Jdi na obsah Jdi na menu
 


Carlova tajemství

1. 2. 2008

Všem kteří nám udrželi svou přízeň,

                                                                      od Doktora Murakiho a Bee

 

Jídlo? Ach ano. Jídlo... Leon se zhluboka nadechnul a pokusil se přimět své srdce ke klidu. Nevěděl, kde se to v něm vzalo, věděl jen, že to musí ovládnout. „Ano, docela bych si dal... Snědl jsi mi rajčata,“ usmál se pak.

 „Tak co nějaký salát?“

„Jean-Pierre vždy připraven, co? Ano, viděl bych to na salát... A taky - rád bych si dal sprchu, pokud je to možné.“

 „Jistě. Vše co budeš chtít.“

„I tebe?“ Hříšný pohled.

 „Taky.“

„Ovládat se tedy umíš, jen co je pravda,“ kývnul Leon uznale a zdlouha si vydechl. Pak mu nabídl rámě. „Smím vás doprovodit, pane hrabě?“ Carl kývl, zavěsil se do něj a pomalu došli do domu.

 „Jistě že smíte apropó, já si dám také salát.“

„A jaký? A sprchu si dáte taky?“ Leonovi se v očích rozhořely jiskřičky.

 „S tuňákem. Miloval jsem ho.“

„Miloval? Proč ten minulý čas?“ Přesunuli se do jídelny a Leon se posadil. Carl naproti němu.

 „Moc nejím. Poslední dobou. Ale teď jsem zase dostal chuť k jídlu.“

„Aha. A nám jsi kázal o správné stravě... Carle, ty jsi ale podvodníček,“ usmál se akrobat a pohladil ho lehce po ruce. "Mimochodem, myslíš, že si mám napřed dát tu sprchu? Nebo je Jean-Pierre takový génius?"

 „Klidně si ji dej.“

„Takže rozhodnuto. Večeřet se bude v ložnici...,“usmál se Leon, jemně ho políbil na čelo a vypařil se do patra, dát si tu vytouženou sprchu. A nechal tak Carla samotného.

 „Cvok,“usmál se Carl a pak zavolal Jean-Pierra a objednal jim večeři. Potom mu zavolal jeho právník. a on se zabral do telefonátu.

Rychle se svlékl a ještě rychleji vklouzl do sprchy. Potřeboval ji... Chvíli přemýšlel jestli ji nemá raději pustit studenou, ale pak to zavrhl. Zas tak špatné to s ním ještě není. Za pár minut věděl, že to byla chyba...

Carl se zabral do hovoru a pohodlně se posadil do křesla v jídelně. Sotva hovor skončil na chvíli zavřel oči. A zbudil ho až buttlerův hlas.

„Pane! Pane! Budete večeřet sám?“

 „Ne s panem Leonem...někde by tu měl být. Možná je ve sprše.“

„A budete večeřet zde? Nebo to mám odnést nahoru? Pan Leon je ve sprše. Slyšel jsem vodu.“

 „Nahoru prosím.“

Butler poslušně kývnul a zmizel.

Nechal na své tělo dopadat kapičky vody a snažil se z hlavy vytěsnit představu Carlových rukou. Dotyk... Obyčejný dotyk. Celý život mu to nepřišlo. Ani mu to nevadilo. Chtěl být nejlepší, osobní život šel stranou... A pak? Polkl, když si vzpomněl. A rychle vylezl, jinak by si to tam málem musel udělat.

A Carl pomalu vyšel nahoru do svého pokoje.

Usmál se, když viděl prostřený stůl. A zachvěl se, když klaply dveře. Rychle se natáhl pro ručník a obtočil si ho kolem boků. Měl neodbytný pocit, že se červená. V té chvíli Carl vešel.

 „Dal jsi si sprchu?“

„Ehm, ano. Potřeboval jsem to. Dnes byl docela namáhavý den... Nechceš si ji dát taky? Počkám na tebe...“

 „Jo dám si sprchu a nemusíš čekat.“

„Předpokládám, že si ji opět dáš sám,“ sedl si na postel a drbal si vlhké vlasy. "A počkat... Nemusím, ale udělám to. Poslední tři dny jím sám jen velmi nerad," usmál se.

 „Tak pojď se mnou..“navrhl mu tiše Carl.

Zarazil se a nebyl si jist, zda se náhodou nepřeslechnul. Ale když se mu podíval do očí, jeho pohled mluvil za vše. Nepřeslechl. "Mohu?" zašeptal a pomalu se zdvihl. Carl stál u dveří a jen se na něj díval.

 „Jistě že můžeš.“

Pomalu k němu přešel a vzal ho kolem pasu. A pak ho dlouze políbil.

 „No tak...Leone.“usmál se Carl a pak mu položil hlavu na prsa.

„Ano?“ pohladil ho po vlasech a pevně k sobě přivinul. Kdy se vlastně rozhodnul? To nebylo důležité. Důležité bylo, že byl tady a byl s ním.

 „Pomůžeš mi s oblečením?“

Místo odpovědi mu dal jen cudný polibek na nosy a horečně mu začal svlékat sako. Pak košili a každé místo, co na jeho kůži poodhalil jemně pohladil.

 „Takhle to bude spíš něco jiného, ne koupel...“

„Ne, ne vůbec... Vždyť na nás přece čeká ten salát,“ usmál se Leon.

 „Víš kolik věcí se dá dělat v koupelně?“

„Nevím. Poučíš mě?"“

 „Ve vodě se krásně...miluje.“zašeptal Carl. a něžně ho políbil.

„Tak to pojď vyzkoušet. Ten salát počká,“ polibek mu vrátí a dlaněmi sjede na jeho nahou hruď. Pak ho zdvihne do náručí a odnese dovnitř.

 „Proč ne,“zasměje se Carl.

Posadil ho na kraj vany a klekl si před něj. Pak sice nesměle, ale pevně rozhodnut, vztáhl ruku a dotkl se spony na jeho opasku. Jaké to bude? Trochu se zarazil.

 „Neboj se. Já to udělám klidně sám a ty můžeš jít jíst...Nebo se můžeš dívat.““

„To bylo myšleno jako vtip doufám,“ pousmál se Leon a rozepnul mu kalhoty. Umm, černé trenýrky, ty co mu tolik sluší.

 „Jistě..víš...mám rád, když se mě dotýkáš,“ zašeptal muž a pohladil ho po vlasech. Pak se k němu sklonil as políbil ho.

Přitiskl se k jeho rtům a dlouze je pohladil svými.  Vnořil mu ruce do vlasů a přitáhl si ho blíž. Pak mu sjel rukama na boky a pomalu mu stáhl kalhoty.

Carl mu vjel rukou do vlasů a pak ho něžně políbil. Cítil, že už ta prostá blízkost ho vzrušuje a potřeboval víc. Chtěl víc.Tiše vzdychl a přejel rukou po Leonově těle. A pak mu uvolnil ručník, který měl kolem pasu.

Nechal se líbat a cítil jak mu látka klouže po stehnech dolů. Cítil jeho ruce, jak ji následují. Jak ho jemně hladí, přejíždí mu po kůži, hladí ho. Vydechl mu do rtů a znovu se k nim přitiskl. Kdy se tak rozhodl? Neví. Ale teď chce jediné. Jeho...

 „Chtěl jsem se mýt, zapoměls?“

„Nezapomněl, neboj,“ zašeptal a konečně ho svléknul i z trenýrek. „Vana, nebo sprchový kout?“ zeptal se nevinně.

 „Kout, je tam víc místa.“ řekl trochu chraplavě Carl a pak ho znova hladově políbil.

„Jdu tě jenom umýt, nezapomínej,“ poškádlil ho Leon a pustil sprchu.

 „Jen umýt,“tiše zasténal Carl a trochu přivřel oči. „Ještě chvilku a budu tě muset vykázat pryč z koupelny. Zblázním se z tebe, jestli budeš stát tak blízko.“  Carl polkl. Věděl, že je z něj vzrušený a že je to vidět. Jen netušil co si může dovolit a co ne.

„Blízko? Stojím dvacet centimetrů od tebe...“ Přivinul se těsně k němu a malinko se o něj otřel. "A vykázat mě z koupelny," přivřel oči a malinko ho políbil. „Nevěřím, že bys to udělal.“ Ještě úžeji se k němu přitiskl. „Ted stojím blízko...“

 „Leone!“ Carl přidušeně vydechl. Chtěl ho, moc ho chtěl a ten dotek ho přiváděl do varu. Raději sáhl po kohoutku a přidal víc studené. Z tohohle se mu točila hlava.

„Já nemám rád studenou vodu,“ Leon otočil kohoutkem zpátky a políbil ho. „Jinak... Chtěl jsi něco?“

 „Tebe...“

„Tak si mě vezmi...,“ zašeptal Leon s přivřenýma očima.

 „To neříkej...“Carl ho hladově políbil a rukama mu začal přejíždět po těle. Přitom se o něj začal otírat a když se jejich údy dotkly, tiše zasténal.

„Ale já to říkám,“ políbil ho Leon. Když se o něj otřel, přitiskl se k němu co nejvíc a jemně vzdechl. „Prosím,“ zašeptal nakonec. „Prosím.“

 „Leone...“Carl mu sjel rukou přes hýždě až k jeho otvoru a jemně se o něj otřel prsty. Přitom dával pozor, jak bude Leon reagovat

Malinko sebou trhnul. I když po něm toužil až k nepříčetnosti, přece jen malinko zaváhá. Pohladil ho jemně po tváři.

„Já... Já...,“ zašeptal a zčervenal.

 „Neudělám to, neboj se.“Carl ho políbil a pak sklouzl rukama blíž a vklouzl jimi mezi jejich těla. Sevřel oba jejich údy a začal je pomalu laskat. Společně. Opřené o sebe.

„Tak je to v pořádku?“ zeptal se tiše

„Ne... Počkej!“ zadržel ho. „Já jen jedno...,“ znovu zčervenal. Přitiskl mu rty na ucho. „Budeš opatrný, že ano?“ líbal ho na tvář, oči, rty, jemně ho hladil.

 „Mohl bych ti nějak ublížit, Leone? Nikdy..“zašeptal a vzal jeho tvář do dlaní. Pak zavřel jeho víčka polibky a  nakonec mu jemně zulíbal rty.

Vzdechl pod těmi polibky. Rozechvěle se k němu přitiskl a sevřel mu dlaň.

„Chci tě,“ zašeptal nakonec, ale oči neotevřel. „Moc tě chci.“ Kolem nich crčela voda, hladila mu kůži, ale jemněji ho hladily Carlovy ruce.

 „Leone, je to..poprvé..neměli bychom raději v posteli?“ zeptal se jemně Carl.

„Já... Já nevím,“vydechl a nakonec se jemně pousmál. „Víš, že vůbec nevím?“ podíval se mu do očí.

 „To nevadí, ale já vím. Ovšem nejdřív...“Usmál se a znovu sevřel jejich údy a začal je laskat. Přitom přitlačil Leona zády ke stěně a hladově ho políbil.

Do zad ho studily kachlíčky, zepředu ho hřála Carlova horká dlaň. Jestli horká vzrušením, nebo vodou... Zavřel oči a nechal se laskat. A zároveň pootevřel ústa a majetnicky si přivlastnil ta Carlova.

Carl je oba vedl k vrcholu a přitom se s Leonem téměř brutálně líbal. A když pak Leon položil ruku na jeho záda a sjel níž až na zadek, prohnul se a spokojeně zasténal.

Pohladil ho po hýždích a skrze polibek se malinko usmál. Nechtěl přestat... Chtěl se s ním milovat, chtěl s ním promilovat celou noc. Chtěl ho tak moc! Před očima se mu lehce tmělo a lehce létaly barevné hvězdičky... Cítil jak ho Carl laská a tiše zasténal.

Carl dosáhl vrcholu skoro ve stejné chvíli jako Leon a vykřikl jeho jméno do mlžného oparu, který se v koupelně snášel.

Cítil jak vyvrcholil a po celém těle se mu rozlila slast. A zároveň s ní i slabost. Pomalu sklouzl po dlaždičkách na zem a stáhl ho s sebou. Držel ho v náručí a jemně políbil na rty. „Myslel jsem, že to bude dlouhá noc...,“ usmál se nakonec.

 „Pořád ještě může být...“

„Vážně?“ pohladil ho po nose a ponořil ten svůj do jeho vlasů. „Čeká na nás ten salát,“ zamumlal nakonec tichounce. „A pak postel... Jestli ještě chceš?“

 „Chci. S tebou chci..a moc.“

Pomalu se vydrápal na nohy a pomohl mu vstát. Pak konečně zavřel sprchu a natáhl se pro ručníky. Zabalil ho do jedné zvláště velké osušky a odnesl zpátky do pokoje, kde ho položil na postel. „Bude se podávat večeře, pane hrabě...“

 „Děkuji, už se těším.“

„Váš tuňák. A moje rajčata,“ podal mu misku a sám se pustil do hodování. Kromě té mírné slabosti, dostal taky příšerný hlad.

 „Děkuji,“usmál se Carl a začal taky jíst. Upřímně měl hlad jako vlk. Leon ho vskutku stál dost sil a ..při myšlence, že s ním chce dokonce strávit noc mu došlo, že bude potřebovat ještě spousty energie.

Při pohledu na to, jak se vážený pan Carl d'Ombre cpe se musel začít chechtat. Připomněl mu jeho samého, když se dostal na dosah oblíbeného jídla po celodenním tréninku. Rozesmál se na celé kolo tak, že až zapomněl na svůj vlastní salát.

 „Nech toho,“zasmál se tiše Carl. „Dostal jsem z tebe hlad.“

„Ze mě? To nechápu... Jak ze mě můžeš dostat hlad. Já jsem přece milý, hodný, přítulný a už vůbec nepůsobím jako hladomorna...,“ vyrážel ze sebe  Leon mezi chechotem.

 „Vydávám s tebou spoustu energie..a...potřebuju ji.“ Potřebuji zůstat na živu..s tebou ty blázínku, pomyslel si Carl se stínem smutku. Kvůli tobě budu bojovat a proto potřebuju sílu.

„Tak v tom případě,“ Leon se zprudka nadechne a přisune se blíž k němu. „Prosím pane hrabě, já už jsem dneska jedl dost,“ nabodne kousek rajčete a nese mu ho k ústům.

 „Rozmazluješ mě Leone!“ zasmál se a rajče si opatrně vzal a snědl.

„Rád tě rozmazluju. Mám rád pohled tvých očí, když jsi šťastný...“ Leon nabodl další kousek rajčete a přidal kousek tuňáka.

 „Jsem šťastný...díky tobě Leone,“zašeptal učitel a pal si od něj vzal rajče i s tuňákem.

„Kdybys nekecal,“ usmál se Leon a nabídl mu další sousto. „To spíš jsem díky tobě šťastný já sám... Doslova se v tom vyhřívám...“

 „Vskutku? Vyhříváš?Hm, to se mi líbí..!“

„Ano, vyhřívám,“ natáhnul se Leon na postel a ručník z něj napůl sjel. „Vyhřívám se v tom, jako kočka na sluníčku... Kterou někdo drbe v kožíšku,“ protáhnul se s rozkošnickým zavrněním.

 „To jsem moc rád,“usmál se Carl a pohladil ho po tváři hřbetem ruky a pak mu prstem přejel po obočí. „Jsi sladký.“

„A máš rád sladké?“ zeptal se Leon a políbil ho do dlaně i na konečky prstům kterými ho hladil po rtech.

 „Mám rád tebe..“

„To mi stačí...,“ pohladil ho druhou rukou po tváři a sklouzl na rameno, ještě vlhké od společné koupele.

„Je krásná noc...“ zašeptal potom.

 „Je a ty jsi, jak vidím, nenasytný mladík.“

„Ano. Jsem nenasytný. Tebe....“ pohladí ho po tváři.

 „To nejsi unavený po tom tréninku co sis nadělil?“usmál se trochu víc Carl a pak do něj šťouchnul prstem.

„Dokonale jsem se relaxoval v koupelně a potom tady...“ Leonovi v očích zahořel hřích. Pak ovšem trochu pohasl. „Jestli jsi ale moc unavený, můžeme si jít lehnout,“ přiložil mu prst na rty.

 „Ne, já jsem v pořádku..co ty?“

„V pořádku ani zdaleka... Chci tě, chci a chci, tak strašně moc...,“ zašeptal mu náruživě do rtů, když si ho stáhl k sobě na hruD. Pak ho políbil. „Moc,“ vydechl ještě.

 „Blázne,“zasmál se Carl a polibek opětoval. Cítil teplo, co sálalo z Leonova těla a byl navýsost spokojený.

„Ano, jsem blázen,“ opakoval Leon bez dechu. „Jsem blázen, do tebe!“ ovinul mu ruce kolem krku...

 „Jo a cvok.“Carl ho objal a obličej ukryl v jeho vlasech,které ho lechtaly na tváři. „Můj drahý Leone....“ Carl ovinul nohy kolem štíhlého těla a pak zavřel oči.

„Ano?“ zašeptal a objal ho kolem pasu. „Ano?“

 „Co bys řekl, kdybys víkend strávil tady? U mě?“

Chvilku se zamyslel a přitom se ho jemně dotýkal. „Velmi rád,“ zašeptal nakonec. „S tebou bych ho chtěl strávit i v jámě lvové...“ lehce ho políbil.

 „To jsem rád,“Carl se usmál a chtěl ještě něco říct, když na dveře zaklepal jeho butler.

„Pane hrabě, je zde nějaká návštěva a chce s vámi nutně mluvit. Prý je to velmi nutné!“

„Ne!“

„Pane, odvolávají se na Její Výsost. A pan Wright říkal, že prý s ním máte jednat.“

„Oh, bože!Proč?!“ Carl pomalu pustil Leona. „Promiň tohle je asi vážné. Omlouvám se.“

„Můžu dál pane?“

„Chvíli, Jean-Pierre!“

„Néééé!“ zaúpěl Leon a přitiskl ho k sobě. „To snad není pravda!“ úpění se změnilo na vrčení vlka. Nakonec ho neochotně pustil a stočil se do klubíčka.

„Tohle mě zabije,“ zamumlal ještě.

 „Tak to nejsi sám,“zamumlal Carl a něžně ho přikryl. Pak si natáhl trenýrky a rozkazem vpustil Jean –Pierra i s jeho vyžehleným oblekem dovnitř.

Zavřel oči a v duchu zuřil. Vzrušený a vzteklý - to byla nebezpečná kombinace. Poslouchal butlerův hlas a vztekal se ještě víc, když vytušil, že pomáhá Carlovi do obleku. Že se ho dotýká, místo něho... Zuřil.

Carl se oblékl a pak si spravil vázanku a vetknul do ni zvláštní jehlici. Do kapsy košile si zastrčil zvláštní pero a pak se sklonil nad Leonem.

„Promiň mi to,“zašeptal a něžně ho políbil na rty.

„Já vím, že za to nemůžeš. Dám si sprchu a počkám na tebe,“ polibek mu vrátil a zhluboka si povzdechl. Dlouhá noc to bude, ale ne v tom směru, v jakém si představoval. V duchu tu návštěvu proklel. A když klaply dveře, vyskočil z postele a namířil si to do koupelny. Tam na sebe pustil proud ledové vody, aby mu aspoň tělo dalo pokoj.

Když sestoupil dolů do knihovny, Carl se instinktivně narovnal. Tak vysokou návštěvu nečekal.

„Madam, pane,“uklonil se jim a pak když mu kývli na pozdrav se všichni posadili. A jednání začalo.

Vrátil se do prázdné postele, přetáhl přes sebe přikrývku a stočil se do klubíčka. Přitom se podíval na budík a zaúpěl. Skoro deset v noci! Který cvok má náladu na obchody ještě v deset v noci?! Zavřel oči a začal počítat ovečky, aby se nějak zabavil.

Jen je uviděl, že jednání se protáhne dlouho do noci. Nechal donést čaj a pak i nějaké občerstvení. Samozřejmě jim nabídl nocleh, ale oni odmítli.

Nakonec skončili ve tři v noci. Carla to stálo mnoho sil, ale znova získal znova své místo v anglické hierarchii a dověděl se že i oni jsou mu nakloněni.

Když se loučili, popřáli mu hodně štěstí a on jim znova poděkoval. Pak odjeli do temné noci.

 

Vzbudilo ho vrznutí dveří. V životě neměl tak lehký spánek. I když spal, pořád byl podvědomě nachystán na jeho příchod.

„Carle?“ zamumlal téměř neslyšně do tmavé noci.

 „Ano?“

„Tak jsi to ty... Kolik je hodin?“ Převrátil se na druhý bok a zamžoural na osvětlený obdélník dveří.

 „Tři ráno. Spi…trvalo to dlouho.“

„Zjistil jsem,“ mumlal Leon z polospánku, zatímco se Carl svlékal, „že jsi něco, jako droga. Nesmírně návykový a nesmírně zničující. Když tě nemám vedle sebe, spím tak špatně, jako snad nikdy.“ Vedle něj pod přikrývku vklouzlo tělo.

 „Tak teď už sna budeš spát dobře. Dobrou noc Leone.“Políbil ho na rty a pak si lehl vedle něj a zavřel oči.

 

Měl pravdu. Leon usnul jako dřevo a spal až do chvile, kdy mu někdo zatřásl ramenem. Rozmrzele zabručel, protože tohle nebylo dvakrát příjemné, ale jakmile vzhlédl uviděl nad sebou butlera. Ten se ani nepozastavil nad tím, že Carl svírá Leona v náručí, jen se mírně uklonil.

„Dobré ráno,“ zamumlal akrobat.

„Dobré, pane Leone. Přichystal jsem pro vás  a pana hraběte snídani.Za hodinu máte být v Kaleido Stage.“

„Zase práce... Děkuji, Jean-Pierre,“ povzdechl si a zároveň se usmál Leon. Když však byl butler na odchodu opět mu to nedalo...

 „Poslyšte, Jean-Pierre, jak... Jak vlastně pohlížíte na můj... vztah s hrabětem? Víte... většina lidí se k tomu staví odmítavě...,“ zašeptal s pohledem upřených do jeho očí.

„Pán hrabě je po letech zase  šťastný. A jakkoliv by mu mohl váš vztah způsobit skandál, je mou povinností tomu zabránit a ochránit ho. Jenže, s vámi možná dostane chuť bojovat s tou nemocí. A pane,“butler k němu přistoupil. „Zkuste ho přesvědčit, aby se začal šetřit. A začal se zase léčit. Možná kvůli vám to udělá.“

„Nemocí?“ vyjekl Leon. „On je nemocný? A nelečí se? Myslel jsem, že to... Že to jsou jen poúrazové následky, šok... Jaká nemoc?“

„Rakovina plic. Tvrdili mu, že to z toho stresu a šoku, že nemůže nic. Začal kouřit a …pane Leone…může zemřít.“

Zůstal sedět a jen na butlera zíral.

 „Rakovina plic,“ zopakoval potom tupě. A najednou mu to začalo všechno postupně docházet. Ty záchvaty kašle, krev, Carlova únava, i ten chlad jeho rukou. „To... To není možné...,“ vyrazil ze sebe nakonec. Tak absurdní. Člověk je zvyklý o takových věcech číst, není zvyklý, že je prožívá...

„Mrzí mě to pane, ale je to tak. Už s tím bojuje několik let. A teď pomalu prohrává…dokud nepotkal vás. Od té doby c s ním jste, ty poslední. Je lepší. V noci s pí lépe a já ..pořád musím doufat.“

„Doufat...“Leon se konečně vzpamatoval. A podíval se butlerovi do očí. „Díky za upřímnost,“ zašeptal. Pak trochu zamrkal. „Asi mi také nezbude nic jiného než doufat, ale přesto se pokusím... Pokusím se udělat, co bude v mých silách,“ pronesl pevně.

„Udělejte to pane. Jste možná to poslední, kvůli čemu to nevzdá.“

Butler odešel a Leon se sklonil nad spícím Carlem. Jemně ho políbil na čelo a pak na rty, poněkud prudčeji.

„Vstávat ospalče,“ zašeptal mu do ucha. A přitom by ho k té posteli nejraději přivázal. Pak, že já jsem blázen! On je blázen! Nic jiného!

„Ne.. chce se mi ještě spát…nevstávám…ehmmmm.“

„Dobře, souhlasím, zůstaň v posteli. Kalosovi oznámím, že dnešní hodinu odvoláváš...“ políbil ho na nos. Tahle odpověď se mu hodila do krámu. Blázen! Cvok! Šílenec! Bože, proč zrovna já?, napadlo ho najednou nesmyslně. Pohladil ho po vlasech a sjel na záda. "Správně děláš. Zůstaň v posteli," usmál se.

„Mám hodinu..musím stávat,“Carl zívl a pomalu se zvedl na rukou.

„Já mu zavolám, zůstaň ležet,“ Leon ho jemně zatlačil zpátky a přikryl až pod bradu. „Šel jsi spát ve tři v noci, na to nezapomínej, buď tak laskav...“

„Nechci rušit hodinu, ale jsem tak…“Carl zívl. „unavený.“

„Unavený, je mi to jasné!“ utnul ho Leon krátce. „Takže koukej zahučet do postele! Mazej!“

„Jsem v posteli…jen…večer tam budu. Vyřiď jim to. A budou slovesa….“ Carl zívl ještě jednou a už spal.

„Samozřejmě, že budou slovesa,“ zašeptal Leon a pohladil ho po vlasech. „Všechno bude... Ale teď budeš spát!“ I když mluvil k hluchým uším, usmíval se. Trochu bláznivě. Trochu zoufale. I když propadnout zoufalství umí každý a on si chtěl především udržet jasnou hlavu. Pečlivě ho přikryl a sám se oblékl. Pak ho ještě jednou políbil do vlasů a neslyšně vyklouzl z pokoje. V hale potkal Jean-Pierra.

A na něco si vzpomněl. „Jean-Pierre, mohl byste mi prosím dát číslo Carlova telefonu? Ted momentálně spí a odvolává dopolední hodinu... Ale kdyby se třeba přece jen něco změnilo, kdybych ho potřeboval kontaktovat...“

„Jistě. Tady je..“Butler mu podal Carlovu navštívenku. „A tady je číslo moje a jeho doktora, kdyby se mu udělalo někdy zle.“

„Výborně. Odvážím se jen doufat, že ho nikdy nebudu muset použít,“ zašeptal a navštívenku založil.

„Ted jedu do Kaleida, kdyby se cokoliv dělo, tak mě seženete tady,“vytáhl obyčejný kus papíru, tužku a v rychlosti načmáral své číslo. Pak se usmál. „

Připadám si trochu hloupě, když jsem se dozvěděl, co jsem se dozvěděl, a chovám se tu jako bezstarostný puberťák...“

„On by to jinak nechtěl, věřte mi. On manéží žil. A tak vám rozumí.“

„A já se pokusím porozumět jemu," Leon se ještě jednou usmál, pak butlerovi rozverně zamával a vyrazil ke svému autíčku. V uších mu zaznělo Carlovo pobavené: měl bys jezdit opatrněji. A tak to taky dodržel.

Carl spal skoro do oběda a pak si dal vydatný oběd a usnul znova, tentokrát v knihovně. A večer se rozjel do Kaleida.

„Ne nevím proč Kalosi, jen ti mám prostě vyřídit, že se ranní hodina ruší. Vím já? Se ho můžeš zeptat až dorazí. Ale řekl bych, že to bude z vážných důvodů... Prosím tě nerozčiluj se, ano?...“ A tak dál, a tak dál. Leon se při vzpomínce na tenhle rozhovor nemohl ubránit smíchu. Kalos řádil, ale když mu předestřel plán, co hodlá s volným časem provést, byl docela spokojen. Spokojeni naopak nebyli ti, co dali na Carlovu radu a nasnídali se. Leon je totiž vyhnal na hrazdy. A to všechny, nemilosrdně a do posledního. S plným žaludkem se cvičilo hůř... Ne-li špatně.

 

Odpoledne Carl odjel do Kaleida před hodinou a zastavil se v malé tělocvičně. Tam na chvíli odložil hůlku a pomalu se procházel pod hrazdami. Nakonec mu to nedalo a na jednu se vyšvihl  a posadil.

„Zdravíčko! Pak, že to prý nedokážete!“ popíchl ho s gustem Kejklíř, který se tam zničehonic objevil.

„Zkouším to šotku, nic víc. A tady jsem jen půl metru nad zemí.“

„Mno tak to má být. Akrobat vždycky začíná na té nejnižší hrazdě...“ Kejklíř seskočil na zem a vzal do ruky Carlovu špacírku. Pak se na něj podíval s nevraživostí. „A taky nejsem šotek! Jmenuji se Kejklíř! To snad není tak těžké si zapamatovat, ne?“

„Kejklíř je podivné jméno.“

„Podivné? Je jedinečné! Originální! Stejně jako já! Proto je Kejklířů tak málo! Jen málokdo si totiž to jméno zaslouží!“ vyšvihl hůlku do vzduchu a začal si s ní hrát.

„Nech toho. Vrať mi ji!“

„Co?“ vykulil Kejklíř očka a dělal jako, že nic. A dál si pohazoval s Carlovou špacírkou. Dokonce ji vyhodil skoro až ke stropu a bleskově vyskákal po hrazdách za ní. Chytil ji na poslední chvíli. „Myslíte tohle?“ zatočil s ní nad hlavou.

„Jo tohle!“ Carl opatrně seskočil. „Hned!“

„Je mi líto... Jejda!“ hůl mu vyklouzla z ruky a nezadržitelně padala střemhlav. Kejklíř se nevinně usmál a skočil za ní. A opět se mu ji povedlo chytit.

„Faktyšty myslíte tenhle kus dřeva?“ pohodil si s ní a v letu přeskočil.

„Jo myslím!“ Carl se po něm ohnal ale šotek se rozběhl do rohu místnosti, kde měl sako a papíry.

„Jééé! Tak tohle jsem neviděl už hooodně dlouho!“ zarejdil mu v kapse, prohrábl neposedně změť papírů a než k němu Carl došel, vyskočil zpátky na hrazdy.

„Na věčnosti je děsná nuda, víte? A když Leon ty děvčata trápí tak, že i sprchu odbývají, musím se nějak zabavit! Ale podívejme, tohle je moc hezká věcička...“

„Nech to pero! Okamžitě ho pusť“ Carl se za ním rozběhl, jak jen mohl, ale šotek unikl do hlavního sálu, kde zrovna nikdo nebyl.

„Vrať mi ho! Hned!“

„Éééé a co? Tohle? Tohle? Nebo snad tohle?“ Kejklíř vyskočil na střední hrazdu a začal si s Carlovými věcmi nestydatě žonglovat. Polovina papírů z desek vylétla, ale hůl a pero naštěstí zůstaly ušetřeny... Prozatím.

„Pusť to!“ Carl dokulhal k žebříku a pomalu se vytáhl na první příčku. „Dej mi to…a pozor na to pero!“

„Já bych rád, jenže... Jejda!“ hodil ho dolů a zase pro něj skočil. „A co z toho je vlastně to pero?“ O Carla se pokoušela mrtvice.

„To menší. Dala mi ho dcera. Prosím. Vrať mi ho!“ Carl pomalu lezl dál jak pořádně nemohl používat pravou nohu.

„Jooo?! Takže na ty ostatní věci pozor dávat nemusím? TO je bezva, už jsem se bál, že něco rozbiju!" Zažongloval si s deskami, perem i hůlkou. A desky slavně přistály na jevišti.

„Ty taky a vrať mi hlavně to pero. Prosím, tě Kejklíři. Je pro mě důležité -.“

„Důležité? Pro mě jsou také některé věci důležité... Třeba Vyvolení... Nebo to, že sis konečně zapamatoval moje jméno...,“usmál se Kejklíř a třesk!, Carlova fajnová špacírka skončila na jevišti v několika kusech.

„Jééé já se moc omlouvám, to nebyl úmysl,“ podíval se za ní mužíček a setřel divadelní slzu.

„Kejklíří!“Carl už zařval. „Jestli pustíš to pero, zabiju tě!“

„To nejde! Já už po smrti jsem!“ křikl a ladně se vznesl na nejvyšší hrazdu.

Carl zaťal zuby a šplhal po žebříku tak rychle jak mu to jeho ztuhlá noha dovolovala. A kdyby dával pozor, uvědomil by si, že už se pohybuje rychleji. Jako by strach o jednu z mála památek na dcerku mu dával sílu překonat vše. I svůj strach a i bolest, která mu teď vystřelovala do pravé poloviny těla.

Kejklíř ho pozoroval se zaujetím. „Takže přece jen to není tak docela definitivní...“ zašeptal si jakoby pro sebe. A jásavě zvolal: „Vidím, že vám to jde výborně! Tak to pero klidně pustit můžu...“ A s těmi slovy  začal malý, podlouhlý a lesklý předmět pomalu padat do propasti pod ním.

„Věřím, že ho chytíte, pane d'Ombre.“

„Sophie!“ten výkřik mu odumřel na rtech a on se v mžiku odrazil a skočil po peru. Padal a jeho tělo si najednou upamatovalo na všechno co kdysi dělalo a k čemu ho on cvičil. Zachytil pero a pak švihl pažemi, aby trochu změnil směr a přetočil se tak aby byl blíž jedné z dolních hrazd.

Na prostřední se jen na chvilku zachytil a zhoupnul a pak co sevřel pero mezi rty se znova odrazil a jen jakoby ledabyle zachytil na spodní a tam se vyhoupl do sedu. Držíc se jednou rukou, sevřel pero v dlani a přitiskl si ji k čelu. „Sophie, holčičko moje…“

„Výborně!“ zatleskal Kejklíř a snesl se v půvabné piruetce vedle něho.

„Musím vás pochválit! To byl výkon hodný akrobata. Jeviště si i tentokrát zvolilo správně!“ výmluvně se podíval pod sebe, kde ležely poházené papíry a trosky z elegantní hůlky.

„Stejně už nemohu vystupovat, šotku. Kejklíři. A pro to pero bych skočil vždy. Patřilo mojí dceři..to ona mi ho dala.“

„Och. No určitě se nesetkáváme naposledy, abychom si ještě nemohli popovídat!“ zadrmolil náhle Kejklíř a hleděl být co nejdříve pryč.

„Za ten nepořádek se omlouvám... A toho pera... No už aspoň vím, jak vás donutit se předvést!“ zachechtal se a zmizel v obláčku kouře.

„Mizera!“ procedil mezi zuby Carl a pak si tiše povzdychl a přeopatrně zastrčil pero do kapsičky od košile. Pak se chytil oběma rukama, trochu rozhoupal, udělal přemet dozadu a už letěl dolů, kde se jen zachytil na poslední hrazdě a z ní už skočil dolů.

„Jsem strašně ztuhlý,“ulevil si tiše a pomalu doklopýtal ke svým rozházeným věcem u nichž se posadil a začal je sbírat a skládat dohromady.

 

„Tak už mi věříš Juri?“ zašeptala Sora a drcla do svého společníka, který údivem zapomněl zavřít ústa. Sledovali asi tak posledních závěrečných pět minut souboje do kterých patřily i oba Carlovy efektní skoky.

„Jo,“ vydechl akrobat. Ze zadu do nich narazila May. „Co tady stojíte jako pecky z višní? Leon sice má dobrou náladu, ale to neznamená... Stalo se něco, Juri? Zíráš, jak kdybys viděl ducha.“

„Možná jsem ho viděl…každopádně jsem zřejmě viděl co jsem neměl. Ale…on musel být akrobat, když tohle zvládl…a ne ledajaký. S tou jeho nohou je to skoro nemožné.“

„To mluvíš o d'Ombrem? To vám tlačím do hlavy už téměř týden. Jsem ráda, že jste to konečně zaregistrovali. A když dovolíte...“ protáhla se kolem nich a zamířila k učiteli. „Dovolíte, pane d'Ombre? Pomůžu vám!ů nadnesla zpěvavým hláskem. Sora se zamračila. Juri se zamračil. Carl se usmál.

„Jistě,děkuji moc slečno May, já jsem nešika, nějak se mi rozletěli…“

ůTo je přece naprosto v pořádku,ů rozplývala se May a sbírala jeden list za druhým. Sora zaskřípala zuby. A vrhla se jí na pomoc. „Ukaž May, takhle to budeme mít rychleji,“ věnovala učiteli zářivý úsměv. Juri zaskřípal zuby. A konečně se dostavil Leon. „Děje se něco? Vypadáš jak...“ hledal správná slova. „Krocan před Dnem díkuvzdání,“ a zasmál se.

„Trhni si Leone! Ten učitel nám nejen že oblbuje holky, ale i skáče po hrazdách jako by to dělal odjakživa.“

ůAle Juri, vždyť sedí na jevišti a vypadá to, že se nemůže ani hnout. A děvčata mu jenom pomáhají, což je od nich nesmírně milé a laskavé, to uznej! Snad na něho nežárlíš?“ Leon jen stěží potlačoval smích. Sice si nedovedl představit, co Carla přimělo vylézt na hrazdy, ale Juriho obličej byl dostatečným zdrojem veselí. Pak se trochu zachmuřil: Je nemocný! To mu vytmaví!!!

„Jo? Tak jak to že nám tu skočil z vrchu jako b to byla hračka a pak předvedl něco jako tanec v oblacích. Ne není normální. A Podle Sory mluví s Kejklířem! Ne není normální a já se ho jdu zeptat! Teď hned! A budu chtít odpovědi!“

„Ju-Juri moment! Počkej!“ zařval za ním Leon, ale bylo pozdě. Akrobat si totiž nakráčel přímo k učiteli, který právě s mírnými obtížemi a za obětavé pomoci Sory i May vstával, a neomaleně vyštěkl: „Co jste zač?!!“

„Nerozumím vám pane.“řekl Carl a chtěl si spravit brýle na nose. Až potom mu došlo, že je nechal u saka. „Kdo bych měl být? Jsem Carl d ´Ombre. Váš učitel španělštiny.“

„A ano! A v těch hrazdách lítalo co? Vaše špatný já? Archanděl Gabriel?!“ usekával Juri, jako led.

„Ach tak…vy jste viděl…to je politování hodný incident, omlouvám se.“

„Politováníhodný incident! Máte mě za blbce, nebo co? Chováte se jako mrzák, chodíte jako mrzák a ted tady budete skákat na hrazdách? A říkat tomu politováníhodný incident? A co Kejklíř? Toho taky vidítej jen tak? Mimo?“

„Dobrá pane Juri. Kdysi jsem byl akrobat. Kdysi bych možná byl více než schopen provést ono legendární číslo. Teď jsem jen nechtěl ztratit pero, co mi kdysi dala dcerka. Nic víc.“

„He?!“ Jurimu spadla čelist téměř až na zem. „Kvůli propisce tohle všechno? To jste dobrej,“ vyrazil ze sebe a šel se uklidnit do tělocvičny. Po Carlově odpovědi mu došly jak argumenty, tak otázky. May se Sorou se nepokrytě rozchechtaly. Leon opřený o veřeje se taky mírně usmál a pak k nim přešel. "Běžte za ním a trochu ho vzpamatujte," odeslal obě dívky do pryč. Poslechly s kyselými obličeji.

„Nevím co je na tom divného, ten váš šotek ji mohl rozbít!“ Carl se znova něžně dotkl pera a oči mu na chvilku zesmutněly a hleděly kamsi daleko.

„Už je pryč. Kapituloval...“ usmál se Leon a zdvihl srovnané papíry. „A mimochodem, jsi fakt dobrej," nabídl mu rámě. „Nechceš si teď na chvíli sednout?“ Pak si všiml jeho zasněného výrazu... A uctivě čekal, až se zase vrátí zpátky do současnosti.

„Říkal jsi něco Leone? Já omlouvám jsem, moc jsem nevnímal.“

„V pořádku. Nechceš si na chvilku sednout? Odpočinout si. Byl to výkon - hodný mistra,“ usmál se znovu Leon a ještě jednou mu nabídl rámě.

„Ty to taky viděl?“

„Částečně... A i kdyby ne, bylo tu dost svědků, a jestliže oni tvrdí, že to bylo úchvatné, tak to úchvatné bylo...“ pomalu ho dovedl k židli a posadil.

„Jen jsem nechtěl aby ho rozbil,Leone. Je to její dárek. Poslední co mi dala…a ona byla moje sluníčko. Udělal bych pro ni cokoliv. A…jen tohle mi po ni zůstalo. ..Nemohl jsem dovolit, aby se rozbilo.“ Carl si sedl a teprve teď se mu roztřásly ruce. „Už, jsem to dlouho nedělal…“pousmál se trochu křivě.

„Jen jsem nechtěl aby ho rozbil,Leone. Je to její dárek. Poslední co mi dala…a ona byla moje sluníčko. Udělal bych pro ni cokoliv. A…jen tohle mi po ni zůstalo. ..Nemohl jsem dovolit, aby se rozbilo.“ Carl si sedl a teprve teď se mu roztřásly ruce. „Už, jsem to dlouho nedělal…“pousmál se trochu křivě.

„Ale i tak to bylo skvělé. Ostatně i když je Kejklíř protivný mizera, má své opodstatnění... Bylo to vážně skvělé,“ pronesl Leon tiše a trochu ho k sobě přitiskl.

„Ale za to pero Soře řeknu, aby ho zavřela do vysavače, prý se mu tam moc líbí...“ usmál se trochu.

„To je velmi dobrý nápad. Nechápu jak se mu to povedlo, ale vytáhnout mě tam...byl to blbý nápad.“

„Pro věci, které jsou pro nás důležité bychom šli i do pekel. Nebo skákali po hrazdách... Blbý nápad to nebyl. Ale chytrý také ne... Jsi hodně bledý."

„Tohle už jsem nedělal deset let Leone, tak to pochop. Já...neěřil jsem, že byh to zvládnul."

"“To nejsi sám..." zamumlal Leon a přitiskl mu tvář do vlasů. Když ho viděl na té hrazdě, srdce se mu na okamžik zastavilo. Myslel, že to nezvládne a znovu se mu vrátilo, co mu buller řekl dnes ráno. Zaplavil ho šílený strach. Nezvládne to! Zvládnul... Ale jemu se ještě teď třesou kolena.

„Leone? Stalo se ti něco? Co se děje?“

„To nic. Nic se neděje. Já jen... Když jsem tě tam viděl... V té chvíli jsem myslel, že tě za chvíli uvidím dole mrtvého. Dostal jsem šílený strach a ta úleva... Tak ta je ještě šílenější..." podíval se mu do očí a křivě se pousmál. "Plácám nesmysly. VždyŤ jsi přece Cavalier..."

„Byl jsem, Leone. Jen, nevěřil jsem, že to dokážu. Ale, máte tu sítě. Prostě jsem to riskl..a víš co? Líbilo se mi to."

„No vidíš, sítě. Tak na ty jsem ani nevzdechl," usmál se Leon a stiskl mu ruku. "Mě se to také líbilo. Když pominu svoje nejniternější pocity, musím ti něco vyvrátit... Ty jsi Cavalier! Pořád jím budeš!“ začal ho vášnivě přesvědčovat.

„Myslíš?“

„Vím!“

„Děkuji.“Carl ho  políbil a pak se usmál. „Mimochodem, za chvíli máme hodinu.“

„A bude velmi zajímavá, vzhledem k tvému výkonu, který viděla polovina akrobatů...“ Leon mu úsměv vrátil. „Budeš potom chtít odvézt?“

„Asi ano. Víš...Leone, můžeme tu pak chvilku zůstat? Chtěl bych...chvilku s tebou sedět, tady na hrazdách..prosím.“

„Rád,“ pohladil ho po ruce. „Tam nahoře, tam kde je člověk nebi a andělům blíž... S tebou... rád,“ jemně ji stiskl. A díval se mu do očí.

„Já taky....blíž andělům...“usmál se Carl, pak ho políbil.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

.............

(Jane, 20. 2. 2008 19:40)

páni to je potvora ten kejklíř, jinak zase super vám to , ale de :)

kouzelný,

(E..., 2. 2. 2008 20:33)

kouzelný a do třetice kouzelný! jak ty to jen děláš? ta atmosféra mě vždycky vtáhne do děje tak moc, že zapomenu sama na sebe a pak jen tupě zíram, jakto, že už je konec...honem pokračování, prosím

čuper

(Lirael, 2. 2. 2008 17:27)

kawaiiii moc krásné... a jak řekl jendou můj fyzikář....chtěl bych být muškou na stěně a koukat se co tady děláte....(na to mu odpověděl spolužák že by ho zamázl pantflem..=DDDDDDDDDDDD)...tak takovou muškou bych chtěla být já...=dDDD i nich doma...=DDD

prosím

(alexandra, 2. 2. 2008 16:20)

Další DÍL

Nádehra

(Kat, 1. 2. 2008 23:09)

po všech stránkách. Když jsem ho viděla skoro se mi roztřásly ruce a oči se přilepili k obrazovce. Napětím jsem nedýchala ve sprše a napětím i potom. Přečetla jedním dechem a jedním dechem píšu komentík.
Vývoj příběhu se ubíhá kam chci a já doufám, že skončí tak jak si to představuji a sním. Proč nesnít o létání v oblacích a proč nesnít u povídky u které se tají dech.
Očarována slovy věty příběhem píšu proč chci další díl. Krásný příběh plný kouzelných scén od kterých se neodtrhneš dokud je nedočteš a pak jen lituješ, že se ztratily a nejsou žádné další. Děkuji za večerníček a teď už dobrou noc a krásné sny

Konečně!!!

(Seeina, 1. 2. 2008 21:49)

Tak sme se vsichni dočkaly:-)
Jsem moooc ráda že se tady ten díl objevil, tak nějak mi začal protestovat počítač...Ono dívat se několikrát do hodiny na jednu stránku není žádný med...ubožák.
Doufám že další díl přijde rychleji, jinak totiž přijdete o fanynku. Brouzdat po internetových vlnách bez počítače totiž neumím:-( a on tohle tempo moc dlouho nevydrží.