Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čas setkání

8. 4. 2008

Brněnská hlídka - Čas setkání

 

pro Balů

 

Smutnej déšť a město v kouři,

ticho prázdnech rán.

Noční můry pijou silnej čaj.

 

„Irbisi!“

„Jawohl!“ vyrazil jsem ze sebe dřív než jsem si to stačil pořádně rozmyslet a podvědomě scvakl podpatky. Tak tohle mi šéf neudělal už od války. Věděl, že tohle zásadně nesnáším. Cítil jsem, jak se svět kolem mě zhoupnul, zesvětlal a pak ztmavl.. a pak ... pak už jsem stál v jeho kanceláři a on seděl za stolem. Že má návštěvu jsem poznal hned. Také, kdo ta návštěva je.“

„Dobrý den, Irbisi,“ pozdravil mě a já se mimoděk musel..usmát. Jenže tak, že nováčkovi co zrovna nakoukl do kanceláře, málem zbělely vlasy.

„Vítězslave...“

„Irbisi, posaď se,“řekl mi šéf a já poslechl. To, že jsem se musel ovládat, abych tomu upírovi neskočil po krku by poznal jen zkušený pozorovatel. Tedy šéf.

„Irbisi, Víteslav sem přijel, aby přezkoumal okolnosti zmizení Doubravky a zranění mistra Převora.“

„Jistě,..to v Praze nemají nic jiného na práci? Co zkusit Rusko? Tam se vám to mele a vy o tom ani nevíte? Jak, že to bylo ...“

„Irbisi!“ šéf po mě loupl pohledem a já zmlkl. Přece jen, on byl šéf.

„Přesto nechápu, Vítězslave, co chcete přezkoumávat? Mistra Převora zranil Nosferatu a Doubravku unesla temná třetí kategorie, kterou tady Irbis v souboji ..“

„Zabil,ano to jsem si přečetl v hlášení. ..ovšem rád bych věděl, co se stalo s tím Nosferatu. Promiňte, ale aby vám tu pobíhal upír mimo kategorie a ...“

„Tak co si vzít taxi, když se tu bojíte..“ neodpustil jsem si narážku.

„Irbisi!“

„Pane.“

„Ven.“

„Pane.“ zvedl jsem se, klepl do pomyslného klobouku a chtěl odejít, když v tom se rozlétli dveře a dovnitř vrazil jeden z loňských nováčků.

„Lesu zdar, šéfe. Mistr Theodorik vzkazuje, že Doubravka už se probrala a je ok.“

„Skvělé.“

Vítězslav si trochu odkašlal.

„Jé, zdar Irbisi, co dělá pracka?“

„Dobrý,“usmál jsem se a vyšel z místnosti.

Za mnou se ozvalo další zakašlání.To už klaply dveře a já byl zase u Annety, naší sekretářky a Jiné sedmé úrovně. Tedy čarodějky. Ale ta uměla čarovat akorát po síti.

Došel jsem skoro až k sobě, když znova práskly dveře a vyšla řehtající se vlkodlačka, Ballů.

Zvedl jsem obočí. To mohlo být zajímavé.

„Co se stalo?“ ozvalo se za mnou, než jsem zavřel dveře kanceláře.

„Ale nic...jen se na mě povyšoval ten Pražskej pizizub, sorry bejby.“

„To nic, Vítězslav je suchar.“ ozvala se mladý upír za stolem a dál si čistil nehty nožem na dopisy.

„Hele Juriku, urazil by ses kdybych tě pozvala na panáka?“

„Já? Ne..nikdy,“odpověděl upír a dál se věnoval svým nehtům a přitom se houpal na židli. „Tak vidíš...“

„A cos mu vůbec řekla?“ zeptal jsem se a přitom se snažil donutit kopírku v rohu aby pracovala. Ale na některé věci je i Jiný krátký.

„Praš do toho z prava!“ ozvala se Ballů.

„Minule to bylo z leva,“zabručel jsem, ale opravdu. Po lehkém úderu  se kopírka konečně probrala k životu. A pak že násilí a technika nejde dohromady.

„No a neřekla jsem mu nic hrozného, jen těbůh pizizube jdem na panáka?“

„Nejlépe stoprocentního lihu, že?“ usmál jsem se a dál kopíroval starou knihu.

„Jistě, musela jsem si rýpnout. Tvářil se jak královna matka na návštěvě u svých poddaných.“

„Ty ses s ní někdy setkala?“ zvedl oči Jurik od svých nehtů.

„No to ne, ale narozdíl od někoho mám televizi..“

„Já za to nemůžu, že ji kluci z privátu onehdy rozmlátili, když si hráli na punskou válku.“ ohradil se Jurik.

„Rozmlátili? Vyměnili za chlast, ne?“ řekla Ballů a pak se posadila ke svému počítači a pustila si hru, Ulov si svého upíra.

 

„Irbisi.“

„Ano?“ zeptal jsem se a podíval se na mladého bílého mága, který u nás byl teprve prvním rokem.

„Šéf vám vzkazuje, že máte Vítězslava ignorovat!“

„Irbisi!“

„Ano?“ otočil jsem se po stále hrající Ballů.

„A budem ho ignorovat brokama, nebo S-ballem?“

Musel jsem se začít smát. Prostě to po tom rušném dni a noci, co jsem zachraňoval Doubravku a bojoval v Šeru to jinak  nešlo.

V tu chvíli do průchozí kanceláře vešel Vítězslav a kývl nám na pozdrav. Tak ho zřejmě šéf ukecal, že ho tu skutečně nepotřebujeme.

Když procházel kolem mě, usmál jsem se.  A možná to byl jen světelný klam, ale měl jsem dojem, že se mu v očích mihlo znepokojení.

Na Ballů, která se na mě tázavě zadívala, jsem se usmál o poznání vřeleji a rty jsem naznačil jediné slovo.

„Dum-dum.“

 

Sotva se za Vítězslavem zavřely dveře, podvědomě jsem se přikrčil. Šerem se blížil orkán.

„IRBIS! BALLŮ! KE MNĚ!“

„Tak to nebudou asi bonus body,“utrousil Jurik.

Zpražil jsem ho pohledem a on se přestal houpat a konečně se zase zabral do práce na počítači. Podle toho, co jsem viděl na té obrazovce, měl zrovna studovat zoologii. Do školy.

Ballů se zvedla a zpoza zeleného svetru vylovila jakýsi amulet. Políbila ho a tiše pronesla nějakou soukromou motlitbu. Já jsem se nemodlil. Na boha jsem přestal věřit před třemi stoletími.

„Jak by se ti líbila bota v hubě, nebo Lepidoptera* zítra u zkoušky,“zašeptala mu do ucha Ballů, když kolem něj procházela. Jurik mlčel a skutečně začal cosi ťukat do klávesnice.

„MÁM VÁS VOLAT ZNOVA!!!“

„Ne,“hlesl jsem a pak se podíval na Ballůin amulet.

„To není Ježíš...“

„Ne Ódin.“

„Aha, ..no proti šéfovi stejně nepomůže.“

„No, taky si myslím,“usmála se na mě odzbrojujícím úsměvem a pak po mém boku vkročila do jámy lvové.

 

Řval po nás ani ne deset minut, ale vzhledem k mé citlivosti na odstíny hlasu a vůbec na zvuk jako takový, to bylo velice nepříjemných deset minut. Nakonec poslal Ballů pryč a mě pokynul, abych přišel blíž.

„Podívej se Irbisi,“zklidnil trochu hlas a zadíval se mi do očí. „Já vím, že ti ublížil. Vím jak moc ti ublížil a také vím, že kdybych tě nevyhodil z kanceláře, jsi schopný ho vyprovokovat až k souboji. A taky vím, jak moc po tom souboji toužíš. Jenže už to je ježíšikriste pět let! už jsi se s tím mohl vyrovnat.“

Mlčel jsem a jen se mu díval do očí.

„Vy jste se s odchodem Ivany nevyrovnal dvacet let...“řekl jsem pak tiše.

Na to mi nemohl nic říct. Oba jsme věděli, jak to s tou ženou, tou obyčejnou ženou, kterou  miloval, bylo.

Chvíli jsme stáli proti sobě a kolem nás se v Šeru chvěla podstata světa. On byl mág mimo kategorie a já, vlkodlak, za ty roky, prvního stupně. Ten poslední jsem překonal před lety. Přesně před pěti, kdy jsem se pokoušel zachránit Vlka. Marně.

Sklonil pohled jako první a pak mě nechal jít. Jen u dveří mě zastavilo jeho:

„A toho Nosferatu chyť. Nechci tu Vítězslava znova vítat.“

„Jawohl, šéfe,“pousmál jsem se a vypadl z jeho kanceláře.

Venku jsem se pozdravil s několika málo členy, kteří došli na střídání směny a zavolal k sobě vlka, který se zrovna spokojeně rozvaloval Tygříkovi pod stolem. Tygřík, poměrně mladá obrateň, spala opřená čelem o klávesnici. Sluchátka s hudbou na uších a vedle sebe měla opřenou pušku a na stole se povaloval fotoaparát a poznámkový blok.

„Hej, Tygříku, musíš do školy, máš přednášku.“ Ballů nad ní stála a klepala ji na rameno.

„Hm,....“ to bylo jediné, co z Tygříka vypadlo.

„Ona přeci už nechodí na přednášky,“vložil jsem se do hovoru. Pokud jsem dobře věděl, tak před nedávnem státnicovala a pak si podávala přihlášku na doktorandské studium. Takže teď byla ve škole jako mladá pomocná síla.

„No, jako student ne. Ona přednáší. Vstávej Tygříku!!!“

„Co je?“ Tygřík otevřela jedno oko.

„Máš přednášku.“

„Kdy?“

Pohled na hodinky. „No pokud se nic nezměnilo, tak za deset minut.“

„Kur-!“ vyletěla Tygřík od stolu až  málem praštila do Arga.

Než jsem mohl cokoliv namítnout už vklouzla do šera a v zápětí jsem mohl jen vytušit, že kolem mě proletěla ve své šeré podobě jako velký bílý tygr. To že znova proskočila oknem jsem nekomentoval. Ještě že v šeru tady žádné sklo nebylo. To už bychom zasklívali tento měsíc po čtvrté.

 

Směna se vystřídala a já vyšel do ulic. Bylo nutné. Musel jsem toho Nosferatu chytit, ať to mělo stát cokoliv.

Tiše jsem si povzdechl a prošel podchodem po hlavním nádražím. Argo běžel za mnou a cestou se šikovně vyhýbal lidem jdoucím proti nám. Včera mi zachránil život, když skočil té čarodějnici po krku, ve chvíli kdy mi vyhrožovala smrtí Doubravky. Do té doby jsem nevěděl, že může vstoupit do šera. Ale mohl. A to bylo…zvláštní.

Vlastně, spousta věcí byla na Argovi zvláštní. Ale ...byl to Vlkův pes. i když, jakmile jsem se nad tím zamyslel, nedokázal jsem si vzpomenout, kdy ho vlastně poprvé přivedl domů.

Domů... to slovo mi teď znělo tak vzdáleně. Posledních pět let...to ani můj domov nebyl. A přesto jsem nedokázal ten malý byt opustit. Nedokázal jsem se vzdát vzpomínek. Nedokázal jsem se vzdát ani Vlkových věcí. Jeho bunda stále visela na věšáku vedle mé a i jeho kecky byly stále tam, kde jsem je vždy s lehkým vrčením dával, když je jen tak skopnul z nohou.

Sáhl jsem do kapsy a zapnul si CD přehrávač. Argo se po mě jen otočil s podivným pohledem, když jsem zmáčkl náhodnou volbu a opakování a ze sluchátek se ozval chraplavý hlas Jeffa Buckleho a jeho Halehujah.

 

I´ve heard there was a secret chord

That David played, and it pleased the Lord

But you don´t really care for music, do you?

It goes like this

The fourth, the fifth

The minor fall, the major lift

The baffled king composing Hallelujah

 

Bože můj, Vlku, proč sis tehdy musel hrát na hrdinu?! My tady nejsme hrdinové. Nikdy jsme nebyli. A pokud jsme, pokud musíme být, tak, nikdy, nikdy nebojujeme v přímém střetu. Zvláště ne proti Inkvizitorům. Nikdy! Slyšíš!

Hallelujah, Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

 

Miloval jsem tě. Pokoušel se tě zachránit. A ty jsi ...odešel.

Your faith was strong but you needed proof

You saw her bathing on the roof

Her beauty

in the moonlight

overthrew you

She tied you

To a kitchen chair

She broke your throne,

she cut your hair

And from your lips she drew the Hallelujah

 

Vlku, proč ty? Proč ne já? Proč, jsem tě jen nedokázal zachránit?

 

Hallelujah, Hallelujah

 

Hallelujah, Hallelujah

 

Skoro jsem zakopl o kočku, která mi najednou proběhla pod nohama a pak se rozhlédl kolem. Byl jsem nedaleko Mendlova náměstí a díval se na to jak právě odjíždí některé trolejbusy.Hledal jsem toho Nosferatu a nebo nehledal? Ptal jsem se sám sebe, když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že je sedm večer. Co jsem k četru dělal celý den? Nemohl jsem si vzpomenout. Jako by mou paměť obestírala mlha.  Co se se mnou dělo?

Protřel jsem si rukou oči a sevřel kořen nosu. Bože, potuluju se tu a pořád nevím . Nic nevím! K čertu!  Najednou jsem si uvědomil, že sedím na lavičce, hlavu v dlaních a u nohou mi sedí Argo a pozoruje mě tím svým chápavým pohledem. Najednou se v přehrávači ozvala písnička, kterou jsem neslyšel už dávno.

 

Sám šerem silnicí pustou kráčíš,

z dálky vyzvání misijní zvon.

Mysl znavenou něčím trápíš,

slyšíš falešnej tón.

Ó ó ó, pořád něco ztrácíš...,

ó ó ó, pořád něco ztrácíš...

Sám...

 

„Co to všechno znamená, Argo, ty to víš?“zeptal jsem se tiše a on mi hleděl do očí se stejnou důvěrou psího společníka. Argo, ani nevíš, jak moc mi v těch chvílích připomínáš Vlka. Miloval jsem ho. A on odešel do Šera. Tam, kam až jsem za ním nemohl.

Nevím kolik bylo, když se obloha zatáhla a já míjel sochu ruského vojáka, držícího vlajku, na Mírovém náměstí.

Ten pohyb jsem skoro nezaregistroval.

Křídla.

A drápy.

Vůně santalového dřeva a myrthy. A pak najednou stál vedle mě.

Zdravím tě, Hlídkaři.

Skutečně?

Ale, copak? Proč ta nedůvěra?

Protože jsi se tím bavil. Vím, že jsi tam byl. Ve čtvrté hladině Šera.

Nemohu? Copak to Dohoda zakazuje?!..Nezávisle pozorovat?

Dohoda jasně mluví o tom, že se máš přihlásit v každé zemi, k pobytu..a tos neudělal!

Co když mi v tomto připadá poněkud zkostnatělá?

Tak to si stěžuj jinde!

Jen se usmál a pak zmizel v Šeru. Donutil jsem svůj stín, aby se zvedl a vzápětí skočil za ním. V první hladině se vše zabarvilo do šedé a domy ztratily na své barevnosti a viditelně zestárly......Nic, dobře.Nic jiného jsem ani nečekal. Takže musím dál.

 Druhá hladina. Domy ztratily svou podobu a okna. Ucítil jsem v tváři ledový vítr a svět se posunul jakoby dál. Socha rudoarmějce se podivně pokroutila a z vlajky se stalo kopí. Rozhlédl jsem se kolem, ale tady taky nebyl. Fajn, chce si hrát. Jenže na tu hru musí být dva!

V třetí hladině padly i domy a socha zmizela. Nade mnou se rozzářila růžová obloha a staré prošlapané dláždění pod mýma nohama se lesklo jako po dešti.

„Zatracenej upír!“ ulevil jsem si, když jsem ho uviděl jak na mě zamával a pak zmizel. Nemusel jsem být jasnovidec, abych věděl, že ve čtvrté hladině. Nesnáším čtvrtou hladinu, je tam moc vedro! I když, jak mi kdysi vysvětlil šéf, je to čistě subjektivní pocit. Jemu je tam prý zase zima.

Planina, která se přede mnou ve čtvrté hladině otevřela byla pro mě jako kamenná Sahara. Horký vítr mi drhnul v plicích a upír stál nedaleko mě. Usmíval se a po čele mu už taky tekl pot. Přál jsem mu to. Takhle mě tahat přes Šero! Všivák jeden!

„Zvládneš pátou hladinu, Hlídkaři?“ on se mi smál. Smál a pak zmizel.

„Dopr-!“ zaklel jsem a pak našel stín a vkročil do něj.

Jenže sotva jsem se ocitl v páté hladině, kolem mě se zableskly ty přízračné červánky, stál vedle mě a čekal.

„Tak co upíre?!“

„Mám jméno!“

„Promiň, upíre ale nepředstavil jsi se.“

„Ty si  vážně nevzpomínáš?“ zašeptal tiše. „Tehdy, když jsme s Napoleonem stáli před Moskvou…“

„Ne!“zašeptal jsem tiše .

„Ano…Erichu.“

Zatočila se mi hlava a já zmizel rychle v čtvrté hladině. Protože tu pátou..tu optimisticky duhovou pátou jsem nemohl vydržet. Jenže i tady jsem měl pocit, že znova vidím, jak tam stál vedle mě. A choulil se zimou. Dva zvědové v srdci cizí armády.

Najednou bylo v čtvrté hladině zima jako tehdy v Rusku.

„Reinharde?“ vlastní dech, který se srážel do drobné mlhy před mými ústy mi připadal těžký.

„Myslel jsem že budeš mít víc radosti, Erichu.“Ten trochu chraplavý hlas byl znova tak podmanivý. Tak známý. Tak….hlas někoho, komu jsem věřil, koho jsem…považoval kdysi za přítele…a pak jeden zvlášť chladný a nevlídný večer..i za milence

„Viděl jsem, jak jsi zemřel…“viděl jsem to. Jenže tehdy jsem ještě nebyl Jiný. To přišlo později. A tak jsem tehdy nemohl vědět…

„Nejsem mrtvý…,ani tehdy jsem nebyl…“vzal mě za ruku. Ta jeho byla chladná jako vždy ale přesto jsem cítil, že žije.

„Co se stalo?“

„Opravdu ti to musím vysvětlovat? Zrovna tobě?“ Díval se na mě a já měl najednou pocit, že se mu zorničky podivně roztahují.

„Ty…ty jsi…Už TEHDY?!“  Nevíra. Zatřepal jsem hlavou.Hajzl!

 „Ty jsi mě jim předhodil jako návnadu a zmizel!“ zavrčel jsem a skočil po něm.

„Musel jsem zmizet. Začínali mít podezření.“

„Kvůli tobě jsem tam málem chcípl!“

Odrazil mě a začali se válet po kamenité zemi.

„Jenže jsi neumřel!“Chytil mě pod krkem a vytáhl do třetí hladiny. „A bonusem se z tebe stal vlkodlak!“

„Jaká to výhra!“

„Ale no tak!“

Jenže já byl vzteklý. Tehdy mě chytili, a pak..zažil  jsem peklo. Se špióny se nikdo nemazlil.

Praštil jsem ho a zlost a bolest uzamčená několik staletí se drala na povrch. Odmrštil mě od sebe a já jsem po něm znovu skočil. Jenže už jako irbis. Velký bílý sněžný levhart.  Zasáhl jsem ho několikrát a on mě také. Dost škaredě. A pak…Při jednom skoku mě odrazilo kouzlo příliš silné a já dopadl zády přímo na kopí vojáka na náměstí.  Probodlo mi rameno a vyšlo mezi žebry. Ucítil jsem v ústech krev.

A pak tu najednou byl Argo a upír se jen ušklíbl a zmizel.

Změnil jsem se zpět a donutil se zapřít se rukou a pomalu se z toho kopí sundat. A  pak jsem najednou ležel v kaluži krve a v reálném světě. Kousek dál hodiny odbíjely půlnoc.

„Zase příště..Hlídkaři..“

„Příště,“zamumlal jsem a pomalu vstal. Argo se na mě díval jak to kdysi dokázal jen Vlk a já …cítil jsem, že minulost nepříjemně buší na dveře a nebere si servítky s něčími city. Tím míň  s mými.

„Jedeme domů, Argo,“řekl jsem psovi a mávl na projíždějícího taxíka.

Řidiče jsem musel trochu omámit aby mě i Arga vzal a pak jsem mu nechal jen dvacku navíc, to až se bude divit za ty zakrvácené sedačky, aby si to nespojil s příliš štědrým dýžkem.

Doma jsem si ránu vymyl a vydesinfikoval. A pak trochu stáhl pohotovostním obvazem s pohotovostním kouzlem. Napil jsem se vychladlého čaje od rána, pustil si rádio a pak lehl v trenýrkách na postel. Agro si lehl vedle mě a položil mi hlavu na břicho. Na rádiu Petrov zrovna hráli zvláštní písničku. Spíš zhudebněnou báseň. Ale dokonale vystihovala atmosféru toho mého setkání dnes v noci..

S Nosferatu

S Reinhardem..

S mou minulostí

a s dávnou láskou…

 

 

Láska je jako večernice plující černou oblohou,

zavřete dveře na petlice, zhasněte v domě všechny svíce

a opevněte svoje těla, vy, kterým srdce zkameněla 

 

Láska je jako krásná loď, která ztratila kapitána,

námořníkům se třesou  ruce a bojí se, co bude zrána,

láska je jako bolest z probuzení a horké ruce hvězd,

které ti oknem do vězení květiny sypou ze svatebních cest

 

Láska je jako večernice plující černou oblohou

náš život hoří jako svíce a mrtví  milovat  nemohou,

mrtví milovat  nemohou  ...

 

V noci jsem si přitáhl pokývku víc k tělu, protože jsem si znovu vybavil ten chlad zimního tažení. Chlad, který mnou pronikal, když jsem utíkal sám a daleko od lidí. Daleko od Moskvy... a daleko od někoho, o kom jsem si ty dlouhá století myslel, že zemřel rukou nájemného vraha.  

 

 Při psaní textu bylo použito několik písní, jmenovitě:  Jeff Buckley – Halelujah, Aleš Brychta(Arakain) – Tulák po hvězdách, BSP – Země vzdálená, Vladimír Mišík - Variace na renesanční téma;

 

*Lepidoptera - Motýli

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

krasa

(arya, 26. 9. 2008 21:38)

hezky ale kde je pokracko ... jeste dik

Búúúúúúúúú

(Kat, 11. 4. 2008 16:50)

Nex já chci být taky tygříkem! Chci taky skákat přes kaluže a taky přes okna. Jasně otevřené. Asi to nepůjde, že, ale máš pravdu pobavilo mně to a hodně. Tohle je už moje 4 přečtení.
Co asi člověka láká číst už přečtené. Krátká úvaha... líbí se to, směji se.

...

(Lilithka, 10. 4. 2008 21:38)

Strašně se stydím, jak jsem mohla napsat to... napjetí. Fuj, sypu si popel na hlavu a omlouvám se :(((.

U mně

(Nex, 9. 4. 2008 21:00)

zabodovalo proskočení oknem. To známe....až na to,že oknem neumím, já se pohybuji dveřmi... Kamarádka se mě sveřepě a vytrvale vyptává, kde schovávám ten teleportační plášť, ale já jí ten trik nehodlám ukázat. :-D

(má utkvělou představu, že octnu-li se v druhém patře jen během doby, co ona vyjde ze suterénu (jídelna) do přízemí, používám k tomu nekalých prostředků....tak se pohybuju trochu rychleji než ostatní lidi ehm bytosti, no a co... ;) )

A to s tou přednáškou...zdá se mi to nebo tam je náznak autobiografických prvků? Teď myslím ani ne tak vyučování jako spánek na klávesnici se sluchátky a náasledné hyperprostorové skoky... :-D

Kopírka? U světla, co s ní? Že ty jsi jak má druhá kamarádka, která prostým vstupem do místnosti dokonale zasekne všechno co chodí na elektřinu?! Ha! (naproti tomu já jsem jedním ze dvou lidí ve třídě co ví jak tisknout na školní kopírce oboustranně...dodnes na to nepřišli ani někteří oktaváni heč :-)P )

...

(Lilithka, 9. 4. 2008 16:35)

Napjetí je z obou kapitol vyloženě cítit, tak nás nenech čekat a přihoď další :).

Dokonalé

(magdata, 9. 4. 2008 15:21)

nádherné no a tak dále, prostě jako vždycky. Zbožňuju všechny hlídky, ale tu Brněnskou nejvíc. Jo a Vítězslav jako Pražskej pizizub mě málem smetl ze židle. Už se moc těším na pokráčko...

Rozhodnuto navždy!

(Kat, 8. 4. 2008 20:22)

Miluji oboji. Božíčku to je nádehra. Přitom se snilo tak krásně a ten boj a hlídkaří. Božíčku zvat tě dokonalosti je málo. Je to skvost.Odhaluje se něco z minulosti a tajemný upír a velmi silný. Huch jsem zvědava na pokračování!
Čekala jsem dlouho než to sem přiyblo, ale je čekání a čekání a tohle se vyplatilo tisícinásobně. Úplně vidím svět hlídky v Brně. Jejich starosti i radosti. Líbí se mi Tygřík i šéf a irbis jasně. Mám ráda Irbise, ty sněžné velké kočky.
Snila jsem krásný sen u toho a nelituji toho. Začetla jsem se a zapomněla jsem na dnešní hnusný den. četla jsem jedním dechem a bylo mi najednou dobře. Děkuji ti za okamžiky kdy jsem se octila v jiném světě. ve světě kde jsem mohla snít.
Děkuji a budu jen ráda, kdžy opět u tebe zapomenu na chvilky starosti v tomto světě. Aspoň trochu snít...

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

(Kat, 8. 4. 2008 20:00)

Miluji Brněnskou hlífku!
Miluji autora!
No rozhodně dík. jdu číst!

* * * * *

(Bea, 8. 4. 2008 11:53)

Doktore zdravím.:D
Sedím právě ve škole, na hodině informačních technologií a protože jsem jedna z mála, komu se všechno nemusí opakovat dvakrát, nudím se.
Tím se nevychloubám, to jen předestírám jako holý fakt.:D A nuda je doktore nejhorší ze všech nemocí, co znám...

Ovšem, to bych nesměla vlézt sem, co? Tady se nudit nemůžu, ani kdybych chtěla. Zatím jsem dospěla do půlky povídky, ale něco se mi při tom čtení potvrdilo. Znova a znova...:-)

Sólo vám to jde skvěle!

P.S.: už se začalo pracovat, musím běžet, búúú:'(

@@@@@

(anariel, 8. 4. 2008 9:47)

Tahle povídka je naprosto super. Knihy sem sice nečetla, ale tohle se mi moc líbí, fakt výborný. Už se těším na další :-D