Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když jsi aristokrat

1. 3. 2008

Když jsi Aristokrat

 

Pro Kat ,Keiro, Altanu, Milwu a všechny kdo tenhle cyklus milují

 

Nechal fotografa fotografem a rozběhl se za Carlem. Hrabě byl už docela daleko, což naznačovalo, že si snaží ulevit chůzí. A nedařilo se mu to. Leon to viděl už když zahlédl jeho hubená záda. Každý krok mu působil nemalé potíže. Rychle ho došel a chytil za rukáv. Carl se na něj podíval a z toho pohledu čišelo čiré zoufalství. Leon si ho přitáhl do náručí a pevně objal.

„Leone, děkuji..“řekl mu pak Carl tiše a po chvilce se vymanil z objetí. „Musíme do hotelu, pro dnešek mám už té sebranky opravdu dost.“

Chtěl odejít, ale Leon ho zadržel. „Zítra se vrátím do Kalifornie. Máš kvůli mě jenom problémy...“ zašeptal pak s pohledem pevně upřeným do jeho očí.

„Ne! Prosím zůstaň tu se mnou.“

„Ale...,“ pokusil se mu vysvětlit proč chce odjet, jenže Carl se ho umlčel polibkem. Leon zoufale potřásl hlavou. „Dobrá... Dobrá... Ale jestli se najde ještě jeden takový...,“ nabídl mu rámě a opět vykročili směrem k hotelu.

„Já vím, ale Leone...jednou to praskne...i když bych byl raději, kdyby to bylo později, než teď.“

„To nejsi sám. Proto jsem navrhl, že bych odjel. Tím by se to oddálilo na únosnou mez... Nechci, abys měl kvůli mě problémy. Jakéhokoliv druhu!“ pohladil ho jemně po tváři.

„To ano, ale já odmítám skákat jak ty pijavice pískají!!!“ Carlovy ztuhly rysy a on celý vypadal teď hodně nebezpečně.

„Jde z tebe děs... Jen nechci, aby ti ublížili, Carle. Nechci, aby tě ještě víc zničili...,“ zašeptal s provinilým výrazem.

„To...já nechci taky, ale spíš aby ublížili tobě a teď pojď Jean-pierre a postel nás netrpělivě čeká.“

„Ta postel čeká především tebe,“ podepřel ho a dovedl do hotelu. Snažil se přitom tvářit co nejneutrálněji, aby nikoho nenapadlo, že s ním má snad společného něco víc. Jean-Pierre zařídil, že měli oddělené pokoje, takže potencionálně nebezpečí nehrozilo. Ale to si myslel už předtím... a jak to dopadlo. Ale ublížit jemu? Hořce se pousmál. Na mě by si toho moc nevzali.

„Dobře na oba.“

Usmál se, převzal od recepční klíče a ještě podpírajíc Carla, vyjeli oba nahoru. Tam ho dovedl ke stolku u kterého stály dvě křesla. "Myslím, že tě tady usadím a dojdu pro Jean-Pierra. Měli bychom si dát pozor," nadhodil nesměle.

„Klidně tu zůstaň.“

„Hm, to je velice svůdná nabídka. Ale Jean-Pierre mě přetrhne, jako hada a pokojská ráno dostane šok, až uvidí dva chlapy v posteli,“ usmál se Leon.

„No to asi ano...ale zvykl jsem si na tebe... ve své posteli..“Carl se na něj zvláštně zadíval zpoza brýlí.

„Já na tebe taky. Bude se mi špatně spát, když tě nebudu mít vedle sebe...,“ pokoušel se Leon ještě o malinký, skoro zanedbatelný odpor, aby Carlovi zachoval pověst. Potažmo i sobě.

„Pokojskou uplatím,“řekl pak rozhodně Carl a přitáhl si ho k sobě a políbil. „Co myslíš?“

„A Jean-Pierre?“ Leonova snaha se drolila jako vlhká omítka, sotva ucítil jeho rty na svých. Tolik chtěl zůstat. Ale pořád měl na paměti butlerovu prosbu a, a to bylo horší v jeho očích, škodolibý úsměv toho bulvárního cvakálka.

„Chí...“Carl se ušklíbl. „no dobře, ale zítra už odjedeme do mého sídla. Chci mít soukromí. A...tady si za něj platím, takže odpovědnost je na majiteli hotelu, aby mi ho zajistil. Mimochodem, víš, že je to můj spolužák z Harvardu?“

„Ne, říkáš mi naprostou novinku,“ usmál se Leon. Pak ho ještě objal. „Bohové, tak se mi do toho pokoje nechce! Je tam určitě zima a ta postel bude tak zoufale prázdná... Nemáš něco na spaní?“

„Mám nějaké prášky, když nemůžu usnout.“

„Sem s nimi!“

Carl kývl, sudal Leona ze sebe a pak přešel ke svému zavazadlu.

„Tady jsou,“řekl a podal mu malou tubu s léky. „Stačí jeden, před spaním.“

„Výborně...,“ zašeptal Leon a naposledy se k němu sklonil. „Dobrou noc, Carle. A děkuji,“ políbil ho na čelo, nos a nakonec na rty. Naposled pohladil jejich přitažlivou křivku a s povzdechem zmizel za dveřmi. Ještě že měli ty pokoje vedle sebe... Být někde na druhém konci chodby, asi by to nevydržel.

Carl se tiše povzdechl a pak se šel vysvléknout a spát. Měl toho dost. Nejen díky skvělému sexu, ale také tomu novináři, co mu náladu vůbec nezvedl.

 

Spolkl jeden prášek a rychle zalezl do postele, než začne působit. Jenže ono nic.. Převalil se na bok a automaticky hrábnul vedle sebe. Jenže tam nikdo neležel. Zkusil počítat ovečky. Při třech stovkách toho nechal. Byl v pokušení vzít si ještě druhý, ale ta postel byla prostě tak zoufale prázdná, takže mu bylo jasné, že by se maximálně tak předávkoval, ale neusnul by. Nakonec s povzdechem vstal a jako dítě, když se v noci bojí se vyplížil na chodbu a zpátky do pokoje ke Carlovi. Deku nesl s sebou, přesvědčen, že se ráno vzbudí včas, aby se stihl vrátit k sobě... Potichu otevřel dveře, po špičkách přešel celý pokoj a rychle zalezl ke Carlovi do postele. Ovinul kolem něj ruce a s potěšením zavřel oči.

Carl se s jemným trhnutím vzbudil a pak se usmál. Políbil Leona na čelo a přitáhl si ho blíž.

„Dobrou noc , mon chérr.“

To už neslyšel, protože Carlovy extra silné prášky začaly účinkovat právě ve chvíli, kdy akorát zavřel oči.

Carl se jen usmál a pak usnul také, přeci jen, Leon na něj působil lépe než tisíce prášků na spaní.

 

Spal jako když ho do vody hodí a první co ho přimělo se trochu vrátit do normálního bdělého stavu byl potlačený výkřik následovaný zalapáním po dechu. Prudce otevřel oči, pak zamrkal, načež silně zaklel. Mezi dveřmi stála pokojská a koukala na něj jako na zjevení.

Za ní se ve dveřích pokoje objevil perfektně oblečený Carl.

„Co se děje slečno?“

„Tam...!“

„Ano, můj spolupracovník...vyměnili jsme si pokoje. Vadí vám to snad,“Carl se ji poklonil a odněkud vyčaroval malou růži.

„Pro vás.“

„Ne--vůbec ne,“ vykoktala ze sebe. Těžko říct, kdo byl víc perplex, zda ona, nebo Leon. Každopádně ona to zvládla lépe. Vzala si růži, vrhla na Carla úsměv, o kterém byla přesvědčena, že je oslnivý a zmizela na chodbu. Leon se jenom krčil pod přikrývkou a tvářil se, že tam vůbec, ale vůbec není. Pak se podíval na Carla, který ho s neskrývaným pobavením pozoroval a špitl: „Promiň.“

„Nic se neděje...přeci vím, co se sluší.“ Carl se usmál a pak jim objednal snídani do pokoje. A jelikož k té snídani byl pozván i Jean-Pierre, těžko Carla mohl někdo podezírat z nějaké nekalosti.

Leon se vyhrabal na nohy a do koupelny zapadl rychlostí blesku. Pak přece jen vystrčil hlavu. „Mimochodem, můžu si ještě dneska vzít džínsy a košili, že ano?“ upřel na něj prosebný pohled.

„Můžeš,“usmál se Carl, sám v černém, trochu neformálním obleku.

„Skvěle!“ usmál se Leon a zavřel dveře. Za dvacet minut už seděl u snídaně a snažil se tvářit, že se vůbec, ale vůbec nic nestalo. Jean-Pierre ostatně nedával najevo, že by tomu bylo jinak, takže se mu to i dařilo a mohl si v klidu vychutnat pravou anglickou pohostinnost.

Carl měl pak sice několik telefonátů, ale celkově ten den neměl na práci nic víc než schůzku s tím fotografem a pak večer tu operu.

Leon se na dvě hodiny přinutil pracovat a dát dohromady Artušovu roli, za pomocí několika Shakespearových her, které si za tím účelem vezl. Šlo mu to docela dobře od ruky, ale jakmile se ručička přiblížila k jedenácté hodině, mírně znervózněl. Ten cvakálek!

„Chííí,“ povzdechnul si potom a opřel se do křesla. Artuš byl skoro hotov.

Carl se přesně v jedenáct zvedl a nechal si zavolat taxi. Leonovi naznačil, že chce jet sám. A taky sám odjel. Dokonce i Jean-Pierra nechal v hotelu.

 

Sám! Kriste pane! Dobře, dobře, nakonec ho poslechnul, protože s odporem by nic nepořídil, ale jakmile hodiny ukazovaly za pět minut dvanáct, začal nervózně přecházet po pokoji a byl by si nejraději kousal nehty. Jean-Pierre to snášel se stoickým klidem. Navenek.

„Pan hrabě je dokonalý aristokrat, pane Leone,“usmál se po nějako době Jean-Pierre. „On už zařídí, aby vás neobtěžovali.“

„Což o to mě...,“ mávnul Leon rukou. „Na mě by toho moc nevydělali. Jde mi o něj!“

„On...doufám, že pán bude taky v pořádku. Tohle všechno ho stojí moc sil.“

„No právě...“ povzdechnul si Leon nešťastně a sesul se do křesla.

 

Na druhé straně Londýna se právě zpoza rohu vynořila dobře známá postava v černé bundě a drze se zadívala do očí muži, který si ji měřil s neskrývaným pohrdáním. "Máte?" zeptal se fotograf.

„Jistě. A vy?“ Carl se na něj podíval zpoza brýlí.

„Samozřejmě,“ vylovil z bundy hnědou obálku. „Negativy, fotky. Jak ve filmu,“ ušklíbnul se.

„Tady je hotovost,“Carl mu podal bílou obálku s balíčkem liber a vzal si o d něj tu svou.

„Doufám, že už se nikdy neuvidíme, messieur.“

„Buďte bez obav, o mě už neuslyšíte ani v nejmenším,“ fotograf mrknutím oka přepočítal hotovost a pak ji zasunul do náprsní kapsy.

„Ale buďte ujištěn, že jsem včera mluvil pravdu. Nejsem sám... Mějte to na paměti. Možná byste s ním neměl spát, dokud budete v Anglii,“ znovu se drze usmál. „Tak sbohem, sire!“ A zmizel jako pára nad hrncem.

„Sbohem,“řekl tiše Carl a pak se otočil k odchodu. Nechtěl přemýšlet o tom, co by ten skandál mohl způsobit, ale dal tomu fotografovi zapravdu...nemohl s ním spát dokud byl v Anglii.

„Půl druhé!“ Leon div neprochodil díru do koberce. „Kde jen může být?“ povzdechnul si potom. „Jak daleko je to...,“ nedořekl. Dveře se tiše otevřely a v nich stál Carl s poněkud uštvaným a posmutnělým výrazem. Leon se rázem otočil, ale jeho pohled ho přimrazil na místě. „Stalo-stalo se něco?“ zeptal se akrobat nesměle.

„Ne, nic se nestalo. Jen to sem trvá trochu déle. Klidně si zase  sedni Leone. Nebo, pokud chceš si můžeš jít zacvičit.“ Carl si sedl do křesla a pohodlně se opřel. To že se cítí trochu zoufalý si nechal pro sebe. Stejně jako to, že mu není už zase dobře.

Sedl si vedle něj a vzal ho za ruku, ignorujíc zcela Jean-Pierra, který se okamžitě, pod jakousi průhlednou záminko, diskrétně vypařil. „Zacvičit. Ne, večer si půjdu zaběhat, to postačí... Co se stalo?“ zeptal se nekompromisně. „Hrozně jsi zbledl. Je ti špatně?“ pohladil ho po ruce.

„Ne to jen...je to jen únava, nic víc.  Za chvíli budu v pořádku, uvidíš.“

„Proč mi lžeš?....To..To ten fotograf, že? Může za to on, co?“

„Ano..a taky únava...“Carl si odkašle a pak začne kašlat víc. Za chvíli už jen sedí částečně předkloněný, s kapesníkem u úst a lápá po dechu. Sáhne po sklence s vodou, ale příliš se mu třesou ruce. S děkovným kývnutím ji převezme od Leona a napije se.

„Díky, budu v pořádku.“

„Postel! Ted hned!“ s pohledem nenesoucím odpor ho vzal do náručí a odnesl do postele.

„V pořádku budeš, to souhlasím! Ale jenom když se začneš šetřit a nebudeš dělat všechno proto, aby ses systematicky zničil! Takže teď budeš odpočívat a já osobně na to dohlédnu!“

„Dobře,...“zašeptal Carl a pak zavřel oči. Byl tak unavený, že by ani nedokázal zvednout pohled.

„Prosím tě, dones mi léky, mám je v kufříku...“

„Jistě,“ došel ke kufříku a vytáhl dózu s léky. Neoznačenou... Vysypal z ní dvě tabletky a dal je Carlovi zapít. „Zkus spát. Budu tady a budu tě hlídat, ano?“ pohladil ho potom po vlasech a jemně přejel sinalé rty. Vypadal tak křehce a zranitelně. Skoro se ho bál dotknout, aby se mu pod rukama nerozletěl na milion střípků...

Carl kývl a pak ještě několikrát trochu zakašlal a nakonec zabořil hlavu do polštářů.

„Ta obálka, mám ji v saku....Leone. Jsou tam fotky i negativy...znič je prosím...“Na to si sáhl do saka a podal mu hnědou obálku...

Pak jen tiše vydechl a znova zavřel oči.Už byl skutečně moc unavený.

Opatrně ho svlékl z toho nejtěsnějšího a přikryl až pod bradu. Pak z obálky vysypal štos fotek a negativů. Zničit. No ovšem. Co jiného taky s tím. Ale než to udělá... Neodolal a fotky si prohlédl. Na většině z nich se Carl usmíval. Jako člověk, kterého nic netrápí a který ani neví, že ho někdo fotí. Opatrně pohladil jeho rozesmátou tvář a přál si ten úsměv uchovat navždy. Prohlížel si fotky dál a ke každé přiřadil odpovídající negativ. Byl v pokušení si jich pár nechat... Zvedl se, šel do koupelny a fotky do jedné spálil. Popel spláchl do výlevky a vrátil se zpátky. Žádné vzpomínky... Nechce vidět Carlův úsměv jen na obrázku. Chce ho vidět na něm...

Carl spal, ale spal špatně. Házel sebou, chvěl se a po tváříc a čele mu tekl studený pot. Občas zakašlal i ze spaní a nebo vzdychl. Ten tam byl ten usměvavý učitel a přítel z posledních dnů. Teď byl bledší než polštář, na kterém ležel a pod očima se mu zase objevily tmavé kruhy.

„Sophie...“zamumlal ze spaní a tiše vzlykl. „Sophie....holčičko moje...“

Zvedl hlavu od počítače a zadíval se na něj. Skoro v těch peřinách nebyl vidět. Přešel k němu a vzal ho opatrně za ruku.

„Jsem tady, Carle,“ zašeptal a pohladil ho po vlasech. „Jsem tady... To bude dobré...“ Nejraději by ho vzal do náručí a kolébal tak dlouho, dokud by se neuklidnil, ale nechtěl ho budit. Tak ho jenom hladil ve vlasech a držel za ruku.

 

Ozvalo se diskrétní zaklepání a dovnitř vešel Jean-Pierre následován nějakým mužem ve středních letech.

„Dobrý večer pane, Leone. Dovolte mi abych vám představil doktora Mulcayiho, osobního, nebo chcete li, rodinného lékaře pana hraběte.“

„Velmi mě těší pane, Leone,“řekl příjemným hlasem muž v tmavém obleku, který víc než doktora spíš připomínal malého tučňáka. Věčně usměvavého tučňáka.

„Také mě těší,“ zdvihl se Leon poněkud v rozpacích a podal tomu muži ruku. Stisk měl příjemný a uklidňující. Pocítil náhlou úlevu z toho, že je ten muž tady. Protože chápal, že jestli může někdo Carlovi ulevit od bolestí, tak on.

Doctor Mulcayi hned přešel ke Carlovi, naklonil se nad něj a položil mu ruku na čelo. Pak ho vzal za zápěstí, změřil mu tep a pak malým tlakoměrem i tlak krve. Pak ho naprosto neprofesionálně pohladil po vlasech.

„My jsme ocelový chlapík, že? Nechceme se vzdát.“

Na to se trochu usmál a pak zalovil ve své brašně a vytáhl nějakou ampulku.

„Dám mu nějaké léky na podporu organismu a možná by si měl jít na chvilku lehnout do špitálu, i když pochybuji, že by na to přistoupil.“ Trochu si povzdechl. „Tak ať alespoň odjede na to své venkovské sídlo. Je tam čerstvý vzduch a ne jako tady v Londýně. Tam by se mu mohlo ulevit. A navíc je to nedaleko k moři. U toho by taky mohl trávit víc času, ten vzduch mu taky dělal dobře.“ Doktor mluvil ke všem a k nikomu a během monologu si připravoval injekci. Pak vzal Carlovu ruku, profesionálně ji zatáhl škrtidlem a píchl mu injekci do žíly.

„A teď by měl pár dní ležet, ale předtím bych ho opravdu raději přesunul k němu.“

„To se dá lehko zařídit,“ kývl Jean-Pierre hlavou a zmizel, jako duch. Leon, který stál rozpačitě opodál si dodal odvahy a přistoupil k posteli z druhé strany. Zadíval se na bledého Carla, který snad ani nevěděl o světě a potom na doktora.

„Ehm,“ odkašlal si nenápadně. Mulcayi hned zvedl hlavu a zadíval se mu do očí vlídným, pronikavým pohledem. „Copak?“

„Já... Já... Jenom jsem se chtěl zeptat, jak moc špatné to je?“ vysypal ze sebe Leon.

„Dost,“připustil doktor. „Vy jste asi jeho přítel, že? Jak jinak. Kdo jiný by tu u něj seděl, když je mu zle.“ Doktor Carla, který sebou ve spánku trochu trhl, pohladil po vlasech.

„Pššt, to bude dobré,“řekl nemocnému tiše a pak se znovu zadíval na Leona.

„Vlastně měl být podle jedné diagnózy už dávno mrtvý, ale pořád je tu. Pořád bojuje. Jenže...pomalu prohrává. A  to je zlé. A zjevně...žije jen po to , aby vrátil svému panství a rodu lesk, a to je dost málo, nemyslíte?“

„Je,“ připustil Leon a musel mu dát za pravdu. Podle všeho Carl zatím žil jenom pro tohle. Nedělal si velké naděje, že by tu taky mohl chtít zůstat kvůli němu...

„Je. A já se ho marně snažím přesvědčit, že se musí šetřit. Připadá mi, že spíš dělá všechno proto, aby se ještě víc zničil... Že ztratil důvod žít...,“ sklopil oči, ale pak se přece jen na doktora podíval.

„Ano, jsme přátelé... A já bych nerad, aby mi odešel. Ale bojím se, že už je na cestě a já ho nedokážu zastavit. Je ještě vůbec nějaká naděje?“

„Mí kolegové věří, že ne. I já tomu věřil, ale pak jsem uviděl, co dokáže..dokázal, když chtěl...a tak jsem uvěřil.Ano, stále i v tomhle stavu věřím, na rozdíl od mých kolegů, že naději má. Chemoterapie byla v jeho případě spíš kontraproduktivní, ale zkusil jsem mu dát  enzymy a po těch byl lepší...a také jsem ho přesvědčil, aby podepsal žádost o zařazení do transplantačního programu. Bohužel tady je to problém. Ale znám středisko, kde jsou na tohle odborníci. Takže teď se jen čeká na vhodného dárce...“ Pak se na Leona zadíval. „Ale on o tom neví...nebo spíš nezajímá ho to...a poslední měsíc a půl mi zmizel v Americe...ale  to vy asi víte, že?“

„Ne, nevím. Známe se teprve krátce. Ale dost dlouho na to, aby mi na něm záleželo...“ zamumlal Leon a sevřel Carlovu ruku. „Moc záleželo...“ dodal ještě šeptem.¨

„Dobrá, když vám na něm záleží, tak...dáte na něj pozor?“

„Co nejvíc budu moci. Ale on je... Je tak strašně tvrdohlavý,“ povzdechnul si nešťastně.

„To je mi jasné, on byl vždycky takový...“

„No právě. Ale dám na něj pozor, slibuji. Máte pro mě nějaké zvláštní pokyny, co by kdyby?“ pokusil se akrobat o povzbudivý úsměv.

„Ano...neměl by se rozčilovat. Měl by co nejvíc být na čerstvém vzduchu a jíst zdravě...a hodně vitamínů.“

„Dobře, budu se snažit, ani jednu z těch podmínek neporušit. Hlavně tu o nerozčilování... Ve svém vlastním zájmu,“ trochu se zasmál a pak se zdvihnul. Doktor se totiž narovnal a evidentně to vypadalo, že jeho návštěva je u konce.

„Mimochodem, přijedu se na něj podívat...a kdyby se mu špatně dýchalo, ať má u lůžka kyslíkovou masku a pak ten ionizovač vzduchu.“

„Jo, jo,“ kývnul Leon a pomyslel si, že tohle musí co nejdřív probrat s Jean-Pierrem. „Zajisté. Budu se na vaši návštěvu těšit. A doufám, že pro vás budu mít lepší zprávy než dnes.“

„Já doufám v totéž...ale pane Oswalde, kdyby se mu přitížilo, okamžitě mě volejte!“

„To se můžete spolehnout! I kdyby se dělo nevím co...“ zamumlal Leon temným hlasem.

„To je dobře...a kdyby..kdyby začal chrlit krev...okamžitě volejte záchranku, jasné?“

„Ano... Nebojte se. To nebezpečí je asi velké, co?“ zdvihl oči a střetl se s ním pohledem.

„Teď až příliš..“

„Myslel jsem si to. Poslední dobou podle mě dělá co může, aby... Vy víte, co myslím, že?“

„Aby se zabil?“

„Ano,“vydechl Leon s očima rozšířenýma hrůzou. Nechtěl to takhle jmenovat. Takhle nahlas. Ale musel uznat, že má doktor pravdu.

„Ano. Jak jsem už řekl, jak jste i vy řekl... Jakoby obnovil rodinné jmění, vrátil svému rodu čest a život pro něj ztratil smysl...“

„Ztratil pro něj smysl už dávno, když mu zemřela dcerka. Víte, miloval ji, ta moc, jak jen otec může milovat dceru. A vlastně, kvůli ní, tehdy přežil ten pád. A pak...když si spolu poprvé vyšli...tehdy spadla pod auto...,“doktor si povzdechl. „A on...změnil se...“

„Víte toho o něm hodně...,“povzdechnul si Leon. „A já tak málo. Nechci ho ale nutit. Vím, jaké to je  přijít o někoho milovaného. Kdysi jsem ztratil sestru. Také ji srazilo auto. A já marně spoustu let hledal důvod proč žít dál. A možná jsem ho ještě pořád nenašel...“ zdvihnul hlavu.

„Nicméně jsem vám velmi zavázán doktore. A kdyby se něco dělo, tak vás okamžitě budu informovat, spolehněte se.“

„Díky a teď už půjdu. Věřím, že Jean-Pierre zařídí jeho převoz a pokud budete vy s ním...no třeba se nám podaří ho uzdravit.“

„Já v to pevně věřím. Nashledanou a ještě jednou mnohokrát děkuji.“

„Já také..a nashle."doktor si nasadil klobouk, klepl do krempy na pozdrav a pak odešel. V tu chvíli vešel Jean-Pierre.

„Vše zařízeno pane..jen ho musíme dostat z hotelu. Venku se ale motají novináři...takže na to musíme jinak. Naštěstí je tu zadní vchod...takže, mohl by jste se obléknout do obleku, chovat vlasy, vzít si tmavé brýle a zahrát si na jeho bodyguarda?“

„Velice rád,“ usmál se Leon a šel se převléknout. Možná bych se mohl nechat ostříhat, napadlo ho, když schovával dlouhé vlasy pod klobouk, jako to kdysi dávno dělaly snad všechny hrdinky romantických románů. Pak to pustil z hlavy, nasadil sluneční brýle a poksuil se o drsňácký výraz.

„Docela to ujde, ale stejně se drž hrazdy, Leone,“ upozornil sám sebe a vrátil se do pokoje.

„Takže jak?“ zeptal se Jean-Pierra. "Mám ho odnést?"

„Ano,“řekl Jean-Pierre, který Carla mezitím oblékl do jeho obleku. Carl byl víc mimo než při smyslech. „A opatrně pane Leone, musíte se tvářit profesionálně.“

„Asi takhle?“ Leon nasadil naprosto neproniknutelný výraz, který jeho tvář zdobil vždycky, když ho něco trápilo a on nechtěl, aby to na něm ostatní poznali.

„Ano,“ kývnul butler. Leon k němu přešel a ještě naposledy si před tou komedií dovolil pohladit Carla po vlasech.

„Carle,“ zašeptal. „Carle, vnímáš mě? Aspoň trochu?“

„Jo...Leone…,“vydechnutí. „Já...snad bych dokázal jít.“

„Ne. To v žádném případě... Ponesu tě,“ zamítnul to kategoricky a pak se obrátil na butlera. „Nebo myslíte, že by se tu někde dal zázrakem splašit invalidní vozík? Pak by to vypadalo... No, rozhodně méně nápadně.“

„Hledal jsem ale bohužel tu žádný není...i když, dejte mi ještě několik minut, pane… “

„Zkuste ho sehnat!“ Leon na něj povzbudivě kývnul. Butler se vytratil, než by řekl švec. A akrobat se znovu sklonil ke Carlovi.

„Nechceš napít?“ pohladil ho po vlasech a sundal si brýle.

„Trochu, prosím.“ Carl se slabě usmál a pak sáhl po sklence s vodou.

Přitiskl mu ji k ústům a hrabě se pomalu napil. „Bude dobře, uvidíš,“ usmál se pak Leon a zapnul mu košili. Pak se k němu sklonil a dlouze se na něj díval. Jen tak, beze slova.

„Leone?...Děje se něco?“

„Ne. Jen se chci dívat... Na tebe...“

„To jsi ..je to milé..“

„Mám tě rád, víš? Prostě rád...“ pohladil ho po nose. „A budu ti dělat bodyguarda, pozorného žáka, milence, Merlina, nebo jen obyčejného kluka, který se prostě zamiloval...“ usmál se a na okamžik přiložil svou tvář k jeho.

„Miluju tě...Leone,...“

„Já tebe taky,“ políbil ho a pak se zdvihnul a nasadil si brýle a s nimi i prázdný výraz bodyguarda. Dveře se otevřely a v nich stál butler.

„Jan-Pierre?“ zašeptal carl.

„Jo,“ přisvědčil Leon. „A má vozík.“ Pak se zdvihnul a přešel k butlerovi. „Sláva vám a třikrát hurá. Koho jste uplatil?“

„No, budu se muset přiznat, že jsem i ho půjčil bez dovolení, ale snad mi pan hrabě promine.“

„Pan hrabě promine. Pan Leon taky promine, protože vy jste extratřída Jean-Pierre,“ usmál se Leon a převzal od něj vozík.

„Zavazadla jste už předpokládám nějak propašoval, že?“

Butler kývnul.

„Skvělé!“ Akrobat se sklonil nad Carlem a ještě skutečně naposledy ho pohladil.

„To bude dobré, uvidíš. Všechno bude dobré,“ opatrně ho zdvihnul a posadil na vozík. Jean-Pierre ho přikryl dekou a pak se pokusili velice nenápadně a tiše dostat z hotelu, oním avízovaným zadním vchodem.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

sakryš...

(E..., 17. 3. 2008 16:59)

chudák carl je vážně taková milá malá polomrtvolka, že? xD ale moc hezkej díl, byl...no nedovolil mi po celym dni usnout, což mluví za vše ^^

Pekne napínavé

(Mononoke, 4. 3. 2008 0:13)

a ja mám ďalší cyklus zaradený medzi obľúbenými. Našla som Kaleido Star - Cyklus Světlo a stín včera večer a "exla" na jedenkrát. Netrpezlivo očakávam ďalšie pokračovanie.

Tak já být akčním

(Nex (www.nex.estranky.cz), 2. 3. 2008 18:29)

novinářem, už dávno sedím vskrytu před tím zadním vchodem. Že to tak dopadne cha?

Tedy, tohle je čím dál napínavější, ale pozor! Víte přece co se stane, když se strunka napíná příliš? Abyste nám taky nepřivodily nějaký hrozný zdravotní stav! Jemně jemně vy dvě potvůrky! Jak kdosi říkává - "I vy jedny. I vy jedny!"

^o^

(K-katti ( www.k-katti.estranky.cz ), 2. 3. 2008 17:48)

jů, konečně další díl...^^ ...No, ale ehe...co říct... Je to krásný,...jen chudák Carl, tu nemoc mu tedy nepřeji...T-T ... Snad se mu to ještě vylepší =D ...hih, těším se na další díl xD

................

(Jane, 2. 3. 2008 15:24)

krásné moooooooooooc se vám to povedlo už se těším na další díl.

???!!!:)

(Lirael, 2. 3. 2008 14:33)

nádherné....a take smutné...=DDD

Dobrý

(Alexandra, 2. 3. 2008 0:55)

Dobrý, dobrý,dobrý. To by mě zajímalo komu sebrali ten vozík?

Nechápu

(Kat, 2. 3. 2008 0:52)

že po každém díle se tak cítím frustrovaně. Čtu, čtu, čtu a najednou je konec a já zírám a pro jistotu zkontroluji jestli někde náhodou není kousek který by náhodou se objevil. Bohužel opět přesvědčení že tam nic není. Chjoo holky v ze mně chcete udělat blekotající trosku s prázdným výrazem a slinou v koutku úst a čekat před monitorem a ž bude další díl.
No trochu si dělaám legraci, ale samozřejmě jako vždy se mi díleček libil. napínavý něžný i zajímavý a já se těším na pokračování a říkám si kolikrát ještě budu tohle psát? Kolikrát budu mít nos nalepený na obrazovce a budu hltat příběh Leona Carla a pokaždé se bojím, že ten další bude konečný a pak najednou namně vykoukne další díl a já se na něj vrhám jak hladová štika. Děkuji oběma za další dáreček.
Nechť trvá věčně.
No tak dobrou noc všem a krásné sny