Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poutníče zvěstuj Lakedaimonským I. Zima

14. 10. 2007

Člověk musí spadnout až na naprostý dno a když už nemůže spadnout níž, tak teprve může poznat, kdo vlastně je...

„Lord Sesshoumaru!“ ten hlas třeskl jeskyní jako výbuch.

„Ano?!“ kdysi hrdý lord si teď jen stěží udržoval zdání hrdosti. Chabý odraz své dřívější slávy. Dlouhé vlasy, vždy za ním vlající, stejně jako jeho kožešina jsou pryč. Stejně jako ji mu je hned vzali. Zůstali mu jen po uši ostříhané cáry dřívější chlouby. Dalšího odznaku jeho moci.

Tolkijin tehdy ztratil v boji, Teissenga zmizela z povrchu světa. Všechno bylo pryč. Nedokázal ubránit svou říši, svůj hrad..a svou dceru. Jeho Rin. Polkl, když si na to vzpomněl a  v zlatých očích zaplál znovu vztek.

Pomstím se. Při duších svých předků. při památce Rin i kdybych se měl plazit v prachu…já se pomstím.

Přistoupili k němu a vedli ho do Jeho komnaty. Někdy se tak rád díval na svého živějšího soupeře a pána tohoto hradu, jak sedí v okovech u hostiny konané na počest Jeho nástupu. Na připomínku Sesshoumarovi porážky.

Opět, tak jako i po pět let předtím ho uvedli do koupele a dvě dívky pod bedlivým dohledem strážců, ho umyli. Zastřihli mu rozcuchané vlasy do přijatelné podoby, nabídli bílé roucho. Jako vždy odmítl a zvolil si černé.

Pak mu nasadili okovy a odvedli ho do síně k hostům. Usadili ho nedaleko čelních míst. To místo bylo označeno ocelovými kruhy zapuštěnými do podlahy. K nim připjali jeho řetězy. Ostatní hosté od něj odvraceli hlavy, ale on se jim hrdě díval do očí. Některé z nich kdysi nazýval svými přáteli. Jiné znal jen od vidění…ale všichni to kdysi byly poddaní jeho i jeho otce, či lordové z jiných panství.

Sluha udeřil do gongu a hosté si posedali na svá místa. Vedle něj byla okouzlující mladá démonka.

Liška.napadlo ho a věnoval ji jen jeden z pohledů. On čekal na Jeho. Zaskřípal zuby, když ho zahlédl.

Dlouhé černé vlasy, kontrastující s červeno zlatým kimonem. Dlouhé drápy svírající dva meče a oči temné jako noc. Všimnul si jeho pohledu a usmál se jeho směrem. Pozdravil všechny pokynutím ruky a pak se posadil.

Zvedl pohár v přípitku a ostatní ho napodobili. Sesshoumaru ucítil trhnutí řetězy a taktéž zvedl svůj pohár. Věděl, že kdyby to neudělal, opět bude následovat bití. Po těch pěti letech už znal bolest dokonale.

Všichni provolali slávu a on přivřel oči.

Pomsta.

A když se napili, tak místo aby víno jako vždy vylil, napil se taktéž. Skoro fyzicky cítil Jeho údiv.

Ano, budu li postupovat pomalu…dostanu tě. Letělo mu myslí, když se pak konečně mohl zakousnout do pořádného jídla. Měl hlad a hodlal se najíst. Na to co naplánoval, bude potřebovat spoustu sil. Spoustu sil..

 

Opil se a bylo mu alespoň na chvíli dobře. Ano, nikdo se s ním nebavil, ale on na to kašlal. Zaslechl i úryvky rozhovorů, že oni by si raději v takové situaci vzali život. On taky, ale ještě nebyl čas. Ještě bylo třeba dokončit co začal ten parven. Srovnat účty a pak teprve bude volný.

Bylo několik dní po slavnosti, když ležel na své rohoži v tmavé kobce a díval se jak slunce zapadá. Maličká špehýrka, maličké světýlko. Okno do okolního světa mimo jeho celu. Jeho místo ke snům. Ke vzpomínkám.

Najednou se otevřeli dveře a on k němu přistoupil.

„Sesshoumaru?“

„Ano,“řekl tiše a pomalu se zvedl. Dal si záležet na tom aby to vypadalo malátně a přece svým způsobem svůdně. Znal totiž Jeho slabost.

Černé a zlaté oči se střetly a v těch černých se mihla zvláštní věc. Zvědavost.

„Jak se vede?“

„Jak? Nerozumím.“

„Připil jsi mi.“

„Neměl jsem?“

Chvíli ho pozoroval a pak odešel.

Sesshoumaru se usmál do tmavé kobky. A nebyl to hezký úsměv.

 

Chodil za ním stále častěji. Nejvíc, když Sesshoumaru spal. A ten to přesto věděl. Věděl a cítil, že jeho plán vychází.

Jednou, když pořádal o koupel, bylo mu na rozdíl od minulých let vyhověno a když se vrátil do cely, našel tam nové lůžko i teplejší přikrývku. Jeho polštář voněl horskými bylinami a jeho čich byl natolik v pořádku aby věděl, že nejedna z těch bylin je nejen uvolnění, ale funguje i jako afrodiziakum.

„Zajímavé,“zamumlal a v čistém kimonu, které mu také dali se na lůžko natáhl. Za chvíli spal.

Když se vzbudil, měl vedle sebe misky s mnohem lepším jídlem. Najedl se a zase usnul.

Jeho tělo bylo příliš vyhublé, ale přesto věděl, že temného démona se sílou vlka přitahuje.

 

A pak ho jednou znovu přišel navštívit. Seděli naproti sobě a nic neříkali.

„Pokud se mi zavážeš slibem, vezmu tě do lepších pokojů…“

„Ne!“ Ani sám nevěděl jak mu to uniklo mezi rty, ale měl ještě svou hrdost. Stále byl synem svého otce.

„Dobrá.“ Muž se zvedl a odešel.

A v noci Sesshoumara poprvé navštívil jeho strážný. A on zažil, že může být i jiná forma potupy jenž dosud zažil.

Jeho ruce na těle.

Chtivé rty.

 Pouta na ruce a obojek kolem krku.

 Jeho tělo mezi nohama a pak bolest a vlastní vzrušení.

Málem se propadl hanbou, když zjistil, že ho ty dotyky vzrušují. Že mu přináší rozkoš takový..parven.

Ale,když mu ten muž sevřel ruku kolem přirození zasykl a když s ní pohyboval, zavřel oči a poddal se tomu jako prodejná děvka.

A pak, než muž vyvrcholil, sevřel ruku tak, že ho to zabolelo a on vykřikl bolestí. V tu chvíli strážný vyvrcholil a pak se tiše rozesmál.

„Velký Sesshoumaru je teď děvka.“ S tím se upravil a odešel. Jeho tam nechal ležet tak jak byl…nahý, znechucený sám sebou. Pošpiněný. Jen přes sebe přetáhl s vypětím sil deku a usnul.

Další den ho přišel navštívit znovu vlčí démon a zeptal se ho na stejnou otázku jako předtím.

Znovu odmítl.

A v noci se vrátil strážný. Jenže nepřišel sám.

 

Pokračovalo to tak několik týdnů. Sesshoumaru ztrácel chuť k jídlu, ztrácel chuť žít. Jediné co mu pomáhalo přežít, byla touha po pomstě.

 

Díval jsem se na svou ruku s jedovými drápy. Bolela mě, ale jed byl stále tam. Což bylo zvláštní, protože jsem cítil, že má síla i schopnosti jsou skoro pryč. To co jsem se chystal udělat bylo bláhové, ale pak s tím přestanou a i on si uvědomí, že i kdysi tak silný démon jako já, může lehce zemřít. Vlastně, proč mě to nenapadlo už dřív? Mohl jsem být volný! Volný…jenže co Rin? Co mí lidé? Má země? Někdo je musel pomstít. Někdo musel zahodit svou čest a …

Znova jsem se zadíval na svou ruku a pokusil se najít lepší polohu na ležení. Nedařilo se mi to. Všechno mě až příliš bolelo.

Sykl jsem bolestí, když jsem drápy přiložil ke svému levému rameni a pak vší silou co ve mně zbyla, stiskl.

Tiše jsem zavyl a pak se mi před očima roztančili rudé kruhy bolesti. Vydržel jsem to a zadíval se malým okénkem na krajinu venku. Zrovna začalo snažit.

Zavřel jsem oči a čekal…a jed v mé krvi začal pomalu účinkovat.

 

V noci se už mé tělo třáslo horečkou a ráno, když mi strážný přinesl jídlo jsem ho skoro nevnímal. Pamatuji si ještě, že jsem slyšel gong jak svolává lidi k obědu a pak už si nic.

 

První probuzení bylo bolestivé a poněkud zamlžené. Všechno jsem viděl rozmazaně a přece jsem během té malé chvilky dokázal zaregistrovat, že už nejsem ve své kobce. A pak se kolem mě sevřela tma a já padal.

 

Běžel jsem chodbami hořícího paláce a za mou má osobní garda. Mí věrní, kteří mi byli po boku až do konce. Uviděl jsem Jakena a na chvíli se zastavil.

„Odveď Rin, hned!“

„Ale kam můj pane není tu bezpečno. Nikde nebude pokud…“

Věděl jsem co chce říct a v té chvíli udělal rozhodnutí. „Zdržíme je. A ty ji vyveď labyrintem. A vyhledejte mého bratra. Ženy v jeho družině mají pro Rin slabost. Řekni mu co se stalo a že ho žádám,…ne… že ho prosím jako bratr bratra, aby ji pomohl. A běž už.“

V tom dovnitř vběhla Rin. Moje Rin. Děvčátko nyní již na pokraji dospělosti.

„Půjdeš s Jakenem,“řekl jsem ji a pak si odepjal Tessengu. „Víš jak ji použít a teď běž,“naposledy jsem ji políbil a pak se bez ohlédnutí rozběhl za svými lidmi.

Nechtěl jsem vidět slzy v jejich očích.

A pak boj a řinčení zbraní. Mí vlastní služebníci jak démoního tak lidského rodu pomalu umírali a já se snažil bojovat dál.

A pak najednou třesk, záblesk a já se propadl do tmy.

Probudil jsem se o mnoho dní později v tmavé kobce a první co jsem se dozvěděl, že Rin i Jakem jsou mrtví.

Tehdy jsem, jakmile se za mým věznitelem zavřely dveře, tehdy poprvé ve svém dospělém životě jsem plakal.

„RIN!“můj vlastní výkřik do prázdné a temné kobky.

Trhl jsem sebou a na chvíli jsem se probral. Nade mnou se zrovna někdo skláněl a přikládal mi chladivé obklady na rameno a ostatní bolavá místa.

„Bude v pořádku?“ hlas mého věznitele byl slyšet někde poblíž.

„Nevím pane, to mučení, to co si udělal sám a podvýživa…nevím jak moc je silný, ale tohle zvládne s těží.“

„Musí to zvládnout!“ vzteklý hlas vlčího démona a pak zase jen tma a sny. Vzpomínky.

 

„Otče proč? Proč matka odešla? Proč lidská žena?!“

„Mlč! Tomu ty nerozumíš.“

„Neměl jsi na to právo, matka je tvoje manželka a tamto, jen konkubína!“ vyprskl vztekle mladý démon.

Políček, který mu přistál na tvář byl tvrdý.

„Mlč!“

Sesshoumaru zaskřípal zuby a sklonil hlavu.

„Příliš si o sobě myslíš můj synu. Teď jdi a při cvičení s mistrem Jinem uvažuj co je to pokora!“

Jinovy lekce pro mladého démona vždy znamenaly pot a dřinu. A tentokrát i bolest, protože se nedokázal správně soustředit na šerm.

A pak, když se po několika hodinách odebral do svých pokojů, zaslechl Její smích.

A tehdy poprvé vzplanula v jeho srdci nenávist.

Dny plynuly a pak se narodilo dítě. Půldémon. Inuyasha. Otec byl šťastný a všichni slavili. Kdo ne ze skutečné radosti tak z povinnosti a strachu ze zloby velkého psího démona.

„Sesshoumaru-sama, Inu no Tashou – sama vás chce vidět.“ starý sluha ho vyrušil od čtení knihy a on se zamračil. Co po něm otec mohl chtít. ale poslušně se zvedl a sluhu následoval.

„Otče?“poklekl před něj a pak zvedl hlavu.

„Sesshoumaru,“otec se na něj zvláštně zadíval a pak se podíval na Izaoy a Inuyashu  jejím náručí. „nyní přede mnou složíš slavnostní přísahu, že budeš chránit Izaoy a Inuyashu po celý jejich život. Že raději zemřeš, než aby se jim něco stalo.“

Mnozí z přítomných důvěrníků tiše zalapali po dechu. Chtít tohle po svém dědici bylo neobvyklé.

Sesshoumaru stiskl rty.

„Já čekám,“řekl tiše a trochu nebezpečně jeho otec.

„Slibuji na svou čest,“začal tiše Sesshoumaru.

„Inu no Tashou,“Izaoy k němu poklekla, „prosím, sklonila pokorně hlavu. „nenuť ho k tomu.“ Sesshoumaru se na ni obdivně zadíval, nikdo si neodvážil odporovat jeho otci, až ona. Lidská žena. Pak ale stiskl rty. Byla to přece její vina, že tu teď klečel.

Ale lord ji neposlouchal. Zadíval se na svého prvorozeného a tiše řekl. 

„Hlasitěji, neslyším tě!“

„že budu vlastním životem či smrtí, chránit Izaoy a jejího syna Inuyashu. Po celý svůj život a nedopustím aby se jim cokoliv stalo,“zakončil Sesshoumaru a měl pocit, že vše v něm vře vztekem a ponížením.

„Děkuji synu, můžeš jít.“

„Ano otče.“

A pak zpráva o otcově smrti. Vlastní bolest a přání, aby alespoň jednou zahlédl v jeho očích stejnou lásku s jakou se díval na Inuyashu.

A první noc po otcově smrti k němu přišel ve snu a dožadoval se splnění slibu. Sesshoumaru nemohl nic dělat, dal slib, své slovo a to bylo závazné. Podvolil se.

 

 

Zamrkal jsem a i ten prostý pohyb mě bolel. V místnosti byla tma a já přesto cítil, že tu někdo je.

Pokusil jsem se pohnout, ale ještě to bolelo. Zvednout ruku jsem ani nedokázal.

Pak jsem zaslechl šustění látky a najednou klečel u mě. Pohlazení po tváři a tichý výdech.

„Nahnal jsi mi strach, můj drahý nepříteli.“

Odvrátil jsem hlavu a zavřel oči. Zase on!

„Už to nedělej, ano? Vím, že ti ublížili, tak pak jsi mi to měl říct.“

„Měl jsem pocit, že je to tvůj další plán.“

„Blázne.“

„Mluv o sobě, ano.“

„Jsi pár chvil vzhůru a už mě zase urážíš, lorde. Tohle ne.“ To pousmání jsem skoro cítil. A pak mě pohladil po vlasech. Ten dotek byl od všeho ostatního co jsem za posledních pár let zažil tak jemný, tak něžný..skoro mi vytryskly slzy. Je to nepřítel! Zničil vše co jsi miloval!

„Nechám tě teď spát, musíš hodně odpočívat, můj milý lorde.“ Zaslechl jsem předtím než jsem usnul a pak jen tichý smích.

 

Mé léčení bylo pomalé. Tělo zbavené síly démona se jen těžce vzpamatovávalo ze zranění a

i vlastního jedu.

On se ukazoval každý den. Někdy vedle mě seděl celé hodiny, jindy jen chvilku. Zvlášť, když jsem spal tak jsem cítil jeho pohled.

Nikdy už se mě žádný ze strážných nedotkl. Také jsem zatím zůstával v pokojích s nádherným výhledem na hory a sníh.

V době, když už jsem na tom byl lépe a mohl i sedět se zastavoval a pili jsme spolu čaj. Vždy ho připravoval on sám a také servíroval. Kdyby nebyl můj nepřítel, mohl bych říct, že jsem ty chvíle klidu miloval.

Nikdy jsme si nevyprávěli, prohodili jsme sotva pár slov. Ale v tom mlčení byla zvláštní síla. A já si po čase připustil, že se na ty chvíle ticha těším.

 

„Sesshoumaru?“

Zvedl jsem zrak od četby a zadíval se na něj. Bylo chladno a mnou lomcovala slabá horečka. Přesto to poznal a přinesl mi další pokrývku.

„Lehni si.“ Nebyl to příkaz, spíš přání.

Lehl jsem si a on mě přikryl. Pak nechal přinést teplé saké a nalil mi šálek.

Vypil jsem ho a on nalil další. Také se napil  a já ten svůj znova vypil.

Seděl se mnou až dlouho do noci a pak, když odcházel se nade mnou sklonil.

„Dobrou noc můj lorde,“zašeptal a políbil mě na rty.

Po tom polibku jsem nemohl usnout ještě hodně dlouho.

 

 

Ten, kdo putoval z Thessalie do střední Hellady úzkou soutěskou thermopylskou, musil se zastavit, aby si přečetl nápis: »Poutníče, zvěstuj Lakedaimónským, že mi tuhle mrtvi ležíme, jakož zákony města kázaly nám!«

Tři sta mrtvých bojovníků za svobodu vlasti, tři sta statečných hrdinů, kteří položili své životy, aby ostatní mohli žít svobodně.

Odtud pochází název povídky. Z historické bitvy v niž vojáci Spaty bojovali ptoti obrovské přesile bez naděje na úspěch, aby zaručili tak svému městu čas. 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

pls kukni si

(SueInuYash, 28. 2. 2008 18:21)

ahoj takze je tu nieco okolo tvojho pribehu... teda skor no to je jedno takak chces kukni si http://rakuen.blog.cz/0802/zbierka-fanfiction

Tak tohle tedy...

(Nex, 4. 2. 2008 17:58)

...je ohromně zajímavé. Má to hned několik slibných linií příběhu, několik samostatných kamenů, které zřejmě až na konci ukážou celou mozaiku událostí které se staly a činů, které kvůli nim nebo s ohledem a nebo taky bez ohledu? na ně byly učiněny. Těším se na další rozvíjení vztahu Sesshoumaru a jeho pokořitele, pěkně plátek po plátku.. Zvítězí nakonec přítomnost nebo minulost? Pravděpodobně záleží na tom, co se stalo s Rin... Poddané by možná i překousl, jen kdyby Rin s Jakenem byli v pořádku...

kawaii

(Naomi, 31. 12. 2007 16:52)

No šup sem s dalším dílem!!!! Neblbni a dopisuj jsou tu nadšení čtenáři :-)))))
Jen tak dál !!!
s pozdravem Naomi

sugoi

(tamara, 29. 11. 2007 20:02)

uzastne uz sa tesim na dalsie

=))))

(Lirael, 31. 10. 2007 21:08)

No tak koukam ze se tu rodi dalsi skvely spisovatel.. a tim padem mi do oblibenych stranek pribyla dasli...=).moc hezka povidka takze uz se tesim na pokracovanicko...=)...tak sup sem s nim...zatim
L.

Ty jo

(Kat, 14. 10. 2007 21:54)

tvrdá konkurence se mi tu zrodila. Nádherná povídka, kterou jsem přečetla jedním dechem. Jsem napjatá jak to bude dal. Podvolí se nebo ne a Rin opravdu je mtrvá nebo žije? Krásné počteníčko a zajímavý nápad rozhodně.