně k jeho rtům.

"Co bude dál?"

"Všechno, co si jen budeš přát, můj malý hříšný monsignore," usmál se a připoutal ho k pelesti postele. Něčím velmi jemným, co ale Enrico nedokázal identifikovat.

"Splníš mi můj… sen?"

"Tobě Enrico, splním všechno na světě... Kromě toho výprasku, ano?" zlehka mu přejel rty po tváři a pak ho pohladil v prohloubenince mezi krkem a ramenem.

"Proč ne? Když jsem byl malý… to‘s mě taky odmítal praštit, musel jsem klečet u zdi… příšerné!"

"A výchovné..." zasmál se tiše. "V tomhle případě neefektivní, musel bych tě odvázat... A já mám s tebou trochu jiné plány..." kousnul ho lehce do krku a pak postižené místo ošetřil jazykem.

"A tebe," monsignor sykl. "Mi dávali za příklad ctnosti," znova kousnutí a znova syknutí. "A já se dokonce styděl, že si sehnal…aáá!" Monsignor ucítil zuby na jemné kůži na klíční kosti. "Tu…"

"CO?!" nadechl se ostře Alexandr a znovu ho zlehka kousnul, tentokrát těsně nad bradavku..

"Knihu… knihu o sexu!"

"Probůh! Já sháněl takové nemravnosti? Že to byla ta Bible! Ta, kvůli které jsem se málem popral s celým řádem Hellsingů?" Alex se naoko zamračil. "Enrico... Ty zlobivý, zlobivý, Enrico!" zahrozil mu prstem a dlaněmi hladil jeho útlé, skoro dívčí tělo.

"Jo ta! Chtěla ji Integra! Jenže já taky. Přeci jen, oba jsme v témže věku a bez partnerů… a museli držet celibát!"

"Hm, vy chudáčkové ubozí, srdce se mi nad vámi svírá žalem," polechtal ho na pupíku a ukazováčkem jel v prohloubenince mezi vyrýsovanými svaly až zpátky na hruď.

"Ano, vše pro naše… řády… vše…" zasténal už zase Enrico.

"Pro řády? A nic pro své vlastní potěšení?" jemně ho hladil, bříšky prstů přejížděl okolo bradavek a rty následoval stejnou cestu. Jemně, vánkem... Něžně a přece vášnivě.

"A povíš mi, kdy? Možná v noci v ložnici a sám, ale jindy… nic."

"Sám..." zašeptal a začal ho pokrývat polibky. Dlouhými, vášnivými, chvílemi ho hladil jazykem, chvílemi jazyk nahrazovaly ruce a Alexandr se vyhříval v tom, jak Enrico prosil o víc a o víc. Pak se rty přisál na jeho bradavku a začal si s ní hrát.

Enrico se proti němu vypjal. "Alexi, prosím… prosím…" škemral a přál si víc. "Prosím tě… vem si mě!"

"Ty už si nechceš hrát?" poškádlil ho něžně Anderson a položil mu ruce na stehna a jel vzhůru. Jemně ho přiměl, ať pokrčí nohy a pohladil ho po vnitřní straně. Zajel až ke klínu a pak se na něj podíval. "Pověz, Enrico..."

"Nechciii, chci… Ježíši! Dělej si se mnou co chceš, u tebe se nebojím, ty mě…" Enrico raději polkl zbytek.

"Já tě co?" zapředl tiše Alexandr a začal ho velice něžně hladit mezi půlkami.

"Nezneužiješ!"

"Enrico, jak by tě mohlo něco takového napadnout..." zašeptal a dál ho jemně hladil. "Enrico, ty můj malý hlupáčku." Vjel mu druhou rukou do vlasů a přitiskl se k němu. Políbil ho docela jemně a něžně na rty. Pak do něj opatrně zasunul první prst.

"Jak? Bože můj, já chodil do semináře, Alexi, a měl jsem pár nabídek. Některé dokonce velmi nevybíravé."

"Ted na to nemysli," zamknul mu ústa polibkem a začal s prstem zlehka pohybovat. "Chci tě pomilovat Enrico, tady a teď... Jemně, něžně, pomalu, vášnivě, divoce..." začal si rychle rozepínat opasek a ještě rychleji měl kalhoty stažené ke kolenům.

"A-ano," vydechl Enrico a trochu se vypjal, proti jeho ruce. Tohle miloval. "Alexi… prosím," Enrico sebou trhnul, když do něj zasunul druhý prst a vypjal se proti jeho ruce.

"Nepros Enrico, dnes ne..." další něžný polibek. Pak se mu vklínil mezi nohy a pohladil ho znovu po stehnech. "Miluju tě," zašeptal mu nakonec do rtů a pronikl do něj.

Enrico tiše vykřikl, jak se bolest na krátký okamžik smísila se slastí a pak si jazykem přejel rty. Kdyby mohl, přitáhl by si ho teď blíž a políbil, ale nešlo to. "Polibek, Alexi,“ zaškemral.

"Jenom polibek?" přivřel Anderson oči a sklonil se nad něj. Jazykem mu přejel po rtech, ale nepolíbil ho. "Mám tě pustit, Enrico?"

"A chceš?" vydechl Enrico a zavrtěl se.

"Chci cítit tvé teplo a lásku, Enrico..."

Enrico kývl a pak kolem něj ovinul nohy. A poprvé se pohnul. "Už, prosím… bratříčku…"

Natáhl ruku a povolil mu pouta. A zasténal, jak ho svíralo jeho teplo... "Enrico, Enrico - ty mě přivedeš do pekel!"

"Ty mě taky, bratříčku," zamumlal Enrico, přitáhl si jeho hlavu a políbil ho.

"Aspoň tam nebudu sám," položil se na něj. "Nejsem moc těžký?" zašeptal potom s námahou.

"Ne," políbil ho. "A už mě pomiluj"

Opřel se o lokty a Enrico mu položil hlavu do dlaně. A Alex se pohnul v bocích. Nejprve pomalu, opatrně, potom rychleji a stále vášnivěji. Druhou rukou ho hladil ve vlasech a pak se mu přisál na rty. Na ty rozkošné, sladké rty, které miloval, stejně jako jeho celého.

Enrico se brzy přizpůsobil tempu a pak jen sténal jeho jméno a chvěl se a křičel.

Zaplétal mu prsty do vlasů, přivlastňoval si jeho rty a jejich těla spojil rytmus z dávných dob, kdy se ještě po světě procházeli Bohové... Miloval, když slyšel své jméno z jeho úst. Miloval, když ho mohl dovést až k vrcholu...

"Alexi!" Enrico vykřikl v extázi a zvrátil hlavu… a pak jen ležel se zavřenýma očima a tiše oddechoval.

Zasténal, propnul se v zádech a pak se na něj pozvolna zhroutil. Chvilku nebyl schopen žádného pohybu, ale pak ho k sobě přivinul a zabořil mu obličej do vlasů. "Enrico," zašeptal. "Enrico, jsi v pořádku?"

"A-ano, Alexi…"

Pomalu se přetočil na záda a paradoxně se teprve teď svléknul. Skopnul ze sebe kalhoty. "A už je to lepší? Ten tvůj malý problém?" usmál se na něj a políbil ho na nos.

"Ano je… popravdě… jsem vyčerpaný. Vážně!"

"Moc?" přitáhl si ho blíž a jen ho objímal. Cítit jeho tělo, vláčné, uvolněné, bylo nádherné.

"Možná bychom se mohli do oběda prospat..."

"Dost a souhlasím… bráško…" řekl monsignor a políbil ho na nos.

"Bráško. To oslovení se mi líbí.  I když zní malinko zvrhle... Tak dobře. Spinkej, můj malinký bratříčku..." Enrico mu ovinul ruce kolem krku a Alex si ho přitáhl ještě blíž. Vypadal tak křehce a bezbranně, že cítil neustále potřebu ho aspoň podvědomě chránit, i když to vlastně moc nepotřeboval.

Enrico cosi zamumlal a pak usnul jako zabitý. A ani ho příliš neznervózňovalo, že spí nahý a co by tomu řekla jejich domácí.

Chvilku ho ještě držel v náručí, ale pak ho opatrně odsunul stranou a šel se trochu "zpacifikovat". Tímhle tempem budu mít do pěti let první infarkt, pomyslel si, když se na sebe díval do zrcadla. Pak se osprchoval, usušil a vrátil zpátky do pokoje. Enrico pořád spal a Alex se musel chtě, nechtě usmát. Byl nádherný... Vlezl si zpátky k němu a přikryl ho. "Sladké sny, bratříčku..." usmál se.

Enrico spal a spal. Přece jen byl ještě zraněný a tohle ho pořád unavovalo víc, než kdyby byl zdravý.

Alexe napadlo, že by se měl víc šetřit. Už před tím zraněním se mu nervově zhroutil a teď… Co když to přehání? Co když… Enrico by měl místo sexuálních hrátek odpočívat! Léčit se!

"Ano, léčit se," zabrblal si pro sebe a najednou se ukrutně ozval jeho žaludek. Důrazně mu připomínal, že už dva dny neměl nic pořádného v ústech on, natož pak jeho monsignor. Chtěl ho ignorovat, alespoň prozatím, ale po deseti minutách zjistil, že to nejde... S povzdechem se tedy už podruhé vyhrabal z Enricovy hřejivé náruče a oblékl se.

Bude muset sejít dolů, nechce-li, aby majitelka přišla sem a uviděla ten pokoj a především Enrica, takhle. Ještě naposled se nad něj sklonil, políbil ho na čelo a pak se co nejtišeji vytratil a sešel dolů.

Enrico se zavrtal pod peřinu a spokojeně broukl. Pak už nevěděl nic.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

bratříčci xD

(E..., 1. 5. 2008 19:08)

no tohle! pokud má církev samý takovýhle služebníky... (...asi začnu chodit do kostela xD) fantazie ctihodnýho monsignora sou *grin*... brytříčci se nezdaj, jedině dobře!

Jsem zpět!

(Keiro, 25. 3. 2008 12:40)

Ha ha ha, já z tý kašny málem spadla na zem! Fakt dobrý.
Bratříček, jo? Teda to zavání incestem. :D Na to že to donedávna oba byli knězi.
Enrico má docela zajímavé představy. A kniha o sexu, jo? Taky dost dobrý. :D
Vy se nezdáte, holky ušatý. Takže hezky pokračujte v psaní už se nemůžu dočkat jak se to vyvine dál. :)

na kolech

(Milwa, 21. 3. 2008 17:56)

tam jsou vážně na každém rohu kašny a nádrže. Když jsem tam byli na kolech,bylo takové horko,že se můj /blonďatý/kamarád celý potopil do kašny i v botech:D působil všeobecné pohoršení a bůhví co ještě:3 ale stačilo vyjet na nejbližší kopec a byl zas suchý.

pháni

(K-katti ( www.k-katti.estranky.cz ), 20. 3. 2008 0:40)

wow- tak to je tedy něco- to je dokonalé... vážně se Vám to moc povedlo- stejně jao všechny povídky a tahla se mi opravdu začala líbit... noooo co dodat, co napsat- úplně jste mi tímto vyrazili dech- musím říct... je to prostě 'odorokubeki'... =DDD

Kat

(Fussi-chan, 18. 3. 2008 11:15)

Správně!!! XD co by bylo, kdybychom poslouchali/y nařizeni z vyšších míst? Žádná zábava, žádní věrní čtenáři, žádné veřené pohoršení, žádný monsignor... XD
ne nadarmo naše drahá profesorka sklízí úspěch a uznání s proslulou větou: "Milánkové, vy jste takový ignoranti.." No kdo by s ní nesouhlasil? XD

=)))))

(Lirael, 17. 3. 2008 22:33)

...."Nemám slov"....

Naopak

(Kat, 17. 3. 2008 20:24)

my tě posloucháme a to tak, že to 18+ ignorujeme. Copak číst a poslouchat není totéž, viďte otče Alexandře!
Posloucháme a díváme se na tebe jak ba svatý obrázek... tak nevím proč tě nemáme poslouchat. Všechno máš to převrácený...

=0)

(teressa, 17. 3. 2008 17:36)

xixi ...monsignore a zlobivy chlapecek...tak to uz hej=0)...super skoro som sa zadusila od smiechu...ze bude coskoro dalsie pokracko??? ONEGAI

Tak zase druhá...

(Fussi-chan, 17. 3. 2008 15:36)

Nejdriv Scuroen a potom Kat... co mi to holky děláte? XD každopádně ve všem souhlasím... i když bych možná místo do Řecka jela raději do Buljarice v Černé hoře, do našeho krásného apartmánku a zase se v noci procházela po pláži a sledovala... dobře, dobře, konec slastného snění a vzpomínání. Raději si počkám na další díleček a krásné italské bratry... mimochodem, zajimalo by mě, co na ně bude říkat Mrs. Penzion, až na ně přijde... jestli na ně přijde, nedivila bych se, kdyby si ji Muraki nechtěla vzít na svědomí... Kněze... zlatá ateistická Česká republika..
Sem se zase rozepsala... prostě mě příště neberte na vědomí XD bude to pro všechny lepší.. XD

Taky bych

(Kat, 16. 3. 2008 22:00)

chtěla takhle trávit volno v Ŕecku. Sluníčko, víno a krásný chlap ala monsignore. NO musím přiznat, že další díl je stejně krásný jako prvnía jeho fantazie zlobivého chlapečka něco do sebe má.
Od prvního slova do psoledního slova mně to bavilo a hltala jsem příběh. Doufám, že jen tak brzy neskončí, protože pak budu ronit slzy velké jako hrách.
POpis řecka se vám povedl a všechno je tak jako má být.
Sluníčko sluníčko popojdi maličko a přines Kat další dílek ze slunného ráje.