Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prostředek, jak se nezbláznit

8. 6. 2010

Prostředek jak se nezbláznit

 

 

Dřepěl za stolem, nos zabořený v té odporné, černé knize. Irbis se letmo podíval na přebal. Staré tisky, Kodex Vyšehradský, Liber Perganteus. Už zase, ještě pořád, strašnej chlap! Byl jen jeden způsob, jak Marka přimět, aby si ho taky trochu všímal. Zkuste udržet knihu, když se vám na klín sápe zhruba šedesátikilový levhart.

Irbis nepoužíval svou šerou podobu často, ale co mu jedna čarodějka zlomyslně nasadila jistý obojek, neměl moc na výběr. Do šeré podoby se násilně měnil vždy při novu. A taky když potřeboval, aby ten student konečně vytáhl nos ze svých knih a trochu se mu věnoval. Je špatné chodit s nadšeným historikem. Ale zkuste si odolat nabídce muchlování přímo v muzeu hlavního města.

 

Irbis věděl, co má dělat, věděl jak ho má pokoušet. Zívl a pak mu růžovým jazykem šelmy olízl tvář. Marek se ho v první chvíli pokoušel ignorovat. Pak to vzdal, knihu zaklapl a podíval se na něj pohledem ublíženým od celého světa.

"Ty se nevzdáváš, co?"

Levhart zavrtěl hlavou a ještě jednou ho olízl. A blahem málem začal příst, když ho Markovy ruce začaly škrábat pod uchem, na bradě a náprsence.

"Jsi velký, zlořečený..." Jen si povzdechl.

"A co ještě?" ozvalo se levhartovi z hrdla. Bylo srandovní slyšet ho takhle mluvit, šlapal si na jazyk a mhouřil oči. "Pomazlíš mě?"

"Umazlený, prevítí kotě," dokončil Marek a lehce se zamračil. Pak si sundal brýle a promnul kořen nosu. "Na to kolik ti je, jsi pořád jak kotě."

Levhart mu položil pracky na ramena a znovu mu olízl tvář. "Rád se mazlím a ty to víš, víš to… víš… Mám tě!"

"Víš, že kdyby tě teď viděl šéf, měl by z tebe ohromnou srandu?" Mág čtvrté kategorie se nepatrně ušklíbl. A políbil ho čumák, bez obavy, že by ho snad Irbis kousnul. Levhart ho olízl. Pak seskočil z jeho klína a položil mu hlavu na koleno.

"Pojď pryč tady se mi nelíbí."

"Jsme v knihovně samotného Národního muzea, jak se ti tady může nelíbit?" Marek nechápavě povytáhl obočí. A pak ho ještě pohladil. "Fajn, půjdeme, ale laskavě se proměň, nebo mě vynesou v zubech. Sem zvířata nesmějí, kotě moje." Škádlil ho. Kotě moje by mu normálně neřekl.

"Ty chceš sex tady? V knihovně?"

"Já nevím, kdo mě to ani nenechal dočíst a musel se začít lísat. Ale jestli nás tu nachytá Richard Šípek, bude z tebe pěkná vycpanina do expozice zvířat."

"Já bych nechtěl skončit jako vypanina, ty bys to dovolil?" Irbis se zatvářil ublíženě. Marek se na něj podíval a potom se usmál.

"To bych tedy nechtěl," sklonil se a zabořil nos do husté srsti. Voněla. Pro něj ano. "Tak co? Půjdeme? Vlak nám jede za hodinu a půl."

Irbis mrskl ocasem "Pojedeme domů?"

"No, rád bych..." Marek ho pohladil za ušima. "Ale jestli se neproměníš, asi tu strávíme noc."

"Tak jo," usmál se Irbis a otočil se. A během té otočky se proměnil.

Marek stál jen pár kroků od něj, kluk s plachým úsměvem, Jiného čtvrté kategorie a jeho milence by v něm hledal málokdo. Ale plachý úsměv a nesmělé vystupování může skrývat mnoho. A v tomhle případě, to Irbis znal z vlastní zkušenosti, to bylo ještě víc, než mnoho.

Irbis se usmíval. Nedbalá elegance z něj přímo zářila. Za tu dobu, co s ním žil se spravil. Už vypadal lépe než před půl rokem, kdy málem nevěděl čí je. Zničený. Unavený životem. A teď mu Marek všechno změnil. Doubravce ještě pořád dlužil ohromnou bonboniéru belgických čokolád, za to, že ho tenkrát na Mendlovce porazila a vyděsila k smrti. A ač jí to Marek pořád zřejmě neodpustil, on sám by jí měl poděkovat. Zachránilo ho to. Až pak se dozvěděl, že šéf už ho skoro odepsal. Tak vyčerpaný a zničený.

Marek se nezdál. Vůbec. Možná vypadal jako kluk, co celý život tráví mezi knihami a v muzeích, ale zdání opravdu klame. Jakmile si ho Irbis pustil, byť zprvu možná trochu nedobrovolně k tělu, stal se z něj neuvěřitelný živel, který mu převrátil život vzhůru nohama. Naučil ho pít kafe bez cukru. Spát s knihami v posteli. Spát zamotaný do deky vedle něho. A taky poslouchat tu nejšílenější směs hudby. A on mu to všechno prominul. Za pohlazení, za objetí, za to, že ho nechal zase najít smysl. Nechal si všechno líbit. I to, že mu přeházel byt a okupoval pokoj i knihovnu.

 

Teď ho provedl tím ponurým bludištěm plným prachu a nízkých můstků, které umožňovaly přístup i ke knihám u stropu, ale utvářely poněkud klaustrofobní dojem, až se zase ocitli ve velké, mramorem obložené hale muzea. Marek se zasněně podíval k honosnému schodišti, ale jen mrknul k východu.

"Půjdeme? Nebo chceš jít ještě někam na jídlo?" Využíval té skutečnosti, že Irbis zná Brno, ale on zná Prahu.

A pohladil ho palcem po zápěstí.

„Dal bych si něco, už mi docela vyhládlo," odpověděl tiše a pak se usmál. "Pozveš mě někam?"

"Pozvu. Ale v tom případě pojedeme až v osm," zašklebil se Marek rozpustile a vytáhl ho ven. Venku trochu studeně zafoukalo, ale pak se ty mraky odvalily a zahalilo je pozdní slunce. Ještě na schodech mu Marek vlepil pusu kamsi pod ucho.

"Tram... Pardon, šalina, nebo metro?"

"Tramvaj, šaliny jsou v Brně," vrátil mu Irbis úšklebek. Vzápětí byl odvlečen.

"Stejně metrem jezdím nerad."

"Ale mě se metro líbí a vůbec viděl jsi… metro v Londýně? Sakra, skoro jsem řekl jídlo, vyhládlo mi. A půl hodiny jsem předstíral vycpaninu, víš o tom?!"

"Jenže já metrem jezdil osmnáct let předtím." Marek trochu změnil směr. "Máš velký hlad?" informoval se pak celkem zbytečně.

"Obrovský," přisvědčil Irbis.

"Dobrá, dobrá, tak pojedeme metrem, jinak mi tu umřeš..."

Pořád se drželi za ruku, když zapadli do nejbližšího vlezu podzemní dráhy, a kvůli tomu vzbuzovali mnohé nevraživé pohledy. Ale Markovi to bylo srdečně jedno. Provedl ho stanicí Muzeum na céčku a slezli ještě o jedno patro níž, na áčko.

"Na Staroměstskou, a pak si můžeš vybrat, pěšky, nebo jednu zastávku tramvají. Je to ve Stínadlech, no fakt."

"Stínadla? Hm, jako od Foglara?" Irbis zaklonil hlavu a tiše se zasmál. Užíval si a bylo to na něm vidět. Jedna vědma, co seděla nedaleko nich, si je změřila vyčítavým pohledem, ale jeden náhled v šeru stačil, aby je nechala být. S jedničkou si nebylo radno začínat a se Světlým po jeho boku jistě také ne. A navíc Marek dokázal být zuřivý, že kdyby se rozzuřil dostatečně, určitě by se dokázal posunout na trojku téměř bez problémů. Což ovšem nemohla vědět.

 

Na Staroměstské ho zase vyvedl na povrch a pak se trochu usmál. To když si je změřila jedna postarší paní a evidentně ji pohoršovali.

"Co kdyby ses proměnil? Bude to rychlejší. A zajímavější."

„A budeme pobuřovat ještě víc. Nechceš snad říct, že levhart by nebyl nápadný? Nebo chceš proskočit šerem, sice to není blíž, ale potkáme méně lidí..." Zlobil ho. A užíval si to.

"Skákání šerem nemám tedy moc v lásce," zamračil se Marek a raději vyrazil zadem kolem Filozofické fakulty, směrem o kterém Irbis neměl ani tušení, kam vede. Nevěděl, že Marek sám byl před několika měsíci podobně ztracený.

Šel za ním a pobavilo ho, jak moc s ním ten mladík lomcuje. Co mu to všechno dělá ze života a jak. Prostě mu život převrátil a z jeho zkušeného operativce udělal skoro zmateného nováčka. Pak se najednou ocitli v malé uličce, která skutečně připomínala ty Stínadelské a měla vtipný název Kozí. A na rohu jednoho domu byla restaurace, kam ho Marek zatáhl.

 

* * *

 

Dřevěné obložení, ošumělé stoly, trochu to připomínalo středověké hospody... Marek se uvelebil u jednoho stolečku na vyvýšeném pódiu a s úsměvem mu vysvětlil, že je to mexická restaurace, ale určitě se mu bude líbit.

Irbis jen kývl a když jim přinesli jídelní lístek, usmál se na obsluhující dívku, jak nejlépe dovedl. Pak si poručil minerálku a začetl se do jídelníčku.

"Je něco co bys mi doporučil?"

Marek si nechal donést mojito a potom jeho prst zamířil na konkrétní řádku, až se málem Irbisovi rozplynula před očima.

"Tohle! Tohle je strašně dobrý! Neumím to vyslovit, ale bude ti to chutnat. Jsou tam mexické chipsy,maso, spousta zeleniny... a tortilla, přirozeně!"

"Hm, to mi bude chutnat." Irbis si olízl rty.

"Neprovokuju," čutl ho Marek lehce do kotníku. A vzápětí si bleskově zul botu a přejel mu po noze chodidlem.

"Sakra!" zavrčel Irbis. "To mi nedělej," řekl a sjel mu rukou mezi nohy. "Sakra, nedělej!"

"Ty sis začal," ušklíbl se Marek lehce. "A rovnou tě upozorňuju, že záchody jsou malý a je na nich všechno děsně slyšet." Pohladil ho po druhé noze a potom se rychle stáhl. Irbisova ruka se nebezpečně přibližovala k jeho pásku na kalhotách.

"Víš jsi takové malé třeštidlo. Moje třeštidlo," usmál se irbis a pak si u servírky objednal jídlo, které mu Marek doporučil.

"Které tě vážně miluje, ačkoliv ho nikdy nenecháš v klidu pracovat," odpověděl mu ten a pak si s líbezným úsměvem objednal totéž jen s mírnou variací.

Irbis chtěl něco odseknout, ale pak najednou jeho pohled strnul. Mladík už věděl, co to znamená. Kontaktoval ho brněnský šéf.

"Ne, mám dovolenou. Cože? Ano. Ne... Nesouhlasím."

"Tak co zase chce?" zeptal se, když Iribis konečně nasadil přítomný pohled. Netvářil se potěšeně.

Irbis se usmál. "Jen mě chtěl odvolat do akce. prý něco veledůležitého, státní bezpečnost, znáš to."

"Doufám, že jsi řekl ne, pokud vím, skoro jsi kňučel hlady a veledůležitá státní bezpečnost na tom nic nezmění." Marek ho pohladil po zápěstí. A potom se ozval hlas v jeho vlastní hlavě.

"Ať je to cokoliv, říkám ne, mám dovolenou... zavrčel.

Přestaň se cukat, potřebuju tady Irbise. A ty ho držíš! Pusť ho!

„Ani omylem,“ zavrtěl vehementně hlavou. „Irbis neměl dovolenou pět let. Zaslouží si taky pár dní klidu. V osm se vracíme, tak to snad počká.“

Já ho potřebuju!

"To je možný," pokrčil Marek rameny a usilovně se soustředil na slánku. Šéfovo další hulákání se mu tak podařilo vytěsnit. A pak zjistil, že před ním stojí jídlo.

Irbisi!

"Nechci!"

Marek se zamračil. A pak se pro změnu soustředil na něco hezky ošklivého. Za tohle byl hodně tvrdý postih, vloupat se šéfovi do hlavy, ale každopádně to zafungovalo. Ticho.

Za tohle tě čeká kriminál, sykl ještě jiný hlas, ale potom už bylo ticho definitivní.

"Aťsi," ušklíbl se Marek. Tohle jídlo bylo výborné a nemínil si ho nechat ujít.

Irbis si povzdechl a pak se napil vody.

"Víš, tohle jsi nemusel? Opravdu ne. Šéf ti to dá sežrat."

"Tss."

"Znám ho déle než ty. Lépe."

"Tak mě šoupne na pár dní do chládku..." usmál se Marek a pustil se do jídla. "No a co? Mám tě pro sebe ještě nejméně čtyři hodiny. To mi za to stojí. A kromě toho jsem měl pravdu."

"Pravdu? Víš, já s ním sloužím už od války…"

"Války?"

"Od Napoleona, tam mě našel a probudil. Nechtíc ze mě udělal Temného. Ale pak… už moje kroky řídil."

"Hm, a co to mění na tom, že jsi podle záznamů neměl dovolenou už pět let?" zdvihl Marek obočí. Ale v tom suverénním pohledu se najednou mihlo cosi velice křehkého a zraněného.

"Nemohl mi dát dovolenou a já ani nechtěl." Irbis sklonil hlavu a pod stolem sevřel jeho ruku.

"Ale potřebuješ ji, to nepopřeš..." zamumlal Marek a najednou ho přešla všechna chuť. "Jestli chceš, tak zaplatíme a pojedeme. Nějaký vlak se určitě dá chytit."

"Já... Dej mi chvilku." Irbis se zvedl a odešel na toaletu.

Marek si připomněl, že tohle je vážně dobré jídlo a že je čeká nejméně tříhodinová cesta, takže by to měl sníst. Ovšem, že by mu u toho bylo do zpěvu by tvrdit nemohl. Něco bylo v nepořádku... Najednou uviděl pohyb ve stínech. A pak ucítil Irbisovu hlavu na koleni. Skočil šerem a teď se lísal.

"Ty potvoro chlupatá..." zamručel a pohladil ho za ušima. "A kdo to kńučel, že má hlad? A kdo to bude platit? A kdo to bude vysvětlovat servírce, hm?"

"Já to zaplatím, opravdu. Jen… je mi smutno, za chvíli zase budu normální, ale teď... Mě prosím pohlaď."

Marek se trochu usmál, a pak se sklonil, jakoby si zavazoval tkaničku, nebo něco hledal ve svém batohu. Servírka se zatvářila podivně, ti dva na tom pódiu se jí vůbec nelíbili, ale co nadělala.

Zabořil prsty do husté srsti a začal ho láskyplně cuchat. Mazlit a chumlat, jak mu to stůl dovoloval. Irbis slastně zamručel a pak mu olízl ruku. Následoval mžik, kdy servírka odešla a zase vedle něj seděl ve své lidské podobě.

"Chudák malá, ta si asi bude muset dát pořádného panáka," usmál se Marek a pak mu ještě přejel po stehně. "Těším se do vlaku," protáhl se.

"Já taky, zabereme si kupé. Vlastní kupé, souhlasíš?" usmál se Irbis a pak se pustil do jídla. "No, vypadá to nádherně a chutná božsky" usmál se, když jeho žaludek zavrčel .

"Taky si myslím." Nechutenství bylo pryč a Marek se pustil zbytků své porce, jakoby on byl vlkodlak a nejedl nejméně měsíc.

"Hm, pak je tu pár věcí, které chutnají ještě lépe, třeba tvoje špagety."

"Nebo můj salát, co?" Pak se k němu nahnul a trochu ho kousnul do ucha. "Nebo zmrzlina, servírovaná jako tu minulou neděli... Vzpomínáš si? Strašně sis stěžoval, že budeš ulepený..."

"A byl jsem ulepený! Celé to tam bylo ulepené!"

"Ale ne od zmrzliny," ušklíbl se Marek. "Tu jsem totiž slízal všechnu. Oříškovou s medem já strašně rád. Stejně tak tvojí kůži," dodal ještě a v očích mu zahrály jiskřičky.

"Nestoudný chlapec!" zabrblal tiše Irbis. "Velmi. A teď rychle dojez. Budu se těšit do vlaku, na naše společné kupé. Soukromé kupé."

"Budeme si muset vybrat nějaké na začátku, abychom se zbavili průvodčího," pohladil ho Marek ještě jednou a potom rychle zhltl zbylé části svojí porce. "Tak a už se čeká jen na tebe, abys věděl."

Irbis se zachoval jako velká kočka, všechno to rychle sprovodil ze světa. A pak jen zaplatit a zmizet. A k nádraží. Aby byli spolu. Sami.

 

* * *

 

Tentokrát jeli sedmnáctkou a přímo na Holešovice. Marek sice frflal, že by raději jel z Hlaváku, a kdesi cosi, ale pak sám uznal, že těch patnáct minut, které zbývaly do příjezdu jejich vlaku, je mnohem sympatičtější, než hodina, za kterou měl jet vlak z Hlaváku. Ustoupil. Pak koupil společnou jízdenku, aby přítomnost průvodčího v jejich kupé omezil co nejvíce.

"Hlavně nesmíme zapomenout v Brně vystoupit," usmál se pak, to už stáli na nástupišti, a políbil Irbise před všemi, co tam byli. "Chutnáš po smetaně."

"Musíme si vzít kupé."

"Hm, ano?"

"Ano, a raději hned. Pak ho uzamknu… Malý závojíček, který odrazuje lidi, to zvládneš, ne?"

Marek se usmíval téměř samolibě, což trochu kontrastovalo s jeho vzhledem ošuntělého studentíka. "Ale až nás vyřídí průvodčí. Víš, nerad bych, aby se na nás potom v Brně sesypali jak vosy na med..."

"Hm, ano ale co když nám do té doby někdo do našeho doupěte vleze, co s ním?"

"Hm, odpuzovací myšlenková kouzla?" Tvářil se jak nevinnost sama a svíral jeho ruku, zatímco si po kolejích vesel přichrastil vláček motoráček. Marek dostal původně nápad nechat si jízdenky cvaknout už při nástupu, ale nakonec ho neuskutečnil. Místo toho s Irbisem zabrali volné kupé na konci vlaku, aby je průvodčí při své cestě vzal hned první...

Irbis se usadil na sedadle a spokojeně natáhl nohy. Byl najezený a spokojený, čekal až se vlak rozjede, čekal, co ten mladíček vymyslí. Bylo to zvláštní, takhle se mu podvolit, ale bylo mu to příjemné.

Průvodčí je vzal skutečně hned jako první a jakmile Marek vycítil, že se vzdaluje, bleskurychle zamknul dveře, zatáhl závěsy a nadto malým trikem vsadil vedle dveří červenou tabulku, která kupé označila jako služební. Vyrušení nehrozilo. Otočil se na Irbise, který se spokojeně vyvaloval na sedačce.

"Máme dvě hodiny čas," usmál se Irbis a pak si sundal koženou bundu a povolil si opasek. "Strašně jsem se přejedl," komentoval své počínání. "Jen škoda, že tu nemáme deku, lehl bych si."

Marek luskl prsty a na podlaze kupé se objevila huňatá deka v černobílé barvě.

"Já vím, nemá se to, ale odolej tomu..." usmál se Irbisovu pohledu. Potom sklouzl ze své sedačky a stáhl ho k sobě. "Vážně si se tolik přejedl?" zavrněl mu tiše do ucha.

"Hm, bylo toho hodně, opravdu." Irbis se na něj zadíval zvláštně, co všechno ten mladík v tom batůžku nemá? Deku, předtím svačinu… A to to vypadalo, že táhne jen knihy a zápisník. "Hm…"

Byl na čtvrté úrovni, ale takovéhle legrácky ho bavily pořád. Děcko jedno. A on mu bude říkat, že se chová jako kotě. Pch! Marek ho políbil na ucho.

"Tak já tě nechám spát a trávit, bereš?" zamumlal a další polibek mu dal na krk.

"Hm… Co kdybys mě hladil, jako když jsem levhart?"

Nedostalo se mu žádné odpovědi. Jen mu Marek trochu rozcuchal vlasy a pak ho začal skutečně jemně hladit a škrabkat, jakoby by hladil velkého sněžného levharta.

"Hm, to se mi líbí, moc líbí," šeptal irbis, ležel na zádech mezi sedadly a Marek se s ním mazlil.

"Tohle tak dlouho nikdo nedělal," šeptl po chvíli.

"Teď mě skoro začíná mrzet, že jsem dal šéfovi mentální facku... Protože tě pár dní vůbec nebudu moc hladit," olízl mu jeho student čelist a trochu ho poškrábal na ramenou. I přes košili to bylo nesmírně příjemné. A pak se mu zase začal probírat vlasy. "Líbí?" zeptal se tichounce.

"Moc,“ řekl Irbis a zvedl k němu své zvláštní oči levharta v lidské kůži. "Moc se mi to líbí. Ty, to drncání vlaku, uspává to... A hlavně ty. Kdo ti poradil, že tohle mám nejraději? Hm?"

"Hm, nikdo. Trpělivé zkoumání přináší své ovoce..." Marek trochu mlžil. Pak to vzdal. "No dobře, Tygřík se o něčem takovém zmínila. Prý jako levhart zbožňuješ drbání za ušima. Tak jsem to vyzkoušel... a výsledek mám jako na dlani. Nenecháš mě ani dočíst si knížku."

Vzal ho za bradu a hluboce políbil, než se stihl začít rozčilovat. Irbis jen tiše zavrčel a přitáhl si ho blíž. Polibek se prohloubil. A víc. Irbis si ho přitiskl a strhl na sebe. Líbal ho jako smyslů zbavený. Líbal a hladil a pak tiše zasténal, když mu rukama zajel do vlasů.

Marek ho hladil a laskal opravdu důkladně. Jakoby se mu snažil takhle předat část své vlastní energie, které měl, jak soudil šéf i ostatní, někdy opravdu nadbytek. Zatímco Irbis trochu strádal... Lehce sevřel jeho spodní ret mezi zuby a pak se od něj zadýchaně odtáhnul.

"Prosím... chci tě..." zašeptal a palcem mu přejel po rtech.

"Vezmi si co chceš," zašeptal tiše Irbis. Pak sklouzl rukama na svůj opasek a rozepnul si ho. "Marku, prosím."

"Budu něžný," ujistil ho milenec tiše, jakoby to bylo Irbisovi třeba. Byl na něj něžný vždy. Oproti svému živelném způsobu svádění, byl vždycky něžný a opatrný, až se tajil dech. Taky teď ho začal pomalu líbat a zase hladit a postupoval pomalu, nespěchal. Měli čas. Vždycky měli čas. Irbis mu tiše sténal do ucha. Hladil ho po zádech, sundal mu košili a přitiskl se k němu a pak ho políbil. Znova a znova. Potřeboval něhu. A věděl, že on mu ji dá.

On, Marek… Jeho student. Jeho záchrana před lahví. První člověk od Vlkovy smrti, kterému dovolil, aby se ho dotknul. První a jediný, kterého pustil do svého života i ložnice. První člověk, kterému Argo s láskou olízl tvář...

Marek mu něco zamumlal do ucha a pak ho něžně políbil na nos. Ani jeden už dávno neměl kalhoty, ty se válely na sedačce, zamotané do sebe, stejně jako jejich majitelé. Mladý muž se pro něco natáhl do svého batůžku a pak Irbis ucítil jeho prsty, jak ho opatrně připravují. Zakňučel.

"Prosím, prosím… Marku..." sténal a prohýbal se proti němu. Proti jeho laskající ruce, oběma jeho rukám. Když spolu spali poprvé, sténal ještě Vlkovo jméno, ale to se pomalu ztrácelo. Ted už bylo jen Markovo jméno. A teď, když ho jednou rukou laskal a druhou připravoval, bylo to… dokonalé.

Mladý muž mu roztáhl nohy a nechal ho, ať mu je ovine kolem boků. Pořád ho líbal a láskyplně mu cuchal vlasy, když pomalu nechával svoje tělo splynout s tím jeho. V tom byl rozdíl, oproti Vlkovi, to také pomáhalo Irbisovi, aby v něm Vlka neviděl. V jejich vztahu totiž býval Vlk ten "dole".

Tady to byl Irbis sám. To mu pomohlo. Zapomenout, znova žít. Šéf ho tím zachránil, když souhlasil, aby měl Marka jako dvojku. Dal mu život. Nový život… A když do něj ten mladík vstoupil, jen mu zaťal ruce do ramen a tiše, táhle zasténal. Marek ho pořád hladil. Pořád víc a víc. A to bylo tak krásné. Tiché sténání. Zda to byl Marek, nebo on sám, netušil. Ale to sténání bylo slastné, bylo doprovodem něčeho nádherného...

Marek ho pořád hladil a pohyboval se pomalu, aby si to Irbis mohl co nejvíc vychutnat. Hladil ho, líbal a s nadšením přijímal jeho odpovědi, třebaže byly od rozklepaných rukou a chvějících se rtů. Miloval, když mohl Irbise zbavit sebekontroly. A potom si s ním sáhnout na nebeskou bránu. Když Irbise poznal, pořád se kontroloval. Dost, ale pak ho svedl. A od té doby bylo snadné ho přemluvit k takovýmto hrátkám. Ale věděl... potřebuje něhu. Tak mu ji dal, kdykoliv se spolu milovali.

Boky se v sevření Irbisových stehen pohybovaly pomalu, ale zato s každým přírazem uniklo jeho milenci těžko tajené zasténání, zavzlykání, zakňučení slastí. Objímal ho kolem pasu, chtěl ho, potřeboval ho... A Marek mu to dával. Dával mu sebe, protože to Irbis potřeboval nejvíc. A když ho začal líbat Irbis po jeho rtech chňapal a hlasitě sténal.

"Marku… Marku, prosím! To je… nádherné. Prosím… VÍC."

Jak se tempo milování postupně zrychlovalo, Marek nějakým záhadným způsobem ztratil rovnováhu... Svezl se na stranu a potom se otočil na záda, takže na něm Irbis seděl a opíral se mu do prsou. Chvilku byl v pokušení se na něj jen dívat, byl to hezký pohled, ale jeho levhart si ho přitáhl k sobě. Marek ho políbil a začal ho hladit a poškrabkávat na zádech. Irbis sténal a občas teď i zavrněl a přitom pořád opakoval jedno.

"Marku… Marku, prosím."

Nakonec ho donutil vstát a opřel ho o malý stoleček u okýnka. A znova do něj vstoupil, tentokrát zezadu. V okně mohl pozorovat Irbisovu tvář staženou slastí a i jasně cítil, jak se teď chvěje, když se blíží k vrcholu. Ale když se sám chtěl pohladit, nedovolil mu to a začal s tím v jeho klíně sám. Bylo mu jasné, že pokud je někdo uvidí, tak bude mít pěkný zážitek na zbytek týdne, ale tomu se nedalo odolat.

Ne tomu, jak se Irbis tiskl na studené sklo, za nímž ujížděla krajina rychlostí sto padesáti kilometrů v hodině, jak jeho ruce sklouzávají, protože se nehty nemají oč opřít, jak si chladí tvář a jeho dech se sráží v drobná kolečka páry... Marek se s ním miloval už s jistou naléhavostí, která hrozila přerůst ve zběsilost, ale v klíně ho pořád laskal něžně. I se sklonil, aby mohl své rty přitisknout na jeho.

"Marku, prosím!" Irbis už kňučel, ale pak se jeho dech stal ještě trhavější a naléhavější. A pohyby jeho těla, jeho beder proti těm jeho zběsilejší. "Marku, dělej, sakra… děle---! Och bože, Markůůůů!"

Jeho milenec mu zavrčel do ucha, trochu ho kousnul... "Miluju tě," zasténal mu potom do rtů, které rychle vyhledal, protože zabezpečit kupé i protihlukovým kouzlem zapomněl a nechtěl na ně přivolat nežádoucí pozornost. I když už se nejspíš stalo. Stiskl jeho boky trochu silněji, od temene hlavy až po paty mu proběhlo zemětřesení hormonů, vzápětí měl pocit, jakoby se ponořil vany plné horké a voňavé vody. Prudce oddechoval a čelem se opřel o Irbisovo rameno.

"Eriku," zamumlal. Poněmčelou variantu jeho jména neměl příliš v lásce.

Dát někomu jméno, pojmenovat se svým pravým jménem, větší moc mu nad sebou dát nemohl. A větší důvěru.

"Marku," Irbis se opíral o sklo a trhavě oddechoval. Předchozí orgasmus byl divoký a krásný a jemu se třásla kolena.

Marek zase začal vnímat dunění kolejí a pražců a všechen ten zvuk, který vlaky obvykle vydávají. Pak odhrnul Irbisovi vlasy ze zpoceného čela a něžně ho políbil.

"Jsi v pořádku?" zeptal se potom tiše, zatímco klesli zpátky na deku a stočili se jeden druhému do náručí.

"Jsem vyčerpaný, unavil jsi mě. Oprava, spíš utahal." Irbis mu položil hlavu na rameno. "Budeš mě zase hladit?"

"Ze srdce rád," ujistil ho Marek a začal zase s něžným zkoumáním jeho těla, tentokrát bez předchozí naléhavosti, která vyvrcholila tak úžasným... vyvrcholením, ušklíbl se pro sebe. Nechtělo se mu hledat synonyma. Ne po tak skvělém zážitku. A teď ho hladil, trochu masíroval a trochu drbal, s bolestným uvědoměním si, že za tu mentální facku šéfovi si tohle pár dní nedopřeje. I když možná ano, kdo ví. Kdo ví, v šéfovi se nikdo nevyznal a jak ho pozoroval, o Irbise se snažil starat.

"Marku?"

"Hm?"

"Budeš mě hladit ?"

"Hladím tě…"

"Víc, pořád."

"No tak, ještě se mi nakonec proměníš v levharta a průvodčí z tebe bude mít leknutím infarkt," usmál se tiše, ale ve svojí činnosti nepřestával. Hladil to tělo rozklepané extází, občas se dotknul rozechvělých rtů, ale jen jemně, opatrně.

Po chvíli zjistil, že mu jeho kolega a služebně i nadřízený, v náručí usnul. A spal celou cestu až do Brna. Marek ho nechával, koneckonců, bylo to strašně příjemné, ležet si s ním tak blízko, s čerstvou vzpomínkou na jeho vzrušením zastřený hlas...

 

* * *

 

Probudil ho teprve, když vlak přibrzďoval na Králově poli. Museli dát do pořádku sami sebe i kupé. Jestliže je slyšeli, ať aspoň nezůstávají fyzické důkazy... Uklidili, sbalili deku, o které Irbis prohlásil, že bude potřebovat vyprat, a pak poslední polibek a už tu bylo Hlavní nádraží.

A odtud kousek na velitelství a do Irbisova kanclu.

 

Marek duševně připravený na to, jak bude šéf řvát. Ale co, ta cesta zpátky mu za to stála... I za ten nebetyčný průser. Zcela určitě. Prošli Masarykovou třídou, kterou kdysi neuváženě nazval "tou postranní uličkou" a najednou byli na velitelství. Obrnil se.

"Hradský ke mě!" ozvalo se v tu chvíli z šéfovy kanceláře. Marek si povzdechl, stiskl Irbisovi ruku a vydal se do jámy lvové.

Ještě ani nepřekročil její práh a už dostal takovou mentální ránu, že se sesypal na futra. Šéf se opíral o stůl a ruce měl založené na hrudi.

"To není fér," ozval se Marek, sotva popadl vyražený dech. "Já vás tolik nepraštil."

"Nehádej se. Ta facka byla za oplátku, síla za tu neskutečnou drzost. A teď vypadni, než si to rozmyslím," zahulákal šéf podmračeně. Marek se vyhrabal na nohy a řekl si, že musí Irbise požádat, aby se podíval, jak velkou modřinu od těch futer bude mít. Ale obecně vzato, nevyvázl nejhůř.

Druhý šel Irbis a sám. Šéf si s ním povídal dlouho a pak ho pustil s tím, že případ už převzali Jan s Tygříkem, která mu vzkazuje, že je jí zavázaný. Irbis jen pokrčil rameny a pak ho šéf poslal domů, prý se potřebuje vyspat. S tím souhlasil.

Marek se naprosto nenápadně vytratil s ním. I když byl prakticky členem Brněnské hlídky, působiště i bydliště měl de facto v Praze, dokonce tam spadal i pod byrro, když se přišlo na to, kdo je. Ale v rámci vzájemné pomoci a přátelské spolupráce, pracoval v Brně a bydlel u Irbise. Půl týdne. Druhou půlku týdne byl v Praze, ve škole a proklínal svůj studený kolejní pokoj s věčně se šprtajícím spolubydlícím.

 

Ale teď byla druhá polovina týdne. Ta hezčí a příjemnější. A Irbisova i jeho dovolená naprosto v klidu běžela dál. Marka napadlo, že by taky mohli prozkoumat jiná tajemství Brna, než jen Irbisovu ložnici…

Koneckonců, fantastické přivítání po těch nekonečných třech dnech odloučení už měli za sebou. A před sebou pár nerušených, báječných dnů. V duchu si to maloval narůžovo, jak budou vařit, courat se po Brně, jak tohle a tamto…

Neviděl, že mu Irbis potajmu tahá z batohu knihy a zamyká je do svého stolu.

Když chcete žít a bydlet s historikem knihomolem, je potřeba zavést jistá opatření.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Prosím, ...

(Azrea, 5. 3. 2013 13:35)

Prosím, prosím, prosím, o pokračování. *smutně kouká* Prosím...

taky jsem předla:D

(milwa, 21. 6. 2010 22:49)

Krása:D Připitomněle jsem se usmívala celou dobu co jsem četla:D úžasná dvojka

Pohlazení po duši.

(Lex-san, 10. 6. 2010 11:38)

Zvláště když mě dneska čeká obzvláště těžká zkouška u pana docenta. Tímhle jste mi ale zvedli náladu. Díky!
Celá série hlídek stojí za to ( a vydal jsem za ní nemalé jmení :-)) A ve vašem podání je vážně skvostná!!!

Skvělé!

(Cety, 10. 6. 2010 8:18)

Nádhera! Miluju ´Noční hlídku´ - všech 5 knih - je jedna z těch u kterých kdy si říkám: proč jenom příběhy končí? a ´Brněnská hlídka´ v tvém podání je příjemný bonus :)

=0)

(Teressa, 10. 6. 2010 6:41)

ahaaa....tak to idem precitat aj to=) vdaka za info=)

to Teressa

(Muraki, 9. 6. 2010 20:24)

Ne není to Ryan a Earl, je to tvz. "Brněnská Hlídka" fan na téma Denní a Noční Hlídky

=0)

(Teressa, 9. 6. 2010 16:19)

uzasne!!!to je volne pokracovanie earla a ryana??dobre som to pochopila?? alej aj keby nie uz sa neviem dockat pokracka=) rychlo prosiiim=)

to Profesor

(Muraki, 8. 6. 2010 20:58)

Je to tvz. Brněnská hlídka...můj výmysl:D

...

(Profesor, 8. 6. 2010 19:54)

Tak tady už se ztrácím, to asi nebude z prvních dvou knih, že?;=)
Je to pěkný příběh, chválím hlavně za použití jména Marek (mé velmi oblíbené jméno). Líbí se mi něha v příběhu, i smutek prolínající z Irbisových vzpomínek, to je dobrá kombinace.
A historik knihomol je úžasný.