Jdi na obsah Jdi na menu
 


Královnin rytíř a píseň na rozloučenou

4. 2. 2008

pro Kat, Milwu, Keiro a všem ostatním, kdo touží po dalších dílech Kaleido Star…

„Tak monsieur jdeme na tu vaši španělštinu?“ cvrnkl ho Leon rozverně do nosu.

„Dobře, jdeme.“

Zdvihl se a podal mu ruku. „Za tu hůlku Kejklíře zaškrtím, jen co ho uvidím! To bude pozdvižení, že tě vedu,“ zasmál se poté. „Ti se zblázní. A vzhledem k tvému vlivu na děvčata, tak počítám, že budu poněkud neoblíbený.“

„Nemusíš, zvládnu to sám. Jen...buď blízko. Půjde se mi hůř.“

„Dobře, budu ti blízko a budu tě chytat jako princ krásnou princeznu, když klopýtne.“

„Díky, krásný princi,“zasměje e Carl a pak se pomalu vydal za ostatními. „Dnes budeme v cantýně a najíte e u toho.“

„Říkal jsem krásná princezna, ne krásný princ,“ poopravil ho Leon. „A kantýna bude velice vítaná... Budou ti líbat ruce...“ A ukázalo se, že nebyl daleko od pravdy. Sotva to Carl oznámil zbytku, ozvalo se zajásání. Jen Sora se mírně mračila.

„Za tu hůlku Kejklíře zavřu do vysavače. Chudák, jde se mu bez ní tak špatně...“ pošeptala Jurimu.

„Špatně, špatně, jen se z něj nezblázni,“zavrčel Juri, ale když jim všem objednal velké salátové mísy s různými druhy zeleniny a masa, každý zmlknul. A Carl, nebo Carlos, jak ho oslovovali teď na hodině jim přitom vyjmenovával všechny druhy zeleniny, které v salátu jsou a jak se salát správně jí.

V životě by mě nenapadlo, že je stolování tak těžké, pomyslel si Leon. A když před ním navíc přistál talíř s rajčaty, sýrem a kuřetem, trochu se na Carla zamračil. Vypadalo to, jako by hodlal pokoušet jeho trpělivost. Měl co dělat, aby se na to nevrhnul, jak lákavě to vonělo.

Ale jakmile jim všechno vysvětlil a oni poprvé zopakovali, nechal je v klidu najíst.

„Měl neuvěřitelné štěstí,“ zamumlal s plnou pusou rajčete.

„Cože?“ ozval se vedle něj Juri.

„Že měl neuvěřitelné štěstí. Ještě chvíli a slušné vychování by vzalo za své... A narušil bych mu hodinu,“ usmál se na něj Leon. Pak si ho pozorně prohlédl. „Děje se něco?“

„Ne...nic, jen že ...je divnej, jak se k nám chova...tak zdvořile.“

„Tak to nechápu. Snad bys nebyl raději, kdyby na nás hulákal...“ pak mu pohled padl Juriho směrem.

„Aha. Je v tom ženská, co? Proto jsi takový nerudný. Že jsou z něho celé paf...“ usmál se najednou zeširoka.

„Jo! Všechn a i ty..tedy kdybys byl ženská, řekl bych že na něj letíš.“

„Já?“ Leon se zakuckal. „Jaks na to proboha přišel?“

„No, strašně se kolem něj točíš.“

„Není možná!“ zavrčel hrdelně a v duchu se pohlavkoval. Vůbec netušil, že je nápadný až do té míry, že si ho všimne i takový ledovec jako je Juri.

„No vážně.“

„To se ti něco zdá, Juri,“ zamlouval to Leon rychle a pohotově se vrhl na svojí porci. Dobrý bože, Leone ty tupče!!!

„Jenže, on vypadá, že je spíš na holky, takže jsem se asi zmýlil. Podívej jak se kolem nich točí.“

Tentokrát měl co dělat, aby se neudusil kouskem, co měl zrovna v puse. Smíchy. I když... Opravdu se kolem nich točí... Leone, snad nežárlíš? Ne, vůbec ne! Jak tě to napadlo? „No máš pravdu, točí. Ale to jen zdvořilost.“ Koneckonců, oba jsme na ženy. Carl byl dokonce ženatý. Tak co se divím?

„Myslíš. Tak se podívej?“ ukázal jak Carl zrovna ukazoval May jak správně držet vidličku a ta na něm mohla oči nechat.

„Řekl bych, že je to spíš iniciativa ze strany May, než jeho. Však se dívej pořádně, vždycky když jí spraví držení, schválně to udělá špatně.“

Když se tam znova zadívali, Sora schválně upustila tu svou a zadívala se  na Carla. „Promiňte,“špitla.

„A ze strany Sory je ta iniciativa ještě větší,“ pousmál se Leon a vzápětí mírně zamračil, když se Carl pohotově shýbl. Ovšem vidličku jí nevrátil, nýbrž jí podal čistou. A to mračení bylo z důvodu, že když se zdvihal, mírně zakolísal. Asi ta noha, odhadl to Leon.

Carl se pousmál a pak se usadil k sobě.

Vyhledal ho očima a na okamžik se v těch jeho topil. Pak se obrátil zpátky na Juriho, který sledoval obě děvčata nevraživým pohledem.

„Tak která?“ zeptal se náhle s jistotou, že v tom opravdu bude žena.

„Cože??“

„Ptám se, která? Sora, nebo May? NO tak Juri, díváš se tam celou dobu!“

„Sora! Blbče!“

„Že já si to nemyslel. Blbče!“ s gustem mu to vrátí a začne se pekelně soustředit na rajče. „Možná bych vás mohl přeobsadit...“ pronesl potom zamyšleně.

„Cože??!! Co..co tím chceš říct?"

„Mno, tebe přeobsadit do role Artuše. Zkouška na manželství," rýpal se v talíři.

„A Kena jako Lancelota, Guinevřinu osudovou lásku..."

„Zkus to ty!" Juri mu zašermoval vidličkou před obličejem.

„A co? Nezapomínej, že i k Merlinovi určitě chovala hluboké city,“ Leon popadl talíř a kousek se od něj odsunul.

„Jo vážně?“

„Mno určitě... A co já vím, třeba ho v nestřežené chvíli svedla...“ Leon se potutelně usmívá.

„Hele, Leone..jestli chceš ještě chvilku žít...“

„Ano?“ stisknul talíř jako největší poklad.

„Pánové, no tak klid.“ Ozval se Carl a hodil mezi ně pomeranč.

„Jo slyšíš, máš se uklidnit!“ Sledoval jak Juri pomeranč chytil a stiskl takovou silou, že měl za chvíli prsty upatlané.

 „Dobře, dobře,“ kapituloval Leon pohotově. „Nic se nebude přeobsazovat, Guinevra milovala Lancelota a o Merlina, dědka starého, nezavadila ani pohledem. Stačí ti to?“

„Jo. Stačí,“usmál se Juri

„To jsem si oddechl,“ snědl poslední zbytečky rajčete a usmál se na Carla, který po nich pokukoval. Olízl si rty a naznačil, že ho má opravdu dokonale přečteného. Cavalier kývnul.

Juri se jen krátce zasmál a Cavalier také. A pak mu zazvonil telefon. Trošku s nakrčeným čelem ho vzal ale pak se téměř narovnal  a álem se uklonil. Odpovídal jen ano a ne. A pak se zvedl a na chvilku s telefonem odešel.

Sledoval ho pohledem a neušlo mu, že trochu vrávorá. Už už chtěl vyběhnout za ním, ale včas si uvědomil, že jen před malou chvílí Juriho pracně zbavil podezření, že mezi ním a Carlem je něco víc. Naštěstí pro něj se ostatní zdatně probojovali ke dnu mís a začali se pozvolna vytrácet. Když tu zůstane poslední, nebude to tak nápadné...

Carl stál v chodbě a opíral se zády o stěnu. Proč? ptal se sám sebe. Co mi tím chce dokázat? Proč já? má přece tolik jiných. Proč mě povolává? A teď?

Jakmile osaměl, hodil mísu na stůl a vyběhl za Carlem. Ostatní si ani nevšimli, že tam zbyl. Ale i kdyby... Bylo by mu to jedno. Ted nebylo nic důležitějšího, než Carl. Poznal z jeho postoje, že se jedná o něco velmi vážného... A hrud mu sevřela předtucha. Když ho uviděl na konci chodby, úlevně si vydechl.

„Carle?“ oslovil ho tiše.

„Leone. Musíš mě omluvit. Dnes a po další týden. Odlétám do Londýna. je to...je..naléhavé. Povolala mě Ona a já musím poslechnout. Pořád jsem ještě jeden z jejich rytířů...“

„Královna...“ vytřeštil oči. „Ty... Ty jsi rytíř?“ Chvilku mu to nedocházelo, ale nakonec to bylo jenom logické. Carl je anglický hrabě. A takoví většinou mívají rytířský titul. „Kdy letíš?“ zeptal se nakonec tiše. Představa týdne bez něj... Bylo mu smutno.

„Za dvě hodiny. Ji se neodmlouvá. Je mi to líto Leone. Ale prý se mám neodkladně dostavit. Nevím co po mě žádá a ačkoliv můj prapra předek byl královský levoboček a tím je náš riod s tím jejím úzce spjat, tak...váže nás k nim víc.“Carl se trochu pousmál. „Táhnout mě přes dva kontinenty, nebo moře kvůli odpolednímu čaji a páru tajných dokumentů, to je ji podobné. Intrikánce.“

„Rozhodl jsem se. Nemám ji rád. Týden... Sám... Co se dá dělat." Usmál se Leon posmutněle a stiskl jeho ruku ve své dlani. "Co já tu jen budu dělat. To není hezké, když ti někdo dá, co ti celý život chybí a pak ti to náhle vezme..."

„Leone, je mi to líto. Ale ještě stále dýchám a žiji. A do doby než naposledy vydechnu jsem jejím rytířem a Ochráncem.“

Carl se najednou jakoby narovnal a v očím mu zaplálo zvláštní světlo. „Ten post je dědičný a já mu dostojím.“ Pak se náhle usmál a něžně Leona políbil na čelo.

 „Dostojím té povinnosti a pak hned přijedu. Budeš mi chybět, ale musíš cvičit.“

„Slova hodná hraběcího titulu. Neboj cvičit budu a budu se každý den poctivě sprchovat studenou vodou... Kdybys měl psa, tak ho budu chodit venčit, kdybys měl rybičky, chodil bych je krmit. Takhle se můžu akorát starat o Jean-Pierra, ale ten přepokládám letí s tebou...“ Leon se rozverně usmál a polibek mu vrátil. „Snad to vydržím.“

„Vydržíš. Já vím, že ano..a Leone. Budu spěchat.“

Spěchej. A propos, když jsme u toho spěchu - můžu tě odvézt na letiště?"

„Můžeš, Jean-Pirerovi řeknu ať mi jen dojede s kufříkem a slavnostním oblečením. Ach, Leone..nechce se mi....“ Carl si vzdychl.  „Dnes se mi vůbec nechce.“

„Tak rád bych ti řekl - nejezdi! Ale nebylo by mi to moc platné, že? Královna je královna...“ bez varování ho zdvihl v náručí. „Odnesu tě. Bolí tě celý člověk, to poznám už zdálky...“

„Chce se mi spát.“řekl Carl a nechal se zvednout do náruče.

„Tak spi... Máš ještě dvě hodiny...“ pohladil ho po čele a nesl ven z Kaleida, na malé parkoviště. Kromě jeho Porsche tam už nebyl žádný jiný vůz.

Carl se hned po tom co ho Leon posadil na sedadlo stočil do klubíčka a za chvilku usnul. Jenže jak nastartoval trhnul sebou a pak se zase uklidnil.

Tentokrát řídil o něco méně šíleně a usmíval se. Ted by měl být vzhůru. Jednou se drží jeho rady a on si to prosím klidně zaspí. Věnoval mu jeden láskyplný pohled. Celý týden bez něj... To bude k nepřečkání. Podíval se ven. A pak zpátky na něj. Jak se kolem nich míhala světla, vypadalo to tak přívětivě... Usmál se.

Carl spokojeně spal, ale pak klidný sen přešel ve zběsilou noční můru a nakonec viděl sám sebe jak vchází po Leonově boku do letištní haly a prochází celnicí. A pak letadlo, to jak vylétly kyslíkové masky a pak výbuch a pád. Bolest na prsou a vlastní výkřik.

„Leone!“

Prudce přibrzdil. Jeho hlas byl tak zoufalý... „Ano?!“ vzal ho za ruku. „Jsem tady Carle... Jsem tady, u tebe!“ Pevně ji sevřel, jakoby mu tím mohl dát oporu.

„Zastav.Bože můj, stůj!“Carl přešel do své mateřštiny a pak se na Leona divně zadíval. Pak se dlouho díval před sebe a chvějící a přeci pevnou rukou sáhl pro mobilní telefon.

„Jean-Pierre? Ano to jsem já. Soukromé letadlo přímo od ní. Ne neletíme jím. Vymysli si cokoliv a nech je odletět bez nás, jen s několika věcmi, rozumíš? Díky....ano...nechám to na tobě.Děkuji.“ Carl to položil a pak se otočil na Leona. „Prosím tě...někam do klubu, kde nebudeme nápadní...Potřebuju se napít.“

„Jak si přeješ!“ Zaskřípěly pneumatiky, když udělal hodiny o 180° vzad. A už se vracel zpátky do města. V záplavě temnoty a světel nebyli skoro vidět a tak se mu podařilo zastavit na jednom malém zastrčeném parkovišťátku. Jakmile motor ztichl, otočil se na něj.

„Carle? Co se děje?"“

„Varování.“Carl si dal hlavu do dlaní jak ho začínala trochu bolet. „Dostávám varování. Někdy.Vím kam nemám jít. Co nemám dělat. Co mě může zabít. Někdy je to sen. Někdy jen nutkavý pocit. Jindy mi to zase přinese štěstí, když to poslechnu. Nerozumím tomu, ale tentokrát to bylo víc než jen varování. Byla v tom hrozba.“ Carl si pomalu rozepnul pás a  zhluboka dýchal. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Fajn, tohle se nebudu snažit pochopit,“ vydechl Leon. „A toho panáka... Kruci já řídím, nemůžu pít... Dobře, kousek odsud je takový malý bar. Flamenco se to tam jmenuje. Jestli na tom trváš...“

„A něco poblíž tvého bytu? Poletím ráno, tohle...to bylo moc Leone...“Carl se trochu otřepal. „Takhle bych zemřít nechtěl.“ Začal šátrat po kapsách a nahmatal pouzdro s cigaretami, bylo prázdné. „K četru!“ ulevil si

„Poblíž už je jedině můj byt. A v něm snad nějaké to víno, možná whisky a rum. Ten si dávám do kafe... A upozorňuji, můj byt je No smoking zona!“ usmál se a pouzdro mu radikálně sebral.

„Nech mi je alespoň ty, stačí, že mi je pořád bere, Jean-Pierre.“

„Vždyť tam žádné nejsou...“ podíval se dovnitř. „Dobře, dobře,“ kapituloval pak pod jeho pohledem. „Fajn. A kam to jinak bude? Flamenco, nebo můj skromný příbytek?“

„Nejdřív bar pak byt, potřebuju se projít.“

„Dobře.“Vystoupil, otevřel mu dveře a pak se zhluboka nadechl nočního vzduchu. „Už je ti lépe?“ podíval se následně na Carla jehož obličej svítil jak měsíc.

„Už ano,“Carl pomalu vystoupil a pak udělal několik těžkopádných kroků. „Promiň chovám se divně, že? Je to..nevhodné...“

„Ale ne... Jen je to - nezvyklé. Já jsem ovšem adaptivní člověk, takže si zvyknu i na to.“nabídl mu rámě. A dovedl ho až do malého zastrčeného baru, kde hrála tichá hudba a dělaly se výborné koktejly.

Carl si poručil sklenku absintu a cigára či vlastně malé doutníčky. Napil se a pak si zapálil a opřel se do opěradla židle.

„Jsem blázen..“zašeptal pak tiše a znova popotáhl.

„To máš svatou pravdu,“ usmál se Leon a dal si jablečný džus. „A ještě ke všemu nemůžu pít...“

„To mě mrzí...promiň.“Carl se znova napil a pak si všiml, že se uprázdnilo místo pianisty. Aniž by se příliš ptal, zvedl se a s lehkým kývnutím na pianistu si tam sedl a začal pomalu hrát. Nejdřív jen hudbu a pak začal tiše zpívat. V baru bylo málo lidí a tak se jeho chraplavý a melodický hlad nesl po celém sálu. Všichni se zastavili a zaposlouchali.

 Protože on zpíval o koncích, o začátcích, o konci všeho. O lžích, o pravdě, která bolí. O ztrátě i zisku, o porážce i vítězství. O životě.

Hlas rezonoval sálem a on jako by byl mimo. Jen hrál a zpíval slova staré balady.

Leon zavřel oči a jen poslouchal jeho hlas. Okouzlující, magický, záhadný... Plný vášně a bolesti. Poslouchal, občas upil a toužil ho mít u sebe, líbat a držet v náručí. A zároveň poslouchat ten čarokrásný zpěv...

A pak se na chvíli odmlčel a začal další píseň. stejně smutnou, ale stejně krásnou. Zpíval Halejujah, píseň kterou nazpívali dobře pouze dva zpěváci a jeden z nich, ten mladší a ten co ji zpíval líp, už dávno zemřel.

„Zpívá to jako Jeff Buckley,“zašeptal tiše jeden štangast a setřel slzu z očí.

„Ten přece tragicky zahynul,“opáčil po chvíli barman.

„Love is not Victory march,“zanotoval si tiše Leon. Pak sklouzl ze stoličky, ale před pianem se zarazil. Tohle bylo Carlovo představení... Jen se díval, jak noří svoje ruce do kláves a toužil tam být s ním. Jen s ním...

„Právě. Taky to zpívá jako by už Ona stála vedle něj. Jako už by byl jednou nohou na druhé straně...“

„Jo přesně,“utrousil barman a pak muži u piana nalil další sklenku a poslal číšnici aby mu ji donesla. Ale když viděl jak je unešená. Prostě šel a postavil sklenku na klavír.

Smrt. Jeff Buckley to zpíval a přišla si pro něj smrt... 

Leon málem upustil skleničku. A pak se odhodlal vystoupit k pianu. Zrovna odtamtud odešel ten barman. Leon nedělal nic. Jen se opřel a podíval se Carlovi do očí... a pak to řekl. „Miluju tě...“ a nic víc.

Malý přehmat, ale Carl rychle navázal a zpíval dál. Když dozpíval zvedl pohled a podíval se na Leona. V tom pohledu bylo vše. A pak začal jinou. Známou a krásnou píseň. „Deliver me....out of my saddnes,“zpíval a díval se na Leona

„Zachraň mě... Zachraň mě z mého smutku...“ zašeptal Leon. Tiše odříkával to, co Carl zpíval a nespouštěl z něho oči. Zůstával uvězněný v jeho pohledu a nechtěl z toho vězení pryč. Mohl o něj přijít... Nevěděl jak, nevěděl kdy, ale mohl.

„Deliver me...out of my nightmares...“ Carl hrál a hrál jen pro Leona. Volal o pomoc...

Pomalu obešel piano a zezadu ho objal. „Já tě zachráním. Nedovolím ti odejít... Zachráním tě...“ zašeptal mu do vlasů a políbil.

„Děkuji...“tiché zašeptání, vlastně jen výdech.

Položil svoje ruce na ty jeho a společně dohráli. Naposledy se k němu přitiskl.

„Pojď,“ znovu šeptal.

Carl sklonil hlavu a pomalu vstal. A sálem se pomalu, jako by procitali ze sna, rozezněl potlesk.

Pomalu ho vyvedl skrze zástup nadšených obdivovatelů až ven, na čerstvý vzduch. A najednou ho sevřel v náručí a prudce přitiskl své rty k jeho. „Zachráním tě... Přísahám bohu, že tě zachráním... Carle...“ šeptal mezi polibky, kterými zasypával celou jeho tvář. Jeho celého.

„Leone!“ Carl se k němu přitiskl a nechal se líbat a pak na polibky odpovídal. „Leone....prosím, vem mě domů...k tobě.“

„Vezmu tě kam budeš chtít...“ zdvihl ho v náručí a odnesl do auta. „Kam jen řekneš Carle. I na kraj světa...“ Ten polibek byla vášeň a láska sama. Protože ho miloval. To věděl... Tak jistě, jako, že tam stál.

„Děkuji,“ odpověděl tiše Carl a nechal se nést a pak uložit do jeho auta. Cestu vlastně ani moc nevnímal, až když dojeli k Leonovi do bytu tam sám vystoupil a počkal až mu Leon pomůže do schodů.

Nahoru ho vynesl. Nechtěl, aby se namáhal. Nechtěl nic. Jenom jeho. Když odemkl, dýchl na něj chlad... Chlad těch místností. Ale s Carlem vstoupilo teplo. Rychle zavřel dveře a přitiskl ho ke stěně.

„Leone!“ vydechl Carl a pak se na něj zadíval. „Leone...já nechci zemřít...dnes jsem to plně pochopil. Nechci! Chci být s tebou.“

„Já vím, já to přece vím,“zabořil mu obličej do ramene. „A nedovolím ti zemřít, Carle. Slyšíš? Já to nedovolím! I kdybych měl udělat nevím co! Nedovolím! Nechci ztratit to, co jsem zrovna našel!“

„Leone. Já ,..“Carl se na něj dlouze zadíval. „Mám rakovinu. A podle mé lékařky ne víc než rok, možná i míň. Nechci ti lhát...tak se to má. Promiň,“ Carl sklonil hlavu.

Pohladil ho po vlasech a přitiskl k sobě.

„Blázínku. I tohle vím. Jean-Pierre mi to řekl... Řekl, že už se nechceš léčit... Ale já ti stejně nedovolím umřít. To přece nemůžu. Nechci, abys odešel na druhou stranu...“ vzal jeho tvář do dlaní a dlouze se mu zadíval do očí.

„Řekl jsem, že tě miluju. A za tím si stojím. Nenechám tě umřít... Ne bez boje!“

„Děkuji,“zašeptal Carl a pak se mu složil do náruče. Byl najednou tak slabý. tak šťastný, že už mu nemusí lhát. Tak vyčerpaný. Tak jiný, než v tu chvíli, kdy byl skutečně královniným rytířem. Tak moc jiný.

Donesl ho do postele a rychle svlékl. Dnes po něm netoužil. Vlastně toužil, ale jinak. Toužil dát mu pocit bezpečí, pocit že není sám a nikdy nebude. Toužil dát mu něhu... Kterou potřeboval. Svlékl i sebe a lehl si vedle něj. Docela jemně ho políbil na rty a přikryl. „Halelujah, halelujah,“ zanotoval tichounce.

Carl nic neřekl, jen se k němu přitiskl a položil si hlavu na jeho hruď.

Hladil ho po vlasech a tiše broukal tu krásnou melodii. Ale věděl jedno. Jeff Buckley ji zpíval a zemřel. Carl d'Ombre ji také zpíval... Ale on nezemře. Ne pokud bude v jeho silách tomu zabránit. Přimknul se k němu  a dál mu tiše broukal ukolébavku ke spánku.

Carl pomalu zavíral oči a pak, když skoro spal zašeptal tiše. „Miluji tě...“

Přitiskl si dva prsty na ústa a pak je přiložil na ta jeho. „Já tebe taky,“ usmál se do tmy a schoulil se k němu. Teplo které z něj proudilo příjemně hřálo a na něj padla ospalost. „Dobrou noc,“ zašeptal nakonec.

„Dobrou, mon cherr.“

Carl se vzbudil v noci, když ho začalo bolet na prsou. Opatrně vstal a odplížil se do koupelny. Potřeboval se trochu rozdýchat a tak se posadil na vanu a sklonil hlavu dolů.

Deliver me... Deliver me... Carl a mlha... Mlha a temnota, které mu ho chtějí vzít... Leon se neklidně převrátil na bok a rukou hrábnul do prázdna. Zaplavil ho chlad. Deliver me... Prudce se ze spánku posadil a po zádech se mu lil pot. Jen noční můra. Nic víc. Pak si všiml, že Carl vedle něj neleží.

Carl seděl na vaně a pak si pustil vodu a trochu se napil. Vyschlo mi v krku a potřeboval se napít.

Vyhrabal se z postele, ještě trochu omámený spánkem a pomalu přešel do kuchyně. Nikde nikdo. "Carle?" zvolal tiše. Odpovědí mu byl jen zvuk teoucí vody. Potichu došel až tam. Srdce mu poskočilo do krku. "Carle? Co se stalo? Není ti dobře?" zeptal potom opatrně.

"Ne, jen se potřeboval napít..nic víc Leone."

"Aha," hlesnul Leon a sedl si vedle. Pak si unaveně opřel hlavu o jeho rameno. "Asi začínám být trochu neurotický... Napřed ta cesta, potom ten barman ve Flamencu," usmál se posmutněle.

Carl se o něj opřel hlavu a tiše vzdychl. "Ráno musím letět. A nechce se mi. Leone....nechtěl ys se mnou?"

"Rád bych... Ani nevíš, jak bych rád... Ale co Kaleido? Co tréninky... Kalos by mě přetrhl," zamnul si ruce, jak se do něj náhle dala zima.

 „Já vím ..promiň, každý máme své povinnosti."

„Povinnosti jsou svazující... Nechci tě tam pustit samotného," pohladil ho po ruce a pak se mu podíval do očí. "Nechci. Nebudu strachy spát," usmál se znovu.

„Neboj se, bude semnou Jean-Pierre."

„Já vím," vydechne jen a dál se mu dívá do očí. Jako v tom baru, jsou smutné, a přece je v nich... Odhodlání. Možná. Něha. Snad. Neví co...

„Leone...“Carl se usmál. „Neboj se, vrátím se.“

„Já vím,“ sklonil se k němu a jemně ho políbil. „Já vím. Ale i tak to je jen malá útěcha, za ten týden bez tebe...“ znovu ho políbil.

Carl polibek opětoval a pak si ho přitiskl k sobě. "Leone,"zajel mu rukou do vlasů. A znova téměř hradově políbil

„Ano?“ zeptal se tichounce a srdce mu bilo rychleji. Hladil ho po tváři, obočí, rtech... Mapoval celou jeho tvář, aby si ruce mohly zapamatovat, co oči nestihly. Aby aspoň jeho obraz byl s ním...

„Pojď do postele..“

Zničehonic se začal smát. Pak ho vzal do náručí a odnesl zpátky do pokoje. Lehl si vedle něj a nahnul se nad jeho tvář. A přejel mu prstem po rtech. „Už jsme v posteli... Co dál?“ zasmál se tiše.

„Copak bys chtěl?“ zeptal se tiše Carl a usmál se na něj

„Polibek,“ zašeptal Leon a znovu mu přejel prsty po rtech. „A copak bys chtěl ty?“ zeptal se pak.

„Tebe..“

Další jemný úsměv a Leon se k němu sklonil. "Ano, prosím," řekl způsobně a otřel se svými rty o jeho. Přitom rukou jemně sklouzl na Carlovu hruď.

„Leone,“Carl mu prohrábl vlasy. Ano, to bylo dokonalé.

„Ano? Máte nějaké připomínky, pane učiteli?“ zašeptal mu do rtů a přesunul se na krk a odsud na hruď. Opřel se o ruce a škádlivě se na něj podíval. Pak ho políbil na jednu malou jizvičku.

„Ne, chci abys pokračoval.“

„Dle tvého přání,“ skloní se k jeho bradavkám. Vezme ji do rtů a jemně zatahá. Carl tiše zasténal a jemu to udělalo moc dobře... Trochu se usmál a políbil ji. A znovu ho jemně poškádlil.

Carl mu vjel rukama do vlasů a pak ho začal hladit po zádech.

„Umm, ta masáž je příjemná...“ začne se věnovat druhé bradavce. Hraje si, škádlí, jemně konejší... Pohladil ji jazykem a vzal mezi rty. Pak si polibky vydobyl cestu až zpátky k jeho ústům. Hladově se k nim přisál.

Carl ho hladově políbil. A pak se usmál.

„Otoč se,“ přikázal mu Leon nekompromisně. Když to udělal, položil svoje dlaně na jeho záda a pomalu začal sjíždět dolů. A tam kde ho pohladily ruce, mu vtiskl žhavý polibek.

„Leone, ..učíš se zatraceně rychle..,“vydechl Carl.

„Mám skvělého učitele... Přímo profesora lásky,“ zašeptal mu do vlasů a znovu masáž zopakoval. Tentokrát jemněji a trochu pomaleji. Byl skoro dětsky nadšený, že se mu to líbí... Přitiskl mu rty na lopatku a pevně ho objal.

„Otočit,“ nakázal mu znovu.

„Hm, jak si přeješ,“ usmál se Carl

„Hodný,“ políbil ho Leon a chvilku ho jenom držel v náručí. Přitom se jeho ruka nenápadně sunula přes Carlovo břicho až k okraji trenýrek. Tam se zastavila, škádlivě zajela za okraj a pak ho jenom pohladila přes látku.

„Leone...pokračuj.“ vydechl Carl.

„Hm..." zarněl Leon. Ačkoliv se on věnoval Carlovi, bylo mu dobře. Prostě dobře. Znovu zajel rukou za okraj trenýrek a chvilku tam bloudil. Políbil ho na rty a trochu se sesunul dolů. Od bradavek přes břicho, na kterém setrval trochu déle... A přitom ho nezapomínal hladit.

„Leone!“ Carl zaklonil hlavu a zavřel oči. Bylo to úžasné.

Neodolal možnosti ho trochu poškádlit. Malinko. Jemně ho pohladil a prsty začal bloudit ve slabinách. Potom ho políbil na břicho a vzhlédl. "Ano?" zeptal se tiše s jiskřičkami v očích.

„Pokračuj..prosím...“ zašeptal Carl, ale pak se zvedl a přitáhl si jeho hlavu k sobě a políbil. „Jsi skvělý žák.“

Usmál se a jemně, ale nekompromisně ho položil zpátky. Pak dlaněmi sjel na boky a jedním pohybem mu stáhl trenýrky. Další jemný úsměv, polibek a ruka se dotkne zmrzačené nohy. Začal ji pomalu masírovat a tam, kde byl sval obzvláště ztuhlý dlaně nahradily rty.

Carl sebou trhl a pak mu rukama zajel do vlasů a začal ho  nich vískat. Tohle bylo sladké mučení a jemu se to šíleně líbilo.

Od chodidla přejel zpátky na stehno a jemně ho políbil na špičku údu. "A druhá noha," zamumlal potom a znovu začal masírovat. Jemně, svůdně, dráždivě. Tady spíš hladil, než doopravdy masíroval a spíše použil rty, než ruce. To jak ho Carl vískal ve vlasech mu jen dodávalo. Ještě chvilinku... Malou...

Carl ho teď hladil jen jednou rukou a tu druhou zatínal do pokrývky. Oči přivřené do úzkých škvírek chvílemi zavíral a přes úzké rty mu občas uniklo slastné zasténání

Rozhodl se ho déle netrápit. A také byl zvědavý, jaké to bude... Sevřel jeho dlaň ve své a rty se vrátil na Carlovo břicho. Jenom tu a tam vtiskl jemný polibek a rozhodně posouval svou hlavu níž a níž, až konečně sklouzl do jeho klína a docela lehce se o něj otřel rty.

„Leone!“ Carl měl co dělat, aby se ovládl.

Neptal se a ten tichý výkřik na oko ignoroval. Jen se o něj znovu jemně otřel a nakonec ho vzal do úst. Cítil jak se Carlova ruka mimoděk propletla s tou jeho a sevřela ji. Velice pevně. Usmál se jemně a začal ho laskat.

Carl zavřel oči a skousl si rty. Jen tiché "Leone " přes ně prošlo.

Znovu se usmál a nepřestal ho hladit a sát rty. Carl se proti němu vzpínal a pak pohnul boky. Věnoval se mu jak nejlépe uměl... vzpomínal si na všechno co ho "učil". Hladil, líbal, rukou kroužil po štíhlém břiše posetém jizvami a pomalu ho nesl k vrcholu.

Carl už skoro šílel. Chvílemi nevěděl jestli je to sen, nebo skutečnost. Ale bylo to nádherné. Příliš na tu skutečnost.

Sladil laskání rtů s pohybem jeho boků a rozhodl se déle to neprotahovat. Na druhou stranu, ani pořádně nevěděl jak a tohle nehodlal svou nevědomostí kazit. Něžně a přece vášnivě ho laskal a cítil, že se mu skutečně podařilo dovést ho až k opravdovému vrcholu. Carlovo tělo se napnulo a pak se prudce uvolnilo. Tichý výkřik se roznesl pokojem.

„Leone!“ Vykřikl, když se jeho tělo konečně uvolnilo. Před očima mu vybuchly hvězdy a on o sobě několik vteřin tak úplně nevěděl. Až potom se vše začalo vracet k normálu.

Utřel si ústa a pak se na něj omluvně usmál. Tohle se tedy bude muset doučit. Vstal, došel do koupelny pro ručník a utřel ho. Pak vklouzl pod deku a jemně ho políbil. „Už jsi zpátky?“ zeptal se tichounce.

„Jo..bylo to nádherné,děkuji,“usmál se Carl a jemně ho pohladil po tváři. „A co ty?“

„Já?“ protáhl Leon a zavrtal se do přikrývky. Přitáhl si ho do náručí a začal si hrát s jeho vlasy. „Já... Já jsem pryč. A hodně dlouho se nevrátím,“ zašeptal nakonec a políbil ho na čelo.

„Cože?“ Carl ho pohladil a políbil. „Hm…skutečně nic?“

„Eeee, ehm,“ udělal Leon a otočil se na druhý bok. Samozřejmě, že ano!, ale... Ale tentokrát to bylo jen pro něj. On to taky jednou vydrží. Nebo se až usne odplíží do koupelny. Přitiskl se k němu zády a Carl ho objal.

Pak se usmál a začal ho jemně hladit. A sklouzával dlaněmi pořád níž a níž. „Můžu?“ zašeptal mu pak do ucha.

„Jistě, ty přece...“ nádech, výdech, „můžeš všechno.“ Nádech, výdech. Mělo to být jen pro něj, stejně jako to on předchozí noci dělal jemu... Vezmi to ďas, vypnul, když ucítil jeho dlaň.

Carl ho hladil jemně, tak aby to byl dlouhý a krásný zážitek. Laskal ho a hladil a přitom ho zezadu líbal na šíji. „Miluji tě,“šeptal mu do rtů.

Miluje. On mě miluje. Je nádherné, slyšet to z jeho rtů. Přimkne se k němu víc a nechá se hladit. A tiše vzdychne. Miluje...

 „Já tebe tady,“ políbí ho do  dlaně druhé ruky, kterou mu podepřel hlavu.

Carl se k němu přitiskl a pak ho pomalu a něžně vedl k vrcholu. A když se Leon začal pohybovat proti jeho ruce, pohyboval se s ním.

Když ucítil, že jejich těla našla společný rytmus, nemohl se ubránit zasténání. Tentokrát to bylo jiné. Možná víc hříšné, možná víc smutné, možná... Možná milion jiných věcí. Položí si tvář do jeho dlaně a druhou rukou stiskl cíp polštáře.

„Miluji tě Leone Oswalde.“ vydechl mu do vlasů. A pak zrychlil a když ucítil jak sebou Leon trhl poprvé a laskal ho dál i když vyvrcholil. Pak ho jen hladil po těle a líbal.

Znaveně zavřel oči a vychutnával si ty drobné pozornosti. Carl ho utřel a on se ještě víc schoulil pod přikrývky. Pak si ho přitáhl do náručí.

„Myslíš to vážně?“ zeptal se nakonec tichounce.

„Co? Že tě miluji?..Ano. Myslím. A není to jen pobláznění...fascinoval jsi mě od počátku..byl jsi tak podobný mě samému a přitom tak jiný.“

„Podobný? To těžko,“ zasmál se Leon a prstem obkroužil jeho tvář. „Víš... Asi to zní divně, ale já se bojím, že se mi to všechno jenom zdá. Že se probudím a nic nebude... Zase bez lásky. Bojím se uvěřit, že je to pravda...“

„Je to pravda...není to sen.“

„Ty mě uklidňuješ... A ráno si klidně odletíš...“ pohladil ho po čele, přes nos a sklouzl na rty. „Už tu není tak zima.“

„Zima?Nechápu a klidně?..to ne, budu počítat hodiny, kdy se vrátím.“

Leon se tiše rozesmál.

„Ty sis toho nevšiml? Byla tu hrozná zima... Zima, jak jsem tu byl sám a zase sám. Bez lásky... A teď tu není. A hodiny? Asi si zavedu kalendář a budu je odškrtávat... Tak rád bych letěl s tebou,“ přitiskl se k němu. Doslova přitulil.

„Rád bych tě vzal sebou...ale musíš trénovat...i když to by jsi tam mohl taky.“

„Jenže ostatní... Slíbí, že budou trénovat, ale ve finále skutek utekl. Asi to vážně budu muset vydržet bez tebe. Slib mi, že na sebe dáš pozor,“ zamyšleně mu kreslil po hrudi prstem.

„Zkus jim věřit. Pro jednou. Vždyť trénovali i předtím než jsi sem přišel.“

„Já jim věřím, neříkám, že ne, ale... Asi trpím komplexem vlastní důležitosti, myslím si, že beze mě to nepůjde,“ usmál se Leon.

„Ráno zavolám Kalose a vezmu si týden dovolené. Vezmeš mě tedy s sebou?“

„Vezmu. Přísahám.“

„Nepřísahej probůh,“ zasmál se. „Stačí prosté ano. A děkuji...“

„Vezmu a ukážu ti svůj domov.“

„Hm, zámek s jezírkem a labutěmi? Taky bych ti někdy rád ukázal Paříž, takovou jakou ji znám já.“

„Ne ..labutě nemám, ale je to pěkné malé sídlo.“

„Dobře, tak zámek bez labutí...“ Leon nenápadně zívnul. „Těším se na něj...“

„Já taky.“ Carl se k němu zavrtal blíž a v zápětí už spal.

To jsme dva, pomyslel si Leon, když uslyšel jeho tiché oddechování, které ho po chvíli taky ukolébalo do hlubokého spánku.

 

„Ne, Kalosi, nic se neděje. Ne, ani mi nepřeskočilo. Prostě chci týden dovolené, je to tak moc? Ano, vím, že představení je za pár... A proto si potřebuji odpočinout! Ano, tréninkové plány mají. Jistě, mobil mám s sebou...“ Leon si zoufale prohrábl vlasy. Vzbudil se dřív než Carl a uvědomil si, že jestli s ním opravdu chce odletět musí zavolat šéfa. A protože věděl, že to bude na hodně dlouhou dobu, rozhodl se to neodkládat.

„A kam jedeš a proč! Ty nejsi normální. A d ´Ombre je taky fuč a vrátí se prý za týden. Nevíš o tom něco?!“

„Ne, nevím o tom nic. A kam jedu? Tak to opravdu ještě nevím... Prostě chci týden volna a tečka! Jak říkám, tréninkové plány jsem rozdal, představení je téměř napsáno... Zbývá jenom role Artuše a tu předložím jen co se vrátím. No tak Kalosi! Co ti to udělá?“ Carl vedle něj se zasténáním pohnul.

„No..dobře..a Leone, ty nejsi sám? No nic..užij si to a vrať se brzy. Nashle.“ Carlos položil telefon.

Sklapl telefon a pak ho pustil na podlahu. Tohle tedy bylo velmi vyčerpávající. A hned po ránu... Zívl a nejradši by si lehl zpátky. A vlastně proč ne? Rychle se zavrtal pod peřinu a přitáhl si rozespalého Carla k sobě.

 „Dobré ráno... Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil,“ přitiskl se k němu.

„Dobré ráno…Leone.“ Carl zívl.

Zavřel oči a jen dychtivě nasával teplo jeho těla, které se o něj opíralo. Nechtělo se mu vstávat. Dnes obzvláště ne... „Dobré ráno, podruhé. Ale dnes nevstávám. Kdepak, ani náhodou,“ zamumlal a pevněji sevřel oči.

„Za chvíli tu bude Jean-Pierre a stejně tě vytáhne. Tak vstávej..“

„Vážně musím?“ udělal Leon psí oči. „A to nedostanu ani pusu na dobrý ráno?“

„Ale ano.“ Carl zvedl hlavu a políbil ho na ústa.

„Um, tak to se mi hned bude vstávat líp,“ zavrněl a s povzdechem se vyhrabal z postele. Protáhl se a podíval se na Carla, který se ještě pořád vyvaloval v peřinách. „Tak já musím a ty nic?" zeptal se se zdvihnutým obočím.

„Já nic? já taky vstávám.“

„Vidět to není.“

„Hm…já chci taky snídani do postele..“

„Fakt?“ Leon se pousmál a slovy "já bych toho chtěl" zmizel v kuchyni, kde se za chvíli ozývalo chrastění a všelijaké pazvuky.

Carl se jen protáhl a zavrtal se do peřin vonících po Leonovi. Bylo mu tu dobře. Až podezřele dobře.

Prohrabal celou kuchyň, ale musel s lítostí konstatovat, že toho moc nemá. Nakonec z toho jakžtakž složil snídani a odnesl ji Carlovi, který se zatím pohodlně uvelebil na posteli a pozoroval ho pohledem, který hřál. „Vaše snídaně, pane hrabě,“ usmál se Leon.

„Děkuji Leone.“ usmál se Carl a potřásl hlavou nad tím výběrem.

„Mno, nic lepšího nebylo,“ podíval se provinile na tác, kde se krčily dvě černé kávy, rohlíky, máslo a tak podobně. „Nemám moc čas nakupovat, nebaví mě to a poslední dobou jsem ani nebyl doma,“ usmál se.

„Mě to stačí.“

„To jsem rád.“

„Ne vážně a dáš si se mnou?“

„Velmi rád,“ vlezl si k němu pod deku. „Rohlík s máslem, k tomu černá káva... Kruci už mi to asi nebude chutnat jako dřív. Rozmazlil jsi mě,“ usmál se pak na Carla, když se natáhl po pečivu.

„Já vím a rád to dělám.“

„Ty chceš, abych se na tobě stal závislým, co?“ kousl si. „Mimochodem, v kolik vlastně letíme?“

„Za tři hodiny. Jean-Pierre tu bude za půl hodiny.“

„Ech a co tu bude dělat? Já se o tebe postarám i na letiště tě dovezu v pořádku,“ podíval se na něj se zájmem. „Copak máte za lubem?“

„On mě doprovází už deset let. Zvykl jsem si na něj. A v noci mu poslal zprávu, už má letenku i pro tebe.“

„Na to jsem dočista zapomněl,“ povzdechl si Leon a znovu si kousl. Pak namazal druhý rohlík a nabídl mu ho, přestože už jeden držel.

„Díky. Jsi hodný.“Carl ho políbil a vzal si rohlík.

„A roztržitý,“ okomentoval svoje gesto Leon. Pak do sebe s povzdechem obrátil šálek kávy a položil si hlavu na polštář. „Nechce se mi vstávat, opravdu ne...,“ zamumlal a přivřel oči.

„To taky, ale jen trošku…“

„Pojď ke mě,“ vzal ho Leon za ruku.

„Tak se nikdy nevypravíme,“zamumlal Carl, ale lehl si na jeho hruď.

„Nikam se mi nechce,“ pohladil po ho po vlasech a sklouzl na záda.

„Já vím…ale musím jít. A ty taky.“

„Nooo dobře, tak já jdu balit,“ prudce ho políbil a pak jemně odstrčil. „Tak tedy vstáváme, pane hrabě. Váš butler dorazí zhruba do patnácti minut,“ usmál se.

„Jistě,“Carl e pomalu zvedl a pak nahý přešel do koupelny.

Leon radši začal uklízet zbytky po snídani a pak hledat nějaký kufr. To aby se ovládl a nešel za ním... Tolik mu to slušelo. „Leone!“ napomenul sám sebe a zpoza postele vytáhl sportovní tašku. „Balit! Nemyslet!“

Carl si dal mezitím rychlou sprchu a upravil si vlasy. Ven vylezl s ručníkem kolem pasu a to už u dveří zvonil jeho butler s čistým oblekem přes ruku. To že měl pro něj i čisté spodní prádlo a kolínskou mluvilo za vše.

„Dobré ráno, pane Leone,“pozdravil pak Leona nevzrušeně a podal věci svému pánovi.

Leon polkl. „Dobré ráno,“ zamumlal potom a vystřelil do koupelny, jak když ho píchne. Rychle skočil pod sprchu a tentokrát udělal soukromý rekord. Deset minut se vším všudy mu to netrvalo ani když pospíchal.

Carl už stál oblečený v černém obleku a s bílou košilí i černou vázankou a s novou hůlkou v ruce. „Tak Leone, můžeme vyrazit?“

Leon si v džínách a košili připadal poněkud nepatřičně, ale pak si prostě jen vzal svetr, do tašky přihodil notebook a pár poznámkových bloků a kývnul. „Můžeme...“

„Pas jsi nezapomněl?“ usmál se Carl a podal mu ho. „Tak a teď už musíme. Dole čeká auto tak ať to stihnem.“

Leon vzal pas, usmál se a pak ho následoval dolů, kde stálo elegantní subaru. Do nej nastoupili a Jean- Pierre usedl za volat. Nastartoval a vyjeli. Carl se pohodlně usadil a pak vzal Leona za ruku. Zvedl ji ke rtům a políbil.

„Jsem moc rád, že jedeš se mnou,“zašeptal a pak se mu opřel o rameno a zavřel na chvilku oči.

Pohladil ho po vlasech a opřel svou hlavu o jeho. „Děkuji...“ zašeptal místo odpovědi a přiložil mu prst na rty. „Jedu moc rád. Jsem rád s tebou,“ dokončil ještě tiše.

Když dorazili na letiště, Carl se probral a zase se z něj stal vynikající elegán a společník. Odbavili zavazadla, prošli celní kontrolou a pak si šli sednout do letové haly. Carl znova usnul a Jean-Pierre mu položil vlněný plet kolem ramen.

„Je velmi unavený. Měl by místo ke dvoru k lékaři.“ zašeptal pak butler.

„Mám pocit, že s tím neuspějeme, Jean-Pierre,“ pohladil Leon Carla po tváři. „Jel by i kdyby měl zítra umřít... Nerad vidím, že se takhle ničí,“ podíval se mu pak do očí.

„Já vím…, jenže by měl. Přesvědčte ho, prosím.“

„Snažím se. Vážně se snažím... Nechci ho ztratit, nechci.“

„Za chvíli to letí pane a lístek jsem sehnal v druhé třídě. Sedu si tam sám a vy budete po jeho boku, souhlasíte?“

„To nemohu přijmout... Původně jsem ani letět neměl...“ podíval se mu Leon do očí.

„Ale to je v pořádku..on bude šťastný.“

„Tak tedy ano... A děkuji, mnohokrát,“ usmál se.

„A pokud vás mohu o něco poprosit, pane Leone. V Anglii se neprojevujte prosím jako jeho milenec, tamější bulvár by si na něm rád smlsl, zvlášť potom co oddlužil rodinné statky.“

Zrudnul až po kořínky vlasů a pustil Carlovu ruku. „Budu nenápadný jako ta myš,“ ujistil potom Jean-Pierra polohlasem.

„To nemusíte, ovšem, máte prosím sebou oblek? Pokud ne, zařídím to v Anglii, a teď se prosím nenechte rušit, půjdu koupit něco k pití.“

„Oblek? Ne, to tedy nemám...“ zašeptal Leon nešťastně. Oblek. Kruci tak nerad ho nosí! „A pokud jde o to pití, pro mě ledový čaj, s citronem, prosím,“ poprosil potom s nevinným úsměvem.

„Ledový čaj, jistě. Nebojte se. Donesu vám ho.“

„Děkuji.“ Butler odešel a Leon se zadíval na Carla. Vypadal tak bezbranně, když spal s hlavou opřenou o jeho rameno. Přitáhl mu pléd víc k tělu a odvážil se ho docela jemně pohladit po rtech. Pak ruku stáhl. Jestliže se k němu v Anglii nemá chovat jako milenec, musí s tím začít už teď. Ale je tak... Křehký, jiné slovo ho nenapadlo. Usmál se. To počká.

Carl se pohnul, když mu zazvonil telefon v náprsní kapse a tiše zavrčel. instinktivně zašmátral po mobilu a pak zamžoural na telefonní číslo.

„Jsem tu,“zavrčel do telefonu. „Ne. Neprodám. Nashle!“ položil to a znovu se opřel o Leona.

„Nemám rád ty lidi co chtějí mé panství,“zívl tiše.

Trochu se zasmál, když slyšel jeho vrčení, které připomínalo vrčení vlka. Jaký kontrast k tomu, jak ho vidí on. Zavrtěl hlavou a přitiskl ho k sobě.

„Všechny je skopni ze schodů,“ zašeptal mu potom do ucha. „Nebo to udělám já. Nemám rád lidi, co ti ubližují.“

„Chtějí mi tam udělat green a golfový klub…opravdu je nemám rád a klub také ne. Dívat se na ty snoby jak předvádí oblečení a milenky, ne děkuji.“

„To je jako by někdo chtěl z Kaleida udělat zábavní park,“ přirovnal si to Leon polohlasně. A objal ho konejšivě kolem ramen. „Ovšem ty panství prodat nemusíš, takže na to teď nemysli a nerozčiluj se, prosím. Potřebuješ klid... A to co nejvíc. Jinak tě to odrovná.“

„Neboj, to zvládnu a kolik je hodin?“ Carl zamžoural a podíval se na Leona.

„Něco po půl desáté, za chvíli to poletí. Jean-Pierre šel pro pití,“ informoval ho polohlasně. A pak dodal: „S tím odpočinkem jsem to myslel vážně. Měl by ses víc šetřit.“

„Já vím, ale …není čaas.“Carl znova zívl.

„Pche,“ udělal Leon. „To je špatná výmluva... Budu na tebe muset dohlédnout,“ pohladil ho po ruce, pak i po tváři. „A dohlédnu na tebe...“

„Dohlédneš? hm..dobře…budu rád.“

„Ano, dohlédnu...“ ujistil ho Leon a chtěl ještě něco dodat, ale v té chvíli se vrátil butler s pitím a zároveň se rozezněla výzva k nástupu do letadla.

„Tak půjdeme. Cesta je dlouhá a já se těším na to až budeme nahoře. Mám rád létání…opravdu. A ..“nedomluvil a s okouzlujícím pohledem předal stevardce svou letenku. „Dobrý den přeju madam.“

„Dobrý den,“ rozplývala se a Leon se usmál. Carl je opravdu hvězda. Když jí on podal svou letenku sice se taky usmívala, ale byl to hrabě, po kom neustále házela pohledy. Usadili je v první třídě vedle sebe a butler se s přáním hezkého letu odebral do třídy druhé. Leon se naklonil ke Carlovi.

 „Jestli bys tady raději měl Jean-Pierra, stačí jen říct... Já osobně létám docela nerad, víš...“

„Ne, zůstaň tady prosím. Chtěl bych tě mít tady. A mimochodem, co Kalos? Nevztekal se trochu?“

„Kalos? Malinko, zvládnul jsem ho levou zadní...“ usmál se Leon, ale pak potřásl hlavou. „No dobrá, vztekal se malinko víc. A ptal se na tebe... A taky mě podezříval, že mám někoho v posteli...“ to už se zasmál.

„Ach, ten je tedy podezřívavý. ale víš co…jednou to .Zvládnu..jo řeknu mu to.“

"Co?" zeptal se Leon, trochu v rozpacích, zda se nepřeslechl.

„Že jsem mu unesl jeho miláčka.“

„Spadne Kaleido... A Kalos rozhodně není můj miláček,“ poznamenal Leon suše, když se ujistil, že se nepřeslechl.

„Ne, ale ty jsi jeho..akrobat.“

„Jenom akrobat,“ upřesnil ho. „A jestli mu řekneš, že jsem si vzal týden dovolené, těsně před velkolepou událostí, jen kvůli tobě... Tak nás namouduši přetrhne oba. A věř mi, že tě ani hraběcí titul nezachrání.“

„PŘIPOUTEJTE SE PROSÍM. VZLÉTÁME!“

Leon zbledl. Létání opravdu nebylo jeho silnou stránkou. Tedy létání v obrovských kovových monstrech. Třesoucíma se rukama si zapnul pás a nejradši by nebyl. Takový záchvat paniky nepocítil už dlouho...

„Carle,“ zašeptal potom opatrně.

„Klid.“Carl ho vzal za ruku a stisknul ji. „Neboj se, jsem tu s tebou.“

„Jenže já se právě bojím,“ zajektal zuby. A ruku mu stiskl co nejpevněji mohl. Letadlo se hladce vzneslo do vzduchu a Leon raději zavřel oči. "Jak dlouho ten let trvá?“

„Osum hodin. Klid, budu u tebe.“

„Osm hodin... Měl jsem si vzít nějaké prášky... Vážně nerad lítám, když to není nezbytně nutné, nikdo mě sem nedostane...“ usmál se na Carla roztřeseně.

„Chceš nějaký prášek?“

"Prášek, panáka, cokoliv, co mě uklidní, abych ti tu nevyváděl," další poněkud namáhavý úsměv. "Omlouvám se, měl jsem tě varovat dřív." Zase zavřel oči a v duchu se snažil soustředit na nějaké číslo. Vždycky mu to pomáhalo, při těch pár letech, co už musel absolovovat. A taky Carlova dlaň ho do jisté míry konejšila.

Carl kývl na usmívající se letušku a objednal Leonovi panáka skotské. Letuška se na něj usmála a vzápětí donesla  sklenku té nejlepší skotské.

„Dej si Leone.“

„Oh, díky,“ zamumlal a vypil ho na ex. Trochu se otřásl a pak znovu zavřel oči. „Drž mě, prosím,“ zašeptal potom.

„Neboj se, budu  s tebou.. Držím tě.“

Teplo jeho dlaně, poněkud podpořené alkoholem (byť to byl jen jeden panák), ho po chvíli ukolébalo do jakéhosi polospánku. A když si opřel hlavu o Carlovo rameno, usnul definitivně.

Carl požádal o deku a jemně Leona přikryl. Pak si objednal kafe a potom taky usnul. Přeci jen (a  i když si toho nevšímal) nemoc si na něm vybírala svou daň. Jeho prsty zůstaly propletené s těmi Leonovými a on  usnul s vědomím, že je dokonale v bezpečí.

Podvědomě vnímal jak se ho drží a bylo mu dobře. Snad poprvé přežil cestu letadlem, aniž by se mu na konci netřásly nohy. Vzbudil ho až lehký Carlův dotyk na čele a to už rolovali po runwayi v Heathrow. Usmál se.

„Poněkud jsem to asi zaspal, co? Kolik je hodin?“

„Jsou čtyři odpoledne. Vítej v Anglii.“

„Děkuji, hrabě,“ znovu se usmál a rozkošnicky se protáhnul. A pak si uvědomil, oč ho žádal Jean-Pierre. Jsou v Anglii... Nu, dobrá, bude to sice těžké, ale budiž. Pro něj to snad vydrží. Musí.

„Nic se neděje…ale musí zavolat Buckingham. A pak uvidím, snad pojedu tam, snad do hotelu. Opravdu nevím. …“

„Dobrá. Asi bych si měl ze všeho nejdřív sehnat ubytování,“ poznamenal pragmaticky.

„Nebudeš mě doprovázet? Jako rodinný přítel?“Carl na něj mrkl.

„Jako rodinný přítel,“ Leon se zasmál. „Velmi rád. Ovšem upozorňuji, že nejlepší bude, když budu držet pusu. O etiketě u dvora mám jen velmi slabé povědomí, hrabě,“ chtěl ho pohladit, ale včas si to uvědomil a uhnul rukou, aby to nebylo příliš nápadné.

„Neboj se, poradíme si.“

„To doufám. A propos, k tomu ubytování. Mám si nějaké shánět, nebo mi ukážeš ten svůj zámek bez labutí?“

„Dnes asi v hotelu a zítra přejedeme e mě na zámek.“

„Dobrá,“ Leon se zdvihnul a pomohl mu vstát. „Dobrá. A ještě než se půjdeme ubytovat, tak nás čeká, co?“ vedl ho pomalu ke schůdkům.

„Zavoláme Buckingham a koupíme ti oblek. A pak zajdeme na večeři. Chceš vidět Soho? Nebo Piccadily cirkus?“

„Ty jsi tady doma, tak něco vyber. Připadám si jako chudý příbuzný,“ zamumlal Leon mrzutě, když vcházeli do haly, kde už je čekal butler.

„Kdysi jsem byl velmi chudý. Ale teď už to nevadí. Teď už jsem zase dost bohatý, tak jak jsem potřeboval.“ Carl se usmál. „Ale to neřešme. Chci ti něco ukázat. Ukázat Londýn.“

„Tak to se velmi těším,“ Leon mu náhle úsměv oplatil a jakoby to z něj spadlo. To mírné napětí, které cítil v kostech... Napětí z letu, i z cesty samotné. Napětí, které nebylo nikterak příjemné.

„Well, tak tedy ukazuj. Jsem zvědavý.“

„Nejdřív Buckingham.“  Carl si vzal od Jean-Pierra telefon a vytočil známé číslo. Za chvíli už s někým mluvil a nakonec se usmál.

„Jistě, budu tam.“ Zaklapl mobil a otočil se na Leona. „Tak nejdřív musím na čaj o páté, královna už mě čeká a ona čeká nerada.“

„Dobře, ale tam snad moje účast není nutná, že ne?“ Leon doslova zažadoní. „Pojedu si koupit ten oblek,“ dodal pak jedním dechem.

„Ne není a Jean-Pierre tě doprovodí.“

„No, spíš bude radit, co ano, co ne," zasmál se. „Vezměme to z jiného úhlu. Já si teď pojedu sehnat oblek a ty půjdeš na čaj ke královně. V kolik se sejdeme a kde?“

„Navrhoval bych půl deváté, hotel Hilton,“řekl tiše Jean-Pierre

Leon se podíval na Carla a pak bezstarostně přikývl. „Paráda!“ pak do Carla šťouchnul s nenapravitelnou nezbedností mládí. „A pozdravuj její Veličenstvo!“ zasmál se.

„Neboj se, budu,“kývl  aristokrat na pozdrav a pak si šel si  pro přivolané taxi.

 

Když Carl odcházel od Leona, nezaregistroval mladíka s čepicí, který zuřivě mačkal spoušť fotoaparátu. Ten zachytil jak Leonovo rozpustilé šťouchnutí, tak Carlův šťastný úsměv na tváři.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

....................

(Jane, 20. 2. 2008 19:42)

já už nevím co psát, než , že bylo to skvělí

jak tak koukam

(E..., 8. 2. 2008 18:40)

tak sem nebyla jediná, kdo si hallelujah pouštěl? xD když já vážnš nevim, co k tomuhle říct. je to dokonalý, tak moc, nic k tomu jinýho říct nejde, prostě krása

:-)

(Sayuri, 7. 2. 2008 21:11)

Super. Nemůžu se dočkat dalšího dílu :-)

Skoro nedýchám:-)

(Bijou, 7. 2. 2008 0:38)

Nádherné....dámy, nestává se mi zase tak často, že bych u povídek přestávala dýchat a kapala slzy rovnou na klávesnici, ale vy jste mě dnes naprosto dostali.Bylo to napsané s obdivuhodnou empatií.Hned jsem si k tomu musela Jeffa pustit a jeho sladký chraplák doladil atmosféru téhle kapitoly k dokonalosti...co více říct než Bravo:-))) tleskám, tleskám...a těším se na další

*****

(Bea, 6. 2. 2008 21:42)

Bea si jde okomentit svoje dílo, pardon, naše dílko:-) Pěkné ne?:D Jo a taky jde dát vědět, že už zase ŽÍJE!

A zároveň... Ehm, doktore, všímáte si zde těch nespočtu přání?? *rozpačitě se škrábe na hlavě*

Co s tím???:D Vím! *hlasí se jakož školačka ři zkoušení*

Příjďte si zase "popovídat" :D

Tak jsem

(Kat, 5. 2. 2008 22:10)

to dočetla a krása. jak už někdo psal trochu se obávám toho fotografa,a le sand to dobře dopadne. Další koutzelný díleček, který mně přikoval k monitoru a nepustil dřív dokud jsme to nedočetla. Jsem zvědava jak se to bud evyvijet.
Dnes toho nic nbude. Jsem unavená a tak dobrou noc a další díl. Zítra. Hned.

Jupí!

(Nex, 5. 2. 2008 22:10)

Díky! Strašně jsem se těšila na další díl Kaleida! Pevně doufám, že budeš mezi psaním dalších dílů udržovat maximálně tenhle interval, protože to je tak akorát. Vyvolá to těšení a napětí, ale další díl přijde dřív, než z toho začnu šílet.. Dokonalé! :-)))

A povídka skvělá! A ne, jsem si JISTÁ, že NECHCETE zadělat Carlovi na další stres, když už si tolik užil, ŽE NE??! Neopovažujte se! Ať je to nanejvýš detektiv ve službách někoho, kdo na Carla už odedávna nechává dohlížet, aby ho chránil! *rudé oči najednou vrhají plamenně-karmínovou záři o tři metry dál...*

Prvá/druhá

(Seeina, 5. 2. 2008 12:17)

Nemoc....ano ta se hodi:-)
U me za to zase muze zlouskove, to se hodi mozna jeste vic:-))
Je to vazne skvela povidka, cekam tu na ne a pokazde se zozzarim jako stromecek na vanoce:-))))
Mooooc se tesim na pokracovani!
Diky, pane Doktore:-)

=(((((((((

(Lirael, 5. 2. 2008 11:14)

Nejsom prvá....ale vlastně som když tak čtu...=DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD nemoc je někdy i dobrá věc..=dDDD

juchuuuu

(Lirael, 5. 2. 2008 11:13)

Tak ja kto vypadá mám tu čest přečíst si tuto povídku jako prvá..=DDDD a je fakt bombová...=DD ikdyž musím říct že to že sem tu prvá možná bude tím že ostatní jsou ve škole a já marodím doma....no alepson nemusím na trenink...=))))...ale to asi nechceš vědět vid?? takže...povídka se mi vela páčí....a trochu se obávám toho fotografa...takže budu nedosčkavě vyhlížet pokračování..=DDDD

Zaškrtím tě i Bee

(Kat, 5. 2. 2008 10:42)

Přísáhám. Je 10.40 za pět minut musím do práce a já v tu chvílí objevím další díl. Musí počkat až přijdu tak nefééééééééééééééér. Co mi to děláte?
Ale začátek je dobrý jak ty dva kohout žárlí až se jim hřebínky rozpalují.. chacha