Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poutníče zvěstuj Lakedaimonským II. Projdi se realitou

24. 2. 2008

         All is about us (Projdi realitou)

 

Týdny běžely a já se pomalu zotavoval. A zima pomalu přešla v jaro. Trávil se mnou dlouhé hodiny a častokrát se stalo, že mě políbil, když jsem usínal. Zvykl jsem si na to, stejně jako na jeho doteky.

Přece to bylo součástí mého plánu, nebo snad ne?Jenže mě se to líbí. Líbí se mi, když se mě někdo jemně dotýká, když mě někdo hýčká. Když mi jemně rozčesává vlasy…

Otřepal jsem se a snažil jsem se soustředit na skutečnost a na to, že zrovna čtu Konfucia. Nedařilo se mi to. Všechno se motalo kolem mě, jeho a pomsty. Náklonnosti a zároveň nenávisti hluboké jako jeho oči.

Už můžu chodit a pohybovat se a přesto mě ještě neposlal zpět do mé kobky. A dokonce nařídil prý seppuku těm, co mě … Nevím jestli mu mám věřit. Mate mě svým přátelstvím tenhle nepřítel.

Přece vím, že mu jde o to samé? Tak co se to s tebou děje Sesshoumaru! To chceš skončit jako jeho konkubína? Takový post pro tebe? Psího démona? Lorda?! Nikdy to se nesmí stát!

Sevřel jsem svitek tak pevně až jsem ho skoro zničil. Opatrně jsem ho uhladil a podíval se velkým oknem ven. Povzdechl jsem si. Ve vzduchu bylo cítit jaro a já se nikam nedostal. I můj plán…všechno se mi zdálo tak vzdálené. Zaklel jsem a bouchl do stěny. Nepodařilo se mu zlomit mě bičem a medem skoro ano.

Já…přece byl lord. Sklouzl jsem do sedu a zavřel oči. Uvědomil jsem si, kam tohle povede..pokud zůstanu. Pokud rychle neuskutečním svůj plán. Pokud ho nezabiji.

Jenže,…já jsem zároveň chtěl i nechtěl.

Zadíval jsem se na sakur, které už pomalu nabíraly sílu a měly co nevidět rozkvést. Včera jsme se pod nimi procházeli. Nic jsme neříkali. Jen šli. Já zakopl a on mě zachytil. Držel mě pak o něco déle než bylo nutné. A já si uvědomil, že mu pomalu podléhám, stejně jako on mě. Že chci, aby mě tak držel častěji, a že on chce to samé. Večer jsme spolu seděli a popíjeli teplé saké.

A když pak odcházel, sklonil se a políbil mě. Něžně a přece jinak než dřív. Jeho ruce mě objaly a já mu poprvé za celou tu dobu polibek oplatil. Cítil jsem, jak mi krev hučí v žilách a jak mi hoří tváře, ale přesto jsem mu oplácel stále vášnivější polibky a nechal si stáhnout kimono z ramen. Já mu stáhl to jeho a pak byl jen já a on. Upřímně, nevím jestli bych ho zastavil, jestli bych zastavil sebe, kdyby dovnitř nevletěl jeho sluha, že ho nutně potřebují jinde. Skoro toho sluhu zabil, ale šel. A já…byl vděčný. Moje tělo hořelo touhou a já si tolik přál sevřít někoho v náručí. A …

Zavrtěl jsem hlavou. Musel jsem pryč. Dokončit to a zmizet…

 

Jenže pak přivedl ji. Dílem mi připomínala mou matku, dílem Inuyashu. A nebylo to tím, že byla haynou. Byla jednou z nejkrásnějších žen, které jsem ve svém životě viděl. Nejkrásnější a také nejzrádnější. Dobře si všimla jak často mi dává její pán před ní. Nejdřív se ho snažila odlákat slovy a později přes polštářování. Tedy něčím, co já jsem odmítal. Dlužno říct, prozatím. Cítil jsem, že můj nepřítel mě fascinuje pořád víc a víc. Nenávidím ho, když není u mě a podléhám mu , když se objeví ve dveřích.

A pak, jednoho dne, když jsem se opět cítil silnější, mě pozvala na čaj v zahradním altánku.

Přijal jsem. Koneckonců, byla jeho první konkubína.

 

Viděla ho přicházet a jemně se usmála. Dnes měl být poslední den, kdy ji ten zpropadený youkai křížil plány. Rituálně se pozdravili a napili se  čaje. Pak se jen pozorovali.

Když ho vyzvala k procházce přijal a šel vedle ní.

Útok zaregistroval pozdě. A ona se postarala, aby poslední co viděl, byla její tvář.

Postarala se aby jeho tělo donesli až k té studni, prý v ní skončilo už hodně démonů, tak proč ne bývalý lord?  Tehdy zasténal a otevřel oči, zrovna, když ho tam chtěla hodit. Ohnal se a ona, aby se mu vysmekla, vytáhla jehlici z účesu a bodla ho do hrudi. Vykřikl a po zádech spadl dovnitř.

„Chcípni Sesshoumaru- sama,“zavolala za ním posměšně a pak se usmála na své pomocníky.

Když odcházela, jen pár kapek krve zasychající na trávě dávalo vědět, že se tu před chvíli odehrála vražda.

 

Něco do mě narazilo a mě se zatmělo před očima. Poslední co jsem si pamatoval, bylo, že jsem měl najednou v ruce malý střípek a pak jen pád do neznáma.

Je tohle smrt?

 

Probudil jsem se a nadechl se. Vše mě bolelo a kolem mě byl cítit pach smrti.Pohnul jsem se a všechno mě zabolelo. Nemohl jsem pořádně dýchat a těžké cosi mi leželo na prsou. Pokusil jsem se nadzvednout na ruce a svět kolem mě se na chvíli ztratil v ohňostroji bolesti. Nevím jak se mi nakonec podařilo to tělo ze sebe setřást a vylézt ze studny. Pamatuji si jen, že jsem se odtamtud vysápal a pak dlouho ležel a kolem sebe cítil pach krve. Vlastní krve. Byl jsem tak slabý…

Kdesi v dálce zavyl pes, do kterého někdo bušil ocelovou trubkou. Zvedl jsem se a vyšel z domku. Věděl jsem, že někam musím, ale kam, to jsem nevěděl. Opřel jsem e o velký strom a zanechal tam otisk své dlaně. Klopýtl jsem a zahlédl ječící příšeru jak se žene proti mně. Ani jsem nestačil pořádně uskočit a ucítil jsem náraz. Odmrštilo mě to do příkopu u cesty. Vzrušené hlasy a pak znova řev a bylo ticho. Chtěl jsem vstát ale nemohl jsem. Zavřel jsem oči.

Nevím kolik bylo, když mě probudil déšť. Oblohu zaplavily mraky černé jako noc, kolem mne zavál ledový vítr a přinesl několik kapek deště. Hrdlo jsem měl vyprahlé, ruce se mi třásly a hlavu jsem měl v jednom ohni. Přesto jsem se pokusil vstát a jít dál. Věděl jsem, že musím najít. Že …

Potácel jsem se dlouhou ulicí a kolem mě svítili podivné pochodně. Cítil jsem, že mě opouští síly a pak mě kdosi vzal za ruku a zatáhl kamsi do tepla. Byla to starší žena. Na ruce měla prsten s lebkou. Když pochopila, že nemám peníze a blábolím nesmysly zmalovanou tváří jí přeběhl ustrašený výraz a setřel úsměv z jejích zářivě rudých úst. Vyběhla ven a já se zhroutil na postel.

Později, ani nevím za jak dlouho - přišel nějaký muž. Byl to ten její velkej Damishi. Praštil mě do tváře a postavil na nohy. Neměl jsem na to zasténat a věděl jsem, že někdo jako já by se k tomu nesnížil. Chytil jsem ho za pravé rameno a zaťal do něj drápy. Napůl mě nesl a napůl táhl směrem ke dveřím.

Když jsem pochopil, že mě chce vyhodit ven do zimy, zesílil jsem sevření, abych tomu zabránil. Tiskl jsem ho vší silou, která mi ještě zbyla a mumlal nesouvislé prosby i kletby. Pak jsem uviděl skrze pot a slzy, jak se mu roztáhla tvář a uslyšel výkřik, vycházející z hloubi otvoru mezi jeho zkaženými zuby.

Zlomil jsem mu ruku v místě, kde jsem ji tak pevně svíral.

Odstrčil mě, klesl na kolena a rozplakal se. Sedl jsem si na podlahu a na chvíli se mi rozjasnilo v hlavě.

„Já… tady… zůstanu,“ řekl jsem, „dokud mi nebude líp. Vy-padněte. Jestli se vrátíte, zabiju vás.“

„Stejně jsi mrtvej! Máš vnitřní zranění a bůh ví co ještě.. Jsi mrtvej, frajere! Z´tra si přijdem pro tvý kosti!“ Pak si odplivnul a utekl.

Nevím přesně jak jsem za ním zavřel dveře, ale povedlo se mi to. I židli jsem o ně opřel. Nakonec jsem se dopotácel k prostému lůžku a na něj se zhroutil.

Probral jsem se o několik hodin později. Hlava už mě tolik nebolela a rána na hrudi také ne. Ze skříně jsem si vzal nějaký  podivný plášť a trochu peněz a vyšel ven. Musel jsem najít to co jsem ztratil. Jenže jsem nevěděl, co to bylo. Byl jsem si však jistý, že až o uvidím, poznám to.

 

Celé dny sněžilo a já se pořád cítil tak slabý. Našel jsem tržnici a s údivem sledoval lidi kolem sebe. Poslouchal jsem a ten jazyk byl stejný a přece trochu jiný. I peníze byly jiné. Viděl jsem stánek, kde se prodávaly pečené ryby. Po chvíli pozorování jsem pochopil kolik stojí  a koupil si dvě. Měl jsem hlad a můj kabát mě příliš nezahřál.

Odevšad řvaly ty velké příšery a čas od času pohltily či zase vyplivli lidi. Všiml jsem se, že se jich nebojí a že je berou jako každodenní záležitost. Po ulicích, které byly vydlážděny zvláštním materiálem chodili tisíce lidí a přece se ode mě každý odvracel, když jsem se jich pokoušel ptát …na dívku, jejíž tvář jsem měl stále před očima.

Brzy mi došli peníze a já stále byl příliš slabý abych si je mohl vydělat. I když, bez meče? Jak si mohu bez něj …

A potom jsem narazil na toho podivného kněze, blízko stromu, který mi byl tak povědomý a přece tak neznámý. Stáhl jsem tam a jen se díval na strom a najednou se mi vše zatočilo před očima a já padal.

 

Probral jsem se na lůžku a nade mnou e skláněl onen starý kněz, kterého jsem potkal  v zahradách u toho stromu…tam..natáhl jsem po něm ruku a zasténal. On mi položil ruku na čelo začal mumlat motlitby za uzdravení. Zavřel jsem oči. Tomuhle jsem konečně rozuměl.

 

 

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Pokracko?

(Bara, 27. 8. 2008 13:45)

Hele, tohle je bomba... moc dobra pohadka a strasne se mi libi... prosim, hodte tu pokracko...

Bozsky!!!

(Kira, 26. 8. 2008 13:22)

Pani, tahle povidka mne tehdy dostala... tohle sem necekala... od zacatku, jak o vsechno pride a ted v cudzim svete... tohle musi pokracovat... chci to docist... nemohu se dockat... prosim, pohnete sebou...

pekne...

(Asuya, 26. 8. 2008 2:09)

naozaj velmi pekne, velmi velmi sa mi tento pribeh paci... chcela by som skoro neake to pokracovanie, tak sa pohnite... ;p

Fakt moc pekny...

(Eleanor, 25. 8. 2008 3:36)

Proste supr... tohle musi pokracovat.. :)

Priiiiiiiiiiiiiima

(Kairi, 22. 8. 2008 16:49)

Hele no dobry!!! Strasne, starsne, strasne moc dobry... jedna z nejlepsich, jake jsem kdy cetla... ten prvni dil nemel chybu... honem, pridejte dalsi... Nemohu se dockat!!!! :)

juuuuuuuuuuuuuuuj

(Lilium, 21. 8. 2008 19:29)

Hele, no pani, tohle je uplne bombova povidka... ja ji cetla s kamaratkou uz asi po treti... prosiiiim, nemuzeme se dockat pokracovani.... hodte ho sem brzy, nebo se snad zblazniiiiiim.... ;)

No pani!!!!

(Amalthea, 21. 8. 2008 1:17)

Teda, tohle je absolutne prima! To je fakt dobry... hrozne moc se mi tahle povidka libi, hlavne prvni dil... No nemohu se dockat pokracovani.... prosiiiiiiiiiim, dejte tu brzy dalsi dilecek... :)

Kedy bude konecne dalsi diel???

(yaoy-ka, 28. 7. 2008 17:22)

Kedy bude konecne dalsi diel???

supa povídka

(Katsuki, 21. 5. 2008 8:27)

Tak tahle povídka se řadí mezi mé nejoblíbenější a to je to teprv druhý díl :)Akorát škoda, že díly přibývají tak pomalu, už se nemůžu dočkat pokračování ;)Snad další díl přibude rychlejš:)

Dočteno...

(Psí Hvězda, 29. 2. 2008 9:43)

a doufám, že nás nenecháš moc dlouho čekat na pokračování.
Jsem ráda, ne, jsem moc šťastná, že ses nakonec rozhodla pokračovat v Poutníkovi, ačkoliv většina hlasů volala po něčem jiném. Na Poutníka budu chodit ráda :-).
Čekala bych všechno možné, ale kupodivu ne to, že Sesse pošleš do současného světa.
Vůbec, pozice, do které jsi ho umístila, je docela nezvyklá. Překousnout vlastní hrdost, aby se později mohl pomstít, to je dost "nejaponské". Ale nic proti tomu, je to jiný úhel pohledu a proti tomu jsem nikdy nic nenamítala.
Napadá mě, že nebýt konkubíny jeho věznitele, nejspíš by se všechno vyvíjelo jinak... našel by Sesshomaru odvahu ten jejich vztah ukončit?

Title

(Psí Hvězda, 26. 2. 2008 18:06)

:) :)

Děkuju :).
Vezmu si to později na čtení do postele.

******

(Bea, 24. 2. 2008 12:54)

A ano! Ano! Ano a ještě jednou ANO!

Jak vidno, doktor se evidentně nepotýká s problémem "Fluffyho krize identity" a zvysoka kašle na nějkou spisovatelskou krizi:-) A Bee září očíčka štěstím. *-*

Jak ti to mám okomentovat, doktore? Hm?:-) Mě to přišlo naprosto fantastické... Napřed to vypadalo na úplně jiný příběh a ono se z toho vyklube tohle. A já osobně jen zírám, mrkám a otvírám ústa, jako ryba na suchu. A taky před tebou smekám, pomyslný široký klobouk.:-) Perfekt. Doslova, do písmene, perfekt.

Sesshovo odhodlání nepodvolit se, pomalu tříštěné o laskavost jeho věznitele, zákeřný útok jeho první "dámy" (ono i nejkrásnější žena může být mrcha:-)) a nakonec naprosto fantastické Sesshovo procházení naší dobou. To jsem si vychutnala jako máloco v poslední době.
Doktore, doktore, nasadil sis vysokou laťku a upletl bič na svou maličkost. Protože ti nedám pokoj, dokud tu nebude další díííííl! :D

Jako bych ti ten pokoj dala i normálně, že?

Chm, jdu končit nebo na ten koment budu brzy zírat, tak jako Sesshík na ten náš "zvláštní" svět:-)

Konečně

(Kat, 24. 2. 2008 12:24)

já vím jsem hrozná další dílek. tedy musím říct, že se mi ohromně líbílo jak jsi popsala náš svět očima Sesshoumaru a netrpělivě čekám na další kousek dílu. Nevadí, že bude kousek a ta babizna doufám, že dostane co si zalouží i když neměla ona v té jehlici střípek z Shikon no Tama? To by byla ironie, že ho mimoděk tím zachránila.
Díky za příjemné počteníčko.