Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sídlo Wellingtonů

6. 5. 2008

Sídlo Wellingtonů


Pro Keiro, Nex a ty co si tenhle cyklus oblíbili


Obrazek


"Miluji tě, Carle d´Ombre." -Leon Oswald-

 

Sotva byli venku z hotelu nastoupili do připravené limuzíny. Přesto všechno se však našel jeden fotograf, který Carla vyfotil, když mu pomáhali do auta…

Sotva se usadili v autě a dvířka se zavřeli, Carl se pohodlně opřel a pak zavřel oči. "Tak a teď domů, prosím," řekl řidiči a zapnul tichou muziku, která se okamžitě rozezněla po autě.

Leon fotografa koutkem oka zahlédl, ale rozhodl se, že to později probere s Jean-Pierrem. Ted bylo důležité dostat Carla pryč... A nerozčilovat ho. Přisunul se k němu blíž, sundal si brýle, klobouk i sako, kterým Carla následně přikryl.

 

"Jak se cítíš?" zeptal se potom tichounce a nabídl mu své rameno, aby se mohl pohodlně opřít.

"Už lépe, ale těším se až vypadneme z Londýna. Jsem unavený Leone," Carl se o něj opřel a usmál se.

"Já vím. Vypadáš na to," pokusil se mu Leon úsměv vrátit, ale jelikož mu hlavě ještě pořád zněly všechny instrukce od Carlova lékaře, šlo to těžko. "Nechceš zkusit spát?" navrhl po chvíli ticha.

"Ne. Chci tě poslouchat. Budeš mi něco vyprávět prosím…?"

"A co? Jak... Jeden chudej komediant ke štěstí přišel? Pohádku?"

"Cokoliv. Rád poslouchám tvůj hlas. Prosím."

"Hm, dobře," zabručel Leon konejšivě a položil mu ruku kolem ramen. "Takže, náš příběh začíná v jednom království, kde leží a jak tam lidé žili je nepodstatné. A v tom království byli dva. Jeden byl chudý kejklíř, který se jen tak toulal zemí a hledal něco, co kdysi dávno ztratil... Jenže jak to bylo dávno, zapomněl, co to je. A druhý byl princ. A co bylo zvláštní, také byl chudý... Ale chytrý a proto učil děti všech lidí v království."

"Ta pohádka mi připadá povědomá," usmál se Carl a pak ho pohladil po ruce. "Ale vyprávěj dál prosím."

Leon se zasmál a sevřel jeho dlaň ve své. "Ale jednoho dne, princ našel poklad. Vážně, opravdický poklad a najednou byl bohatý, jako by měl být každý správný princ. Jenže ten poklad mu nedal jenom bohatství... Princ vážně onemocněl. Nemohl ani chodit a tak jen sedával u okna své komnaty pozoroval život venku. A byl smutný. V tu dobu přišel do města kejklíř. A když slyšel o nemocném princi, rozhodl se, že mu pomůže... Šel až k paláci a podíval se nahoru do okna, kde seděl smutný princ..."

"A co bylo dál?" zeptal se Carl a podíval se mu do očí. "Co udělal ten kejklíř dál?"

"Začal předvádět své kousky, ty nejlepší co uměl," odpověděl vážně akrobat. "Jenže princ se nesmál. Byl pořád smutný... Kejklíře to napřed dopálilo, ale nakonec se nevzdal. Chodil pod princovo okno den co den a den co se ho snažil bavit. Až jednou si ho princ zavolal k sobě do komnaty a zeptal se ho, proč to dělá. Kejklíř odpověděl, že neví. Že je kejklíř a proto nemá rád, když je někdo smutný... A že i když je princ nemocný, není důvod, aby byl i smutný. Princ se ho zeptal, co za to bude chtít, když ho pobaví a Kejklíř řekl - "Jenom Váš úsměv, Jasnosti. Nic víc." A odešel. Ale další den přišel znovu a další den znovu... Zamiloval si smutného prince a umínil si, že k němu bude chodit tak dlouho, dokud se neusměje..." upřený pohled mu vrátil.

"To je krásná pohádka. A… Jak skončí?"

"To nevím," pokrčil rameny Leon a pořád se mu díval do očí. "Princ si kejklíře taky zamiloval, ale jestli se dokáže usmát... Možná se bojí, že když to udělá, Kejklíř dostane svou odměnu a odejde... Možná neví, že by Kejklíř neodešel."

"Možná se jen bojí, že… že když odejde, odejde i jeho světlo. Jeho život, Leone… Ale jak to bylo dál?"

"Kejklíř chodil k princově zámku celý rok a princ se pořád neusmíval. Kejklíře to začalo zmáhat, začal být unavený a bylo mu nemocného smutného prince moc líto. A začal být smutný sám. A když to princ viděl, honem si ho znovu zavolal k sobě. Ptal se ho proč je smutný. A on, že nedokázal rozesmát člověka. Ptal se, proč ho to tolik trápí. A kejklíř přímě odpověděl, že toho člověka má velmi, velmi rád. Když to princ slyšel, chvilku přemýšlel... A pak se najednou začal usmívat. A usmíval se čím dál víc. Kejklíř se taky trochu usmál a chtěl odejít, myslel si, že pro něj není na zámku místo. Ale princ ho požádal, aby zůstal. Aby ho dál bavil... A když Kejklíř kývnul, že tedy ano - stal se zázrak. V pohádkách se zázraky dějí. Princ se uzdravil... Od těch dob už nebyl smutný nemocný princ a chudý kejklíř, ale dva šťastní lidé... Princ pochopil, že jeho nemoc byla zaviněná nedostatkem přátelství a kejklíř pochopil, že to, co celý život hledal - byla láska."

"To byla krásná pohádka. Moc se mi líbila. Moc." Carl si lehl Leonovi do klína a stále ho držel za ruku. "Budeš mi povídat dál? Cesta je dlouhá… A já chci vědět, že se mi nezdáš."

Na okamžik se zaposlouchal do tichého předení motoru a pak ho pohladil po vlasech. "Jenže... Já už nevím, co. Leda bych ti citoval Artušovu roli..." zasmál se tiše. Pak se k němu ještě sklonil. "A přísahám, že tohle se ti nezdá. Jsem skutečný!"

"Tak povídej o tom, jak… Jak se ti líbí Londýn, Anglie?"

"Ten kousek, co jsem oběhal s Jean-Pierrem a pak s tebou?" znovu tichý, hluboký smích. "Ach ano. Velice. Anglie je krásná, zvláštní země. Má překrásnou oblohu, pokud to mohu říct. Nevím, co mě na ní přitahuje, ale je krásná... A taky... Má své kouzlo. Takový ten jemný, těžko určitelný opar, který se kolem tebe vznáší. Možná je to tím, že je tu vládne monarchie a já jsem tu v doprovodu jednoho z jejích obránců."

"Ano, bůh ochraňuj Anglii, a královnu… A prince… Ano, to jsem měl vždy na mysli… A svou rodinu a rod, panství, ale teď si v popředí ty."

"Pozměnil bych to... Bůh ochraňuj Carla d'Ombre, rytíře chrámu srdce..." podložil mu hlavu. "Moc filozofuju, už zase. Ale těším se," sklonil se k němu a políbil ho do vlasů. "Těším se na ten tvůj zámeček s jezírkem, v kterém sice neplují labutě, ale to vezmi ďas. Těším se, až... Až budu ten čas trávit s tebou. Moc se na to těším..." na okamžik se zasnil.

 

Pod koly jim zaskřípal štěrk a to ho probralo a vrátilo na zem. Opatrně vyhlédl z okénka. Široko daleko byly jen zelené plochy perfektního anglického trávníku, na kterých slunce vytvářelo drobné jiskřičky a propůjčovalo jim nezemský nádech v dálce zahlédl siluetu majestátní budovy. "Nejspíš budeme na místě," znovu se sklonil ke Carlovi a lehce ho pohladil. Napřed jen po tváři, pak i po rtech.

"Ano, už jsme tady... A ty uvidíš mé sídlo. Sídlo rodu Wellingtonů. Rád tě na něm uvítám, jen..kdybych nebyl tak unavený… Podáš mi prosím hůlku?"

"Asi by se dívali divně, kdybych tě odnesl, co?" usmál se Leon spiklenecky.

"Možná, ale mé služebnictvo je naštěstí loajální a neptá se. Tedy doufám, že je loajální, pořád."

"Raději to necháme na opravdu krajní případ. Nechci ti srážet autoritu... Ale podepřít tě musím!" pohodil rázně hlavou a pak si prohrábl dlouhé vlasy a něco při tom tiše bručel. Kdyby Carl naslouchal pozorněji, zaslechl by něco v tom smyslu, že se to musí vyřešit - nůžkami.

"Dobře, tak… podepřít ano," Carl se zvedl, když auto zastavilo a pak počkal až vystoupí Leon a vzápětí vystoupil on sám. Klidně a důstojně, tak, jak se na něj slušelo.

"Prosím pane hrabě," usmál se, trochu demoralizujícně, ale pořád rezervovaně a nabídl mu rámě. "Přímou cestou do domu. A do postele, potřebuješ si odpočinout!"

"Leone, nemluv prosím o posteli… V tvojí přítomnosti to zavání dvojsmyslem," zasmál se Carl.

"Dobrá. Do postele. Sám!" opravil se akrobat a pomalu ho vedl po štěrkové cestičce do domu, jako by v životě nedělal nic jiného.

"Ale no tak," zasmál se tiše Carl a pak se rozkašlal. Rychle se ale uklidnil. A pak se u domu pozdravil se služebnictvem a pak dál do svých pokojů a do slunné a prostorné ložnice s manželskou postelí.

"Že je manželská ovšem nic nemění na tom, že v ní budeš spát sám!" pronesl Leon tvrdě, ačkoliv... Dejme tomu, že tak tvrdý nebyl.

"Necháš mě v ní samotného? Jen se vzpomínkami?"

"Budu u tebe sedět v křesle, ano?" pokusil se o chabý odpor.

"Myslíš, že to bude stačit?"

"Carle, bože, jsi nemocný! Před necelými třemi hodinami jsi byl na umření!" zkoušel ještě, co to dá.

"No to ano, ale já myslel že budeš vedle mě. Nemusíš se mnou hned spát.."

Couvnul dva kroky a měl tváře jako vlčí mák. "Carle... Promiň!" vyhrkl nakonec, jako káraný školák. "Já... Já... Promiň!"

"Copak je můj drahý kejklíři?" zasmál se Carl a pohladil ho po tváři

"Musíš si teď myslet..." Leon trochu uhnul a rozhodil přikrývky. "Pomůžu ti," zašeptal potom stydlivě s očima sklopenýma do podlahy.

"Co si mám myslet?" Carl se zasmál a pak si pomalu sundal kabát. "Tak co?"

"Že já myslím... Jen..." Leon zrudnul ještě víc a nejradši by se pod jeho zkoumavým pohledem vypařil.

"Ano? Povídej?"

"Krucinál! Do včerejška jsem s nikým nespal! Musíš si o mě myslet, že jsem nadržený chlap, co zamrz někde v pubertě a myslí teď jen na sex!"

"No myslím, že ano… Trošku.."

"No vidíš! Sám to přiznáváš!" vykřikl Leon vztekle, aby zakryl ten zoufalý potupný pocit, který se ho zmocnil. To když si uvědomil, že v jistém směru, opravdu je ještě někde v pubertě a momentálně myslí na sex téměř pořád.

"Pojď sem," zamumlal Carl a přitáhl si Leona k sobě a políbil ho na ústa. "Miluji tě."

"Jenže..." proti své vůli slyšel, že se mu do hlasu vloudilo nezřetelné vzlyknutí. "Láska přece není jen o sexu... Sakra! Chovám se jako cvok!"

"Já to vím a ty se tím netrap ano? Staral jsi se o mě, když jsem byl nemocný, jak myslíš že to bude jinak?"

"Jak ty myslíš tu poslední větu?" zamžoural na něj Leon. "Pořád se o tebe budu starat. A ty se uzdravíš. Můj výklad," tiše se zasmál.

"Myslíš, že je naděje?" zeptal se tiše Carl a posadil se na lůžko

"Vždycky je naděje, když tomu člověk pevně věří," sedl si Leon před na něj na zem a přitáhl si koleno pod bradu. "A já tomu věřím, Carle..."

"Dobře, tak tedy budu i já…"

"A budeš hodný pacient a půjdeš si lehnout, ano?" usmál se Leon a pohladil ho po dlani.

"Ano, budu hodný…" usmál se Carl a natáhl se na postel.

"Ale ne s botama, ano?" zasmál se Leon, vytáhl se na nohy a pomohl mu, převléct se do něčeho vhodnějšího na spaní.

"Ano, ne s botami… A pojď ke mě prosím, tady se nemusíš bát novinářů."

"Bože, tobě se tak těžko odolává. Ty jsi jako jídlo," povzdechl si zhluboka a lehl si vedle něj. Popaměti ho přikryl až pod bradu a pak si ho přitáhl do náručí. "Jestli se tu objeví novinář, uvidí co dokáže rozzuřený akrobat..." zasmál se do jeho vlasů.

"Tak to se mi bude líbit, asi nějakému zavolám, co říkáš?"

"To bys neudělal..."

"No dobře, neudělal."

"Já vím," zapředl měkce a přitáhl si ho ještě blíž. "Je ti aspoň trochu lépe?" zeptal se potom se stopou starosti.

"Ano je a prosím, teď mě nech odpočívat. Jen povídej. Prosím. Prosím."

"A co? Lituji, už mě žádná pohádka nenapadá... Ale možná bych ti mohl zazpívat, pokud se nebojíš..."

"A mě bych se bát? Co myslíš? Nebo raději si ještě něco vymyslíš?"

"Hm, zkusím ti zazpívat a pokud to bude k neunešení, tak mě zaraž a já začnu přemýšlet, ano?" tiše se zasmál.

"Ano. Souhlasím."

"Víš tu písničku... Slyšel jsem jí kdysi dávno, když jsem cestoval... Neumím jí přeložit, ale ta melodie... Je taková, moc něžná, tajemná, trochu smutná. Připomíná mi tebe..." zašeptal mu do vlasů a pokoj se na chvíli ponořil do ticha.

"Budu rád poslouchat," ujistil ho Carl.

 

Spatřil jsem kometu, oblohou letěla,

Chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela...

Zmizela jako laň u lesa v remízku

V očích mi zbylo jen pár žlutých penízků...

 

"Krása," šeptl Carl. Pak se mu schoulil do náručí a za chvilku usnul.

 

* * *

 

Strávili na Carlově zámečku pár dní. Báječných dní, nutno podotknout. Hraběti mořský vzduch udělal dobře, dokonce přestal na čas chrlit krev a vrátila se mu barva. Žádné noviny nepřinesly zprávy o potomku rodu Wellingtonů s dlouhovlasým mladíkem v náručí, natož nějaké fotky. Už dlouho nezavolal žádný vyděrač. Ani královna. Jean-Pierre se dokonce usmíval. A Leon si tam najednou začal připadat jako doma.

Ovšem, čím víc si zvykal, že má Carla jenom pro sebe, tím víc se blížilo datum, kdy se měli vrátit. Což... Na což Leon raději nemyslel. Pravda, představení měl sice hotové, pravidelně cvičil, ale čím víc si uvědomoval, že se vrátí do Kalifornie, tím víc si uvědomoval, jak moc se přiblížilo Španělské vystoupení... Ne, raději se zabýval jedním rošťácký nápadem, který se mu začal zamlouvat čím dál víc. Nejen proto, že by to byla revolta a on odjakživa k revoltě tíhnul, ale taky proto, že by to bylo... Poněkud praktičtější? Dejme tomu.

A jednoho dne se rozhodl svůj nápad uskutečnit. Vypůjčil si od Carla malé autíčko a zajel si do nejbližšího městečka. A jakmile našel i příslušný obchod, začal se bláznivě usmívat.

 

Karla Brownová měla ten den málo zákazníků a tak, když vešel ten mladík se usmála. Byl tak krásný. A ty jeho vlasy. Božíčku, ty vlasy.

"Dobrý den," pozdravil a v jeho angličtině byl znát lehký cizí přízvuk.

"Dobrý den, čím mohu posloužit?" zeptala se tiše

Usmál se na ni svým nejlepším úsměvem. "Víte, já..." Lehce se zakoktal. Co na to řekne Carl? A Sora a ostatní? Možná to opláčou... Ale co! Je to moje hlava! Můžu si s ní dělat, co chci! "Já bych potřeboval přistřihnout," dokončil potom mile.

"Prostřihnout? Zastřihnout konečky?"

"Ne," poopravil ji jemně. "Ostříhat. Nakrátko."

"C-Co-ože?"

"Chtěl bych ostříhat, asi tak sem," opakoval nechápavě a naznačil rukou délku asi tak zhruba na krk. Co jen na tom, probůh, tak zvláštního?

"To přece… Proč?" vypadlo z ní.

"Co, proč? Změna je život, ne?" zavtipkoval trochu Leon a poplašeně se rozhlédl kolem. "Děje se něco?"

"Ale vždyť… Tak… Tak se posaďte k umyvadlu.."

Svlékl si bundu a sedl si podle jejích pokynů. Vidět to Sophie, ta by mi dala, zašklebil se v duchu, ale na druhou stranu, taky říkala, že by ji zajímalo, jak bych vypadal ostříhaný. Usmál se na tu kadeřnici, která se tvářila, jako by po ní chtěl vraždu.

Pustila vodu a začala mu mýt vlasy. Pomalu se jimi prohrabovala a skoro by nad tím brečela. "Nechcete si to rozmyslet?"

"Ne, myslím, že ne," ujistil ji mile. "Víte, chtěl bych někomu připravit překvapení." Přičemž si představil Carlův výraz. Zajímavý...

"To tedy bude překvapení," hlesla a pak mu vlasy vytřela ručníkem

"Ehm," odkašlal si Leon nejistě, protože vážně vypadala, jako by po ní žádal... Aby odkrouhla své milované domácí zvířátko, jinak to vyjádřit nešlo. Otočila si ho na židličce směrem k zrcadlu a bledla. "Jste v pořádku?" zeptal se pro jistotu.

"Jistě..." hlesla

"Takže..." znovu se usmál a snažil se, aby to bylo trochu povzbudivé. "Představoval jsem si to asi tak, že... To prostě nechám na vás."

"Jak na krátko?" zeptala se znova

"Hodně," pokrčil rameny Leon. "Asi tak kousek pod uši, ale ne moc. A klidně to může bejt i nerovnoměrný. Aspoň se nebudu muset ráno česat," zasmál se, aby trochu uvolnil atmosféru.

"Jistě," hlesla a pak vzala do ruky nůžky a začala stříhat. Ten úžasný, půl metru dlouhý, plavý keratin.

Jakmile skončily první prameny jeho vlasů na zemi, pocítil neodolatelnou touhu začít se bláznivě smát. S ohledem na její pohřební výraz to neudělal, ale tomu, aby se aspoň usmíval, tomu prostě zabránit nemohl. Před vnitřním zrakem mu defilovala celá řada zděšených obličejů, včetně toho Carlova. Jenže ten se potom začal usmívat stejně jako on. Leon byl v pokušení pokrčit rameny. Změna je život, no. Jednou to přijít muselo.

Jenže za úvahu stálo, jestli i ty Carlovy vlasy nepadnou za oběť stejné poťouchlé touze, což by bylo komické. Nebo chemoterapii, jak se stalo podle fotek před několika lety.

Otřásl se, když si na ně vzpomněl. Vypadal na nich... Tak ztraceně. A tvořil takový strašný kontrast, ke svému rozesmátému obličeji, který si poslední dobou zvykl vídat. Násilím zahnal chmurné představy a místo toho se spíš bavil představou toho, jak se oba sejdou v jídelně... A oba ostříhaní. To by byl gól! Zvedl oči, aby se podíval, co s ním zatím provedla.

Vlasy mu zatím zkrátila na ramena a stále se tvářila nesmlouvavě a trochu útrpně

"Zatím vám to jde na jedničku," pochválil jí výkon. "Ještě kousek a bude to dokonalé. A taky dokonalé překvapení." Zase v duchu viděl Carlův ohromený výraz. A taky Jean-Pierra, pokud tedy dá něco najevo.

"Jo, to bude," konečně se pousmála kadeřnice. Ne, tenhle mladík bude kouzelný i bez vlasů. To ty jeho oči barvy hořců. Ty ho dělaly kouzelným a neodolatelným

"Uff," oddechl si a když zaregistroval její udivený pohled, musel se začít doopravdy smát. "Jsem rád, že se konečně usmíváte," vysvětlil jí mezi záchvaty a snažil se sebou moc nemlít. "Předtím jste se tvářila, no... Jako bych po vás chtěl smrtelný hřích."

"No to taky chtěl,“ zasmála se ona.

"Vážně?" zdvihl obočí v pobaveném gestu.

"Ano… Vždyť vám by ty vlasy mohla závidět kdejaká žena."

"No právě. To je taky jeden z důvodů... Nechci být předmětem závisti," zasmál se a trochu zatřepal hlavou. "Ach, to je úleva. To se člověku rázem pročistí myšlenky," poznamenal potom spokojeně.

"Ano, tak tuhle délku?"

Podíval se na sebe a spokojeně přikývl. "Jo, takhle je to vynikající. Per inkognito. Nikdo mě nepozná," zasmál se a nechal jí, ať ještě sestřih poupraví podle všech kadeřnických zásad. "Jste skvělá!"

"Díky, ale stejně je to škoda."

"Ony zase dorostou," konejšil ji a pak si prohrábl ten zbyteček, co mu na hlavě zůstal. "Brillant!" ocenil ten strastiplný výkon a obrátil se na ni. "Kolik jsem dlužen?" Na rtech mu zase hrál ten okouzlující úsměv.

"Nic, tohle byla přeci vražda," usmála se.

Zavrtěl hlavou, ale pak se rychle zdvihl a odkráčel. Beze slova. Chvilku se za ním dívala a najednou ji napadlo, jaký je to nezdvořák, ale v tom se ve dveřích objevila kytice všech možných květin, ovázaná velkou stuhou.

"Pro tu nejlepší vražedkyni vlasů," usmál se ten mladík.

"Děkuji," šeptla.

"Já děkuju. Až zase budu potřebovat ostříhat, tak přijedu za vámi," usmál se Leon, oblékl si bundu a na rozloučenou jí ještě políbil ruku. Francouz... Milovník galantní každým coulem.

 

Vyběhl s pískotem na ulici, nasedl do vypůjčeného Minicooperu a rozjel se nebezpečně vysokou rychlostí zpátky na sídlo Wellingtonů. Copak asi dělá Carl, napadlo ho cestou.

Znovu si představil jeho nevěřící výraz a musel se usmát. Teď asi bude trochu smutný, ale na druhou stranu... Krátké vlasy jsou mnohem, mnohem praktičtější. Víc, než si normální člověk umí představit. Kupříkladu...

Vejdou se pod klobouk. Ručička tachometru ukazovala skoro 70 mil v hodině.

Dál, snadněji se myjí, velice praktické, když člověk pospíchá a jako obvykle nestíhá. Ukazatel poskočil na osmdesátku.

Nelítají okolo tebe na hrazdách, velice praktické, vidíš kam skáčeš. Tachometr se zarazil na 100 mílích v hodině.

A v neposlední řadě... Leon si olízl rty, když si představil, jak ho Carl láskyplně cuchá, zatímco se spolu... Vzdechl si a šlápl na brzdu. Takhle se ještě vybourám.

Za chvilku uviděl tepanou bránu. Ještě trochu přibrzdil, aby náhodou něco a zabočil na příjezdovou cestu. Za chvíli už nepozorovaně parkoval v garáži a v duchu se těšil na Carlův výraz.

 

Carl mezitím seděl v křesle a nechal si zastřihávat doničené vlasy, které zase odnesly jeho záchvat. Ale jemu to nevadilo. Jen by ho zajímalo, kde lítá Leon a jak se bude tvářit, až to uvidí.

Klíčky od Minicooperu nenápadně vrátil na háček a proplížil se přes zadní prostory až do haly. Mrkl na hodiny. Dvě odpoledne. Carl asi bude spát, napadlo ho, když zaregistroval, že celý dům je tichý. Možná bych si mohl jít trochu zacvičit a pak... Rozhodně se ale napřed musel přesvědčit, že vážně spí. Nechtěl, aby mu to překvapení donesl někdo ze služebnictva... Pružně vyběhl schody a opatrně nakukoval do všech pokojů, co byly po chodbě. Ani v jednom nebyl. Takže je u sebe v ložnici. Leon se usmál a vzal za kliku. Pak otevřel a vzápětí...

"No to je teda gól!" vypadlo z něj.

"Copak?" zeptal se Carl a nechal si dál stříhat ofinu. Rád ji měl ostříhanou na šikmo

"Ty ses nechal ostříhat a já..." Leon otevřel dveře úplně dokořán a triumfálně vešel. "A já taky!" dodal potom spokojeně. "Jedna, jedna, pane hrabě."

Carl strnul a pak se ušklíbl. "Ne tolik jako ty," zasmál se

"A to jsem myslel, jak tě překvapím," vrátil mu úšklebek Leon, zavřel za sebou a pak si přitáhl židli přímo před něj.

"No překvapil’s… Dost!"

"A líbí se ti to aspoň?" zeptal se s poťouchlým úsměvem baziliška.

"Hm, je to zajímavé. Ale nebude ti to chybět?"

"Ani ne," pousmál se Leon. "Možná to bude ze začátku nezvyk a taky problém, co s volným časem, ale myslím... Že si dokážu zvyknout hodně rychle. Nezapomínej, jsem adaptabilní člověk. A tobě chybět nebudou?" Další zákeřná otázka.

Úsměv prodělal transformaci na barakudí.

"Budou… Ale taky si zvyknu," usmál se Carl a pak na pokyn kadeřníka pohodil černou hřívu, v které se mu nad čelem objevilo několik takřka parazitických stříbrných vlasů… Které se pomalu spojily v úzký pramen.

Leon natáhl ruku, jakoby se jich chtěl dotknout. "Máš šedivé vlasy," pronesl potom napůl překvapeně, napůl vyděšeně.

"To ti vadí?" zeptal se Carl stejně tiše

"Ne, spíš mě to děsí," vydechl Leon.

"Proč Leone?" zeptal se hrabě a poslal kadeřníka pryč

"Při tom kolik ti je... Copak neznáš ty pověry, že vlasy šediví starostmi a... Bolestí?" Leon trochu zamrkal a pak se natáhl ještě kousek, aby na něj dosáhl.

"První šediny jsem měl v pětadvaceti. Ty jsem si ještě trhal."

Leon ho lehce pohladil po tváři. "Asi začínám blbnout, promiň, jestli se tě to nějak dotklo."

"Ne nedotklo. Přeci jen, máš pravdu. Starosti a bolest. To znám už dlouho."

"A já jsem si tak hezky žil v naivním domnění, že se to lepší," povzdechl si Leon.

"Teď je… Je Leone."

"Rád bych tomu věřil," znovu ho pohladil, tentokrát po ruce. "Už kvůli tobě. Mám ho zavolat zpátky, toho kadeřníka, nebo už skončil?" pousmál se potom.

Tiše se zasmál. "Jakmile se takhle objevíme v Kaleidu, tak nejenže všichni padnou na zadek, ale myslím, že taky všem dojde, kde že jsem to na té dovolené vlastně byl."

"A tobě to vadí?" zeptal se tiše Carl.

"Vlastně ani ne," ušklíbl se Leon.

 

* * *

 

Carl pohodil hlavou a upravil si sako a pak vešel do jámy lvové. Tedy své třídy, která byla za jeho nepřítomnosti v Kaleidu opravená. A nově vymalována.

"Buenos dias, compardes!" pozdravil zvučným hlasem.

"No nééé," zašumělo to mezi "studenty" údivem. Leon si v duchu povzdechl. Teď to přijde, napadlo ho útrpně a mimoděk si vzpomněl, jak na jeho novou "image" zareagovala půlka Kaleida. Všichni se na něj dívali, jak ta kadeřnice.

Sora zoufale zavyla, jak jim to mohl udělat a s May vytvořili pěkné dueto. Juri ten vypadal, že neví jestli se má smát nebo brečet a zbytek... Měl reakce obdobné.

Ovšem, když teď přišel i čerstvě ostříhaný Carl, Leon začal větřit průšvih.

A na tyhle věci měl smysly neobyčejně vyvinuté.

"Tak doufám, že jste nic nezapomněli a že jste se jazyku věnovali. Hned si to ostatně vyzkoušíme," usmál se Carl a zadíval se na ně přes brýle. "No pane, Juri?"

"Koukám, že máte nový sestřih," pronesl akrobat a vrhl významný pohled po Leonovi. Pak totéž zopakoval španělsky. A zamračil se, když viděl, jak Sora s May a ještě dalšími okamžitě zapomněly na Leonovu "svatokrádež" a mohly na d'Ombrem oči nechat.

"A to se nesmí?" zeptal se s úsměvem Carl a okamžitě přešel do španělštiny. "Takže? Vám se můj sestřih nelíbí?"

"Ne, to ne," protáhl Juri a zatěkal očima od něj k Leonovi. Ten si pomyslel, že by mnohem raději dvanáctihodinový trénink, než to, k čemu se schylovalo.

"Já jen, že je velmi podobný... Leon se dal taky ostříhat, víte?" usmál se.

"Aktivity pana Leona s těmi mými nějak souvisí pane Juri? A propos, pokud se chcete ptát dál tak španělsky, prosím."

"Ani to ne," odpověděl Juri, trochu lámaně, ale přece jenom srozumitelně. Bylo vidět, že se na to podíval... Aspoň trochu.

"Jen je nápadné, že," začal jmenovat, "jste oba měli dovolenou narychlo, v tom samém čase a oba jste ostříhaní." Juri má špatné povolání, napadlo Leona, měl být detektivem.

"Měl jsem povinnosti ke královně pane, to není dovolená," usmál se Carl. "Ještě něco?"

"Ne, už nic," usmál se Juri a spokojeně se uvelebil na židli.

 "Leon měl jistě taky povinnosti, že?" dodal ještě polohlasem. Jmenovaný by ho nejradši

praštil. A něčím hoodně tvrdým.

"Zeptejte se ho sám." Odpověděl klidně d ´Ombre a pak pokračoval v hodině. Přeci jen, Španělské vystoupení se blížilo a jeho žáci na něj stále nebyli připraveni.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(tess, 6. 3. 2009 15:11)

sem celá napnutá jak to bude dál. bude další díleček? brzo?

jejky

(zrzka, 2. 12. 2008 21:14)

Co bude příště??? napiš plíís

vlasy neee!!!!!!!!!

(arya, 30. 9. 2008 21:48)

vy jste ho ostříhaly to snad ne ,a pokracko bude kdy snad se uzdravi ne a pak jeste to p¨redstaveni plosim

POOOOOOOKRAČČČKOOOOOOO

(soro-chan, 7. 9. 2008 9:25)

pookračkooooooo plssssssssss milujem tuto poviedku

ˇjˇ

(Erika, 1. 9. 2008 18:34)

pokračování bude?je to super.Zbožňuju Leona.A to i když má krátké vlasy

*w*

(E..., 16. 6. 2008 16:19)

ooo tohle mi chybělo (kdyby sis to řečetla dří tak by ti to nemuselo chybět tolik, že jo -_-) ale sem v úžasu. sestřih a oba najendou xDDD
úžasný úžasný a ještě jednou úžasný, nic jinýho se na to říct nedá...

/////

(Ayyda, 11. 5. 2008 13:36)

Už som si myslela, že poviedka nebude pokračovať!!! Preto som veľmi, veľmi, veľmi potešená ďalším dielom. Ale ostrihať Leona to fakt SVATOKRÁDEŽ!!! Ako "kompenzácia" by tu mohol čo najskôr pribudnúť ďalší dielik. Čo vy na to?

:-)P

(Nex, 10. 5. 2008 16:42)

Nadpis platí ostatním. Tak teĎ pro vás dvě:

Skvělé! Brilliant!

Muhehehe muhehehe, celou dobu čekám, až se tu objeví další díl Kaleida. Po debatě na ANKF a na Výstavišti bylo prostě jasné, co se stane. Těšila jsem se na to jako blecha. XD XD XD

Prostě ženiální!
(a ta kytice..)

Kdo si počká

(Kat, 9. 5. 2008 15:54)

ten se dočká šoku nad šoky. Ostříhat ty nádherné skvostné vasy našeho nádherného Leona. Jaká ti opovážlivost! Tragédie s níž mohu jen srovnaváa zřícení letdla s pěti metrů.
POvedlo se vám další dílek jak by ne a to ostříhaní, víte Leon na krátko msuí vypadt úžasně. jen by mně zajímalo jeslti s emu vlasy traky kroutily nebo byly rovné.
Libil se mi od A do Z a ještě dál. Krásné pokračování mého oblíbeného dílečku. těším se na další a další jejich příhody. Tolik toho zbývá. Počkejete? Vystoupení, fotografové, nemoc a nakonec jak se to dozvědí v Ksleido stage.. prostě hodně dílečků bude což ej důležité.. nezdá se vám to všem? JUpííííííííííííí křičí Kat nadšeným a mlsně se olizuje jako kočka co páničce sežrala smetanu a teď funí na pohovce s plným bříškem. Netrěplivě čekám na další mističku té oblíbené pochutiny zvané povídka!

Ó vlasy, súčasť našej krásy.

(Mononoke, 8. 5. 2008 22:24)

Súhlasím s Kitsune, nestačil iba prameň z ofinky na čierno?
Tiež si polmetrové vlasy iba pohodlne hodím do copu a idem, na strane druhej nie som akrobatka na hrazde. Hm, hoci raz sa mi zamotali do starého ventilátora... Našťastie motor hneď vypol, vlasy vydržali bez ujmy.
Aj ventilátor to rozchodil.

PS: toto by mohlo mať dohru - ak si spomeniem, ako skončila princezná Diana - tiež sa špekulovalo, že ju prenasledovalo stádo fotografov...
...Leon fotografa koutkem oka zahlédl, ale rozhodl se, že to později probere s Jean-Pierrem...

- a vystúpenie v Španielsku sa blíži...

to Bea & Muraki

(Kitsune, 7. 5. 2008 22:57)

Bea musíš uznať, že každý takú krutosť prisúdi hneď doktorovi, to sa nemôžaš čudovať XD

ale myslím, že všetci by odpustili, ak by sa tu veľmi skoro objavilo pokračovanie FBI *mrk*

PS: prečo si radšej Leon nedal melír? alebo jeden prameň z ofinky na čierno?

Pro všechy...

(Bea, 7. 5. 2008 22:29)

...kteří želí Leonových vlasů. Jak jinak.


Doktor je v tom nevinně:-)

Tento ďábelský nápad vzešel z MÉ hlavy:)))

!!! MURAKI !!!

(Kitsune, 7. 5. 2008 19:43)

pripájam sa k zdeseniu ostatných!!!

-ked som citala Spiralu smrti a tam Raven len zo žartu nadhodil, že sa chce dať ostrihať, tak som skoro dostala inkfart-
-ked chceli ostrihať Iasona, skoro som utpela otras mozgu pri ráde zo stoličky

ale TOTO!!! milujem bishonenikov s dlhými vlasmi!!!

takže ... 5...4...3... (náskok sa ti kráti, potom po tebe pôjde každá líška MUHAHAHA)


ale musím povedať, že poviedka je to úžasná

...............

(teressa, 7. 5. 2008 17:44)

pane boze to nemyslis vazne!!!ostrihat leona!?!?!? to si fakt neviem predstavit ....aj ked mohlo by to vyzerat fakt dobre ked sa nad tym zamyslim....no ale k poviedke....k tej len kratko kedze bola naozaj super... uz len dufam ze coskoro bude dalsi diel...a aj k ostatnym cyklom.....

Probohááá!!!

(Fussi-chan, 7. 5. 2008 16:07)

vy ste Leonovi ostříhaly vlasy!!! Vrahové!!! XD To přece ne!!! nejen celému kaleidu vypadly oči z důlků!!! Bhůůůů... to je jak když se nechal ostříhat Edínek...
Ale jinak je to krásný díleček... jinak to ani nejde, že? XD

(^_^)

(Lirael, 7. 5. 2008 13:23)

já už sem na tuto povídku úplně zapoměla....ale už sem si zase vzpoměla....a jjinka je to paráda..doufám že v ní budeš pokračovat pravidelněji..=DDDDDDd