Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tam...kde se snoubí Světlo s Tmou

14. 2. 2008

Seděl jsem v kanceláři a dopisoval hlášení pro Starého, který se ten den tvářil jako můj pes, když spolkl žábu. Služební pes Argo mi ležel u nohou a tvářil se otráveně. Už dlouho jsem ho nevzal na žádnou akci. Inu, jak bych taky mohl, když z té minulé jsem si přinesl zlomený kotník. (To bylo jak jsem skákal z té střechy a dopad nebyl zrovna do měkkého).

Sekretářka našeho šéfa zrovna vařila kávu, slyšel jsem pískající konvici i tady, ve svém kutlochu.

„Irbisi?“

Zvedl jsem hlavu od počítače a zadíval se na to pískle, které mi vlezlo do kanceláře.

„Ano Doubravko?“

„Prosím tě, můžeš mi pomoct s tím příkladem do angličtiny? Víš, mistr Převor mě s tím pořád mučí a já tomu příkladu pořád nerozumím.“

 Povzdechl jsem si.  Argo u mých nohou zvedl hlavu a několikrát švihnul ocasem.

„Tak to dej sem,“řekl jsem a ukázal ji na druhou židli, která stála v rohu. Od doby co je Vlk pryč tam nikdo nesedává.

Přitáhla si židli a na stůl mi položila učebnici a svůj sešit. Sklonil jsem se nad průběhovými časy a za chvíli jsem se zcela zabral do práce. Na obrazovce počítače mi mezitím začal běhat spořič s mými a Vlkovými fotkami z naší poslední společné dovolené. Kdyby to viděl velectěný Vladislav tak mi utrhne obě uši. Vladislav, nejvyšší upír, tohoto času pracující v Praze . Opravdu toho starého parchanta nemám rád. Už jenom proto, že to byl on kdo zabil Vlka.

„Irbis! Ke mně!“ zaječel šéf z kanceláře a já přivřel oči, jak ten výkřik zabolel. Přeci jen, pro někoho jako jsem já je to prostě velmi nepříjemné. Podíval jsem se na úkol a usmál se na Doubravku. „Tak snad bude mistr Převor spokojen. A neboj se, ten už s tím jazykem mořil i jiné, nejen tebe.“

Zvedl jsem se a vzal si hůlku. Argo okamžitě otevřel oko a podíval se po mě.

„Dobrý zůstaň tady,“řekl jsem mu a odkulhal do šéfovy kanceláře. Zajímalo by mě, co po mě chce tentokrát.

„Irbisi!“ vyprskl šéf a já měl pocit, že po kanceláři přechází jako tygr v kleci. I když, vzhledem k jeho šeré podobě, jsem neměl k pravdě daleko.

„Ano pane?“ zeptal jsem se tiše.

„Půjdete do terénu. Na tu vaši nohu se teď podívám a vy se vydáte chytit toho nosferatu, který se nám tu objevil a bez licence tu zabíjí. Už mi přišla připomínka z Prahy s dotazem, zda zde nepotřebujeme pomoci! A skutečně chceme pomoci od slovutného byra?“

„Ne pane!“ vyhrkl jsem a postavil se do pozoru. Za války byl můj nadřízený, můj poručík na frontě a proháněl mě až to pěkné nebylo. Možná proto mi i teď občas odpouští ty drobné neřesti, jako že občas prostě do práce, zvlášť té v kanceláři, nedokážu vstát včas.

„Sedni si!“ ukázal na svůj stůl a já se poslušně posadil. Věděl jsem, že mě to bude bolet, ale  šéfovi se prostě neodporuje. Vzal mě za pravou nohu a pak  jedním úderem rozbil sádru. Vážně nemám rád, když se takhle předvádí, ale pravdou je, že on by mě tím úderem mohl klidně i přizabít.  Pak mi obemkl kotník svými prsty a já ucítil nejdříve teplo, které mi dokonce bylo příjemné. Věděl jsem, že to brzy přejde a já ucítím, jak mi srůstají kosti pod jeho rukama.

Odhadl jsem to jako vždy téměř přesně. Tiše jsem stačil jen vyheknout a pak zatnout zuby jak se kosti srovnávaly a srůstaly rychleji a rychleji.

„Au!“ Poslední kost srostla a šlachy se vrátily do původní podoby.

„Zmlkni, na východní frontě si vydržel víc.“

„To je už dávno!“

„Jistě,“ ucedil a já si nebyl jistý, jestli teď mluvil o tažení pod Napoleonem, nebo po Mainsteinem. Obě jsem je absolvoval pod ním. Někdy si říkám, že mě ten chlap pronásleduje.

Chvíli mě nechal vydechnout a pak mě poslal ven. Inu, jak říkal, práce nepočká.

Vyšel jsem z budovy a vydal se směrem k Petrovu. Byl zahalený v mlze a působil tak mnohem majestátněji s zároveň tajemněji. Ostatně jako celé město. Argo klusal vedle mě a občas zavětřil. Mimochodem, nikdy jsem Vlkovi nevěřil, že Argo je obyčejný pes. Byl to docela jistě víc vlk než pes, ale lidé kolem mi uvěřili, že je to pes. Prostě, lidé chtějí věřit.

 

Stál jsem opřen o roh domu a díval se na ruch na Zelňáku. Tady nebyl, ale jeho stopa byla dost patrná. Zívl jsem a Argo to po mě zopakoval. Den se pomalu chýlil ke konci, ale já vím, že ulovit Nosferatu není nejjednodušší. Asi tak jako lovit nás. V žaludku mi zakručelo a já si povzdechl. Ráno jsem si zapomněl vzít snídani a oběd mi překazil šéf a jeho rozkaz jít do ulic. Stejně bych byl rád, kdyby byl na mě někdy milejší. Jenže chtít po našem šéfovi, aby byl hodný, to je jako chtít po Vítězslavovi, aby přestal pít krev a zabíjet členy hlídek. Což on si samozřejmě vždy zdůvodní vyšším cílem mravním, ale mám chuť ho za to zabít doteď.Zaškrtit, ne na něj pustit Šerou motlitbu, ale pomalu ho zabít. Rozdrtit na prach a ten zadupat do země! Zabít! Zabít! Málem jsem si prokousl rty, jen jsem si na to vzpomněl!

 

Vlku, tolik mi chybíš. Víš to vůbec, že podle Inkvizice to byla nehoda? Politování hodný incident?

 

Tiše jsem zavrčel a odlepil se od zdi. Musel jsem se podívat ještě na Svoboďáku a pak zajít na Čáru a možná až do Černých polí. Uvažoval jsem, že to vezmu kolem lesnické fakulty, odkud k nám přišlo poslední dobou nejvíc omladiny. Kde taky jinde hledat dobrovolníky pro práci v hlídce, ještě navíc smíšené? Tady jsme měli přímo výběr nových uchazečů. Každý druhý tu byl vlkodlak, každý třetí latentní mág, či vědmák. Dokonce jsme tu našli i pár upírů, ale obecně tu převládali čarodějové, čarodějky a všechny možné druhy vlkodlaků a vědem.Inu, lesáci vždy tíhli k přírodě a nebezpečí. Jinak by to ani nešli studovat.

 

Bylo už k desáté večer a začalo pršet. Zatřepal jsem hlavou a trochu si upravil mokré vlasy. Pak jsem se podíval na vývěsní štít blízké hospůdky a nahlas polkl. Měl jsem šílený hlad. Argo tiše zakňučel a já ho pohladil po hlavě. Měl pravdu. Musel jsem domů a ne tady řešit svůj prázdný žaludek. Samozřejmě, mohl bych je  ošálit, jenže problém byl, že Argo je jistě taky hladový a pochybuji, že by mi donesli kilo čerstvé svíčkové pro něj.

„Půjdeme domů, co říkáš Argo?“

Argo vydal něco mezi štěknutím a zavytím a my se pomalu vydali na nejbližší zastávku a tam počkat na tramvaj do naší čtvrti.

Doma jsme byli k půlnoci. Já si dal polévku a Argo dostal kus masa.

 

Posadil jsem se do křesla a podíval se na fotku svého přítele a kdysi dávno i milence. Bylo to tak zvláštní. On, obrateň polární Vlk a já Irbis, vlkodlak. A přeci to bylo možné. Tady, ve středu Evropy, kde nebylo dost peněz na Denní i Noční hlídku a tak jsme všichni pracovali v jedné. Jak typické. V Praze měli peněz dost na Evropské byro Inkvizice a tady, o dvěstě kilometrů dál nic!

Tady šéf hlídal každou korunu jako drak svůj poklad a my pracovali ve vzájemné shodě. Jen nováčkům to kdysi vadilo, ale nad to se prostě museli povznést, že Světlý pracoval s Temným.

Usnul jsem v křesle se vzpomínkami na naši poslední dovolenou na březích Anglie. Pamatoval jsem si jak byl nadšený, když jsme šli lovit ty jeho oblíbené mořské potvory.

 

„Irbisi! Podívej se kolik je tu těch krevet!“ Vlk poskakoval ve vodě, v ruce velký vypůjčený podběrák a Argo se mu pletl pod nohy. Já seděl na břehu a díval se na slunce, které pomaličku stoupalo na oblohu.

„Vidím, tak něco ulov, ať se najíme!“

„Neboj se!“ zasmál se a já mu donesl kbelík a pak šel rozdělat oheň a vytřepat deku od písku, který tam nanesl Argo.

„Mám! Mám! Tady ti je toho tolik!“ volal nadšeně, když já jsem na stráni sbíral ostružiny které měly posloužit jako zákusek.Usmál jsem se a zamával mu.

Nakonec jsme si šli sednout ke kotlíku s vařící vodou a do ní Vlk vhodil krevety s nezapomenutelným : „Sorry prounds, I´m hungry!“

Musel jsem se smát a Argo se taky smál.

Krevety byly výtečné s čerstvým chlebem namazaným máslem a zapíjené studeným čajem. Smáli jsme  se, když jsme se přetahovali o poslední...chtěl jsem ji sníst, ale on se ke mně naklonil a políbil mě. A něž jsem stačil zareagovat, už ji slupl. Chtěl jsem ho praštit, ale on se jen zasmál a povalil mě na záda. Ty zvláštní modro zlatavé oči mu zářily, když se nade mnou sklonil a něžně přejel svými rty ty mé. Pak se sklonil níž a znova mě políbil a přitom mi jazykem přejel rty. Nemusel mě pobízet. Otevřel jsem ústa a pak jen zavřel oči. Vklouzl do nich jazykem a já tiše vzdechl a přitáhl si ho blíž. Chutnal po krevetách, čerstvém másle a silném čaji.

Ani jsem si nevšiml, kdy, ale měl jsem rozepnutou košili a on mi zručně rozepínal opasek kalhot. Nebránil jsem se mu. Naopak, jsem se snažil mu pomoci a když mě poprvé sevřel v ruce, jen jsem slastně vydechl a zavřel oči. On věděl co mám rád. Jakou hru. A tak mě líbal a hladil, zatímco v líném tempu pohyboval rukou a vzrušoval mě. Nakonec sklonil hlavu a vzal mě do úst. Prsty jsem zajel do té bujné, od sluníčka skoro bílé, hřívy vlasů a začal mu je cuchat.

Hladil mě a zároveň lízal, sál a pak, když už jsem byl blízko vrcholu, vždy trochu zjemnil a skoro mě uklidnil. už jsem mu chtěl říct ať mě nemučí, když jsem zjistil, že on už také nemá kalhoty.

Trochu uličnicky se usmál a pak se sám začal připravovat. Jenže to dlouho nevydržel a už ležel na mě a líbal mě. Oplácel jsem mu stejně a pak tiše vydechl, když jsem cítil, jak si zasouvá můj úd do těla. Vyhoupl se na mě a chvilku ztěžka oddechoval. A potom se začal pohybovat.

Rukama se opíral o můj hrudník a v očích mu zářila láska. Hladil jsem ho a laskal jeho úd. Občas se skolil pro polibek,ale zanedlouho nás oba ovládla touha po uvolnění a něhu vystřídalo něco jiného. Skoro jako by zvířecí část v nás vystoupila na povrch.

Můj výkřik utlumil polibkem a sám vyvrcholil jen o chvilku později. Nakonec se na mě jen položil a já ho hladil po zádech.

„Miluji tě Irbisi.“

„Miluji tě, Vlku.“

Slunce nás laskalo svými paprsky a já se cítil tak krásně a šťastný,... jako nikdy v životě.

 

 

„Zvoním! Já zvoním! Tak zvedne mě někdo!“ hulákal na mě můj telefon a já po něm naštvaně sáhl. Přitom jsem se málem skácel z křesla.

„Příjem.“

„Tady šéf. Nevzpomínat, nefňukat a nástup. Ten parchant zřejmě unesl Doubravku. Mistr Převor je vážně zraněný.“

„Jedu tam,“ řekl jsem tiše a  zvedl se z křesla. Zaklapl jsem mobil a postavil Vlkovu fotku zpátky na poličku.

„Promiň mi Vlku. Čeká mě další práce...Miluji tě.“Oblékl jsem si bundu a kývl na Arga. Pak jsme oba vyrazili do ranního šera lednového Brna.

Bylo třeba práce Hlídkaře. Vzpomínky musely stranou. Tady, uprostřed Evropy, kde se snoubí světlo s tmou.

 

 

Obrazek

Irbis je vlastně česky levhart sněžný;-)

Obrazek

a tady je polární vlk

aneb naše dvojice ve svých šerých podobách

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

=)

(LoLo, 1. 7. 2012 18:32)

Já nevěděla, že tu v Brně máme takovou havěť :D Asi se začnu bát lesníků a zemědělců z Mendelky :D

Výhružka #2

(Nex, 16. 2. 2008 0:45)

Já TAKY znám všechny Hlídky a TAKy jsem bohužel neviděla živou verzi. A TAKY si mě nepřej, jetli nenapíšeš pokračování! Já sice /nevím/, kolik čeho máš, ale tohle přece nemůžeš dělat, takhle skončit povídku v polovině?! No teda...!

Podobnost s vyhrožováním je čistě cílená.

zajímavé

(laliloo, 15. 2. 2008 17:58)

tak tohle bylo zajímavé - prostě nevím, co víc říct. Ale samozřejmě to bylo pěkné - ostatně jak jinak :)

Jestli

(Kat, 14. 2. 2008 21:16)

nebude pokračování tak si mně nepřej. Doufám, že jsem první kdo ti vyhrožuje.
Komentík. Jak jsem psala znám všechny díly hlídky. Film se mi nepoštěstilo vidět, ale děkuji moc za to, že i my máme malou hlídku v Brně a možná v mrňavých Patrdubicích se taky schovává. Mezi těmi továrnami...
Byla jsem z ní nadšena a stále jsem. Co dodat. Nádhera jakou umíš vytvořit pouze ty. Skvost a já no těším se na další, který bude. Neboj vím kolik toho máš a vím, že až jednou sem něco přibude budu to jak píše Psí hvězda rozdejchavat týden.

Title

(Psí Hvězda, 14. 2. 2008 18:01)

To bylo Tvoje?
Páni... doktore, asi budu potřebovat resuscitaci...
To mě nenapadlo:-).