Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kouzelný večer

9. 1. 2008

Kouzelný večer

Zůstal na něj nevěřícně hledět. Tak to nebyl jen pocit. Tahle troska je skutečně Cavalier... Leží před ním skutečná legenda. A s ním se hádal o takovou hloupost, jako jsou doby při odskoku. Uno, duo. Chjo.

„Vy... Vy jste vážně Cavalier?“ zeptal se potom bez dechu, protože mu to stále nešlo do hlavy.

„Ano....“ vydechl muž tiše a pak se na něj zadíval. „Omlouvám se za tu kritiku, ale vy i Sora máte na víc, než předvádíte. Vím to. Poznám to.“

„To je sice hezké, že to poznáte vy...“ zabručel Leon a podíval se stranou. „Ale vy mě s představením nepomůžete. A za tím co jsem řekl si stojím. Na královskou večeři můžeme až po královském výkonu...“ podíval se z okna na tu zvláštní směsici Japonska a staré dobré Anglie.

„Můžu vám poradit, ale...na hrazdy se vrátit nemohu...“

 „Bude stačit i ta rada. Protože evidentně vidíte to co já ne...“

„Vidím...Moonlight....pro ni jsem ..vymýšlel nemožné. Pořád chtěla být lepší a lepší...Možná proto vidím vše ostatní jako nedokonalé.“

„Možná... Ale teď byste měl spát. Nezapomínejte, že nás máte především naučit španělsky...“usmál se Leon. „Asi už půjdu.“

„Prosím, mohl by jste na chvíli zůstat, pane Oswalde...noc, je tady tak tmavá...,“ muž namáhavě vydechl a pak se na něj zadíval. Oči, jedině ty prosily dál, když mu hrdost zavřela ústa.

„Já... Dobře. Ale proboha, jen mi nevykejte. Na to jsem ještě docela mladý, nemyslíte? Jsem Leon,“ usmál se a natáhl k němu ruku.

„Carl a,“ hrabě se trochu usmál. „podle bontonu jsem vám to měl nabídnout já, ale zapomněl jsem. Omlouvám se, messieur a děkuji.“ Pak mu pokynul rukou k blízkému křesílku a nahmatal ovladač od hi-fi věže. „Co posloucháte...posloucháš rád, Leone?“

„Mno... Co tam máte... Máš,“ opravil se vzápětí a přijal nabízené místo. Přitom se rozmýšlel jaká "vzdálenost" je nejbezpečnější. Nakonec usoudil, že nejspíš křeslo nechá tam kde je. Trochu se zavrtěl, než našel tu správnou polohu.

„Mám tam teď Roxete, Bacha, Vanesu May, Sarah Brighton a Oldfiellda. Nevím co z toho by ti vyhovovalo.“

„Sarah Brighton, nebo pokud... Nightwish asi nemáš, co?“ Spiklenecky se usmál.

„Mám, někde tam v té skříni.“ Carl ukázal rukou na skříň plnou cdček. „Pokud chceš, tak si vyber.“

Chvilku se v nich přehraboval. „A co takhle Angel fall first?“ založil CD do mechaniky. „Bude vyhovovat?“

„Bude,“zašeptal Carl a díval se jak zakládá cd a pouští ho. Zavřel oči, když se pokojem rozlétly první tony a jen vnímal tichou přítomnost svého společníka.

Zavrtal se znovu do křesla a mlčel. To mi to tedy ulehčil. To tady mám jen sedět a mlčet? Ale on to možná bude dobrý nápad, pomyslel si s úsměvem, když si svého hostitele pořádně prohlédl. Netušil, že on ho také pozoruje.

„Nikdy jsem netušil, že někdy budu ...že ještě někdy vkročím do manéže, a teď vás učím jazyk....“Carl mluvil vlastně pro sebe když v prstech svíral přívěsek, který mu visel na krku. „Chtěl jsem se vrátit...“

To by chtěl asi každý, pomyslel si Leon a otřásl se představou, že by musel všechno pozorovat jen ze země, stejně jako on.

„Já vím,“ zašeptal nakonec, protože nevěděl co říct. „Je to... Už jen ten pocit, nemoct vystupovat, je strašný. Co potom, když...“ došla mu slova.

„Po tom, když vám ležel svět u nohou a vy víte, že už se nemůžete vrátit.“ Muž se hořce pousmál a pak se pomalu zvedl do sedu.

„Leone, prosím..podáš mi ruku?“

„Jistě,“ natáhl paži a jejich dlaně se střetly. „A co vlastně bude dál?“ optal se zvědavě.

Carl se zvedl  do sedu a pak se ještě chvilku dlaně fascinovaně dotýkal. Jemně svými hubenými a přeci šlachovitými prsty zkoumal mozoly po hrazdách a s tichou touhou pozoroval jak v nich i teď síla a život koluje naplno. Naposledy ji pohladil a pak opatrně pustil.

„Děkuji vám,“zašeptal.

„A dál?“ Carl sklonil hlavu a pak se tiše zasmál. „Dál? Dál? Co by bylo? Ty a ostatní předvedete skvělé vystoupení a dostanete se na ten banket. Královna bude spokojena a vše dopadne dobře. A já odejdu...“

„Jen tak? Myslíte, že vás Sora pustí?“ usmál se Leon a doufal, že ten úsměv zakryje jeho skutečné pocity. Jak se ho držel bylo nesmírně příjemné.

„A jestli to vystoupení bude tak skvělé... Nevím,skutečně nevím, po tom, co jsi mi to tak zkritizoval.“

„Bude. Budete nejlepší. Možná, lepší něž já a Moonlight před lety.“

„Fakt tomu věříš?“ zeptal se zmateně. Byl to docela kontrast, oproti tomu, co mu řekl poprvé...

„Už ano,“řekl muž a pak zalapal po dechu. „Ale...můžu se mýlit, takže moc nezpychni.“

„Jasně, starče,“ zasmál se Leon.

„Mladíčku,“zasmál se tiše Carl a pak odvrátil pohled. Kdy jsem se naposledy smál? napadlo ho. Kdy jsem naposledy měl někoho, vyjma Jean-Pierra tak blízko?

„Někdy si připadám jako Metuzalém,“ Leon se kupodivu nenaštval. „A to je mi teprve třiadvacet,“ znovu se zasmál. Bylo mu příjemně ve společnosti toho muže, kterého zprvu nesnášel jak trn v patě. Pak se podíval z okna. „Máš nádhernou zahradu. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Jsem Angličan a přesto obdivuji japonsko, asi proto jsem chtěl čas který mi bývá strávit v tomhle domě.“

„He?“ vyjekl Leon. „Ty máš před sebou přeci spoustu let.“Pohlédl na něj zkoumavě. „Pokud by tě to neunavilo... Nechtěl by ses projít? Myslím, že menší procházka... By prospěla. Oběma.“

Carl si povzdechl a pak se podíval ven, kde slunce právě zalévalo světlem celou zahradu.

„Leone,...já...ano, rád bych. Jen...podáš mi hůlku prosím."

„Zde je hůlka. A zde má ruka...“ pomohl mu vstát. „Pomůžu ti...“

„Díky...“ Carl se o něj trochu opřel a s jeho pomocí sešel do zahrady, kde se zamířil k té japonské části.

„Nikdy jsem sice v Japonsku nebyl, ale asi je to dokonalá replika, co?“ pokusil se Leon neuměle o konverzaci a pevněji ho sevřel, když cítil, jak je v krocích nejistý.

 „Ano, dokonalá.“ Carl se o Leona trochu opřel a pak ho zavedl ke svému oblíbenému místu. Posadil se a natáhl si zmrzačenou nohu. „Víte...víš, mám rád ten klid tady.“

„To věřím, je tu nádherně. A klid... Ten by mohli filozofové závidět,“ usmál se Leon a sedl si na zem. Přitom ho pozoroval. Jak mu vlasy padají do čela a jeho oči jsou... Smutné.

„Ano ti ano, ale copak má ....“zavrtěl hlavou. „nemá cenu žít když ztratíš vše Leone a já, tak moc bych je chtěl znova vidět. Tolik mi chybí.“

„Rodina?“zašeptal a podíval se mu do očí. Mají asi společného víc než by si myslel. „I mě chybí,“ sklopil oči a začal si pohrávat s trávou.

„Moonlight má žena a Sophie, dcerka...nemám ani komu odkázat to co jsem vydobyl. Jen těm jeptiškám...promiň mi, že ti tu vylévám srdce, ale...“

„To já rodiče nepoznal. Nikdy. A Sophii mi vzala lidská závist... Vím co to je. A člověk se potřebuje vypovídat. Je to úleva, svěřit se...“ vyškubne pár výhonků a pak se na něj postranně zadíval. A najednou natáhl ruku a stiskl tu jeho.

Carl se k němu sklonil a sklouzl dolů z lavičky. K Leonovi do náruče. To už mu z očí tekly slzy..

Pohladil ho po vlasech a jen kolébal. Pevně ho objal a držel to hubené tělo v náručí. Potřebovali to oba. „Carle,“ pohladil po mokré tváři. „Carle... To bude dobré,“ zašeptal mu do vlasů nesouvisle. „To bude dobré...“

„Ne..už nebude...“tiché zaštkání a pak dusivý kašel a krev na kapesníku, který Carl rychle vytáhl z kapsy. Když záchvat skončil, opřel si hlavu o Leonovo rameno a  jen odpočíval.

 Leon ho objal  jednou rukou kolem ramen a přitáhl blíž. Pak ho znovu jemně pohladil. „Bude... Když tomu zkusíš věřit, bude.“ Přiměl ho, aby se mu podíval do očí a setřel těch pár slz, co mu ještě zákeřně sklouzly po tvářích.

Díval se do těch čarovných fialových očí a měl pocit, že se v nich utopí. Ne, to nesmím, ječelo jeho svědomí i rozum zároveň. A přesto najednou chtěl. Chtěl se dotknout té tváře, chtěl pohladit ty vlasy, chtěl aby ho ty paže držely a nevydaly smrti...chtěl aby ho tak držel napořád.

Leon překvapeně zamrkal, když mu jeho prsty přejely po tváři. „Carle?“ zašeptal potom. „Carle, co to děláš?“

Sklonil hlavu. „Omlouvám se,promiň. Chovám se nehodně.“

„Ne. Není za co se omlouvat,“ zašeptal a sevřel konečky jeho prstů ve své dlani. „Už je ti lépe?“

„Trochu ano. Děkuji. Já....“Carl sklonil hlavu. Jak mu říct, že by ho nejradši políbil? Že na něj reaguje jako by  Leon byl žena? Že...zatřepal hlavou a znovu se  o něj trochu opřel, ano, tak to bylo nejbezpečnější.

Znovu ho sevřel a bylo mu dobře. Jen proto, že tu může být a cítit jak se o něj opírá. Na to, že spolu vedli válku o doskoky... Mírně se usměje. Ani neví kolik je hodin... A i kdyby. Ted se cítí tak dobře, jako jindy ne. Natáhne ruku před sebe a nechá sluneční světlo protékat mezi prsty.

„Copak?“ uvědomí si najednou, že Carl nakousl větu a nedokončil ji.

„Prosím, zůstaň tu dnes. Nechám připravit pokoj pro hosty...“

„Já... Ale proč ne? A ráno aspoň ušetříš za benzín. Odvezu tě,“ usmál se Leon.

„Děkuji.“ Ani nevíš kolik to pro mě znamená. Netušíš, jak moc toužím zase po společnosti člověka, který není můj butler.

„Co je to proboha Butler?" zasměje se Leon a pak si vzpomene. „Aha, komorník, že jo?“

„Ano, komorník. Ne li osobní sluha. Já mluvil nahlas?"

„Trochu...“ Leon mu zajel rukou do vlasů a trochu ho rozcuchal. „A co budeme dělat večer?“usmál se.

„Večer? Večer poslední dobou jen ležím a odpočívám...ale mohu ti nabídnou večeři, nebo i zahrát na klavír...víš, Leone. Hosta jsem neměl už mnoho let.“

„Hraješ na klavír? To si můžeme zahrát spolu... Sice je to už strašně let, co jsem hrál naposledy, ale zkusit to můžeme...“ Leon se postavil a natáhl k němu ruku. Ale pak se jednoduše sklonil a zdvihl ho v náručí.

„Tak jdeme. Najednou mě přepadl přímo vlčí hlad...“

„Pořád mě překvapuješ, Leone,“ Myslel jsem, že mě nenávidí.A teď mě skoro hýčká. Je to tak příjemné...tak...Tři měsíce pane d ´Ombre. Při vaši nemoci a tom co děláte. Možná kdyby jste odjel do sanatoria a podstoupil pořádnou léčbu, ale takto...Rozumím, doktorko a víc nechci. Jen dokončit svou práci.

„S tím překvapováním je to vzájemné. Člověk by řekl, že jsi jako studený psí čumák a ty zatím... Jsi docela normální...“ nesl ho k domu a vdechoval omamnou vůni. Jestli sakur, nebo jeho vlasů, těžko říct. Je spokojený. Jen jedno mu dělá starost. Ten jeho kašel. Ta krev... -Ale cítí, že ještě nenadešel vhodný čas, vyptávat se. Ted je jenom rád, že se Carl usmívá. Sice slabě ale usmívá.

„Normální, děkuji…“ušklíbl se trochu Carl ale dál nic nenamítal.

„Tak? A jídelna je kde?“ zeptal se jen vkročili do prostorné haly.

„V pravo,řeknu Jean-Pierrovi ať podává jídlo. Bude potěšen.“

„Čím? Že může servírovat? Neříkej, že nejíš?!“

„Nemám hlad...a co jíš rád ,pokud se nemýlím, dnes mělo být kuře na čerstvém rozmarýnu.“

„Kuře... Miluju kuře. Pokud by se ve spíži našla nějaká rajčata...“ Leon se usmívá od ucha k uchu, ale pak se zamračí.

„Ale ty budeš večeřet se mnou. Myslím tím večeřet, ne jen koukat, jak se cpu. Připadám si potom jak ten největší žrout pod sluncem. Takže buď si dáš taky, nebo budu dobrovolně o hladu. A ber to jako ultimátum.“

„Leone!Viděl jsem tě jak jíš!“Carl se najednou začal smát až mu vyhrkly slzy. „Ne o to bych nechtěl přijít.“

„Viděl? Proboha kdy?“ málem ho pustil na zem, zděšen do hloubi duše. Včas ho posadí na židli a sedne si vedle.

„Asi před třemi týdny. Seděl jsi na hrazdě a cpal se obloženou bagetou.“

„Ne! To proboha ne!" zaúpěl Leon a nejraději by se propadl. „To jsem nebyl já. To... Bylo moje špatný já...“ provinile na něj zamžoural. „Víš jak je těžký pro někoho jako já, udržet si správnou váhu? A někdy to prostě nevydržím,“ to už se usmál. „Tak co bude s tou večeří? A budeš večeřet se mnou? Klidně tě nakrmím."

Carl už v tu chvíli mávl na svého butlera a ten s připraveností všech butlerů na světě, a zvlášť tech anglických, hned začal nosit na stůl. I jeho uši zaznamenal poznámku o nakrmení. Nutno však říci, že on, narozdíl od svého pána, zachoval klidnou hlavu. Carlovi naopak znachověly tváře a málem upustil své brýle, které si čistil.

„Pro..prosím?“ zakoktal se.

 „Říkal jsem, že tě klidně nakrmím, pokud nebude v tvých silách udržet vidličku," zavtipkoval Leon a nastavil ruku, aby ty brýle když tak chytil. „Ale doufám, že to nebude potřeba..."“

 „Já...ne myslím, že ne.“

Leon se pousmál a v té chvíli před ní přistál talíř. A voněl naprosto báječně. Jen to viděl, sběhly se mu všechny sliny. Od rána pořádně nejedl, když nepočítá to kafe. A tohle opravdu vonělo... „Mám hlad,“ zahučel s pohledem nenažraného vlka.

Stejný talíř přistál před Carlem a on s přáním dobré chuti se pomalu pustil do jídla.

„Musím ti složit poklonu, nebo spíš tvému kuchaři. JE to skvělé,“ zamumlal Leon mezi sousty, když v tom si všiml, že Carl se v talíři jenom rýpe.

„Nechutná ti?“ zeptal se tiše a najednou si opravdu připadal jako žrout.

„Spíš jsem trochu unavený. Ale chutná mi...vážně Leone.“

„Lhaní ti moc nejde,“ chtěl napřed talíř odstrčit, ale pak nabodl jedno sousto na vidličku a zašermoval mu s ní před nosem.

„Dobrou chut. Uno,“ usmál se lišácky.

„Co?“ šlechtic se ani nestačil vzpamatovat a měl kousek kuřete s chutnou omáčkou v ústech.

„Duo,“ pokračoval Leon a znovu mu zakroužil vidličkou před nosem. „Nebo pokud chceš, tak to může být... Za maminku, za tatínka...“

 „Nepot…“už žvýkal další sousto. „krmit!“

„Cože?“ natáhl Leon uši a nabodl další kousek kuřete. „To počká po večeři, ano? Za butlera.“

Carl po čtvrtém kousku rezignoval. Vlastně mu bylo příjemné, že se o něj někdo takhle stará.

Byl rád, že se konečně přestal bránit a ještě radši byl, že kuře pomalu mizelo z talíře sousto za soustem. Sem tam upokojil i vlastní hladový žaludek a přitom se rozverně usmíval, jako kluk, když vyvádí nějakou lumpárnu. „Za Kalose.“

„To tedy ne! Prosím, už nemůžu...co takhle trochu vína prosím?“

„Vážně už nemůžeš? Ještě je tam toho spousta,“ mrkl na poloprázdný talíř. Pak mu podal sklenici. „Nebudu tě trápit. Nakonec ještě řekneš, že jsem tyran...“

„Vůbec sám nejíš. Vystydne ti to,“zamumlal Carl a napil se vína.

„Ale jím, ale tys byl tak zaujatý, že sis toho nevšiml,“ podíval se na svůj talíř, skoro plný. V tom ucítil, že mu vzal vidličku.

„Carle?“ zeptal se opatrně, nejistý, zda ho nehodlá propíchnout.

„Dáte si kuře pane Oswalde?“ Carl nabodl jeden pěkný kousek na vidličku a podal mu ho.

„Jak rád. Ham!“ udělal Leon a kousek hltavě spolkl. Opravdu vynikající! pomyslel si Leon.

Carl už čekal s dalším kouskem a vzal z velké mísy i kousek křupavé houstičky. Tu  ovšem nenabodl na vidličku jako kuře ale podal rukou.

„Prosím.“

Zhltl kuře a opatrně si kousl houstičky.

„Výborné,“ usmál se potom a kousl si znova. A tak pokračoval, dokud se rty jemně nedotkl Carlových prstů. Spolkl poslední a přivřel oči.

„Takovou večeři bych bral častěji,“ usmál se.

Carl se na něj díval skoro unešeně a pak mu opatrně nabídl další kuře, tentokrát s malým rajčátkem.

„Ty mě rozmazlíš a pak už se mě nezbavíš. Rajčata...“ nedomluvil, protože mu pohotově zacpal ústa soustem.

„Miluju,“ vypravil ze sebe jen polkl.

Carl se jen usmál a nabídl mu kousek salátu s lososem. Nemohl se vynadívat na ty zářící oči.

Tohle budou nejméně dvě hodiny v tělocvičně navíc, taková opulentní večeře, pomyslel si Leon, ale nedokázal odolat.

„Budu tlustá koule,“ zamumlal potom, ale ten losos se tvářil tak výmluvně. „Vážně, ty chceš, abych přibral.“

„Nechci, po tomhle se nepřibírá, věř mi.“

„Možná když člověk sní normální porci. Ale tohle tedy nebyla normální porce. Houstička by se ještě našla?“ udělal však výmluvný kukuč. A mírně si olízl rty.

„Jist..jistě,“zakoktal se trochu Carl a pak mu ji podal. Stačil ji ještě namazat omáčkou z kuřete a dát ji tam.

Když ji od něj přebíral na chvilku se dotkl jeho ruky. Ale to byl jen okamžik a vzápětí se už ládoval.

„A dost!“ prohlásil, jen co spolkl poslední kousek. „Opravdu dost, nebo mě bude bolet břicho! I když to bylo výborné!“

„Já bych mohl říct totéž.“ A teď jen koupel ve tvé přítomnosti a jsem ....do háje, na co to myslím? Huboval se v duchu Carl. Chtěl bych ho mít u sebe, držet, a nechat se hýčkat..K čertu!

„Na co myslíš?" zeptal se Leon opatrně, když viděl, jak se dívá kamsi za jeho hlavu a v očích má nepřítomný výraz. „Carle?“ položil dlaň na jeho ruku.

„Ano?L

„Ptal jsem se nač myslíš. Vypadals, jak kdyby se tu zjevil duch,“ usmál se Leon, rád, že ho zase vnímá.

„Ne, jen..jen je mi po dlouhé době dobře. Na chvilku,...okamžik. Nic víc Leone.“

„Aha. Jsem rád, jestli k tomu moje maličkost přispěla. Máš nějaký program, nebo budeme improvizovat?“ jemně ho pohladil po ruce, kterou pořád držel. Sám nechápal, kde se to v něm vzalo. Ale přestat... Nechtěl.

„Víc než přispěl,“zašeptal starší muž  a pak se jemně pousmál.Díval se na něj a chtěl aby ho tak hladil pořád. Už nechtěl rvát se sám. Tak moc toužil se u někoho ukrýt v náručí...tak moc. A přeci ..proč to cítil právě k tomu akrobatovi, právě k člověku, který...dělal totéž co kdysi on?

„Tum tudum tum tum tum Tum tumdududum, tum tum tum," začal si broukat Leon, ukolébán teplem jeho dlaně a přivřel pomalu oči. "Tum tumdududum," udělal ještě jednou docela tichnouce. „Neříkal jsi, že hraješ na klavír?“

„Ano, docela dobře..“

„A můžeme si zahrát?“ podíval se na něj.

„Jistě, že můžeme.“

„A klavír je kde?“ pomalu se postaví a zdvihne ho v náručí. Baví ho to, nosit jej... Neví sám proč, ale baví. A líbí se mu to. Držet jej v náručí, objímat... „Kdeže? Přeslechl jsem se, promiň.“

„Jeden je tady v jídelně, křídlo je v salonu, šel bych tam.“

„Tak tedy křídlo. Budu si připadat jak velký umělec,“ usmál se Leon a donesl ho do salonu. Tam ho posadil na taburet a sám si sedl vedle. „Zahraješ mi prosím? Cokoliv. Mám rád už jen ten zvuk...“

Carl se usmál a pak se jeho prsty dotkly kláves a začal hrát jednu z Bachových nejlepších skladeb. Táhlou, smutnou...

Poslouchal tu melodii, která se tiše vinula kolem a začaly se mu klížit oči. Hej! NO tak! Ted nesmíš spát! napomenul sám sebe, ale nakonec si dovolil malý ústupek. Opatrně si položil hlavu na Carlovo rameno. A dál se nechal unášet kouzlem, které se linulo z těch tónů.

A Carl změnil repertoár a pokojem se rozezněl Choopen a pak i Wivaldi...Leonovo tělo příjemně hřálo a on se vrátil do dob, kdy takhle hrával své ženě a maličké dcerce. Po tvářích mu sklouzly první slzy.

Najednou hudba utichla a Leon se jen nerad probral z příjemného polospánku. Pomalu se zdvihl a viděl, že Carl pláče.

„Carle?“ zašeptal potichoučku, aby neporušil to kouzlo. Žádná odezva. Pomalu ho vzal za bradu a otočil čelem k sobě. Pak natáhl druhou ruku a jako ten den už jednou mu osušil slzy. „Promiň. Neměl jsem... Promiň,“ pohladil ho potom.

„Nic se nestalo, jen...vzpomínal jsem.“

„Tak odpusť, že jsem tě přiměl vzpomínat,“ znovu ho pohladil. Docela jemně lehoučce...

„Ne..to ne..já, jen chtěl bych za nimi. ...“

„Umřít? A nechat nás, ať se moříme sami se španělskými slovíčky a gramatikou? Carle, to bys nám neudělal,“ pokusil se Leon o žert, ale pak sklesl. „Promiň, to bylo hloupé. Neřku-li trapné...“ sklouzl dlaní z jeho tváře a zavadil o klávesu. Trochu se pousmál. „Ted zahraju já tobě, ano? Zkus přijít na jiné myšlenky,“ a s těmi slovy ponořil do kláves i druhou ruku.

Carl ho chvilku jen poslouchal a pak se přidal ...bokem se opřel o Leona a po chvilce se jejich hra dokonale sladila.

„Netušil jsem, že to lze hrát i čtyřručně,“ usmál se na něj Leon.

„Ano, jen musíš tu hudbu cítit. Sejně jako když vystupuješ.“

Leon tedy zavřel oči a zkusil se soustředit jen na hru. Doslova cítil, jak mu začíná kolovat žilami... Stejně jako teplo těla, které se o něj opíralo.

„Výborně,“ zaslechl u svého ucha hlas. „Přesně takhle.“

Teplo a hudba, Carlovi se začalo hůř dýchat, ale nemohla za to nemoc. Jen ta blízkost. Ta náklonost....To jak moc ho všechno strhlo a v jednom okamžiku mu sejmulo dlouho budovanou masku chladného učitele.

Cítil jak mu klávesy proplouvají mezi prsty a mírně se usmál. Bylo to tak příjemné. Tak jiné, než jeho dosavadní život. Příjemné. Mimoděk si přisedl blíž ke Carlovi a znovu se nechal pohltit hudbou. Ještě pořád měl zavřené oči a tak netušil, že ho jeho černovlasý společník pozoruje a tváře mu hoří.

Carl se o něho opřel, tak aby se tváří opírá o jeho kůži. Ten dotek mu působil zvláštní potěšení.

Přehmat! Falešný tón. Leon prudce otevřel oči a zhluboka se nadechl. Jako když se probere z transu. Nevěděl sám, jestli to bylo hudbou, nebo tím tichým Carlovým hlasem... Ale ve chvíli se jeho tvář téměř dotkla jeho krku... Příjemné. Tak zvláštně příjemné. A zatoužil po něčem víc. Jenže neměl odvahu. Carl je přece jen starší. A navíc, bylo by to nefér, je rozrušený... Tak jen znovu začal hrát.

Znova hra a znova dotek. Bože! Zatrať mě! Ale já ho chci...chci aby tu seděl každý den a každý den mě objímal...a hýčkal.

Další přehmat! A další... Leon sundá ruce z kláves a otočí se na Carla. „Nějak mi to nejde, promiň,“ usměje se mírně provnile. A pak se trochu ošije pod pohledem, kterým ho učitel doslova spaluje. „Děje se něco?“

„Ne promiň, nic...“Carl na táhne ruku a odhrne mu pramen vlasů z čela.

JE v šoku, rozrušený! Sakra Leone! Ale ten dotyk je příjemný. Tak příjemný, tak jemný, jako když se ho dotýkala Sophie. Carl se pořád probírá jeho vlasy a akrobat bojuje bitvu sám se sebou. Vždyť se přece nesnášíte!, napomene se nakonec. Nesnášeli, opraví se vzápětí. Uchopil jeho ruku do své a pomalu si ji přitiskl k tváři.

Leone! Prosím, nemuč mě! zasténal v duchu Carl a pak k němu sklonil hlavu a čelem se opřel o to jeho.

Nedělej to ty blázne, nedělej! BUdeš toho litovat!, křičel na sebe v duchu, ale ve chvíli kdy se o něj opřel, je mu všechno jedno. Všechno, do posledního.

„Carle,“ vydechnul trhaně a přitisknul si jeho ruku k ústům. Jen chvilinku. Pak vzal jeho tvář jemně do dlaní a podíval se mu do očí. „Já... Já...“ zakoktal se a přál si utopit se v jeho očích.

„Co?“Carl se na něj díval a skoro nedýchal.

„Já... Já se asi nedokážu ovládnout,“ vyrazil ze sebe nakonec. Bylo to stupidní, ale na nic lepšího se nezmohl. Nevěděl sám co cítí. Kromě té bláznivé, sžíravé touhy po tom muži. „Carle.“ Pokusil se naposledy ovládnout, ale pak si jen přitáhl jeho hlavu blíž k sobě a prudce políbil.

Carl jen tiše vydechl  a polibek opětoval. Jeho ruce, jakoby žili vlastním životem, obtočili Leonův krk a tělo. Přitiskl si ho k sobě blíž a nechal se na malou chvíli unést polibkem

Jakmile se ocitl v jeho náruči, věděl, že není cesty zpátky. Propadl mu. Doslova, do písmene. Polibek se prohluboval a prodlužoval. Hladil celou křivku jeho rtů, zkoumal každý milimetr. Nechtěl přestat. Už ani nemohl. Nebyla cesta zpátky. Carle! Carle! znělo mu hlavou čím víc se k sobě tiskli.

zbláznil jsem se, dokonale! znělo Carlovi v hlavě ale nechtěl ho pustit. On byl tak živý , tak...Leone...

„Pane?!“ ozvalo se najednou za Carlem a ten sebou trhl. Ne! Ječelo jeho nitro, když se pomalu vymanil z té náruče a pohlédl na svého butlera. „Ano?“ zeptal se pak tiše s očima stále upřenýma na Leonovu tvář. "Volá vás Londýn pane. Je to přímo z Buckinghamského paláce."

Jako by spadl z té nejvyšší hrazdy přímo na jeviště. Přesně takový měl pocit ve chvíli, kdy zaslechl ten hlas a Carl ho pustil. Ve chvíli kdy zmizely jeho rty. Prudce se nadýchl a snažil se přimět hlavu k rozumnému uvažování.

„Promiň, já... neovládl jsem se. Už se to nikdy nestane," zašeptal potom provinile, protože pod jeho neproniknutelným pohledem si nebyl jist, co vlastně jeho učitel cítí.

"Ne, ty promiň...a omluv mě. Musím to vyřídit.."Carl vstal a přijal telefon. Z celého držení těla bylo teď vidět, že mluví s někým důležitým. Přesto jeho "Ne, madam," bylo rozhodné a on chvíli pak ještě poslouchal telefonující až skončí,pak se zdvořile rozloučil a předal opět telefon svému butlerovi. "Ať mě dnes již nikdo nevyrušuje, prosím."

Schlíple se opřel o klávesy až vydaly velice nepěkný zvuk a položil si hlavu do dlaní. "Leone, ty idiote!" zasténal sám k sobě a tělem mu znovu projela vlna touhy, když si vzpomněl na ten polibek. „Tvoje jediné štěstí byl ten telefon! Kdo ví, jak by to jinak skončilo!" pokračoval sám k sobě polohlasem, když v tom ho po rameni pohladila čísi dlaň.

„Leone, zlobíš se na mě?"

„Já?“ zdvihl hlavu a podívá se mu do očí. "Ne. To ty by ses měl zlobit na mě..."

„Není proč. Jen ti děkuji,“Carl šeptal a pak se posadil vedle něj na taburet. Pohladil ho po zmatené tváři. A pak vzal za ruku, kterou jemně pohladil.

Leon zamrkal. A opět si jednou připadal jako blbeček. Po kolikáté už?

 „Děkuješ?“ vyžbleptl nakonec, ale pak to vzdal. „Asi... Asi...“ koktal. Chtěl říct, že by tu neměl zůstávat. Slova se mu pletla.

„Mohu se o tebe opřít?“ zeptal se nakonec.

„Jistě, Leone....,ty vždycky můžeš.“

Položil si hlavu na jeho rameno a zavřel oči. Nechtěl myslet. Nechtěl se snažit nic pochopit. Nic z toho, co se tady stalo. Jen se o něj opírat. Carl mu ovinul ruku kolem pasu a přitiskl k sobě.

Carl by tak vydržel sedět celé hodiny kdyby mohl. Tolik se mu líbila společnost mlčenlivého společníka. Toužil po dalším polibku, ale tušil, že se mladý muž bude muset rozhodnout sám

Měl tvář zabořenou v jeho košili a doufal, že tak neuvidí, nad čím se právě rozmýšlí. Znovu ho políbit, znovu ucítit jeho rty na svých... Jenže studená sprcha v podobě Carlova butlera byla moc silná. Chtěl ho políbit, ale... Pohladil ho po ruce, kterou ho objímal a narovnal se. „Zahrajeme si ještě?“ ´ťukl do klávesy a pokojem se roznesl tón

„Pokud chceš?“

„Rád bych,“ zkusmo zahraje pár tónů. A pak začne skladbu. Jen tak... Carl se po chvilce přidá a znovu se s ním skvěle sladí. Leon se na něj po straně podíval a chvilku pozoroval. Jeho profil, jeho nos, rty... V té chvíli udělal chybu a ruka mu sklouzla stranou. Dotkla se té Carlovy...

„Leone?“ Carl se zeptal tiše a pak mu ruku pohladil a znova se ponořil do hry.

„Já jsem blázen, neskutečný blázen,“ zamumlal akrobat. Blázen a nic jiného, když to toužíš zopakovat! Další chyba a tentokrát jeho ruku nepustí. Jen drží. „Jsem blázen, Carle,“ zašeptal nešťastně jeho udivenému pohledu.

„Proč bys měl být?“ zeptal se Carl trochu ochraptělým hlasem

„Že se neseberu, neuteču... Že tě znova chci...“ zoufale se na něj podívá. Chce, ale nemá odvahu. Prostě už nemá odvahu se ho dotknout, políbit ho. Nemá odvahu a sám na sebe se proto zlobí. Chce ho, ale... Pochopí to?

„Já taky ne,“usmál se Carl a pak si ho jemně přitáhl k sobě. „Ale, každý den se prý má prožít. A každý dar ...“ nedomluvil a něžně políbil Leonovy rozechvělé rty.

„Carpe...“ zašeptal Leon a dál se nedostal. Jen se přisunul blíž k němu a polibek opětoval. V té chvíli absolutně vypnul. Jen vnímal, jak ho Carl líbá, jak zkoumá jeho rty, stejně jako on předtím zkoumal ty jeho. Nechce se mu přestat. Nechce... Cítí to samé,, napadlo ho, když mu zajel rukou do vlasů.

Carl by přísahal, že spí, kdyby v hrudi občas necítil bolestné bodnutí, jako připomenutí reality, která ho měla ze sna vytrhnout. Po letech opět svíral někoho v náručí. Po dlouhých letech někomu důvěřoval natolik, že to dovolil. Poprvé ho někdo uváděl do rozpaků a staral se o něj a přitom se na něj nedíval jako na mrzáka. „Leone,“zašeptal, když polibek skončil a on se mohl znova nadechnout. Leone,tolik mi toho dáváš a já nemám co bych ti nebídl...

„Ještě chvilinku. Ještě malou chvilinku,“ zaprosil se zavřenýma očima a bylo mu líto, že Carlovy rty zase zmizely. „Ještě chvíli, ať vím, že se mi to nezdá,“ podíval do jeho šedých očí a jemně přejel bříšky prstů jeho tvář. „Zdá se mi, že ano?“ zeptal se potom tichounce. "Carle."

„Nezdá a pokud ano, pak doufám, je to pěkný sen.“ Pohladil Leona po tváři a znova ho políbil. Jsi to nejlepší co mě teď potkalo. Jen kvůli tobě...a tvému Kaleidu jsem odmítl samotnou královnu. „Ten nejhezčí,“ zamumlá mu do rtů a obejme. Pevně. Chce ho držet v náručí. Možná i něco víc, ale ne ted... Ted chce jen sedět a držet ho. Objímat a líbat. Pomalu, dlouze, něžně. Mapovat jeho tvář polibky i dotyky, jako slepec. Zapamatovat si každou křivku. Jen to, nic víc.

Carl se jen tiše vydechl, když se ho ty prsty začaly dotýkat. Leon si to ani neuvědomoval, a snad ani nemohl, ale takhle se ho už víc jak deset let nikdo nedotkl. Nepohladil. Nepolaskal. S radostí se poddával těm dotekům a nechal se líbat.

Sklouzl rty z Carlova obličeje na krk a docela jemně ho políbil. A pak trochu víc. A ještě víc. Vášnivě se přisál k jeho kůži a nechtěl přestat. Kdy naposled jím zmítala taková touha jako teď? Už si ani nepamatuje. Znovu se po tepně vrátí zpátky k jeho rtům. „Carle“ zašeptal a políbil ho. „Carle...“vydechl potom.

„Ano?“učitel sotva dýchal. Jak se ten mladík dotýká jeho těla má pocit, že omdlí. Je to tak závratné, tak nepopsatelné. Pokud, to neměl, netušil jak moc mu to celou tu dobu chybělo. „Ano, Leone?“

„Tohle... Tohle bychom asi neměli...,“ zašeptal mu Leon do rtů. Co to tady plácáš?, podiví se potom sám sobě. Všechno se v tobě svírá touhou držet ho v náručí a ty se toho dobrovolně zbavuješ? Vážně jsi cvok! Jsem, pomyslel si a znovu ho políbil.

„Čert to vem!“ pronesl potom a hlas se mu lehce chvěl. „Čert to vem!“

„To slovní spojení se mi líbí,“zamručel Carl a pak natáhl ruku, prstem mu zvedl bradu a pak se zmocnil jeho úst. Jazykem pohladil napuchle rty a zkusil zda ho pustí dovnitř.

Chvilku odolával, ale tomu něžnému tlaku nemohl vzdorovat dlouho. Nedokázal. Nechtěl. Přitáhl si jeho blíž a pootevřel rty. „Prosím...“ přitiskl se k těm jeho. Už jen z toho polibku, který se prodlužoval, přerušoval a znovu začínal... Už jen z něho se mu točila hlava.

Carl pomalu zjišťoval, jak se v těch polibcích ztrácí a jeho ruka pomalu zajela pod Leonovo oblečení. „Leone?“ zeptal se tiše.

„Já... Nepřestávej,“ odpověděl mu téměř bez dechu, ač si sám nebyl jist, co vlastně dělá. Jen mu stačila jeho ruka a jeho teplo. „Pokračuj,“ zašeptal mu nakonec do rtů a znovu políbil.

Carl jel rukou  stále výš a výš až pohladil Leonovu levou  bradavku. Jeho studené prsty a horká Leonova kůže tvořily zvláštní kontrast. Promnul ji a jemně sevřel. Hladil a laskal tu hladkou hruď i bradavku, která začala tuhnout.

Měl pocit, že asi vyskočí z kůže a ještě se rozletí na milion kousků. „Carle,“ přitiskl se k němu celou vahou a pevně ho objal. Carl měl studené ruce, ale přesto, nebo spíš právě proto, byl jeho dotyk tak vzrušující...

„Nepůjdeme jinam? Mám dojem, že ten taburet tohle těžko přežije,“zadumaně pronesl Carl, když uslyšel podivné zavrzání.

Leon se najednou zasmál. Bylo to tak osvobozující. Neskutečně osvobozující. S polorozepnutou košilí se pomalu postavil a pak ho zdvihl v náručí. „Hm. A kam? Do ložnice?“políbil ho na nos.

"Prakticky řečeno ano,protože v kuchyni bychom děsili služebnictvo a v jídelně je jen stůl. A pohovka...no, nejpohodlnější je ložnice. Moje či pokoj pro hosty..."

„Ložnice. Tam totiž vím kudy... I když - nebudu tě diskreditovat?" usmál se znovu, zatím co stoupal do schodů a tiskl k sobě jeho tělo.

„Mě? Těžko, to už zvládli jiní.“

„O tom mi povíš... Zítra?“ šikovně si otevřel, zavřel a za chvilku už ho pokládal na postel. Jak se nad ním skláněl, znovu jm touha projela jako nůž. Carl obtočil svoje ruce kolem jeho krku a stáhl ho k sobě.

„Leone, pokud nechceš...tak prosím odejdi hned....nechci tě nutit,“šeptal mu Carl do rtů zatímco rozepnul jako košili a hladil ho po vypracovaném těle, teď tolik odlišném od toho jeho pohublého.

„Já sám pořádně nevím co chci... Chci utéct, chci tě líbat. Chci pryč a chci zůstat... Já sám nevím, co chci. Tak mi porad...“ políbil ho a nechal se svléknout.

„A já chci abys tu zůstal, ale...je to na tobě.“

„Tak v tom případě. Čert to vezmi. Všechno! Chci tu zůstat. Chci tě držet v náručí... Chci, rozumíš..." rozepnul mu dva knoflíčky a znovu políbil. „Čert to vezmi!“ zopakoval potom se zvláštním ohněm v očích.

„Opakuješ se, ale..opakování je přeci matkou moudrosti,"usmál se Carl a pak e zarazil. Věděl, že jestli mu Leon rozepne košili, uvidí první z jizev, které má od toho pádu. A...noha..ta vypadala přímo příšerně.

Pomalu rozepnul další dva knoflíčky a trochu ztuhnul. Carl se nehýbal. A po hrudi se mu jako had vinula tenká bílá jizva. Opatrně se jí dotknul prsty, jakoby se chtěl přesvědčit, že je skutečná. A pak se s němou otázkou zadíval Carlovi do očí.

„Spadl jsem...byly tam desky a střepy. Těch jizev je mnohem víc, Leone.“

Přiložil mu prst na rty a dál ho pomalu svlékal. Těch jizev byla opravdu spousta. Nepřeberná, strašná. Skoro se bál, co uvidí příště, ale stejně pokračoval. Svlékl ho z košile a dlaní s roztaženými prsty jel přes celou jeho hrud. „To...“ zašeptal a pak se sklonil a políbil ho. „Nevadí mi to. Ani v nejmenším...“

Vděčnost která se v té chvíli objevila Carlovi v očích byla obrovská. „Leone....děkuji.“

„Neděkuj, jen... Polib mě, prosím.“

„Jak si přeješ,“zašeptal Carl a políbil ho.

„Ještě,“ zašeptal se zavřenýma očima. „Jestli mě nebudeš líbat, asi se zblázním...“ Vzal jeho hlavu do dlaní a přitáhl k sobě.

„A nebudeš sám,“řekl tiše hrabě a znova ho políbil. Něžně a přece s dravou naléhavostí.

Znovu mu začal dlaněmi přejíždět po těle a pak se tiše zasmál. „Víš, že vlastně nevím co dělat? Ani tě neumím svléknout... Nikdy jsem se mužem nemiloval,“ zbytek věty zanikl v dalším polibku, který mu málem vzal dech.

„Já ano, aale to bude..hm, takových patnáct let.“

„Pamatuješ si z toho vůbec něco?“ Leon si konečně lehl vedle a jen dlaní pořád kroužil po Carlově nahé hrudi.

„Dost, ...dost na to abych věděl co mám dělat.“

„Výborně, takže mě zaučíš. Co mám dělat?“ usmál se a políbil ho. Znovu jenom na nos. Ale i ten prostý, docela nevinný polibek v něm vznítil další plamen.

„Spal jsi něky se ženou? Pokud ano, tak víš valnou většinu..“

Leon trochu zrudnul. Vlastně trochu víc...

„Leone!“Carl ho chytil za ruku a pak mu zvedl bradu. „Ne?“

„Mno... Jak bych...,“ mumlal Leon a stáčel pohled kamsi za jeho hlavu. Samotnému bylo skoro trapně.

„Nebyl čas,“ vyhrkl nakonec. A na zdůraznění svých slov váhavě zavrtěl hlavou.

„No, tak, to přeci není hřích.“Carl ho něžně pohladil a pak políbil. „Takže ti budu učitelem i tady? A víš, těší mě to.“

„Jenže... Ve třiadvaceti...“ zakoktal se malinko, ale to mu Carl zamkl ústa polibkem.

„Nevadí to Leone, není to nic ostudného.“Carl ho opatrně pohladil a pak políbil. Na to mu sjel rukou na hruď a začal si hrát s jeho bradavkami. Ruku za chvíli následovala ústa a Carl postupoval níž a níž.

Jeho hlas uklidňoval. Jemný jak samet. Stejně jako jeho rty. Vjel mu prsty do vlasů a nechal se unášet tím pocitem. „Carle,“ zašeptal potom, když ho začal líbat na břicho a sklouzával níž.

„Ano?“

„Vlastně nic...“ vydechl Leon. Už ani sám nevěděl, co chtěl. Vlastně ano. Chtěl jeho. Chtěl tak moc, že měl pocit, že mu shoří v náručí jen tou touhou.

Carl mu opatrně rozepnul kalhoty a rukou zajel za světle modré trenýrky. Jen trochu a jemně a pak ruku stáhl. „příjemné?“

„Moc,“ vydechl Leon a zdvihl se na lokti. Podíval se mu do očí a trochu se usmál. I když ten úsměv byl malinko posmutnělý. „Pokračuj,“ zašeptal nakonec.

„Copak je?“zeptal se Carl a vrátil se k jeho ústům.

„Nic. To jsou jen nervy...,“ ušklíbl se Leon sám nad sebou. A přitáhl si ho k sobě.

„Nervy?“podivil se Carl a políbil ho. Pak ho začal hladit přes jemnou látku trenýrek. Chtěl, aby si Leon zvykl. Aby nic neuspěchal.

„Nervy. Přece jen je to...“ Leon nedořekl jen se usmál. Carlova ruka ho jemně hladila a jen víc rozdmýchávala ten plamen touhy, co v něm hořel. Znovu ho začal líbat. Svého učitele. Svého milence. Rty, ty ho přitahovaly jak magnet železo.

Tak aby si toho moc nevšímal vklouzl za lem trenýrek a začal ho hladit a laskat. Chtěl jen vidět štěstí v akrobatových očích. Na víc m u už dnes síly nestačily.

Vypnul se proti jeho ruce a dlaněmi se mu opřel o hruď. Nešlo to vydržet... Nakonec ho objal kolem krku a prudce políbil, aby nesténal moc nahlas. Carlova ruka ho zbavovala soudnosti.

„Šššt,“usmál se Carl a pomalu ho vedl k vrcholu. Něžně líně a pak, když už byl blízko, sklouzl dolůa na chvíli ho vzal do úst.

„Ca-Carle,“ vymrštil se Leon, ale pak zase klesl zpět. Jakmile ho objaly jeho horké rty, bylo mu všechno jedno. Jen ležel a nechal se unášet tím pocitem... Co chvíli mu tělem projely vlnky slasti a on se snažil mírnit. Kvůli okolí. Ale když cítil, že ho nese k vrcholu do sedmého nebe, poslední pojistky mu selhaly. Mrštil hlavou do polštáře a zasténal.

Carl ho dovedl k vrcholu a pak jeho ústa opět nahradily ruce a on ho laskal tak, jak byl přesvědčen, že to Leon nikdy sám neudělal. Nakonec, nohu vklíněnou mezi ty jeho , se na něj unaveně položil.

 „Carle?“ pohladil ho po vlasech. Cítil, že dýchá nějak trhaně a to přehlušilo i slastný pocit, který mu zastíral vědomí. „Carle?“ sklouzl z vlasů na rameno a odsud na záda.

„Ano?“

„JE ti dobře?“ pohladil ho opatrně po tváři.

 „Budu v pořádku, jen si potřebuji odpočinout. Vyčerpal jsi mě.“

 „Omlouvám se,“ lehce ho políbil a vstal. „Ted se asi půjdu umýt a pak k sobě... Ne. Zůstanu tady s tebou,“ mrkl na něj ve dveřích a za chvíli byl slyšet zvuk tekoucí vody. Carl vypadal hodně unaveně, tak mu bylo jasné, že nic jiného dnes asi nebude. I tak byl... Znovu zčervenal, když si vzpomněl jak ho hladil.

Carl byl vlastně vděčný, že na chvilku odešel. Nemohl popadnout dech a v plicích mu sípalo. Jeho vlastní vzrušení šlo k čertu s tím, jak tělo bojovalo o další vzduch a on si musel sednou a spustit nohy z postele. Předklonit se a dýchat zhluboka, aby se dokázal uklidnit. A přitom po tom tolik toužil...Ulevil si peprnou nadávkou a natáhl se po sklence s vodou, kterou mu tu butler vždy nachystal na noc spolu s léky.

Když se Leon vrátil, ležel na posteli, ruku přehozenou přes oči, ale dýchal mnohem klidněji, než předtím. Sklonil se a opatrně ho políbil na rty a pak ještě i na tu nejdelší jizvu, co se mu táhla přes hruď.

„Svléknu tě a uložím ano?“ připadal si trochu sobecky, že on je dokonale uspokojený a Carl nic. Ale tušil, že by ho další... Ehm, hrátky jen vyčerpaly.

„Ano,a...Leone, zůstaneš tu?“

 „Jestli si to přeješ. Pokud ne, tak odejdu,“ zašeptal a pomalu ho svlékl ze zbylého kousku oděvu. Z kalhot. Přitom mu zrak padl na zmrzačenou nohu.

 „Prosím, zůstaň.“ Carl se na něj díval a cítil se jen v černých trenýrkách z hedvábí, zranitelný. Před ním stál dokonalý mladík a on?

 „Dobře,“ políbil ho a jemně pohladil po jizvách. Byl krásný. Pro něj ano. Krásný a jemu se srdce svíralo při pomyšlení na bolest, kterou vytrpěl a zřejmě ještě vytrpí.

 „Hrozně ti to sluší,“ pošeptal mu do ucha a přál si, aby se trochu usmál. Najednou vypadal tak smutně...

Carl se trochu smutně usmál a pak si ho přitáhl k sobě. „Hrozně kecáš,“zasmál e tiše a pak si opřel hlavu o jeho rameno.

„Mon cherr,“dodal pak tiše na hranici slyšitelnosti.

 „To jsme párek k pohledání. Já hrozně kecám, tobě to hrozně sluší. Mon cherr,“ přitiskl mu rty na čelo, nos, nakonec na ústa a přikryl je. „Dobrou noc,“ zašeptal pak a pohladil ho po vlasech.

„Dobrou noc ,Leone.“

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...............

(Jane(www.zivotni-sen.estranky.cz), 20. 2. 2008 19:35)

no né to je čím dál zajímavější, mooooooooooooc krásný:)

awwwww

(E..., 17. 1. 2008 19:36)

a na víc nemam...prostě nádhera, krása, miluju tenhle cyklus

Fantastic

(Lirael, 12. 1. 2008 16:57)

!!!! úžasná povídka....bomba..nějakou dobu sem nemohla na pc a tak když se viděla pokračováné této povídky...tak sem zajásala...a do ted jěště ve mě zůstavájí pocity....asi se mi bude zdát něco moc ...krásného..(jenom doufám že se vyspím,,,=DDDD)...at už je tu další dílek..šup šup=oDD

Fantazie

(Nex, 11. 1. 2008 14:48)

Fantastické! Absolutně nejlepší! Úžasné!
A doufám, že se Carlos uzdraví *rubínový pohled z pod katovské kápě*

A teď už trochu míň euforicky (:-)) Právě jsem zjistila pomocí malého vědeckého experimentu, že dr Muraki pro jednou překonal i Amateur... Tvoje KS je úplně jiná a v jistém směru lepší..protože je zralejší, plnější. Nevím, v čem to přesně je, ale Am o bolesti mluví a ty nás donutíš ji cítit jak se vznáší kolem, Am píše o starostech a ty MÁŠ starosti. T je aspekt, který dělá z tvých povídek brilianty tam,kde se Ami spokojila s napůl surovým diamantem. A je to i v tom, že tvoje milostné scény jsou někdy stejně dobré, ale někdy už i lepší, než její. Lepší poklony v mých očích nedosáhneš, protože výš už nikdo nestojí. Maximálně ty sám můžeš posunout hranici poznání Dre. Jako Sora překonala L, tak ty jsi těsně před tím překonat Ami. Chybí ti k tomu už jen dostatek praxe - jinými slovy vypsanost, která se prostě nedá získat jinak. A co bys řekl na konečný souboj o roli v Labutím Jezeře, až přijde čas?

OMG!!! XD

(misako, 10. 1. 2008 21:52)

J-je to boží! Nádhera, bomba... dokonalý xD

Holky vy

(Kat, 10. 1. 2008 21:35)

mne chcete totalne odrovanat. Mam pravdu ze. To bylo uzasne. Snad nikdy jsem necetla skvostnejsi erotictejsi veceri a to piano. Nemam slov abych napsala jak to bylo nadherne.
Povedlo se vam mne dostat na kolena a u toho jsem nedychala. Jak nesl ten kousken housky k jeho rtum... zaniklo vse krome tonu hudby, ktera kolem mne splyvala v tonech slov a vet, ktere jste stvorili. Dekuji za uchvatny zazitek.
Byl to pozitek to cist a ja jen se nedockave tresu na dalsi dil o tom jak se to vse vyvijelo. Trochu mi delaji vrasky ten konec, ale verim vam, ze to bude takove, ze jen z toho budu mit krasny pocit.
Stejny pocit jako mam z cele povidky.
Diky za vasi spolupraci a diky za povidku, ktera uz davno prekrocila vse o cem jsem v Kaleidu snila.
Dobrou noc a sladke sny stejne jako Carlovi a Leonovi.

OMO

(Nime, 10. 1. 2008 15:42)

Krááááááááásnéééé =3 miluju shounen-ai povídky a nikdy by nenapadlo napsat povídu z KS Leona zpárovat s někým jiným,skvostná práce^.~