Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zrádný Řím

3. 3. 2008

Zrádný Řím

 

Poslední dny se mu dařilo, i když ne vědomě, usnout tak tvrdě, že by ho ani rána nevzbudila. A taky se mu nezdály žádné sny, za což byl nesmírně vděčný. Ale ten večer... Cítil jak ho zaplavuje teplo a tentokrát mu myslí proplouvala jakási nezřetelná mozaika. Ale nebylo to nepříjemné. Spíš naopak. A kupodivu si ten zvláštní pocit spojoval jenom s jednou věcí na světě. S jedním člověkem... "Enrico," zamumlal ze spánku a otočil se na bok.

Enrico jen nezřetelně zamumlal "Alexi." A podvědomě se přitiskl k teplu, které ho hřálo do boku.

Hm, tohle je příjemně rozčilující, vznášelo se mu v hlavě a on ovinul ruku kolem toho těla, které se k němu tulilo. Moment? Tulilo? Ne! To v žádném případě! Chtěl říct... Které leželo vedle něj. Zkrátka kolem něj ovinul paži a přitáhl si ho blíž k sobě, aniž by vůbec věděl, co dělá. Ale bylo mu to příjemné a to stačilo. A když ho ještě pod nosem zašimraly Enricovy vlasy, dokonce se usmál. A pak kýchnul. A rázem byl vzhůru.

Enrico jen trochu zamručel, tiše vydechl a spal dál.

Zase červenám! Podruhé za tak krátkou dobu, napadlo otce Andersona zděšeně, když uviděl, že leží v posteli, na jeho hrudi si klidně odpočívá Enricova hlava a on ho svírá kolem pasu. Polknul. Chtěl urychleně vylézt, co kdyby někdo přišel, ale když se podíval na jeho tvář, tak mu to najednou bylo líto. Nedokázal mu přervat spaní, když vypadal jako... Jako Michelangelovi andělé... Podíval se z okna a všiml si, že brzo bude svítat. Pokud chtěli Oficiu zmizet nepozorovaně, byla tohle naprosto ideální příležitost. Zase stočil zrak na Enricův spánek. Tak klidný... Jemně s ním zatřásl.

"Monsignore" zvolal tiše. "Monsignore, vzbuďte se..."

"Ne, prosím... Otče, ne..."

"Enrico..." znovu mu jemně stiskl rameno. "Ano, musíme vstávat..."

Enrico pomalu otevřel oči a zamžoural na svět. "Opravdu?"

"Ano... Nechci, aby nás Inkvizice vyčenichala tak brzy. Nechci přijít o tu spoustu zábavy..." pohladil ho po vlasech, jako to dělával, když byl malý. "Musíme vstávat, Enrico, no tak," dodal ještě tiše, ale nesmlouvavě.

"Dobře," řekl mladý muž a pomalu se z něj zvedl. "Promiňte, otče."

"A za co?" podivil se kněz.

"Za tohle," naklonil se nad něj a pak ho políbil.

"To si budu muset ještě pořádně rozmyslet..."

"Dobře... tak pojďme…"

"Nad tím popřemýšlet?" zamumlal Anderson a cítil, jak pomalu klesá zpátky na polštář. Enrico se opíral částečně o jeho hruď, částečně o peřiny a vypadal přímo... Pomilování hodně. Přitáhl si ho blíž a polibek mu vrátil. Srdce mu zase tlouklo někde v krku bláznivou radostí.

"Já myslel, že chcete zmizet," zašeptal Enrico a znova ho políbil.

"Ano... To chci," povzdechnul si otec Anderson a jemně ho odsunul stranou. "Je ti aspoň lépe?" zeptal se pak.

"Je to lepší."

"To jsem rád... Včera to moc dobře nevypadalo," pomalu se zdvihnul a obul se. Pak se na něj otočil. Enrico stále seděl na posteli a tvářil se jako nevinnost sama. "Děje se něco?" zeptal se kněz nejistě. "Prohlížíš si mě jako bych byl obrovský koláč a tebe drželi nejméně měsíc o hladu..."

"Ehm, omlouvám se. Je to nevhodné. Velmi."

"Proč? Já jen na to nejsem zvyklý, to je celé... Tak vstáváme, honem!"

Enrico kývl hlavou a pak pomalu vstal a došel si do koupelny. Pak se oblékl do kabátu a upravil si límeček košile.

Otec Anderson se mezitím také obléknul a natáhnul si černé rukavice. Sice to možná bude nápadné, ale až vyjde slunce. A to si je zase sundá. Kývnul na Enrica a pak co nejtišeji otevřel dveře, které v pantech visely už jen napůl. Rychle vykouknul ven. "Nikde, nikdo," usmál se na Enrica a začali se pomalu a obezřetně plížit chodbou, pak po schodech dolů a nakonec kolem recepce, kde pořád trůnil onen bachratý muž. A momentálně spal, jako dřevo. Monsignor stěží potlačil úšklebek, ale to už ho paladin vystrkal pomalu ven na ulici a táhl za rukáv, dokud nebyli od hotelu Di Rosa hodně velký kus. Tam se konečně zastavil a znovu se obezřetně rozhlédl. Nikdo je nesledoval. Ještě, že tak...

"Kam teď, můj paladine?" usmál se trochu křivě Enrico

"To jsem se chtěl zeptat já tebe. Když jsi utíkal z nemocnice, musel jsi mít nějaký plán...."

"Chtěl jsem na letiště a pryč."

"Aha. To není špatný plán... Má to jednu slabinu. Nelíbí se mi, že v tom případě nezjistíme, proč tě chce Matička Církev zlikvidovat, jako starý odpad. Pokud to tedy sám nevíš," zkoumavě na něj pohlédl. "Víš to, Enrico?" zeptal se pak tiše.

"Vím," sklonil Enrico hlavu."Zjistil jsem, že... někteří z úředníků se podílejí na projektu umělých upírů."

"Ale ne," vydechl kněz. A pak si poprvé po hodně dlouhé době ulevil značně peprnou nadávkou. "A dopr...!"

"Ano a pak mě začali, sledovat… a zastrašovat."

"A bít. A hrabat se ti v soukromí," doplnil ho s chmurnou tváří. "Ti zmetci! Takže nejen, že vědí, čím se Iškarioti zabývají, ale také vědí, že jdou proti nám a přidělávají nám práci! Vrrr!" z hrdla se mu vydral jakýsi zvuk, něco mezi zavrčením a rozhořčeným sykotem.

"Ano, tak to bylo... ale dost jsem toho musel ukrýt."

"Co všechno?" vzal ho pomalu za rukáv a táhl pryč. Už tam zůstali příliš dlouho. Vydal se nazdařbůh do spletitých ulic Říma. Věděl, že teď čas pracuje pro ně a mají náskok. Když je dostatečně zmatou, může se jim podařit zmizet... Ale ne dřív, dokud se nedozví všechna důležitá fakta.

"Podařilo se mi získat fakta. Usvědčující materiál a jiná fakta. A málem mi to vzali. Ale stačil jsem to ukrýt a pak jsem zjistil, že je v tom zapleteno i několik vysokých úředníků, jak církevních i státních.  A když jsem nesl nějaké materiály, tehdy mě poprvé snažili zastrašit."

"To nezní dobře," konstatoval to Anderson a zabočil na nějaké zastrčené náměstíčko. "Je šance, že by ty materiály mohli najít? Nebo i něco jiného, co by tě jakkoliv kompromitovalo?" zeptal se pak tiše a srdce zase cítil až v krku. To když si vzpomněl... Anděli strážný, vojáku boží... Ach Enrico.

"Vše jsem schoval a osobní  věci jsem spálil…"

"Všechny?" zašeptal a podíval se mu do očí. Takže o tom dopisu neví... Nebo mu to tají...

"Ano... bál jsem se, že by i v nevinných dopisech mohli něco najít.“

"Enrico, je to velmi důležité... Opravdu! Opravdu jsi na nic nezapomněl? Maličkost, hloupost, poznámka na okraji papíru... Cokoliv!" ptal se naléhavě a věděl, že jestli se na něj bude dívat jako na cvoka, tak jedině právem. Ale prostě to... Potřeboval to vědět. Kvůli němu, kvůli sobě... Kvůli němu především. Pokud si bude jist, že ten dopis zničil, může se vplížit do Vatikánu, vzít si ho od Olivettiho a zničit doopravdy...

"Ano, vše...dokonce i společnou fotku jsem musel schovat."

"Dobrá," usmál se nakonec Anderson. V srdci mu bylo smutno... Jestliže je přesvědčen, že ten dopis spálil, nemůže mu říct, že ho Olivetti má u sebe. A nemůže mu nikdy říct, jak rád by slyšel ty verše z jeho vlastních úst. Ovládej se Alexandře! Teď ho musíš hlavně dostat do bezpečí!

"Jen...jednu věc..."

"Ano?" zdvihl hlavu. Enrico vypadal rozpačitě.

"Jednu věc jsem si nechal...ale když jsem ji pak hledal, nebyla tam."

"Co to bylo?"

"Báseň..."Enrico trochu zrudnul.

"Ne," zajíkl se Alexandr tiše, skoro to ani slyšet nebylo. "Báseň? A jakou?"

"Prostě báseň...nic víc!"

"Enrico!" jeho hlas znovu nabyl toho trochu temného odstínu. "Neříkal bys mi to, kdyby to nebylo důležité, že ne?"

"Byla pro mě důležitá."

"Dobře a kdes ji nechal?" zeptal se otec Anderson tiše. Takže se pro ni může vrátit!

"Za obrazem Svatého otce. V mé pracovně."

"Enrico, já doufám, že ta báseň nebyla... I když cokoliv najdou za obrazem Svatého otce, tak pro ně bude svatokrádež," povzdechnul si Anderson. "Vrátím se pro ni," rozhodl potom rázně.

"NE!"

"Ano! Nenechám tam nic, co by tě mohlo ještě víc ohrozit!" odsekl a zavlekl ho do kostela v rohu náměstíčka, který vypadal, že už je dlouho opravován. Tudíž prázdný... Tudíž relativně bezpečný.

"Proč?"

"Co proč?" zarazil se zaskočen tou otázkou.

"Proč chceš tu báseň?"

"Především tě chci ochránit, Enrico..." ztlumil hlas a vydal se k hlavnímu oltáře. Bože, popřej mi sílu, které se mi nedostává. Dej, abych jednal správně, jako tvůj skutečný a oddaný služebník...

"Je... milostná,"řekl Enrico, když klekl vedle něj.

"Tím hůř," zašeptal Anderson a zavřel oči. Zdrávas Maria... Vím, že hřeším, ale toužím slyšet, přímo od něj, že já jsem jeho andělem strážným... A že mohu napravit všechnu křivdu, jakou jsem mu kdy, byť i nevědomky způsobil...

"Psal jsem ji sám."

"I to mě došlo," pomalu sklonil hlavu až se čelem opřel o sepjaté ruce. Už se nemodlil. Myšlenky mu stále zalétaly k mladíkovi, který klečel vedle něj. Nebyl schopen se soustředit na svaté myšlenky. V jeho přítomnosti už ne.

"A má… přímé, určení... a není o bohu."

"A smím vědět komu je určena?"

Chvíli by bylo ticho. "Vám."

"Mě?" vydechl a jakoby slyšel nebeský chór zpívat Haleluja. Chór jediného hlasu. Enricova. Pomalu otevřel oči...

"Ano vám."

"Proč?" zašeptal a otočil se na něj. Enrico stále klečel, jako když se modlí, ale... Otec Anderson mu položil ruku na rameno. "Proč?" zeptal se pak znovu.

"Protože tam jsem mohl vše..."

Díval se na něj a v pohledu měl jemný, obtížně zařaditelný pohled. Něco mezi zbožným zíráním a něžným civěním, jak si to klasifikoval pro sebe. Každopádně tím pohledem pohladil jeho tvář a znovu sklonil hlavu. "Tím spíš to tam nemůžeme nechat... Já nemohu. Vrátím se."

"Půjdu s tebou... nemůžeš jít sám..."

"Ne, nemůžu. Musím." To že se mu trochu zachvěl hlas si odmítnul připustit. "Jakmile se ty ukážeš ve Vatikánu... Ne, to nejde. Půjdu sám."

"Rozumím... ale Alexi, dej na sebe pozor…"

Trochu se usmál a zase si opřel čelo o spojené ruce. "Dám na sebe pozor. Chtěl bych slyšet ty verše..."

Přicházíš s tmou, však v záři tě vídám

s modlitbou pevnou, když sluce zas zmírá.

Vím, že poslat bych tě měl, dál, až k branám pekelným.

Však srdce mé se svírá…

Čím? ptáš se. Strachem..

Můj anděli strážný, vojáku boží, proč jen zvolil jsem, jak volil jsem?

Proč můj úděl je posílat tě na smrt, třeba stokrát?

Proč, když já sám přitom umírám?

Můj příteli, stal ses mi otcem.

Vždyť volil jsem klér jen kvůli tobě.

Můj anděli, budeš mi bratrem?

Když potácím se sám v téhle době?

Můj rytíři, proč jen v představách…

já mohu spočinout po tvém boku?

Můj anděli strážný,…

 

Enrico domluvil a sklonil hlavu. Pak se trochu usmál. "Já vím, nejsem básník...."

"Je to... nádherné," vydechl Alexandr a pomalu se opřel o dřevo, napůl prožrané červotoči. "Dnes už vím, jak zní hlas andělů..."

"Ne, jsou to mizerné verše, ale psal jsem je, když mi bylo nejhůř."

"A já si je budu připomínat, až bude nejhůř se mnou... Budu vzpomínat, že je někdo, komu na mě záleží, komu není jedno, co se se mnou stane... Budu vzpomínat, jak zní andělský chór," podíval se na něj. "Budu vzpomínat na tvůj hlas, Enrico... Na tebe.."

"Děkuji," Enrico mu položil ruku na rameno a stiskl ho. "Nikdy ses to neměl dovědět. Promiň, asi jsem jako monsignor zklamal. Tak doufám, že ne jako tvůj  žák a přítel..."

"Kdo zklamal? Kdy zklamal? Ty?! Vyloučeno! Jestliže tu někdo zklamal, tak já, protože jestli jsi do semináře vstoupil kvůli mě..." zarazil se, když viděl jeho pohled. Pak sklopil oči. "Ne Enrico, nezklamal jsi mě... Ani jako monsignor a už vůbec ne, jako žák a přítel..." hořce se pousmál a zadíval se na probořený strop, který kryla plachta. "Jsme přece Iškarioti, ne? Na bedrech nám leží nejstrašnější hřích, tak už jich pár menších taky uneseme..." znovu sklopil zrak a pak vzal jeho ruku do své. "Děkuji, Enrico," zašeptal nakonec a políbil ji.

Enrico se trochu začervenal a pak kývl. "Jsme Iškarioti. A ty jsi můj paladin."

"A teď půjdu do boje, aby tvoje tajemství zůstalo skryto světu..." V tu ránu ho bodlo u srdce, že mu takhle lže. Olivetti přece říkal, že už to dávno ví celé Oficium, papež a možná taky všichni kardinálové. Ale Enricovi to prozradit nemohl. Nechtěl smazat ten jemný nesmělý úsměv. Nechtěl mu jakkoliv ublížit.

"Dobře, budu čekat," řekl tiše Enrico, ale pak mu trochu zakručelo v žaludku."Mám hlad, ty ne?" zeptal se pak s trochou hrané vážnosti. Vlastně od doby co byl ve své funkci, se tak dobře nebavil.

"Noooo..." otec Anderson zvedl hlavu a střetl se s jeho nezbedným pohledem, neúspěšně skrývaným za maskou vážnosti. "Mám," přisvědčil nakonec. "Ale je tu jeden problém... Jsem chudý kněz, který se neživí právě podle zásad zdravé výživy. Což obnáší jednu drobnost: nemám u sebe ani haléř..." pokrčil nevinně rameny.

"Já mám, vybral jsem hned před nemocnicí dost peněz, skoro půlku svého konta... takže peníze mám. A... mohu tě pozvat na snídani?"

"Bože Enrico, ty jsi cvok!" zasmál se najednou Anderson a bylo to jako osvobození. "Ještě řekni, že jsi napsal závěť... A ano, smíš mě pozvat na snídani..."

"Tu mám napsanou už dávno. Pro všechny případy."

"Ne," hlesnul Anderson. Pak vstal. "Tak jdeme. Musím se přiznat, že můj hlad nabývá rozměrů přímo vlčích..."

"Doře, ale tohle si sundej." Enrico se natáhl a sundal mu talárek. "A kříž," sáhl po něm, stejně jako když byl malý, políbil a pak ho zastrčil Alexandrovi pod košili. "Musíme být opatrní."

Tiše syknul, jako ho na hrudi zastudil chladný kov. Nebo to byl takový malý elektrický šok, který s sebou přinesla jeho ruka? Když ho políbil, tyhle otázky hodil za hlavu. Nebylo to konec konců jedno? "Ano to musíme. A díky, že jsi mi to připomněl..." usmál se. "Co?" zajímalo Enrica. "Tohle," sáhnul si na krk, kde už nebyl žádný důkaz o tom, že by byl kdy knězem. "Musím jim oznámit, že se vzdávám kléru, když jsou Iškariotští rozpuštěni." Zasmál se jeho udivenému pohledu, pak ho pevně objal a před dřevěnou tváří Panny Marie mu polibek vrátil.

Enrico se v jeho pažích zachvěl a pak ho objal.  Zavřel oči a chvilku se nechal konejšit v tom pevném obětí, tak jak o tom tak dlouho snil. Rána na zádech ho pořád bolela, ale teď to nevnímal. Jenže, když ho Anderson pomalu pustil a on za ním vykročil, bolest se vrátila. Ano, vstal příliš brzo, když měl ještě ležet. Šel dál, ale na čele mu vyrazil ledový pot. Potřeboval by si lehnout a několik dní jen odpočívat.

Vyplížili se z kostela a on nastavil tvář slunečním paprskům. Takhle nějak si asi člověk představuje ráj, napadlo ho. Ted si dojde s Enricem na snídani, pak si "zaskočí" do Vatikánu a nakonec... Co nakonec? Ještě na chvíli tohle rozhodnutí musím odložit, ne dokud bude zraněný... Zraněný, jako když se poškrábe deska na gramofonu a zvuk se stále točí na jednom místě. Zraněný, zraněný. Enrico je zraněný... Stihnul se otočit právě včas, aby na poslední chvíli zachytil monsignora, kterému se podlomila kolena.

"Alexi," vydechl tiše Enrico a pak se o něj opřel."Promiň, jsem ještě moc slabý... a," trochu se usmál. "I hladový."

"Měl jsi s tím útěkem pár dní počkat..." pohladil ho opatrně po tváři. "Zanedbal jsi základní lidské potřeby, víš to? Odpočinek a jídlo... Jenže kam teď?" zeptal se nakonec v mírných rozpacích. Upřímně, do podniků, kam se občas vydával, když se ocitl v Římě, Enrica vzít nemohl ani náhodou. Většinou proto, že on sám tam byl pracovně a tudíž z těch doupat neřestí nic moc nezbylo. A když náhodou ano, pamatovali si ho dobře a v lásce ho neměli. Bylo by čiré šílenství opustit monsignora zrovna někde tam. Jenže... Kam teď s ním?

"Co nějaký hotel? Jakýkoliv, nebo bungalov za městem... bude tam klid."

"Hotel by se mi asi zamlouval víc. Nechce se mi tě nechávat v nějakém opuštěném bungalovu na perifériích, kde po tobě neštěkne ani pes," povzdechnul si Anderson a pomalu ho nesl přes náměstíčko, znovu nazdařbůh Římskými ulicemi. "Ale tentokrát bych byl raději za hotel bez růže," zdůraznil ještě.

"Co máš proti růžím?" zasmál se Enrico a pak zalapal po dechu. "Pořád to bolí..." na to zavřel oči a položil mu hlavu na rameno. "Mám rád... růže."

"Řekněme, že moje poslední setkání s nimi neproběhlo právě bez následků," usmál se Anderson a lehce ho konečky prstů pohladil po tváři. "Vydrž to ještě chvilku. Pak ti to celé znovu vyčistím a seženu nějaké prášky na bolest, ano? A taky velký pugét růží," znovu ho pohladil a přitom očima pátral po nějakém, jakémkoliv jen trochu slušném, ubytování.

Enrico mu v náručí za pár chvil usnul a spal do té doby, než ho Anderson vzbudil tím, že ho pokládal na lůžko v jednom malém zapadlém hotýlku.

"Alexi?" zeptal se tiše a muž ho okamžitě pohladil po tváři.

"Ano? Klidně spi, je to to nejlepší co můžeš dělat. Zaspat to... Neboj, snídaně je objednaná a já jdu shánět lékárničku a taky růže..." usmál se a sedl si k němu na postel. "Pořád to bolí tak moc?"

"Dá se to vydržet..."

"Zkus ještě spát," sklonil se nad něj a lehce ho políbil na čelo. "Řeknu jim, aby mi tu snídani nechali v recepci. Přinesu ji, až se budu vracet. Kousek odsud je lékárna, víš?" usmál se, pohladil ho po vlasech a přikryl až pod bradu. "Slib mi, že budeš hodný chlapec a nikam mi nebudeš utíkat. S tácem v rukou se mi tě opravdu honit nechce," otočil se ještě ve dveřích a pak za sebou neslyšně zavřel.

„Nebudu," zamumlal Enrico a usnul jako když ho do vody hodí.

Sešel dolů na recepci, prohodil pár slov se slečnou co tam seděla a ona mu ochotně přislíbila, že všechno zařídí, jak ji žádal. Věnoval jí jeden ze svých vzácných úsměvů a vyklouzl na ulici. Znovu se mu do tváří opřely sluneční paprsky...

Ještě pořád před nimi mají náskok. Možná se zmenšil, ale zatím jej mají. Oficium je jim v patách, ale nemají nic jiného, než závan vzduchu, který se jim vznáší nad hlavou. A pokud to bude v jeho silách, postará se, aby hodně dlouhou dobu neměli nic jiného, než toto. Prošel rychle několika ulicemi a zapadnul do lékárny, které si všimnul cestou sem. Pane, Pane můj... Nežádám nic víc, než pár dní klidu. Nic víc, pak si se mnou dělej co chceš... Vyjmenoval lékárnici všechno, co potřebovali a všechno šlo hladce. Tak hladce, až se toho bál. Pane, jen pár dní klidu, pro něj - nic víc nežádám.

 

Enrico mezitím hluboce spal a vůbec nevnímal věci kolem sebe. A dokonce ani klepnutí dveří, když je někdo otevřel.

Dívka z recepce se chvilku rozhlížela po pokoji, než jí došlo, kde ten přitažlivý mladík je. V posteli... Jak příhodné. Než se ten druhý vrátí, určitě si stihne něco... "Přivydělat"? A navíc s takovým kusem chlapa... S tím to bude přímo potěšením. Pomalu přešla až k pelesti. Sedla si a pak se nad spícího nahnula. "Sladký," zašeptala si pro sebe a odhrnula mu vlasy z čela. "Vstáváme, kocourku," zapředla pak u jeho ucha.

Jenže Enrico jen cosi zamumlal a spal dál. A to, že vedle něj někdo sedí, absolutně nevnímal.

Dívku to naprosto neodradilo. Naopak. S rozkoší mu zabořila prsty do vlasů a sklonila se ještě níž. Něco tak krásného se tady neocitlo už hodně dlouho. Ten druhý taky stál za hřích, ale tvářil se tak nepřístupně, málem jako nějaký mnich! A tenhle byl prostě tak rozkošně bezbranný... Neodolala. A přitiskla své rty k jeho. "No tak... Přece nechceš prospat celej den. Je tolik krásných věcí, co spolu můžeme provádět," vrněla mu do rtů a otírala se o něj.

Enrico tiše vzdychl. "Alex..."dokončení jména zaniklo v tichém stenu. Přeci jen, byl mladý a zamilovaný. Netušil, že tělo, které se o něj opírá není ten koho miluje. Navíc spánek měl příliš těžký na to, aby byl schopen otevřít oči a procitnout.

"Eee, pro tebe klidně budu Alex," usmála se dívka a pomalu sjela ke knoflíčkům košile. Užije si to s ním, pak se nenápadně podívá po pokoji... A zase bude kousek blíž té vysněné dovolené na Bahamách. Poznala, že ji vnímá jen napůl... To je dobře, tím to všechno bude snazší. Rozepnula mu košili a znovu se k němu přitiskla. "Tak teď si to užijeme, kocourku. Třeba to pak povíš svému přítelíčkovi... Ehm, já jsem dosti svolná," zasmála se tiše a dlaněmi se opřela o jeho hrudník. A najednou zděšeně zaječela. Podívala se na své ruce a s hrůzou zjistila, že jsou celé od krve. Mladík bolestně zalapal po dechu a zasténal. Na pravé části hrudníku mu skrze obvaz vykvétalo obrovské rudé kolo. Dívka znovu zděšeně zaječela.

Enrico se s bolestným trhnutím vzbudil a vyjeveně se na ni zadíval. Pak sykl bolestí. Rána se musela znova otevřít, nebo se stehy poškodily. "Nekřičte tu, prosím," zašeptl a snažil se překonat bolest.

"Áááá panebože! On krvácí! On umírá!" Ječet nepřestala, spíš naopak. Upírala na Enrica hrůzyplné oči a pak se dala do hysterického pláče. "Panebože! Panebože!" Za dveřmi se ozvaly tiché kroky a vzápětí dovnitř vešel Anderson s balíčkem v podpaží a tácem v rukou. A první co viděl byla ta polonahá blondýnka z recepce, jak se krčí v rohu Enricovi postele, brečí a ruce má... Bože můj! "Co tady děláte!" vyštěkl na ni.

"Blbost," utnul ji Enrico a pak se s námahou zvedl a vrazil ji facku. Už kdysi si ověřil, že na hysterické záchvaty to zabírá. "Uklidněte se slečno," řekl ji a pak podal kapesník, dívce, která už jen vzlykala. "Tak, v pořádku?"

"Já... Ano! Promiňte!" vyjekla, pak se bleskově zdvihla, prosmýkla se kolem zkoprnělého Andersona a byla pryč než by řekl popel. Jen na schodech byl slyšet zběsilý klapot podpatků. Toho si už však ani jeden nevšímal.

Alex rychle odložil tác na stolek a přisedl si k Enricovi, který se zase pomalu zhroutil na polštář. Opatrně položil na ránu dlaň. "Otevřelo se to... Doufejme, že stehy to nejsou," zamumlal potom starostlivě. Pak ještě hodil hlavou ke dveřím. "Co tu chtěla?"

"Zřejmě si přivydělat nějaké peníze…" sykl Enrico a zavřel oči.

"Aha. No každopádně... Napáchala víc škody, než užitku..." rychle si svlékl kabát a pak si k němu znovu sedl. "Budeš chtít něco na bolest, než se na to podívám?" pohladil ho po tváři.

"Raději ano, takhle to dál nevydržím," zašeptal Enrico a podíval se na něj.

Dal mu pár prášku a pomohl mu je zapít. Pak chvilku čekal, než zaberou a přitom ho vzal za ruku. "Bude to dobré, uvidíš... Jenom trochu povolila rána... Nic to nebude," šeptal konejšivě a hladil ho po zápěstí, po dlani...

"Děkuji, Alexi... staráš se o mě zase jako o syna," pousmál se trochu nuceně a nechal ho ať ho hladí.

"O syna?" zamumlal překvapeně. O syna? Dávno k němu necítí jen to, co cítívají otcové ke svým synům. Už dávno ne... Jen si to pořád nemůže přiznat. "Je to lepší?" zeptal se nakonec, aby zamluvil to ticho, které vzniklo.

Enrico kývl a pak si ho přitáhl blíž. "Mám… pocit, že někdo poslouchá... promiň..."

"Ach," zmohl se jen na vydechnutí. Ale pak si uvědomil tu nesmírnou úlevu, kterou při tom tichém prohlášení pocítil... Spiklenecky se usmál, pak si přiložil prst na rty a po špičkách se připlížil ke dveřím. Enrico se zašklebil. A Alexandr prudce otevřel dokořán.

Za dveřmi stál mladík, který se při jejich prudkém otevření ani nestačil pohnout. "Já... já .. já se jen přišel zeptat, jestli něco nepotřebujete!" vyhrkl po chvíli.

"Kdo vás poslal?!" zeptal se Anderson nesmírně tichým a výhružným hlasem. Pistole za pasem ho náhle začala tlačit víc, než kdy jindy.

"Beatrice… ta dívka z recepce, slyšel jsem ji křičet a tak se šel zeptat co se stalo. Ona... je moje… holka!" mladík se zatvářil bojovně.

"Aha," usmál se Anderson a zastoupil mu výhled k posteli. "Tak v tom případě... Dobře se o ni starejte, utrpěla ošklivý šok. Mému příteli se jen otevřela několik dní stará rána, je po operaci. Dost ji to vyděsilo."

"Aha… tak dobře. Omlouvám se. Ona to tak nemyslela... nashledanou..."

"Nashledanou," zavřel za ním dveře a pak se zčistajasna dal do smíchu. "Chudák malý," politoval mladíka. "Měl jsem mu spíš říct, aby si ji dobře hlídal..." přešel zpátky k Enricovi. "Tak se na to podíváme, ano?"

"Dobře, souhlasil Enrico a trochu se už usmíval. už se mu ulevilo a bylo mu lépe. Tedy, trochu. A za nic na světě by nepřiznal, že se těší na jeho doteky.

Přinesl si lékárničku a s odevzdaným úsměvem rozložil obsah na stolek. "Tak Enrico. Košili dolů. Nebo... Raději tě svléknu," položil ruce na jeho ramena a pomalu, opatrně z něj stáhl košili, která byla promočená krví. Přitom ho, možná nevědomky, lehce pohladil. "Ted obvaz... modlím se, aby se to jen otevřelo... Nevím, jak bych tě tady šil," pokusil se usmát. Vzal nůžky a rychle z něj sundal další látku nasáklou krví. Jeho zrakům se odhalila rozšklebená rána. Enrico sebou trhnul.

"Tak to je zlé," zamumlal a zvrátil hlavu. Pak polknul naprázdno. "Zvládneš to zašít?"

"Budu muset, obávám se, že do nemocnice už nemůžeme..." povzdechnul si Anderson a jemně ho pohladil. "Bude to bolet," zašeptal pak.

"Vydržím to..." zašeptal a sevřel mu ruku.

"Až najdu toho bastarda, co tě postřelil..." zasípal Anderson vztekle. Poprvé se mu třásly ruce. Pak se zhluboka nadechnul a navlékl nit do jehly... Ted děkoval prozřetelnosti, že mu to ta lékárnice napůl žertem nabídla a on přijal. Opatrně ránu očistil a v duchu se pomodlil ke všem svatým, co jich znal... "Jdeme na to, Enrico," zašeptal pak, naposledy ho pohladil a pak s odevzdaným amen, začal šít.

Enrico zasténal jen jednou. Pak se jen kousal do rtů a snažil se vydržet tu bolest. A pak jen ztěžka oddechoval a skoro nic nevnímal.

Snažil se šít rychle, ale jestliže nechtěl udělat chybu, nemohlo to být tak rychle, jak by si přál. Monsignor se lehce třásl, ale kromě toho prvního zmučeného zaúpění mu neunikl už ani hlásek. Zdrávas Maria, matko boží, odříkával si v duchu Anderson, jak dělal steh za stehem. Rána, ač to zas tak hrozné nebylo, mu přišla téměř nekonečně dlouhá. ... A pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší, amen... Konečně došil poslední a udělal drobounký uzlík. Pak si otřel ledový pot, který mu vyrazil na čele.

Tenhle zážitek už fakt nikdy nechtěl opakovat.

Enrico měl prokousnuté rty a čelo zmáčené potem. Zrychleně dýchal a každý nádech mu působil bolest. "Alexi,..." zašeptal poté, dotkl se jeho tuky. "Děkuji," řekl a omdlel.

Znovu ránu vyčistil, vydezinfikoval a obvázal. A byl vděčný, že je v bezvědomí. Protože z tohohle by se asi zbláznil. Nakonec mu jemně ošetřil poraněné rty, otřel čelo a dal se do uklízení. V pokoji to vypadalo, jak po druhé světové. Rychle zlikvidoval staré obvazy, Enricovu krvavou košili i stopy po šití a nechal venku jen prášky proti bolestem. Jakmile skončil, vyčerpaně se odvlekl do koupelny a pustil na sebe ledovou vodu. "Bože," otřel si tvář a podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal jako zombík. "Bože. Už nikdy více..." vydechl nakonec.

Enrico si nic z toho neuvědomoval. Probral se trochu až ve chvíli, když se někdo dotkl jeho ruky. Jen ji sevřel ve své a když ucítil známou vůni, spokojeně vydechl a tentokrát usnul zdravým, posilujícím spánkem.

Vrátil se zpátky do pokoje a tiše se na něj zadíval. Byl bledý... Nesmírně bledý a vypadal tak křehce.. Náhle ho zachvátila touha držet ho v náručí a chránit až do skonání světa. Obešel postel, skopl boty a vlezl si k němu. Opatrně uchopil jeho ruku do své a sevřel. Enrico trochu pootevřel oči, ale moc ho nevnímal. Jakmile uslyšel pravidelné oddechování, přisunul se blíž k němu a položil mu ruku kolem pasu.

"Takhle se mi to líbí, Enrico," zašeptal spokojeně. "Hodný kluk..." A nechal ho spát.

A Enrico spal dlouho, až dlouho do odpoledne a vzbudil ho vlastně až pohyb vedle něj. Jak si Alexandr zvedal pro jídlo.

"Klidně spi," usmál se na něj a pomalu se postavil. "Nebo máš taky hlad?"

"Trochu... ale hlavně žízeň."

Vzal sklenici a nalil mu do ní čerstvou vodu. "Na," podepřel mu hlavu a Enrico se hltavě napil. "Je ti aspoň trochu lépe?" zeptal se pak Alexander, když jemným pohmatem zkontroloval ránu.

"Je… je to lepší… Dokonce mám i hlad."

"To je dobře. Jakmile toužíš po jídle, jsi skoro zdravý," zasmál se. "Tak copak tady máme... Hm, rohlíky, marmeláda, máslo, sýr, hele višňový jogurt a taky čaj... Ted už studený," vzal tác a odnesl ho do postele. Položil ho vedle Enrica a sedl si na kraj. "Tak, copak si dáš?"

"Čaj a možná ten jogurt… a dokonce bych bral i polévku… nejedl jsem už  několik dní..."

"Polévku bohužel nemám, objednám ti jí na večeři... Zatím tedy jogurt a čaj. Musíš začít jíst pozvolna, jinak ti bude zle," usmál se jemně a otevřel mu jogurt. Enrico se namáhavě zdvihnul na loktech. "Lež, prosím tě," usadil ho Alexandr. "Nakrmím tě."

Enrico se znovu opřel do polštáře a nechal se poslušně krmit. To bylo poprvé, co tohle někdo dělal.Co ho někdo krmil. Dobrovolně. A ještě s takovou něhou. Už jenom z toho mu bylo moc dobře.

 

Pomalu nabíral další a další lžičky jogurtu a krmil Enrica, jako by byl děcko. A bavilo ho to. On, paladin, lovec upírů a skoro asketa, tvrdý jak křemen, tady sedí a krmí toho kluka višňovým jogurtem. A nejraději by nedělal nic jiného. Mírně se usměje. "Já blázen štěstěny..." zarecitoval si pro sebe jeden verš ze Shakespeara.

"Avšak, stále je něco shnilého ve státě Dánském," odpověděl tiše Enrico a pak se na něj zadíval. "A přesto... se nikdy nevzdáme."

"Ne, to ne..." usmál se Anderson a podal mu poslední lžičku. "Nikdy. I kdybychom měli padnout."

"I pak?"

"I pak," přisvědčil a odložil prázdný kelímek na stůl. "Nechci se vzdát, Enrico. Nikdy jsem to neudělal. Nehodlám s tím začínat. Dosáhnu, jakkoliv, ale dosáhnu, aby tě nechali na pokoji. Možná už nezachráním řád, ale tebe ano... Protože na ničem jiném už nezáleží..." natáhl ruku a lehce se konečky prstů dotknul jeho tváře.

"Ale… Když zmizí Iškarioti, kdo bude stát na stráži proti zlu?"

"Zmizí Iškarioti, jako řád posvěcený církví... Ale my nesloužíme církvi, monsignore. Věříme, to ano, ale sloužíme vám a lidem... Iškarioti zmizí, jen aby se pak vynořili v jiné podobě se stejným posláním. Vrátit ty, jež patří smrti na druhou stranu."

"Ty stojíš při mě, ale co ostatní."

"Ostatní také... Protože musím říct, i když to není právě lichotivé, že nás kromě oddanosti k vám a poslání stmeluje ještě jedna vlastnost. Nenávist... Nenávist k tomu, co se snažíme vymýtit. A ta je silná... Víc, než cokoliv jiného," sklopil oči a stáhnul svou dlaň z jeho tváře.

Tohle opravdu nebylo právě lichotivé. Ale kdy pravda bývá lichotivá? Málokdy...

"Já vím, vím.. Alexi."

"A sneseš někoho takového vedle sebe?" zamyšleně zíral na svoje palce a točil s nimi mlýnek.

"Sám jsem takový…"

Pomalu se zdvihnul a odnesl kelímek do koše. Najednou se mu nemohl nějak podívat do očí. Proč? Vždyť tohle všechno Enrico dávno ví, ba co víc, sám říká, že je takový... Jenže on, Alexander Anderson, paladin, kněz, exorcista, najednou nechce, aby to věděl. Aby věděl, že dokáže zabít, že mu to mnohdy dodává takový pocit uspokojení... Nechce, protože se bojí. Bojí se najednou toho, čím je, čím byl a čím až do smrti bude. Vrahem, nelítostným vrahem... Bojí se a skoro si říká, že sám je taková zrůda, jako ti, které loví. A bojí se, že si to Enrico uvědomí taky. A pak? To už raději ani nedomýšlel.

"Alexandře," Enrico po něm natáhl ruku. "Prosím, pojď sem."

Váhavě se otočil a pak se poslušně vrátil k posteli. "Ano, Enrico? Potřebuješ něco?" odpověděl vyhýbavě.

"Sedni si sem A prosím, nepřemýšlej o tom."

Posadil se, ale ještě pořád se díval do země. Jako káraný školák. A on byl kárán. Svým vlastním svědomím, o kterém si myslel, že už ho dávno umlčely modlitby, odříkání a samozřejmě... Výpravy. Lovecké výpravy... "Nepřemýšlím o tom," zašeptal nakonec. "Nemá ani cenu o tom přemýšlet. Nic se nezmění..."

"Alexi..." pohladil ho po ruce. "Mám tě rád, takového jaký jsi."

"Vážně?" zdvihl konečně oči a zadíval se do těch jeho. Modrých a hlubokých. Sevřel jeho ruku a podivil se, jak mu zahřívá dlaň. "Děkuji, Enrico," zašeptal po chvíli.

"Není zač," usmál se Enrico a pak zívl.

"Ještě pořád unavený?" podivil se Alex a konečně si taky namazal jeden rohlík. Máslem a jablečnou marmeládou. Začínal totiž silně pociťovat známky neklamně se blížícího vlčího hladu.

"Ano, pořád... omlouvám se."

"Proč? Jen spi. Já se najím a pak podniknu menší průzkum do Vatikánu... Ted už by tam mohlo být relativně klidno," usmál se a zhltl rohlík na tři kousnutí. A okamžitě si namazal další. Bože, tak něco tak dobrého... Chm!

"Dávej se… na sebe pozor."

"Ty taky. Nikam neutíkej, zůstaň v posteli a prosím... Nikoho nesváděj. Jednou šít tě mi docela stačilo..." povzdechnul si a namazal si třetí rohlík. Jenom marmeládu vyměnil za med a nalil si čaj. Bůh ví, kdy se vrátí a mít ve Vatikánu hlad se nevyplácí...

"Já jí nesváděl, to ona mě.."

"Dobrá, tak se tedy nenechej nikým svádět," pohladil ho jemně po tváři a pak se opatrně, váhavě, dotknul rtů, ještě poraněných, jak si je prokousnul...

"Opatruj se, prosím."

"Budu neboj. Vrátím se do půlnoci..." pořád se ho jemně dotýkal a usmíval se přitom. Pak ale zvážněl. "Enrico. Ted mě dobře poslouchej..." sklonil se k němu.

Enrico se na něj zvláštně zadíval. "Ano."

"Kdybych to nestihl do půlnoci tak počkej ještě tři hodiny, vezmi si k sobě pistoli a každého si důkladně prověř. Bud mimo okno a dveře... Kdybych se nevrátil do tří, tak mě chytili," zašeptal mu do vlasů a lehce políbil na čelo. Bylo to absurdní, dávat mu takové pokyny kvůli prkotině jakou je dopis, ale oba vědí, že ten dopis nemůže ve Vatikánu zůstat. Enrico, i když si myslí, že je stále za obrazem Svatého Otce, a on, protože ví, že už tam dávno není. "V tom případě zmiz co nejrychleji to půjde... A..." tohle ze sebe soukal jen s největším sebezapřením. "Kontaktuj lady Hellsing."

"Vím, co bych udělal. Sice se mi to nelíbí, ale... požádal bych Hellsing o… spolupráci."

"Hlavně!" zdůraznil. "Hlavně se prosím tě nevracej do Vatikánu, i kdyby já nevím co! Rozumíš? I kdyby mě chytili, tak prostě seber saky paky a zmiz!"

"Nemůžu tě tam nechat. Ale… udělám co chceš."

"Děkuji," pohladil ho ještě jednou a přitiskl k sobě. "Blábolím nesmysly, viď? Jdu tam jen pro jeden dopis a dávám ti instrukce, jako bych šel do války..." zasmál se hořce. "Nechceš přinést ještě něco, ať tomu dodám trochu puncu nebezpečí?" zeptal se pak a cvrnknul ho do nosu.

"Hej! Ne… jen se vrať v pořádku."

"Vrátím... Nebo se o to aspoň pokusím..." sklonil se k němu a vzal jeho tvář do dlaní. "Můžu tě políbit?" zeptal se pak s roztomilostí, která je vlastní všem tvorům, i kněžím, kteří jsou v jádru velice, ale velice stydliví.

"Jistě," zašeptal Enrico a sám ho opatrně objal kolem krku. "Musíš," zašeptal pak.

Trochu se pousmál a pak zavřel oči. Jen popaměti pohladil jeho rty svými a pak se k nim přitisknul. Jemně, ale přece se špatně tajenou láskou mu ze rtů slíbal všechny budoucí starosti i ten smutek, lehce se dotknul poraněných míst a přivinul si jeho tělo blíž k sobě.

Bývalý monsignor se k němu přivinul a jemně ho políbil. A pak líbal stále s větším zoufalstvím. Když se od něj konečně odtrhl, zašeptal. "Vrátíš se, musíš."

"Vrátím se. Slibuji..."

"Dobře, věřím ti."

Položil ho zpátky na postel a pečlivě přikryl až pod bradu. Pak na stolek s jistým váháním položil jeho pistoli, kterou měl u sebe, co utekli z hotelu Di Rosa.

"Opatruj se, Enrico. Ať tě Bůh provází," zašeptal neslyšně a vykročil ke dveřím. Raději se už neohlédl a rychle vypadnul ven.

Seběhl bleskově dolů, prolétl recepcí, ani si nevšiml, kdo tam sedí a zastavil se až na ulici o dobrých dvě stě metrů dál. Na chvilku se opřel dlaněmi o kolena, zhluboka oddechoval a snažil se vyčistit si hlavu. Pak se narovnal, vytáhl ze záňadří křížek, zkontroloval jestli má nabito a pak se začal potichu, jako velká lovící kočka, plížit setmělými uličkami směrem k Vatikánu.

Enrico, jakmile odešel, sepjal ruce v modlitbě. "Pane, vím, nejsem nejhodnější z tvých služebníků, avšak dnes mě vyslyš....."

Do jámy lvové, jak prorok Daniel. Pchá, pomyslel si. Ale u srdce mu volno nebylo. Ten dopis je mnohem důležitější, než si myslel. I když ho četli, jestli někdy dojde k otevřenému střetnutí, nebudou mít v rukou nic. Bude to tvrzení, proti tvrzení... Jejich šance se sice moc nezvýší, ale rozhodně to bude lepší, než kdyby... Pochyboval sice, že by ho Olivetti vydal dobrovolně, ale na druhou stranu - uplynulá léta dala Inkvizici jen šanci, jak se zdokonalit. Nejen technicky, ale i v donucovacích prostředcích. Možná byly napohled méně brutální, ale v jádru byly pořád stejně kruté...

Nechal zbytečných myšlenek a dál se obezřetně plížil směrem k sídlu Svaté církve křesťanské. Nespěchal, ale pomalu taky nešel. Jestli všechno vyjde, tak se do půlnoci, nejpozději do dvou vrátí. Jestli ne... Enrico, tak zmiz!

A že Enrico zmizí dokonale, o tom nepochyboval. Stejně tak, jako i o tom, že nemůže prostě jít a doufat v zázrak, jako prve. Enrico pak bude pryč... možná navždy.

Noc už pokročila, když konečně stanul na místě, které v něm vyvolávalo rozporuplné pocity. Vždycky obdivoval nádhernou architekturu Vatikánu, jeho výzdobu, v jeho zdech se cítil bezpečný a očištěný od všech hříchů... Cítil, obdivoval... Ano, to byla minulost. Ted jen dokázal myslet na to, že musí od Olivettiho dostat ten dopis a zmizet. Že ho nesmí chytit, protože, a to si uvědomoval až s oslepivě bolestnou přesností, jinak už by Enrica nejspíš nikdy v životě neuviděl. Nikdy se ho nedotknul... Kušuj s takovými myšlenkami Alexandře. Jdeš tam jen pro dopis a navíc k člověku, kterém aspoň trochu věříš, který tě zatím neprodal, ani nezradil! Ty, paladin Anderson, nelítostný zabiják se třeseš, když se vracíš do lůna církve?! Sice se stalo, co se stalo, ale to neznamená, že už se nebudeš ovládat!

Udělal pár obezřetných přískoků a protáhl se škvírou mezi nedovřenou bránou na Svatopetrské náměstí.

Před budovami přecházela Švýcarská garda. A nad vším se snášelo podivné ticho.

Zamrazilo ho do morku kostí, ale ovládl se. Tohle je jen neklid před bouří, varoval ho jeho instinkt, tak dobře vycvičený bojem s nejrůznějšími příšerami všeho druhu... Slíbil jsem Enricovi, že přinesu ten dopis! A to taky udělám! Přitiskl se ke zdi a pomalu se plížil, aby ho stráže nezahlédli k Olivettiho kanceláři. Věděl, že kapitán ji skoro nikdy neopouští, že je neustále na stráži a chrání to nejcennější ve svém životě - svatého otce a jeho sídlo.

Stál u okna a díval se do ulic. Musel to udělat. Musel. Ale chtěl? Nevěděl... možná... Ale bude pak klid.

První hlídka. Druhá hlídka. Vyběhl po kamenných schůdcích a neslyšně proklouzl do chodby, která vedla k Olivettiho kukani. Bodlo ho u srdce, když si pomyslel, že kousek odsud je v podobném domě opuštěná Enricova pracovna... Pusť to z hlavy, Andersone! Tiše zaklepal.

"Olivetti! Tady Anderson! Paladin Anderson!" zvolal tiše. Dveře po chvíli pozvolna otevřely a kapitán ho gestem vyzval ať vstoupí. Anderson se dlouho nerozmýšlel. Jedním skokem se ocitnul za dveřmi.

"Dobrý večer, kapitáne."

"Dobrý," zamručel kapitán a vyzval ho aby se posadil.

"Ne, nezdržím se dlouho. Přišel jsem si pro ten dopis, kapitáne. Pro tu báseň, co psal monsignor..."

"Tady je... mám ji u sebe... ale... běžte! Už běžte!"

Převzal od něj kus papíru, zběžně se přesvědčil, zda je to opravdu on a zastrčil si ho do náprsní kapsy. "Kapitáne, jste v pořádku?" zeptal se potom. Olivettiho naléhavý tón se mu nelíbil. Vůbec.

"Běžte!" sykl Olivetti. "Hned!"

"Je to past, že?" dovtípil se Anderson poměrně rychle a vyrazil ke dveřím. Instinkt ho varoval! Proč sem lezl?! Enrico!

Krátké kývnutí a pak jen útrpný pohled.

Vyřítil se jako štvaný ven, ale to už za sebou slyšel signál poplachu. Ještě pořád nic není ztraceno! Brána je otevřená! Teprve pozdě si uvědomil, co znamenalo to zlověstné, téměř neslyšitelné skřípnutí... Odřízli mu únikovou cestu! Zahnul zpátky směrem do středu náměstí a doufal, že jim zmizí v houstnoucí tmě. Vrtulník nepoužili, asi chtěli, aby všechno proběhlo v klidu... Hnal se jak šílený přímo do středu k obelisku a teprve tam se na chvilku zastavil... Jenom na malou chvilku, aby vytáhl zbraň.

Z druhé strany podstavce se někdo kmitl tmou a vzápětí Anderson ucítil pronikavou bolest, která se mu ze zátylku šířila do celého těla. Z krku mu trčela injekční stříkačka a do tmy zableskl oslnivě bílý úsměv.

 

V malém hotelu na okraji Říma v té chvíli, Enrico tiše vykřikl, jak ho ze sna probudila noční můra. Vzápětí však usnul.

 

Obrazek

 sv.Petr v noci

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky XIII. Brigáda Iškariónští

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

*collapsed*

(E..., 30. 4. 2008 16:39)

á, proč sem se jen musela tohohle dočkat? Q_Q takový šoky...ale máte to úžasně napsaný, zas ste prodloužily seznam mých oblíbených povídek, je to krása

*infarkt*

(Keiro, 5. 3. 2008 13:38)

To se dělá takhle mě připravovat na infarkt? Přeci mi ho nemohli chytit, to mi nemůžete udělat. Takový hodný, zbožný (v rámci možností po určitém zjištění) muž.

Doufám, že Enrico bude zlobivý kluk a neodejde tak jak mu to tak důrazně nakazoval. Přeci by tam svého paladina nenechal, že? Já mu věřím. :)

Samozřejmě vám musím opět poděkovat za nádherný únik do fantazie, která taky jednou není moje. :) To bývá dost často nuda.

Jdu na další díl a vy se těšte na další komentář. :P

Bohužel

(Kat, 4. 3. 2008 22:35)

jsem četla 4 díl, takže vím jak to skončí, ale nic to nemění na tom jak napínavé to je.
Libíl se mi dílek, líbí se mi jak se pomalu sbližuji a odvrhuji vše co je spojuje s církvi a přece chtějí dál pokračovat v boji proti nemrtvým.
Nenávist je silná stejně jako láska a já doufám, že láska vyhraje nad nenávisti.
Napětí, romantika, kouzelné prostředí i když nebezpečné. Mix který miluji a Bee Muraki děkuji za další pokračování naší 13 divize, která nás chrání.
Dobrou noc a krásné sny